Psychologické projekce III.

Projekce v partnerských vztazích

Kromě idealizování mívají v partnerském vztahu poměrně velkou sílu další dva mechanismy projekce. Vycházejí z principů "protiklady se přitahují" a "vrána k vráně sedá".

V případě přitahujících se protikladů vábí chování a projevy, které jsou vzhledem k našim opačné. Zezačátku to vábí, imponuje, ale diametrálně odlišné temperamenty začnou být po určité době problém. Temperamentnímu partnerovi začne vadit určitá "suchost" klidnější povahy, mírnějšího začne temperamentní svou potřebou vzruchu rozčilovat. Temperamentnějšího partnera to většinou začne "štvát" dřív, a zatlačí jako první, ale "kliďas" nepřidá, naopak obviní z neracionálnosti a "rušení svého klidu". Začne se roztáčet inflační spirála, protože každý dostává čím dál míň toho, co právě potřebuje. A v tom momentu si takoví partneři uvědomí, že to, co je dříve přitahovalo, najednou nenávidí.
Nastává zlomové období, kdy si musí oba pro sebe zhodnotit jednu věc: jestli ho to, čeho má ten druhý víc, svým způsobem vhodně doplňuje a třeba i obohacuje, anebo jestli převažuje to, že ho to nezřízeně permanentně rozčiluje, a pak to jde do kytek. Není to ale až taková škoda, protože dlouhodobě setrvávat ve vztahu, který je zdrojem permanentního přetěžujícího napětí, se nedá - jsou tam i zdravotní rizika, poměrně široká škála psychosomatických poruch.

Zábavně je vztah, který vznikl na základě takto fungující projekce, podaný v komedii Bosé nohy v parku (USA 1967) s R. Redfordem a J. Fondovou. Období sundání projekcí je podáno skutečně v barvě, a navíc má ta komedie i jiné kvality, takže stojí za to se na ni podívat.

Druhý princip, "vrána k vráně sedá", poukazuje na tendenci partnerů, kteří jsou přitahování zdánlivou jednotou názorů, týmiž hodnotami, způsoby chování, zájmy. Zpočátku jsou přesvědčení o tom, že se celý život hledali, jsou jako jedna duše a jedno tělo. Projevuje se to mimo jiné i známou poznámkou: "Mám pocit, jako bychom se znali celý život". Oba si libují, jak dobře si rozumějí.
Ve skutečnosti neexistují dva totožní lidé, ani neplatí, že bychom mohli najít někoho, s kým se ve všem shodneme, ve všem si porozumíme. Počáteční shodné ladění a souznění pouze skrývá prozatím se neprojevující části osobnosti, jež po nějakém čase najdou cestu ven. Pak se oba začnou trochu divit. Sundání růžových brýlí (tj. projekcí) pak může trochu bolet, když vidíme druhého i v jiných, než původních barvách, v tomto případě v barvách, které u sebe neznáme, nebo si je u sebe nechceme přiznat. Zase záleží na obou partnerech, jestli pro ně i přesto zůstává setrvání ve společném vztahu přínosem (nemám na mysli hned ekonomickou stránku, ale ta následuje).

Zamilování se v důsledku působení projekcí toliko do dílčích aspektů osobnosti druhého, vede po čase k dojmu, že žijeme s cizím člověkem, jehož neznáme. A on nezná nás. V každém vztahu tak vyjdou na světlo všechny vlastnosti, i ty, o nichž jsme zpočátku nevěděli. V našem pojetí se partner začne měnit (z 98% k horšímu), z našeho pohledu se projevuje tak, jak nám vůbec není milé. Jenže partner je stále stejný, to my ho začínáme vnímat jinak. Vztahy v této fázi někdy skončí, partneři se odmítají vyrovnat s tak radikální změnou svého přístupu, jenž vnímají jako chybu a nežádoucí proměnu toho druhého.


Nevědomé odnětí projekcí bývá spojeno s nemalou duševní bolestí. Člověka takto vnímaný sled událostí ničí, prožívá zklamání - a to nejen z aktuálního dění, nýbrž může opětovně zažívat zklamání, jež zná z dřívějších let. Spouštěčem tohoto sledu je zrušení projekce, tedy proces působící proti původnímu omámení krásnými vlastnostmi. Stručně řečeno se nám to, co nás dříve fascinovalo, přestává tak moc líbit jako dřív. Daný proces ovšem neprobíhá na vědomé rovině, navíc nás dokáže zaskočit naprosto nepřipravené ("Najednou jsem ji spatřil ve skutečných barvách").
Někdy se stane, že odnětí projekcí se zvědomí, že si člověk uvědomí, že nosil růžové brýle. To ale moc nemění na tom, že většinou padnou výčitky, obviňování. Krásné vlastnosti jsou ty tam, nečekaně partnera vidíme černě. Alespoň v tu chvíli nám to tak připadá.

Aby toho nebylo málo, bývá téměř pravidlem, že si lidé po zklamání v jednou vztahu najdou znovu typově stejné partnery. Opět se probouzejí projekce, všechno prostě začne nanovo. Bludný kruh se točí dál. Podmínkou změny je náhled na niterné procesy a tendence.

V tomto případě platí, že si probíhající proces musíme převést do vědomí. Je třeba, abychom pochopili, oč běží, co probíhá a proč. Je třeba uvědomit si, co nás na nové známosti fascinuje a proč. Měli bychom přiznat i vlastní díl viny, nemá smysl ze všeho vinit partnera. Napřed jsme ho nekriticky obdivovali, doufali jsme, že ten stav potrvá věčně, ale on se zvrátil. Je to ale normální, logický a nevyhnutelný vývoj. Je dobré být na to připraven, a tuto první závažnější krizi ve vztahu přijmout jako něco, co nás posune dál, a co má veskrze pozitivní dopad, neboť nás to nutí uvědomit si, že nejsme ani my, ani protějšek dokonalí, ale přesto máme dobré důvody být spolu dál. Anebo samozřejmě dojde na druhou možnost, když po zjištění, jak je to s partnerem po sundání našich projekcí, to zhodnotíme tak, že nejsme kompatibilní, a se vztahem se vypořádáme.

Bylo by hezké, kdybychom se projekcí mohli navždy vyvarovat, ale právě to bohužel nejde. Nemůžeme je vymýtit. Ve vztazích hrají významnou roli, přestavují motor dalšího vývoje, vztahové evoluce. Zvyšují sexuální atraktivitu partnera, čímž mají dopad na naši reprodukci. Příroda tak má další nástroj k zajištění zachování lidského rodu.


Pozor však na přehánění vztahovat všechno dění na sebe. V žádném případě se zde nedoporučuje, abyste si vše, co se kolem vás děje, vysvětlovali v souvislosti se sebou. Nepřehánějte ty analýzy, nežijte zanořeni do sebe bez přestávky. Ani nemá význam hledat souvislosti mezi úplně vším, co jste prožili. To byste nemuseli dělat nic jiného. Nesnažte se rozebírat každou maličkost, nebo se v klidu ani ( dosaďte dle vaší fantazie :-) )