Film: Rodinný krb (Fr. 1970)

Festival francouzského filmu 2009

Příběh novomanželů. Mladá žena (Christine) se vdá za nezralého kluka. Jemu (Antoine) po čase začne vadit to, co se mu na Christine dřív nejvíc líbilo, čím si ho získala. Když se při náznaku krize (no - spíše klasicky přijde na řadu stereotyp) objeví na scéně jiná žena, historie se opakuje: Japonka ho fascinuje svou kulturně založenou odlišností, on odchází od rodiny (nechá manželku s ročním synem svému osudu a nazdar). Ovšem právě to, co se mu na japonské milence tak líbilo (permanentní úsměv a pasivita při hovoru), ho po čase tak nudí, že při každé příležitosti telefonuje ženě domů...

Nejvíc mě v celém filmu potěšily kusé a nečetné, ale přece jen se občas vyskytující záběry Paříže r. 1970, interiéry a dvorek. Velkoměsto v detailu ne až tak blyštivé... Scéna s čekáním na pevnou telefonickou linku a způsob urychlení jejího zapojení mi taky něco připomínal.

Tím jsem nějak vyčerpala pozitiva, která se mi z tohoto filmu dostala pod kůži. Příběh mi připadal varující: Pierre, ač fyzicky velmi přitažlivý muž, mě svou psychickou nedospělostí nesmírně iritoval. Trpěla jsem za Christine, a za celou dobu nepřišla na jednu podstatnou věc:
proč se ti dva vůbec brali??

Byl to můj první Truffautův film, novější než níže uvedená Hebká kůže, ale podle mého míň zdařilý. Co však je obrovský rozdíl, posun ve Francii zobrazené v r. 1964 v Hebké kůži s rokem 1970 v tomto filmu.