neděle 7. srpna 2011

Film: Útěk ze Sibiře

Americký film (2010) natočený podle pamětí účastníka mezinárodní skupinky, která se rozhodla k útěku ze stalinského gulagu ze Sibiře kolem Bajkalu, přes poušť Gobi, Himálaj a Tibet do Indie, je typickou ukázkou toho, čemu se říká zahozený téma.

Asi jsem od toho moc očekávala. Prostředí stalinského lágru. Principy jeho fungování, principy k přežití v něm. Charaktery vězňů různých národností. Plánování útěku, adrenalin při jeho realizaci. Krutost a sílu ruské zimy. Projevy různých povah uprchlíků v situacích mezi životem a smrtí, když jde o holé přežití. Způsob přežití v podmínkách hluboko pod nulou. Způsob přežití v poušti, její nástrahy. Himálaj jako takový. To všechno a další možnosti, které téma nabízí, mohl a měl film zúročit.

Jenže se tak nestalo. Nic z toho nevytěžil. V úvodu filmu, kdy se vězňové mezi sebou představují, vyznívá jejich komunikace v gulagu trapně, prkenně a neautenticky. A tak to zůstane po celou dobu trvání filmu. Způsob seznámení diváka s hlavními postavami a prostředím je skutečně jak pro blbé. Zčásti nudné, zčásti trapné, zčásti nepravděpodobné, tam se nepovedla ani maskérna. Má to jedinou výhodu: u tohoto filmu uděláte spoustu jiných činností, aniž byste o cokoli podstatného ve vývoji děje přišli, respektive divák je nucen najít si nějakou další činnost, aby se u sledování tohoto snímku neotravoval a neměl pocit totálně promarněnýho času.

Kdybych byla producentem tohoto filmu, asi by mě zavřeli. Za ublížení na zdraví. Za ublížení na zdraví režisérovi za to, co udělal s mými penězi na tento film (anebo výstižněji za to, co s nimi měl udělat, ale neudělal).