úterý 27. listopadu 2012

Film: Thérese Desqueyroux

Festival francouzského filmu 2012

Není to jednoduchý film, stejně jako není jednoduchá jeho hrdinka, Thérese Desqueyroux. Přestože se děj odehrává na přelomu 20./30. let 20. století, v dané části francouzského venkova se ještě uzavírají domluvené sňatky dlouho domluvené dopředu, k rozšíření pozemku a spojení rodů.

Jako k samozřejmé záležitosti k tomu přistupuje i Thérese. Ač je ženou, která city neřeší, s nepřijetím počítala a počítá, ovšem... asi jí nevědomky schází. Jinak se asi její počínání nedá vysvětlit - zvnějšku velmi racionální žena, která někdy neví, proč něco dělá:  a že koná poměrně zásadní věci.

Její počínání ji však dostane do pasti: manžel využije naprosto její závislosti na jeho výpovědi, "má ji v hrsti", zcela ji izoluje od společnosti, a vydeptá ji natolik, až je z ní psychická i fyzická troska. Bezvýchodnost situace a  manželův despotismus zlomí osobnost dříve zdravé, vzdělané ženy.

Nevím, jestli lze závěrečné povolení k vystěhování Thérese z jejího domu považovat za happy end... v kontextu života Thérese asi ano, i když na mě to působilo spíše jako nucená emigrace.

Jedná se o kvalitní film, který se nepodbízí jednoduchým příběhem s jednoznačně optimistickým koncem, což mu přidává na věrohodnosti. Nic veselého.

neděle 25. listopadu 2012

Film: Paříž - Manhattan

Festival francouzského filmu 2012

Film Paříž - Manhattan (Francie 2011) je také jedním z těch, které byly na letošním festivalu představeny dřív, než půjdou do českých kin (2013).

Alice, hlavní postava filmu, je mladá lékárnice, singl, o niž má její okolí (zbytečné) obavy, a zvláště tatínek se činí při shánění ženichů tak, že kam se podívá, rozdává její vizitky, číslo mobilu, adresu e-mailu. Alici to není po chuti, ale na druhou stranu nijak nezasahuje. Má v oblibě filmy Woody Allena, a občas s ním v duchu rozmlouvá. V závěru filmu, když se objeví ten pravý, Woody jí ho dokonce schválí.

Ve filmu je patrný ženský rukopis (režie Sophie Lellouche) a notná dávka dětské naivity. Spíše je  pro holky, neumím si představit, že by se při něm ohromně bavil nějaký chlap.

Film: Z prezidentské kuchyně

Festival francouzského filmu 2012

Film Z prezidentské kuchyně (Les Saveurs du palais, Francie 2011) byl představen na festivalu v rámci 10 "předpremiér", tedy před uvedením do českých kin. To je jedno z plusů festivalu, a dalším je, že někdy, jako zrovna v tomto případě, film přijede českým divákům představit jeho režisér. Obrázek má potom divák mnohem ucelenější, když má předchozí živý kontakt s autorem a hlavním realizátorem. Prostě Christian Vincent zapůsobil.

Samozřejmě zde nemůžu vyzrazovat podrobnosti z děje, takže jen ve stručnosti: hlavní postavou je osobní kuchařka prezidenta Mitterranda, Hortense Laborie. Do Elysejského paláce přichází na základě prezidentova přání a doporučení úplně zvenku, takže se musí vypořádávat se škodolibostmi v paláci zavedených kolegů, v té době samozřejmě mužů. Hortense vaří jak umí a jak to považuje za správné (zjišťuje si, zda konzumentům chutná a zda jsou spokojeni). Její vaření má ovšem zvýšené dopady do rozpočtu, a po několika letech přijdou zásadní omezení ve výběru z možných připravovaných pokrmů od prezidentových lékařů. Hortense se v dané situaci poměrně rychle zorientuje, usoudí, že v daných mantinelech se pohybovat nemůže, a rozhodne se velmi rychle spolupráci ukončit.

Tento film patří k těm, které umějí dodat energii. Máme tu sympatickou hlavní postavu, která dělá perfektně a s oblibou svou práci, vaří pro druhé, chce jim udělat radost tím, že jim chutná... a  něco z toho se přenáší i na diváky.

Hrozně fajn je, že se zde "neřeší" vůbec žádné osobní vztahy,  žádný manžel, přítel, ani děti, a přitom to vůbec nechybí, naopak, je příjemné koukat se pár minut na něco, kde jde o radost z procesu a výsledku práce. Připadá mi až nezvyklé, že jde osobní příběh natočit bez rodinných příslušníků, ale jak je vidět, jde to, a je velkým plusem někdy příběh jimi nezatěžovat.

Na jaře 2013 se tak diváci mohou těšit na pěkný film.

PS: doporučuju předtím něco zakousnout :-)

čtvrtek 22. listopadu 2012

Divadlo: Konečně šťastná?

Divadlo ABC, listopad 2012

V programu Městských divadel pražských je toto představení charakterizováno jako "hořká komedie o manželství", ale to je hodně zúžený pohled. Není to totiž až taková komedie, ale celkem hluboká sonda do vztahů nejen manželských, ale i dalších rodinných a přátelských.

Britská autorka L. Coxonová prokázala velmi dobrý postřeh na to, jak to mezi lidmi v životě (celkem bez nadsázky) chodí, a rozkrývá i někdy neuvědomnělé části lidské psychiky, když ústy jedné postav vyjadřeje,  že když chtějí lidé cítit, že ještě opravdu žijí, upnou se nevědomky na "chlast, sex, anebo lži" - něco z toho se pak stane jejich motorem.

Výborná Veronika Gajerová v hlavní roli. První půlka představení velmi strhující, přináší dost momentů k zamyšlení, děj má spád, situace vtip. Druhá polovina představení poněkud pokulhává, jako by autorka moc něvěděla, co s tím. Ale celkový dojem to nezkazilo,  představení se líbí.

PS: Nevím, jestli je to jen náhoda, nebo výsledek uměleckého ztvárnění, ale diváci se shodují, že ten Carl je celej Nečas :-)

Film: Láska trvá tři roky

Festival francouzského filmu 2012

Láska, a láska k lásce, to jsou 2 různé věci. Lidé dávají přednost lásce k lásce před láskou k lidem :-) 

Fr. film z roku 2011" Láska trvá tři roky" je pěknou komedií, ale najdou se v něm i zajímavé hlubší postřehy. Dvě zdejší úvodní věty jsou i ve filmu jen glosami, ale docela dobře vystihují jistý společenský jev: oblibu samotné lásky, narozdíl od lásky k někomu.

Film patří k těm, které stojí za to vidět, a potenciální divák by se neměl nechat odradit někdy uvedeným přízviskem "romantická komedie". Naopak, hlavně hlavním ženským rolím byla dopřána i dávka sarkasmu, která to pěkně koření. Je ale taky fakt, že hlavní hrdina kvůli své lásce ztratí hlavu a chová se trochu bláznivě, navíc je tam osobnostní posun od "lovce žen" k "vyučenému ženou", takže pokud jsou toto pro někoho známky romantické lásky, dostane se mu její dávka též.

úterý 20. listopadu 2012

Divadlo: Tramvaj do stanice Touha

Divadlo Pod Palmovkou

Drama  Tennessee Williamse Tramvaj do stanice Touha, které teď hrají Pod Palmovkou v hlavní roli se Zuzanou Slavíkovou, patří k těm představením, o kterých se mi špatně píše.


Na jednu stranu je to představení, kde je všechno perfektně profesionálně zvládnuté. Pochvala, na jedničku. Všechno jako "živé", diváky to vtáhne... Ale děj, který se před divákem odehrává, od toho by snad jeden utek. Není  příjemné být 2 hodiny a déle pozorovatelem konfliktních situací, které vyvolává v mladé rodině nezvaná starší sestra manželky, manipulativní, labilní, problematická osobnost a alkoholička Blanche. Prostě to celé trvá moc dlouho, než se Blanche úplně zblázní, odvedou ji do blázince a všem, diváky nevyjímaje, se konečně uleví.

neděle 18. listopadu 2012

Vnitřní hra tenisu


Autor: W. Timothy Gallwey

Motivační literatura

Knížka amerického  tenisového trenéra má podtitul "Mentální stránka vrcholového výkonu", a o tom především je. Dostala se mi do ruky celkem náhodou, protože tenistka zrovna nejsem, ale když jsem do ní nahlédla, už jsem ji nepustila. To, co v ní autor popisuje, se dá vztáhnout na poměrně široké spektrum činností, a to nejen při podání fyzického výkonu. Když si to tak člověk srovná, může mu to pomoci skoro ve všech situacích, na jejichž výsledku mu z nějakého důvodu hodně záleží, a hlodají v něm pochybnosti, jestli obstojí.

Autor studoval uznávané americké psychology 20.st. a v jeho metodologii Vnitřní hry tenisu se to dá vysledovat.

Gallwey si jako trenér i hráč všiml několika věcí:
a) když se hráč začne o moc snažit o výsledek, začne obvykle kazit,
b) žák, který dostává slovní instrukce, je není obvykle schopen přesně vykonat.

Nadměrné množství technických instrukcí nejenže narušuje potěšení ze hry, ale vyvolává v hráčích i nadměrnou sebekritiku. Ztráta důvěry ve svou schopnost učit se má potom za následek, že žák tenis jako takový vzdá dřív, než mu dá opravdovou šanci. Na sobě a na svých žácích Gallwey pozoroval, že při učení se tenisu a i při jeho hraní vedou lidé jakýsi vnitřní dialog. Část tohoto dialogu se zakládá na obavách a pochybnostech o sobě samém a vytváří pro výkon nepříznivé prostředí.

Ten hlas, který kritizuje a chce vše řídit, nazývá Gallwey ve své knize "První Já", a to, které má odehrát míč, "Druhé Já". Čím víc se důvěřuje Druhému Já, tím lépe se hraje. Bohužel První Já je velmi vynalézavé v tom, jak se prosadit.

Vnitřní hra tedy probíhá v mysli hráče a je namířena proti překážkám, jako výpadky koncentrace, nervozita, pochybnosti o sobě a sebeobviňování. Zde se hraje o překonání těch stavů mysli, které brání perfektnímu výkonu.

Podle autora je nejdůležitější dovedností, kterou hráč pomocí vnitřní hry získává, umění uvolněné koncentrace. Proč uvolněné? Protože tajemství, jak zvítězit prý spočívá v umění příliš se nesnažit. Hráč se má zaměřit na spontánní výkon, který přijde, je-li mysl klidná a zajedno s tělem, které samo nachází způsoby jak překonat vlastní meze.

Spolu s Komenským Gallwey konstatuje, že obrazy jsou lepší než slova, že je lepší ukázat než instruovat, ale jde i dál: že příliš pokynů je horší než žádné, a že vědomá snaha přináší často negativní výsledky. Jeho úvahy nad tím, co je vlastně špatného na snaze, a co znamená snažit se příliš, patří k nejzajímavějším momentům knížky:

"Vraťme se k našemu hráči. Jeho svaly jsou napjaté v přílišném úsilí, zasáhne míč a a míč letí do zadního plotu. "Ty břídile, ty se nikdy nenaučíš zahrát bekhend," nadává První  Já. Nadbytečným přemýšlením a přílišnou snahou vyvolalo První Já napětí a střet svalů v těle. Za chybu je odpovědné První Já, ale vinu svádí na Druhé Já, a pak  další kritikou  nabourává svou vlastní důvěru v Druhé Já. Výsledkem je, že se úder zhorší a frustrace narůstá."

Tedy dojde-li k tomu, že si hráč dává moc příkaz a moc nad vším přemýšlí,  nekoncentruje se  na samotnou hru. Soustředí se na přemítání o hře místo na míč.

     Gallwey se proto věnoval možnostem, jak učit lidi hrát tenis bez instrukcí:

     "Jak nejlépe využít technických pokynů?
-    Otázkou zůstává, jak zkušenost jednoho hráče může pomoci jinému. Stručná odpověď zní: správná instrukce odvozená ze zkušenosti mi může pomoci, jestliže mě vede k vlastnímu empirickému objevu,jak mohu úder zahrát. Z pozice studenta otázka zní jak naslouchat technickým instrukcím , jak je používat a vyhnout se přitom nástrahám Prvního já - posuzování, pochybnostem a strachu. a učitel nebo kouč si musí položit otázku jak podat technické instrukce, aby pomohly hráčům v jejich přirozeném procesu učení a nebyly jim na překážku.
 ...
-    V předchozích kapitolách jsem naznačil, že technice se dá do značné míry  naučit přirozenou cestou  pouhým soustředěním  pozornosti na tělo , raketu a míček během hraní. Čím více a lépe jednotlivé akce vnímáme, tím více  získáme z jejích prožitků a tím přirozeněji se učíme technice, kterou hráči na všech úrovních pociťují jako nejlepší a nejúčinnější. Sečteno a podtrženo: učení se z vlastního prožitku  a zkušenosti nelze ničím nahradit. Přestože  máme schopnost učit se  přirozeně, mnoho z nás to zapomnělo. A mnoho z nás ztratilo  vazbu na své pocity. Možná že se potřebujeme znovu naučit, jak cítit  a jak se máme učit.
 ...
  Slova mohou akce, myšlenky a zkušenosti pouze popisovat. Jazyk není vlastní akcí a přinejmenším  může pouze ukázat na detaily a obtížnost úderů. I když takto zformulovanou instrukci lez uchovat v části mozku, která si pamatuje jazyk, je třeba vzít na vědomí, že když si zapamatujeme instrukci, ještě to neznamená, že jsme si zapamatovali vlastní úder."

V knížce jsou podány techniky, jak "vnitřní hru" hrát.

Vydal Management Press, Praha 2011

sobota 17. listopadu 2012

Divadlo: Dlouhý, Široký a Krátkozraký

Žižkovské divadlo Járy Cimrmana, listopad 2012

Tady už nejde jen o divadlo, jde o fenomén. Národ to zná, národ to miluje a pořád to chce.

Zájem diváků je pořád obrovský, dostat se ke vstupence v předprodeji je boj... člověka naplňuje svátečností, už jen když se mu podaří lístek ukořistit.

Cimrmanovský soubor a cimrmanovskou  ideu mají lidé opravdu rádi. A o tom to je.




PS: Dovede si někdo představit, že bychom JC neměli a neznali, že by neexistoval?? Nechybělo by nám něco strašně důležitýho ?  :-)

Divadlo: Holky z kalendáře

Divadlo ABC, listopad 2012

Holky z kalendáře jsou vcelku milé představení, kde se nicmoc neřeší, taková oddychovka. Několik žen ve zralém věku potřebuje získat peníze peníze pro dobrou věc, a tak, jak je v dnešní době časté, rozhodnou se jít na to prodejem kalendáře se svými akty.

Mohlo by se zdát, že téma přítáhne mužské diváky, ale opak je pravdou. V hledišti bylo minimálně 90% žen. Po skončení přestavení jsem se tomu ani nedivila. Hra by mohla mít podtitul "Holky sobě", a jakoby to potenciální diváci - muži dopředu vytušili.

neděle 11. listopadu 2012

Film: Skyfall

Multikino, listopad 2012

Po úvodních akčních scénách, kdy se Bond snaží dostihnout protivníka na motorce na střechách arabského bazaru, a potom na střeše vagonu jedoucího vlaku, než je (do té doby neškrábnut) zlikvidován vlastní posilou, jsem se obávala, že v duchu těchto akcí se bude odehrávat celý film.

Naštěstí potom těchto akcí hodně ubyde, a rozvine se příběh. Příběh, kde hlavním protivníkem bude bývalý agent z vlastních řad, nad nímž kdysi šéfka zlomila hůl výměnou za jiné agenty. Vytrpěl si svoje, takže pro rafinovanou pomstu "matce" motiv jako hrom.

S Bondem se pak v honbě za nepřítelem podívá divák přes půl světa - Šanghaj, Macao, Skotsko. Pěkné jsou scény z asijského kasina, a proti tomu postavené scény z opuštěného skotského venkovského sídla. Filmaři velmi pěkně vizuelně vystihli náladu míst: v kasinu to dýchá luxusem, ovšem s nezbytnými východoasijskými doplňky interiérů. Nebo Skyfall, Bondovo sídlo z dětství, kam doveze ukrýt šéfku ve starém bonďáckém střílecím superauťáku. Opuštěné sídlo vyzařuje tajemno, důstojnost, uprostřed nevlídného prosředí mlhou zahalených vřesovišť, kde věrohodně nebe padá... Naopak starý auťák z filmů z šedesátých let osvěžuje atmosféru a diváci na něj velmi pozitivně reagují. Je tak pěkně nastíněn "návrat ke kořenům".

Bohužel film šetří "živočišnými" scénami, jediná nadějná ve sprše končí pouhou líbačkou, to mě trošku zamrzelo :-).

Je to taková polopohádka, o které se z ani se nedá říct, že by byla pro dospělé, naopak - asi se počítá, že na film budou chodit rodiče s dětmi. Jen je v té polopohádce trochu dost mrtvejch (to je však jen decentně naznačeno), navíc jsou především na té druhé straně, takže v případě tohoto filmu zabíjení asi s nikým nepohne.

Když to shrnu: Je to povedený :-)

Divadlo: Ostatní světy

Divadlo ABC, listopad 2012

Hru Ostatní světy bych charakterizovala asi jako rodinné drama o netradičním trojúhelníku hlavních postav: Matka, její vlastní dcera, a nevlastní, adoptovaná dcera. Jejich vzájemné vztahy poznamenalo mnoho antipatií, a do zralého věku si odnesly  křivdy. Ač jde o křivdy staré, jejich současný život a postoje jsou jimi trvale poznamenány.

Nevlídná, náročná matka, "vykuchaná treska", která má ještě ve stáří pro svou vlastní dceru jen nároky, protežuje dceru, kterou adoptovala. Vlastní dceři to dává stále pocítit, stále je srovnává, ze srovnání vlastní dcera vychází vždy hůře. Vymodelovala tak osobnost citově otupělou, která jde od jednoho chlapa k druhému.
Dcera adoptovaná pociťuje nedostatek z důvodu neznalosti svého původu, o němž jí nevlastní rodiče nechtěli nic konkrétního říci. Ke komplexům obou dcer by nemuselo dojít, kdyby jejich matka žila svůj život důstojně a zdravě sebevědomě, neobelhávala své dcery ohledně svého vztahu k manželovi, a zejména sebe. Skrytě nenáviděla svého agresivního muže, a adoptovala proto dítě, které s ním nemělo nic společného, a které má v proto budoucnu raději než své vlastní. Matčiny komplexy a chyby tak odnáší celý život její vlastní dcera, do ní se vtisknou, její vynucený vzdor pak určuje její životní postoje.

K tomu ve hře nastupují osobní dramata dalších postav, které mají s rodinou nějaké vztahy. Příběh ze současnosti  se navíc prolíná s tragédií původních obyvatel domu.

V tomto dramatu střídá jedna emotivní scéna  druhou. Herecké výkony (Dana Syslová, Evellyn Pacoláková, Dana Batulková, Stanislava Jachnická, Veronika Gajerová, Aleš Procházka) jsou bezvadné.

Proč název Ostatní světy? Jak se divák dozvídá od jedné z postav, jde o světy, které nejsou na první pohled vidět...

Ostatní světy jsou tedy velmi dobrým dramatem, s výraznou, ale hlavně dobře "odůvodněnou" psychologií postav, jejich životních postojů a míst, kam je ty postoje zavedou.

úterý 6. listopadu 2012

Film: Druhá šance

Film Druhá šance (USA, 2012) s Meryl Streep a Tommy Lee Jonesem je dobrou sondou do uhasínajícího manželského vztahu.

Kay (M. Streep) se po 30ti letém manželství s Arnoldem (T.L.J.) cíti v tomto vztahu oprávněně poněkud opomíjená, zatímco Arnold je se stavem věcí spokojen. Kay plní funkci klasické manželky, která vaří večeře, připravuje snídaně, uklízí, chodí do práce - a pro manžela se stala něčím, co připomíná kus domácího inventáře, který, pokud dobře funguje, není třeba brát ani na vědomi.  Má-li takový kus inventáře narozeniny, vhodným dárkem je třeba bojler.

Kay deptá zvyšující se nedostatek sdílnosti a intimity ve vztahu. Rozhodne se o ně bojovat. Přihlásí pár k manželskému poradci doktoru Feldovi (Steve Carell). Kay do toho dává vše: manželská poradna je v jiném státě, na úhradu pobytu a použije veškeré své úspory. Reakce Arnolda je samozřejmě typická: nikam jet nechce, manželství je v pořádku, nikdo mu  nebude dávat rady, nikomu se nebude svěřovat. V tomto duchu se pak táhne začátek pobytu a konzultací. Jsou to výborné scény, výborně napsané, výborně zahrané, a to všemi třemi aktéry. Všichni jsou velmi přesvědčiví ve svých úlohách, ale zmínit musím S. Carella v roli psychologa, který zvládl herecky docela obtížné situace, kdy musel páru klást otázky hodně na tělo, a přitom se nedostal do mentorské, anebo odtažitě vědecké polohy. Zrovna tak Tommy Lee Jones ve své roli odmítavého, načuřeného chlapa. O M. Streep se ví, že zahraje všechno, takže u ní to až tak nepřekvapí.

Film má kvalitu velmi autentické výpovědi, kdy do poslední chvíle divák neví, jak to vlastně s párem dopadne. A nejlíp udělá ten, kdo s úderem titulků odejde - neboť scéna, která jde do titulků, shodí celý předchozí vystavěný dojem a udělá z toho limonádu. No - prostě Amerika, musíme to tak brát, a nenechme se tím odradit od záměru podívat se na velmi dobrý film.

A co na to ostatní diváci? "Je vidět, že stačej 3 herci, aby se dal natočit dobrej film. Když je dobrej scénář".


P.S. Psychologovi dr. Feldovi dali garderobiéři super styl formálně odlehčených obleků, se kterým perfektně ladily ty jeho pletené kravaty. Ty se jim fakt povedly.

neděle 4. listopadu 2012

Divadlo: Hra vášní

Divadlo Rokoko, říjen 2012

Název představení Hra vášní nevystihuje přesně jeho podstatu, ale doba na něm strávená rozhodně není promrhaným časem. Je poměrně zdařilou sondou do dalšího vývoje letitého manželského vztahu, který naruší mladá milenka.

Manželský pár hrají Dana Syslová a Oldřich Vízner. Role sedne zejména paní Syslové, která působí ve všech scénách naprosto přesvědčivě. Příležitost ukázat se v roli milenky dostala Máša Málková, jejíž velmi časté přeřeky působily velmi rušivě, a někdy rozházely i ostatní aktéry. Velmi slabé místo.

Výborným nápadem bylo zosobnit svědomí, nebo druhé já (jak kdo chce), s nímž hlavní protagonisté vedou "vnitřní rozhovor".  Toto druhé já hrají Dana Batulková a Otakar Brousek ml. Vnitřní rozhovory, které vedou manželé, jsou nejzajímavějšími místy hry. Je v nich krásně vyjádřeno, jak lidé komunikují navenek, a jak věci jinak sami prožívají, jak se snaží zachovat vnější tvář, zatímco vnitřeně jsou rozrušení, naštvaní, zranění... Ta snaha být navenek kontrolovaný, avšak vevnitř se to bouří... Tyto rozhovory, v nichž Batulková s Brouskem perfektně přispívají k oživení, celé představení zvedají, odlehčují, semtam přidají trošku situačního komična.

Při tom všem nedoporučuji ke hře přistupovat jako ke komedii. Na to je příliš realistická. Hádejte, kdo z těch tří si nakonec sbalí kufry.

Beletrie: Kabinet

Autorka: Rikki Ducornet

Kabinet není až tak úplně výstižným názvem pro románek Rikki Ducornet, který americká spisovatelka loni vydala pod původním názvem Netsuke*.
Je to románek o sexuální posedlosti, která je nejen sebedestruktivní, ale bohužel ničící i téměř všechny, kteří se dostanou do její blízkosti. Román je psaný poměrně dramatickým jazykem, stylem vyjadřování a obsahem (nebo možná lépe popisem některých scén) odpovídá spíš mužskému způsobu vyjadřování, takže jsem se domnívala, že autor je muž, z čehož mě  vyvedl až doslov překladatele.

Hlavní postavou je psychiatr, který některé své pacienty  využívá k tomu, aby se s nimi vyřádil. Jeho manželka s japonskými kořeny, jemná, manželem věčně podváděná a obelhávaná umělkyně, mu přestává stačit, manželství dostává trhliny, vše směřuje k tragickému finále.

Kabinet není zrovna dílkem, které bych chtěla mít v knihovně, ale je varující: obsahuje vývoj dramaticky sebezničující, gradující posedlosti, navíc v kombinaci s osobou, která by měla ostatním pomáhat, a ne je zneužívat, s následnou tragédií dalších osob, relativně nevinných, zneužitých.

* Kdo bude číst až do konce, dozví se, co jsou to ty "netsuke" a hlavně, kde se vzaly.