sobota 26. listopadu 2011

Divadlo: Teremin

Dejvické divadlo, listopad 2011

Hra Petra Zelenky Teremin o ruském elektrotechnikovi, kterou dávají v Dejvickém divadle v hlavní roli s Ivanem Trojanem pro mě asi byla letošní špička. Je to jedno z těch děl, o kterých se dají napsat romány. Díky takovým hrám mě baví chodit do divadel.

Rovnou předesílám, že se do tohoto příspěvku hodně zakousnu, takže to vezmu od konce, abych případné další diváky nepřipravila o zážitek.

Doporučuju pro příběh, pro zábavnou fyziku, pro herecké výkony, pro jistou absurditu, pro připomenutí toho, jak to za socíku fungovalo, pro sílu, s jakou představení vtáhne, pro energii, která se v místama na diváky přenáší, pro ujištění, že životní osud je často velký paradox. Zároveň ale upozorňuji, že je třeba v závěrečné scéně strpět jednu ruskou píseň, kterou moje generace až příliš dobře zná, neboť nám ji velmi často vyhrávali, a při které se stálo.


L. S. Těrmen


Lev Sergejevič Těrmen (ve hře se používá poangličtěné jméno Teremin) byl ruský vynálezce s nesmírně bohatým životním příběhem, středobodem jehož světa byly elektronky a takové ty všemožné součástky, kterým vůbec nerozumím a chovám posvátnou úctu k těm, kteří chápou pro mě něco tak záhadného jako elektromagnetické vlnění. Teremin se narodil v r. 1896 v St. Peterburgu a zemřel v r. 1993. Vystudoval fyziku, s jedním ze svých vynálezů, tzv. tereminvoxem se dostal v r. 1928 do USA (o jeho pobytu zde pojednává Zelenkova hra), tam jej pravidelně kontaktovala sovětská tajná služba, se kterou musel spolupracovat, oženil se tam s černoškou, po několika letech se vrátil do Ruska (pravděpodobně nedobrovolně, spíše unesen), byl vězněn v gulagu, odkud si jej vyžádal letecký konstruktér Tupolev... Posléze vyvinul odposlechové zařízení Buran, tajně nainstalované na velvyslanectví USA v Moskvě. Za jeho vývoj mu sovětská vláda jako jedinému odsouzenému vězni udělila Stalinovu cenu prvního stupně. Prý v roce 1946 (!) požádal o penzi a až do svého úmrtí v roce 1993 (!) pracoval jako mechanik v laboratoři akustiky. Zemřel v Moskvě v 97 letech.

Hra se odehrává po příjezdu Teremina do USA a mapuje jeho tam strávených asi 10 let až po jeho návrat za nevyjasněných okolností do Sovětského svazu. Během této doby tam Teremin představuje svůj "hudební nástroj" - původně sestrojený jako alarm (ovšem nejen sloužící jako alarm, takto byl jen představen Leninovi :-) ) . S několika přáteli rozjíždí sériovou výrobu nástroje, ovšem hospodářská krize jim plány překazí.


Ivan Trojan v hlavní roli


I.T. vynikajícím způsobem ztvárnil vědátora, takového toho "typického vědátora", neprůbojného člověka, který zaujat svou věcí klidně zapomene na sebe, bohužel však je zrovna tak necitlivý vůči svému okolí. Ivan Trojan je zde opravdu vynikající - moc mu sednou tyhle role starších mužů bez úsměvu. Jestliže dostal cenu Thálie za Oblomova, tak za tuto roli by měl dostat Thálii na druhou. Vzhledem k tomu, že Oblomova jsem viděla před pár dny, hodnotit mohu.

V dalších rolích jsou vynikající Jiří Bábek jako soukromé očko, Martin Myšička jako šéfdirigent, a David Novotný jako manažer. Naopak velmi slabí (nepeřesvědčiví a poněkud toporní) jsou dlouhovlasí mladí představitelé agentů sovětské tajné služby. V téhle souvislosti mě napadlo, že agenty by taky jistě perfektně vystřihl Ivan Trojan, a že kdyby se tady pro něj udělala dvou- event. trojrole (Teremin, 1. agent a 2. agent), bylo by ještě lepší a divácky atraktivnější.

Pokud je někdo zlákán se na Trojana v roli Teremina jít podívat, ať již dál nečte!!




Teremin - psychologie schizoidního typu osobnosti

Musím předeslat, že o skutečné osobnosti L.S. Těrmena nic nevím, a že to, čím se zde teď zabývám, je čistokrevně popis osobnosti tak, jak je ztvárněná na jevišti. Od reálné osoby to může být velmi vzdálené. Nicméně, předvedený charakter je nesmírně zajímavý.

V typologii se postava Termina nejvíce blíží typu zvanému "schizoid". O tomto typ osobnosti se ve zkratce dá říci, že když jste s ním, máte pocit, že:
- vám nerozumí,
- nedává najevo své city a co si myslí,
- s vámi nekomunikuje,
- tváří se, jakoby mu na vás nezáleželo,
- svým koníčkům holduje bez ohledu na své blízké.

Trojanův Teremin tak přijíždí se svým "managerem" Goldbergem, bez kterého se neobejde, do USA, jako "suchar". Ač velmi inteligentní, není schopen, narozdíl od Goldberga, své okolí zaujmout pro propagovaný výrobek, tzv. tereminvox. Jeho necitlivost ke společenským normám a konvencím ho nezadrží udělat (pro tu dobu, tj. 20 leta 20.st.) faux pas - pozvat ke stolu obsluhující černošku. Vůbec nechápe, že něco dělá "špatně". Své volno nejraději tráví se svými oblíbenými elektrosoučástkami, samotářsky. Agentům sovětské tajné služby, kteří jej vyhledají, bez problémů slíbí spolupráci, špionáž v letecké továrně, a své úkoly plní. Z jeho jednání je zřejmé, že se bojí o osud své rodiny doma, pokud by nespolupracoval.

Teremin nevyhledává žádné přátele a naprosto si vystačí se svými "obchodními partnery". Za nějakou dobu jej navštíví jeho žena: Teremin na její přítomnost naprosto nereaguje, emoční chlad z něj odkapává a ženu frustruje, neumožní jí společné bydlení, ona se musí v cizí zemi sama postavit na nohy a postarat se o vlastní existenci. Po několika letech, kdy je Teremin ve finanční tísni, svou ženu vyhledá: potřebuje půjčit. Ovšem teprve při té příležitosti, úplně mimochodem, též ženě oznámí, že se s ní vlastně před 2 lety rozvedl! Úplně suše, jakoby se nic nestalo, jednostranným aktem na základě nějakého paragrafu... Mistrná scéna I. Trojana. Jiná žena však za tím nebyla - Teremin se nezamilovává.

Agenti ho stále kontaktují, Teremin se bez odporu podvoluje. Mutačí si ty své vynálezy, ano - jako vynálezce je plodný (detektor lži, detektor pohybu), o okolí (ženy) se nezajímá. Nechá si od své černošské asistentky vysvětlit, proč by pro něj byl sňatek s ní výhodný, a vezme si ji - předtím ji důrazně upozorní, že není vhodným partnerem pro společný život. V závěru vychází najevo motivace pro veškeré jednání: Měl celý život pocit zodpovědnosti za svého otce, který jako dítě carského holiče mohl být nepřátelskou osobou. Aby se jeho otci neubližovalo, dělal vždycky, co mu kdo řekl... Šel představit alarm do Leninovy pracovny a jeho život dostal nečekaný směr: protože o alarmu Lenin prohlásil, že by se s ním dalo "hrát", musí ho v zájmu propagace elektrifikace Ruska jezdit předvádět jako hudební nástroj, napřed po Rusku, potom do USA. Cítil vůči otci tak silný závazek, že vlastně nikdy nedospěl: nikdy neučinil sám žádné svoje rozhodnutí, celým životem se táhla poslušnost vůči nějaké autoritě. A to přesto, že působil dojmem, jako by s ním nikdy nic nehnulo.

Tento permanentní závazek vůči otci (který pociťuje přesto, že o něm přes dva roky nemá zprávy) je zde klíčový. Schizoidní poruchy osobnosti mají své příčiny v dětství. Člověk sám si je obvykle neuvědomuje, jak jsou staré a zapomenuté. Někdo to nazývá výchovou. Jde o přístup rodičů k dítěti, který se do dítěte tak otiskne, že mu prostě charakter vnutí. V tomto případě by se dalo říci, přísní rodiče vnutili synovi představu, že je on je odpovědný za jejich blaho - a syn to má vsugerováno na věky. Ač nesmírně inteligentní a tvořivý člověk, jak je někde nějaká "autorita" - zde agenti KGB, beze všeho je poslechne, nemá výčitky, jedná na základě pokynu a to ho v jeho očích zbavuje odpovědnosti. Hlavně, aby se tatínkovi něco nestalo... a přitom tatínek je už pár let mrtvej.

Ta odhadovaná rodičovská přísnost zde má taky důsledky: zřejmě v dětství se mu moc lásky nedostalo, tak na ni v dospělosti neumí reagovat, neumí ji přijímat, natož dávat... má přerušené spojení k citům sebe samého. Jak by se mohl vcítit do někoho druhého?

Tereminův návrat do Svazu po desetiletém pobytu v USA je ve hře podán jako dobrovolné rozhodnutí. Pro mnohé nepochopitelné jednání: musel vědět, že ve Svazu ho čeká věznění. Z hlediska psychologie té osobnosti je to však pochopitelné. Termin jedná jako robot. Jako stroj, do kterého se něco dávno předem naprogramuje, a on už pak jen jede podle programu. On musí za a) poslouchat a za b) pociťovat závazek vůči domovu. Podle toho jedná a dál už nalevo napravo nehledí.

Máme zde krásně podanou nesmírně inteligentní, tvořivou osobnost, paradoxně však stejnou měrou sociálně nezralou. Ivan Trojan všechno tohle hraje opravdu bravurně.


OSHO: "V okolním světě jsou lidé, kteří chtějí dominovat, a lidé, kteří chtějí, aby jim někdo dominoval. Odpovědnost není jednostranná. Existují lidé, kteří chtějí být zotročeni, protože na otroctví je jedna věc: snímá z vás veškerou zodpovědnost. Pak má veškerou zodpovědnost váš majitel. Jste jen nástroj - cokoli řeknete, uděláte, ale necítíte žádnou tíhu. Takže mnoho lidských bytostí hluboko uvnitř touží zůstat otroky".

sobota 19. listopadu 2011

Divadlo: Spříznění volbou

Dejvické divadlo, listopad 2011

Spříznění volbou je román od J.W.Goetha. Autora znám spíš jen tak akademicky, tak jsem si řekla, že na něj zajdu do divadla, když není příležitost si ho zrovna přečíst (časové důvody).

Toto představení je z těch, která jsou hodnocena dost odlišně podle založení diváka. Znalci (fajnšmekři) literárních směrů a zvlášť ti citově orientovaní jsou spokojeni a řeknou: co čekáš, to je čistej Goethe! A dlouze vyargumentovávají, že to není dílo klasicistické, jak je uvedeno v programu, ale preromantické! Že to je preromantismus v čisté formě, autorovo pozdní období, reakce na spoutanou klasicistickou formu atp.

Nejsem znalec literární teorie a nechodím do divadla obdivovat čistotu formy. Jdu tam s přesvědčením, že se mi podaří dešifrovat sdělení, že pochopím, co chtěl autor vyjádřit. Bohužel, tuhle zásadní věc jsem si z představení neodnesla.

Kdybych představení Spříznění volbou měla co nejstručněji charakterizovat, řekla bych: třeskutost a splácanost. Ta třeskutost se projevuje v infantilní snaze po dodržení atributů uměleckého směru (druhá polovina se odehrává v "romantické přírodě", hudební doprovod) nepřehlédnutelným způsobem. Splácaností myslím to, že je přimixována spousta rozčilujících nadbytečných úkonů k jednotlivým rolím, které rozbíjejí děj a nenechají diváka prožít ztvárňovanou myšlenku. Pár příjemných filozofických chvilek (např. rozvíjení myšlenky o spřízněnosti volbou), je tak oddrmoleno, že si tu myšlenku divák neprožije, natož aby dostal příležitost si ji v sobě rozvinout. A to je hlavní chyba tohoto představení: spousta času se proplýtvá na zbytečnosti, a tam, kde jsou místa k zamyšlení, se přes ně přeběhne zběsilým úprkem. Hloubavějšího diváka, který nepotřebuje koukat na několikeré rozdávání ubrousků, ale rád by odžil nějaké to (sporadicky se objevující) hlubší téma, nechal ho v sobě rozehrát atd., tohle akorát naštve. Přehlídka zbytečností! Proč ty permanentní křeče?!

Je škoda, že to nudí a diváci se těšej až to skončí, protože je z toho představení cítit velká snaha mnoha lidí (až na kostymérnu viz níže) o dobrý výsledek. Až mi těch herců bylo líto. Ale kdyby se režisér v poslední třetině podíval do publika do tváří diváků, viděl by, kdy je to nebaví, jsou otrávení a jen čekají, až bude tomu (jejich) utrpení konec.

Zajímavé bylo pozorovat, co s herci udělají paruky, které jsou tu dost povedené. Z Jaroslava Plesla paruka, která je přirozeným vlasům velmi vzdálená, dělá svůdně atraktivního muže. Když ji pak sundá, o tři třídy spadne :-) . Naopak Martinu Myšičkovi dlouhovlasá paruka na přírodní způsob zdaleka tak neprospívá, jako když si ji sundá - to se na něj kouká mnohem lépe, i když já na něj hledím ráda skoro vždycky.

Nakonec jsem nechala Lenku Krobotovou. Vydařená paruka dělá z atraktivitou neoplývající herečky už dost nesympatickou bytost. Její rolí je však žena spíše precizní (minimálně ve vyjadřování), rozumářská, proč ji tedy k tomu všemu kostymérka nechá hrát celou první polovinu v totálně rozedrané a orvané sukni, takže připomíná čarodejnici? Kdykoli jsem se na ni podívala, myslela jsem víc na to, jaký je jejich kostymérka lajdák, než na to, co ta postava, mimochodem nejzajímavější ze všech, má vyjadřovat.

K té Lence Krobotové mám ale ještě jednu poznámku: Moc pěkně zpívá, resp. velmi pěkně se její zpěv poslouchá. Připadá mi lepší jako zpěvačka, než jako herečka. Při Oblomovovi mě to napadlo, tady jsem si to potvrdila.

A co na Spříznění volbou ostatní diváci? Vyjádření jedné divačky cestou k šatně při míjení tabulky s délkou představení: "Délka představení 3 hodiny - to nás mělo varovat!" :-) .

(Literární fajnšmekři jsou však spokojení).

čtvrtek 17. listopadu 2011

Divadlo: Oblomov

Dejvické divadlo, listopad 2011

Naskytla se mi mimořádná příležitost vidět Ivana Trojana v oceněné roli Oblomova, tak jsem vyrazila do nepohodlných a skoro i nedůstojných podmínek, které svým divákům poskytuje Dejvické divadlo.

Trojana mám totiž naživo v divadle ráda: narozdíl od jeho rolí filmových, jsem byla poprvé moc příjemně překvapená, když jsem ho v Dealer´s Choice viděla v poloze, v jaké jsem ho z filmu neznala.

O Oblomovovi jsem měla měla představu jako o nudném lenochovi, který celé dny jen proválí na kanapi. Oblomov Ivana Trojana ale až takový lenoch není: je poměrně akční, hlavně pokud jde o to, jak unikat před odpovědností.

Zato lenost a odpor k jakékoli činnosti úplně odkapává z Oblomovova sluhy Zachara, kterého perfektně zahrál Igor Chmela. Jak jsem tak na něj koukala, měla jsem sto chutí vstát, popadnout ho za flígr a zamávat s ním, aby se probral a začal něco dělat :-) .

Takže představení bylo docela dobrý, i když mi nic moc nedalo.

V Dejvickém mají ale fakt rezervy a měli by zamakat na těchto věcech:


  • zrychlit obsluhu za barem v době přestávky!


  • a nechat Oblomovovi zašít tu díru v županu.

sobota 12. listopadu 2011

Divadlo: Nájemníci pana Swana

Divadlo Pod Palmovkou, listopad 2011

Komedie postavená na štědrosti sociálního státu a možnostech jak to využít ve svůj prospěch, i když, pravda, bez podvodů se to neobejde. Ale tady nejde o nějaké hloubání nad tím, jestli dávky ano, ne, nebo kolik a komu. Je to prostě situační komedie a žádné pokusy o hlubokomyslné komentáře se k ní dělat nedají. A je to dobře, protože tahle hra je jen o tom pobavit diváky, a skvěle se to daří. Bavila jsem se od začátku do konce, zábava graduje.

Všichni herci hrají moc pěkně, speciální pochvala pro Radka Zimu a pro Zuzanu Slavíkovou, jejichž gagy způsobily, že jsem se několikrát smíchy doslova zlomila v pase.

Fakt parádní odreagovačka, doporučuju :-)