Manželský pár si pozve na večeři několik přátel, někteří se znají, někteří ne. Všichni zúčastnění už předem vědí, že půjde o diktaturu klamných zdání, takže o setkání vnitřně nestojí. Společenská pravidla je však zavazují - tedy se sejdou. Někdo je "srdečný", někdo přepne na "autopilota" a je duchem jinde...obavy se skrývají za vtipy a trápení za smíchem, kdo nezahnul doteď, zahne zítra. Už na cestě zpět z večeře si ulevují a masky na chvíli odkládají. Po roce se má večeře ve stejném složení opakovat. Hořká konverzační komedie Daniele Thompsonové skáče v čase tam a zpět, kličkuje mezi postavami a nechybí ani překvapení.
Film je od první vteřiny našlapaný dialogy a tempo pokračuje až do konce. Každá postava má v uběhlém roce nějaký vývoj, vesměs pozitivní. Je tam pěkně použité přirovnání "sloupání starého nátěru" v souvislosti s nalezením vlastní identity. Dalším silným momentem je ochota dvou na život a na smrt znesvářených postav se dohodnout a dokonce zříct se vlastního štěstí, když se zjistí, že pokračování v takto vedeném konfliktu by poškodilo třetí, potažmo čtvrtou osobu.
Těšil mě výběr herců a hereček, kteří vypadali jako lidi z masa a kostí s tomu odpovídajícími tělesnými proporcemi, a ne jako předělávky od kosmetických chirurgů. Nějaký lifting tam asi taky byl, ale jen tak, že to k té postavě patří.
Hudba je vybraná velmi vhodně.
Za mě: Kdyby se točilo víc takových filmů..... (= prosba:-))
A co ostatní diváci? Někteří po skončení zatleskali, všichni odcházeli s rozzářenýma očima. Vyjadřovali spokojenost s "atmosférou typickou pro francouzské filmy". Jako úvod festivalu to nemá chybu.
