Film: Kawasakiho růže

únor 2010, multikino

Toto dílo české kinematografie přesně odpovídá mé představě o tom, jak by se měly točit filmy, a to ve všech ohledech.

Film o tom, jaké je to být sledován, a nevědět o tom. O tom, jaké je to poskytnout informace o druhých, a nevědět jaké následky bude mít jejich použití. Jaké je to věřit obrazu o rodičích - hrdinech, jaký je dětem až do dospělosti sugerován, a být konfrontován s jejich zbabělostí a falešným sebeobrazem. Mimo jiné.

A co je zde motivem pro nefér jednání? Hrdinové příběhu se v zásadních chvílích, kdy mají možnost získat, udržet lásku nebo uznání od těch, na kterým jim nejvíc záleží, rozhodnou chytit příležitost za pačesy, i když se tím dopouštějí nečestného jednání s dopadem ublížení třetím osobám.

Film pokládá obtížnou otázku: je v silách průměrného člověka s průměrnou potřebou lásky a uznání této příležitosti odolat (např. odolat příležitosti pomoci nemocné matce, odolat příležitosti rozvít vztah se zbožňovanou osobou, ...), když negativní důsledky nejsou dopředu zcela známy? A i když jsou?
...protože všichni mají někoho, na kom jim moc záleží, koho výměnou za jeho sympatie a uznání nebo jen pouhou existenci rádi potěší a následky až tak neřeší...

A tak na příběhu vidíme, jak jednoduché to měli estébáci, kteří uměli zahrát na tuhle notu. Jak jednoduché, ale jak účinné... protože to hraje na základní potřeby, které jsou všem lidem společné.

Výborně vybraní představitelé hlavních postav (Lenka Vlasáková, Daniela Kolářová, Martin Huba, Ladislav Chudík). Představitel sochaře se typově pro tu roli snad narodil. Příběh této postavy a její posun mě vůbec nejvíc oslovil a kvůli němu se na film podívám znovu.
Hudba, interiéry, všechno je s dějem příběhu v harmonii, nikde nic nepřebývá, nechybí a neruší ... a zde dokonce i skvělá koncovka (narozdíl od většiny filmů) uvrtá diváky do křesel až do posledního písmene titulků.