Film: Hebká kůže (Fr. 1964)

Festival francouzského filmu 2009

Manželé, oba nad 40 let, on redaktor, ona doma. On se při pracovní cestě seznámí s letuškou, následuje sblížení, milenku však všude tají, což ji ponižuje a nechce pokračovat ve vážném vztahu, ačkoliv by byl po rozvodu možný. Zhrzená manželka se dílem náhody nedozví o jeho touze po kajícném návratu, takže než on jej stihne realizovat, řeší manželka své emoce ranou do jeho hrudi (zblízka a definitivně).

Tolik přestručnělé shrnutí báječně dynamického dramatu. Ale proč název Hebká kůže, přesný přepis původního La Peau douce, mi zůstal Francois Truffaut dlužen.

Černobílá kopie má atmosféru a je našlapaná situacemi, které v sobě vždy mají emoci nebo nějaký pohyb: ať je to spěch, radostné dítě, pláč milenky, potlesk nadšeného publika... zkrátka žádná scéna není statická, nikde se nemluví zbytečně, všechno je v pohybu - přesněji v posunu odněkud někam. Dává to dynamiku i jinak výpravně nepříliš dynamickém začátku...

Asi takhle: začátek prostě ničím nepřekvapí: divák hned pozná, že hl. hrdina chce dostat mladou letušku, že ona o to stojí, že se v tom povezou... pak to však přijde: redaktor chce milenku i na služební cestě před kolegy utajit, aby dostál společenským pravidlům, jí se vůbec nevěnuje, čímž ji nesmírně raní, neboť chvíle v hotelu měly být strávené společně. Je to několik velmi emočně silných a situačně autentických scén. Milenka sezná, že takto žít nechce, a tímto momentem se její zájem o Pierra začne vytrácet. Ten to samozřejmě netuší, chce se s manželkou domluvit na rozvodu, a když tuto "radostnou" zprávu sděluje Nicole, ta mu na rovinu řekne, že s ním už nepočítá. Její posun, a získaná integrita, jsou velkým plusem tohoto filmu, takže Nicol, ač věkově asi o 20 let mladší než manželský pár, ční svou psychickou zralostí nad nevěrníkem i vendetychtivou vražednicí.

Film je natočen tak obratně, že divák cítí i úlevu manželky po tragickém činu.