Listopad 2009, Rokoko
Drama o životním hledání a bloudění jednoho velkého mluvky, který nadlouho opustí Norsko, aby nakonec lásku našel doma.
V hlavní roli hravý Michal Dlouhý jako dosud vždy překonal mé představy. Jeho role není nic jednoduchého, on prostě umí. Anebo jinak - i přes složitější zveršované vyjadřování je pořád působí přirozeně, autenticky...a díky nadělené hravosti a appealu se na něj i dobře kouká (i když je zpocený - no - možná ještě líp, holky rozuměj :-)
Těžko se popisuje, jak na mě drama zapůsobilo. Když to hodně zjednoduším, tak nějak mínusově. Trochu (ne moc, ale přece) jako energetický vysavač. Na divadlo jsem se moc těšila, a přesto jsem na konci prvního jednání usnula. V divadle se mi to tedy ještě nestalo. Sleduju děj, repliky lítaj jedna za druhou a nijak potichu, mě se přesto klíží oči a probudí mě ruch v hledišti před přestávkou. O přestávce nutné kafe v baru, aby se ostuda neopakovala, a hlavně abych mohla vnímat. Kafe pomohlo. Ale nějak jsem nerezonovala s dějem, nikde se mě to nedotklo tak, abych si to uvědomila. Na druhou stranu to působilo určitě - druhý den ráno jsem byla fakt bez energie, dopolední program jsem zrušila, nešlo přešaltovat. Evidentně něco doznívalo.
A co na to ostatní diváci?
Tak nějak podobně. Je to působivé, závěr nic k smíchu, takže výrazy trošku přešlé, nebo spíš vyjadřující soucit... Jedna citlivá duše (nebo spíš dušák, protože to bych muž) se mi svěřila, že se jí to líbilo, a to víc než Wildeova konverzační komedie Ideální manžel.