Deštivé pražské odpoledne, když nejsou žádné zvláštní povinnosti, a 1. středa v měsíci, se ukázaly jako optimální kombinace pro návštěvu Veletržního paláce, kdy má NG otevřeno až do 20.00, a vstup je volný. Změna: od 1.10.2010 NG dny volného vstupu zrádně zrušila. Kromě toho, že návštěvník je v suchu a teple, se expozice (jako celek) ukázala po sérii zamračených dnů jako energeticky dobíjející. Ale vzala jsem to selektivně a nevyčerpávala jsem se na tom, o čem jsem věděla, že není ten pověstný šálek čaje.
Hned za skleněnými dveřmi ve 4. patře je na návštěvníky nachystán neuvěřitelný tandem Františků: po pravé ruce František Kupka, po levé František Drtikol. Nečekala jsem, že nebudu vědět, kam se vrtnout první. Nakonec vyhrál Kupka s jeho modrobíločervenočernými kompozicemi z let 1930-1937. Asi nejlepšími z toho, čím je tu Kupka zastoupen.
František Drtikol Kupkovi naproti tvrdě konkuruje s černobílými akty - kompozicemi, ze kterých za nejzdařilejší považuji Světelnou hru: na tu, když se podíváte, vidíte prvoplánově jen místa dopadajích paprsků světla a stínu... a teprv když se díváte déle, rozlišíte do rafinovaně rozpadajícího se světla oděnou ženskou postavu a její stín. Nádhernej nápad.
Pokračovala jsem dál Kupkou, kterého má NG poměrně bohatou sbírku, proti směru času, takže jeho abstrakce se přede mnou pomalu nabíraly na konkrétnosti. Za zmínku stojí "Plochy příčné" v pastelových barvách, nebo "Vanoucí modře II." (1922-36). Zpočátku jsem si netroufala fotit, takže potenciální nejlepší úlovky tu zatím neuvidíte, snad počkají na příště :-)
Obrazy Františka Kupky se však na internetu občas najdou: v NG se můžete pokochat např. 2x "Kosmickým jarem" (1913-14),
bezmála stoletým... ono to letí, ale Kupka byl opravdu hodně vepředu.Starší "Klávesy piána. Jezero" z roku 1909 jsou už viditelně konkrétnější.
Ještě mladší Kolos Rhodský z roku 1906 mě utvrdil v tom, že malíř věkem nejen zrál, ale že zkonkretizovaná malba nebude asi nikdy tak dokonalá co do úplnosti a harmonie, ani všeříkající, jako čistá abstrakce.
Pro srovnání přidávám "Abstraktní kompozici", mého nejoblíbenějšího Kupku a jeden mých nejobdivovanějších obrazů, kterého však v NG neuvidíte (ale bylo by to krásné):
Dynamika a optimismus vyzařující z tohoto díla mi připadají nakažlivé.
Sousedy Kupkovi dělají sošky a odlitky Stanislava Suchardy a Jana Štursy. Víc se mi líbil Štursa (1880- 1925), jeho Odpočívající tanečnice (1913) je pěkná holka :-)
Sbírky děl dalších českých umělců zde na 4. patře Veletržního paláce už zde nejsou tak bohaté, ale podle mého amatérského názoru ani tak zajímavé. Nemyslím si, že to ve všech případech chyba těch umělců, možná se to tak sešlo z fin. důvodů, NG si nemůže dovolit vše.
Proto dál už jen stručně subjektivní komentář a výčet:
František Bílek: Z jeho 2 černobílých obrazů mi běhal mráz po zádech. Zejména dílo "Matko!", na kterém je snad duch......... klidila jsem se z jeho blízkosti.
Max Švabinský (1873-1962) zde je zastoupen např. plátnem Chudý kraj (1900), motiv není nijak zvlášť zásadní, ale když přistoupíte blíž, dá se na něm pěkně studovat technika, která mi na tomto hrubém plátně připadala nejzajímavější... vrstvění barev přes sebe , jejich vzájemné působení vespod a navrch.
Antonín Slavíček (1870-1910) je skoro samé depreso: Pod Letnou (1902), Eliščin most (1906), vytahují to jen trochu optimističtější Letenské sady (1907). Na těchto obrazech je vidět, jaká byla např. Troja začátkem min. století vesnička... a další čtvrti též.
Alfons Mucha (1869-1939) je zde zastoupen fakt jen symbolicky, Slavií (1908), Charitou a návrhem na plakát Gismondy z roku 1894.
Jan Preisler (1872-1918): jsou zde 2 obrazy nazvané Černé jezero (nahý chlapec opírající se zády o koně), pro mě zprofanované mnoha reprodukcemi, které visely v každé škole, kterou jsem navštěvovala, a snad byly i nějakých normalizačních učebnicích. Odpor ve mě zůstal i po letech.
Jakub Schikaneder (1855-1924): další přehlídka melancholie a smutku - Na Dušičky (1888) vás nenechá na pochybách o co jde, a obraz Sníh (1899) s motivem ujíždějícího povozu a rozsvícené lucerny na nějakém pražském nároží je také známý, a také deprimující.
Antonín Chittussi (1847-1891) trochu osvěží ponurou atmosféru Pohledem na Paříž z Montmartru - kdo tam jednou byl, hned ji na dálku neomylně pozná, i když už je hodně jiná.
A to je z expozice České umění 20. století na 4. patře vše podstatné ( je z celého baráku nejlepší :-) ).
Jinak si myslím, že je stále dost nevyužitého místa, které by bylo vhodně něčím zaplnit, a že Muchově Slovanské epopeji by to zde velmi slušelo.
