Autorka: Delphine de Vigan
Dlouho jsem neměla v ruce knížku, která by stála za zmínku. Dílko francouzské autorky to však bohatě vynahrazuje.
Knížka, vydavatelem označovaná jako román, má necelých 200 stránek, ale s nadsázkou se dá říct, že co stránka, to otázka, pocit porozumění, prožité obdobné zkušenosti, nebo prostě jen stejný pocit, který bych si nedokázala sama v životě tak přesně zvědomit, a proto formulovat - ale když to člověk čte, přesně ví, o co jde. V tom je mimořádnost dílka, jeho poutavost, přínos a jakási převládající opravdovost, ačkoli jde o fikci.
V českém překladu nazvané dílo "Ani později, ani jinde", je možná lépe trefené než původní název LES HEURES SOUTERRAINES - Podzemní hodiny (doba, chvíle), které lze brát jak doslovně, neboť hodně děje je situováno do prostředí pařížské podzemky, tak v přeneseném významu: hrdinové jsou ve stavech, kdy je okolnosti nutí "sáhnout si" na vlastní dno. Nicméně spojením těchto dvou názvů, českého a původního, se vytváří přesné vyjádření sdělení příběhu.
Román má 2 hlavní postavy, čtyřicetiletou ovdovělou matku 3 dětí Mathildu, a o pár let staršího, stále svobodného lékaře Thibaulta. Hrdinové, ač mají mnoho společného, a žijí oba v Paříži, se, jak je právě ve velkých městem obvyklé, neznají. Zda vůbec, a k jakému kontaktu dojde, nechává Delphine de Vigan do poslední chvíle jako zdroj napětí celého příběhu.... protože možností, kdy je to na spadnutí, je v ději tolik.... v tomto ohledu je to příběh skvěle dramaticky vystavěný.
Mathilda i Thibauld se dostali za hranu. Za hranu únosnosti vyčerpávajících vztahů. Každý z nich, po charakterové stránce oba dobráci, však záludnost takového vztahu rozezná v jiné jeho fázi - a rozhodnou se ho zbavit. Čtenář může pozorovat, jak se odlišný moment zlomu zobrazí na psychice obou hrdinů. A jak se někdy vyplatí řídit heslem "kdo uteče vyhraje". Protože některé "boje" nejde vyhrát. Nejde je vyhrát s beránčí povahou, když máte proti sobě podlého manipulátora, anebo někoho, komu na vás prostě nezáleží.
Mathildě zatápí nejbližší nadřízený. Nic není samo od sebe, takže i současné problémy mají své kořeny v minulosti. Jacques, její šéf, člověk nadaný velmi dobrým odhadem a jinými kvalitami, ovšem také ješita, manipulátor a pomstychtivec, jí totiž pomohl na výsluní. Pomohl ji k funkci, naučil ji, podporoval ji. Při jedné příležitosti však Mathilda vyjádřila svou podporu, objektivně podloženou, jinému muži, než svému šéfovi. A uražený ješita pro ni rozpoutal peklo. Odstřihl ji od projektů, od řízení vlastního oddělení, napřed od rozhodování a postupně i od informací. Zmařil její přestup v rámci podniku, snižoval ji před ostatními kolegy. Mathilda, životem, jakožto žena ve třiceti letech ovdovělá, starající se o 3 kluky, náležitě zocelená avšak dobrácká, se však nechce dát. Mathilda doufá, že se vše v lepší obrátí, že toto není možné. Mathilda sama nedělá podpásovky, a tak je nečeká od okolí, nevěří, že by někdo byl vůči ní podlostí schopen, její víra jí neumožňuje podívat se pravdě do očí, zjistit, jak ji zdatný manipulátor vydeptává, uvědomit si související zdravotní potíže, které se samozřejmě dostaví. Vydeptanost ji už neumožňuje odstup a objektivní odhad vlastních šancí. Ona to nakonec taky vzdá, podá výpověď, ale.... ale odhadnout to dřív, prásknout dveřmi včas, mohla si ušetřit strašně trápení.
Lékař Thibauld není spokojen s vývojem vztahu se svou dívkou. Má už pár vztahů za sebou, a záludnost neuspokojivého citového života, srážející mu sebevědomí, odhalí relativně včas. I v něm se napřed muselo něco zlomit, aby se ke změně odhodlal, je také trápen samotou, anonymností ve velkoměstě, ale od okamžiku realizace svého rozhodnutí ukončit vztah, který mu nedával, co potřeboval, Thibauldovo sebevědomí posiluje.
Knížka provokuje ke kladení mnoha otázek. Proč někteří lidé tak dlouho setrvávají nejen v nefunkčních, ale dokonce v sebezničujících vztazích? Je víra v dobrý konec vždy prospěšná? Má cenu setrvávat v prostředí, kde jste nežádoucí, kde vás nechtějí, odmítají? Jak je nebezpečné udělat tandem (byť jen pracovní) s ješitným manipulátorem a být jím zpočátku podoprován - v jaké potíže se potom promění být v jeho nelibosti... Mathildy mi bylo líto, trpěla jsem její neschopností sebrat se a jít jinam. Thibauld ve srovnání s ní ožíval... Přitom jeho problém byl menšího kalibru - on jen nebyl podporován, Mathildě byly házeny klacky pod nohy...
A zde se před vnímavým čtenářem něco předestře: že se vyplatí už za situace, kdy člověk necítí podporu, přenos pozitivní energie, že už v tom okamžiku se vyplatí s takovým vztahem skoncovat, přesněji nenechat se jím dál ovlivňovat, vyčerpávat, neinvestovat do něj svou energii, prostě vycouvat.... protože ono se to nezlepší. Ono se to bude, když se to nechá jít dál, jen zhoršovat... člověk zaplatí ztrátou sebejistoty, narušenou psychikou, může následovat onemocnění. Může se dostat někam, odkud se vyhrabat už bude nad jeho síly, nad jeho možnosti. Řečeno s českým překladem: Ani později, ani jinde.... i když zde toto konstatování pronáší muž, který se odpoutal včas:
"Rozešel se s Lilou. Udělal to. Samo konstatování mu připadá jako obrovský výkon, hrdinský čin.
Přesto zranění láskou obnáší veškerou prázdnotu, rozchody, stesky a to vše se v průběhu let sčítá a vytváří druhovou bolest. Neurčitelnou.
Přesto zranění láskou není příslibem ničeho: Ani později, ani jinde".
Krásně plasticky je vyjádřen každodenní život střední třídy ve velkoměstě, pocity pro mnoho lidí téměř každodenní, anebo zjednodušeně situace "nastavující zrcadlo" , které my, kteří prožíváme život v metropolích a jezdíme metrem, známe jako své boty, situace, které bychom mohli podepsat:
"Pravidla pohybu pod zemí napodobují pravidla silničního provozu. Předbíhá se vlevo a od pomalejších účastníků provozu se čeká, že se boudou držet na pravém kraji.
Pod zemí se vyskytují 2 kategorie cestujících. Ti první si jdou svou cestou, jako by visela ve vzduchoprázdnu, jejich kroky se řídí striktními zákony, které nikdy neporuší. S ohledem na úsporu času a prostředků je jejich přemisťování důmyslně rozpočítáno přesně na metr. Poznáte je podle rychlé chůze, podle toho, jak plavně proklouznou turnikety i podle jejich pohledu, který nikdy na ničem neulpí. Ti druzí se vlečou, zničehonic se zastaví, nenechají se strhnout davem, bez varování zabočí do vedlejší chodby. Jejich neuspořádaný přesun ohrožuje všechny. Prodírají se proti proudu, překážejí davu. Jsou to turisté, všelijací postižení a nebožáci. Pokud se sami neuchýlí stranou, dav se to to postará a vykáže je mimo.
A tak se Mathilda drží vpravo, skoro při zdi, drží se tam, aby nevadila.
Na jezdicích schodech se přidržuje pravého madla.
Najednou má znovu chuť řvát. Řvát, až si přetrhne hlasivky, řvát, až přehluší kroky a hovory. CHtěla by zařvat, jděte pryč, koukejte, co se z vás stalo, co se z nás stalo, koukejte na ty svý ušmudlaný pracky a bledý ksichty, koukejte, co jsme za odpornej hmyz, kterej se plazí pod zemí, jak den co den děláme neonovým světle pořád to samý, nejste pro to stvořený, potřebujete volnost pohybu.
Mathilda projde turniketem označujícím vchod do metra. Na křížení několika linek panuje anarchie. Protože tu není na zemi žádné značení, musí se prodrat proudem, probojovat si cestu.
Jsou tu tací, kteří uhnou, aby se vyhnuli strkání, i tací, kteří se domnívají, že jim vzledem k jakési jejich záhadné přednosti musí uhnout druzí.
Mathilda dnes večer zamíří k nástupišti, dívá se přímo před sebe, vrážejí do ní jako do fackovacího panáka."
---
"Žen a mužů jako paní Driesmanová viděl stovky. Žen a mužů, které město skrývá, aniž to ví. Kteří umírají doma a jsou nalezeni až po týdnech, kdy je pach už velmi silný a podlahou prolézají červi.
Žen a mužů, kteří si občas zavolají lékaře, prostě jen aby někoho viděli. Aby slyšeli něčí hlas. Pár minut mluvili.
Postupem let se naučil poznat samotu.Tu, co není vidět, ukrytou v nuzných bytech. Tu, o které se nemluví. Protože mnohdy trvá celé měsíce, než si někdo všimne, že paní Driesmannové už nemají sílu ani dojít na poštu pro důchod.
Dnes to na něj všechno padlo, dočista ho to sebralo, nedokáže si udržet nezbytný odstup mezi sebou a tou ženou.
Dívá se na ni a je mu do breku.
"Žijete sama?"
"Manžel zemřel v roce 2002".
"Máte děti?"
"Mám syna".
"Syn vás navštěvuje?"
"Žije v Londýně".
"CHodíte ven, paní Driesmanová?"
"Ale ano, pane doktore".
"Včera jste někde byla?"
"Ne."
" A předevčírem?"
"Ne."
"Jak dlouho jste nebyla venku?"
Žena si zakryla dlaněmi tvář a roztřásla se vzlykotem.
Kromě dvou tub kondenzovaného mléka je její lednička prázdná. "
To jsou 2 ukázky z útlé knížky nadupané postřehy a emocemi. Je zde ale víc dobrých myšlenek než jsem se zde pokusila nastínit. Nechám na čtenářích, aby si je objevili sami. Samotnou mě velmi příjemně překvapilo, kolik postřehů se dá natěsnat do necelých 200 stran. Prostě románek, o kterém by se daly psát romány... ale kdo by se tu s tím četl. Už takhle se mi nepodařilo být stručná.
Knížka se čte jedním dechem. Delphine de Vigan je jako autorka nejen velmi šikovná, ale dokázala, že je též vnímavá, a své pocity dokáže zvědomit, zformulovat a ještě touto formou zveřejnit.
Pro zdařile autentické vyjádření psychického stavu hrdinů, plastický popis toho, co se jim honí hlavou, zařazuji knížku i do kategorie psychologické literatury, vědoma si toho, že jde o čistokrevnou beletrii, ale... nemohu si pomoct to tam nedat :-)