středa 12. května 2010

Divadlo: Oněgin byl Rusák

Divadlo v Dlouhé, květen 2010

Děj se točí kolem spolužáků pražského gymnázia Nad Štolou v první polovině 80. let minulého (zní mi to ještě pořád divně, ale je to tak) století.
Inscenace je pokračováním hry Hrdý Budžes (kterou neznám ani z lit. předlohy, takže nemohu srovnávat).

Když po 1 a 3/4 hodině spadla opona, myslela jsem si, že už je konec, že všechno bylo řečeno, a zjištění, že se představení dostalo do bodu přestávky, ve mně nevyvolalo žádné nadšení - říkala jsem si, takhle už mi to fakt stačí.
Byli nám představeni hlavní hrdinové, někdy i s rodinami, doba (politicky) bezvýchodná, teenagerské dialogy (jestli víc páchne holčičí nebo klučičí šatna), prostě převládající pocit zmar, ale naštěstí to dobře osvěžovaly notoricky známé hity právě z té doby, které byly podané s nasazením a dobře to zvedly. Takže se dá říct, že na diváka dýchl duch té doby - samozřejmě v tom deptavém smyslu.

Po přestávce to ale dostalo nečekaný obrat. Scény nabraly na komičnosti (ze školy) i hloubce (dialogy hl. hrdinky s matkou). Kraluje scéna s ředitelem, slavícím narozeniny s profesorským sborem za hudebního doprovodu studentské kapely, při níž se diváci řežou smíchy. Představitel ředitele gymnázia, nesmírně věrohodný, pro tu roli jak stvořený, v povinném malém obleku s vsazeným klínem a neupravenými vlasy je "boží".

Docela mě překvapilo, jak se diváci nechali vtáhnout a jak si užívali, když byli vyzváni k nácviku provolávání hesel v protiamerickém a socialistickém duchu k 1. máji. Divadlo nadšeně burácelo, až jsem si říkala, jestli to těm lidem nechybí.

Druhá půle představení je báječná jízda, zase nechybí dobrá (supr, časem prověřená) muzika, takže to rychle uteče, a ani divákovi nepřipadá, že byl v divadle 3 a 1/2 hodiny. Duch těch 80. na mě tedy dýchl a ten pocit se se mnou táhl celou cestu z divadla, takže inscenace asi splnila svůj účel, a výsledek: spokojenost, dobrý, stojí to za to.