neděle 25. prosince 2011

Beletrie: Osamělost prvočísel

Autor: Paolo Giordano

Mottem knížky Osamělost prvočísel je "rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich následky pak neseme po zbytek života" a je to zase jeden z těch románů, o kterém se dají napsat romány...

"Alice Della Rocca nenáviděla lyžařskou školu...nenáviděla vlněné punčocháče, které ji štípaly do stehen, lyžařské rukavice, ve kterých nemohla hýbat prsty, helmu, která ji bodala přezkou do sanice a hlavně přezkáče, vždycky ji tlačily a nutily ji chodit gorilím krokem" ...
"Sraz byl u lanovky přesně v půl deváté, kdy začínal provoz areálu. Děti z Alicina oddílu tam už byly, seřazené v jakémsi kruhu, všechny stejné jako vojáčci, zakuklené v uniformách a ochromené ospalostí a zimou. Bodaly hůlky do sněhu a opíraly se o ně, zavěšené za podpaží. S těmi bezvládně visícími pažemi vypadaly jako skupina strašáků. Nikomu nebylo do řeči a Alici ze všech nejméně. Otec ji dvakrát plácl do helmy, až moc silně, jako by ji chtěl zarazit do sněhu. "Koukej všechny strčit do kapsy. A pamatuj si: váhu dopředu, jasný? Vá-hu-do-pře-du", řekl jí. "Váhu dopředu", odpověděla ozvěna v Alicině hlavě.
Pak se otec vzdálil...domů do teplíčka číst si noviny. Dva kroky a pozřela ho mlha. Alice mrskla lyže na zem, kdyby ji otec viděl, pěkně by ji vyhuboval, hned na místě, přede všemi. Než nazula přezkáče do vázání, oklepala si podrážky hůlkou, aby odstranila přilepené hroudy sněhu."
...
Alice pomalinku sjížděla dolů a neviděla dál než na špičky lyží. Jen když zajela do hlubokého sněhu, pochopila, že má zatočit. Začala si prozpěvovat, aby se necítila tak sama. Čas od času si přejela rukavicí pod nosem a utřela si nudli. Přenes váhu, zapíchni hůlku a zatoč. Tlač víc do kolen. Teď váhu dopředu, jasný? Vá-hu-do-pře-du, radilï jí.... jen kdyby na chvíli odlepila oči od lyží a všimla si oranžové pásky s nápisem: trať je uzavřena... jen kdyby si vzpomněla, že při jízdě v hlubokém sněhu váha není vepředu...Ten skok nakonec nebyl tak vysoký. Pár metrů, sotva stihla ucítit prázdno v žaludku a pod nohama. Potom už Alice ležela obličejem ve sněhu a lyže, které přemohly lýtkovou kost, trčely ve vzduchu, pěkně kolmo zapíchnuté."

..................................................................................

"Když bylo Michele pět a půl roku, postavila před ní logopedka rovnoběžstěn z překližky v němž byly otvory čtyř různých tvarů: hvězda, kruh, čtverec a trojúhelník, a příslušné barevné formičky, které se do nich měly zastrkovat. Michela na ni udiveně zírala. "Kam patří hvězdička, Michelo?" zeptala se logopedka... Michela si svůj čas dopřála. Celou minutu. Pak ze sebe vypravila kvílivý sten, a který mohl být stejně tak výrazem radosti jako zoufalství, a s jistotou zastrčila hvězdičku do čtvercového otvoru.
Pro případ, že by na to, žes jeho sestrou něco není v pořádku, nepřišel Mattia sám, starostlivě ho na to upozorňovali spolužáci.
Mattia moc dobře věděl, že s legem nebo bez lega, oni si ostudu uříznou tak jako tak. S Michelou to jinak nešlo. Michela se něj bude lepit, poleje se džusem a pak začne fňukat jako vždycky, když je unavená.
Nejdřív si Mattia pomyslel, že by snad bylo lepší zůstat doma. Anebo ne, řekl si, že by bylo lepší, kdyby doma zůstala Michela. "Mami," začal nejistě. "Ano?" Mattia se nadechl. "A Michela tam fakt musí, na tu oslavu?" Matka rázem ztuhla a zabodla své oči do synových. Řekla jenom: "Samozřejmě že tam půjde", a tím se ta věc uzavřela.
...Pak, zatímco kráčeli podél parku, došel k přesvědčení, že na to nikdo nikdy nepřijde. Změnil směr, vešel do parku a Michelu táhl za sebou. "Miky, dobře mě poslouchej... tady si sedni a počkej na mě", řekl sestře. Michela se na bratra vážně dívala a neodpověděla, protože odpovědět neuměla. Byl od ní asi patnáct metrů a Michela se na něj už nedívala, byla plně zaujatá pokusem utrhnout knoflík ze svého kabátu.
...
Zastavil se pár metrů od lavičky, kde Michela ještě před pár hodinami seděla, soustředěná na zkázu svého kabátu. Přepadla ho jistota, průzračná a nevysvětlitelná, že jeho sestra už tam není. "


Ve výše uvedených vybraných pasážích z knížky se dá vyčíst skoro všechno, co je pro tento román charakteristické, čím je výjimečný.
Jednak je to jazyk, který autor používá. Ačkoli je používána spisovná forma, popis situací je tak živý, že to vůbec neubírá na autenticitě, čtenář je hned vtažen do děje, do něčeho důvěrně známého... Kdo někdy jako dítě musel brzo po ránu do nemožných podmínek jen proto, že jsou volnější vleky, kdo se taky tak opíral o hůlky v nudné frontě, kdo ví jak prásknou lyže do sněhu z ramen, kdo byl taky školen v jízdě permanentním pokřikováním aby šel víc do kolen a odloubával hůlkou z bot sněhové bačkory, je od první minuty zaujatým čtenářem - je zase zpátky někde pod svahem, i když si čte v teple na gauči. Pietro Giordano si totiž perfektně všímá některých věcí, které jsou hodně samozřejmé, ale až tak, že jim nevěnujeme pozornost, ačkoli je paradoxně silně prožíváme. Čtenář se při čtení stává skoro účastníkem děje, vše je velmi působivé.

Úryvky jsou tedy začátkem příběhu, příběhu dvou mladých lidí. Popsané situace jim navždy změnily život. Alice si při pádu na lyžích způsobila úraz s doživotními následky pro chůzi. Mattiova sestra beze stopy zmizí a on pociťuje celoživotně vinu. Mottem knihy je, že rozhodnutí uděláme během pár vteřin, ale následky neseme po celý život - zde však se nejedná o zcela dobrovolná rozhodnutí. Alice neměla ráda lyžařskou školu, nutil ji otec. Podvolila se drilovanému příkazu váhu dopředu v podmínkách, kdy se jím řídit neměla. Mattia také nechtěl mít zrovna na starosti postiženou sestru: bylo to na matčin příkaz. Oba dva jako děti sice udělali nějaká rozhodnutí, která jim zásadně změnila život, avšak, kdyby bylo po jejich, nedošlo by vůbec na situace, v nïchž se rozhodovali. Giordano (mimo jiné) přesným, a perfektně neokázalým způsobem zrcadlí to, čemu se říká blbé rodičovské rady. Omlouvám se, neznám jemnocitný, a přitom přiléhavý výraz. Lámání dětí do něčeho, co neodpovídá jejich naturelu, až se to projeví na jejich psychice (anorexie, sebepoškozování).

Příběh se dále točí kolem dospívání až cca do 35 let obou hrdinů, kteří, každý pro jiné vlastnosti, se ocitají mimo houf vrstevníků. Od školy jakoby si pro sebe zbývají, mají jeden pro druhého pochopení - a svým způsobem po sobě navzájem touží. Bohužel i když oba vědí jak, něco uvnitř jim vždy zabrání se k sobě víc přiblížit. Tam je to pěkné přirovnání k osamělosti prvočísel. To je gro příběhu, o kterém už víc psát nebudu, a který stojí za to si přečíst.

Divadlo: Muž bez minulosti

Dejvické divadlo, prosinec 2011

Muž bez minulosti je příběh je o ztrátě paměti a tím umožněném novém začátku. Hlavní postavu připraví o paměť parta chuligánů na nádraží, ránou basebalkou do hlavy.

Je to vcelku příjemné představení. Hodně pěkné hudby, zpěvu... na druhou stranu ale nic zásadního, co by s divákem nějak zamávalo. Prostě příjemně strávená hodina a třičtvrtě, nic míň, ale taky nic víc. Připadá mi, že je kolem toho představení víc povyku, než si zaslouží. Alespoň u mě ten povyk vzbudil určitá očekávání, která se ale nenaplnila: že by se s takovým tématem dalo pracovat lépe, víc z něj vytěžit.

Davidovi Novotnému v hlavní roli není co vytknout, a Martin Myšička je taky úžasnej :-) - jeho advokát je nezapomenutelný a asi nejlepší na celém představení.

Čili o zážitku se moc mluvit nedá, ale kouká se na to a poslouchá se to dobře. Sem tam se u toho dá i zasmát.

sobota 26. listopadu 2011

Divadlo: Teremin

Dejvické divadlo, listopad 2011

Hra Petra Zelenky Teremin o ruském elektrotechnikovi, kterou dávají v Dejvickém divadle v hlavní roli s Ivanem Trojanem pro mě asi byla letošní špička. Je to jedno z těch děl, o kterých se dají napsat romány. Díky takovým hrám mě baví chodit do divadel.

Rovnou předesílám, že se do tohoto příspěvku hodně zakousnu, takže to vezmu od konce, abych případné další diváky nepřipravila o zážitek.

Doporučuju pro příběh, pro zábavnou fyziku, pro herecké výkony, pro jistou absurditu, pro připomenutí toho, jak to za socíku fungovalo, pro sílu, s jakou představení vtáhne, pro energii, která se v místama na diváky přenáší, pro ujištění, že životní osud je často velký paradox. Zároveň ale upozorňuji, že je třeba v závěrečné scéně strpět jednu ruskou píseň, kterou moje generace až příliš dobře zná, neboť nám ji velmi často vyhrávali, a při které se stálo.


L. S. Těrmen


Lev Sergejevič Těrmen (ve hře se používá poangličtěné jméno Teremin) byl ruský vynálezce s nesmírně bohatým životním příběhem, středobodem jehož světa byly elektronky a takové ty všemožné součástky, kterým vůbec nerozumím a chovám posvátnou úctu k těm, kteří chápou pro mě něco tak záhadného jako elektromagnetické vlnění. Teremin se narodil v r. 1896 v St. Peterburgu a zemřel v r. 1993. Vystudoval fyziku, s jedním ze svých vynálezů, tzv. tereminvoxem se dostal v r. 1928 do USA (o jeho pobytu zde pojednává Zelenkova hra), tam jej pravidelně kontaktovala sovětská tajná služba, se kterou musel spolupracovat, oženil se tam s černoškou, po několika letech se vrátil do Ruska (pravděpodobně nedobrovolně, spíše unesen), byl vězněn v gulagu, odkud si jej vyžádal letecký konstruktér Tupolev... Posléze vyvinul odposlechové zařízení Buran, tajně nainstalované na velvyslanectví USA v Moskvě. Za jeho vývoj mu sovětská vláda jako jedinému odsouzenému vězni udělila Stalinovu cenu prvního stupně. Prý v roce 1946 (!) požádal o penzi a až do svého úmrtí v roce 1993 (!) pracoval jako mechanik v laboratoři akustiky. Zemřel v Moskvě v 97 letech.

Hra se odehrává po příjezdu Teremina do USA a mapuje jeho tam strávených asi 10 let až po jeho návrat za nevyjasněných okolností do Sovětského svazu. Během této doby tam Teremin představuje svůj "hudební nástroj" - původně sestrojený jako alarm (ovšem nejen sloužící jako alarm, takto byl jen představen Leninovi :-) ) . S několika přáteli rozjíždí sériovou výrobu nástroje, ovšem hospodářská krize jim plány překazí.


Ivan Trojan v hlavní roli


I.T. vynikajícím způsobem ztvárnil vědátora, takového toho "typického vědátora", neprůbojného člověka, který zaujat svou věcí klidně zapomene na sebe, bohužel však je zrovna tak necitlivý vůči svému okolí. Ivan Trojan je zde opravdu vynikající - moc mu sednou tyhle role starších mužů bez úsměvu. Jestliže dostal cenu Thálie za Oblomova, tak za tuto roli by měl dostat Thálii na druhou. Vzhledem k tomu, že Oblomova jsem viděla před pár dny, hodnotit mohu.

V dalších rolích jsou vynikající Jiří Bábek jako soukromé očko, Martin Myšička jako šéfdirigent, a David Novotný jako manažer. Naopak velmi slabí (nepeřesvědčiví a poněkud toporní) jsou dlouhovlasí mladí představitelé agentů sovětské tajné služby. V téhle souvislosti mě napadlo, že agenty by taky jistě perfektně vystřihl Ivan Trojan, a že kdyby se tady pro něj udělala dvou- event. trojrole (Teremin, 1. agent a 2. agent), bylo by ještě lepší a divácky atraktivnější.

Pokud je někdo zlákán se na Trojana v roli Teremina jít podívat, ať již dál nečte!!




Teremin - psychologie schizoidního typu osobnosti

Musím předeslat, že o skutečné osobnosti L.S. Těrmena nic nevím, a že to, čím se zde teď zabývám, je čistokrevně popis osobnosti tak, jak je ztvárněná na jevišti. Od reálné osoby to může být velmi vzdálené. Nicméně, předvedený charakter je nesmírně zajímavý.

V typologii se postava Termina nejvíce blíží typu zvanému "schizoid". O tomto typ osobnosti se ve zkratce dá říci, že když jste s ním, máte pocit, že:
- vám nerozumí,
- nedává najevo své city a co si myslí,
- s vámi nekomunikuje,
- tváří se, jakoby mu na vás nezáleželo,
- svým koníčkům holduje bez ohledu na své blízké.

Trojanův Teremin tak přijíždí se svým "managerem" Goldbergem, bez kterého se neobejde, do USA, jako "suchar". Ač velmi inteligentní, není schopen, narozdíl od Goldberga, své okolí zaujmout pro propagovaný výrobek, tzv. tereminvox. Jeho necitlivost ke společenským normám a konvencím ho nezadrží udělat (pro tu dobu, tj. 20 leta 20.st.) faux pas - pozvat ke stolu obsluhující černošku. Vůbec nechápe, že něco dělá "špatně". Své volno nejraději tráví se svými oblíbenými elektrosoučástkami, samotářsky. Agentům sovětské tajné služby, kteří jej vyhledají, bez problémů slíbí spolupráci, špionáž v letecké továrně, a své úkoly plní. Z jeho jednání je zřejmé, že se bojí o osud své rodiny doma, pokud by nespolupracoval.

Teremin nevyhledává žádné přátele a naprosto si vystačí se svými "obchodními partnery". Za nějakou dobu jej navštíví jeho žena: Teremin na její přítomnost naprosto nereaguje, emoční chlad z něj odkapává a ženu frustruje, neumožní jí společné bydlení, ona se musí v cizí zemi sama postavit na nohy a postarat se o vlastní existenci. Po několika letech, kdy je Teremin ve finanční tísni, svou ženu vyhledá: potřebuje půjčit. Ovšem teprve při té příležitosti, úplně mimochodem, též ženě oznámí, že se s ní vlastně před 2 lety rozvedl! Úplně suše, jakoby se nic nestalo, jednostranným aktem na základě nějakého paragrafu... Mistrná scéna I. Trojana. Jiná žena však za tím nebyla - Teremin se nezamilovává.

Agenti ho stále kontaktují, Teremin se bez odporu podvoluje. Mutačí si ty své vynálezy, ano - jako vynálezce je plodný (detektor lži, detektor pohybu), o okolí (ženy) se nezajímá. Nechá si od své černošské asistentky vysvětlit, proč by pro něj byl sňatek s ní výhodný, a vezme si ji - předtím ji důrazně upozorní, že není vhodným partnerem pro společný život. V závěru vychází najevo motivace pro veškeré jednání: Měl celý život pocit zodpovědnosti za svého otce, který jako dítě carského holiče mohl být nepřátelskou osobou. Aby se jeho otci neubližovalo, dělal vždycky, co mu kdo řekl... Šel představit alarm do Leninovy pracovny a jeho život dostal nečekaný směr: protože o alarmu Lenin prohlásil, že by se s ním dalo "hrát", musí ho v zájmu propagace elektrifikace Ruska jezdit předvádět jako hudební nástroj, napřed po Rusku, potom do USA. Cítil vůči otci tak silný závazek, že vlastně nikdy nedospěl: nikdy neučinil sám žádné svoje rozhodnutí, celým životem se táhla poslušnost vůči nějaké autoritě. A to přesto, že působil dojmem, jako by s ním nikdy nic nehnulo.

Tento permanentní závazek vůči otci (který pociťuje přesto, že o něm přes dva roky nemá zprávy) je zde klíčový. Schizoidní poruchy osobnosti mají své příčiny v dětství. Člověk sám si je obvykle neuvědomuje, jak jsou staré a zapomenuté. Někdo to nazývá výchovou. Jde o přístup rodičů k dítěti, který se do dítěte tak otiskne, že mu prostě charakter vnutí. V tomto případě by se dalo říci, přísní rodiče vnutili synovi představu, že je on je odpovědný za jejich blaho - a syn to má vsugerováno na věky. Ač nesmírně inteligentní a tvořivý člověk, jak je někde nějaká "autorita" - zde agenti KGB, beze všeho je poslechne, nemá výčitky, jedná na základě pokynu a to ho v jeho očích zbavuje odpovědnosti. Hlavně, aby se tatínkovi něco nestalo... a přitom tatínek je už pár let mrtvej.

Ta odhadovaná rodičovská přísnost zde má taky důsledky: zřejmě v dětství se mu moc lásky nedostalo, tak na ni v dospělosti neumí reagovat, neumí ji přijímat, natož dávat... má přerušené spojení k citům sebe samého. Jak by se mohl vcítit do někoho druhého?

Tereminův návrat do Svazu po desetiletém pobytu v USA je ve hře podán jako dobrovolné rozhodnutí. Pro mnohé nepochopitelné jednání: musel vědět, že ve Svazu ho čeká věznění. Z hlediska psychologie té osobnosti je to však pochopitelné. Termin jedná jako robot. Jako stroj, do kterého se něco dávno předem naprogramuje, a on už pak jen jede podle programu. On musí za a) poslouchat a za b) pociťovat závazek vůči domovu. Podle toho jedná a dál už nalevo napravo nehledí.

Máme zde krásně podanou nesmírně inteligentní, tvořivou osobnost, paradoxně však stejnou měrou sociálně nezralou. Ivan Trojan všechno tohle hraje opravdu bravurně.


OSHO: "V okolním světě jsou lidé, kteří chtějí dominovat, a lidé, kteří chtějí, aby jim někdo dominoval. Odpovědnost není jednostranná. Existují lidé, kteří chtějí být zotročeni, protože na otroctví je jedna věc: snímá z vás veškerou zodpovědnost. Pak má veškerou zodpovědnost váš majitel. Jste jen nástroj - cokoli řeknete, uděláte, ale necítíte žádnou tíhu. Takže mnoho lidských bytostí hluboko uvnitř touží zůstat otroky".

sobota 19. listopadu 2011

Divadlo: Spříznění volbou

Dejvické divadlo, listopad 2011

Spříznění volbou je román od J.W.Goetha. Autora znám spíš jen tak akademicky, tak jsem si řekla, že na něj zajdu do divadla, když není příležitost si ho zrovna přečíst (časové důvody).

Toto představení je z těch, která jsou hodnocena dost odlišně podle založení diváka. Znalci (fajnšmekři) literárních směrů a zvlášť ti citově orientovaní jsou spokojeni a řeknou: co čekáš, to je čistej Goethe! A dlouze vyargumentovávají, že to není dílo klasicistické, jak je uvedeno v programu, ale preromantické! Že to je preromantismus v čisté formě, autorovo pozdní období, reakce na spoutanou klasicistickou formu atp.

Nejsem znalec literární teorie a nechodím do divadla obdivovat čistotu formy. Jdu tam s přesvědčením, že se mi podaří dešifrovat sdělení, že pochopím, co chtěl autor vyjádřit. Bohužel, tuhle zásadní věc jsem si z představení neodnesla.

Kdybych představení Spříznění volbou měla co nejstručněji charakterizovat, řekla bych: třeskutost a splácanost. Ta třeskutost se projevuje v infantilní snaze po dodržení atributů uměleckého směru (druhá polovina se odehrává v "romantické přírodě", hudební doprovod) nepřehlédnutelným způsobem. Splácaností myslím to, že je přimixována spousta rozčilujících nadbytečných úkonů k jednotlivým rolím, které rozbíjejí děj a nenechají diváka prožít ztvárňovanou myšlenku. Pár příjemných filozofických chvilek (např. rozvíjení myšlenky o spřízněnosti volbou), je tak oddrmoleno, že si tu myšlenku divák neprožije, natož aby dostal příležitost si ji v sobě rozvinout. A to je hlavní chyba tohoto představení: spousta času se proplýtvá na zbytečnosti, a tam, kde jsou místa k zamyšlení, se přes ně přeběhne zběsilým úprkem. Hloubavějšího diváka, který nepotřebuje koukat na několikeré rozdávání ubrousků, ale rád by odžil nějaké to (sporadicky se objevující) hlubší téma, nechal ho v sobě rozehrát atd., tohle akorát naštve. Přehlídka zbytečností! Proč ty permanentní křeče?!

Je škoda, že to nudí a diváci se těšej až to skončí, protože je z toho představení cítit velká snaha mnoha lidí (až na kostymérnu viz níže) o dobrý výsledek. Až mi těch herců bylo líto. Ale kdyby se režisér v poslední třetině podíval do publika do tváří diváků, viděl by, kdy je to nebaví, jsou otrávení a jen čekají, až bude tomu (jejich) utrpení konec.

Zajímavé bylo pozorovat, co s herci udělají paruky, které jsou tu dost povedené. Z Jaroslava Plesla paruka, která je přirozeným vlasům velmi vzdálená, dělá svůdně atraktivního muže. Když ji pak sundá, o tři třídy spadne :-) . Naopak Martinu Myšičkovi dlouhovlasá paruka na přírodní způsob zdaleka tak neprospívá, jako když si ji sundá - to se na něj kouká mnohem lépe, i když já na něj hledím ráda skoro vždycky.

Nakonec jsem nechala Lenku Krobotovou. Vydařená paruka dělá z atraktivitou neoplývající herečky už dost nesympatickou bytost. Její rolí je však žena spíše precizní (minimálně ve vyjadřování), rozumářská, proč ji tedy k tomu všemu kostymérka nechá hrát celou první polovinu v totálně rozedrané a orvané sukni, takže připomíná čarodejnici? Kdykoli jsem se na ni podívala, myslela jsem víc na to, jaký je jejich kostymérka lajdák, než na to, co ta postava, mimochodem nejzajímavější ze všech, má vyjadřovat.

K té Lence Krobotové mám ale ještě jednu poznámku: Moc pěkně zpívá, resp. velmi pěkně se její zpěv poslouchá. Připadá mi lepší jako zpěvačka, než jako herečka. Při Oblomovovi mě to napadlo, tady jsem si to potvrdila.

A co na Spříznění volbou ostatní diváci? Vyjádření jedné divačky cestou k šatně při míjení tabulky s délkou představení: "Délka představení 3 hodiny - to nás mělo varovat!" :-) .

(Literární fajnšmekři jsou však spokojení).

čtvrtek 17. listopadu 2011

Divadlo: Oblomov

Dejvické divadlo, listopad 2011

Naskytla se mi mimořádná příležitost vidět Ivana Trojana v oceněné roli Oblomova, tak jsem vyrazila do nepohodlných a skoro i nedůstojných podmínek, které svým divákům poskytuje Dejvické divadlo.

Trojana mám totiž naživo v divadle ráda: narozdíl od jeho rolí filmových, jsem byla poprvé moc příjemně překvapená, když jsem ho v Dealer´s Choice viděla v poloze, v jaké jsem ho z filmu neznala.

O Oblomovovi jsem měla měla představu jako o nudném lenochovi, který celé dny jen proválí na kanapi. Oblomov Ivana Trojana ale až takový lenoch není: je poměrně akční, hlavně pokud jde o to, jak unikat před odpovědností.

Zato lenost a odpor k jakékoli činnosti úplně odkapává z Oblomovova sluhy Zachara, kterého perfektně zahrál Igor Chmela. Jak jsem tak na něj koukala, měla jsem sto chutí vstát, popadnout ho za flígr a zamávat s ním, aby se probral a začal něco dělat :-) .

Takže představení bylo docela dobrý, i když mi nic moc nedalo.

V Dejvickém mají ale fakt rezervy a měli by zamakat na těchto věcech:


  • zrychlit obsluhu za barem v době přestávky!


  • a nechat Oblomovovi zašít tu díru v županu.

sobota 12. listopadu 2011

Divadlo: Nájemníci pana Swana

Divadlo Pod Palmovkou, listopad 2011

Komedie postavená na štědrosti sociálního státu a možnostech jak to využít ve svůj prospěch, i když, pravda, bez podvodů se to neobejde. Ale tady nejde o nějaké hloubání nad tím, jestli dávky ano, ne, nebo kolik a komu. Je to prostě situační komedie a žádné pokusy o hlubokomyslné komentáře se k ní dělat nedají. A je to dobře, protože tahle hra je jen o tom pobavit diváky, a skvěle se to daří. Bavila jsem se od začátku do konce, zábava graduje.

Všichni herci hrají moc pěkně, speciální pochvala pro Radka Zimu a pro Zuzanu Slavíkovou, jejichž gagy způsobily, že jsem se několikrát smíchy doslova zlomila v pase.

Fakt parádní odreagovačka, doporučuju :-)

sobota 15. října 2011

Beletrie: No a já

Autorka: Delphine de Vigan

Druhá knížka, kterou jsem od de Vigan četla. Románek "No a já" napsala dříve (2007) než "Ani později, ani jinde" a upřímně nevím, proč Odeon čekal 4 roky, než mezinárodně oceňovanou autorku začal vydávat v Čechách.

De Vigan krásně plasticky popsala hlavní hrdinku, mladou inteligentní dívku, která "nemůže přestat myslet", ale na druhou stranu má problémy se sociálně začlenit. Lou, ocitající se trochu mimo kolektiv vrstevníků, to táhne k trošku starší dívce, bezdomovkyni No. Ve vztahu s No Lou postupně dospívá, a ztrácí falešné ideály ohledně spravedlivých šancí a víry v účinnost poskytnuté pomoci. Kromě života trochu "mimo" svět většiny vrstevníků mají obě slečny ještě jedno společné: No je otevřeně odmítnuta matkou, Lou její matka odmítá asi neuvědomněle a skrytě, ale Lou kontakt s ní necítí a chybí jí.

De Vigan nepíše pohádky, a proto románek končí tak, jak končí. V případě osoby bez domova však čtenář asi jiný konec ani neočekává, resp. happyend by celé dílko shodil - závěr je pro de Vigan typický a pro mě jediný správný, dodávající příběhu na autentičnosti.

Jazyk, který autorka používá, způsobuje, že jsem se při četbě cítila úplně jako bych byla v kůži hlavní postavy.

Co působí trošku křečovitě je dle mého přespříliš urputná snaha poukázat na sociální problém, zde bezdomovectví. Prostě připsat si body za předkládání těch "správných", společensky aktuálních otázek čtenářům.

Čtenářům, kteří si libují v četbě o mezilidských vztazích, se to bude "líbit", dílko asi kladně ohodnotí. Osobě se mi více líbil od této autorky románek Ani později, ani jinde (není tam ta křečovitá edukativnost), což mě ale těší, protože pro mě má de Vigan zlepšující se tendenci , a to je slibné.

sobota 8. října 2011

Divadlo: Past na myši

Divadlo Pod Palmovkou, říjen 2011

Hra podle detektivky Agathy Christie je i přes pár obligatorních vražd příjemný zážitek. Nejcharaktertističtějším rysem je asi relativně překvapivé rozuzlení, víc se o ději, s ohledem na to, že jde o detektivku, napsat nedá.

Ale dá se napsat dost pozitivního o ostatních věcech. Například dobrá scénografie. Kulisy pěkné, vytvářející atmosféru, na jeviště se hezky kouká. V sále se dobře sedí. Opravdu příjemné sedačky mají Pod Palmovkou relativně štědrou šířku. V uličce je dost místa i na delší nožky. A hlavně: dobře vyladěná vzduchotechnika, takže se diváci nedusej a navzájem nezahřívají jako v Dejvickém divadle, a na druhou stranu nemrznou nohy od kolen dolů jako od fukarů v ABC. Ve srovnání s příšerným zážitkem pokud jde o "pohodlí", který jsem měla naposledy v Dejvickém, to tady byla paráda, a nic nerušilo od dění na jevišti.

Sortiment na baru, ceny a rychlost obsluhy za barem taky v poho, takže celkový dojem lepší dvojka (na jedničku by museli servírovat ještě lepší víno, ale já jsem zmlsaná, takže laťka je hodně vysoko :-) )

sobota 24. září 2011

Film: Půlnoc v Paříži

multikino, září 2011

Psát o posledním filmu W. Allena bude trochu paradox. Není to špatné, ale nemám co by se mi na něm nějak zvlášť líbilo, spíš se víc dá napsat o tom, co se mi nelíbilo, a přitom vcelku film vyznívá docela dobře.

PO víc než dvacetiminuté předfilmové masáži reklamama jsem byla dost ubitá, a původní scény filmu se záběry Paříže mě tak trošku osvěžily. Záběry na pěknou, známou pařížskou architekturu, navíc beze slov, nemůžou nic zkazit. W. Allen klasicky nezdržuje, takže jak se ústřední páreček s rodiči partnerky (a proč) dostal do města na Seině se dozvíme až s rozvíjejícím se příběhem.

Hlavní postava Gil (ztvárnil Owen Wilson) je obdivovatelem Paříže 20. let minulého století, různých spisovatelů a umělců. Scénárista mu cestování časem umožnil opravdu hodně jednoduchým způsobem, kdy Gila odveze o půlnoci taxík do desetiletí, jakého se mu momentálně zachce a divák neví, jestli má tuhle jednoduchost ocenit (že z něj někdo nedělá blbečka), nebo zkritizovat (jak je to banálně vymyšlené).

Ale pojďme dál, tohle mi nevadilo. Měla jsem problém s obsazením rolí obou snoubenců. Ani jeden se mi nelíbil. Wilson se mi v té roli vůbec nezdál, až mi došlo, že mi připadá jako kříženec Topolánka s Vydrou, má stejné sako, výrazové prostředky a držení těla, a v té roli působil divně, nevěrohodně. Jako by ta role byla napsaná pro někoho jiného.... a pro koho... Jo, pro samotného Allena! Tomu by to sedělo. Dialogy, pohled očí, zájmy... všechno bych mu, kdyby to natočil se sebou v hlavní roli, jen o pár let dřív, věřila. Ale Wilsonovi teda vůbec, u něj se to mydlí. No, zkuste si schválně dosadit Topolánka nebo Vydru do hlavní postavy filmu třeba Zahraj to znovu, Same, a budete to mít.

Když udělám stručný exkurz do psychologie, řeknu to takhle: role představuje člověka s city poměrně těžkého introverta, ovšem Wilson má k dispozici extravertní výrazové prostředky. Sklony tíhnout k době předcházející přítomnost mu tak nejde uvěřit.

Gilova snoubenka Inez (Rachel McAdams) je sice přesvědčivá, ale tím to končí. Paradoxně nejvíc se mi ve filmu líbila Carla Bruni.

Film taky trochu shazuje neuvěřitelné množství legendárních umělců, které Gil během asi tří nocí v Paříži potká, a kteří se mohou přetrhnout, aby si s ním popovídali. V poslední čtvrtině už ta jména padají jak na běžícím pásu, jakoby se scénárista musel pochlubit, jaké všechny evropské umělce z 1./2 20. st. si vygůgloval.

Další slabinou je příběh vůbec. Ono ho tam moc není. Určitou výhodou je, že si u toho filmu můžete myslet na spoustu jiných věcí a vůbec to nechybí. Výlevy, které vede hlavní hrdina s umělci, jsou často předlouhé a nudné. Noční záběry zmožené diváky (třeba předchozí reklamní masáží) uspávají.

Film končí tak, jak všichni očekávají, že skončí.

V závěru to ale tak špatný film není, docela to ujde.

neděle 7. srpna 2011

Film: Útěk ze Sibiře

Americký film (2010) natočený podle pamětí účastníka mezinárodní skupinky, která se rozhodla k útěku ze stalinského gulagu ze Sibiře kolem Bajkalu, přes poušť Gobi, Himálaj a Tibet do Indie, je typickou ukázkou toho, čemu se říká zahozený téma.

Asi jsem od toho moc očekávala. Prostředí stalinského lágru. Principy jeho fungování, principy k přežití v něm. Charaktery vězňů různých národností. Plánování útěku, adrenalin při jeho realizaci. Krutost a sílu ruské zimy. Projevy různých povah uprchlíků v situacích mezi životem a smrtí, když jde o holé přežití. Způsob přežití v podmínkách hluboko pod nulou. Způsob přežití v poušti, její nástrahy. Himálaj jako takový. To všechno a další možnosti, které téma nabízí, mohl a měl film zúročit.

Jenže se tak nestalo. Nic z toho nevytěžil. V úvodu filmu, kdy se vězňové mezi sebou představují, vyznívá jejich komunikace v gulagu trapně, prkenně a neautenticky. A tak to zůstane po celou dobu trvání filmu. Způsob seznámení diváka s hlavními postavami a prostředím je skutečně jak pro blbé. Zčásti nudné, zčásti trapné, zčásti nepravděpodobné, tam se nepovedla ani maskérna. Má to jedinou výhodu: u tohoto filmu uděláte spoustu jiných činností, aniž byste o cokoli podstatného ve vývoji děje přišli, respektive divák je nucen najít si nějakou další činnost, aby se u sledování tohoto snímku neotravoval a neměl pocit totálně promarněnýho času.

Kdybych byla producentem tohoto filmu, asi by mě zavřeli. Za ublížení na zdraví. Za ublížení na zdraví režisérovi za to, co udělal s mými penězi na tento film (anebo výstižněji za to, co s nimi měl udělat, ale neudělal).

pátek 29. července 2011

Film: 127 hodin

To jsem si dala. Mě bylo špatně ještě hodinu po filmu.

Zatoužila jsem zajít do kina, ale někam jinam než do multikina, a protože jiný vyhlídnutý film už měl vyprodáno, připadal mi film 127 hodin jako jediná možnost. Nechtěla jsem si kazit dojem nějakou recenzí, tak jsem si o něm dopředu nic nezjistila, jen to, že je to o klukovi, který se na 5 dní zasekne ve skalách, šutr mu přimáčkne ruku a jemu nezbyde než se vlastníma silama z toho dostat. Asi už to víckrát neudělám, a raději se mrknu na nějaký podrobnější popis nebo recenzi.

No, tak to by bylo zhruba všechno, co se dá říct k ději. Chlapec se několikrát neúspěšně pokusí osvobodit ruku, eventuelně se jí zbavit, a to jsou přesně ty záběry, kdy jsem se na to fakt nemohla dívat, brrrr. Odhadem 20% filmu jsem fakt neviděla, jak se mi dělalo zle. Chirurg ze mě nikdy nebude. Honilo se mi hlavou, že na svý si přijdou sadisti a masochisti, ale není to film pro každýho. Pro mě teda rozhodně ne.

Když to vezmu z jiné stránky, hlavní postava je velmi pozitivní bytost, svým způsobem statečná, ale taky neuvěřitelně nezodpovědná.

A co na to ostatní diváci? Někteří se taky nemohli dívat na všechno, i kluci.

čtvrtek 28. července 2011

Film: Životy těch druhých

Film (SRN 2006) z prostředí Německé demokratické republiky o konfrontaci agenta státní bezpečnosti s životem netušícího sledovaného dramaturga.

Zpracování příběhu diváka upoutá od první minuty a drží ho až do konce. V úvodních scénách agent Wiesler přednáší na "škole" (nevím, jak nalejvárnu pro mladé budoucí špicly nazvat) s ukázkami ze svých výslechů. Ve výslechách je důslednost, nemilosrdnost a cílevědomost až z toho mrazí. Agent Wiesler bezmezně straně věří a je ochoten udělat cokoli když jde o lidi, od kterých údajně hrozí straně újma.

Jako "meč strany" dostane za úkol sledovat dramatika Dreymanna a jeho přítelkyni, herečku Christi. Následuje akce s bleskovou instalací štěnic do bytu Dreymanna. Je to asi jediné slabší místo filmu, protože v závěru scéna s jejich deinstalací vůbec neodpovídá časovým možnostem instalace.

Agent Wiesler je obdivovatelem Dreymannovy přítelkyně Christi a nenese dobře zjištění, že Christi je sexuálně obtěžována a vydírána stranickým papalášem pro kulturu. Tohle zjištění je jedním z motivů, proč Wiesler postupně ztrácí své zaryté komunistické přesvědčení, proč ho to stále více táhne pomáhat těm druhým a v závěru přes varování státní bezpečnosti, které je jeho chování nápadné, udělat akci na Dreymannovu záchranu. Následuje Wieslerovo odstavení, ale nezdá se, že by se ho to až tak dotklo, neboť zjistil stranické fungování a změnil osobnostní postoje. Dojemná scéna na konci filmu pak nepůsobí kýčovitě, i když je to přesně na hraně.

Tento film je dokladem toho, že když se daří, tak se zkrátka daří, a to od začátku do konce. Je to přesný příklad toho, jak by zpracování takového tématu mohlo vypadat. Tvůrci českého pokusu na toto téma, filmu Pouta, by se od filmu Životy těch druhých mohli učit, a to úplně všemu. Není oblast ani minuta, ve které by německé Životy nečněly nad českými Pouty.

čtvrtek 23. června 2011

Beletrie: Ani později, ani jinde

Autorka: Delphine de Vigan

Dlouho jsem neměla v ruce knížku, která by stála za zmínku. Dílko francouzské autorky to však bohatě vynahrazuje.

Knížka, vydavatelem označovaná jako román, má necelých 200 stránek, ale s nadsázkou se dá říct, že co stránka, to otázka, pocit porozumění, prožité obdobné zkušenosti, nebo prostě jen stejný pocit, který bych si nedokázala sama v životě tak přesně zvědomit, a proto formulovat - ale když to člověk čte, přesně ví, o co jde. V tom je mimořádnost dílka, jeho poutavost, přínos a jakási převládající opravdovost, ačkoli jde o fikci.

V českém překladu nazvané dílo "Ani později, ani jinde", je možná lépe trefené než původní název LES HEURES SOUTERRAINES - Podzemní hodiny (doba, chvíle), které lze brát jak doslovně, neboť hodně děje je situováno do prostředí pařížské podzemky, tak v přeneseném významu: hrdinové jsou ve stavech, kdy je okolnosti nutí "sáhnout si" na vlastní dno. Nicméně spojením těchto dvou názvů, českého a původního, se vytváří přesné vyjádření sdělení příběhu.

Román má 2 hlavní postavy, čtyřicetiletou ovdovělou matku 3 dětí Mathildu, a o pár let staršího, stále svobodného lékaře Thibaulta. Hrdinové, ač mají mnoho společného, a žijí oba v Paříži, se, jak je právě ve velkých městem obvyklé, neznají. Zda vůbec, a k jakému kontaktu dojde, nechává Delphine de Vigan do poslední chvíle jako zdroj napětí celého příběhu.... protože možností, kdy je to na spadnutí, je v ději tolik.... v tomto ohledu je to příběh skvěle dramaticky vystavěný.

Mathilda i Thibauld se dostali za hranu. Za hranu únosnosti vyčerpávajících vztahů. Každý z nich, po charakterové stránce oba dobráci, však záludnost takového vztahu rozezná v jiné jeho fázi - a rozhodnou se ho zbavit. Čtenář může pozorovat, jak se odlišný moment zlomu zobrazí na psychice obou hrdinů. A jak se někdy vyplatí řídit heslem "kdo uteče vyhraje". Protože některé "boje" nejde vyhrát. Nejde je vyhrát s beránčí povahou, když máte proti sobě podlého manipulátora, anebo někoho, komu na vás prostě nezáleží.

Mathildě zatápí nejbližší nadřízený. Nic není samo od sebe, takže i současné problémy mají své kořeny v minulosti. Jacques, její šéf, člověk nadaný velmi dobrým odhadem a jinými kvalitami, ovšem také ješita, manipulátor a pomstychtivec, jí totiž pomohl na výsluní. Pomohl ji k funkci, naučil ji, podporoval ji. Při jedné příležitosti však Mathilda vyjádřila svou podporu, objektivně podloženou, jinému muži, než svému šéfovi. A uražený ješita pro ni rozpoutal peklo. Odstřihl ji od projektů, od řízení vlastního oddělení, napřed od rozhodování a postupně i od informací. Zmařil její přestup v rámci podniku, snižoval ji před ostatními kolegy. Mathilda, životem, jakožto žena ve třiceti letech ovdovělá, starající se o 3 kluky, náležitě zocelená avšak dobrácká, se však nechce dát. Mathilda doufá, že se vše v lepší obrátí, že toto není možné. Mathilda sama nedělá podpásovky, a tak je nečeká od okolí, nevěří, že by někdo byl vůči ní podlostí schopen, její víra jí neumožňuje podívat se pravdě do očí, zjistit, jak ji zdatný manipulátor vydeptává, uvědomit si související zdravotní potíže, které se samozřejmě dostaví. Vydeptanost ji už neumožňuje odstup a objektivní odhad vlastních šancí. Ona to nakonec taky vzdá, podá výpověď, ale.... ale odhadnout to dřív, prásknout dveřmi včas, mohla si ušetřit strašně trápení.

Lékař Thibauld není spokojen s vývojem vztahu se svou dívkou. Má už pár vztahů za sebou, a záludnost neuspokojivého citového života, srážející mu sebevědomí, odhalí relativně včas. I v něm se napřed muselo něco zlomit, aby se ke změně odhodlal, je také trápen samotou, anonymností ve velkoměstě, ale od okamžiku realizace svého rozhodnutí ukončit vztah, který mu nedával, co potřeboval, Thibauldovo sebevědomí posiluje.

Knížka provokuje ke kladení mnoha otázek. Proč někteří lidé tak dlouho setrvávají nejen v nefunkčních, ale dokonce v sebezničujících vztazích? Je víra v dobrý konec vždy prospěšná? Má cenu setrvávat v prostředí, kde jste nežádoucí, kde vás nechtějí, odmítají? Jak je nebezpečné udělat tandem (byť jen pracovní) s ješitným manipulátorem a být jím zpočátku podoprován - v jaké potíže se potom promění být v jeho nelibosti... Mathildy mi bylo líto, trpěla jsem její neschopností sebrat se a jít jinam. Thibauld ve srovnání s ní ožíval... Přitom jeho problém byl menšího kalibru - on jen nebyl podporován, Mathildě byly házeny klacky pod nohy...

A zde se před vnímavým čtenářem něco předestře: že se vyplatí už za situace, kdy člověk necítí podporu, přenos pozitivní energie, že už v tom okamžiku se vyplatí s takovým vztahem skoncovat, přesněji nenechat se jím dál ovlivňovat, vyčerpávat, neinvestovat do něj svou energii, prostě vycouvat.... protože ono se to nezlepší. Ono se to bude, když se to nechá jít dál, jen zhoršovat... člověk zaplatí ztrátou sebejistoty, narušenou psychikou, může následovat onemocnění. Může se dostat někam, odkud se vyhrabat už bude nad jeho síly, nad jeho možnosti. Řečeno s českým překladem: Ani později, ani jinde.... i když zde toto konstatování pronáší muž, který se odpoutal včas:

"Rozešel se s Lilou. Udělal to. Samo konstatování mu připadá jako obrovský výkon, hrdinský čin.
Přesto zranění láskou obnáší veškerou prázdnotu, rozchody, stesky a to vše se v průběhu let sčítá a vytváří druhovou bolest. Neurčitelnou.
Přesto zranění láskou není příslibem ničeho: Ani později, ani jinde".

Krásně plasticky je vyjádřen každodenní život střední třídy ve velkoměstě, pocity pro mnoho lidí téměř každodenní, anebo zjednodušeně situace "nastavující zrcadlo" , které my, kteří prožíváme život v metropolích a jezdíme metrem, známe jako své boty, situace, které bychom mohli podepsat:

"Pravidla pohybu pod zemí napodobují pravidla silničního provozu. Předbíhá se vlevo a od pomalejších účastníků provozu se čeká, že se boudou držet na pravém kraji.
Pod zemí se vyskytují 2 kategorie cestujících. Ti první si jdou svou cestou, jako by visela ve vzduchoprázdnu, jejich kroky se řídí striktními zákony, které nikdy neporuší. S ohledem na úsporu času a prostředků je jejich přemisťování důmyslně rozpočítáno přesně na metr. Poznáte je podle rychlé chůze, podle toho, jak plavně proklouznou turnikety i podle jejich pohledu, který nikdy na ničem neulpí. Ti druzí se vlečou, zničehonic se zastaví, nenechají se strhnout davem, bez varování zabočí do vedlejší chodby. Jejich neuspořádaný přesun ohrožuje všechny. Prodírají se proti proudu, překážejí davu. Jsou to turisté, všelijací postižení a nebožáci. Pokud se sami neuchýlí stranou, dav se to to postará a vykáže je mimo.
A tak se Mathilda drží vpravo, skoro při zdi, drží se tam, aby nevadila.
Na jezdicích schodech se přidržuje pravého madla.
Najednou má znovu chuť řvát. Řvát, až si přetrhne hlasivky, řvát, až přehluší kroky a hovory. CHtěla by zařvat, jděte pryč, koukejte, co se z vás stalo, co se z nás stalo, koukejte na ty svý ušmudlaný pracky a bledý ksichty, koukejte, co jsme za odpornej hmyz, kterej se plazí pod zemí, jak den co den děláme neonovým světle pořád to samý, nejste pro to stvořený, potřebujete volnost pohybu.
Mathilda projde turniketem označujícím vchod do metra. Na křížení několika linek panuje anarchie. Protože tu není na zemi žádné značení, musí se prodrat proudem, probojovat si cestu.
Jsou tu tací, kteří uhnou, aby se vyhnuli strkání, i tací, kteří se domnívají, že jim vzledem k jakési jejich záhadné přednosti musí uhnout druzí.
Mathilda dnes večer zamíří k nástupišti, dívá se přímo před sebe, vrážejí do ní jako do fackovacího panáka."

---

"Žen a mužů jako paní Driesmanová viděl stovky. Žen a mužů, které město skrývá, aniž to ví. Kteří umírají doma a jsou nalezeni až po týdnech, kdy je pach už velmi silný a podlahou prolézají červi.
Žen a mužů, kteří si občas zavolají lékaře, prostě jen aby někoho viděli. Aby slyšeli něčí hlas. Pár minut mluvili.
Postupem let se naučil poznat samotu.Tu, co není vidět, ukrytou v nuzných bytech. Tu, o které se nemluví. Protože mnohdy trvá celé měsíce, než si někdo všimne, že paní Driesmannové už nemají sílu ani dojít na poštu pro důchod.
Dnes to na něj všechno padlo, dočista ho to sebralo, nedokáže si udržet nezbytný odstup mezi sebou a tou ženou.
Dívá se na ni a je mu do breku.
"Žijete sama?"
"Manžel zemřel v roce 2002".
"Máte děti?"
"Mám syna".
"Syn vás navštěvuje?"
"Žije v Londýně".
"CHodíte ven, paní Driesmanová?"
"Ale ano, pane doktore".
"Včera jste někde byla?"
"Ne."
" A předevčírem?"
"Ne."
"Jak dlouho jste nebyla venku?"
Žena si zakryla dlaněmi tvář a roztřásla se vzlykotem.
Kromě dvou tub kondenzovaného mléka je její lednička prázdná. "


To jsou 2 ukázky z útlé knížky nadupané postřehy a emocemi. Je zde ale víc dobrých myšlenek než jsem se zde pokusila nastínit. Nechám na čtenářích, aby si je objevili sami. Samotnou mě velmi příjemně překvapilo, kolik postřehů se dá natěsnat do necelých 200 stran. Prostě románek, o kterém by se daly psát romány... ale kdo by se tu s tím četl. Už takhle se mi nepodařilo být stručná.

Knížka se čte jedním dechem. Delphine de Vigan je jako autorka nejen velmi šikovná, ale dokázala, že je též vnímavá, a své pocity dokáže zvědomit, zformulovat a ještě touto formou zveřejnit.

Pro zdařile autentické vyjádření psychického stavu hrdinů, plastický popis toho, co se jim honí hlavou, zařazuji knížku i do kategorie psychologické literatury, vědoma si toho, že jde o čistokrevnou beletrii, ale... nemohu si pomoct to tam nedat :-)

pondělí 30. května 2011

Divadlo: Dealer's Choice

Dejvické divadlo, květen 2011

Výborné představení.

Dobré obsazení, svěží výkony. Hra o skupince mužů, kteří se pravidelně scházejí k pokeru, má úžasný spád, který se nikde nezadrhne, je to zábava od začátku do konce, i nějaká ta myšlenka se tam mihne, taková maličká sondička do pánské společnosti, když jsou bez žen.

Je to komedie, ale až zas taková sranda to není.

Doporučuju vidět - ovšem z předních řad. Bohužel koupit lístky není tak úplně jednoduché.

Divadlo: Hamlet

Dejvické divadlo, květen 2011


Utrpení skoro pro všechny smysly. Ušetřen zůstal jen hmat.

Tentokrát jsem měla vstupenku do poslední řady, pěkně nejvýš pod strop, a vědět co to bude obnášet, tak na tu hru nejdu. Poseděla jsem si v pořádném teploučku, zahřívaná těly sousedních diváků, neboť šíře zdejších židlí je podstatně menší než šíře průměrných mužských ramen. Přitom jsem čichala akumulující se kouř nějakých "voňavých" cigaret nebo co to bylo, koukala na příšerné kulisy divadelní hry, která se neodvíjí a děj stojí na místě. Je to ukrutná nuda, ale ještě v prostředí, kde otravuje úplně všechno. Rozvedu proč.

Hlavní ženská role obnáší permanentní pokuřování, což diváci, kteří mají místa do vyšších řad, asi mimořádně oceňují. Jestli v divadle nějaká klimatizace je, tak ji zapomněli zapnout. Hlavně díky tomu se někteří diváci z posledních řad nemohli dočkat přestávky, a s poznámkami, že za něco takového by divadlo mělo platit divákům, prchli do dejvických jarních ulic a na druhou polovinu představení už se nevrátili. Já se tedy nemohla dočkat přestávky. Ta se nějak ne a ne dostavit, až mě jednu chvíli zachvátila panika, že se snad pojede bez přestávky, myslela jsem jen na to, že tam snad chcípnu.

Kulisy: antilahoda pro oko. Straší tam plechové skříňky, takové ty známé ze socialistických šaten, nebyly snad natřené ani základovkou.

Dialogy nikam nevedou, uši si taky na nic nepřijdou. Nikam se to neodvíjí, dlouho to přešlapuje na jednom místě. Prostě to nudí.

Přešla mě chuť shánět v předprodejích vstupenky na divadelní představení. Hra bude stažena z repertoáru, po zásluze.

sobota 30. dubna 2011

Film: Králova řeč

multikino, duben 2011

Anglický princ Albert, kte celý život trpí vadou řeči (Colin Firth), je po smrti otce a skandální abdikaci staršího bratra, krále Eduarda VIII., nečekaně korunovaný králem. Filmový příběh je o osobním boji prince s jeho vadou, a to na pozadí událostí spojených se začátkem 2. sv. války.

Film mi nejvíc ze všeho připomínal pohádku, ale nic proti tomu. Je tam kladný, relativně pohledný hrdina (relativně proto, že ač mám pro Colina Firthe slabost, tady se mi fyzicky až tak nelíbil), hrdina má převahu dobrých, ale také pár princovsky záporných vlastností, je tam překonávání překážek a je tam zdárný konec.

Výkon Colina Firthe v hlavní roli je nesmírně přesvědčivý. Ztvárnění osoby s řečovou vadou se mu povedlo takovým způsobem, že některým divákům se při jeho proslovech svíral krk napětím, které přechází - z prince na diváka. Diváci doslova prociťují jeho trapasy, ale i jeho snahu, úsilí.

Film se vlastně celý točí kolem postupu, procesu nápravy princovy vady řeči. V tomto ohledu z psychologického hlediska žádný převrat: je zde podána klasická příčina série traumat z dětství v kombinaci s přeučováním leváka na praváka, náročnost otce, atp.

Léčba začíná klasicky celkovým uvolňováním (jde o opravdu komplexní uvolnění, svalového krunýře těla, hlavy, psychické uvolnění - to všechno jako podmínky další práce). Tohle se tvůrcům povedlo velmi pěkně a film je zakončen úspěšným proslovem korunované hlavy. Čili způsob léčby zabral.

Největší devizu filmu vidím v tom, že vnímaví diváci mají možnost si z tohoto filmu odnést víc než jen příběh. Je to o možném škodlivém vlivu naprogramování v dětském věku, a o způsobu, jak se ho zbavit.

Reakce diváků? Kromě zmíněné křeče v hrdle konstatování, že je to pěkný film proti kterému asi nikdo nemůže nic moc negativního říct.

neděle 13. března 2011

Film: Nevinnost

multikino, březen 2011

Zase jeden povedený český film. Velká škoda, že je nový, takže nemůžu být moc konkrétní, aby ti, kdo ho ještě neviděli, nepřišli o zážitek... devizou tohoto filmu je totiž jeho dramatizace, vyústění, rafinovaně vystavěný příběh a ještě rafinovanější servírování sekvencí příběhu divákovi.

Když to tedy z výše uvedného důvodu co nejvíc zobecním, tak můžu napsat, že tak nějak by se to klidně mohlo v něčím životě stát, že to není až taková fikce. Zavilost a urputnost ve snaze urvat si pro sebe zajímavého partnera, nebo obvinění ze zneužívání nezletilých, situace jsou podané dost realisticky, neměla jsem pocit násilného přehánění ani při "překvapivém" finále. Zajímavá psychologie postav.

Dobrý film, nemám co zkritizovat.

neděle 13. února 2011

Film: Norské dřevo

únor 2011
Film dle románu Norské dřevo japonského autora Haruki Murakami

Četla jsem knížku. Ale film je možná lepší. Barevný, barevný film. Ale musím to vzít popořádku. Bude z toho taková komparace knihy x filmu, podle toho, jak mě to bude napadat.

Kniha japonského autora Haruki Murakami Norské dřevo mi připadala zvláštní, dobrá, ale zůstával ve mě po přečtení silný pocit bezvýchodnosti a deprese, částečně i určitého nepochopení, proč postavy jednají jak jednají.

Film je mnohem přímočařejší. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale diváka nenechá na pochybách, kdežto jako čtenář jsem na určitých pochybách byla - anebo přesněji jsem za chováním postav viděla jako možnou i jinou motivaci, než předkládá film.

Knížka není zrovna veselý životabudič, ale pokud jde o film, přijde si na své ten, kdo rád vidí pláč. Pláč mladé Japonky Naoko, kterou duševní stav dovede až do "sanatoria" je zobrazen přesvědčivě, pro mě však poněkud příliš často. Pláč hrdiny Toru Watanabe po její sebevraždě je však na místě.

Film však divákovi ukazuje jako zásadní Naočin problém před její sebevraždou její problémy sexuálního charakteru. Nejsem si tím jistá, protože kniha nechává přecejen víc místa pro fantazii, ale tady si myslím šlo o nepříliš zdařenou filmařskou zkratku (aby divák moc netápal), která Naočiny problémy příliš zjednodušuje a degraduje.

Kniha se nevyhýbá erotickým pasážím. Ve filmu je jich také dost, avšak jsou ztvárněné pro Evropana asi trochu nezvykle: dlouhé záběry na tváře milenců při aktu, ženy však nikdy do záběru neodloží ani horní díl spodního prádla... filmaři z toho prostě vybruslili. Momenty pro knihu charakteristické před divákem nezapřeli, avšak velmi cudně - na druhou stranu potom stačilo naznačit, záběry na obličeje jsou zbytečně dlouhé, divák si domyslí, co se děje... Jsou to ty z momentů, které film dělají zbytečně dlouhý. Při těchto záběrech jsem se nudila. To však neznamená, že bych to jen zkrátila... moc mi chyběly exteriéry ve městech.

Japonsko 60. let... Kostyméři a rekvizitáři to zvládli perfektně, snad žádná chybička: dobové košile, trička, konvice na vodu, nábytek, vzory na tapetách i závěsech - skutečně jako by se člověk propadl o těch 40 a víc let zpět... ale všechny exteriéry jen v přírodě. OD filmu jsem si však slibovala, že bych něco z architektury taky mohla zahlédnout... bohužel, filmaři z toho vybruslili jako s těmi milostnými scénami, prostě nic... jen ty interiéry a příroda, která se dá natočit stejná jako byla před 50 lety.

Záběry na přírodu ale na druhou stranu pochválit musím. Tady je to o té zmiňované barevné barevnosti. Zelená tráva je krásně zelená, kámen má kamennou barvu, lišejník lišejníkovou a mech mechovou, voda v bažině vypadá a zrcadlí jak voda v bažině....zima je v zimním bílo - šedo-černém ladění, ale i tak šály a čepice mají reálné pestré barvy, léto má dopadající paprsky na listy dřevin... Jestli mi něco při četbě knihy chybělo, tak to byla kvalita barev. Při četbě mi totiž vše připadalo ponuré, jakoby přes filtr, kde spojující ladění je černá... autor umí bezvýchodnost popsat velmi dobře a duševní stavy ne zrovna optimistického vyladění taky.

Film tuto notu samozřejmě obsahuje také a staví na ní. A na diváka tak doléhá situace hlavního hrdiny, který se z lásky pohybuje mezi jednou duševně chorou dívčinou, a druhou, ne snad chorou, ale jím poněkud manipulujícím, a je tak vystaven tlaku svědomí: na jednu stranu si může říkat: Proč to Toru trpí, proč se na praštěná děvčata prostě nevykašle, nenajde si nějaké vyrovnané stvoření, s nímž by byl bezstarostnější? A na druhé straně: je dobré useknout vztahy s osobami, které jsou sice zdrojem spíš starostí, ale pro které jsme to jediné stéblo, kterého se mohou zachytit? Hm.......... Tím jsem chtěla nastínit, proč je to pro diváka náročných 130 minut... Protože ve společnosti duševně silně nevyrovnaných uplakaných hrdinek se necítí dobře, protože s Toru soucítí... a možná se i těší, až tomu bude konec tomu utrpení.

Konec filmu, řekla bych, vyznívá proti knize optimističtěji. Je tam jasný náznak nového života bez přítěží minulosti, takže z kina lidi nejdou ubití.

Když to shrnu, pěkná kniha, pěkný film, který možná překoná knihu, minimálně ve srozumitelnosti, avšak - bez předchozí znalosti předlohy by se mi ve filmu hůř orientovalo, možná bych byla zdeptaná... každopádně se mi vyplatilo dopředu znát, co od toho mohu čekat.

Film: Muži, kteří nenávidí ženy

únor 2011
Film podle detektivního románu švédského autora Stiega Larssona
Muži, kteří nenávidí ženy

Literární předloha o 500 stranách docela zdařile smrsknutá do dvou hodin.

Děj je pro film samozřejmě osekán na nutné minimum, bohužel pro diváky, kteří nečetli knížku, je na hraně srozumitelnosti - neznají motivaci postav a z plátna se jí dozvědí až s dlouhým zpožděním.

Mimo jiné se film nezdržuje s poměrně zajímavými vazbami a vztahy mezi postavami, pletkami hlavního hrdiny, které příběh poněkud polidšťují, a pro mě ho tak činily i zajímavějším.

Barevné filtry ve filmu použité znásobují očekávanou ponurost, avšak též umocňují nadsazenost a poněkud vzdalují realitě. Pro mě prostě film postrádal barvy - jakoby se ze světa vytratila jasná červená, zelená, modrá a zůstaly jen jejich přitmavené kombinace s všudypřítomnou černou.

V tomto případě tedy před filmem preferuji původní literární předlohu, asi i proto, že v mé fantazii byly všechny postavy fyzicky atraktivnější než jejich protějšky na plátně.

pondělí 31. ledna 2011

Divadlo: Saturnin

Divadlo ABC, leden 2011

Vcelku milé představení na hranici mezi komedií a muzikálem. Hudba však vybraná dobře, stylově.

Začátek trochu rozpačitý, dramatizaci nepomáhá (zdržuje) rozdávání koblih do publika. Hladoví diváci byli nadšeni, my ostatní se tím až tak nebavili.

Existuje pár momentů, pro které stojí za to představení vidět, především scény týkající se lekci tenisu, a pak výměny s živým míčkem.

Dobrá zábava.

(Malé doporučení: chcete-li být obdarováni koblihou, kupte si lístky na kraj řady, vaše šance se zvýší)