Detektivní román
Novinář odsouzený za zveřejnění neověřených informací, Mikael Blomkvist, se smluvně zaváže k pátrání ve starém kriminálním případu: vnučka jednoho průmyslníka zmizela před 40 lety. Blomkvist se seznámil se svéhlavou Lisbeth Salanderovou, dvacetiletou nepřekonatelnou hackerkou, která se stane pro jeho pátrání nepostradatelnou. Společně rozkryjí temnou a krvavou rodinnou historii.
Detektivka o 500 stranách je poutavá, čtenář se od ní nerad odtrhává a rychle se k ní vrací. Najdou se napínavá místa, hrdinové jsou v nebezpečí, takže podmínky pro detektivku jsou splněné.
Název mi podsunul, že půjde o román s psychologicky plasticky vykreslenými postavami - není a toto je slabé místo knihy. Postavy jsou emočně ploché, jejich charaktery se odhadují téměř výhradně z jejich skutků. Někdy to působí dojmem, že před sebou nemáme lidi, ale roboty. Zejména v postavě hackerky Lisbet, která je nepřekonatelná ve svém oboru, nedělá v práci chyby - a naopak si zásadně neví rady sama se sebou. Totéž platí o hlavní postavě Blomkvista, který 100% chrání zdroje, nikdy neporušuje smlouvy, zásadně plní sliby... kdyby postavy pátračů neměly alespoň zdravou chuť na sex, měli bychom před sebou nějaká "charakterová monstra".
Vesměs to na mě působilo dojmem, že autor, než se pustil do psaní, si udělal nějakého "pavouka" - kdo s kým kdy kde a proč, a potom to lepil příběhem dohromady, ale na emoce postav mu nezbyly síly nebo čas, pokud jim vůbec kdy ve svém životě věnoval pozornost.
Až na samém závěru knihy mě autor přesvědčil, že žil mezi lidmi, protože závěrečná scéna v knize je konečně autenticky lidská, a přesto, že je pro knihu naprosto netypická, se mi nejvíc líbila, a proto jsem se rozhodla si ji sem přepsat:
Mezi svátky se Lisbeth Salanderová doslova odpojila od okolního světa. Nebrala telefon a ani nezapnula počítač. Dva dny strávila praním, drhnutím a uklízením svého bytu. Rok staré papírové krabice od pizzy a noviny svázala do balíků a vyhodila. Současně vynesla ven šest černých pytlů na odpadky a asi dvacet tašek s časopisy. Zjevně se rozhodla začít nový život. Chtěla si koupit nový byt - až přijde něco vhodného - , ale do té doby bude její starý domov zářit čistotou jako nikdy předtím.
Poté seděla jako ochromená a přemýšlela. Za celý svůj život necítila takovou touhu. Chtěla, aby u ní zaklepal Mikael Blomkvist, a... a co pak? Aby ji zvedl do náruče? Aby ji vášnivě odnesl do ložnice a strhal z ní šaty? Ne, vlastně chtěla jen jeho společnost. Chtěla slyšet, jak říká, že ji má rád takovou, jaká je. Že má své zvláštní místo v jeho světě i životě. Chtěla od něj nějaké gesto lásky, nikoli pouze přátelství a kamarádství. "Začíná mi hrabat," pomyslela si.
Měla pochybnosti o sobě samé. Mikael Blomkvist žil ve světě obydleném lidmi s úctyhodným povoláním, spořádaným životem a spoustou jiných kladů. Jeho známí dělali zajímavé věci, objevovali se v televizi a vytvářeli novinové rubriky. "K čemu bych ti byla já?," Největší hrůzou Lisbeth Salanderové, tak velikou a temnou, že téměř nabývala fobických proporcí, bylo to, že by se lidé vysmáli jejím citům. A najednou cítila, jak se veškerá její obtížně vykonstruovaná sebedůvěra hroutí.
Pak se rozhodla. Několik hodin mobilizovala síly nezbytné k tomu, a by za ním zašla a pověděla mu, co cítí. Všechno ostatní bylo nesnesitelné.
Potřebovala nějakou záminku, aby u něj mohla jen tak zaklepat na dveře. Nedala mu žádný vánoční dárek, ale věděla, co koupí. Ve vetešnictví viděla sérii plechových reklamních cedulí z padesátých let s postavami vytlačenými do reliéfu. Na jedné z nich byl Elvis Presley s kytarou na boku a bublinou s textem Heartbreak Hotel. Neměla nejmenší smysl pro zařizování interiéru, ale přesto věděla, že se cedule bude báječně vyjímat v chatě na Sandhamu. Stála sedm set osmdesát korun a Lisbeth ji z principu usmlouvala na sedm set. Zabalený dárek vzala do podpaží a vydala se do jeho bytu na Bellmanově ulici.
Na Rohové ulici vrhla pohled na Kaffeebar a najednou uviděla Mikaela Blomkvista, jak vychází ven s Erikou Bergerovou v závěsu. Něco jí řekl, Erika se rozesmála, vzala ho kolem pasu a políbila ho na tvář. Řeč jejich těla nebylo možné interpretovat mylně - bylo zjevné, co mají v úmyslu.
Bolest byla tak náhlá a strašná, že se Lisbeth zarazila uprostřed kroku a nebyla schopná pohybu. Jedna její část chtěla běžet za nimi. Chtěla vyndat plechovou ceduli a použít ji k tomu, aby Erice Bergerové uřízla hlavu. Neudělala nic, ale hlavou se jí honily podobné myšlenky. Nakonec se uklidnila.
"Salanderová, jsi trapná kráva," řekla si nahlas. Otočila se na podpatku a vrátila se do svého uklizeného bytu. Když míjela Zindenkdamm, začalo sněžit. Elvise nacpala do kontejneru na odpadky.
