neděle 21. listopadu 2010

Film: Potkáš muže svých snů

Listopad 2010

Od chvíle, kdy jsem viděla film Allenův nejnovější film, už uběhlo pár dnů, během nichž se můj názor na tento film vyvíjel v jeho prospěch, takže jsem ráda, že jsem neblogovala hned po prvním dojmu.

Film Potkáš muže svých snů mě, upřímně řečeno, v kině moc nechyt. Přistihla jsem se několikrát při tom, že přemýšlím, jak to asi dopadne a kdy už bude konec. První háček pak byl v tom, že ono to vlastně nijak nedopadlo.

Nebyla jsem sama, komu chybělo při odchodu z kina nějaké konkrétní rozuzlení, prostě jsme odcházeli s pocitem, že ta záležitost je taková neukončená, nedotažená :-) No, tak to byl první dojem.

Trošku jsem zahloubala nad tím, proč mi tohle vlastně vadilo, když obvykle na násilné happyendy nadávám, a zjistila jsem, že tohle nebude chyba autora. Že takhle to v životě obvykle chodí, že situace se vyvíjejí nejistě, někdy k žádnému konečnému dořešení nemusí dojít... že autor vlastně podal příběh členů jedné rodiny tak, jak by se asi opravdu mohl stát, bez nějakých nadsazených konců.

Pomalu a od konce se teď dostávám k tomu, co se vlastně ve filmu odehrává. Je to sled relativně nepovznášejících, ne zrovna komických situací, když jste součástí těch událostí. Tím chci říct, že jsem při sledování filmu maličko trpěla tím, co se přede mnou na plátně děje.

Paní v letech, od které odejde manžel (profláklá 2. míza způsobená strachem z úbytku životních sil na prahu stáří, uvědomnění si blížícího se konce a revoltě vůči němu) se s jeho odchodem těžko smiřuje a naději do dalšího života čerpá od kartářky, které samozřejmě uvěří úplně všechno (ale pořádně jí za to cvaká).... Jejich dcera, která už nemá na co čekat, pokud jde o pořízení miminka, s manželem, který iniciativou zrovna neoplývá (pokud jde o rozmnožování i o finanční zajištění rodiny), čeká, jestli mu vyjde kniha... manželství krachne, ona se chce postavit na vlastní nohy, ovšem spolehne se na půjčku od matky, která jí pod vlivem kartářky odmítne založit.

V tomto filmu prostě moc okaté nadsázky není (jen přiměřeně), a dá se říct, že by se to tak v reálu mohlo vyvíjet. Jenže ten vývoj právě zrovna optimisticky nevyznívá. To není mínusem scénáře, je to jeho velkým plusem, jenže jsem se z toho nemohla těšit. Je to jen jiná Allenovka, než jsem zvyklá. Je trochu naturalističtější. Divácky nepodbízivá.

Divadlo: Pan Kaplan má třídu rád

Divadlo ABC, listopad 2010

Z komedie celkem zřetelně prostupují smutné momenty, které jsou pozadím a společným jmenovatelem toho, proč se několik dospěláků z různých evropských zemí ocitne ve třídě amerických imigrantů, učících se angličtině.

Takže: nejde v žádném případě jen o lehkou konverzačku, jak by k tomu mohla literární předloha svádět, což je ale dobře. Kromě komolené řeči, na které stojí komičnost, je divák semtam konfrontován s poměrně tragickými událostmi válečných let.

Herecké výkony stojí za to. Je radost vidět stále vitálního Lubomíra Lipského, zvlášť když přibere trombon, Oldřich Vízner v nezvyklé poloze je také super. Žasla jsem nad pěveckým výkonem v tradicionálech podaných Jitkou Smutnou.

Představení je po zásluze permanentně vyprodané.

Divadlo: Idiot

Dejvické divadlo, říjen 2010

Kníže Myškin cestuje ze Švýcarska do Petrohradu. Okolnosti způsobí, že je nucen cestu na ruském území přerušit. Setká se tak s několika lidmi, avšak jeho samého dlouhodobý pobyt mimo Rusko určitým způsobem zformoval, a jeho bezelstné způsoby chování a myšlení mu v ruském prostředí vynesou označení idiota.

Možná je toto shrnutí příběhu až moc stručné a proto nepřesné, ale původní předlohu neznám a Krobotovo ztvárnění je tak úsporné, že že jsem si odnesla tento hlavní dojem o tom, co chce autor dílem říci.

Pavel Šimčík je v hlavní roli knížete Myškina se svým civilním projevem velmi přesvědčivý, poloha, v jaké je kníže ztvárněn, velmi dobře koresponduje s charakerem hl. postavy. U P. Šimčíka však moje chvála končí. Na ostatní se sice dá koukat, (zejména na M. Myšičku), ale za strhující se ty výkony označit nedají, stejně jako celá hra.

Krobotovo zpracování Dostojevského klasiky tak neurazí, nenadchne. Něco tomu ale chybí, abych to mohla doporučit.

sobota 23. října 2010

Film: Občanský průkaz

Kino Lucerna, říjen 2010

Pěkný film to je a vidět ho v kině je silný zážitek. Nechci ho tady rozebírat na součástky, protože jeho síla je spíš v celku, a právě tomu celku se nedá upřít.

Z literární předlohy je vpodstatě vybrán jen krátký časový úsek mezi 15 a 19 lety hlavních hrdinů, ale nejpůsobivější pasáže příběhu jsou dodrženy téměř doslova, prostě předloha se rozhodně nezapře, a je to dobře. Vzhledem k tomu, že z knížky je "vypotřebována" jen krátká životní etapa, domnívala jsem se, že by mohla vzniknout postupně trilogie nebo jiná -logie á la Básníci, ale asi těžko, neboť ty působivé pasáže z knihy jsou, podle mého názoru až na jednu výjimku, vypotřebovány všechny (včetně příhody s výměnou bundy s příslušníkem Bezpečnosti, která se v předloze odehrává až o hodně později).

A teď v krátkosti k obsazení filmu Občanský průkaz. 4 kluci do hlavních rolí byli vybráni pěkně. Zpočátku působili trošku škobrtavě, ale s postupem času, jak se před kamerou uvolnili, byli mnohem přesvědčivější a líp se na film koukalo.
Těšila jsem se na Jirku Macháčka, ale prostor jemu vymezený se dá přirovnat ke štěku. Nikdo neví, kam se v druhé půlce vyprávění ztratil. Asi měl jen vyplepšit trochu rozpačitější výkony chlapců v začátku, a pak už ho nebylo potřeba.
Zato Václav Kopta v roli policajta je v záběru pořád, a v jedné mimopražské scéně už působí jeho přítomnost naprosto křečovitě a přehnaně, protože všichni víme, že příslušníků bylo dost a žádný nemohl být všude. Roli teda zvládl bezvadně, tento nedostatek je záležitost scénáře.

Síla filmu je v tom, že s divákem zamává. Ne, že by tam nebyly momenty, kdy se divák zasměje, ale spíš jsou tam ty, kdy mrazí. Brutalita a svévolnost ozbrojených, rádoby bezpečnostních složek, odepření vzdělání dětem, které nechtěly být ovcema, udavačství, prostě to, na čem ten režim dřív stál a fungoval... no už bych v tom žít teda fakt nechtěla, a je dost hrůza se do toho i na ty 2 hodiny ve filmu vrátit.

Film Občanský průkaz patří k nejlepším českým filmům tohoto desetiletí.

Národní galerie Praha: Monet a Warhol

Veletržní palác, říjen 2010

Výstava nazvaná Monet a Warhol s podtitulem Mistrovská díla z Albertina Museum a Batlinerovy sbírky má lákavý název.

Umělci z názvu expozice jsou však zastoupeni opravdu minimálně. Jedny Monetovy lekníny a z Warhola tak asi dvě díla... Kdo čeká Warholovy plechovky, bude zklamán, není tam ani jedna. Mě to zas tak nevadilo, protože je nemám ráda (připadají mi příliš s energií "jin"), ale i tak jsem čekala mnohem více děl umělců, podle nichž je expozice pojmenovaná.

Když odhlédnu od tohoto reklamního triku, zůstává celkem přínosná, zajímavá podívaná, o které ale nemohu říct, že by mi nějak vyrazila dech. Spíš se člověk seznámí s pár pěknými díly umělců, o kterých dosud neměl ani zdání. Neurazí, nenadchne.

neděle 17. října 2010

Divadlo: Klára a Bára

Studio DVA, Švandovo divadlo, říjen 2010

Pěkná komedie s replikami skoro jako ze života s I. Chýlkovou a E. Holubovou. Hercům se nedá nic vytknout. Ve scénáři je však poněkud zbytečná, a řekla bych místama mírně skřípající a vůbec tak nějak iritující "postava" miminka - už když je jen slyšet, natož, když je pak ta maska i vidět.

Celkově dobrá, příjemná komedie.

Národní galerie - Klášter svatého Jiří

Expozice umění 19. století v Čechách

Nevím, co vedlo NG k tomu, že od 1.10.2010 zrušila dny volného vstupu (dříve 1x za měsíc), asi to, že tam chodili lidi :-). Každopádně to nepovažuju za moudré rozhodnutí.

V prostorách bývalého kláštera je velmi povedená, výběrem děl milá, expozice děl českých autorů 19. st. Jediné, co kazí dojem, je neurvalá a vzteklá členka ostrahy, která nedovoluje návštěvníkům přiblížit se k artefaktům na vzdálenost umožňující přečtení popisků (méně než 3/4 metru).

Co je tu k vidění: Krajiny od Chitussiho, portréty Hellicha, sochy Myslbeka, dále Schikaneder, Aleš, Ženíšek, Hynais, Mánes a další. Celkem osvěžující sbírka bez výrazných morbidit.

neděle 3. října 2010

Autobiografie: Liv Ullmannová, Proměny

Autobiografická kniha Proměny norské herečky Liv Ullmannové (Práce 1989) se mě dotkla tak, jak se to už dlouho žádné knížce nepovedlo.

Ullmannová byla jednou z životních partnerek scénáristy Ingmara Bergmana, hrála v jeho filmech, ale i na divadle. Část života s ním prožila v relativní izolaci na ostrově Farö. V její zpovědi (zde se nebojím použít tohoto slova, neboť je to dílo skutečně autentické, jak bych od herečky nikdy nečekala) se čtenáři jako na podnose předestře způsob, jak různé vlivy působí na utváření našeho života, jak jsme vlastně loutkami do okamžiku než zjistíme, že se řídíme vsugerovanými přikázáními, a náš vlastní život nám proplouvá mezi prsty, zatímco se snažíme dostát kontraproduktivním cizím očekáváním a požadavkům, někdy ani nevysloveným.

Na svůj život autorka pohlédla s velkou odvahou, byla schopná rozkrýt nejen sama před sebou, ale i před miliony lidí, co má v sobě. Už to první se povede málokomu - většinou si lidi nalhávají i sami sobě, natož aby udělali krok druhý a byli ochotni přiznat ven. Čtení to bylo pro mě proto mimořádné, svěží, a inteligentní.

Zachycené proměny jsou pro mě nádhernou živou ukázkou toho, co si představuji pod pojmem "proces individuace", a jejich plus je právě v popsaném postupném procesu změn. Je fakt, že kniha je o životních situacích ženy, a jde o situace, do nichž se vlivem působení společnosti muži nemusejí dostat, proto jim to nebude mít tolik co říci... ale některé věci mají navzdory výchově a společenskému očekávání obě pohlaví společná.

Níže uvedené jsou citace z knížky.

  • O partnerském vztahu s Ingmarem Bergmanem
Naše bezmezná potřeba mít jeden druhého - to, co ten druhý měl reprezentovat.
Pocit bezmocnosti, když se něco nevydařilo.
Vstoupili jsme si do života příliš brzo a příliš pozdě.
Já hledala absolutní bezpečí, ochranu. Naplnění touhy někomu patřit.
On hledal matku, náruč, která by se mu otevřela a poskytla mu teplo, bez komplikací.
Možná naše prudké milostné vzplanutí mělo původ v osamělosti, kterou jsme oba předtím cítili.
Jeho snem byla žena stvořená z 1 kusu. Já jsem se však rozdrobila v hromádku všelijakých úzkostných střípků, nezacházel-li se mnou opatrně.
Když jsme se rozešli, viděli jsme jasně, jakých chyb jsme se dopustili.

  • O lidech na ostrově
Mnoho jsem na ostrově (Farö) získala. Lidé zde žili ve větším sepětí s půdou a mořem, s tím, co jen nám přirozené a co nám bylo původně určeno.
Cítila jsem, že tyto muže a ženy nelze pokořit. Žili v souladu sami se sebou , se vším, dobrým i zlým, co v nich bylo.
Takové vlastnosti mívají staří lidé. Vzdali se už vší ctižádosti odložili falešné sny a přestali se honit.
To jsou ostrované naší společnosti. Podobně jako děti. Lidé, kterým je jedno, jestli mají v pořádku masku a fasádu.
Mají odvahu ukázat, kdo jsou.
Z některých vyzařuje bezpečí, bezpečí prostoty, jenž propůjčuje srdci vznešenost.

  • O vlastní proměně
Byla jsem izolovaná od všeho, co dříve tvořilo můj život. I pustila jsem se do hledání života v sobě samé.
Prodělávala jsem proměnu, kterou mi umožnila osamělost na ostrově.
Vždycky jsem se držela nějaké skupiny, protože jsem sama byla nejistá. Byla jsem zvyklá chytat se rukou jiných lidí, když jsem potřebovala pomoc a porozumění.
Ale tady,kde jsem žila ve větší úzkosti a osamělosti než kdy jindy, jsem poprvé nalezla jistotu v sobě samé.

S rozchodem však nastala izolace definitivní, taková, z jaké už nebyla naděje proniknout.
A tehdy se ve všechno jakoby zlomilo.
Malá holka se rozbrečela a nebyla k utišení. A udělala ze mne, z třicetileté ženy, zase třináctileté dítě. Až nakonec jsem neměla ani slzy a pochopila jsem, že není možné žít tak, jako bych mohla dát mému životu obsah jen skrze druhého člověka. Pochopila jsem, že nemá smysl hledat útočiště z vlastní osamělosti a nejistoty u někoho jiného.
Ingmar už v mém životě neexistoval ve stejném smyslu jako dřív. To byl fakt, který se nedal ničím změnit. Měla jsem však stále sebe, svou vlastní osobnost a vše, co ve mně chtělo dál, co se chtělo vyvíjet.

Snadněji se mi navazoval kontakt s lidmi. Získala jsem si respekt, protože teď jsem byla nezávislá a přestala jsem tíhnout k houfu. Mé vlastní štěstí nebylo odvislé od jiných.
Zmizely už mé podmínky a požadavky, jací musí být ti, co mi mají dát pocit bezpečí. Ne úplně a ne navždycky. Ale do starého způsobu nazírání jsem už nikdy neupadla.

  • O destrukčním vlivu okolí a rozhodnutí s ním skoncovat
Strávila jsem v životě spoustu hodin tím, že jsem dělala to, co jsem se domnívala, že ode mne ostatní vyžadují. Obavy, abych někoho neurazila, hrůza z autorit, touha po lásce mě nejednou vmanévrovaly do krajně beznadějných situací. Úplně jsem potlačila svou vůli a chuť a ve snaze se zavděčit druhým jsem dělala, co se ode mne čekalo.

Je to dobrý pocit, když se člověk oprostí od přání žít tak, jak si přeje okolí. Když lépe pozná sám sebe a porozumí důvodům svých potřeb. když vidí jasněji motivaci druhých lidí a pozná v ní své vlastní obavy a nejistotu.

Přišla jsem na to, že jsem byla vychovávána v takovou osobu, jakou mě chtěli mít druzí - abych se jim líbila a má existence aby jim nepůsobila potíže.
Ta osoba - to jsem však vůbec nebyla já.

Myslím, že když jsem začala být sama sebou, měla jsem mnohem víc co dát.
Život se pro mě stal bohatší.
Všechno to zlé svědomí kvůli věcem, které nejsou důležité a které stojí v cestě tomu, v co opravdu věřím, se snažím eliminovat.

Rozhlas, televize, film, knihy, časopisy - to všechno nám neustále sugeruje, jaká by láska měla být. takže si nakonec netroufáme spoléhat na vlastní cit.

Některé ženy by byly nepochybně šťastnější, kdyby žily samy. Jenže mají pocit, musí někoho mít a dokázat tak, že mají svou cenu.
Jestliže se cítí osamělé, pochází jejich osamělost zčásti i z vědomí, že jejich životu něco chybí, protože okolí na ně pohlíží, jakoby hrály špatnou roli: nenašly partnera, nežijí ve dvou.
Myslím, že někdy je snazší se ráno probudit s pocitem samoty, když opravdu jsem sama, než se probudit vedle někoho a cítit se osamělá.


Žít v nejistotě je zlé a obtížné. Teď je to však už snazší když ji přijímám jako součást své životní zkušenosti. A žiji s nejistotou, nikoliv vzdor jí.

Věřím, že 2 lidé spolu mohou růst, vyvíjet se 1 vedle druhého a dávat si vzájemně radost. Aniž se 1 musí podrobit, aby si 2. zachoval svou sílu. Dovolit druhému být je asi také součást lidského zrání. A dovolit být sobě, co jsem.

Krásnej závěr, že..
A proč to hodnotím mimo jiné jako zdokumentování individuačního procesu? Jsou zde oba principiální aspekty:
- na jedné straně vnitřní , subjektivní proces integrace,
- na druhé straně objektivní vztahový proces.

neděle 26. září 2010

Vyštracháno ze stolu I.

Dnes jsem při úklidu na stole našla mimo jiné několik starých poznámek, vpodstatě výpisků. Něco jsem četla a tohle mě tenkrát zaujalo tak, že jsem si ty myšlenky poznamenala. Dnes už samozřejmě nevím, kdo byli jejich autoři, ani odkud jsem je vzala, ale jak jsem se tak těma papírama probírala, tyhle mi přišly takové nějaké nadčasové a bylo mi líto je jentak vyhodit, tak jsem se rozhodla je sem dát.


Málokdo ví, že touha po nadlidských schopnostech a touha po supermanství je vlastně touha po harmonii. To, co nám v myslích straší jako představa nepochopitelné geniality, byl kdysi naprosto normální stav, v němž se automaticky nacházel každý člověk už od narození.

Vyštracháno ze stolu II.

Nízké sebevědomí = víra ve vlastní neúspěch

Nízké sebevědomí vzniká v dětství nízkým hodnocením ze strany klíčových osob.

Přeměňuje se v komplex méněcennosti: roste hladina úzkosti, narušuje vývoj zájmů a motivace.

Nízké sebevědomí ústící do komplexu méněcennosti je poškozením vlastního já, ztrátou vlastní hodnoty. Svou intenzitou se rovná bolesti fyzické, někdy je ještě bolestivější.

Nízké sebevědomí, a z toho vyplývající očekávání horších výsledků, má vliv na motivaci - snižuje ji. Žák neusiluje o dobrý výkon, protože si myslí, že ho nedosáhne. Vyhýbá se situacím, které se jeví jako těžko zvládnutelné, a začíná reagovat i na běžné podněty obrannými mechanismy. Jeho motivace je negativní, zaměřená na vyhnutí se neúspěchu.

Člověk, který má komplex méněcennosti, se stále zaměstnává myšlenkou, jak příznivě či nepříznivě působí na své okolí. Je přecitlivělý, nesmělý, příliš vědom sám sebe.

Lidé s negativním sebepojetím mají méně rádi jiné lidi. Mají tendence hledat u druhých chyby a potopit je. Dělají to proto, že se pak mohou lépe cítit v nevyhnutelném sociálním srovnání. Protože volí ve svém chování k druhým negativní způsoby, bývají pak často sociálně odmítáni. To pak vede k hromadění jejich problémů.

Dítě, které trpí nízkým sebevědomím, se drží zpátky i v sociálním styku. Jsou velmi zranitelné při odmítnutí. Mají velkou potřebu přijetí ostatními, ale nejsou schopni o ně usilovat.

Zasahuje to i do oblasti fyzické: děti se hned červenají, když upadnou do rozpaků. Dospělí se to mohou naučit ovládat, ale i pak se nevyhnou reakcím jako: víc se potí, srdce bije prudčeji, zrychlí se dech, třesou ruce, je cítit tlak v žaludku.

Nízké sebevědomí není vrozené, vzniká v průběhu života. Jeho příčinou jsou zažitá zklamání - frustrace.

Vyštracháno ze stolu III.

Nikomu se nevnucuj, nikomu nevnucuj své názory a sám se braň, aby ti kdokoli cokoli vnucoval.

Bez rozčilování poslouchej své emoce a co nejrychleji se snaž najít emocionální rovnováhu.

Touhy jsou od toho, aby tě upozornily, že tvá duše a tvé tělo něco potřebují, snaž se své touhy co nejrychleji uspokojit, aniž bys porušil prvé a druhé pravidlo o nevnucování se a neznásilňování toho druhého. Je to jednoduché a přitom tak těžké, že to málokdo dokáže. Proč? Většina lidí nemá sama za sebe co nabídnout. Svět je plný odborníků a vzdělanců, ale najít člověka, který skutečně něco umí a umí své umění naprosto přesvědčivě předvést, je hodně těžké, téměř nemožné.

středa 25. srpna 2010

Film: Rozchod

Francouzský film o tom, co to udělá s křehkou rovnováhou v mnohaletém vztahu, když se objeví někdo třetí, disponující tím, co těm dvěma chybí.

Film o třech bláznech (dva vášnivci a jeden závislý násilník) a zoufalství.

Vše samozřejmě začíná naprosto nevinně, když se manželka lékaře seznámí při stavebních pracích v domě s dělníkem. Za pár dní propadne kouzlu jeho osobnosti (nebo sexappealu, nebo obojímu :-) ) , začne si s ním poměr, a jde do toho až neuvěřitelně po hlavě, iniciuje schůzky a nedbá ani počáteční Ivanovy zdrženlivosti - prostě pro nezaujatého diváka se chová jako blázen. Manželovi se svěří se svou zamilovaností a začne přehlídka lékařovy stupňující agresivity vůči ženě. A je to tedy jízda. Tím, jak se projeví, veškeré divácké (i když byly malé) sympatie k němu končí, a nezbylo mi než fandit zamilované a tvrdě zkoušené dvojici. V závěru jsem se vůbec nedivila, když došlo až na fyzickou likvidaci (koho prozrazovat nebudu).

Řekla bych, se takhle by se mohly skutečně věci dít, při daném mixu povah, a když se nechají dojít tak daleko. Je to celé takovým nevtíravým způsobem varující. A ani minuta není zbytečná. Za mě dobrý.

pondělí 16. srpna 2010

Beletrie: Dívka, která si hrála s ohněm

Autor: Stieg Larsson

Detektivní román

Mezi předchozím prvním, a tímto druhým dílem trilogie udělala postava jednoho z hrdinů, hackerky Liz Salanderové obrovský vývoj: transformaci z člověka z masa a kostí v křížence Strážce vesmíru s Pokémonem ve variantě pro dospělé.

Je to detektivka, takže nemůžu prozradit spoustu věcí, proto jen jeden z Liziných vrcholných kousků: Liz, s prostřelenou hlavou, se vlastními silami vyhrabe z hrobu!?! A samozřejmě překoná jiná monstra...

Proč mi to autor poté, co jsem se prokousala 500 stránkami udělal, aby to celé takhle shodil? Že by potřeba věnovat hrdince další díl? Nebo jen ztráta soudnosti? To už nám autor nepoví.

čtvrtek 12. srpna 2010

Divadlo: Macbeth

Letní Shakespearovské slavnosti

srpen 2010, purkrabství Pražského hradu


Stručně: Nesedlo mi to.

Shakespearovo drama je krvák sám o sobě, na které si sice moc nepotrpím, ale i takový příběh by bylo možné udělat tak, aby mě nadchnul. Hlavní myšlenka - čeho všeho je člověk schopen, dostane-li se mu vidiny moci a někdo zabrnká na tu správnou strunku - je dobrá, nadčasová, prostě ta chybu nemá. Ale vražd je nad můj stravitelný limit, takže rozhodovalo ztvárnění. A to podle mého vkusu zrovna nevyšlo. "Nelíbil" se mi, zkrátka nesedl, představitel Macbetha (což dělá hodně), ale ani kulisy. Pochvalu mám snad jen pro hudební doprovod, ale ani uši si, kvůli skřehotavému hlasu Macbetha, nepřišly na své.

Závěrem jen řečnická otázka: Co je na tom tak drahýho?

neděle 8. srpna 2010

Beletrie: V pavučině vztahů

Autorka: Joy Fieldingová

Moje první Fieldingová, a zrovna se dost povedla.

Knížka má tu výhodu, že je strhující od začátku. Čtenář se nemusí prokusovat nudným začátkem, uváděním do děje, protože je v ději rovnou.

Hlavní hrdinka, sloupkařka Charlotte Webbová je zpočátku vykreslená jako trošku namachrovanější mladá matka, která všechno ví nejlíp, na všechno má rychle nejmoudřejší řešení, je zvyklá na pozornosti od mužů. No, uvidíme, jak se v příběhu její postava vyvine.

Charlotte je vyzvaná mladou ženou, odsouzenou na doživotí za účast na vraždách několika dětí, aby sepsala její příběh. Potřeba se blýsknout jí nedá, takže přes varování nabídku neodmítne a komunikuje s vězeňkyní.

Před čtenářem se odkrývají dětské příběhy obou žen. Autorka nezapře zájem o psychologii, působení (anebo naopak absenci) rodičů na děti, popisuje názorně deformaci způsobenou přehnanou přísností a chladností (event. absencí rodiče) a různé způsoby, jak si toto zacházení lidé různého založení v dospělosti kompenzují. Ačkoli se jedná o sourozence, na tento tlak reaguje každé dítě, potažmo dospělý, jinak. Autorka klade otázku, čím je tato odlišnost u lidí stejných rodičů a ze stejného prostředí zapříčiněna, ale odpověď ani prostřednictvím postav nepodává.

Druhá polovina knihy však na úkor autenticity příběhu připomíná příručky typu Jak rychle... (nabýt sebevědomí apod.). Postavy zkrátka promlouvají "jako kniha", ale nepříliš erudovaného autora, spíš někoho, kdo se naučil papouškovat.

Autorka v závěru provede veletoč s hlavními postavami, kdo byl hrdinkou považován a popsán jako holoubek, z toho se vyklube zvrhlík a naopak. Ani hlavní hrdinka nezůstane ušetřena, v závěru zjistí, že byla dokonale manipulována - původní malý machřík trošku pohoří.

Knížku můžu doporučit. Holkám. Muže nechci diskriminovat, ale mám pocit, že by je to asi nebavilo.

pátek 6. srpna 2010

Film: Single Man

Kino Mat, srpen 2010

Film provází dnem profesora George Falconera (Colin Firth), v němž je rozhodnut skoncovat se životem. George je homosexuál, který přišel při autonehodě o životního partnera, a s jeho smrtí se nevyrovnal.

Film je to mimořádný. Je jiný než bývá zvykem, není příliš popisný, den plánované sebevraždy je podán spíš jak sled obrazů - scén s lidmi z jeho okolí, kdy vlivem shod okolností k samotné sebevraždě nedojde, ačkoli závěr je tragický. Je to jemný film vyvolávající něhu a možná i slzy. Film o pocitech tehdy zneviditelňující se menšiny - z ní plynoucí osamělosti. O síle vnitřního strachu, o síle ztráty, která podkope chuť do života a potřebě to trápení skoncovat. A když se zázrakem situace obrátí, přijde smrt odjinud.

Colin Firth podal úžasný výkon s kouzelně rozněžňujícím vlivem na diváky. Málokdo to u takto orientovaného filmu dopředu čeká, je to příjemné překvapení. Možná jsou pozitivní dojmy z filmu dány i tím, že ze vztahů, resp. z mezilidské komunikace ukazuje jen to hezké - nejsou zde žádné konflikty - a nechybějí, naopak je uklidňující se dívat, že to jde i bez nich. A ten pocit přetrvá i po skončení titulků.

sobota 3. července 2010

Film: Užívej si, co to jde

červen 2010, multikino


Allenovky mě asi nepřestanou bavit.

Po tomhle kině jsem si říkala, jak to ten W. A. dělá. Že skoro každý jeho film, který jsem viděla (je fakt, že jich ale nebylo až tak moc, možná jsem prostě měla kliku) byl zábavný, přitom v něm byla jakási pravdivost, pro mě zvláštním způsobem přitažlivá hloubka, nebo odstup umožňující vidět věci v souvislostech a vzájemných vazbách.

"Vymáčkneš pastu z tuby a už ji nedostaneš zpět..." ... a tentokrát nechybí ani trocha filozofie:-)

Hlavní hrdina, Boris Yellnikof, egocentrický, skeptický, ke všem přehnaně kritický, hypochondrický dědek - řeklo by se snadno, ale zas tak špatné to s ním není. Nicméně i tento skeptik a milovník neúprosné logiky a argumentů podlehne. Podlehne mladé, naivní Melody s "píďalčím mozkem" :-), ačkoli si zpočátku vůbec nechce přiznat (a svým kavárenským kamarádům, kterým cpe své rozumy už vůbec ne), že by se mu mohla líbit. Ty dva protiklady se vezmou.

Nebyl by to ale Allen, aby to bylo tak jednoduché, takže senior Boris je sice mentorský suchar, ale některé jeho postřehy nejsou úplně od věci a divák se minimálně zasměje - nebo se i zamyslí ("na všechno potřebuješ povolení, na to, ...abys prodával párky, potřebuješ povolení.... ale na to, pořídit si děti, povolení nepotřebuješ") , anebo má v mnoha glosách pravdu.

Jasně, je to komedie, takže tu máme taky nějaku nadsázku... Divácky vděčná je scéna, kdy se seznámí Boris se svou tchyní. Na to bych se mohla dívat několikrát za sebou, a pokaždé bych brečela smíchy. Oba rodiče Melody, do té doby omezení prostředím a předsudky, které si vzali za své, se v seznamovacích scénách přestaví ve své omezenosti, a jejich charaktery vůbec vyniknou když prvně narazí na Borise. Allenovi hrdinové procházejí vývojem, takže Melodini rodiče prodělají zajímavý přerod. Samozřejmě až poté, co od nich Melody, v zájmu zachování vlastní integrity, uteče.

S naším napůl mladým, napůl starým manželským párem to dopadne podle očekávání. Melody se neubrání vytrvalým projevům pozornosti jistého mladého muže, vydatně podporovaného její matkou, a manželství s Borisem se rozpadne. "Vymáčkneš pastu z tuby, a už ji nedostaneš zpět". Boris však dlouho sám nezůstane, a na novou známost si v závěru filmu doslova hupne.

A co na to ostatní diváci? "Je to chytrý, je to vtipný, a někdy i dost pravdivý:-)"

čtvrtek 3. června 2010

Národní galerie - Veletržní palác I.

Stálá expozice České umění 20. století - 4. patro



Deštivé pražské odpoledne, když nejsou žádné zvláštní povinnosti, a 1. středa v měsíci, se ukázaly jako optimální kombinace pro návštěvu Veletržního paláce, kdy má NG otevřeno až do 20.00, a vstup je volný. Změna: od 1.10.2010 NG dny volného vstupu zrádně zrušila. Kromě toho, že návštěvník je v suchu a teple, se expozice (jako celek) ukázala po sérii zamračených dnů jako energeticky dobíjející. Ale vzala jsem to selektivně a nevyčerpávala jsem se na tom, o čem jsem věděla, že není ten pověstný šálek čaje.

Hned za skleněnými dveřmi ve 4. patře je na návštěvníky nachystán neuvěřitelný tandem Františků: po pravé ruce František Kupka, po levé František Drtikol. Nečekala jsem, že nebudu vědět, kam se vrtnout první. Nakonec vyhrál Kupka s jeho modrobíločervenočernými kompozicemi z let 1930-1937. Asi nejlepšími z toho, čím je tu Kupka zastoupen.

František Drtikol Kupkovi naproti tvrdě konkuruje s černobílými akty - kompozicemi, ze kterých za nejzdařilejší považuji Světelnou hru: na tu, když se podíváte, vidíte prvoplánově jen místa dopadajích paprsků světla a stínu... a teprv když se díváte déle, rozlišíte do rafinovaně rozpadajícího se světla oděnou ženskou postavu a její stín. Nádhernej nápad.


Pokračovala jsem dál Kupkou, kterého má NG poměrně bohatou sbírku, proti směru času, takže jeho abstrakce se přede mnou pomalu nabíraly na konkrétnosti. Za zmínku stojí "Plochy příčné" v pastelových barvách, nebo "Vanoucí modře II." (1922-36). Zpočátku jsem si netroufala fotit, takže potenciální nejlepší úlovky tu zatím neuvidíte, snad počkají na příště :-)


Obrazy Františka Kupky se však na internetu občas najdou: v NG se můžete pokochat např. 2x "Kosmickým jarem" (1913-14),

bezmála stoletým... ono to letí, ale Kupka byl opravdu hodně vepředu.


Starší "Klávesy piána. Jezero" z roku 1909 jsou už viditelně konkrétnější.


Ještě mladší Kolos Rhodský z roku 1906 mě utvrdil v tom, že malíř věkem nejen zrál, ale že zkonkretizovaná malba nebude asi nikdy tak dokonalá co do úplnosti a harmonie, ani všeříkající, jako čistá abstrakce.

Pro srovnání přidávám "Abstraktní kompozici", mého nejoblíbenějšího Kupku a jeden mých nejobdivovanějších obrazů, kterého však v NG neuvidíte (ale bylo by to krásné):


Dynamika a optimismus vyzařující z tohoto díla mi připadají nakažlivé.

Sousedy Kupkovi dělají sošky a odlitky Stanislava Suchardy a Jana Štursy. Víc se mi líbil Štursa (1880- 1925), jeho Odpočívající tanečnice (1913) je pěkná holka :-)

Sbírky děl dalších českých umělců zde na 4. patře Veletržního paláce už zde nejsou tak bohaté, ale podle mého amatérského názoru ani tak zajímavé. Nemyslím si, že to ve všech případech chyba těch umělců, možná se to tak sešlo z fin. důvodů, NG si nemůže dovolit vše.

Proto dál už jen stručně subjektivní komentář a výčet:

František Bílek: Z jeho 2 černobílých obrazů mi běhal mráz po zádech. Zejména dílo "Matko!", na kterém je snad duch......... klidila jsem se z jeho blízkosti.

Max Švabinský (1873-1962) zde je zastoupen např. plátnem Chudý kraj (1900), motiv není nijak zvlášť zásadní, ale když přistoupíte blíž, dá se na něm pěkně studovat technika, která mi na tomto hrubém plátně připadala nejzajímavější... vrstvění barev přes sebe , jejich vzájemné působení vespod a navrch.

Antonín Slavíček (1870-1910) je skoro samé depreso: Pod Letnou (1902), Eliščin most (1906), vytahují to jen trochu optimističtější Letenské sady (1907). Na těchto obrazech je vidět, jaká byla např. Troja začátkem min. století vesnička... a další čtvrti též.

Alfons Mucha (1869-1939) je zde zastoupen fakt jen symbolicky, Slavií (1908), Charitou a návrhem na plakát Gismondy z roku 1894.

Jan Preisler (1872-1918): jsou zde 2 obrazy nazvané Černé jezero (nahý chlapec opírající se zády o koně), pro mě zprofanované mnoha reprodukcemi, které visely v každé škole, kterou jsem navštěvovala, a snad byly i nějakých normalizačních učebnicích. Odpor ve mě zůstal i po letech.

Jakub Schikaneder (1855-1924): další přehlídka melancholie a smutku - Na Dušičky (1888) vás nenechá na pochybách o co jde, a obraz Sníh (1899) s motivem ujíždějícího povozu a rozsvícené lucerny na nějakém pražském nároží je také známý, a také deprimující.

Antonín Chittussi (1847-1891) trochu osvěží ponurou atmosféru Pohledem na Paříž z Montmartru - kdo tam jednou byl, hned ji na dálku neomylně pozná, i když už je hodně jiná.

A to je z expozice České umění 20. století na 4. patře vše podstatné ( je z celého baráku nejlepší :-) ).

Jinak si myslím, že je stále dost nevyužitého místa, které by bylo vhodně něčím zaplnit, a že Muchově Slovanské epopeji by to zde velmi slušelo.


neděle 30. května 2010

Viva vox docet

FERAS, NON CULPES, QUOD MUTARI NON POTEST
Co změnit nemůžeš, to bez výčitek nes.

AMOR UT LACRIMA: OCULIS ORITUR, IN PECTUS CADIT
Láska je jako slza: vzniká v oku, dopadá do srdce


ANIMI EST ENIM OMNIS ACTIO ET IMAGO ANIMI VULTUS, INDICES OCULI
Z duše totiž vychází veškerá činnost a obrazem duše je tvář, prozrazovateli jsou oči

Cicero, O řečníku





... jak by asi slušely Guevarovi oči psí a naopak? :-)

.


ALTISSIMA QUAEQUE FLUMINA MINIMO LABUNTUR SONO
Nejhlubší řeky plynou neslyšně

...hm hm, to jo... a pak se někdy příbuzní divěj...



AMOR INGENII NEMINEM UMQUAM DIVITEM FACIT
Láskou k umění nikdo nikdy nezbohatne
Petronius, Satirikon

.... tak tady s tím nesouhlasím.... si myslím, že se to hodně lidí překonalo...


AMARE NIHIL EST ALIUD NISI EUM IPSUM DILIGERE QUEM AMES NULLA INDIGENTIA, NULLA UTILITATE QUAESITA
Milovat není nic jiného než mít rád toho, koho bys miloval bez nároků a zištnosti

... a to zase ano, o tom, co je milovat, už bylo napsáno mnoho, ale takhle výstižně a přitom jednoduše řečeno se mi to líbí.





HERBA MALA CITO CRESCIT
Plevel roste rychle












ALTIOR E TERRA PROVENIT HERBA MALA
Plevel roste výš


ACCIDIT IN PUNCTO QUOD NON SPERATUR IN ANNO
V mžiku se stane to, v co nedoufáš léta
Heslo císaře Ferdinanda I.


ALIQUANDO ET INSANIRE IUCUNDUM EST
Někdy je milé udělat i něco bláznivého
Seneca Mladší, O klidu duševním

úterý 25. května 2010

DOX - Centrum současného umění

aneb Procházka staveništěm


K návštěvě centra DOX mě přilákal článek v magazínu LN. Článek hodnotil veskrze pozitivně. Mrkla jsem na internet, a informace se v pozitivním vyznění docela shodovaly, pouze jsem nenašla informace o vstupném. Po prohlídce expozic usuzuju, že k tomu má DOX důvod.

Za vstup do momentálně rekonstruovaného bývalého průmyslového holešovického objektu (myslím továrna nebo mlékárna tam do 90. let byla) zacvaká dospělák 180,-- a junior (student) 90,- Kč. Po stránce zachování rázu Holešovic i po stránce současného způsobu využití objektu jsem byla velmi potěšená. Přistoupilo se k projektu s určitým citem jak k okolí, tak uvnitř pro nový účel, a v objektu se návštěvník cítí příjemně. Akorát to není zdaleka hotové, takže některá patra jsou ve stavbě, některé části nepřístupné.

K posezení u kávy láká kavárna s terasou venku, kde si může návštěvník dát mimo jiné Bechera za 50,- , Jamesona za 60,- anebo koblihu či sladký loupák ke kafi za 30,- (cena toho pečiva).


V době mé návštěvy tam byly expozice: Jan Kaplicky - Vlastní cestou, Umění šachu, a Městské zásahy Praha 2010. Moje očekávání měla toto pořadí od největšího po nejmenší. Výsledek měl pořadí opačné.

Jan Kaplicky má prostor velké haly. Nesleduji nijak výrazně moderní architekturu, ale přesto snad všechny vystavované modely jsem už znala z různých magazínů a sdělovacích prostředků. No, ono totiž těch exponátů zas tak moc není: několik fotografií stejného modelu pouze z různých úhlů nalepených na stěnách a nudné video s architektem, pár modelů... mě to zklamalo.

Umění šachu: tahle maličká expozice v mezonetu je vtipná. Pár šachovnic, ale s fakt netradičně ztvárněnými figurami: mě dostal nápad černoušci proti běloškám, anebo Dobro versus Zlo, kde proti sobě sobě stojí Hitler a Luther King doprovázeni Stalinem, Al Caponem, Gándhím, Che Guevarou a dalšími.


Poslední otevřená expozice je sice na staveništi, ale oslovila mě nejvíc. "Městské zásahy Praha 2010" je souhrn 80-ti nápadů oslovených architektonických ateliérů a jednotlivců jak zlepšit městský prostor, hlavně veřejná prostranství. Jedná se o projekty, které si nikdo neobjednal. Musím ale podotknout, že jsem v Praze prožila celý život, stále tu bydlím a pracuju, takže to, čeho se to týká, se mě dotýká. Bez toho by pro mě tato expozice neměla valný význam, a nehodnotila bych ji tak vysoko.

S přehledem u mě vyhrál návrh č. 27 High Heel Lanes pro Náměstí Republiky. Na Náměstí pracuji, takže znám na vlastní kůži, co to je, chodit po "nové" dlažbě ze speciálně zhrubnělých dlažebních kostek s podpatky. Tam nechodíte, ale nemotorně se pohybujete, protože se permanentně zasekáváte podpatky do širokých mezer mezi kostkama a cukem taháte botu ven, anebo se nohy zvrkávají na nerovnostech dlažby. Skupině Coll Coll píšu jedničku s hvězdičkou a doufám, že by jejich nápad drah pro chůzi v elegantní obuvi přece jen mohlo město zrealizovat.



Pěkně se vyjímá i projekt Střecha nad Prahou pro Letenské náměstí, který by znamenal odstranění nehezké přízemní socialistické stavby (nyní samoobsluha) uprostřed náměstí, která zabírá většinu jeho prostoru, jeho světlopropustné zastřešení a vznik "obyvatelného" volného prostoru za každého počasí... Na obrázku fakt pěkný, zprostorňující projekt... Otázka ale je, co by na to řekli lidé, kteří tam teď mají jedinou sámošku pro široké daleké okolí. Podle cvrkotu, který tam panuje, je jasné, že je to sice projekt esteticky přínosný, hezký, ale to je tak všechno.



Z toho, co se v DOXu vystavovalo, se mi expozice 80 nápadů různého stupně ulítlosti na pražské variace líbila en bloc nejvíc.

Když shrnu dojmy z celé akce: stojí to víc než jít na film do multikina, ale mám pocit, že tam za ty peníze víc dostanu.

Zdrojem obrázků jsou prospekty z galerie.

středa 12. května 2010

Divadlo: Oněgin byl Rusák

Divadlo v Dlouhé, květen 2010

Děj se točí kolem spolužáků pražského gymnázia Nad Štolou v první polovině 80. let minulého (zní mi to ještě pořád divně, ale je to tak) století.
Inscenace je pokračováním hry Hrdý Budžes (kterou neznám ani z lit. předlohy, takže nemohu srovnávat).

Když po 1 a 3/4 hodině spadla opona, myslela jsem si, že už je konec, že všechno bylo řečeno, a zjištění, že se představení dostalo do bodu přestávky, ve mně nevyvolalo žádné nadšení - říkala jsem si, takhle už mi to fakt stačí.
Byli nám představeni hlavní hrdinové, někdy i s rodinami, doba (politicky) bezvýchodná, teenagerské dialogy (jestli víc páchne holčičí nebo klučičí šatna), prostě převládající pocit zmar, ale naštěstí to dobře osvěžovaly notoricky známé hity právě z té doby, které byly podané s nasazením a dobře to zvedly. Takže se dá říct, že na diváka dýchl duch té doby - samozřejmě v tom deptavém smyslu.

Po přestávce to ale dostalo nečekaný obrat. Scény nabraly na komičnosti (ze školy) i hloubce (dialogy hl. hrdinky s matkou). Kraluje scéna s ředitelem, slavícím narozeniny s profesorským sborem za hudebního doprovodu studentské kapely, při níž se diváci řežou smíchy. Představitel ředitele gymnázia, nesmírně věrohodný, pro tu roli jak stvořený, v povinném malém obleku s vsazeným klínem a neupravenými vlasy je "boží".

Docela mě překvapilo, jak se diváci nechali vtáhnout a jak si užívali, když byli vyzváni k nácviku provolávání hesel v protiamerickém a socialistickém duchu k 1. máji. Divadlo nadšeně burácelo, až jsem si říkala, jestli to těm lidem nechybí.

Druhá půle představení je báječná jízda, zase nechybí dobrá (supr, časem prověřená) muzika, takže to rychle uteče, a ani divákovi nepřipadá, že byl v divadle 3 a 1/2 hodiny. Duch těch 80. na mě tedy dýchl a ten pocit se se mnou táhl celou cestu z divadla, takže inscenace asi splnila svůj účel, a výsledek: spokojenost, dobrý, stojí to za to.

pondělí 10. května 2010

Film: Vicky Cristina Barcelona

Biooko, květen 2010

Tenhle film mě bavil, a daly by se o něm psát romány. Užila jsem si to po všech stránkách: hudba: příhodné chytlavé španělské rytmy, kamera: záběry na moji oblíbenou Barcelonu včetně perly mezi parky - hravý Gaudího park Güell, obsazení: na 4 hlavní postavy se taky dá docela koukat - moje preferovaná Penelope Cruz mě nezklamala.

Režíroval W. Allen, a je to taková ne úplně typická allenovka, ale přesto dost typická allenovka. Paradox vysvětlím. Liší se ve výběru hlavní postavy - tentokrát žádný neurotický muž, úvahy o vztazích atp. Na druhou stranu tam ta úvaha o mezilidských vztazích je, a je na ní položeno téma filmu: kdo bude ve vztazích šťastnější a úspěšnější - racionální Vicky nebo hédonická Cristina?

Allen obě mladé ženy nechává chytit se na vlastní hodnoty.
A tak si racionální Vicky nechce přiznat, jaké kouzlo pro ni může mít (a má) relativně citově orientovaný požitkářský malíř. Ačkoliv by možná ráda, svým citům Vicky nemůže poručit, a její převažující racionální složka ji nedokáže před zbouřenými city ochránit.
Naproti tomu požitkářská Cristina, která to nemá v hlavě všechno předem tak nalajnováno, a zakládá si na nekonvenčnosti v lásce, dlouho nevydrží ve vztahu k malíři, když musí akceptovat jako jeho součást i umělcovu bývalou manželku coby nezbytnou partnerku.

Woody odpověď na to, jak ty 2 póly vybalancovat, ve filmu nedává. Vicky se vdá, avšak šťastná si v manželství se stejně založeným (odpovědným) mužem nepřipadá. Cristina opustí bohémský umělecký pár, a jde hledat sama sebe.

A to je konec....

neděle 9. května 2010

Film: Ženy v pokušení

květen 2010, multikino

Když jsem šla z kina, a ještě dalších asi 20 hodin, jsem si myslela, že to byl docela dobrý film , až na to, že se nedá dost jednoduše zařadit. Prostě když jsem byla u toho, tak to šlo. Trochu problém nastal, když jsem o tom začala přemýšlet.

Představte si hrušky, které dáte vypálit, a máte hruškovici. Pak vypálíte jablka, máte calvados, meruňky, dostanete meruňkovici no a ze švestek slivovici.
Anebo máte od všeho trochu, tak si řeknete, že to necháte vypálit všechno dohromady, a co máte: no, něco jako Ženy v pokušení. Mohli jste mít sebekvalitnější materiál, ale ten výsledek....

Ten film je zařazený jako komedie. Dobře, má to nejblíž ke komedii, je to místama dost nadsazené a vše končí happyendem, ale také jsou tam scény silnější, nepříliš komediální. Tak nějak mi připadá, že tvůrci chtěli natočit něco, na co by mohlo zabrat ženské publikum, a tak tam naplácali: načesaného horolezoucího Jiřího Macháčka, 2 pěkné mužské, 1 muže se zoufalým vzezřením - záporáka všem pro smích, udržovanou E. Balzerovou - taky můžete být v 60-ti kóči, opuštěnou manželku - která si užije parádní jízdu se zajícem, do toho střihnou dojemnou, ale předlouhou scénu z pohřbu, aby došlo i na slzy... a máte film pro dámy jak vymalovanej, tam přece nic nechybí....

Nechybí, ale přebejvá! A navíc zbytečně dlouhá stopáž.

Ono to není, když se na to díváte, výrazně špatné, ale je tam nějak moc od všeho.

pátek 30. dubna 2010

Film: Muži, co zírají na kozy

multikino, duben 2010

JO, tak tohle bylo dobrý :-) Komedie, parodie a blbost (v dobrým slova smyslu). Mírumilovná amícká jednotka bojující silou ducha...

Implantovat do prostředí vojenské jednotky paranormální jevy, výcvik v duchu hippies a duchovno - tak tohle někoho napadlo spojit geniálně. Některé věci se totiž (asi ze zvyku) berou hodně vážně -někdo si zakládá na duchovnu, invaze do Iráku nám taky nebyla z ironického pohledu moc často předložená. A přesně tyhle stereotypy tvůrci v komedii o mírumilovné armádě boří.

Je to dobrý film pro ty, co uměj nebrat všechno příšerně vážně, ale teda včetně sebe.

P.S.: Závěr jako v americkém filmu samozřejmě nechybí :-)

pondělí 5. dubna 2010

Výstava Zdeněk Sýkora 90

Městská knihovna v Praze




Navštívila jsem výstavu v MK, připravenou k výročí 90-tin výtvarníka Zdeňka Sýkory. Koukla jsem předem na internet, takže jsem dopředu věděla, že výstava mě nemůže zklamat, a těšila jsem se na ni.

Výsledek mě ale fakt nadchnul. Na své si přijdou jak milovníci živých barev (jako já),

tak ti, co upřednostňují méně barevné, ale přesto kontrastní kombinace:


Výstava kombinuje poměrně bohatý výběr z abstraktního díla. Nechci se tu pouštět do obsáhlého popisu vzniku obrazů, mozaiek a dalšího, ale za zmínku stojí, že umělec vyhledával jak moment náhody, tak používal matematické modely, a že výstava dokumentuje i tento relativně zajímavý, velmi pregnantní, způsob vzniku děl. Poměrně překvapivé pak pro mě bylo, že oba způsoby umělce dovedly ke stejnému výsledku: Jsou jím vždy vyvážené, zharmonizované, pulsující artefakty, ze kterých úplně sálá životnost, a ty pro mě mistrovské jsou pro mě právě proto nesmírně SEXY.
A SEXY je výrazem, který dle mého názoru nejlépe charakterizuje celou výstavu.

Zdrojem použitých obrázků je internet.

sobota 27. března 2010

Film: Zahraj to znovu, Same (USA 1972)

březen 2010, Biooko

V hl. roli filmu dle vlastního scénáře W. Allen.

Zas jedna komedie, která je natolik geniální, že mě nenapadaj slova, která by se dala napsat, a přitom tomu filmu spíš neuškodila :-)

Nesmělý neurotický nemotora korunuje své prožívání trefnými vtipnými hláškami - půl filmu jsem nahlas prosmála, a u (pro mě) dojímavé koncovky bych brečela...

Jo, a ještě jedna věc: v kině je tenhle film mnohem lepší než doma.

sobota 27. února 2010

Evropské umění od antiky do závěru baroka

Stálá expozice Národní galerie v Praze - Šternberský palác
únor 2010

Expozici jsem si prošla od přízemí, kde to vzalo velmi slibný začátek: jsou zde zástupci německého a rakouského umění 16. - 18. století s Růžencovou slavností Albrechta Dürera (Benátky 1506):


V prvním patře je pár antických artefaktů - no je to chudičká sbírka, takže nestačí nudit. Následuje bohatá sbírka ikon - tematicky i provedením jako vejce vejci, a italské umění 14. - 16. století - náboženská tematika je jasná, ale zde se střídá hlavně ukřižování v různých podobách s výjevy s Pannou Marií s dítětem.

Ve třetím patře jsem se trošičku osvěžila pohledem na pár Brueghelových obrazů, ale to je asi tak všechno, co mi zde stojí ze sbírky francouzských, italských a španělských mistrů 16. - 18. století za zmínku.

Pěkná je zahrada se sochami s 20. století, do které je vidět z oken paláce.

Celá expozice je relativně bohatá, ale když jsem při odchodu přemýšlela o tom, jaký artefakt mě oslovil, aniž by na mě z toho čišelo něco negativního, tak jsem nepřišla na nic jiného, než na tu Růžencovou slavnost. V celém kontextu sbírky (kde tematicky převažuje nějaký druh násilí, trest, sebevražda, smrt - zátiší s mrtvými ptáky...) je to něco atypického, pozitivního, harmonického... takže dílo s velkým D a bez ohledu na cenu, jakou má, by mi mohla viset doma :-). Z celé sbírky fakt jediná.

středa 24. února 2010

Film: Pouta

únor 2010

Zase jeden film, kdy po velkém očekávání následovalo velké zklamání.

Děj filmu je situován do ČSSR 1982, v hlavní roli StB.

Vezmu nejprve stručně pozitiva:
Skvělý a přesvědčivý Ondřej Malý v roli hnusáka agenta Rusnáka. Dobře vybraný Oldřich Kaiser. Precizní výprava - důraz na detail: "dobový" nábytek - ať jde o kancelářské stoly nebo domácí kuchyňskou linku, láhev od piva nebo tlusté popelníky, proštípané jízdenky... S tím si tvůrci evidentně vyhráli.

Ale proč se scénárista nezabýval vývojem postav? Proč postavy nemají minulost, co je vede k tomu, jak se chovají a jaké zastávají názory? Bez povědomí o motivaci postav se před divákem odvíjí jen herecky dobře ztvárněný momentální stav, ale mě to kvůli tomu nevtáhlo. Koukala jsem na hnus a špínu s odstupem, jako by mezi mnou a plátnem bylo hodně tlustý sklo. A o tom, že tam chybělo vykreslení hl. postavy i v jiné poloze, ani nemluvě. Takhle se tomu prostě nedalo až tak věřit.... škoda.

Kdyby ta filmová "lahůdka" trvala o 30 minut míň, jen by to prospělo.

úterý 16. února 2010

Divadlo: Madame Melville

únor 2010, Palace - Studio DVA

Hra by se dala shrnout jako výpověď studenta o bleskové avantýře s nadrženou profesorkou, která ho (jak jinak) ovlivnila do budoucna.

V první půlce jsem se cítila trapně, když jsem se musela koukat na obluzování mladého kluka profesorkou (asi mám nějakej blok, ale tohle mě fakt vadí) - no a v druhé půlce jsem nemohla přijít na to, proč je ta hra vůbec napsaná a proč se hraje. Jestli proto, aby se diváci cítili trapně za to, co se před nimi odehrává (v mém případě by byl účinek stoprocentní), nebo proto, aby se bavili (troška komických momentů), anebo pro obojí. Divná kombinace.

Na Ivanku Chýlkovou v roli madame Melville se mi alespoň dobře koukalo, když už hrála to, co hrála, nepozbývala elegance. Eva Holubová to zase vytáhla komičností, ale proč pořád ty kolena od sebe... :-)

sobota 13. února 2010

Film: Kawasakiho růže

únor 2010, multikino

Toto dílo české kinematografie přesně odpovídá mé představě o tom, jak by se měly točit filmy, a to ve všech ohledech.

Film o tom, jaké je to být sledován, a nevědět o tom. O tom, jaké je to poskytnout informace o druhých, a nevědět jaké následky bude mít jejich použití. Jaké je to věřit obrazu o rodičích - hrdinech, jaký je dětem až do dospělosti sugerován, a být konfrontován s jejich zbabělostí a falešným sebeobrazem. Mimo jiné.

A co je zde motivem pro nefér jednání? Hrdinové příběhu se v zásadních chvílích, kdy mají možnost získat, udržet lásku nebo uznání od těch, na kterým jim nejvíc záleží, rozhodnou chytit příležitost za pačesy, i když se tím dopouštějí nečestného jednání s dopadem ublížení třetím osobám.

Film pokládá obtížnou otázku: je v silách průměrného člověka s průměrnou potřebou lásky a uznání této příležitosti odolat (např. odolat příležitosti pomoci nemocné matce, odolat příležitosti rozvít vztah se zbožňovanou osobou, ...), když negativní důsledky nejsou dopředu zcela známy? A i když jsou?
...protože všichni mají někoho, na kom jim moc záleží, koho výměnou za jeho sympatie a uznání nebo jen pouhou existenci rádi potěší a následky až tak neřeší...

A tak na příběhu vidíme, jak jednoduché to měli estébáci, kteří uměli zahrát na tuhle notu. Jak jednoduché, ale jak účinné... protože to hraje na základní potřeby, které jsou všem lidem společné.

Výborně vybraní představitelé hlavních postav (Lenka Vlasáková, Daniela Kolářová, Martin Huba, Ladislav Chudík). Představitel sochaře se typově pro tu roli snad narodil. Příběh této postavy a její posun mě vůbec nejvíc oslovil a kvůli němu se na film podívám znovu.
Hudba, interiéry, všechno je s dějem příběhu v harmonii, nikde nic nepřebývá, nechybí a neruší ... a zde dokonce i skvělá koncovka (narozdíl od většiny filmů) uvrtá diváky do křesel až do posledního písmene titulků.

úterý 9. února 2010

Divadlo: Máj

únor 2010, Viola



Zbortěné harfy tón, mrtvé milenky cit - aneb bez přípravy na těžkou klasiku nechoď, pokud si nechceš kupovat program

Odpoledne se naskytla příležitost navštívit večerní představení Máje ve Viole, a vzhledem k časovému vytížení jsem šla takříkajíc "z voleje". Znala jsem jen název hry, místo a čas. Programy si zásadně nekupuju, protože se spoléhám, že se vžiju a chytím, ale v tomhle případě se mi nepřipravenost nevyplatila.


Barbora Hrzánová v monodramatu hraje a přednáší svým charakteristickým nevyumělkovaným způsobem a dělala co mohla, přesto jsem měla pocit, že hodina má 600 minut. Prožitek se po mě svezl jak ta pověstná voda po huse - protože dějovou linii jsem ze školy zapomněla a prostě jsem se v básni nezorientovala. Celé to na mě působilo tak, že se autor vypisoval z duševních hnutí, se kterými nechci mít nic společného, takže jsem si vystavěla pěkný blok a prostě nepřijímala. Až na profláknutý "zbortěné harfy tón" a "mrtvé milenky cit", který mi připomínal mé emoční vyladění z celého představení.


Ovšem můj dojem se výrazně zlepšil poté, co jsem se tady na netu seznámila s dějovou linií, a situace mi "zacvakly". Ještě, že tu jsou ty čtenářské deníky, třeba tady jeden, tady druhý a tady ten třetí.

pondělí 25. ledna 2010

Divadlo: Jistě, pane ministře

leden 2010, Divadlo na Vinohradech

Ministr pro administrativní záležitosti James Hacker: Viktor Preiss
Tajemník ministerstva, sir Humphrey Appleby: František Němec
Osobní tajemník ministerstva Bernard Wooley: Jan Šťastný
Předsedkyně parlamentní komise Betty Oldhamová: Daniela Kolářová
Manželka ministra Annie: Simona Postlerová

Kdo se kochal sledováním TV seriálu, dabovaným v hl. rolích právě V. Preissem a F. Němcem, bude si připadat jako doma :-)

Pokud jde o inscenaci, nemá smysl ztrácet čas psaním komentáře nebo jeho čtením - koho oslovil TV seriál nebo knižní vydání, toho inscenace potěší, pobaví, možná mu něco připomene - no a kdo nehověl seriálu ani knize, ten na to stejně nepůjde, protože to chce přece jen vyvinout úsilí... Inscenace je permanentně když ne vyprodaná nebo zadaná, tak alespoň vyrezervovaná, takže kdo si nepočíhá na začátek předprodeje, má nadlouho smůlu.

To mluví za vše.

Pokud by někdo nutně potřeboval něco kritičtějšího, může se podívat "sem".

sobota 23. ledna 2010

Psychologické projekce III.

Projekce v partnerských vztazích

Kromě idealizování mívají v partnerském vztahu poměrně velkou sílu další dva mechanismy projekce. Vycházejí z principů "protiklady se přitahují" a "vrána k vráně sedá".

V případě přitahujících se protikladů vábí chování a projevy, které jsou vzhledem k našim opačné. Zezačátku to vábí, imponuje, ale diametrálně odlišné temperamenty začnou být po určité době problém. Temperamentnímu partnerovi začne vadit určitá "suchost" klidnější povahy, mírnějšího začne temperamentní svou potřebou vzruchu rozčilovat. Temperamentnějšího partnera to většinou začne "štvát" dřív, a zatlačí jako první, ale "kliďas" nepřidá, naopak obviní z neracionálnosti a "rušení svého klidu". Začne se roztáčet inflační spirála, protože každý dostává čím dál míň toho, co právě potřebuje. A v tom momentu si takoví partneři uvědomí, že to, co je dříve přitahovalo, najednou nenávidí.
Nastává zlomové období, kdy si musí oba pro sebe zhodnotit jednu věc: jestli ho to, čeho má ten druhý víc, svým způsobem vhodně doplňuje a třeba i obohacuje, anebo jestli převažuje to, že ho to nezřízeně permanentně rozčiluje, a pak to jde do kytek. Není to ale až taková škoda, protože dlouhodobě setrvávat ve vztahu, který je zdrojem permanentního přetěžujícího napětí, se nedá - jsou tam i zdravotní rizika, poměrně široká škála psychosomatických poruch.

Zábavně je vztah, který vznikl na základě takto fungující projekce, podaný v komedii Bosé nohy v parku (USA 1967) s R. Redfordem a J. Fondovou. Období sundání projekcí je podáno skutečně v barvě, a navíc má ta komedie i jiné kvality, takže stojí za to se na ni podívat.

Druhý princip, "vrána k vráně sedá", poukazuje na tendenci partnerů, kteří jsou přitahování zdánlivou jednotou názorů, týmiž hodnotami, způsoby chování, zájmy. Zpočátku jsou přesvědčení o tom, že se celý život hledali, jsou jako jedna duše a jedno tělo. Projevuje se to mimo jiné i známou poznámkou: "Mám pocit, jako bychom se znali celý život". Oba si libují, jak dobře si rozumějí.
Ve skutečnosti neexistují dva totožní lidé, ani neplatí, že bychom mohli najít někoho, s kým se ve všem shodneme, ve všem si porozumíme. Počáteční shodné ladění a souznění pouze skrývá prozatím se neprojevující části osobnosti, jež po nějakém čase najdou cestu ven. Pak se oba začnou trochu divit. Sundání růžových brýlí (tj. projekcí) pak může trochu bolet, když vidíme druhého i v jiných, než původních barvách, v tomto případě v barvách, které u sebe neznáme, nebo si je u sebe nechceme přiznat. Zase záleží na obou partnerech, jestli pro ně i přesto zůstává setrvání ve společném vztahu přínosem (nemám na mysli hned ekonomickou stránku, ale ta následuje).

Zamilování se v důsledku působení projekcí toliko do dílčích aspektů osobnosti druhého, vede po čase k dojmu, že žijeme s cizím člověkem, jehož neznáme. A on nezná nás. V každém vztahu tak vyjdou na světlo všechny vlastnosti, i ty, o nichž jsme zpočátku nevěděli. V našem pojetí se partner začne měnit (z 98% k horšímu), z našeho pohledu se projevuje tak, jak nám vůbec není milé. Jenže partner je stále stejný, to my ho začínáme vnímat jinak. Vztahy v této fázi někdy skončí, partneři se odmítají vyrovnat s tak radikální změnou svého přístupu, jenž vnímají jako chybu a nežádoucí proměnu toho druhého.


Nevědomé odnětí projekcí bývá spojeno s nemalou duševní bolestí. Člověka takto vnímaný sled událostí ničí, prožívá zklamání - a to nejen z aktuálního dění, nýbrž může opětovně zažívat zklamání, jež zná z dřívějších let. Spouštěčem tohoto sledu je zrušení projekce, tedy proces působící proti původnímu omámení krásnými vlastnostmi. Stručně řečeno se nám to, co nás dříve fascinovalo, přestává tak moc líbit jako dřív. Daný proces ovšem neprobíhá na vědomé rovině, navíc nás dokáže zaskočit naprosto nepřipravené ("Najednou jsem ji spatřil ve skutečných barvách").
Někdy se stane, že odnětí projekcí se zvědomí, že si člověk uvědomí, že nosil růžové brýle. To ale moc nemění na tom, že většinou padnou výčitky, obviňování. Krásné vlastnosti jsou ty tam, nečekaně partnera vidíme černě. Alespoň v tu chvíli nám to tak připadá.

Aby toho nebylo málo, bývá téměř pravidlem, že si lidé po zklamání v jednou vztahu najdou znovu typově stejné partnery. Opět se probouzejí projekce, všechno prostě začne nanovo. Bludný kruh se točí dál. Podmínkou změny je náhled na niterné procesy a tendence.

V tomto případě platí, že si probíhající proces musíme převést do vědomí. Je třeba, abychom pochopili, oč běží, co probíhá a proč. Je třeba uvědomit si, co nás na nové známosti fascinuje a proč. Měli bychom přiznat i vlastní díl viny, nemá smysl ze všeho vinit partnera. Napřed jsme ho nekriticky obdivovali, doufali jsme, že ten stav potrvá věčně, ale on se zvrátil. Je to ale normální, logický a nevyhnutelný vývoj. Je dobré být na to připraven, a tuto první závažnější krizi ve vztahu přijmout jako něco, co nás posune dál, a co má veskrze pozitivní dopad, neboť nás to nutí uvědomit si, že nejsme ani my, ani protějšek dokonalí, ale přesto máme dobré důvody být spolu dál. Anebo samozřejmě dojde na druhou možnost, když po zjištění, jak je to s partnerem po sundání našich projekcí, to zhodnotíme tak, že nejsme kompatibilní, a se vztahem se vypořádáme.

Bylo by hezké, kdybychom se projekcí mohli navždy vyvarovat, ale právě to bohužel nejde. Nemůžeme je vymýtit. Ve vztazích hrají významnou roli, přestavují motor dalšího vývoje, vztahové evoluce. Zvyšují sexuální atraktivitu partnera, čímž mají dopad na naši reprodukci. Příroda tak má další nástroj k zajištění zachování lidského rodu.


Pozor však na přehánění vztahovat všechno dění na sebe. V žádném případě se zde nedoporučuje, abyste si vše, co se kolem vás děje, vysvětlovali v souvislosti se sebou. Nepřehánějte ty analýzy, nežijte zanořeni do sebe bez přestávky. Ani nemá význam hledat souvislosti mezi úplně vším, co jste prožili. To byste nemuseli dělat nic jiného. Nesnažte se rozebírat každou maličkost, nebo se v klidu ani ( dosaďte dle vaší fantazie :-) )

Psychologické projekce II.

Pozitivní projekce

To, co se nás týká, nás činí dotčenými. Nemusíme to pociťovat vždy jen nepříjemně (jako třeba vztek), ale dotýkat se nás mohou i pocity obdivu chované vůči druhým lidem. Něco bychom si moc přáli, obdivujeme za to druhé. Cítíme, že jsme nenaplnili svůj potenciál. A to se znovu o slovo hlásí projekce. Tendence naplnit svůj potenciál ovšem není vědomá. Něco se nám líbí, pořádně ani nevíme proč. Nevědomou snahu o naplnění svých možností projikujeme do druhých, nezřídka je až přeceňujeme.

Takovéto pozitivní projekce lze popsat podobně jako klasické projekce: to, co chválíme, k nám rovněž patří.

Ukazateli pozitivních projekcí opět bývají silné emoce, například horlivý obdiv.

Obdiv

Můžeme obdivovat člověka, jehož během dosavadního života stihla řada ran osudu, on si ale vždy dokázal poradit a vše zvládl. Jindy nás přímo fascinuje neuvěřitelná tvořivost někoho z našeho okolí.
Při bližším pohledu (ale chce to opravdu jít do základů) zjišťujeme, že neobdivujeme člověka (instituci, skupinu) jako celek, nýbrž se zaměřujeme na specifickou vlastnost, schopnost, výsadu - prostě na dílčí aspekt.

Pozitivní projekce spočívají i v tom, že se na světlo derou kladné, oceněníhodné části naší osobnosti, jimž dosud nebyl umožněn vstup do vědomí. (nemusí to být vždy jen naším výběrem, prostě jsme byli od dětství formováni okolím, které některé naše aspekty cíleně vymycovalo). Projevují se právě obdivem u druhých, jako by nás vedly k tomu, abychom si jich všímaly nejen u nich.
Táhnou vás životopisy lidí s nálepkou rebelů? (Ernesto Guevara, James Dean,...) V takovém případě je možné, že jste byli vychovávaní velmi tradičně, konzervativně. Proto vás rebelové tolik přitahují. Rebelství se stalo vaším stínem, dere se na povrch.

Závist jako negativní forma obdivu
I závist patří k projekcím. Závidět někomu něco, co bychom sami rádi měli, znamená, že nám připadá, jako bychom v některém ohledu měli méně nebo byli méně než druzí.
Závist má mnoho tváří, projevuje se vztekem, zuřivostí, ničením věcí, nenávistí. Při závisti se emoce "nepouštíme k tělu", vynakládáme plno síly na to, aby pěkně zůstaly skryté. Závist totiž v naprosté většině kultur patří k nežádoucím, opovrhovaným, odmítaným vlastnostem.
Dlouho potlačovaná závist mívá katastrofální účinky - vybuchne jako bomba a zanechává za sebou spoušť (takovéto dopady však nemusejí být výhradně způsobeny závistí!)
Přes snahu o maskování se dá vysledovat: Závist bývá přítomna ve zlehčování, zesměšňování, znehodnocujících poznámkách, ironii, při přehnané kritice a podobně. I nečekané zvraty nálad, především v kombinaci se vztekem, bývají příznakem závisti.
Závist je častější prožitek, než by se nám mohlo zdát. Objevuje se i mezi přáteli, na pracovišti, doma. Závist je zrcadlem nenaplněných přání a tužeb. Je to příležitost dozvědět se o sobě něco nového, poznat se - jaká touha se za závistí skrývá?

Obdiv mívá spojitost se schopnostmi či dovednostmi, které ve vás klíčí a chtějí růst. To se jim v nevědomí nemá šanci povést, nejprve musí vstoupit do vědomí, musí být rozpoznány. Teprve pak je můžete rozvíjet.

Zvláštním rysem pozitivní projekce je, že naše nadšení a horování nebývá sdíleno ostatními. Je to, jako bychom viděli něco, co je druhým nepřístupné. Ovlivňuje nás to při výběru partnerů - o tom v "dalším článku ".

neděle 17. ledna 2010

Psychologické projekce I.

Projekce jsou velmi zajímavý psychologický jev, který má na nás velmi silný a často neuvědomovaný vliv (dá se říct, že ta síla spočívá právě v tom neuvědomění). I když jsou v tomto článku projekce podány spíše omezeně ve smyslu neuvědomovaných projekcí do jiných lidí, jejich působení není jen negativní a neuvědomované, ale může být i žádoucí a vědomě spuštěné (např. " práce se symboly ").

Dá se tedy říci, že pychologické projekce jsou uvědomované i neuvědomované, žádoucí i nežádoucí, do lidí ale i jiných objektů (symboly, archetypy,..)

Psychologické projekce si můžeme popsat jako tendenci vnímat u druhých lidí (a jiných objektů) vlastnosti, které jsou pro nás silně příznačné, ale z nějakého důvodu si to neuvědomujeme. Prostě do nich promítáme (projikujeme) to, co je pro nás typické.
Projekce působí zrádně, protože si ji zpravidla vůbec nejsme ochotni přiznat. Druhé tak používáme jako promítací plátno, na němž se zobrazují naše vlastní témata.

Proč vlastně k projekcím dochází? Důvod bývá prostý: nevědomé složky osobnosti se snaží proniknout do vědomí, tudíž si hledají co nejpřijatelnější cestu. Jinak řečeno se to, co se nachází ve stínu, se chce dostat na světlo. Jenže této tendenci začne oponovat jiná tendence: snaha udržet vnitřní rovnováhu, zachovat klid, celistvost. Kdyby se totiž některé impulsy prodraly na povrch
a my jsme nevěděli, co si s nimi počít, náš svět by se mohl rozpadnout, rovnováha (někdy těžko uměle udržovaná) by se mohla rozpadnout.

Platí to především pro záporné vlastnosti. Nechceme si je připustit, odmítáme je, proto je však ve zvýrazněné podobě vnímáme u druhých. V hloubi totiž víme, že jsou naším velkým tématem. Teno proces pochopitelně nebývá vědomý, i on probíhá na rovině nevědomí.

Pro projekce bývá nápadný doprovod emocí. Např. se stane, že nás něco "zahalí" a my reagujeme třeba nepřiměřeným vztekem nebo naprostým úžasem - podle druhu projekce.

Nejprve se zaměřme na negativní projekce, protože jsou nápadnější, snáze je rozpoznáme.

Příklad:Jste na večírku, kde vás rozčiluje nějaký hlasitý host smějící se vlastním vtipům. Postesknete si partnerovi. Vzápětí užasnete: jemu ten člověk vůbec nevadí, naopak obdivuje jeho smysl pro humor a um bavit ostatní. Chování hlučného hosta tedy na vás a na partnera působí protikladně.
Host i partner nám v tu chvíli nastavují zrcadlo stínu. Něco se ve vás odehrává, vy nevíte co, ale je to hodně silné. Vztek je zástupný, není příčinou ani řešením.

Nenechte si takovouto příležitost ujít, hledejte, co se vám snaží naznačit. Vysvětlete si, co vám na dotyčném vadí (veselí, upovídanost, impulzivita...) Jste-li spíše uzavření, klidní a nejste-li rádi středem pozornosti, bude např. ta impulzivita vaším stínem.

Hravost a impulzivita - tedy stíny - se snaží proniknout do vašeho vědomí, ovšem vy jim to svou tendencí držet se zpátky neumožňujete. Vaše Já proto neprožitou část vaší osobnosti přesune ven, jinými slovy jej promítne do chování druhých, snad aby vám ukázala, co byste případně měli udělat. Původně tolik protivný host se tudíž stává vaším zrcadlem. V jeho chování se odráží to, co vašemu příliš klidnému, jednostrannému chování chybí.

Projekce bývají příčinou nesprávného dojmu z druhých. Prostě si na někoho uděláme názor a hotovo. Pozor, to se právě o slovo přihlásila projekce, kterou by bylo potřeba nejprve zpracovat, a poté si dojem o druhém upravit. Projikováním části osobnosti či projevů chování nabývá téma na obrovitosti, z trpaslíka se snadno stane obr. Téma se snaží, aby se prodralo do vědomí, my o tom však nevíme, a proto činíme závěry, jimiž nezřídka ubližujeme druhým. Host na večírku se objektivně nechová tak nápadně, nepřiměřeně či křiklavě, jak se vám zdá. Samozřejmě nemusí být tak úžasně zábavný, jak se domnívá váš partner. Projekce tak funguje jako lupa, zvýrazňuje, zveličuje naše citlivá témata.

Kromě této přímé projekce se objevuje i jakési maskování, nepřímá projekce. Bývá příznačná pro vlastnosti, jež u sebe radikálně odmítáme, dupeme po nich, snažíme se je zamknout ve stínu. Ony přesto chtějí ven, alespoň nepřímo, protože vědí, že přímá cesta není řešení.

Příklad:
Předpokládejme, že vám strašně vadí nedochvilnost a nepořádek. Právě proto všude chodíte včas, a ve svých věcech, především na stole a ve skříni, máte dokonalý pořádek. Jenže v jiných oblastech, v těch méně viditelných, vládne totální zmatek. Nemáte např. přehled o svých financích, nebo jasno ve svých životních cílech. To si ovšem neuvědomujete, jste zaměřeni na zcela jiné oblasti. Navíc vás zlobí partnerova nepořádnost. Právě ona se stává odrazem vaší "nepořádnosti" v tom, co chcete od života. Vy si však na vědomé rovině nejste této slabé stránky vědomi.

Velmi snadno vidíme chyby na druhých, a jak těžko je odhalujeme a přiznáváme u sebe samých.

U každé projekce bychom si měli položit 2 otázky:

1/ Jaká vlastnost, které ji v této souvislosti nyní nastavuje zrcadlo, se nachází v mém stínu?
2/ V jaké, byť zcela odlišné situaci , se v přeneseném slova smyslu chovám stejně?

Otázky možná vypadají složitě, možná kostrbatě, ale obsahují to, co v tuto chvíli potřebujeme.

Další příklad:
Někdo dává najevo, že se mu k smrti protiví lež. První otázka by tudíž mohla znít takto: "Ctím pravdu natolik až svým jednáním zraňuji druhé?, nachází se v mém stínu tendence lhát?" A: "Neobelhávám sám sebe, například v partnerském vztahu?"

Platí, že prudkost reakce bývá přímo úměrná pronikavosti stínu. U komplexů je to podobné. Podle tohoto předpokladu platí, že čím méně je stín vědomý, tím silnější emoce v kontaktu s neuvědomovanými vlastnostmi vyvolává. Méně rušivé emoce a způsoby jednání, které pozorujeme a sledujeme u druhých, tudíž hovoří o slabší intenzitě stínu.

Na tomto místě je nutné podotknout, že projekce jsou, stejně jako komplexy, běžnou součástí našeho života, doprovázejí nás den co den - při neshodě v zaměstnání, při prudké diskuzi u piva, při dohadech se sousedkou na schodech... Z celkového pohledu nezáleží na tom, do koho projikujeme své stíny, nezáleží na tom, kdo se stává jejich prostředníkem. Podobně nezáleží na tom, do jakého zrcadla se podíváme, chceme-li vidět, jak právě vypadáme. Důležitý je obsah.

Projekce (negat. i pozit.) se dále může týkat i institucí (církev, politická strana, fotbalový klub) a skupin obyvatelstva (cizinci, podnikatelé, Pražáci). Projekce se tak nezřídka stávají středem "obrazu nepřítele" náboženských i politických fanatiků, ale i jinak "obyčejných" lidí.

Další: " Pozitivní projekce "

Zdroj: Lipczinsky, Boerner 2006

pondělí 11. ledna 2010

Divadlo: Kapsy plný šutrů

leden 2010, Rokoko

Dva chlapíci z malé irské vesnice se účastní jako komparzisté natáčení amerického filmu. Ve všech 15 rolích (včetně ženských) jen M. Vladyka a R. Holub.

Herecký koncert. Divácky nejvděčnější jsou scény, kde vystupují ženské postavy.

V prvních dvou třetinách inscenace je švih, komika, dynamika. Poslední třetina je ve srovnání trošku slabší, ale je to záležitostí scénáře, kdy se rozehrávají vážnější situace, nikoliv herců ve všech rolích.

Dobrá zábava.

neděle 10. ledna 2010

Šťastný život

Zaměřit se na zvládání negativních emocí u sebe i u druhých neznamená automaticky dosáhnout štěstí. Pracujeme-li na vymýcení nežádoucího, jsme-li zaměřeni na řešení problémů, na pomoc druhým, nemusíme zvládat život ke své spokojenosti. Může to být úplně naopak. Časté, nebo dokonce neustálé zabývání se nepříjemnými záležitostmi člověka ubíjí, minimálně vyčerpává. A když navíc pozitivní emoce a příjemné pocity v každodenním chvatu nedostaneme do vědomí, nebo je přeznačkujeme na normální, převažuje pak únava, slabost a beznaděj. Hezkého a milého si nedokážeme všimnout, zůstává jen to nevýrazné a zdánlivě bezvýznamné.

Ve vztazích (a obzvláště v pomáhajících profesích) je důležité dbát na "mezilidskou ekonomiku". Dlouhodobá nevyváženost mezi braním a dáváním se mění v pocity vyčerpání, nezájmu, cynismu, a rozvíjí se v profesním i osobním životě v podobě syndromu vyhoření.

Jestliže se v některých vztazích emočně vydáváme, zabýváme se trápením druhých, musíme mít své zdroje, kde si doplňujeme energii. Jsou to především ty chvíle, při nichž pociťujeme uvolněnost, radost, lásku, vzájemnost, spokojenost, porozumění a štěstí. Mnohdy musíme takové situace sami aktivně vyhledávat a rozvíjet. Nelze se spoléhat, že přijdou samy.

Energii musíme získávat v běžných dnech, nečekat na výjimečné chvíle, které jsou jednou do roka, jako Vánoce, nebo dovolená apod. Očekávání s nimi spojené by potom dosáhlo takového významu, že případné neuspokojení té potřeby by mělo negativní dopady na náš stav.

Jde o to, abychom si v každodenním životě uvědomovali, co se povedlo, co nás baví a na co se těšíme. Jsou to takové tři "kontrolky" šťastného života. Pokud se z našeho života vytratí, život nám zšedne povinnostmi. Vytratí se spokojenost, nastoupí rozmrzelost a další nepříjemné stavy. Proto je třeba si aktivně všímat situací, kdy se něco povedlo, kdy mě to baví, nebo se na cosi těším.

Povedlo se... je pocit uspokojení z jakékoliv (i) maličkosti. Baví mě... je konkrétní činnost prováděná samostatně nebo s někým, při níž se cítíme příjemně. Je důležité si uvědomit ty příjemné momenty a nenechat je zapadnout do šuplíku prožívání nadepsaného "normální". Mohou to být jakékoliv koníčky, které provádíme sami, ale také chvíle strávené příjemně s někým, koho máme rádi. Někdy nás činnost úplně pohltí. Teprve po jejím skončení si uvědomíme, jak nás aktivita vtáhla. Během ní jsme nemuseli myslet na své povinnosti. Úplně nás přepólovala ze světa problémů a starostí do světa, kde je nám fajn. Každý si musí najít své "baví mě to" sám. Pro někoho je to sport, pro jiného umění, zábava, hry... Musíme si života užívat!

Těším se... je stav, kdy předjímám, že se stane něco příjemného. Každý ho známe ze svého dětství, kdy jsme se nemohli dočkat, až... Je to stav, který nabíjí energií. Škoda, že "těším se" časem zevšední. Nic nás nepřekvapí, přestáváme toužit, spokojíme se s málem. Že by syndrom vyhoření? Nebo strach ze zklamání? Těšení se na něco může být motorem našeho žití. Může se z něho stát "baví mě" nebo "povedlo se".
Ale: může se samozřejmě přinést i zklamání. Důležité je však naše vnitřní zahřátí při pomyšlení, že až...

V každém životním období hraje výraznější roli jiná z uvedených "kontrolek". Je třeba, aby se ani jedno ze života nevytratilo. S takovou ztrátou se totiž vytrácí kvalita života.

Samozřejmě, že tyto tři zdroje úzce souvisí i s našimi mezilidskými vztahy. A působí stále, nejen ve volném čase. Je nesmírně důležité, jakými lidmi se obklopujeme, jestli se nám s nimi daří žít v uspokojivých vztazích a zda nás s nimi baví svět.

Totéž platí o profesním světě - velmi záleží na tom, jakou atmosféru vytváří pracovní tým, jak a kdo jej řídí, je-li dostupná supervize apod. "Povedlo se", "baví mě" a "těším se na" bychom měli hledat a hýčkat také ve své pracovní době. Jejich absence nastává v obdobích, kdy nás válcují naše problémy nebo povinnosti.

"Kontrolky" jsou citlivé a umírají již v začátcích duševní krize nebo syndromu vyhoření. Jakmile zjistíme, že se vytrácejí, měli bychom udělat vše pro to, aby se do našeho života opět vrátily: v nich obnovujeme svou energii potřebnou ke zvládání života, ony nám ukazují, že žijeme šťastný život.


Zdroj: K. Hájek 2006, 2007

Divadlo: Anna Karenina

prosinec 2009, ABC

Zase jedno z děl světové kultury, které mě dostalo. Původní román L. N. Tolstého jsem nečetla, takže zde okomentuji jen to, co se přede mnou odehrávalo jednoho mrazivého večera v ABC v hlavní roli s Lenkou Vlasákovou.

Na příkladech rodin Kareninových, Oblonských a Levinových je rozkrývána pokrytecká morálka aristokracie - odvržení v případě odhodlání ženy vyslyšet své potřeby (A. Karenina), nepřínosná rezignace na vlastní potřeby ve prospěch rodiny (D. Oblonská), a jako možné řešení potřeba vzájemného pochopení mezi partnery jako podmínka pro spokojený životní partnerský vztah a tedy i vlastní život (K. Levin).

Drama začíná líčením rodinné krize rodiny Oblonských - Dolly Oblonská se dozvídá o nevěře manžela a chce ho opustit. Oblonskij proto povolá do Petrohradu svou sestru, mající dar šířit kolem sebe dobrou náladu, Annu Kareninu, aby u Dolly zaintervenovala v jeho prospěch a zachování rodiny. Anně se to podaří, avšak za tu cenu, že Dolly rezignuje, zůstane s rodinou, avšak ve vztahu s manželem zůstane trhlina. Dolly seznamuje Annu se svou mladší sestrou Kitty, o kterou se ucházení 2 muži (Konstantin Levin opravdově, a atraktivní živočišný hrabě Vronskij "ze cviku"). Kitty dává přednost Vronskému, který s ní však vážné úmysly neměl, a fascinuje jej pozitivně energická Anna. Levin je zdrcen odmítnutím. Anna si uvědomí, co její přítomnost způsobila, odjíždí k manželovi a k synovi. Vronskij ji však zaujal, a po jeho nepolevujících projevech zájmu (pociťuje však hrůzu z budoucnosti a ze svých činů) dává průchod i svým nenaplněným citům - jejímu manželství chybí živost, manžel žije podle svých konzervativních představ, imperativem jsou pro něj společenské i vlastní kodexy. Anna s Vronským otěhotní, řekne vše manželovi, a vzhledem k jeho společensky podmíněným postojům je nucena ze společného domu odejít. Zároveň se musí vzdát svého syna Sergeje. Kareninovi nejsou rozvedeni. Dcera Anny s Vronským tak má Kareninovo příjmení.
Levin se mezitím žení s Kitty, a po krizích, ze kterých vyjde Levin poučen, je jejich manželství šťastné.
Anna trpí odloučením od syna a odvržením z původní aristokratické společnosti. Vzhledem tomu, že není rozvedená a žije s Vronským, ji aristokracie naprosto odvrhuje, dává jí najevo opovržení, což Annu bolí. Je zoufalá, přidávají se hádky s Vronským. Bezvýchodnou situaci nemá pár možnost vyřešit, Anna dál neunese situaci, vzdává a trápení se rozhodne ukončit skokem pod vlak.


Hlavní postavy:

Anna Karenina ( Kareninová )
- šarmantní, okouzlující žena, hledá a rozdává štěstí
- její manželství ač na první pohled bezchybné, je natolik podřízeno konvencím, že se cítí seškrcena. Přes uvědomování si a i strach z budoucích ze svých činů podlehne potřebě mít vztah s životnějším mužem, než je jí manžel.

Alexandr Alexandrovič Karenin
- ztělesňuje člověka racionálně chladného, žijícího podle svých i cizích kodexů, silně lpí na své kariéře a svých konzervativních představách. Řídí se tím, co mu udělá v očích ostatních dobrý obraz, dobré jméno.

Vronskij
- přitažlivý důstojník, uvědomující si, že život máme jen ten jeden, a důležitost okamžiku teď a tady.


Anna pociťuje, narozdíl od svého manžela, nedostatek v jejich vztahu (odkaz), dlouhodobě postrádá jeho citovou odezvu, vzájemnost, porozumění, uvolněný klid. Manžel je příliš orientován na dosahování výkonu dle vnějších měřítek. Nemůžeme se pak divit, že když pozná Vronského, člověka, s nímž tyto kvality prožívá, neubrání se.

Tehdejší společnost byla nesmírně tvrdá vůči Anně, bylo evidentní, že pro zlepšení své situace nemůže nic dělat, takže v rozhodnutí skoncovat se životem lze chápat úlevu.

Jako jediný posun od doby, v níž se příběh odehrává (1880), vidím to, že dnes by pohled společnosti na rozvedenou ženu, anebo vůbec na ženu, které neuspokojivé manželství přivede do "poměru", nebyl tak pokrytecký a likvidační.

Všechny ostatní situace z dramatu, by se v dnešní době, jen v jiných kulisách, mohly odehrát - a také se odehrávají.


Dolly Oblonská

- mírná žena, pro kterou má rodina důležité místo.


Oblonskij

- manžel Dolly, lhostejný sobec, veselý, s oblibou v cizích ženách.


Dolly po intervenci okolí zůstává přes manželovy prohřešky s rodinou, jejich vztah však má takovou trhlinu, která později vlastně vztah zlikviduje, Dolly se obětuje ve prospěch dětí, dává, ale na oplátku se jí nedostává. Je vidět, že rezignace na své potřeby také není řešení, protože z Dolly se postupně stává jen matka - dělnice, přijde o jas v očích, když se její realizace omezí jen na roli matky.


Konstantin Levin

- zvláštní kombinace racionálně založeného člověka s majitelem venkovského hospodářství, jenž si však současně dokáže všímat přírodních jevů a krás

- nesmělý, poctivý, upřímný, toužící po dokonalém manželství a rodině.

Kitty Ščerbacká - Levinová

- mladá dívka toužící po lásce

Nově uzavřené manželství Levinových zpočátku prochází určitými krizemi, souvisejícími s racionalitou manžela a jinakostí manželky. U tohoto páru však dochází, narozdíl od předchozích, k vzájemnému pochopení. Zejména u Levina dojde k velkému posunu - změní některé své postoje, neulpívá rigidně na dřívějších názorech, jakoby bez vnější přímé příčiny mu dojdou některé souvislosti, což manželství vpodstatě zachrání.



Drama na mě kromě silného, nakonec bezvýchodného příběhu hrdinky, zapůsobilo svou nadčasovostí, pravdivostí postav - tím, jaké jsou jejich charaktery, jaké mají nedostatky a jak tím ovlivňují životy lidí ve svém okolí - stejně před 130 lety jako by to bylo dneska.

sobota 9. ledna 2010

Divadlo: Co v detektivce nebylo

leden 2010, Divadlo U hasičů

K návštěvě této komedie mě nalákalo obsazení hlavní role - Petr Nárožný, kterého jsem zatím v akci na divadle ještě neviděla. Václava Vydru s Janou Bouškovou už jsem párkrát viděla a nikdy nezklamali, takže moje odhodlání pro tento kousek bylo podtrženo.

Výsledek předčil moje očekávání - komedie s detektivní zápletkou cca ze současnosti se sice zpočátku rozjíždí pomaleji, ale po přestávce to nabere grády a je to sranda. Asi nejlepší jsou momenty, kdy se P. Nárožný odváže a divák ho vidí tak, jak u něho není, vzhledem k jeho obvyklé fazóně, zvyklý. Naopak V. Vydra příjemně ubral, protože nebyl odbourán častěji než diváci (jak jsem u něj byla doposavad zvyklá).

Ostatní herci ve vedlejších rolích výborně sekundují, takže: prima komedie, které nic nechybí, a při některých scénách se směje celé hlediště.

pátek 1. ledna 2010

Film: Piáno

leden 2010, DVD

Člověk má někdy pocit, že se věci budou vyvíjet nějakým předvídatelným způsobem a očekává i výsledek - třeba jen příjemné zaplácnutí času - ale ono to vezme úplně jiný spád a hodí nás to někam, do hloubek o kterých nevíme, že je v sobě máme, prostě to zrezonuje tak, že i po několika hodinách pocit z toho prožitku zůstává a mysl se k tomu vrací. S těmi jednoduchými očekáváními jsem si dnes dopoledne pustila film Piano, o kterém jsem vpodstatě nic nevěděla, ale zapůsobil tak a neočekávaně, jako už dlouho nic z tohoto žánru.

Pokusila jsem se odstup, abych tu ten film mohla popsat, ale výsledek byl: ani písmeno. Takže mi nezbývá než svézt se na vlně z toho dojmu... asi proto, že, jak si teď uvědomuju, s tím prožitkem vlastně chci zůstat, mi to nejde jinak podat...

Film z roku 1993 režisérky a scénáristky Jane Campionové se odehrává roku 1870 na Novém Zélandu....

...na Novém Zélandu, kam připlouvá němá svobodná matka Ada s malou dcerou Florou. Ada má uzavřít sňatek s osadníkem Stewartem. Mezi pár věcí, které s sebou Ada přiváží, patří piáno, na kterém jí velmi záleží, protože jeho prostřednictvím mj. komunikuje s okolím. Budoucí choť však odmítne nechat piáno nastěhovat do domu. Zvláštní, mezi jednoduchými osadnicemi kontrastní a oduševnělá Ada, se po sňatku nechce sblížit s manželem, který se k ní zpočátku zachoval tak hrubě. Její potřeba hry na piano však neunikne jinému muži, sousednímu osadníku Georgi Bainesovi, který nástroj odkoupí a umožní jí na něm pravidelně hrát. Bainesův zájem o Adu se zvyšuje. Ada se s Bainesem pomalu sbližuje a postupně se mezi nimi vyvine naplněný milostný vztah.

Příběh výborně podkresluje atmosféra novozélandského klimatu, s jeho deštěm, bahnem, bouřlivým mořem… pěkně ladí i domorodé obyvatelstvo. Až do této fáze příběhu dominuje určitá jemnost a nenásilnost, v dnešní době až zarážející trpělivost obou mužů v trojúhelníku: manžel, který sice touží po fyzickém sblížení s manželkou, ale nechává jí čas a neužívá nátlak. Též Baines si dovolí se k Adě přibližovat jen velmi pozvolna… To, že Ada je němá, je největším plusem filmu: divák je nenásilně dotlačen doslova procítit, co Ada s Bainesem prožívají – nemůžeme klasicky racionálně analyzovat její výroky ve smyslu „ona řekla, že…“ Pro mě bylo tímto „trikem“ dosaženo paradoxně toho, že vše, co se mezi Adou a jejím okolím odehrávalo, bylo pro mě srozumitelnější, než kdyby mluvila.

Řeč nám někdy dělá medvědí službu, protože zformulovat můžeme jen to, co si jsme schopni vůbec uvědomit (není toho moc, a při rychlosti rozhovoru se ještě omezujeme tím, co nás zrovna napadne jako první ) – a příjemce informace si ji pak ještě zkreslí svým způsobem tak, aby mu zapadla do jeho vlastního vidění situace, takže výsledkem snahy o pochopení něčeho může být paradoxně ještě větší neporozumění.

Ještě zůstanu u tohoto momentu ve vyprávění, než se dramatizace změní a jemný nenásilný přístup manžela k Adě se zlomí, jak to tak u dlouho potlačovaných potřeb bývá, ve svůj opak. Baines není, pokud jde o Adu, až takový altruista, taky má své cíle a prostředky, jak jich dosáhnout („odprodává“ Adě po jednotlivých klávesách piáno tu za pohled, tu za dotek….), čímž si na sebe přes tuto půvabnou hru zvykají, a tyto scény patří k nejpůsobivějším v celém filmu. Milostné scény jsou potom okouzlující a částečně ze mě uvolnily nastřádané napětí.
Abych se ale vrátila k tomu, co jsem teď chtěla napsat: nadchlo mě to krásně pomalinké tempo jejich fyzického sbližování – to na mě velmi zapůsobilo…  bohužel mi připadá, že to je v dnešní době pryč, pasé – protože žijeme zrychleně.

Napadly mě k tomu některé otázky: mohl by se takový vztah vůbec rozvíjet, kdyby neměli dva budoucí partneři jistotu, že toho druhého najdou i zítra, kde dnes? Osadníci byli stále na jednom místě, žádné odchody do práce, příchody z práce podle možností, odvolání někam… Také byli v neměnném kolektivu, Adě ani jejím partnerům nehrozila žádná „konkurence“ z nových možných kontaktů – ač se to nezdá, jejich jistoty, pokud šlo o vztah, byly mnohem větší, než jsou dnes, takže včas jasně nevyjádřený zájem nemuseli chápat jako vyjádřený nezájem, jak je tomu v naší zrychlené současnosti. Čili si mohli dopřát ke sblížení ČAS a napínat to…. Ale to je jen moje racionalizování.  

V poslední třetině se příběh zdramatizuje, když manžel Ady zjistí, kdo ji přitahuje, jak jsou věci daleko, a drasticky se jí pomstí useknutím prstu. O pár chvil později, když hrdinka odplouvá s Georgem vstříc novému životu, ji scénáristka nechala málem utopit – podle mě zbytečně navíc stupňované napětí v jinak věrohodném příběhu, který v sobě, alespoň pro mě, nesl spoustu napětí už od samého začátku.  Hrdinka naštěstí všechny nehody přežije a příběh končí happyendem, což jsem páru moc přála.

3 Oskary za výkon H. Hunterové v hl. roli Ady, za výkon v roli Flory a za scénář jsou po zásluze a pro mě se film zařadil mezi špičku. A proč mezi špičku? Protože takových filmů moc není, které mě něčím fascinují, které ve mně probudí nějaké nevědomé instinkty, preference.

Naprosto nechtěně, jako "vedlejší produkt", mě potkala ztráta objektivity a pohlcení prožitkem (při totální ztrátě hranic nastala akceptace dění, která podpořila mé vnímání, takže jsem lépe rozumněla Adě z výrazu, než kdyby hovořila, prostě došlo k empatickému svezení se na stejné vlně.
Empatie způsobila chvilkové odmlčení se od mého vnitřního světa a rozplynutí v jejím světě (což by se v reálu stávat nemělo, zvlášť když ten partner intenzívně prožívá - ale u filmu to neva :-) )
- a ve výsledku mi naladění na ty cizí prožitky přineslo něco strhujícího a obohacujícího - jako cestování do cizí země...

Dál mi ten film dal pocítit na vlastní kůži, že analýza pocitů není to samé jako kontakt s nimi a většinou k ničemu nevede. Ale nefunguje to "na heslo" se do toho rozpoložení dostat.