Film: Vicky Cristina Barcelona

Biooko, květen 2010

Tenhle film mě bavil, a daly by se o něm psát romány. Užila jsem si to po všech stránkách: hudba: příhodné chytlavé španělské rytmy, kamera: záběry na moji oblíbenou Barcelonu včetně perly mezi parky - hravý Gaudího park Güell, obsazení: na 4 hlavní postavy se taky dá docela koukat - moje preferovaná Penelope Cruz mě nezklamala.

Režíroval W. Allen, a je to taková ne úplně typická allenovka, ale přesto dost typická allenovka. Paradox vysvětlím. Liší se ve výběru hlavní postavy - tentokrát žádný neurotický muž, úvahy o vztazích atp. Na druhou stranu tam ta úvaha o mezilidských vztazích je, a je na ní položeno téma filmu: kdo bude ve vztazích šťastnější a úspěšnější - racionální Vicky nebo hédonická Cristina?

Allen obě mladé ženy nechává chytit se na vlastní hodnoty.
A tak si racionální Vicky nechce přiznat, jaké kouzlo pro ni může mít (a má) relativně citově orientovaný požitkářský malíř. Ačkoliv by možná ráda, svým citům Vicky nemůže poručit, a její převažující racionální složka ji nedokáže před zbouřenými city ochránit.
Naproti tomu požitkářská Cristina, která to nemá v hlavě všechno předem tak nalajnováno, a zakládá si na nekonvenčnosti v lásce, dlouho nevydrží ve vztahu k malíři, když musí akceptovat jako jeho součást i umělcovu bývalou manželku coby nezbytnou partnerku.

Woody odpověď na to, jak ty 2 póly vybalancovat, ve filmu nedává. Vicky se vdá, avšak šťastná si v manželství se stejně založeným (odpovědným) mužem nepřipadá. Cristina opustí bohémský umělecký pár, a jde hledat sama sebe.

A to je konec....