Beletrie: Osamělost prvočísel

Autor: Paolo Giordano

Mottem knížky Osamělost prvočísel je "rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich následky pak neseme po zbytek života" a je to zase jeden z těch románů, o kterém se dají napsat romány...

"Alice Della Rocca nenáviděla lyžařskou školu...nenáviděla vlněné punčocháče, které ji štípaly do stehen, lyžařské rukavice, ve kterých nemohla hýbat prsty, helmu, která ji bodala přezkou do sanice a hlavně přezkáče, vždycky ji tlačily a nutily ji chodit gorilím krokem" ...
"Sraz byl u lanovky přesně v půl deváté, kdy začínal provoz areálu. Děti z Alicina oddílu tam už byly, seřazené v jakémsi kruhu, všechny stejné jako vojáčci, zakuklené v uniformách a ochromené ospalostí a zimou. Bodaly hůlky do sněhu a opíraly se o ně, zavěšené za podpaží. S těmi bezvládně visícími pažemi vypadaly jako skupina strašáků. Nikomu nebylo do řeči a Alici ze všech nejméně. Otec ji dvakrát plácl do helmy, až moc silně, jako by ji chtěl zarazit do sněhu. "Koukej všechny strčit do kapsy. A pamatuj si: váhu dopředu, jasný? Vá-hu-do-pře-du", řekl jí. "Váhu dopředu", odpověděla ozvěna v Alicině hlavě.
Pak se otec vzdálil...domů do teplíčka číst si noviny. Dva kroky a pozřela ho mlha. Alice mrskla lyže na zem, kdyby ji otec viděl, pěkně by ji vyhuboval, hned na místě, přede všemi. Než nazula přezkáče do vázání, oklepala si podrážky hůlkou, aby odstranila přilepené hroudy sněhu."
...
Alice pomalinku sjížděla dolů a neviděla dál než na špičky lyží. Jen když zajela do hlubokého sněhu, pochopila, že má zatočit. Začala si prozpěvovat, aby se necítila tak sama. Čas od času si přejela rukavicí pod nosem a utřela si nudli. Přenes váhu, zapíchni hůlku a zatoč. Tlač víc do kolen. Teď váhu dopředu, jasný? Vá-hu-do-pře-du, radilï jí.... jen kdyby na chvíli odlepila oči od lyží a všimla si oranžové pásky s nápisem: trať je uzavřena... jen kdyby si vzpomněla, že při jízdě v hlubokém sněhu váha není vepředu...Ten skok nakonec nebyl tak vysoký. Pár metrů, sotva stihla ucítit prázdno v žaludku a pod nohama. Potom už Alice ležela obličejem ve sněhu a lyže, které přemohly lýtkovou kost, trčely ve vzduchu, pěkně kolmo zapíchnuté."

..................................................................................

"Když bylo Michele pět a půl roku, postavila před ní logopedka rovnoběžstěn z překližky v němž byly otvory čtyř různých tvarů: hvězda, kruh, čtverec a trojúhelník, a příslušné barevné formičky, které se do nich měly zastrkovat. Michela na ni udiveně zírala. "Kam patří hvězdička, Michelo?" zeptala se logopedka... Michela si svůj čas dopřála. Celou minutu. Pak ze sebe vypravila kvílivý sten, a který mohl být stejně tak výrazem radosti jako zoufalství, a s jistotou zastrčila hvězdičku do čtvercového otvoru.
Pro případ, že by na to, žes jeho sestrou něco není v pořádku, nepřišel Mattia sám, starostlivě ho na to upozorňovali spolužáci.
Mattia moc dobře věděl, že s legem nebo bez lega, oni si ostudu uříznou tak jako tak. S Michelou to jinak nešlo. Michela se něj bude lepit, poleje se džusem a pak začne fňukat jako vždycky, když je unavená.
Nejdřív si Mattia pomyslel, že by snad bylo lepší zůstat doma. Anebo ne, řekl si, že by bylo lepší, kdyby doma zůstala Michela. "Mami," začal nejistě. "Ano?" Mattia se nadechl. "A Michela tam fakt musí, na tu oslavu?" Matka rázem ztuhla a zabodla své oči do synových. Řekla jenom: "Samozřejmě že tam půjde", a tím se ta věc uzavřela.
...Pak, zatímco kráčeli podél parku, došel k přesvědčení, že na to nikdo nikdy nepřijde. Změnil směr, vešel do parku a Michelu táhl za sebou. "Miky, dobře mě poslouchej... tady si sedni a počkej na mě", řekl sestře. Michela se na bratra vážně dívala a neodpověděla, protože odpovědět neuměla. Byl od ní asi patnáct metrů a Michela se na něj už nedívala, byla plně zaujatá pokusem utrhnout knoflík ze svého kabátu.
...
Zastavil se pár metrů od lavičky, kde Michela ještě před pár hodinami seděla, soustředěná na zkázu svého kabátu. Přepadla ho jistota, průzračná a nevysvětlitelná, že jeho sestra už tam není. "


Ve výše uvedených vybraných pasážích z knížky se dá vyčíst skoro všechno, co je pro tento román charakteristické, čím je výjimečný.
Jednak je to jazyk, který autor používá. Ačkoli je používána spisovná forma, popis situací je tak živý, že to vůbec neubírá na autenticitě, čtenář je hned vtažen do děje, do něčeho důvěrně známého... Kdo někdy jako dítě musel brzo po ránu do nemožných podmínek jen proto, že jsou volnější vleky, kdo se taky tak opíral o hůlky v nudné frontě, kdo ví jak prásknou lyže do sněhu z ramen, kdo byl taky školen v jízdě permanentním pokřikováním aby šel víc do kolen a odloubával hůlkou z bot sněhové bačkory, je od první minuty zaujatým čtenářem - je zase zpátky někde pod svahem, i když si čte v teple na gauči. Pietro Giordano si totiž perfektně všímá některých věcí, které jsou hodně samozřejmé, ale až tak, že jim nevěnujeme pozornost, ačkoli je paradoxně silně prožíváme. Čtenář se při čtení stává skoro účastníkem děje, vše je velmi působivé.

Úryvky jsou tedy začátkem příběhu, příběhu dvou mladých lidí. Popsané situace jim navždy změnily život. Alice si při pádu na lyžích způsobila úraz s doživotními následky pro chůzi. Mattiova sestra beze stopy zmizí a on pociťuje celoživotně vinu. Mottem knihy je, že rozhodnutí uděláme během pár vteřin, ale následky neseme po celý život - zde však se nejedná o zcela dobrovolná rozhodnutí. Alice neměla ráda lyžařskou školu, nutil ji otec. Podvolila se drilovanému příkazu váhu dopředu v podmínkách, kdy se jím řídit neměla. Mattia také nechtěl mít zrovna na starosti postiženou sestru: bylo to na matčin příkaz. Oba dva jako děti sice udělali nějaká rozhodnutí, která jim zásadně změnila život, avšak, kdyby bylo po jejich, nedošlo by vůbec na situace, v nïchž se rozhodovali. Giordano (mimo jiné) přesným, a perfektně neokázalým způsobem zrcadlí to, čemu se říká blbé rodičovské rady. Omlouvám se, neznám jemnocitný, a přitom přiléhavý výraz. Lámání dětí do něčeho, co neodpovídá jejich naturelu, až se to projeví na jejich psychice (anorexie, sebepoškozování).

Příběh se dále točí kolem dospívání až cca do 35 let obou hrdinů, kteří, každý pro jiné vlastnosti, se ocitají mimo houf vrstevníků. Od školy jakoby si pro sebe zbývají, mají jeden pro druhého pochopení - a svým způsobem po sobě navzájem touží. Bohužel i když oba vědí jak, něco uvnitř jim vždy zabrání se k sobě víc přiblížit. Tam je to pěkné přirovnání k osamělosti prvočísel. To je gro příběhu, o kterém už víc psát nebudu, a který stojí za to si přečíst.

Divadlo: Muž bez minulosti

Dejvické divadlo, prosinec 2011

Muž bez minulosti je příběh je o ztrátě paměti a tím umožněném novém začátku. Hlavní postavu připraví o paměť parta chuligánů na nádraží, ránou basebalkou do hlavy.

Je to vcelku příjemné představení. Hodně pěkné hudby, zpěvu... na druhou stranu ale nic zásadního, co by s divákem nějak zamávalo. Prostě příjemně strávená hodina a třičtvrtě, nic míň, ale taky nic víc. Připadá mi, že je kolem toho představení víc povyku, než si zaslouží. Alespoň u mě ten povyk vzbudil určitá očekávání, která se ale nenaplnila: že by se s takovým tématem dalo pracovat lépe, víc z něj vytěžit.

Davidovi Novotnému v hlavní roli není co vytknout, a Martin Myšička je taky úžasnej :-) - jeho advokát je nezapomenutelný a asi nejlepší na celém představení.

Čili o zážitku se moc mluvit nedá, ale kouká se na to a poslouchá se to dobře. Sem tam se u toho dá i zasmát.