Film: Půlnoc v Paříži

multikino, září 2011

Psát o posledním filmu W. Allena bude trochu paradox. Není to špatné, ale nemám co by se mi na něm nějak zvlášť líbilo, spíš se víc dá napsat o tom, co se mi nelíbilo, a přitom vcelku film vyznívá docela dobře.

PO víc než dvacetiminuté předfilmové masáži reklamama jsem byla dost ubitá, a původní scény filmu se záběry Paříže mě tak trošku osvěžily. Záběry na pěknou, známou pařížskou architekturu, navíc beze slov, nemůžou nic zkazit. W. Allen klasicky nezdržuje, takže jak se ústřední páreček s rodiči partnerky (a proč) dostal do města na Seině se dozvíme až s rozvíjejícím se příběhem.

Hlavní postava Gil (ztvárnil Owen Wilson) je obdivovatelem Paříže 20. let minulého století, různých spisovatelů a umělců. Scénárista mu cestování časem umožnil opravdu hodně jednoduchým způsobem, kdy Gila odveze o půlnoci taxík do desetiletí, jakého se mu momentálně zachce a divák neví, jestli má tuhle jednoduchost ocenit (že z něj někdo nedělá blbečka), nebo zkritizovat (jak je to banálně vymyšlené).

Ale pojďme dál, tohle mi nevadilo. Měla jsem problém s obsazením rolí obou snoubenců. Ani jeden se mi nelíbil. Wilson se mi v té roli vůbec nezdál, až mi došlo, že mi připadá jako kříženec Topolánka s Vydrou, má stejné sako, výrazové prostředky a držení těla, a v té roli působil divně, nevěrohodně. Jako by ta role byla napsaná pro někoho jiného.... a pro koho... Jo, pro samotného Allena! Tomu by to sedělo. Dialogy, pohled očí, zájmy... všechno bych mu, kdyby to natočil se sebou v hlavní roli, jen o pár let dřív, věřila. Ale Wilsonovi teda vůbec, u něj se to mydlí. No, zkuste si schválně dosadit Topolánka nebo Vydru do hlavní postavy filmu třeba Zahraj to znovu, Same, a budete to mít.

Když udělám stručný exkurz do psychologie, řeknu to takhle: role představuje člověka s city poměrně těžkého introverta, ovšem Wilson má k dispozici extravertní výrazové prostředky. Sklony tíhnout k době předcházející přítomnost mu tak nejde uvěřit.

Gilova snoubenka Inez (Rachel McAdams) je sice přesvědčivá, ale tím to končí. Paradoxně nejvíc se mi ve filmu líbila Carla Bruni.

Film taky trochu shazuje neuvěřitelné množství legendárních umělců, které Gil během asi tří nocí v Paříži potká, a kteří se mohou přetrhnout, aby si s ním popovídali. V poslední čtvrtině už ta jména padají jak na běžícím pásu, jakoby se scénárista musel pochlubit, jaké všechny evropské umělce z 1./2 20. st. si vygůgloval.

Další slabinou je příběh vůbec. Ono ho tam moc není. Určitou výhodou je, že si u toho filmu můžete myslet na spoustu jiných věcí a vůbec to nechybí. Výlevy, které vede hlavní hrdina s umělci, jsou často předlouhé a nudné. Noční záběry zmožené diváky (třeba předchozí reklamní masáží) uspávají.

Film končí tak, jak všichni očekávají, že skončí.

V závěru to ale tak špatný film není, docela to ujde.