Divadlo: Spříznění volbou

Dejvické divadlo, listopad 2011

Spříznění volbou je román od J.W.Goetha. Autora znám spíš jen tak akademicky, tak jsem si řekla, že na něj zajdu do divadla, když není příležitost si ho zrovna přečíst (časové důvody).

Toto představení je z těch, která jsou hodnocena dost odlišně podle založení diváka. Znalci (fajnšmekři) literárních směrů a zvlášť ti citově orientovaní jsou spokojeni a řeknou: co čekáš, to je čistej Goethe! A dlouze vyargumentovávají, že to není dílo klasicistické, jak je uvedeno v programu, ale preromantické! Že to je preromantismus v čisté formě, autorovo pozdní období, reakce na spoutanou klasicistickou formu atp.

Nejsem znalec literární teorie a nechodím do divadla obdivovat čistotu formy. Jdu tam s přesvědčením, že se mi podaří dešifrovat sdělení, že pochopím, co chtěl autor vyjádřit. Bohužel, tuhle zásadní věc jsem si z představení neodnesla.

Kdybych představení Spříznění volbou měla co nejstručněji charakterizovat, řekla bych: třeskutost a splácanost. Ta třeskutost se projevuje v infantilní snaze po dodržení atributů uměleckého směru (druhá polovina se odehrává v "romantické přírodě", hudební doprovod) nepřehlédnutelným způsobem. Splácaností myslím to, že je přimixována spousta rozčilujících nadbytečných úkonů k jednotlivým rolím, které rozbíjejí děj a nenechají diváka prožít ztvárňovanou myšlenku. Pár příjemných filozofických chvilek (např. rozvíjení myšlenky o spřízněnosti volbou), je tak oddrmoleno, že si tu myšlenku divák neprožije, natož aby dostal příležitost si ji v sobě rozvinout. A to je hlavní chyba tohoto představení: spousta času se proplýtvá na zbytečnosti, a tam, kde jsou místa k zamyšlení, se přes ně přeběhne zběsilým úprkem. Hloubavějšího diváka, který nepotřebuje koukat na několikeré rozdávání ubrousků, ale rád by odžil nějaké to (sporadicky se objevující) hlubší téma, nechal ho v sobě rozehrát atd., tohle akorát naštve. Přehlídka zbytečností! Proč ty permanentní křeče?!

Je škoda, že to nudí a diváci se těšej až to skončí, protože je z toho představení cítit velká snaha mnoha lidí (až na kostymérnu viz níže) o dobrý výsledek. Až mi těch herců bylo líto. Ale kdyby se režisér v poslední třetině podíval do publika do tváří diváků, viděl by, kdy je to nebaví, jsou otrávení a jen čekají, až bude tomu (jejich) utrpení konec.

Zajímavé bylo pozorovat, co s herci udělají paruky, které jsou tu dost povedené. Z Jaroslava Plesla paruka, která je přirozeným vlasům velmi vzdálená, dělá svůdně atraktivního muže. Když ji pak sundá, o tři třídy spadne :-) . Naopak Martinu Myšičkovi dlouhovlasá paruka na přírodní způsob zdaleka tak neprospívá, jako když si ji sundá - to se na něj kouká mnohem lépe, i když já na něj hledím ráda skoro vždycky.

Nakonec jsem nechala Lenku Krobotovou. Vydařená paruka dělá z atraktivitou neoplývající herečky už dost nesympatickou bytost. Její rolí je však žena spíše precizní (minimálně ve vyjadřování), rozumářská, proč ji tedy k tomu všemu kostymérka nechá hrát celou první polovinu v totálně rozedrané a orvané sukni, takže připomíná čarodejnici? Kdykoli jsem se na ni podívala, myslela jsem víc na to, jaký je jejich kostymérka lajdák, než na to, co ta postava, mimochodem nejzajímavější ze všech, má vyjadřovat.

K té Lence Krobotové mám ale ještě jednu poznámku: Moc pěkně zpívá, resp. velmi pěkně se její zpěv poslouchá. Připadá mi lepší jako zpěvačka, než jako herečka. Při Oblomovovi mě to napadlo, tady jsem si to potvrdila.

A co na Spříznění volbou ostatní diváci? Vyjádření jedné divačky cestou k šatně při míjení tabulky s délkou představení: "Délka představení 3 hodiny - to nás mělo varovat!" :-) .

(Literární fajnšmekři jsou však spokojení).