Listopad 2010
Od chvíle, kdy jsem viděla film Allenův nejnovější film, už uběhlo pár dnů, během nichž se můj názor na tento film vyvíjel v jeho prospěch, takže jsem ráda, že jsem neblogovala hned po prvním dojmu.
Film Potkáš muže svých snů mě, upřímně řečeno, v kině moc nechyt. Přistihla jsem se několikrát při tom, že přemýšlím, jak to asi dopadne a kdy už bude konec. První háček pak byl v tom, že ono to vlastně nijak nedopadlo.
Nebyla jsem sama, komu chybělo při odchodu z kina nějaké konkrétní rozuzlení, prostě jsme odcházeli s pocitem, že ta záležitost je taková neukončená, nedotažená :-) No, tak to byl první dojem.
Trošku jsem zahloubala nad tím, proč mi tohle vlastně vadilo, když obvykle na násilné happyendy nadávám, a zjistila jsem, že tohle nebude chyba autora. Že takhle to v životě obvykle chodí, že situace se vyvíjejí nejistě, někdy k žádnému konečnému dořešení nemusí dojít... že autor vlastně podal příběh členů jedné rodiny tak, jak by se asi opravdu mohl stát, bez nějakých nadsazených konců.
Pomalu a od konce se teď dostávám k tomu, co se vlastně ve filmu odehrává. Je to sled relativně nepovznášejících, ne zrovna komických situací, když jste součástí těch událostí. Tím chci říct, že jsem při sledování filmu maličko trpěla tím, co se přede mnou na plátně děje.
Paní v letech, od které odejde manžel (profláklá 2. míza způsobená strachem z úbytku životních sil na prahu stáří, uvědomnění si blížícího se konce a revoltě vůči němu) se s jeho odchodem těžko smiřuje a naději do dalšího života čerpá od kartářky, které samozřejmě uvěří úplně všechno (ale pořádně jí za to cvaká).... Jejich dcera, která už nemá na co čekat, pokud jde o pořízení miminka, s manželem, který iniciativou zrovna neoplývá (pokud jde o rozmnožování i o finanční zajištění rodiny), čeká, jestli mu vyjde kniha... manželství krachne, ona se chce postavit na vlastní nohy, ovšem spolehne se na půjčku od matky, která jí pod vlivem kartářky odmítne založit.
V tomto filmu prostě moc okaté nadsázky není (jen přiměřeně), a dá se říct, že by se to tak v reálu mohlo vyvíjet. Jenže ten vývoj právě zrovna optimisticky nevyznívá. To není mínusem scénáře, je to jeho velkým plusem, jenže jsem se z toho nemohla těšit. Je to jen jiná Allenovka, než jsem zvyklá. Je trochu naturalističtější. Divácky nepodbízivá.
neděle 21. listopadu 2010
Divadlo: Pan Kaplan má třídu rád
Divadlo ABC, listopad 2010
Z komedie celkem zřetelně prostupují smutné momenty, které jsou pozadím a společným jmenovatelem toho, proč se několik dospěláků z různých evropských zemí ocitne ve třídě amerických imigrantů, učících se angličtině.
Takže: nejde v žádném případě jen o lehkou konverzačku, jak by k tomu mohla literární předloha svádět, což je ale dobře. Kromě komolené řeči, na které stojí komičnost, je divák semtam konfrontován s poměrně tragickými událostmi válečných let.
Herecké výkony stojí za to. Je radost vidět stále vitálního Lubomíra Lipského, zvlášť když přibere trombon, Oldřich Vízner v nezvyklé poloze je také super. Žasla jsem nad pěveckým výkonem v tradicionálech podaných Jitkou Smutnou.
Představení je po zásluze permanentně vyprodané.
Z komedie celkem zřetelně prostupují smutné momenty, které jsou pozadím a společným jmenovatelem toho, proč se několik dospěláků z různých evropských zemí ocitne ve třídě amerických imigrantů, učících se angličtině.
Takže: nejde v žádném případě jen o lehkou konverzačku, jak by k tomu mohla literární předloha svádět, což je ale dobře. Kromě komolené řeči, na které stojí komičnost, je divák semtam konfrontován s poměrně tragickými událostmi válečných let.
Herecké výkony stojí za to. Je radost vidět stále vitálního Lubomíra Lipského, zvlášť když přibere trombon, Oldřich Vízner v nezvyklé poloze je také super. Žasla jsem nad pěveckým výkonem v tradicionálech podaných Jitkou Smutnou.
Představení je po zásluze permanentně vyprodané.
Divadlo: Idiot
Dejvické divadlo, říjen 2010
Kníže Myškin cestuje ze Švýcarska do Petrohradu. Okolnosti způsobí, že je nucen cestu na ruském území přerušit. Setká se tak s několika lidmi, avšak jeho samého dlouhodobý pobyt mimo Rusko určitým způsobem zformoval, a jeho bezelstné způsoby chování a myšlení mu v ruském prostředí vynesou označení idiota.
Možná je toto shrnutí příběhu až moc stručné a proto nepřesné, ale původní předlohu neznám a Krobotovo ztvárnění je tak úsporné, že že jsem si odnesla tento hlavní dojem o tom, co chce autor dílem říci.
Pavel Šimčík je v hlavní roli knížete Myškina se svým civilním projevem velmi přesvědčivý, poloha, v jaké je kníže ztvárněn, velmi dobře koresponduje s charakerem hl. postavy. U P. Šimčíka však moje chvála končí. Na ostatní se sice dá koukat, (zejména na M. Myšičku), ale za strhující se ty výkony označit nedají, stejně jako celá hra.
Krobotovo zpracování Dostojevského klasiky tak neurazí, nenadchne. Něco tomu ale chybí, abych to mohla doporučit.
Kníže Myškin cestuje ze Švýcarska do Petrohradu. Okolnosti způsobí, že je nucen cestu na ruském území přerušit. Setká se tak s několika lidmi, avšak jeho samého dlouhodobý pobyt mimo Rusko určitým způsobem zformoval, a jeho bezelstné způsoby chování a myšlení mu v ruském prostředí vynesou označení idiota.
Možná je toto shrnutí příběhu až moc stručné a proto nepřesné, ale původní předlohu neznám a Krobotovo ztvárnění je tak úsporné, že že jsem si odnesla tento hlavní dojem o tom, co chce autor dílem říci.
Pavel Šimčík je v hlavní roli knížete Myškina se svým civilním projevem velmi přesvědčivý, poloha, v jaké je kníže ztvárněn, velmi dobře koresponduje s charakerem hl. postavy. U P. Šimčíka však moje chvála končí. Na ostatní se sice dá koukat, (zejména na M. Myšičku), ale za strhující se ty výkony označit nedají, stejně jako celá hra.
Krobotovo zpracování Dostojevského klasiky tak neurazí, nenadchne. Něco tomu ale chybí, abych to mohla doporučit.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
