listopad 2009, biják na Letné
Šestice třicátníků bilancuje.
Absolventský film mladé české režisérky neměl nejlepší recenze, takže jsem na něj nešla s nějakým zvláštním očekáváním, ale hlavně ze zvědavosti, jak si filmaři bilancování třicátníků vůbec představují.
Výsledek mě příjemně překvapil. Náhoda tomu chtěla, že jsem šla na promítání po Metaxe a grogu, takže mi nejenže nevadilo, že film je sledem relativně samostatných scén, aniž by se namáhal s vyprávěním příběhu, ale momentálně mi vyhovovalo, že se nemusím držet žádných myšlenkových pochodů. Na druhou stranu chápu, že za střízliva to může někdo považovat za nedostatek :-)
Nemůžu říct, že bych film zařadila jednoznačně jako komedii - i když jsem se v některých scénách fakt bavila. Moc se mi líbila postava homosexuála Tondy - kvůli němu se na film podívám i někdy příště, až nám ho pustěj v tv... Bez něj bych nějak neměla důvod... Výborná je ve své roli i Simona Babčáková, ale v kontextu jí na autenticitě ubírá, že na 30 nevypadá, ve skupině s ostatními nevypadají jako spolužáci. Prostě postava i herečka dobrá, ale zasazená měla být do jiného prostředí (spíš do jiného filmu).
A až na jednoho zoufalce (spíš egoistického ješitného blba), jehož telefonát výborně doplňuje závěrečné titulky, to zas až takoví zoufalci nejsou :-)
pátek 27. listopadu 2009
Film: Coco Chanel
Festival francouzského filmu 2009
Film o ženě, která naučila ženy nosit kalhoty a oblékat se jednoduše, předtím, než vznikl legendární salon Chanel.
Život Gabrielle Chanel byl, alespoň v době jejího dětství a dospívání, dost drsný. Po smrti matky ji jako malou holčičku spolu s její sestrou odvezl otec do sirotčince a od té doby jej ani jedna již nikdy nespatřila. Po dospívání stráveném za zdmi sirotčince se obě sestry ocitly na ulici bez peněz a začaly zpívat po kabaretech, kde dostala přezdívku Coco. Vymanit se z chudoby se Coco pokusila románkem s bohatým majitelem dostihových koní Balsanem. Díky němu se mimo jiné seznámila se svou životní láskou, Arthurem Boy Capelem, i se svými prvními zákaznicemi.
Tato trojice tvoří 3 stěžejní postavy filmu, a každá je nesmírně osobitá. Coco (Audrey Tautou) si mě získala od první vteřiny, kdy se objevila na plátně ve scéně v kabaretu svýma očima, které mají před hlučnými hosty pohled plachého zvířátka. Poté, čím si v mládí Coco prošla, působí přirozeně její břitkost, posmutnělost, ironie a originalita. Nápadná podobnost herečky s Coco podtrhuje věrohodnost.
Francouz Balsan je požitkář, milovník koní, žen, vína, zpěvu a hlavně: zábavy! Jak společensky nepřijatelná je myšlenka, že by se někdo chvilku nudil...
Brit Arthur, přezdívaný Boy, jehož Coco opravdu miluje, to je zase gentleman každým coulem, takže Coco ani nesdělí, že se bude ženit, aby nezranil její city - jaká ohleduplnost! Vztah přesto pokračuje a pro Coco je zdrojem radosti, i financí do začátku, když se staví na vlastní nohy. Nečekaná smrt Boye při dopravní nehodě je emočně nejsilnějším místem filmu. Od té doby Coco soustředí svou energii už jen na práci, následují samozřejmě pracovní úspěchy (zde jen ve zkratce), a film končí (originální název zní Coco avant Chanel, tedy Coco před Chanelem).
Šaty, které Coco ve filmu nosí, jsou jednoduché, často přešité z pánských obleků a košil. Jednoduchost, na které je styl Chanelu prakticky postaven, nádherně vyniká vedle okázalých barevných klobouků a rób s korzety, do kterých se strojí francouzská smetánka. Kostýmní návrhářka si dala záležet, aby ve snímku nechyběly zásadní kousky, ze kterých Coco stvořila módní stálice.
Film je harmonicky vyvážený, nemám pocit, že by něčeho bylo moc, nebo něco chybělo. Z příběhu hlavní hrdinky jasně vyplyne, proč modely, které prosadila, vypadaly právě tak, jak vypadaly.
Pro mě stylové zakončení letošního FFF.
Film o ženě, která naučila ženy nosit kalhoty a oblékat se jednoduše, předtím, než vznikl legendární salon Chanel.
Život Gabrielle Chanel byl, alespoň v době jejího dětství a dospívání, dost drsný. Po smrti matky ji jako malou holčičku spolu s její sestrou odvezl otec do sirotčince a od té doby jej ani jedna již nikdy nespatřila. Po dospívání stráveném za zdmi sirotčince se obě sestry ocitly na ulici bez peněz a začaly zpívat po kabaretech, kde dostala přezdívku Coco. Vymanit se z chudoby se Coco pokusila románkem s bohatým majitelem dostihových koní Balsanem. Díky němu se mimo jiné seznámila se svou životní láskou, Arthurem Boy Capelem, i se svými prvními zákaznicemi.
Tato trojice tvoří 3 stěžejní postavy filmu, a každá je nesmírně osobitá. Coco (Audrey Tautou) si mě získala od první vteřiny, kdy se objevila na plátně ve scéně v kabaretu svýma očima, které mají před hlučnými hosty pohled plachého zvířátka. Poté, čím si v mládí Coco prošla, působí přirozeně její břitkost, posmutnělost, ironie a originalita. Nápadná podobnost herečky s Coco podtrhuje věrohodnost.
Francouz Balsan je požitkář, milovník koní, žen, vína, zpěvu a hlavně: zábavy! Jak společensky nepřijatelná je myšlenka, že by se někdo chvilku nudil...
Brit Arthur, přezdívaný Boy, jehož Coco opravdu miluje, to je zase gentleman každým coulem, takže Coco ani nesdělí, že se bude ženit, aby nezranil její city - jaká ohleduplnost! Vztah přesto pokračuje a pro Coco je zdrojem radosti, i financí do začátku, když se staví na vlastní nohy. Nečekaná smrt Boye při dopravní nehodě je emočně nejsilnějším místem filmu. Od té doby Coco soustředí svou energii už jen na práci, následují samozřejmě pracovní úspěchy (zde jen ve zkratce), a film končí (originální název zní Coco avant Chanel, tedy Coco před Chanelem).
Šaty, které Coco ve filmu nosí, jsou jednoduché, často přešité z pánských obleků a košil. Jednoduchost, na které je styl Chanelu prakticky postaven, nádherně vyniká vedle okázalých barevných klobouků a rób s korzety, do kterých se strojí francouzská smetánka. Kostýmní návrhářka si dala záležet, aby ve snímku nechyběly zásadní kousky, ze kterých Coco stvořila módní stálice.
Film je harmonicky vyvážený, nemám pocit, že by něčeho bylo moc, nebo něco chybělo. Z příběhu hlavní hrdinky jasně vyplyne, proč modely, které prosadila, vypadaly právě tak, jak vypadaly.
Pro mě stylové zakončení letošního FFF.
neděle 22. listopadu 2009
Film: Rodinný krb (Fr. 1970)
Festival francouzského filmu 2009
Příběh novomanželů. Mladá žena (Christine) se vdá za nezralého kluka. Jemu (Antoine) po čase začne vadit to, co se mu na Christine dřív nejvíc líbilo, čím si ho získala. Když se při náznaku krize (no - spíše klasicky přijde na řadu stereotyp) objeví na scéně jiná žena, historie se opakuje: Japonka ho fascinuje svou kulturně založenou odlišností, on odchází od rodiny (nechá manželku s ročním synem svému osudu a nazdar). Ovšem právě to, co se mu na japonské milence tak líbilo (permanentní úsměv a pasivita při hovoru), ho po čase tak nudí, že při každé příležitosti telefonuje ženě domů...
Nejvíc mě v celém filmu potěšily kusé a nečetné, ale přece jen se občas vyskytující záběry Paříže r. 1970, interiéry a dvorek. Velkoměsto v detailu ne až tak blyštivé... Scéna s čekáním na pevnou telefonickou linku a způsob urychlení jejího zapojení mi taky něco připomínal.
Tím jsem nějak vyčerpala pozitiva, která se mi z tohoto filmu dostala pod kůži. Příběh mi připadal varující: Pierre, ač fyzicky velmi přitažlivý muž, mě svou psychickou nedospělostí nesmírně iritoval. Trpěla jsem za Christine, a za celou dobu nepřišla na jednu podstatnou věc:
proč se ti dva vůbec brali??
Byl to můj první Truffautův film, novější než níže uvedená Hebká kůže, ale podle mého míň zdařilý. Co však je obrovský rozdíl, posun ve Francii zobrazené v r. 1964 v Hebké kůži s rokem 1970 v tomto filmu.
Příběh novomanželů. Mladá žena (Christine) se vdá za nezralého kluka. Jemu (Antoine) po čase začne vadit to, co se mu na Christine dřív nejvíc líbilo, čím si ho získala. Když se při náznaku krize (no - spíše klasicky přijde na řadu stereotyp) objeví na scéně jiná žena, historie se opakuje: Japonka ho fascinuje svou kulturně založenou odlišností, on odchází od rodiny (nechá manželku s ročním synem svému osudu a nazdar). Ovšem právě to, co se mu na japonské milence tak líbilo (permanentní úsměv a pasivita při hovoru), ho po čase tak nudí, že při každé příležitosti telefonuje ženě domů...
Nejvíc mě v celém filmu potěšily kusé a nečetné, ale přece jen se občas vyskytující záběry Paříže r. 1970, interiéry a dvorek. Velkoměsto v detailu ne až tak blyštivé... Scéna s čekáním na pevnou telefonickou linku a způsob urychlení jejího zapojení mi taky něco připomínal.
Tím jsem nějak vyčerpala pozitiva, která se mi z tohoto filmu dostala pod kůži. Příběh mi připadal varující: Pierre, ač fyzicky velmi přitažlivý muž, mě svou psychickou nedospělostí nesmírně iritoval. Trpěla jsem za Christine, a za celou dobu nepřišla na jednu podstatnou věc:
proč se ti dva vůbec brali??
Byl to můj první Truffautův film, novější než níže uvedená Hebká kůže, ale podle mého míň zdařilý. Co však je obrovský rozdíl, posun ve Francii zobrazené v r. 1964 v Hebké kůži s rokem 1970 v tomto filmu.
Film: Hebká kůže (Fr. 1964)
Festival francouzského filmu 2009
Manželé, oba nad 40 let, on redaktor, ona doma. On se při pracovní cestě seznámí s letuškou, následuje sblížení, milenku však všude tají, což ji ponižuje a nechce pokračovat ve vážném vztahu, ačkoliv by byl po rozvodu možný. Zhrzená manželka se dílem náhody nedozví o jeho touze po kajícném návratu, takže než on jej stihne realizovat, řeší manželka své emoce ranou do jeho hrudi (zblízka a definitivně).
Tolik přestručnělé shrnutí báječně dynamického dramatu. Ale proč název Hebká kůže, přesný přepis původního La Peau douce, mi zůstal Francois Truffaut dlužen.
Černobílá kopie má atmosféru a je našlapaná situacemi, které v sobě vždy mají emoci nebo nějaký pohyb: ať je to spěch, radostné dítě, pláč milenky, potlesk nadšeného publika... zkrátka žádná scéna není statická, nikde se nemluví zbytečně, všechno je v pohybu - přesněji v posunu odněkud někam. Dává to dynamiku i jinak výpravně nepříliš dynamickém začátku...
Asi takhle: začátek prostě ničím nepřekvapí: divák hned pozná, že hl. hrdina chce dostat mladou letušku, že ona o to stojí, že se v tom povezou... pak to však přijde: redaktor chce milenku i na služební cestě před kolegy utajit, aby dostál společenským pravidlům, jí se vůbec nevěnuje, čímž ji nesmírně raní, neboť chvíle v hotelu měly být strávené společně. Je to několik velmi emočně silných a situačně autentických scén. Milenka sezná, že takto žít nechce, a tímto momentem se její zájem o Pierra začne vytrácet. Ten to samozřejmě netuší, chce se s manželkou domluvit na rozvodu, a když tuto "radostnou" zprávu sděluje Nicole, ta mu na rovinu řekne, že s ním už nepočítá. Její posun, a získaná integrita, jsou velkým plusem tohoto filmu, takže Nicol, ač věkově asi o 20 let mladší než manželský pár, ční svou psychickou zralostí nad nevěrníkem i vendetychtivou vražednicí.
Film je natočen tak obratně, že divák cítí i úlevu manželky po tragickém činu.
Manželé, oba nad 40 let, on redaktor, ona doma. On se při pracovní cestě seznámí s letuškou, následuje sblížení, milenku však všude tají, což ji ponižuje a nechce pokračovat ve vážném vztahu, ačkoliv by byl po rozvodu možný. Zhrzená manželka se dílem náhody nedozví o jeho touze po kajícném návratu, takže než on jej stihne realizovat, řeší manželka své emoce ranou do jeho hrudi (zblízka a definitivně).
Tolik přestručnělé shrnutí báječně dynamického dramatu. Ale proč název Hebká kůže, přesný přepis původního La Peau douce, mi zůstal Francois Truffaut dlužen.
Černobílá kopie má atmosféru a je našlapaná situacemi, které v sobě vždy mají emoci nebo nějaký pohyb: ať je to spěch, radostné dítě, pláč milenky, potlesk nadšeného publika... zkrátka žádná scéna není statická, nikde se nemluví zbytečně, všechno je v pohybu - přesněji v posunu odněkud někam. Dává to dynamiku i jinak výpravně nepříliš dynamickém začátku...
Asi takhle: začátek prostě ničím nepřekvapí: divák hned pozná, že hl. hrdina chce dostat mladou letušku, že ona o to stojí, že se v tom povezou... pak to však přijde: redaktor chce milenku i na služební cestě před kolegy utajit, aby dostál společenským pravidlům, jí se vůbec nevěnuje, čímž ji nesmírně raní, neboť chvíle v hotelu měly být strávené společně. Je to několik velmi emočně silných a situačně autentických scén. Milenka sezná, že takto žít nechce, a tímto momentem se její zájem o Pierra začne vytrácet. Ten to samozřejmě netuší, chce se s manželkou domluvit na rozvodu, a když tuto "radostnou" zprávu sděluje Nicole, ta mu na rovinu řekne, že s ním už nepočítá. Její posun, a získaná integrita, jsou velkým plusem tohoto filmu, takže Nicol, ač věkově asi o 20 let mladší než manželský pár, ční svou psychickou zralostí nad nevěrníkem i vendetychtivou vražednicí.
Film je natočen tak obratně, že divák cítí i úlevu manželky po tragickém činu.
sobota 21. listopadu 2009
Film: Mélo (Fr. 1986)
Festival francouzského filmu 2009
Jak to napsat a neublížit, jak formulovat a nelhat... Tento film se jistě každého dotkne velmi rozdílně. Vztáhnu to celé úplně k sobě, ještě víc než jindy. Minimální dávku objektivity ostatně tady na těch stránkách zastupují další diváci v závěru komentářů.
3 hlavní postavy: manželský pár a přítel manžela ze školy jsou všichni z hudební oblasti. Nejvíc pozornosti na sebe strhne hl. hrdinka Romaine. Je to hysterická, manipulativní osobnost, která se rozhodne svést přítele svého muže - narazí na člověka, který manipuluje citovým vydíráním. Cvičí jeden s druhým. Když Romaine rozehrávala své hysterické výstupy, fakt jsem při pohledu na to trpěla. Míra, s jakou jsou některé scény snášela, je přímo závislá na míře, s níž jsem schopná být byť jen pasivně účastna takových výstupů (a ta se limitně blíží nule). V poslední čtvrtině filmu, již bez Romaine a pouze s dvěma ostatními mužskými představiteli se atmosféra velmi uvolnila a k filmu jsem získala pozitivní vztah.
Za zmínku stojí perfektní kostýmy - dobová móda z roku 1926, šatičky a pláště jak ze žurnálu. Prostě francouzská móda par excellence.
A co diváci? Při vrcholných neurastenických výstupech se doslova ošívají. Třetina lidí se vrtí jakoby nejraději opustili sál. V závěru jsou již všichni klidní a se zájmem sledují detektivní (a správné) dedukce manžela.
Jak to napsat a neublížit, jak formulovat a nelhat... Tento film se jistě každého dotkne velmi rozdílně. Vztáhnu to celé úplně k sobě, ještě víc než jindy. Minimální dávku objektivity ostatně tady na těch stránkách zastupují další diváci v závěru komentářů.
3 hlavní postavy: manželský pár a přítel manžela ze školy jsou všichni z hudební oblasti. Nejvíc pozornosti na sebe strhne hl. hrdinka Romaine. Je to hysterická, manipulativní osobnost, která se rozhodne svést přítele svého muže - narazí na člověka, který manipuluje citovým vydíráním. Cvičí jeden s druhým. Když Romaine rozehrávala své hysterické výstupy, fakt jsem při pohledu na to trpěla. Míra, s jakou jsou některé scény snášela, je přímo závislá na míře, s níž jsem schopná být byť jen pasivně účastna takových výstupů (a ta se limitně blíží nule). V poslední čtvrtině filmu, již bez Romaine a pouze s dvěma ostatními mužskými představiteli se atmosféra velmi uvolnila a k filmu jsem získala pozitivní vztah.
Za zmínku stojí perfektní kostýmy - dobová móda z roku 1926, šatičky a pláště jak ze žurnálu. Prostě francouzská móda par excellence.
A co diváci? Při vrcholných neurastenických výstupech se doslova ošívají. Třetina lidí se vrtí jakoby nejraději opustili sál. V závěru jsou již všichni klidní a se zájmem sledují detektivní (a správné) dedukce manžela.
čtvrtek 19. listopadu 2009
Film: Společenská pravidla (Fr. 2008)
Festival francouzského filmu 2009
Manželský pár si pozve na večeři několik přátel, někteří se znají, někteří ne. Všichni zúčastnění už předem vědí, že půjde o diktaturu klamných zdání, takže o setkání vnitřně nestojí. Společenská pravidla je však zavazují - tedy se sejdou. Někdo je "srdečný", někdo přepne na "autopilota" a je duchem jinde...obavy se skrývají za vtipy a trápení za smíchem, kdo nezahnul doteď, zahne zítra. Už na cestě zpět z večeře si ulevují a masky na chvíli odkládají. Po roce se má večeře ve stejném složení opakovat. Hořká konverzační komedie Daniele Thompsonové skáče v čase tam a zpět, kličkuje mezi postavami a nechybí ani překvapení.
Film je od první vteřiny našlapaný dialogy a tempo pokračuje až do konce. Každá postava má v uběhlém roce nějaký vývoj, vesměs pozitivní. Je tam pěkně použité přirovnání "sloupání starého nátěru" v souvislosti s nalezením vlastní identity. Dalším silným momentem je ochota dvou na život a na smrt znesvářených postav se dohodnout a dokonce zříct se vlastního štěstí, když se zjistí, že pokračování v takto vedeném konfliktu by poškodilo třetí, potažmo čtvrtou osobu.
Manželský pár si pozve na večeři několik přátel, někteří se znají, někteří ne. Všichni zúčastnění už předem vědí, že půjde o diktaturu klamných zdání, takže o setkání vnitřně nestojí. Společenská pravidla je však zavazují - tedy se sejdou. Někdo je "srdečný", někdo přepne na "autopilota" a je duchem jinde...obavy se skrývají za vtipy a trápení za smíchem, kdo nezahnul doteď, zahne zítra. Už na cestě zpět z večeře si ulevují a masky na chvíli odkládají. Po roce se má večeře ve stejném složení opakovat. Hořká konverzační komedie Daniele Thompsonové skáče v čase tam a zpět, kličkuje mezi postavami a nechybí ani překvapení.
Film je od první vteřiny našlapaný dialogy a tempo pokračuje až do konce. Každá postava má v uběhlém roce nějaký vývoj, vesměs pozitivní. Je tam pěkně použité přirovnání "sloupání starého nátěru" v souvislosti s nalezením vlastní identity. Dalším silným momentem je ochota dvou na život a na smrt znesvářených postav se dohodnout a dokonce zříct se vlastního štěstí, když se zjistí, že pokračování v takto vedeném konfliktu by poškodilo třetí, potažmo čtvrtou osobu.
Těšil mě výběr herců a hereček, kteří vypadali jako lidi z masa a kostí s tomu odpovídajícími tělesnými proporcemi, a ne jako předělávky od kosmetických chirurgů. Nějaký lifting tam asi taky byl, ale jen tak, že to k té postavě patří.
Hudba je vybraná velmi vhodně.
Za mě: Kdyby se točilo víc takových filmů..... (= prosba:-))
A co ostatní diváci? Někteří po skončení zatleskali, všichni odcházeli s rozzářenýma očima. Vyjadřovali spokojenost s "atmosférou typickou pro francouzské filmy". Jako úvod festivalu to nemá chybu.
pondělí 16. listopadu 2009
Beletrie: Muži, kteří nenávidí ženy
Autor knihy: Stieg Larsson
Detektivní román
Novinář odsouzený za zveřejnění neověřených informací, Mikael Blomkvist, se smluvně zaváže k pátrání ve starém kriminálním případu: vnučka jednoho průmyslníka zmizela před 40 lety. Blomkvist se seznámil se svéhlavou Lisbeth Salanderovou, dvacetiletou nepřekonatelnou hackerkou, která se stane pro jeho pátrání nepostradatelnou. Společně rozkryjí temnou a krvavou rodinnou historii.
Detektivka o 500 stranách je poutavá, čtenář se od ní nerad odtrhává a rychle se k ní vrací. Najdou se napínavá místa, hrdinové jsou v nebezpečí, takže podmínky pro detektivku jsou splněné.
Název mi podsunul, že půjde o román s psychologicky plasticky vykreslenými postavami - není a toto je slabé místo knihy. Postavy jsou emočně ploché, jejich charaktery se odhadují téměř výhradně z jejich skutků. Někdy to působí dojmem, že před sebou nemáme lidi, ale roboty. Zejména v postavě hackerky Lisbet, která je nepřekonatelná ve svém oboru, nedělá v práci chyby - a naopak si zásadně neví rady sama se sebou. Totéž platí o hlavní postavě Blomkvista, který 100% chrání zdroje, nikdy neporušuje smlouvy, zásadně plní sliby... kdyby postavy pátračů neměly alespoň zdravou chuť na sex, měli bychom před sebou nějaká "charakterová monstra".
Vesměs to na mě působilo dojmem, že autor, než se pustil do psaní, si udělal nějakého "pavouka" - kdo s kým kdy kde a proč, a potom to lepil příběhem dohromady, ale na emoce postav mu nezbyly síly nebo čas, pokud jim vůbec kdy ve svém životě věnoval pozornost.
Až na samém závěru knihy mě autor přesvědčil, že žil mezi lidmi, protože závěrečná scéna v knize je konečně autenticky lidská, a přesto, že je pro knihu naprosto netypická, se mi nejvíc líbila, a proto jsem se rozhodla si ji sem přepsat:
Mezi svátky se Lisbeth Salanderová doslova odpojila od okolního světa. Nebrala telefon a ani nezapnula počítač. Dva dny strávila praním, drhnutím a uklízením svého bytu. Rok staré papírové krabice od pizzy a noviny svázala do balíků a vyhodila. Současně vynesla ven šest černých pytlů na odpadky a asi dvacet tašek s časopisy. Zjevně se rozhodla začít nový život. Chtěla si koupit nový byt - až přijde něco vhodného - , ale do té doby bude její starý domov zářit čistotou jako nikdy předtím.
Poté seděla jako ochromená a přemýšlela. Za celý svůj život necítila takovou touhu. Chtěla, aby u ní zaklepal Mikael Blomkvist, a... a co pak? Aby ji zvedl do náruče? Aby ji vášnivě odnesl do ložnice a strhal z ní šaty? Ne, vlastně chtěla jen jeho společnost. Chtěla slyšet, jak říká, že ji má rád takovou, jaká je. Že má své zvláštní místo v jeho světě i životě. Chtěla od něj nějaké gesto lásky, nikoli pouze přátelství a kamarádství. "Začíná mi hrabat," pomyslela si.
Měla pochybnosti o sobě samé. Mikael Blomkvist žil ve světě obydleném lidmi s úctyhodným povoláním, spořádaným životem a spoustou jiných kladů. Jeho známí dělali zajímavé věci, objevovali se v televizi a vytvářeli novinové rubriky. "K čemu bych ti byla já?," Největší hrůzou Lisbeth Salanderové, tak velikou a temnou, že téměř nabývala fobických proporcí, bylo to, že by se lidé vysmáli jejím citům. A najednou cítila, jak se veškerá její obtížně vykonstruovaná sebedůvěra hroutí.
Pak se rozhodla. Několik hodin mobilizovala síly nezbytné k tomu, a by za ním zašla a pověděla mu, co cítí. Všechno ostatní bylo nesnesitelné.
Potřebovala nějakou záminku, aby u něj mohla jen tak zaklepat na dveře. Nedala mu žádný vánoční dárek, ale věděla, co koupí. Ve vetešnictví viděla sérii plechových reklamních cedulí z padesátých let s postavami vytlačenými do reliéfu. Na jedné z nich byl Elvis Presley s kytarou na boku a bublinou s textem Heartbreak Hotel. Neměla nejmenší smysl pro zařizování interiéru, ale přesto věděla, že se cedule bude báječně vyjímat v chatě na Sandhamu. Stála sedm set osmdesát korun a Lisbeth ji z principu usmlouvala na sedm set. Zabalený dárek vzala do podpaží a vydala se do jeho bytu na Bellmanově ulici.
Na Rohové ulici vrhla pohled na Kaffeebar a najednou uviděla Mikaela Blomkvista, jak vychází ven s Erikou Bergerovou v závěsu. Něco jí řekl, Erika se rozesmála, vzala ho kolem pasu a políbila ho na tvář. Řeč jejich těla nebylo možné interpretovat mylně - bylo zjevné, co mají v úmyslu.
Bolest byla tak náhlá a strašná, že se Lisbeth zarazila uprostřed kroku a nebyla schopná pohybu. Jedna její část chtěla běžet za nimi. Chtěla vyndat plechovou ceduli a použít ji k tomu, aby Erice Bergerové uřízla hlavu. Neudělala nic, ale hlavou se jí honily podobné myšlenky. Nakonec se uklidnila.
"Salanderová, jsi trapná kráva," řekla si nahlas. Otočila se na podpatku a vrátila se do svého uklizeného bytu. Když míjela Zindenkdamm, začalo sněžit. Elvise nacpala do kontejneru na odpadky.
Detektivní román
Novinář odsouzený za zveřejnění neověřených informací, Mikael Blomkvist, se smluvně zaváže k pátrání ve starém kriminálním případu: vnučka jednoho průmyslníka zmizela před 40 lety. Blomkvist se seznámil se svéhlavou Lisbeth Salanderovou, dvacetiletou nepřekonatelnou hackerkou, která se stane pro jeho pátrání nepostradatelnou. Společně rozkryjí temnou a krvavou rodinnou historii.
Detektivka o 500 stranách je poutavá, čtenář se od ní nerad odtrhává a rychle se k ní vrací. Najdou se napínavá místa, hrdinové jsou v nebezpečí, takže podmínky pro detektivku jsou splněné.
Název mi podsunul, že půjde o román s psychologicky plasticky vykreslenými postavami - není a toto je slabé místo knihy. Postavy jsou emočně ploché, jejich charaktery se odhadují téměř výhradně z jejich skutků. Někdy to působí dojmem, že před sebou nemáme lidi, ale roboty. Zejména v postavě hackerky Lisbet, která je nepřekonatelná ve svém oboru, nedělá v práci chyby - a naopak si zásadně neví rady sama se sebou. Totéž platí o hlavní postavě Blomkvista, který 100% chrání zdroje, nikdy neporušuje smlouvy, zásadně plní sliby... kdyby postavy pátračů neměly alespoň zdravou chuť na sex, měli bychom před sebou nějaká "charakterová monstra".
Vesměs to na mě působilo dojmem, že autor, než se pustil do psaní, si udělal nějakého "pavouka" - kdo s kým kdy kde a proč, a potom to lepil příběhem dohromady, ale na emoce postav mu nezbyly síly nebo čas, pokud jim vůbec kdy ve svém životě věnoval pozornost.
Až na samém závěru knihy mě autor přesvědčil, že žil mezi lidmi, protože závěrečná scéna v knize je konečně autenticky lidská, a přesto, že je pro knihu naprosto netypická, se mi nejvíc líbila, a proto jsem se rozhodla si ji sem přepsat:
Mezi svátky se Lisbeth Salanderová doslova odpojila od okolního světa. Nebrala telefon a ani nezapnula počítač. Dva dny strávila praním, drhnutím a uklízením svého bytu. Rok staré papírové krabice od pizzy a noviny svázala do balíků a vyhodila. Současně vynesla ven šest černých pytlů na odpadky a asi dvacet tašek s časopisy. Zjevně se rozhodla začít nový život. Chtěla si koupit nový byt - až přijde něco vhodného - , ale do té doby bude její starý domov zářit čistotou jako nikdy předtím.
Poté seděla jako ochromená a přemýšlela. Za celý svůj život necítila takovou touhu. Chtěla, aby u ní zaklepal Mikael Blomkvist, a... a co pak? Aby ji zvedl do náruče? Aby ji vášnivě odnesl do ložnice a strhal z ní šaty? Ne, vlastně chtěla jen jeho společnost. Chtěla slyšet, jak říká, že ji má rád takovou, jaká je. Že má své zvláštní místo v jeho světě i životě. Chtěla od něj nějaké gesto lásky, nikoli pouze přátelství a kamarádství. "Začíná mi hrabat," pomyslela si.
Měla pochybnosti o sobě samé. Mikael Blomkvist žil ve světě obydleném lidmi s úctyhodným povoláním, spořádaným životem a spoustou jiných kladů. Jeho známí dělali zajímavé věci, objevovali se v televizi a vytvářeli novinové rubriky. "K čemu bych ti byla já?," Největší hrůzou Lisbeth Salanderové, tak velikou a temnou, že téměř nabývala fobických proporcí, bylo to, že by se lidé vysmáli jejím citům. A najednou cítila, jak se veškerá její obtížně vykonstruovaná sebedůvěra hroutí.
Pak se rozhodla. Několik hodin mobilizovala síly nezbytné k tomu, a by za ním zašla a pověděla mu, co cítí. Všechno ostatní bylo nesnesitelné.
Potřebovala nějakou záminku, aby u něj mohla jen tak zaklepat na dveře. Nedala mu žádný vánoční dárek, ale věděla, co koupí. Ve vetešnictví viděla sérii plechových reklamních cedulí z padesátých let s postavami vytlačenými do reliéfu. Na jedné z nich byl Elvis Presley s kytarou na boku a bublinou s textem Heartbreak Hotel. Neměla nejmenší smysl pro zařizování interiéru, ale přesto věděla, že se cedule bude báječně vyjímat v chatě na Sandhamu. Stála sedm set osmdesát korun a Lisbeth ji z principu usmlouvala na sedm set. Zabalený dárek vzala do podpaží a vydala se do jeho bytu na Bellmanově ulici.
Na Rohové ulici vrhla pohled na Kaffeebar a najednou uviděla Mikaela Blomkvista, jak vychází ven s Erikou Bergerovou v závěsu. Něco jí řekl, Erika se rozesmála, vzala ho kolem pasu a políbila ho na tvář. Řeč jejich těla nebylo možné interpretovat mylně - bylo zjevné, co mají v úmyslu.
Bolest byla tak náhlá a strašná, že se Lisbeth zarazila uprostřed kroku a nebyla schopná pohybu. Jedna její část chtěla běžet za nimi. Chtěla vyndat plechovou ceduli a použít ji k tomu, aby Erice Bergerové uřízla hlavu. Neudělala nic, ale hlavou se jí honily podobné myšlenky. Nakonec se uklidnila.
"Salanderová, jsi trapná kráva," řekla si nahlas. Otočila se na podpatku a vrátila se do svého uklizeného bytu. Když míjela Zindenkdamm, začalo sněžit. Elvise nacpala do kontejneru na odpadky.
sobota 14. listopadu 2009
Divadlo: Postřižiny
Listopad 2009, ABC
Dramatizace Hrabalovy novely.
Menzelův film se tak zakořenil, že nejde jinak než provést tady srovnání obou zpracování.
Ačkoliv divadlo nemůže mít nikdy stejnou škálu výrazových prostředků jako film, povedlo se v inscenaci něco, co jsem ani nečekala, a sice v některých ohledech film předčít.
Inscenace je víceméně postavená na skoro stejných scénách, jako jsou ty stěžejní ve filmu, ale diváci se na ně těší. Já bych si třeba přišla ošizená, kdyby se neodehrálo to, co u filmu předchází a je zakončeno větou tam nepřekonatelného R. Hrušínského: "Bylo to poetické odpoledne..."
Nejprve proberu zápory, abych mohla zakončit optimisticky, protože inscenace si to zaslouží. Jsou tu 2 scény, které film nedostihnou: právě výše zmíněná s inhalací nezředěného léčivého prostředku, a scéna, kdy ve filmu tančí Pepin (J. Hanzlík) s Maryškou (M. Vašáryová) podle gramofonu tango.
Postavu doktora má v inscenaci L. Lipský a jejich poetické odpoledne s Maryškou bohužel vyzní prkenně a tanec Pepina s Maryškou ještě víc. Je to velká škoda, protože do tance mohla být vložena energie, šťáva, ale tady to bylo buď herecky odbyté, nebo jsou oba herci naprosto dřevění. Tady chyběla radost, odvaz, rytmus prožívaný Pepinem narozdíl od Francina celým tělem, který Maryšce doplňuje živočišnou zábavu, kterou jí Francin není schopen dát... Horšímu efektu pomáhá i výběr písně, na kterou se tančí, která prostě k tanci nesvádí. Jinak je hudba vybraná velmi pěkně, neposloucháme úplně ty samé melodie, jako jsou použité ve filmu, a přitom inscenace neztrácí na atmosféře. Hudba je tedy až na výše uvedenou scénu plusem.
A teď další klady. Určitě potěší O. Vízner jakožto holič :-).
Pro mě neznámá představitelka Maryšky B. Poláková má mladistvě zvonivý optimisticky položený hlas, a zejména její promluvy k publiku jsou silným článkem, který působí na diváka daleko intenzivněji než totéž ve filmu. Jsou to ty situace, kdy je divák báječně vtažen do děje, takže zapomene, že je pouhým divákem, ale stává se součástí situace, je to pocit, pro který miluju na divadlo chodit... a nepovede se vždycky.
Pepin M. Vladyky odchází ze scény skoro vždy s potleskem, lidé se smějí, jen ho uvidí, role mu sedí.
I výkon L. Lipského je chvályhodný, samozřejmě, že vzhledem k věku se mu něco promine, ale celkově se drží dobře a je sympatické, že mu diváci drží palce.
Pak jsou tu 2 scény, které předčí ty filmové: zabíjení prasete a koupání Maryšky. Obě jsou udělány s mimořádným vtipem, a nepostrádají poetiku, je to zvláštní a neobvyklá kombinace.
Resumé: Film je samozřejmě bezvadný. Ale než vidět po osmnácté film, je lepší jít na tuhle inscenaci :-)
Dramatizace Hrabalovy novely.
Menzelův film se tak zakořenil, že nejde jinak než provést tady srovnání obou zpracování.
Ačkoliv divadlo nemůže mít nikdy stejnou škálu výrazových prostředků jako film, povedlo se v inscenaci něco, co jsem ani nečekala, a sice v některých ohledech film předčít.
Inscenace je víceméně postavená na skoro stejných scénách, jako jsou ty stěžejní ve filmu, ale diváci se na ně těší. Já bych si třeba přišla ošizená, kdyby se neodehrálo to, co u filmu předchází a je zakončeno větou tam nepřekonatelného R. Hrušínského: "Bylo to poetické odpoledne..."
Nejprve proberu zápory, abych mohla zakončit optimisticky, protože inscenace si to zaslouží. Jsou tu 2 scény, které film nedostihnou: právě výše zmíněná s inhalací nezředěného léčivého prostředku, a scéna, kdy ve filmu tančí Pepin (J. Hanzlík) s Maryškou (M. Vašáryová) podle gramofonu tango.
Postavu doktora má v inscenaci L. Lipský a jejich poetické odpoledne s Maryškou bohužel vyzní prkenně a tanec Pepina s Maryškou ještě víc. Je to velká škoda, protože do tance mohla být vložena energie, šťáva, ale tady to bylo buď herecky odbyté, nebo jsou oba herci naprosto dřevění. Tady chyběla radost, odvaz, rytmus prožívaný Pepinem narozdíl od Francina celým tělem, který Maryšce doplňuje živočišnou zábavu, kterou jí Francin není schopen dát... Horšímu efektu pomáhá i výběr písně, na kterou se tančí, která prostě k tanci nesvádí. Jinak je hudba vybraná velmi pěkně, neposloucháme úplně ty samé melodie, jako jsou použité ve filmu, a přitom inscenace neztrácí na atmosféře. Hudba je tedy až na výše uvedenou scénu plusem.
A teď další klady. Určitě potěší O. Vízner jakožto holič :-).
Pro mě neznámá představitelka Maryšky B. Poláková má mladistvě zvonivý optimisticky položený hlas, a zejména její promluvy k publiku jsou silným článkem, který působí na diváka daleko intenzivněji než totéž ve filmu. Jsou to ty situace, kdy je divák báječně vtažen do děje, takže zapomene, že je pouhým divákem, ale stává se součástí situace, je to pocit, pro který miluju na divadlo chodit... a nepovede se vždycky.
Pepin M. Vladyky odchází ze scény skoro vždy s potleskem, lidé se smějí, jen ho uvidí, role mu sedí.
I výkon L. Lipského je chvályhodný, samozřejmě, že vzhledem k věku se mu něco promine, ale celkově se drží dobře a je sympatické, že mu diváci drží palce.
Pak jsou tu 2 scény, které předčí ty filmové: zabíjení prasete a koupání Maryšky. Obě jsou udělány s mimořádným vtipem, a nepostrádají poetiku, je to zvláštní a neobvyklá kombinace.
Resumé: Film je samozřejmě bezvadný. Ale než vidět po osmnácté film, je lepší jít na tuhle inscenaci :-)
Film: Julie a Julia
říjen 2009, multikino
Třicetiletá Julie Powel (Amy Adams), která pracuje v administrativě, a práce ji neuspokojuje, má jako koníčka vaření. Jednoho dne se rozhodne uvařit všechny recepty americké popularizátorky francouzské kuchyně Julie Child (Meryl Streep). Ve filmu se prolínají 2 děje, a sice seznámení se s franc. kuchyní a následná práce na kuchařce J. Child(ové) a prokusování se vařením všech sebraných receptů Julií Powel(ovou).
Julii Powel její koníček naprosto pohltí, založí si i blog, ve kterém popisuje, jak se s jednotlivými recepty, na jejichž celkové zdolání si sama určila dobu jednoho roku, poprala. Nastává krásně zobrazený stav, který se označuje psychologickým termínem " projekce " . Julie se do své "učitelky" vciťuje, chce přemýšlet jako ona, skoro se převtělit... samozřejmě to má dopady do jejího partnerského života. Její partner (hr. Stanley Tucci) je odstaven na druhou kolej, což dlouho nevydrží a rozhodne se nechat Julii s její posedlostí samotnou. Jsme ale na americkém filmu, takže to dlouho nevydrží, a vrací se zpět. Julia to velmi oceňuje, a při scéně, kterou považuji za jedinou opravdu kýčovitou (ale při níž citlivým duším vlhnou oči) partnerovi za trpělivost děkuje.
(Já jsem inspirovaná filmem taky měla chuť něco udělat, a tak jsem si jako Julia.....hádejte co.... pořídila..... podobnou čepici :-))
Snažení mladé Julie je prostříháno obrazy ze života Julie CHild. M. Streep bezvadně využila příležitosti sehrát optimistickou, energickou, fyzicky nadprůměrně vysokou ženu diplomata, která se na misích manžela nudí, a hledá činnost, která by pro ni měla smysl, až najde - jako milovnice jídla se ve Francii přihlásí do gastronomické školy, tehdy navštěvované jen muži. Dívat se na Meryl Streep je zde opravdu zábava. Její roztomilé pokusy o francouzštinu, nezdolný optimismus a předvedená zábava v tom, co dělá, působí i na diváky - jako donátor energie. Člověk má opravdu chuť se taky do něčeho pustit.
Film byl natočený podle skutečné události, a velmi oceňuji, že se autoři nenechali strhnout k (v am. filmu očekávanému) happyendu, ale ponechali závěru jeho autenticitu: Julia se velmi touží setkat se svým vzorem (již velmi starou paní), ta však setkání odmítne s poukazem na svezení se po její slávě.
Kdo si myslí, že není možné se rozbrečet u filmu o hovězím, bude překvapen, kolik lidí najednou vytáhne kapesníky :-)
Třicetiletá Julie Powel (Amy Adams), která pracuje v administrativě, a práce ji neuspokojuje, má jako koníčka vaření. Jednoho dne se rozhodne uvařit všechny recepty americké popularizátorky francouzské kuchyně Julie Child (Meryl Streep). Ve filmu se prolínají 2 děje, a sice seznámení se s franc. kuchyní a následná práce na kuchařce J. Child(ové) a prokusování se vařením všech sebraných receptů Julií Powel(ovou).
Julii Powel její koníček naprosto pohltí, založí si i blog, ve kterém popisuje, jak se s jednotlivými recepty, na jejichž celkové zdolání si sama určila dobu jednoho roku, poprala. Nastává krásně zobrazený stav, který se označuje psychologickým termínem " projekce " . Julie se do své "učitelky" vciťuje, chce přemýšlet jako ona, skoro se převtělit... samozřejmě to má dopady do jejího partnerského života. Její partner (hr. Stanley Tucci) je odstaven na druhou kolej, což dlouho nevydrží a rozhodne se nechat Julii s její posedlostí samotnou. Jsme ale na americkém filmu, takže to dlouho nevydrží, a vrací se zpět. Julia to velmi oceňuje, a při scéně, kterou považuji za jedinou opravdu kýčovitou (ale při níž citlivým duším vlhnou oči) partnerovi za trpělivost děkuje.
(Já jsem inspirovaná filmem taky měla chuť něco udělat, a tak jsem si jako Julia.....hádejte co.... pořídila..... podobnou čepici :-))
Snažení mladé Julie je prostříháno obrazy ze života Julie CHild. M. Streep bezvadně využila příležitosti sehrát optimistickou, energickou, fyzicky nadprůměrně vysokou ženu diplomata, která se na misích manžela nudí, a hledá činnost, která by pro ni měla smysl, až najde - jako milovnice jídla se ve Francii přihlásí do gastronomické školy, tehdy navštěvované jen muži. Dívat se na Meryl Streep je zde opravdu zábava. Její roztomilé pokusy o francouzštinu, nezdolný optimismus a předvedená zábava v tom, co dělá, působí i na diváky - jako donátor energie. Člověk má opravdu chuť se taky do něčeho pustit.
Film byl natočený podle skutečné události, a velmi oceňuji, že se autoři nenechali strhnout k (v am. filmu očekávanému) happyendu, ale ponechali závěru jeho autenticitu: Julia se velmi touží setkat se svým vzorem (již velmi starou paní), ta však setkání odmítne s poukazem na svezení se po její slávě.
Kdo si myslí, že není možné se rozbrečet u filmu o hovězím, bude překvapen, kolik lidí najednou vytáhne kapesníky :-)
úterý 10. listopadu 2009
Divadlo: Kdo je tady ředitel?
Květen 2009, Švanďák
Deset let sváděl šéf jedné firmy všechna nepopulární rozhodnutí na smyšleného ředitele. Nikdo ho nepotřeboval vidět, až nyní, když je třeba firmu prodat, je nutné najít někoho, kdo ředitele sehraje. Role přijde vhod neznámému ztroskotanému herci Kristofferovi (Michal Dlouhý), který překypuje touhou a odhodlaností tvořit. A tak se do role náležitě položí.
Bezvadná inscenace, bezvadný M. Dlouhý, bezvadný A. Pyško. Oba si představení užívají, a na postavě najatého falešného ředitele i na postavě potenciálního svérázného dánského kupce je to vidět.
Při této kombinaci grotesky a černé komedie se všichni zasmějí a rozhodně se nenudí. Kdo to viděl, chce jít ještě jednou :-)
Deset let sváděl šéf jedné firmy všechna nepopulární rozhodnutí na smyšleného ředitele. Nikdo ho nepotřeboval vidět, až nyní, když je třeba firmu prodat, je nutné najít někoho, kdo ředitele sehraje. Role přijde vhod neznámému ztroskotanému herci Kristofferovi (Michal Dlouhý), který překypuje touhou a odhodlaností tvořit. A tak se do role náležitě položí.
Bezvadná inscenace, bezvadný M. Dlouhý, bezvadný A. Pyško. Oba si představení užívají, a na postavě najatého falešného ředitele i na postavě potenciálního svérázného dánského kupce je to vidět.
Při této kombinaci grotesky a černé komedie se všichni zasmějí a rozhodně se nenudí. Kdo to viděl, chce jít ještě jednou :-)
Film: Láska na druhý pohled
Listopad 2009, multikino
Mladý muž Ryan ztratil při autonehodě manželku. Ze ztráty se vypisoval přípravou manuálu "jak se vyrovnat se ztrátou". Kniha se stala bestsellerem a Ryan se účastní na toto téma promoakcí a vede workshopy. Zájem veřejnosti je veliký. Při jedné z promoakcí, v městě, kde žijí rodiče manželky, se seznámí s mladou svobodnou květinářkou (J. Aniston). Květinářka ho postupně přiměje přiznat (si) vinu.
Představitel hlavní role je přesvědčivý, J. Aniston v hlavní ženské roli taky dobrá - prostě taková, jaká čekáme, že bude - roztržitá Rachel z Přátel je pořád vidět.
Děj je až do 2/3 filmu dobře rozehraný. Máme před sebou ukázku masového nadšeného vymývání mozků. Divák napjatě čeká, kdy dojde k odhalení manipulace a ke katarzi - jenomže se nedočká. Místo toho je mu v závěru předvedeno plácání po zádech za hromadného potlesku, scéna, která film definitivně pohřbí, a publikum, které očekávalo důsledné odhalení celé lži (nejen vrcholku ledovce), se naštve a odchází z kina okamžitě s prvními titulky.
Autentická reakce diváka: "To je hrozný, jak z takovýho tématu jako je manipulace s lidma, udělaj Američani takovou s...."
Mladý muž Ryan ztratil při autonehodě manželku. Ze ztráty se vypisoval přípravou manuálu "jak se vyrovnat se ztrátou". Kniha se stala bestsellerem a Ryan se účastní na toto téma promoakcí a vede workshopy. Zájem veřejnosti je veliký. Při jedné z promoakcí, v městě, kde žijí rodiče manželky, se seznámí s mladou svobodnou květinářkou (J. Aniston). Květinářka ho postupně přiměje přiznat (si) vinu.
Představitel hlavní role je přesvědčivý, J. Aniston v hlavní ženské roli taky dobrá - prostě taková, jaká čekáme, že bude - roztržitá Rachel z Přátel je pořád vidět.
Děj je až do 2/3 filmu dobře rozehraný. Máme před sebou ukázku masového nadšeného vymývání mozků. Divák napjatě čeká, kdy dojde k odhalení manipulace a ke katarzi - jenomže se nedočká. Místo toho je mu v závěru předvedeno plácání po zádech za hromadného potlesku, scéna, která film definitivně pohřbí, a publikum, které očekávalo důsledné odhalení celé lži (nejen vrcholku ledovce), se naštve a odchází z kina okamžitě s prvními titulky.
Autentická reakce diváka: "To je hrozný, jak z takovýho tématu jako je manipulace s lidma, udělaj Američani takovou s...."
sobota 7. listopadu 2009
Film: Můj život v ruinách
Listopad 2009, multikino
Americká historička po vztahovém zklamání odejde pracovat do Řecka jako průvodkyně turistů. Racionální žena, která chce předávat turistům co nejvíce informací o historii navštěvovaných míst, naráží na jejich nezájem a touhu po zábavě. Jeden z turistů a řecký řidič autobusu se ji snaží (úspěšně) přeorientovat z potřeby podat "výkon" k užívání si situací.
Máme před sebou klasickou pohádku o zakleté princezně ve jedinečných kulisách řeckých památek. Princezna Georgia, zakletá do potřeby podávat výkon ve formě předávání informací z řecké historie, je nasměrována jedním z turistů k žabákovi (zde zarostlý šofér autobusu), ze kterého se po políbení stane krásný princ (je to sice jasné od začátku, ale holkám určitě bude stát za to počkat si na závěrečnou proměnu), kvůli němuž princezna ubere na výkonu ve prospěch (hádejte čeho).
Když půjdeme ještě na nižší úroveň, můžeme říct, že uspokojení předchozí sexuální frustrace hodilo holku do pohody. Jo, sex nás ovlivňuje, ať si to uvědomíme, nebo ne. Nebo spíš tím víc, čím si to odmítáme připustit.
Pěkný večer :-)
Americká historička po vztahovém zklamání odejde pracovat do Řecka jako průvodkyně turistů. Racionální žena, která chce předávat turistům co nejvíce informací o historii navštěvovaných míst, naráží na jejich nezájem a touhu po zábavě. Jeden z turistů a řecký řidič autobusu se ji snaží (úspěšně) přeorientovat z potřeby podat "výkon" k užívání si situací.
Máme před sebou klasickou pohádku o zakleté princezně ve jedinečných kulisách řeckých památek. Princezna Georgia, zakletá do potřeby podávat výkon ve formě předávání informací z řecké historie, je nasměrována jedním z turistů k žabákovi (zde zarostlý šofér autobusu), ze kterého se po políbení stane krásný princ (je to sice jasné od začátku, ale holkám určitě bude stát za to počkat si na závěrečnou proměnu), kvůli němuž princezna ubere na výkonu ve prospěch (hádejte čeho).
Když půjdeme ještě na nižší úroveň, můžeme říct, že uspokojení předchozí sexuální frustrace hodilo holku do pohody. Jo, sex nás ovlivňuje, ať si to uvědomíme, nebo ne. Nebo spíš tím víc, čím si to odmítáme připustit.
Pěkný večer :-)
pátek 6. listopadu 2009
Divadlo: Shirley Valentine
Duben 2009, Rokoko
Komedie se Simonou Stašovou v hlavní roli o hledání vlastní identity. Žena středního věku, jejíž život byl dosud utvářen hlavně okolnostmi, se přestává řídit diktátem okolí a konečně si dovolí dělat co, co chce sama.
Stašové role bezvadně sedne. Diváci - no, upřímně řečeno spíš divačky, tak 80%, spoluprožívají vyprávění aktérky, jejich výrazy se mění podle popisovaného dění na scéně.
Zkrátím to, protože mohu jen chválit, nenašla jsem slabé místo: výborná inscenace, která má co říct každé ženě, a i mužům, kteří umějí vnímat.
Komedie se Simonou Stašovou v hlavní roli o hledání vlastní identity. Žena středního věku, jejíž život byl dosud utvářen hlavně okolnostmi, se přestává řídit diktátem okolí a konečně si dovolí dělat co, co chce sama.
Stašové role bezvadně sedne. Diváci - no, upřímně řečeno spíš divačky, tak 80%, spoluprožívají vyprávění aktérky, jejich výrazy se mění podle popisovaného dění na scéně.
Zkrátím to, protože mohu jen chválit, nenašla jsem slabé místo: výborná inscenace, která má co říct každé ženě, a i mužům, kteří umějí vnímat.
Divadlo: Hráči
Červen 2009, Rokoko
Gogolova tragikomedie z prostředí ruských falešných hráčů.
Můj oblíbenec Michal Dlouhý v hlavní roli opět bezkonkurenční. Strhující děj, kde věříte úplně všechno, je z toho cítit na těle i ta pověstná ruská zima. Kulisy báječně prosycují atmosféru svou ušmuněností, divák cítí zablešený pokojík zájezdního hostince, kde se vše odehrává, na vlastní kůži. Přenesete se do Ruska před sto lety se vším všudy.
Napínavý děj má dynamiku, nechybějí zvraty, prostě náramně povedená inscenace.
Gogolova tragikomedie z prostředí ruských falešných hráčů.
Můj oblíbenec Michal Dlouhý v hlavní roli opět bezkonkurenční. Strhující děj, kde věříte úplně všechno, je z toho cítit na těle i ta pověstná ruská zima. Kulisy báječně prosycují atmosféru svou ušmuněností, divák cítí zablešený pokojík zájezdního hostince, kde se vše odehrává, na vlastní kůži. Přenesete se do Ruska před sto lety se vším všudy.
Napínavý děj má dynamiku, nechybějí zvraty, prostě náramně povedená inscenace.
Divadlo: Ideální manžel
Červen 2009, ABC
Brilantní konverzační komedie Oscara Wildea o vztazích na společenské scéně i v manželství. Jak proměnlivá a křehká je představa ideálu, a co jsme ochotni pro zachování ideálu v očích ostatních podstoupit.
Dobře jsem se bavila. Perfektní scénář - průměrně odehrané - výběr představitelů to však shazuje. Měla jsem na jaře příležitost vidět, jak se komedie zhostil zájmový divadelní kroužek na gymnáziu v Hellichově ulici v Praze, a výsledek teenagerských ochotníků ční nad profesionálními herci i prostředím. Představitelé hl. rolí v ABC, kteří dávno zamávali čtyřicítce, hrají dvacátníky... strašně to ubírá na přesvědčivosti.
Reakce? Jde to, ale nikdo si to nechce zopakovat :-)
Brilantní konverzační komedie Oscara Wildea o vztazích na společenské scéně i v manželství. Jak proměnlivá a křehká je představa ideálu, a co jsme ochotni pro zachování ideálu v očích ostatních podstoupit.
Dobře jsem se bavila. Perfektní scénář - průměrně odehrané - výběr představitelů to však shazuje. Měla jsem na jaře příležitost vidět, jak se komedie zhostil zájmový divadelní kroužek na gymnáziu v Hellichově ulici v Praze, a výsledek teenagerských ochotníků ční nad profesionálními herci i prostředím. Představitelé hl. rolí v ABC, kteří dávno zamávali čtyřicítce, hrají dvacátníky... strašně to ubírá na přesvědčivosti.
Reakce? Jde to, ale nikdo si to nechce zopakovat :-)
Divadlo: Peer Gynt
Listopad 2009, Rokoko
Drama o životním hledání a bloudění jednoho velkého mluvky, který nadlouho opustí Norsko, aby nakonec lásku našel doma.
V hlavní roli hravý Michal Dlouhý jako dosud vždy překonal mé představy. Jeho role není nic jednoduchého, on prostě umí. Anebo jinak - i přes složitější zveršované vyjadřování je pořád působí přirozeně, autenticky...a díky nadělené hravosti a appealu se na něj i dobře kouká (i když je zpocený - no - možná ještě líp, holky rozuměj :-)
Těžko se popisuje, jak na mě drama zapůsobilo. Když to hodně zjednoduším, tak nějak mínusově. Trochu (ne moc, ale přece) jako energetický vysavač. Na divadlo jsem se moc těšila, a přesto jsem na konci prvního jednání usnula. V divadle se mi to tedy ještě nestalo. Sleduju děj, repliky lítaj jedna za druhou a nijak potichu, mě se přesto klíží oči a probudí mě ruch v hledišti před přestávkou. O přestávce nutné kafe v baru, aby se ostuda neopakovala, a hlavně abych mohla vnímat. Kafe pomohlo. Ale nějak jsem nerezonovala s dějem, nikde se mě to nedotklo tak, abych si to uvědomila. Na druhou stranu to působilo určitě - druhý den ráno jsem byla fakt bez energie, dopolední program jsem zrušila, nešlo přešaltovat. Evidentně něco doznívalo.
A co na to ostatní diváci?
Tak nějak podobně. Je to působivé, závěr nic k smíchu, takže výrazy trošku přešlé, nebo spíš vyjadřující soucit... Jedna citlivá duše (nebo spíš dušák, protože to bych muž) se mi svěřila, že se jí to líbilo, a to víc než Wildeova konverzační komedie Ideální manžel.
Drama o životním hledání a bloudění jednoho velkého mluvky, který nadlouho opustí Norsko, aby nakonec lásku našel doma.
V hlavní roli hravý Michal Dlouhý jako dosud vždy překonal mé představy. Jeho role není nic jednoduchého, on prostě umí. Anebo jinak - i přes složitější zveršované vyjadřování je pořád působí přirozeně, autenticky...a díky nadělené hravosti a appealu se na něj i dobře kouká (i když je zpocený - no - možná ještě líp, holky rozuměj :-)
Těžko se popisuje, jak na mě drama zapůsobilo. Když to hodně zjednoduším, tak nějak mínusově. Trochu (ne moc, ale přece) jako energetický vysavač. Na divadlo jsem se moc těšila, a přesto jsem na konci prvního jednání usnula. V divadle se mi to tedy ještě nestalo. Sleduju děj, repliky lítaj jedna za druhou a nijak potichu, mě se přesto klíží oči a probudí mě ruch v hledišti před přestávkou. O přestávce nutné kafe v baru, aby se ostuda neopakovala, a hlavně abych mohla vnímat. Kafe pomohlo. Ale nějak jsem nerezonovala s dějem, nikde se mě to nedotklo tak, abych si to uvědomila. Na druhou stranu to působilo určitě - druhý den ráno jsem byla fakt bez energie, dopolední program jsem zrušila, nešlo přešaltovat. Evidentně něco doznívalo.
A co na to ostatní diváci?
Tak nějak podobně. Je to působivé, závěr nic k smíchu, takže výrazy trošku přešlé, nebo spíš vyjadřující soucit... Jedna citlivá duše (nebo spíš dušák, protože to bych muž) se mi svěřila, že se jí to líbilo, a to víc než Wildeova konverzační komedie Ideální manžel.
pondělí 2. listopadu 2009
Film: Na sever
Říjen 2009, kino na Letné
Když se norský třicátník Jomar dozví, že na severu žije jeho čtyřletý syn, o jehož existenci nevěděl, podnikne za ním dalekou cestu jen na skútru. S sebou si vezme jen malou zásobu alkoholu. Během cesty poetickou zimní přírodou se setkává s několika lidmi, kteří mají společné to, že se vymykají průměru. Což ostatně i sám hrdina, který se po prodělaném nervovém zhroucení uchýlil do samoty pracovat (spíš ani moc nepracovat) jako vlekař. V lyžařském areálu se dozví o synovi...
Vypsat dojmy z filmu je oříšek. Je to totiž dobrý film. Při pohledu na některé situace se divák i zasměje. Ale charakter hrdiny a jeho jednání v určitých situacích neumožňují se s ním ztotožnit, bez ohledu na to, že hl. postava je alkoholik a poloviční blázen. Pokusím se to vysvětlit. Když se Jomar vydává na cestu, zapálí zázemí vleku, kde pracuje. Nevíte, proč to dělá. Požár se ještě objevuje během cesty, kdy skončí v plamenech bouda, v níž Jomar přenocuje. K požáru dojde Jomarovou nepozorností, ten se ovšem nenamáhá s hašením a drandí si to dál. Nevím, jestli to má být ukázka specifického severského humoru, v tom případě na to nemám buňky, anebo něco jiného (viz dál). Ani z ostatních diváků se ale nikdo nesmál. Co jsem přitom cítila, byl smutek. Chtěla jsem vědět, z čeho ten smutek pramenil, a přišla na to, že je to asi v životě občas se vyskytující situace "využití někoho, a následně, když už není ku prospěchu, odkopnout, zde přímo zlikvidovat". A tomu já se nemůžu smát... Cesta má asi znázorňovat hledání vlastní identity, to by vysvětlovalo opakující se motiv "po mě potopa" ve smyslu zbavení se starých zatěžujících věcí - kdyby však nešlo o objekty a subjekty, které mu vždy v dané situaci nezištně pomohly.
Jsou tam ale i veselé scény, jako příklad mi utkvěla scéna jak se opít s minimem alkoholu pomocí dámského tampónu. Záběry zasněžené krajiny jsou lahodící oku romantikovu. Vybraná hudba taky pěkně doplňuje film.
A co po skončení filmu diváci?
Odcházeli spokojení. Je však dobré vědět, že v té skupince, která se v kině sešla, nebyli žádní vyznavači konzumu.
Když se norský třicátník Jomar dozví, že na severu žije jeho čtyřletý syn, o jehož existenci nevěděl, podnikne za ním dalekou cestu jen na skútru. S sebou si vezme jen malou zásobu alkoholu. Během cesty poetickou zimní přírodou se setkává s několika lidmi, kteří mají společné to, že se vymykají průměru. Což ostatně i sám hrdina, který se po prodělaném nervovém zhroucení uchýlil do samoty pracovat (spíš ani moc nepracovat) jako vlekař. V lyžařském areálu se dozví o synovi...
Vypsat dojmy z filmu je oříšek. Je to totiž dobrý film. Při pohledu na některé situace se divák i zasměje. Ale charakter hrdiny a jeho jednání v určitých situacích neumožňují se s ním ztotožnit, bez ohledu na to, že hl. postava je alkoholik a poloviční blázen. Pokusím se to vysvětlit. Když se Jomar vydává na cestu, zapálí zázemí vleku, kde pracuje. Nevíte, proč to dělá. Požár se ještě objevuje během cesty, kdy skončí v plamenech bouda, v níž Jomar přenocuje. K požáru dojde Jomarovou nepozorností, ten se ovšem nenamáhá s hašením a drandí si to dál. Nevím, jestli to má být ukázka specifického severského humoru, v tom případě na to nemám buňky, anebo něco jiného (viz dál). Ani z ostatních diváků se ale nikdo nesmál. Co jsem přitom cítila, byl smutek. Chtěla jsem vědět, z čeho ten smutek pramenil, a přišla na to, že je to asi v životě občas se vyskytující situace "využití někoho, a následně, když už není ku prospěchu, odkopnout, zde přímo zlikvidovat". A tomu já se nemůžu smát... Cesta má asi znázorňovat hledání vlastní identity, to by vysvětlovalo opakující se motiv "po mě potopa" ve smyslu zbavení se starých zatěžujících věcí - kdyby však nešlo o objekty a subjekty, které mu vždy v dané situaci nezištně pomohly.
Jsou tam ale i veselé scény, jako příklad mi utkvěla scéna jak se opít s minimem alkoholu pomocí dámského tampónu. Záběry zasněžené krajiny jsou lahodící oku romantikovu. Vybraná hudba taky pěkně doplňuje film.
A co po skončení filmu diváci?
Odcházeli spokojení. Je však dobré vědět, že v té skupince, která se v kině sešla, nebyli žádní vyznavači konzumu.
neděle 1. listopadu 2009
Film: Rozervaná objetí
Říjen 2009, městská knihovna
Slepý scénárista odkrývá část svého minulého života, než se se ženou svého života stal obětí autonehody. Zároveň jsou jemu odkryty souvislosti lidmi z jeho okolí, kteří spoluutvářeli jeho minulost a sdílejí s ním přítomnost. Toto však bylo předmětem střeženého tajemství...
Příběh je vystavěn skutečně mistrně - jakoby se autor inspiroval u Josefa Čapka, známe to všichni: "Pejsek a kočička si vzali zástěry a pustili se do vaření. Vzali mouku, mlíčko a vajíčko a míchali to dohromady . "Dort musí být sladký," řekla kočička a nasypala do toho cukr. "A trochu slaný taky", řekl pejsek a dal tam sůl. "A teď tam dáme máslo a zavařeninu," řekla kočička. "Zavařeninu ne,tu já nerad," povídal pejsek, "dáme tam místo zavařeniny syreček, ten já tuze rád". Tak tam dali několik syrečků. "Mně se zdá, že je málo mastný," řekla kočička, "musíme tam dát několik špekových kůží" - "A oříšky, abychom nezapomněli," řekl pejsek a nasypal tam kornout oříšků. "Oříšky jsou dobré," schválila to kočička, "ale měla by tam jistě také přijít okurka", a dala tam okurku,.... "Tak, a teď několik buřtů hodně pepřovatých, to je něco pro mě," řekl pejsek a dal tam několik buřtů. :-)
Do dvou hodin natěsnal Almodóvar snad všechno: emoce, vztahy, sex, chudou holku která k boháčovi přišla, nemoc, autonehodu, nemanželské dítě, filmařské prostředí, lásku, špehování, zatrpklost, tajemství skrývané za každou cenu...
Každá situace, každá reakce, kterou vidíme, je věrohodně podaná (vysvětlení životní zatrpklosti manažerky dokládá dobré psychologické oko autora), jen v součtu je těch příhod na těch pár postav trochu moc... ale s tím se počítá, jsme v kině, ne v reálu. V tom je ale asi zakopaný pes, proč jsou diváci rozdělení: většina žen oceňuje psychologii postav, naopak muži odmítavě vrtí hlavou po skončení filmu, jako by se jim nechtělo přistoupit na tu nadsázku, rozpor realistických situací v nadsazeném příběhu...
Moje velmi oblíbená Pénelope Cruz v jedné z hlavních rolí (protože kromě toho, jak umí zahrát, se mi na ni i pěkně kouká), jakoby neměla zrovna roli na tělo. Nejlépe jí zde sedí komická poloha špatné herečky, kterou podá bezvadně, ale jinak je jí na tuto roli škoda. Něco tam chybí, takže její postava vyzní trochu mdle.
Španělské rytmy, které dokreslují atmosféru filmu, báječně ladí.
Zezačátku jsem se příliš neorientovala v různých časových rovinách, střihy jsou trošku hrr, a ruší splavnost prožitků, když musíte pořád přemýšlet, v jaké etapě života hrdinů se zrovna nacházíte. Časem se to srovná, ale teprv až když divák je srozuměn s časovými rovinami vyprávění.
Takže asi takhle: kdo si libuje v psychologickém vykreslení postav, bude spokojen, kdo si potrpí na realitu, nemusí film přijmout.
Slepý scénárista odkrývá část svého minulého života, než se se ženou svého života stal obětí autonehody. Zároveň jsou jemu odkryty souvislosti lidmi z jeho okolí, kteří spoluutvářeli jeho minulost a sdílejí s ním přítomnost. Toto však bylo předmětem střeženého tajemství...
Příběh je vystavěn skutečně mistrně - jakoby se autor inspiroval u Josefa Čapka, známe to všichni: "Pejsek a kočička si vzali zástěry a pustili se do vaření. Vzali mouku, mlíčko a vajíčko a míchali to dohromady . "Dort musí být sladký," řekla kočička a nasypala do toho cukr. "A trochu slaný taky", řekl pejsek a dal tam sůl. "A teď tam dáme máslo a zavařeninu," řekla kočička. "Zavařeninu ne,tu já nerad," povídal pejsek, "dáme tam místo zavařeniny syreček, ten já tuze rád". Tak tam dali několik syrečků. "Mně se zdá, že je málo mastný," řekla kočička, "musíme tam dát několik špekových kůží" - "A oříšky, abychom nezapomněli," řekl pejsek a nasypal tam kornout oříšků. "Oříšky jsou dobré," schválila to kočička, "ale měla by tam jistě také přijít okurka", a dala tam okurku,.... "Tak, a teď několik buřtů hodně pepřovatých, to je něco pro mě," řekl pejsek a dal tam několik buřtů. :-)
Do dvou hodin natěsnal Almodóvar snad všechno: emoce, vztahy, sex, chudou holku která k boháčovi přišla, nemoc, autonehodu, nemanželské dítě, filmařské prostředí, lásku, špehování, zatrpklost, tajemství skrývané za každou cenu...
Každá situace, každá reakce, kterou vidíme, je věrohodně podaná (vysvětlení životní zatrpklosti manažerky dokládá dobré psychologické oko autora), jen v součtu je těch příhod na těch pár postav trochu moc... ale s tím se počítá, jsme v kině, ne v reálu. V tom je ale asi zakopaný pes, proč jsou diváci rozdělení: většina žen oceňuje psychologii postav, naopak muži odmítavě vrtí hlavou po skončení filmu, jako by se jim nechtělo přistoupit na tu nadsázku, rozpor realistických situací v nadsazeném příběhu...
Moje velmi oblíbená Pénelope Cruz v jedné z hlavních rolí (protože kromě toho, jak umí zahrát, se mi na ni i pěkně kouká), jakoby neměla zrovna roli na tělo. Nejlépe jí zde sedí komická poloha špatné herečky, kterou podá bezvadně, ale jinak je jí na tuto roli škoda. Něco tam chybí, takže její postava vyzní trochu mdle.
Španělské rytmy, které dokreslují atmosféru filmu, báječně ladí.
Zezačátku jsem se příliš neorientovala v různých časových rovinách, střihy jsou trošku hrr, a ruší splavnost prožitků, když musíte pořád přemýšlet, v jaké etapě života hrdinů se zrovna nacházíte. Časem se to srovná, ale teprv až když divák je srozuměn s časovými rovinami vyprávění.
Takže asi takhle: kdo si libuje v psychologickém vykreslení postav, bude spokojen, kdo si potrpí na realitu, nemusí film přijmout.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
