Film: Nedotknutelní

Bio Oko, srpen 2012

Při výběru, na jaký film zajít, rozhodlo procentní hodnocení diváků. Francouzský  film Nedotknutelní měl přes 90%. Mimořádně dobré hodnocení.

Příběh ochrnutého bohatého muže  a jeho mladého pečovatele  mi až tak úchvatný nepřipadal, aby se i mé hodnocení přehouplo přes 90%. Spíš mi připadalo, že o tom filmu se nedá říct skoro nic špatného. Je  nějak málo toho, co by se dalo zkritizovat. Film ve francouzštině je také příjemné osvěžení. Není to film, který by zanechával nějakou silnou emoční stopu. Na druhou stranu jeho velké plus je v tom, že nenásilně ukazuje způsob, jak přistupovat k postiženým lidem, když nestojí o soucit. Síla tohoto filmu je jakoby v tom, že se o nicmoc urputně nesnaží. Ani ten film samotný, ani jeho hrdinové. Dál to vysvětlím.

Z mnoha uchazečů o místo pečovatele ho dostane člověk, který se o jeho získání nejméně snaží. Zatímco ostatní uchazeči se ohánějí vzděláním, touhou pomáhat a všelijakou humanitou, ten vítězný  dává najevo zájem jen o razítko pro úřad práce, že nebyl vybrán. Ani po získání pracovní smouvy se nesnaží udělat dojem, spíš svého paraplegického živitele semtam s humorem "utře". Tím mu ale paradoxně prokazuje velmi dobrou službu, protože mu vyhovuje, že se s ním nezachází jako s chudinkou.

Rafinovanost tohoto filmu je v tom, že i když divák neodejde z kina s nějakým bůhvíjakým zážitkem, tak mu možná nějak nenápadně některé věci dojdou.
Je dobře, že se takové filmy točí, a když to tak zpětně hodnotím, tak si ta svá procenta od diváků zaslouží, i když já mu dávám tak 82.

PS:
Otázkou ale je, co by z toho filmu zbylo, kdyby ten paraplegik nebyl tak bohatý, neměl na dvoře několik aut, nemohl si dovolit soukromé lety ani služebnictvo, ale kdyby bral před úrazem průměrný český plat. Myslím si, že z toho, co se tu natočilo, by se nedala použít ani minuta.

Amsterdam

Románek Iana McEwana Amsterdam je především o tom, kam až může lidi jejich ego zavléct. Až na úplný konec.

Jde o román krátký délkou, ale pořádně koncentrovaný množstvím a hloubkou otázek, které klade, a úsporností vyjadřování  - téměř každá věta v něm má své důležité významové místo. Čte se svižně a jedním dechem.

Po nepříliš věrohodném začátku, který evidentně slouží jen k tomu, aby se dál mohlo rozehrát drama dvou starých kamarádů, následuje psychologicky velice zajímavě popsaný příběh, zakončený bohužel až příliš násilně, ale asi i způsob konce zde může mít své místo, minimálně v tom, aby se čtenář zamyslel nad tím, jak mohou být některé dobře míněné věci zneužitelné. Název románu Amsterdam je zvolen pro údajnou snadnou možnost euthanazie v Nizozemí.

Hudební skladatel Clive má zakázku na symfonii k oslavě příchodu nového tisíciletí. Je posedlý tím, že by mu symfonie mohla zajistit "nesmrtelnost", že bude považován za génia. Inspirace je však velmi křehká květinka a kdeco ji naruší - a tomuto se autor výtečně věnuje. Cliva tlačí čas, má však své metody, jak si inspiraci přivodit: například túrou po horách. Při takové túře se mu skutečně dostane inspirace, ovšem je svědkem napadení ženy. Zajímá se jen o svou melodii, nechce nechat momentální příval inspirace přerušit, a napadené ženě nijak nepomůže.

Vernon je šéfredaktorem deníku, který má problémy s prodejností. Dostane se mu přiležitost otisknout choulostivé fotografie známého politika, tím zvýšit náklad novin a také zviditelnit sebe. Svěří se s obsahem fotografií  kamarádovi Clivovi, který však s jejich otištěním důrazně nesouhlasí, a mezi přáteli vznikne roztržka. Vadí mu, co všechno je Vernon schopen udělat pro náklad a pro své zviditelnění. Mrzí to oba dva, Clivovi se však poté špatně skládá. Fotografie nakonec noviny otisknou, avšak v již nevhodnou dobu, Vernon jako šéfredaktor se ztrapní, je zatracen a vyhozen z místa. Uražené ego se chce někde mstít: ostře se pustí do Cliva (který s tím nemá nic společného), že nepomohl napadené ženě, a pošle k němu policii. Clive už není schopen symfonii dokončit. Předá konečnou verzi, která vůbec neodpovídá jeho původní představě, není přijata ani orchestrem a i on se chce za nepovedené dílo pomstít...

Otázky, které hrdinové jeden druhému kladou, jsou jako ze života, ale svoji hloubku mají: je morálně v pořádku otisknout něčí fotografie v choulostivé situaci, i když se to zdůvodňuje informovaností voličů? A je morální nevšímat si a neposkytnout pomoc, třebaže je člověk v jedinečném tvůrčím rozpoložení, které nejde jindy a jinde navodit? Zdejší hrdinové se řídí tím, co má udělat dobře jejich egu. A autor pak čtenářům ukazuje, kam je jejich snaha dovede.
Závěr románu, ač přitažený za vlasy, už prozrazovat nebudu. Knížka stojí za přečtení.