Film: Piáno

leden 2010, DVD

Člověk má někdy pocit, že se věci budou vyvíjet nějakým předvídatelným způsobem a očekává i výsledek - třeba jen příjemné zaplácnutí času - ale ono to vezme úplně jiný spád a hodí nás to někam, do hloubek o kterých nevíme, že je v sobě máme, prostě to zrezonuje tak, že i po několika hodinách pocit z toho prožitku zůstává a mysl se k tomu vrací. S těmi jednoduchými očekáváními jsem si dnes dopoledne pustila film Piano, o kterém jsem vpodstatě nic nevěděla, ale zapůsobil tak a neočekávaně, jako už dlouho nic z tohoto žánru.

Pokusila jsem se odstup, abych tu ten film mohla popsat, ale výsledek byl: ani písmeno. Takže mi nezbývá než svézt se na vlně z toho dojmu... asi proto, že, jak si teď uvědomuju, s tím prožitkem vlastně chci zůstat, mi to nejde jinak podat...

Film z roku 1993 režisérky a scénáristky Jane Campionové se odehrává roku 1870 na Novém Zélandu....

...na Novém Zélandu, kam připlouvá němá svobodná matka Ada s malou dcerou Florou. Ada má uzavřít sňatek s osadníkem Stewartem. Mezi pár věcí, které s sebou Ada přiváží, patří piáno, na kterém jí velmi záleží, protože jeho prostřednictvím mj. komunikuje s okolím. Budoucí choť však odmítne nechat piáno nastěhovat do domu. Zvláštní, mezi jednoduchými osadnicemi kontrastní a oduševnělá Ada, se po sňatku nechce sblížit s manželem, který se k ní zpočátku zachoval tak hrubě. Její potřeba hry na piano však neunikne jinému muži, sousednímu osadníku Georgi Bainesovi, který nástroj odkoupí a umožní jí na něm pravidelně hrát. Bainesův zájem o Adu se zvyšuje. Ada se s Bainesem pomalu sbližuje a postupně se mezi nimi vyvine naplněný milostný vztah.

Příběh výborně podkresluje atmosféra novozélandského klimatu, s jeho deštěm, bahnem, bouřlivým mořem… pěkně ladí i domorodé obyvatelstvo. Až do této fáze příběhu dominuje určitá jemnost a nenásilnost, v dnešní době až zarážející trpělivost obou mužů v trojúhelníku: manžel, který sice touží po fyzickém sblížení s manželkou, ale nechává jí čas a neužívá nátlak. Též Baines si dovolí se k Adě přibližovat jen velmi pozvolna… To, že Ada je němá, je největším plusem filmu: divák je nenásilně dotlačen doslova procítit, co Ada s Bainesem prožívají – nemůžeme klasicky racionálně analyzovat její výroky ve smyslu „ona řekla, že…“ Pro mě bylo tímto „trikem“ dosaženo paradoxně toho, že vše, co se mezi Adou a jejím okolím odehrávalo, bylo pro mě srozumitelnější, než kdyby mluvila.

Řeč nám někdy dělá medvědí službu, protože zformulovat můžeme jen to, co si jsme schopni vůbec uvědomit (není toho moc, a při rychlosti rozhovoru se ještě omezujeme tím, co nás zrovna napadne jako první ) – a příjemce informace si ji pak ještě zkreslí svým způsobem tak, aby mu zapadla do jeho vlastního vidění situace, takže výsledkem snahy o pochopení něčeho může být paradoxně ještě větší neporozumění.

Ještě zůstanu u tohoto momentu ve vyprávění, než se dramatizace změní a jemný nenásilný přístup manžela k Adě se zlomí, jak to tak u dlouho potlačovaných potřeb bývá, ve svůj opak. Baines není, pokud jde o Adu, až takový altruista, taky má své cíle a prostředky, jak jich dosáhnout („odprodává“ Adě po jednotlivých klávesách piáno tu za pohled, tu za dotek….), čímž si na sebe přes tuto půvabnou hru zvykají, a tyto scény patří k nejpůsobivějším v celém filmu. Milostné scény jsou potom okouzlující a částečně ze mě uvolnily nastřádané napětí.
Abych se ale vrátila k tomu, co jsem teď chtěla napsat: nadchlo mě to krásně pomalinké tempo jejich fyzického sbližování – to na mě velmi zapůsobilo…  bohužel mi připadá, že to je v dnešní době pryč, pasé – protože žijeme zrychleně.

Napadly mě k tomu některé otázky: mohl by se takový vztah vůbec rozvíjet, kdyby neměli dva budoucí partneři jistotu, že toho druhého najdou i zítra, kde dnes? Osadníci byli stále na jednom místě, žádné odchody do práce, příchody z práce podle možností, odvolání někam… Také byli v neměnném kolektivu, Adě ani jejím partnerům nehrozila žádná „konkurence“ z nových možných kontaktů – ač se to nezdá, jejich jistoty, pokud šlo o vztah, byly mnohem větší, než jsou dnes, takže včas jasně nevyjádřený zájem nemuseli chápat jako vyjádřený nezájem, jak je tomu v naší zrychlené současnosti. Čili si mohli dopřát ke sblížení ČAS a napínat to…. Ale to je jen moje racionalizování.  

V poslední třetině se příběh zdramatizuje, když manžel Ady zjistí, kdo ji přitahuje, jak jsou věci daleko, a drasticky se jí pomstí useknutím prstu. O pár chvil později, když hrdinka odplouvá s Georgem vstříc novému životu, ji scénáristka nechala málem utopit – podle mě zbytečně navíc stupňované napětí v jinak věrohodném příběhu, který v sobě, alespoň pro mě, nesl spoustu napětí už od samého začátku.  Hrdinka naštěstí všechny nehody přežije a příběh končí happyendem, což jsem páru moc přála.

3 Oskary za výkon H. Hunterové v hl. roli Ady, za výkon v roli Flory a za scénář jsou po zásluze a pro mě se film zařadil mezi špičku. A proč mezi špičku? Protože takových filmů moc není, které mě něčím fascinují, které ve mně probudí nějaké nevědomé instinkty, preference.

Naprosto nechtěně, jako "vedlejší produkt", mě potkala ztráta objektivity a pohlcení prožitkem (při totální ztrátě hranic nastala akceptace dění, která podpořila mé vnímání, takže jsem lépe rozumněla Adě z výrazu, než kdyby hovořila, prostě došlo k empatickému svezení se na stejné vlně.
Empatie způsobila chvilkové odmlčení se od mého vnitřního světa a rozplynutí v jejím světě (což by se v reálu stávat nemělo, zvlášť když ten partner intenzívně prožívá - ale u filmu to neva :-) )
- a ve výsledku mi naladění na ty cizí prožitky přineslo něco strhujícího a obohacujícího - jako cestování do cizí země...

Dál mi ten film dal pocítit na vlastní kůži, že analýza pocitů není to samé jako kontakt s nimi a většinou k ničemu nevede. Ale nefunguje to "na heslo" se do toho rozpoložení dostat.