pondělí 25. ledna 2010

Divadlo: Jistě, pane ministře

leden 2010, Divadlo na Vinohradech

Ministr pro administrativní záležitosti James Hacker: Viktor Preiss
Tajemník ministerstva, sir Humphrey Appleby: František Němec
Osobní tajemník ministerstva Bernard Wooley: Jan Šťastný
Předsedkyně parlamentní komise Betty Oldhamová: Daniela Kolářová
Manželka ministra Annie: Simona Postlerová

Kdo se kochal sledováním TV seriálu, dabovaným v hl. rolích právě V. Preissem a F. Němcem, bude si připadat jako doma :-)

Pokud jde o inscenaci, nemá smysl ztrácet čas psaním komentáře nebo jeho čtením - koho oslovil TV seriál nebo knižní vydání, toho inscenace potěší, pobaví, možná mu něco připomene - no a kdo nehověl seriálu ani knize, ten na to stejně nepůjde, protože to chce přece jen vyvinout úsilí... Inscenace je permanentně když ne vyprodaná nebo zadaná, tak alespoň vyrezervovaná, takže kdo si nepočíhá na začátek předprodeje, má nadlouho smůlu.

To mluví za vše.

Pokud by někdo nutně potřeboval něco kritičtějšího, může se podívat "sem".

sobota 23. ledna 2010

Psychologické projekce III.

Projekce v partnerských vztazích

Kromě idealizování mívají v partnerském vztahu poměrně velkou sílu další dva mechanismy projekce. Vycházejí z principů "protiklady se přitahují" a "vrána k vráně sedá".

V případě přitahujících se protikladů vábí chování a projevy, které jsou vzhledem k našim opačné. Zezačátku to vábí, imponuje, ale diametrálně odlišné temperamenty začnou být po určité době problém. Temperamentnímu partnerovi začne vadit určitá "suchost" klidnější povahy, mírnějšího začne temperamentní svou potřebou vzruchu rozčilovat. Temperamentnějšího partnera to většinou začne "štvát" dřív, a zatlačí jako první, ale "kliďas" nepřidá, naopak obviní z neracionálnosti a "rušení svého klidu". Začne se roztáčet inflační spirála, protože každý dostává čím dál míň toho, co právě potřebuje. A v tom momentu si takoví partneři uvědomí, že to, co je dříve přitahovalo, najednou nenávidí.
Nastává zlomové období, kdy si musí oba pro sebe zhodnotit jednu věc: jestli ho to, čeho má ten druhý víc, svým způsobem vhodně doplňuje a třeba i obohacuje, anebo jestli převažuje to, že ho to nezřízeně permanentně rozčiluje, a pak to jde do kytek. Není to ale až taková škoda, protože dlouhodobě setrvávat ve vztahu, který je zdrojem permanentního přetěžujícího napětí, se nedá - jsou tam i zdravotní rizika, poměrně široká škála psychosomatických poruch.

Zábavně je vztah, který vznikl na základě takto fungující projekce, podaný v komedii Bosé nohy v parku (USA 1967) s R. Redfordem a J. Fondovou. Období sundání projekcí je podáno skutečně v barvě, a navíc má ta komedie i jiné kvality, takže stojí za to se na ni podívat.

Druhý princip, "vrána k vráně sedá", poukazuje na tendenci partnerů, kteří jsou přitahování zdánlivou jednotou názorů, týmiž hodnotami, způsoby chování, zájmy. Zpočátku jsou přesvědčení o tom, že se celý život hledali, jsou jako jedna duše a jedno tělo. Projevuje se to mimo jiné i známou poznámkou: "Mám pocit, jako bychom se znali celý život". Oba si libují, jak dobře si rozumějí.
Ve skutečnosti neexistují dva totožní lidé, ani neplatí, že bychom mohli najít někoho, s kým se ve všem shodneme, ve všem si porozumíme. Počáteční shodné ladění a souznění pouze skrývá prozatím se neprojevující části osobnosti, jež po nějakém čase najdou cestu ven. Pak se oba začnou trochu divit. Sundání růžových brýlí (tj. projekcí) pak může trochu bolet, když vidíme druhého i v jiných, než původních barvách, v tomto případě v barvách, které u sebe neznáme, nebo si je u sebe nechceme přiznat. Zase záleží na obou partnerech, jestli pro ně i přesto zůstává setrvání ve společném vztahu přínosem (nemám na mysli hned ekonomickou stránku, ale ta následuje).

Zamilování se v důsledku působení projekcí toliko do dílčích aspektů osobnosti druhého, vede po čase k dojmu, že žijeme s cizím člověkem, jehož neznáme. A on nezná nás. V každém vztahu tak vyjdou na světlo všechny vlastnosti, i ty, o nichž jsme zpočátku nevěděli. V našem pojetí se partner začne měnit (z 98% k horšímu), z našeho pohledu se projevuje tak, jak nám vůbec není milé. Jenže partner je stále stejný, to my ho začínáme vnímat jinak. Vztahy v této fázi někdy skončí, partneři se odmítají vyrovnat s tak radikální změnou svého přístupu, jenž vnímají jako chybu a nežádoucí proměnu toho druhého.


Nevědomé odnětí projekcí bývá spojeno s nemalou duševní bolestí. Člověka takto vnímaný sled událostí ničí, prožívá zklamání - a to nejen z aktuálního dění, nýbrž může opětovně zažívat zklamání, jež zná z dřívějších let. Spouštěčem tohoto sledu je zrušení projekce, tedy proces působící proti původnímu omámení krásnými vlastnostmi. Stručně řečeno se nám to, co nás dříve fascinovalo, přestává tak moc líbit jako dřív. Daný proces ovšem neprobíhá na vědomé rovině, navíc nás dokáže zaskočit naprosto nepřipravené ("Najednou jsem ji spatřil ve skutečných barvách").
Někdy se stane, že odnětí projekcí se zvědomí, že si člověk uvědomí, že nosil růžové brýle. To ale moc nemění na tom, že většinou padnou výčitky, obviňování. Krásné vlastnosti jsou ty tam, nečekaně partnera vidíme černě. Alespoň v tu chvíli nám to tak připadá.

Aby toho nebylo málo, bývá téměř pravidlem, že si lidé po zklamání v jednou vztahu najdou znovu typově stejné partnery. Opět se probouzejí projekce, všechno prostě začne nanovo. Bludný kruh se točí dál. Podmínkou změny je náhled na niterné procesy a tendence.

V tomto případě platí, že si probíhající proces musíme převést do vědomí. Je třeba, abychom pochopili, oč běží, co probíhá a proč. Je třeba uvědomit si, co nás na nové známosti fascinuje a proč. Měli bychom přiznat i vlastní díl viny, nemá smysl ze všeho vinit partnera. Napřed jsme ho nekriticky obdivovali, doufali jsme, že ten stav potrvá věčně, ale on se zvrátil. Je to ale normální, logický a nevyhnutelný vývoj. Je dobré být na to připraven, a tuto první závažnější krizi ve vztahu přijmout jako něco, co nás posune dál, a co má veskrze pozitivní dopad, neboť nás to nutí uvědomit si, že nejsme ani my, ani protějšek dokonalí, ale přesto máme dobré důvody být spolu dál. Anebo samozřejmě dojde na druhou možnost, když po zjištění, jak je to s partnerem po sundání našich projekcí, to zhodnotíme tak, že nejsme kompatibilní, a se vztahem se vypořádáme.

Bylo by hezké, kdybychom se projekcí mohli navždy vyvarovat, ale právě to bohužel nejde. Nemůžeme je vymýtit. Ve vztazích hrají významnou roli, přestavují motor dalšího vývoje, vztahové evoluce. Zvyšují sexuální atraktivitu partnera, čímž mají dopad na naši reprodukci. Příroda tak má další nástroj k zajištění zachování lidského rodu.


Pozor však na přehánění vztahovat všechno dění na sebe. V žádném případě se zde nedoporučuje, abyste si vše, co se kolem vás děje, vysvětlovali v souvislosti se sebou. Nepřehánějte ty analýzy, nežijte zanořeni do sebe bez přestávky. Ani nemá význam hledat souvislosti mezi úplně vším, co jste prožili. To byste nemuseli dělat nic jiného. Nesnažte se rozebírat každou maličkost, nebo se v klidu ani ( dosaďte dle vaší fantazie :-) )

Psychologické projekce II.

Pozitivní projekce

To, co se nás týká, nás činí dotčenými. Nemusíme to pociťovat vždy jen nepříjemně (jako třeba vztek), ale dotýkat se nás mohou i pocity obdivu chované vůči druhým lidem. Něco bychom si moc přáli, obdivujeme za to druhé. Cítíme, že jsme nenaplnili svůj potenciál. A to se znovu o slovo hlásí projekce. Tendence naplnit svůj potenciál ovšem není vědomá. Něco se nám líbí, pořádně ani nevíme proč. Nevědomou snahu o naplnění svých možností projikujeme do druhých, nezřídka je až přeceňujeme.

Takovéto pozitivní projekce lze popsat podobně jako klasické projekce: to, co chválíme, k nám rovněž patří.

Ukazateli pozitivních projekcí opět bývají silné emoce, například horlivý obdiv.

Obdiv

Můžeme obdivovat člověka, jehož během dosavadního života stihla řada ran osudu, on si ale vždy dokázal poradit a vše zvládl. Jindy nás přímo fascinuje neuvěřitelná tvořivost někoho z našeho okolí.
Při bližším pohledu (ale chce to opravdu jít do základů) zjišťujeme, že neobdivujeme člověka (instituci, skupinu) jako celek, nýbrž se zaměřujeme na specifickou vlastnost, schopnost, výsadu - prostě na dílčí aspekt.

Pozitivní projekce spočívají i v tom, že se na světlo derou kladné, oceněníhodné části naší osobnosti, jimž dosud nebyl umožněn vstup do vědomí. (nemusí to být vždy jen naším výběrem, prostě jsme byli od dětství formováni okolím, které některé naše aspekty cíleně vymycovalo). Projevují se právě obdivem u druhých, jako by nás vedly k tomu, abychom si jich všímaly nejen u nich.
Táhnou vás životopisy lidí s nálepkou rebelů? (Ernesto Guevara, James Dean,...) V takovém případě je možné, že jste byli vychovávaní velmi tradičně, konzervativně. Proto vás rebelové tolik přitahují. Rebelství se stalo vaším stínem, dere se na povrch.

Závist jako negativní forma obdivu
I závist patří k projekcím. Závidět někomu něco, co bychom sami rádi měli, znamená, že nám připadá, jako bychom v některém ohledu měli méně nebo byli méně než druzí.
Závist má mnoho tváří, projevuje se vztekem, zuřivostí, ničením věcí, nenávistí. Při závisti se emoce "nepouštíme k tělu", vynakládáme plno síly na to, aby pěkně zůstaly skryté. Závist totiž v naprosté většině kultur patří k nežádoucím, opovrhovaným, odmítaným vlastnostem.
Dlouho potlačovaná závist mívá katastrofální účinky - vybuchne jako bomba a zanechává za sebou spoušť (takovéto dopady však nemusejí být výhradně způsobeny závistí!)
Přes snahu o maskování se dá vysledovat: Závist bývá přítomna ve zlehčování, zesměšňování, znehodnocujících poznámkách, ironii, při přehnané kritice a podobně. I nečekané zvraty nálad, především v kombinaci se vztekem, bývají příznakem závisti.
Závist je častější prožitek, než by se nám mohlo zdát. Objevuje se i mezi přáteli, na pracovišti, doma. Závist je zrcadlem nenaplněných přání a tužeb. Je to příležitost dozvědět se o sobě něco nového, poznat se - jaká touha se za závistí skrývá?

Obdiv mívá spojitost se schopnostmi či dovednostmi, které ve vás klíčí a chtějí růst. To se jim v nevědomí nemá šanci povést, nejprve musí vstoupit do vědomí, musí být rozpoznány. Teprve pak je můžete rozvíjet.

Zvláštním rysem pozitivní projekce je, že naše nadšení a horování nebývá sdíleno ostatními. Je to, jako bychom viděli něco, co je druhým nepřístupné. Ovlivňuje nás to při výběru partnerů - o tom v "dalším článku ".

neděle 17. ledna 2010

Psychologické projekce I.

Projekce jsou velmi zajímavý psychologický jev, který má na nás velmi silný a často neuvědomovaný vliv (dá se říct, že ta síla spočívá právě v tom neuvědomění). I když jsou v tomto článku projekce podány spíše omezeně ve smyslu neuvědomovaných projekcí do jiných lidí, jejich působení není jen negativní a neuvědomované, ale může být i žádoucí a vědomě spuštěné (např. " práce se symboly ").

Dá se tedy říci, že pychologické projekce jsou uvědomované i neuvědomované, žádoucí i nežádoucí, do lidí ale i jiných objektů (symboly, archetypy,..)

Psychologické projekce si můžeme popsat jako tendenci vnímat u druhých lidí (a jiných objektů) vlastnosti, které jsou pro nás silně příznačné, ale z nějakého důvodu si to neuvědomujeme. Prostě do nich promítáme (projikujeme) to, co je pro nás typické.
Projekce působí zrádně, protože si ji zpravidla vůbec nejsme ochotni přiznat. Druhé tak používáme jako promítací plátno, na němž se zobrazují naše vlastní témata.

Proč vlastně k projekcím dochází? Důvod bývá prostý: nevědomé složky osobnosti se snaží proniknout do vědomí, tudíž si hledají co nejpřijatelnější cestu. Jinak řečeno se to, co se nachází ve stínu, se chce dostat na světlo. Jenže této tendenci začne oponovat jiná tendence: snaha udržet vnitřní rovnováhu, zachovat klid, celistvost. Kdyby se totiž některé impulsy prodraly na povrch
a my jsme nevěděli, co si s nimi počít, náš svět by se mohl rozpadnout, rovnováha (někdy těžko uměle udržovaná) by se mohla rozpadnout.

Platí to především pro záporné vlastnosti. Nechceme si je připustit, odmítáme je, proto je však ve zvýrazněné podobě vnímáme u druhých. V hloubi totiž víme, že jsou naším velkým tématem. Teno proces pochopitelně nebývá vědomý, i on probíhá na rovině nevědomí.

Pro projekce bývá nápadný doprovod emocí. Např. se stane, že nás něco "zahalí" a my reagujeme třeba nepřiměřeným vztekem nebo naprostým úžasem - podle druhu projekce.

Nejprve se zaměřme na negativní projekce, protože jsou nápadnější, snáze je rozpoznáme.

Příklad:Jste na večírku, kde vás rozčiluje nějaký hlasitý host smějící se vlastním vtipům. Postesknete si partnerovi. Vzápětí užasnete: jemu ten člověk vůbec nevadí, naopak obdivuje jeho smysl pro humor a um bavit ostatní. Chování hlučného hosta tedy na vás a na partnera působí protikladně.
Host i partner nám v tu chvíli nastavují zrcadlo stínu. Něco se ve vás odehrává, vy nevíte co, ale je to hodně silné. Vztek je zástupný, není příčinou ani řešením.

Nenechte si takovouto příležitost ujít, hledejte, co se vám snaží naznačit. Vysvětlete si, co vám na dotyčném vadí (veselí, upovídanost, impulzivita...) Jste-li spíše uzavření, klidní a nejste-li rádi středem pozornosti, bude např. ta impulzivita vaším stínem.

Hravost a impulzivita - tedy stíny - se snaží proniknout do vašeho vědomí, ovšem vy jim to svou tendencí držet se zpátky neumožňujete. Vaše Já proto neprožitou část vaší osobnosti přesune ven, jinými slovy jej promítne do chování druhých, snad aby vám ukázala, co byste případně měli udělat. Původně tolik protivný host se tudíž stává vaším zrcadlem. V jeho chování se odráží to, co vašemu příliš klidnému, jednostrannému chování chybí.

Projekce bývají příčinou nesprávného dojmu z druhých. Prostě si na někoho uděláme názor a hotovo. Pozor, to se právě o slovo přihlásila projekce, kterou by bylo potřeba nejprve zpracovat, a poté si dojem o druhém upravit. Projikováním části osobnosti či projevů chování nabývá téma na obrovitosti, z trpaslíka se snadno stane obr. Téma se snaží, aby se prodralo do vědomí, my o tom však nevíme, a proto činíme závěry, jimiž nezřídka ubližujeme druhým. Host na večírku se objektivně nechová tak nápadně, nepřiměřeně či křiklavě, jak se vám zdá. Samozřejmě nemusí být tak úžasně zábavný, jak se domnívá váš partner. Projekce tak funguje jako lupa, zvýrazňuje, zveličuje naše citlivá témata.

Kromě této přímé projekce se objevuje i jakési maskování, nepřímá projekce. Bývá příznačná pro vlastnosti, jež u sebe radikálně odmítáme, dupeme po nich, snažíme se je zamknout ve stínu. Ony přesto chtějí ven, alespoň nepřímo, protože vědí, že přímá cesta není řešení.

Příklad:
Předpokládejme, že vám strašně vadí nedochvilnost a nepořádek. Právě proto všude chodíte včas, a ve svých věcech, především na stole a ve skříni, máte dokonalý pořádek. Jenže v jiných oblastech, v těch méně viditelných, vládne totální zmatek. Nemáte např. přehled o svých financích, nebo jasno ve svých životních cílech. To si ovšem neuvědomujete, jste zaměřeni na zcela jiné oblasti. Navíc vás zlobí partnerova nepořádnost. Právě ona se stává odrazem vaší "nepořádnosti" v tom, co chcete od života. Vy si však na vědomé rovině nejste této slabé stránky vědomi.

Velmi snadno vidíme chyby na druhých, a jak těžko je odhalujeme a přiznáváme u sebe samých.

U každé projekce bychom si měli položit 2 otázky:

1/ Jaká vlastnost, které ji v této souvislosti nyní nastavuje zrcadlo, se nachází v mém stínu?
2/ V jaké, byť zcela odlišné situaci , se v přeneseném slova smyslu chovám stejně?

Otázky možná vypadají složitě, možná kostrbatě, ale obsahují to, co v tuto chvíli potřebujeme.

Další příklad:
Někdo dává najevo, že se mu k smrti protiví lež. První otázka by tudíž mohla znít takto: "Ctím pravdu natolik až svým jednáním zraňuji druhé?, nachází se v mém stínu tendence lhát?" A: "Neobelhávám sám sebe, například v partnerském vztahu?"

Platí, že prudkost reakce bývá přímo úměrná pronikavosti stínu. U komplexů je to podobné. Podle tohoto předpokladu platí, že čím méně je stín vědomý, tím silnější emoce v kontaktu s neuvědomovanými vlastnostmi vyvolává. Méně rušivé emoce a způsoby jednání, které pozorujeme a sledujeme u druhých, tudíž hovoří o slabší intenzitě stínu.

Na tomto místě je nutné podotknout, že projekce jsou, stejně jako komplexy, běžnou součástí našeho života, doprovázejí nás den co den - při neshodě v zaměstnání, při prudké diskuzi u piva, při dohadech se sousedkou na schodech... Z celkového pohledu nezáleží na tom, do koho projikujeme své stíny, nezáleží na tom, kdo se stává jejich prostředníkem. Podobně nezáleží na tom, do jakého zrcadla se podíváme, chceme-li vidět, jak právě vypadáme. Důležitý je obsah.

Projekce (negat. i pozit.) se dále může týkat i institucí (církev, politická strana, fotbalový klub) a skupin obyvatelstva (cizinci, podnikatelé, Pražáci). Projekce se tak nezřídka stávají středem "obrazu nepřítele" náboženských i politických fanatiků, ale i jinak "obyčejných" lidí.

Další: " Pozitivní projekce "

Zdroj: Lipczinsky, Boerner 2006

pondělí 11. ledna 2010

Divadlo: Kapsy plný šutrů

leden 2010, Rokoko

Dva chlapíci z malé irské vesnice se účastní jako komparzisté natáčení amerického filmu. Ve všech 15 rolích (včetně ženských) jen M. Vladyka a R. Holub.

Herecký koncert. Divácky nejvděčnější jsou scény, kde vystupují ženské postavy.

V prvních dvou třetinách inscenace je švih, komika, dynamika. Poslední třetina je ve srovnání trošku slabší, ale je to záležitostí scénáře, kdy se rozehrávají vážnější situace, nikoliv herců ve všech rolích.

Dobrá zábava.

neděle 10. ledna 2010

Šťastný život

Zaměřit se na zvládání negativních emocí u sebe i u druhých neznamená automaticky dosáhnout štěstí. Pracujeme-li na vymýcení nežádoucího, jsme-li zaměřeni na řešení problémů, na pomoc druhým, nemusíme zvládat život ke své spokojenosti. Může to být úplně naopak. Časté, nebo dokonce neustálé zabývání se nepříjemnými záležitostmi člověka ubíjí, minimálně vyčerpává. A když navíc pozitivní emoce a příjemné pocity v každodenním chvatu nedostaneme do vědomí, nebo je přeznačkujeme na normální, převažuje pak únava, slabost a beznaděj. Hezkého a milého si nedokážeme všimnout, zůstává jen to nevýrazné a zdánlivě bezvýznamné.

Ve vztazích (a obzvláště v pomáhajících profesích) je důležité dbát na "mezilidskou ekonomiku". Dlouhodobá nevyváženost mezi braním a dáváním se mění v pocity vyčerpání, nezájmu, cynismu, a rozvíjí se v profesním i osobním životě v podobě syndromu vyhoření.

Jestliže se v některých vztazích emočně vydáváme, zabýváme se trápením druhých, musíme mít své zdroje, kde si doplňujeme energii. Jsou to především ty chvíle, při nichž pociťujeme uvolněnost, radost, lásku, vzájemnost, spokojenost, porozumění a štěstí. Mnohdy musíme takové situace sami aktivně vyhledávat a rozvíjet. Nelze se spoléhat, že přijdou samy.

Energii musíme získávat v běžných dnech, nečekat na výjimečné chvíle, které jsou jednou do roka, jako Vánoce, nebo dovolená apod. Očekávání s nimi spojené by potom dosáhlo takového významu, že případné neuspokojení té potřeby by mělo negativní dopady na náš stav.

Jde o to, abychom si v každodenním životě uvědomovali, co se povedlo, co nás baví a na co se těšíme. Jsou to takové tři "kontrolky" šťastného života. Pokud se z našeho života vytratí, život nám zšedne povinnostmi. Vytratí se spokojenost, nastoupí rozmrzelost a další nepříjemné stavy. Proto je třeba si aktivně všímat situací, kdy se něco povedlo, kdy mě to baví, nebo se na cosi těším.

Povedlo se... je pocit uspokojení z jakékoliv (i) maličkosti. Baví mě... je konkrétní činnost prováděná samostatně nebo s někým, při níž se cítíme příjemně. Je důležité si uvědomit ty příjemné momenty a nenechat je zapadnout do šuplíku prožívání nadepsaného "normální". Mohou to být jakékoliv koníčky, které provádíme sami, ale také chvíle strávené příjemně s někým, koho máme rádi. Někdy nás činnost úplně pohltí. Teprve po jejím skončení si uvědomíme, jak nás aktivita vtáhla. Během ní jsme nemuseli myslet na své povinnosti. Úplně nás přepólovala ze světa problémů a starostí do světa, kde je nám fajn. Každý si musí najít své "baví mě to" sám. Pro někoho je to sport, pro jiného umění, zábava, hry... Musíme si života užívat!

Těším se... je stav, kdy předjímám, že se stane něco příjemného. Každý ho známe ze svého dětství, kdy jsme se nemohli dočkat, až... Je to stav, který nabíjí energií. Škoda, že "těším se" časem zevšední. Nic nás nepřekvapí, přestáváme toužit, spokojíme se s málem. Že by syndrom vyhoření? Nebo strach ze zklamání? Těšení se na něco může být motorem našeho žití. Může se z něho stát "baví mě" nebo "povedlo se".
Ale: může se samozřejmě přinést i zklamání. Důležité je však naše vnitřní zahřátí při pomyšlení, že až...

V každém životním období hraje výraznější roli jiná z uvedených "kontrolek". Je třeba, aby se ani jedno ze života nevytratilo. S takovou ztrátou se totiž vytrácí kvalita života.

Samozřejmě, že tyto tři zdroje úzce souvisí i s našimi mezilidskými vztahy. A působí stále, nejen ve volném čase. Je nesmírně důležité, jakými lidmi se obklopujeme, jestli se nám s nimi daří žít v uspokojivých vztazích a zda nás s nimi baví svět.

Totéž platí o profesním světě - velmi záleží na tom, jakou atmosféru vytváří pracovní tým, jak a kdo jej řídí, je-li dostupná supervize apod. "Povedlo se", "baví mě" a "těším se na" bychom měli hledat a hýčkat také ve své pracovní době. Jejich absence nastává v obdobích, kdy nás válcují naše problémy nebo povinnosti.

"Kontrolky" jsou citlivé a umírají již v začátcích duševní krize nebo syndromu vyhoření. Jakmile zjistíme, že se vytrácejí, měli bychom udělat vše pro to, aby se do našeho života opět vrátily: v nich obnovujeme svou energii potřebnou ke zvládání života, ony nám ukazují, že žijeme šťastný život.


Zdroj: K. Hájek 2006, 2007

Divadlo: Anna Karenina

prosinec 2009, ABC

Zase jedno z děl světové kultury, které mě dostalo. Původní román L. N. Tolstého jsem nečetla, takže zde okomentuji jen to, co se přede mnou odehrávalo jednoho mrazivého večera v ABC v hlavní roli s Lenkou Vlasákovou.

Na příkladech rodin Kareninových, Oblonských a Levinových je rozkrývána pokrytecká morálka aristokracie - odvržení v případě odhodlání ženy vyslyšet své potřeby (A. Karenina), nepřínosná rezignace na vlastní potřeby ve prospěch rodiny (D. Oblonská), a jako možné řešení potřeba vzájemného pochopení mezi partnery jako podmínka pro spokojený životní partnerský vztah a tedy i vlastní život (K. Levin).

Drama začíná líčením rodinné krize rodiny Oblonských - Dolly Oblonská se dozvídá o nevěře manžela a chce ho opustit. Oblonskij proto povolá do Petrohradu svou sestru, mající dar šířit kolem sebe dobrou náladu, Annu Kareninu, aby u Dolly zaintervenovala v jeho prospěch a zachování rodiny. Anně se to podaří, avšak za tu cenu, že Dolly rezignuje, zůstane s rodinou, avšak ve vztahu s manželem zůstane trhlina. Dolly seznamuje Annu se svou mladší sestrou Kitty, o kterou se ucházení 2 muži (Konstantin Levin opravdově, a atraktivní živočišný hrabě Vronskij "ze cviku"). Kitty dává přednost Vronskému, který s ní však vážné úmysly neměl, a fascinuje jej pozitivně energická Anna. Levin je zdrcen odmítnutím. Anna si uvědomí, co její přítomnost způsobila, odjíždí k manželovi a k synovi. Vronskij ji však zaujal, a po jeho nepolevujících projevech zájmu (pociťuje však hrůzu z budoucnosti a ze svých činů) dává průchod i svým nenaplněným citům - jejímu manželství chybí živost, manžel žije podle svých konzervativních představ, imperativem jsou pro něj společenské i vlastní kodexy. Anna s Vronským otěhotní, řekne vše manželovi, a vzhledem k jeho společensky podmíněným postojům je nucena ze společného domu odejít. Zároveň se musí vzdát svého syna Sergeje. Kareninovi nejsou rozvedeni. Dcera Anny s Vronským tak má Kareninovo příjmení.
Levin se mezitím žení s Kitty, a po krizích, ze kterých vyjde Levin poučen, je jejich manželství šťastné.
Anna trpí odloučením od syna a odvržením z původní aristokratické společnosti. Vzhledem tomu, že není rozvedená a žije s Vronským, ji aristokracie naprosto odvrhuje, dává jí najevo opovržení, což Annu bolí. Je zoufalá, přidávají se hádky s Vronským. Bezvýchodnou situaci nemá pár možnost vyřešit, Anna dál neunese situaci, vzdává a trápení se rozhodne ukončit skokem pod vlak.


Hlavní postavy:

Anna Karenina ( Kareninová )
- šarmantní, okouzlující žena, hledá a rozdává štěstí
- její manželství ač na první pohled bezchybné, je natolik podřízeno konvencím, že se cítí seškrcena. Přes uvědomování si a i strach z budoucích ze svých činů podlehne potřebě mít vztah s životnějším mužem, než je jí manžel.

Alexandr Alexandrovič Karenin
- ztělesňuje člověka racionálně chladného, žijícího podle svých i cizích kodexů, silně lpí na své kariéře a svých konzervativních představách. Řídí se tím, co mu udělá v očích ostatních dobrý obraz, dobré jméno.

Vronskij
- přitažlivý důstojník, uvědomující si, že život máme jen ten jeden, a důležitost okamžiku teď a tady.


Anna pociťuje, narozdíl od svého manžela, nedostatek v jejich vztahu (odkaz), dlouhodobě postrádá jeho citovou odezvu, vzájemnost, porozumění, uvolněný klid. Manžel je příliš orientován na dosahování výkonu dle vnějších měřítek. Nemůžeme se pak divit, že když pozná Vronského, člověka, s nímž tyto kvality prožívá, neubrání se.

Tehdejší společnost byla nesmírně tvrdá vůči Anně, bylo evidentní, že pro zlepšení své situace nemůže nic dělat, takže v rozhodnutí skoncovat se životem lze chápat úlevu.

Jako jediný posun od doby, v níž se příběh odehrává (1880), vidím to, že dnes by pohled společnosti na rozvedenou ženu, anebo vůbec na ženu, které neuspokojivé manželství přivede do "poměru", nebyl tak pokrytecký a likvidační.

Všechny ostatní situace z dramatu, by se v dnešní době, jen v jiných kulisách, mohly odehrát - a také se odehrávají.


Dolly Oblonská

- mírná žena, pro kterou má rodina důležité místo.


Oblonskij

- manžel Dolly, lhostejný sobec, veselý, s oblibou v cizích ženách.


Dolly po intervenci okolí zůstává přes manželovy prohřešky s rodinou, jejich vztah však má takovou trhlinu, která později vlastně vztah zlikviduje, Dolly se obětuje ve prospěch dětí, dává, ale na oplátku se jí nedostává. Je vidět, že rezignace na své potřeby také není řešení, protože z Dolly se postupně stává jen matka - dělnice, přijde o jas v očích, když se její realizace omezí jen na roli matky.


Konstantin Levin

- zvláštní kombinace racionálně založeného člověka s majitelem venkovského hospodářství, jenž si však současně dokáže všímat přírodních jevů a krás

- nesmělý, poctivý, upřímný, toužící po dokonalém manželství a rodině.

Kitty Ščerbacká - Levinová

- mladá dívka toužící po lásce

Nově uzavřené manželství Levinových zpočátku prochází určitými krizemi, souvisejícími s racionalitou manžela a jinakostí manželky. U tohoto páru však dochází, narozdíl od předchozích, k vzájemnému pochopení. Zejména u Levina dojde k velkému posunu - změní některé své postoje, neulpívá rigidně na dřívějších názorech, jakoby bez vnější přímé příčiny mu dojdou některé souvislosti, což manželství vpodstatě zachrání.



Drama na mě kromě silného, nakonec bezvýchodného příběhu hrdinky, zapůsobilo svou nadčasovostí, pravdivostí postav - tím, jaké jsou jejich charaktery, jaké mají nedostatky a jak tím ovlivňují životy lidí ve svém okolí - stejně před 130 lety jako by to bylo dneska.

sobota 9. ledna 2010

Divadlo: Co v detektivce nebylo

leden 2010, Divadlo U hasičů

K návštěvě této komedie mě nalákalo obsazení hlavní role - Petr Nárožný, kterého jsem zatím v akci na divadle ještě neviděla. Václava Vydru s Janou Bouškovou už jsem párkrát viděla a nikdy nezklamali, takže moje odhodlání pro tento kousek bylo podtrženo.

Výsledek předčil moje očekávání - komedie s detektivní zápletkou cca ze současnosti se sice zpočátku rozjíždí pomaleji, ale po přestávce to nabere grády a je to sranda. Asi nejlepší jsou momenty, kdy se P. Nárožný odváže a divák ho vidí tak, jak u něho není, vzhledem k jeho obvyklé fazóně, zvyklý. Naopak V. Vydra příjemně ubral, protože nebyl odbourán častěji než diváci (jak jsem u něj byla doposavad zvyklá).

Ostatní herci ve vedlejších rolích výborně sekundují, takže: prima komedie, které nic nechybí, a při některých scénách se směje celé hlediště.

pátek 1. ledna 2010

Film: Piáno

leden 2010, DVD

Člověk má někdy pocit, že se věci budou vyvíjet nějakým předvídatelným způsobem a očekává i výsledek - třeba jen příjemné zaplácnutí času - ale ono to vezme úplně jiný spád a hodí nás to někam, do hloubek o kterých nevíme, že je v sobě máme, prostě to zrezonuje tak, že i po několika hodinách pocit z toho prožitku zůstává a mysl se k tomu vrací. S těmi jednoduchými očekáváními jsem si dnes dopoledne pustila film Piano, o kterém jsem vpodstatě nic nevěděla, ale zapůsobil tak a neočekávaně, jako už dlouho nic z tohoto žánru.

Pokusila jsem se odstup, abych tu ten film mohla popsat, ale výsledek byl: ani písmeno. Takže mi nezbývá než svézt se na vlně z toho dojmu... asi proto, že, jak si teď uvědomuju, s tím prožitkem vlastně chci zůstat, mi to nejde jinak podat...

Film z roku 1993 režisérky a scénáristky Jane Campionové se odehrává roku 1870 na Novém Zélandu....

...na Novém Zélandu, kam připlouvá němá svobodná matka Ada s malou dcerou Florou. Ada má uzavřít sňatek s osadníkem Stewartem. Mezi pár věcí, které s sebou Ada přiváží, patří piáno, na kterém jí velmi záleží, protože jeho prostřednictvím mj. komunikuje s okolím. Budoucí choť však odmítne nechat piáno nastěhovat do domu. Zvláštní, mezi jednoduchými osadnicemi kontrastní a oduševnělá Ada, se po sňatku nechce sblížit s manželem, který se k ní zpočátku zachoval tak hrubě. Její potřeba hry na piano však neunikne jinému muži, sousednímu osadníku Georgi Bainesovi, který nástroj odkoupí a umožní jí na něm pravidelně hrát. Bainesův zájem o Adu se zvyšuje. Ada se s Bainesem pomalu sbližuje a postupně se mezi nimi vyvine naplněný milostný vztah.

Příběh výborně podkresluje atmosféra novozélandského klimatu, s jeho deštěm, bahnem, bouřlivým mořem… pěkně ladí i domorodé obyvatelstvo. Až do této fáze příběhu dominuje určitá jemnost a nenásilnost, v dnešní době až zarážející trpělivost obou mužů v trojúhelníku: manžel, který sice touží po fyzickém sblížení s manželkou, ale nechává jí čas a neužívá nátlak. Též Baines si dovolí se k Adě přibližovat jen velmi pozvolna… To, že Ada je němá, je největším plusem filmu: divák je nenásilně dotlačen doslova procítit, co Ada s Bainesem prožívají – nemůžeme klasicky racionálně analyzovat její výroky ve smyslu „ona řekla, že…“ Pro mě bylo tímto „trikem“ dosaženo paradoxně toho, že vše, co se mezi Adou a jejím okolím odehrávalo, bylo pro mě srozumitelnější, než kdyby mluvila.

Řeč nám někdy dělá medvědí službu, protože zformulovat můžeme jen to, co si jsme schopni vůbec uvědomit (není toho moc, a při rychlosti rozhovoru se ještě omezujeme tím, co nás zrovna napadne jako první ) – a příjemce informace si ji pak ještě zkreslí svým způsobem tak, aby mu zapadla do jeho vlastního vidění situace, takže výsledkem snahy o pochopení něčeho může být paradoxně ještě větší neporozumění.

Ještě zůstanu u tohoto momentu ve vyprávění, než se dramatizace změní a jemný nenásilný přístup manžela k Adě se zlomí, jak to tak u dlouho potlačovaných potřeb bývá, ve svůj opak. Baines není, pokud jde o Adu, až takový altruista, taky má své cíle a prostředky, jak jich dosáhnout („odprodává“ Adě po jednotlivých klávesách piáno tu za pohled, tu za dotek….), čímž si na sebe přes tuto půvabnou hru zvykají, a tyto scény patří k nejpůsobivějším v celém filmu. Milostné scény jsou potom okouzlující a částečně ze mě uvolnily nastřádané napětí.
Abych se ale vrátila k tomu, co jsem teď chtěla napsat: nadchlo mě to krásně pomalinké tempo jejich fyzického sbližování – to na mě velmi zapůsobilo…  bohužel mi připadá, že to je v dnešní době pryč, pasé – protože žijeme zrychleně.

Napadly mě k tomu některé otázky: mohl by se takový vztah vůbec rozvíjet, kdyby neměli dva budoucí partneři jistotu, že toho druhého najdou i zítra, kde dnes? Osadníci byli stále na jednom místě, žádné odchody do práce, příchody z práce podle možností, odvolání někam… Také byli v neměnném kolektivu, Adě ani jejím partnerům nehrozila žádná „konkurence“ z nových možných kontaktů – ač se to nezdá, jejich jistoty, pokud šlo o vztah, byly mnohem větší, než jsou dnes, takže včas jasně nevyjádřený zájem nemuseli chápat jako vyjádřený nezájem, jak je tomu v naší zrychlené současnosti. Čili si mohli dopřát ke sblížení ČAS a napínat to…. Ale to je jen moje racionalizování.  

V poslední třetině se příběh zdramatizuje, když manžel Ady zjistí, kdo ji přitahuje, jak jsou věci daleko, a drasticky se jí pomstí useknutím prstu. O pár chvil později, když hrdinka odplouvá s Georgem vstříc novému životu, ji scénáristka nechala málem utopit – podle mě zbytečně navíc stupňované napětí v jinak věrohodném příběhu, který v sobě, alespoň pro mě, nesl spoustu napětí už od samého začátku.  Hrdinka naštěstí všechny nehody přežije a příběh končí happyendem, což jsem páru moc přála.

3 Oskary za výkon H. Hunterové v hl. roli Ady, za výkon v roli Flory a za scénář jsou po zásluze a pro mě se film zařadil mezi špičku. A proč mezi špičku? Protože takových filmů moc není, které mě něčím fascinují, které ve mně probudí nějaké nevědomé instinkty, preference.

Naprosto nechtěně, jako "vedlejší produkt", mě potkala ztráta objektivity a pohlcení prožitkem (při totální ztrátě hranic nastala akceptace dění, která podpořila mé vnímání, takže jsem lépe rozumněla Adě z výrazu, než kdyby hovořila, prostě došlo k empatickému svezení se na stejné vlně.
Empatie způsobila chvilkové odmlčení se od mého vnitřního světa a rozplynutí v jejím světě (což by se v reálu stávat nemělo, zvlášť když ten partner intenzívně prožívá - ale u filmu to neva :-) )
- a ve výsledku mi naladění na ty cizí prožitky přineslo něco strhujícího a obohacujícího - jako cestování do cizí země...

Dál mi ten film dal pocítit na vlastní kůži, že analýza pocitů není to samé jako kontakt s nimi a většinou k ničemu nevede. Ale nefunguje to "na heslo" se do toho rozpoložení dostat.

Film: Mikulášovy patálie

prosinec 2009, mulitikino Liberec

Milá francozouská rodinná komedie podle oblíbených knížek o malém Mikulášovi.

Malý Mikuláš vede svůj spokojený klukovský život do té doby, než ve své hlavičce udělá závěr, že se dočká sourozence. Kamarádi mu napomohou k tomu, aby se bál odvržení rodiči, a začne jednat tak, aby tomu zabránil. Ovšem místo situací, které měly rodiče přesvědčit o jeho nepostradatelnosti, je přivádí k zuřivosti. Mění tedy strategii a s podporou kamarádů plánuje odklizení sourozence.

Je to parádní komedie, která, ač podle knížek pro děti, není až tak úplně pouze pro dětského diváka, takže se dobře baví všichni.

Na malé francouzské herce se velmi dobře kouká, zvláště ti ve vedlejších rolích mají takové výrazové prostředky, že až přechází zrak (bohužel hlavní hrdina je ta výjimka, co potvrzuje pravidlo, se svým udiveně útrpným výrazem mi už trochu lezl na nervy).

A co diváci? Děti se velmi dobře baví. Dospělí taky - i když někteří vyjadřují pochybnosti, jestli všem scénám mohou malé děti rozumět... no to asi nemohou, ale právě proto si na své přijdou i dospěláci.