Zobrazují se příspěvky se štítkemfilm. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemfilm. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 12. března 2019

Film: Úsměvy smutných mužů

Čekala jsem, že mě film o alkoholicích sebere, ale stal se opak, spíš mi dodal energii a ještě mě jakoby pohladil.
Říkala jsem si, že to není možné, že jsem musela něco přehlédnout, a podívala se na to znovu - a původní pocit jsem si nejen potvrdila, ale tenhle film se mi líbil ještě víc.

Velký podíl na pozitivním vyznění pro mě měla  práce s kamerou: delší plynulé záběry, vhodně zařazené záběry na přírodu, snímání z lichotivých úhlů, takže i drastičtější scény nebyly příliš odpuzující a nenutily mě odvrátit pohled.

Dění filmu je zpočátku soustředěno jen do léčebny. Napřed mě to trochu nudilo, ale za chvíli jsem si zvykla, a když jsem se dívala podruhé, bylo jasné, že tam mají své místo, a že širšího záběru není třeba. Také mi v první třetině přišlo, že film postrádá příběh - ale později jsem zjistila, že síla tohoto filmu je právě  v tom, co v tom filmu není. Proč? Protože jednak to nechá diváka, aby o tom, co tam není, přemýšlel, a taky proto, že situace, které by tam byly zobrazeny, by divák bral tak, že se staly - a ono by tak být nemuselo.

Úsměvy smutných mužů mají na své diváky nároky: chce to, aby se na to dívali v rozpoložení, kdy jsou co nejvíc v pohodě, a byli "otevření". Ten, kdo k tomu z nějakého důvodu přistoupí pasivním způsobem "bavte mě", si z toho málo odnese a může být zbytečně kritický. Tento film chce fakt aktivní přístup, snažit se domyslet si, přijít si sám něčemu na kloub.

Neuvěřitelné, co dokáže motivace.

Varování: Pokračování v četbě je na vlastní nebezpečí.

Narozdíl od vedlejších postav filmu se hlavnímu hrdinovi povede závislost překonat. Zaujalo mě to, a přemýšlela jsem, čím se lišila jejich situace, když vůli měli (snad) všichni. Jediný Josef ale získal motivaci, a to nečekanou změnou v rodině. Ostatně on měl podporu v rodině velkou. Zatímco v různých komentářích jsem se dočítala, že ve filmu chybí ukázka, jak život s alkoholikem destruuje vztah, asi to nemusí být ve všech případech až takový průšvih, a Josef měl zrovna na partnerku štěstí. Málokterá žena se odhodlá přivést na svět s alkoholikem druhé dítě a  riskovat, že se zakope v ještě větším problému než dosud. Zde se to však povedlo a Josefovi to dodalo sebepotvrzení a motivaci se sebou něco udělat. Je kouzelné, jak může zapůsobit nepřímo vyjádřená podpora od blízké osoby.

čtvrtek 15. listopadu 2018

Film: Toman

Nepříjemné pocity ze sdělení, které v sobě má tento film, ve mě doznívaly ještě 2 dny.

Líbilo se mi, jak Tomana zahrál J. Macháček - civilně, úsporně, a přitom pro mě věrohodně.

Komentář se píše špatně, není příjemné se babrat se záporákem ani v čsl. poválečné historii, kterou, jak jsem se dozvěděla, Toman pomáhal utvářet.

Takže film je to dobrej, velmi působivej.

pondělí 3. prosince 2012

Film: Ano, šéfe!

Kino Lucerna, prosinec 2012

Pokud příznivci francouzského filmu a kuchyně očekávají:
- že odkoukají nějaký prima recept,
- že se pokochají noblesní vysokou obsluhou v prvotřídní restauraci,
- že se pokochají Paříží,
- že nebudou svědky žádné trapnosti,
- že se rozvine předem neočekávaný příběh,

tak ať na tento film nechodí, protože nic z výše uvedeného neuvidí.

úterý 27. listopadu 2012

Film: Thérese Desqueyroux

Festival francouzského filmu 2012

Není to jednoduchý film, stejně jako není jednoduchá jeho hrdinka, Thérese Desqueyroux. Přestože se děj odehrává na přelomu 20./30. let 20. století, v dané části francouzského venkova se ještě uzavírají domluvené sňatky dlouho domluvené dopředu, k rozšíření pozemku a spojení rodů.

Jako k samozřejmé záležitosti k tomu přistupuje i Thérese. Ač je ženou, která city neřeší, s nepřijetím počítala a počítá, ovšem... asi jí nevědomky schází. Jinak se asi její počínání nedá vysvětlit - zvnějšku velmi racionální žena, která někdy neví, proč něco dělá:  a že koná poměrně zásadní věci.

Její počínání ji však dostane do pasti: manžel využije naprosto její závislosti na jeho výpovědi, "má ji v hrsti", zcela ji izoluje od společnosti, a vydeptá ji natolik, až je z ní psychická i fyzická troska. Bezvýchodnost situace a  manželův despotismus zlomí osobnost dříve zdravé, vzdělané ženy.

Nevím, jestli lze závěrečné povolení k vystěhování Thérese z jejího domu považovat za happy end... v kontextu života Thérese asi ano, i když na mě to působilo spíše jako nucená emigrace.

Jedná se o kvalitní film, který se nepodbízí jednoduchým příběhem s jednoznačně optimistickým koncem, což mu přidává na věrohodnosti. Nic veselého.

neděle 25. listopadu 2012

Film: Paříž - Manhattan

Festival francouzského filmu 2012

Film Paříž - Manhattan (Francie 2011) je také jedním z těch, které byly na letošním festivalu představeny dřív, než půjdou do českých kin (2013).

Alice, hlavní postava filmu, je mladá lékárnice, singl, o niž má její okolí (zbytečné) obavy, a zvláště tatínek se činí při shánění ženichů tak, že kam se podívá, rozdává její vizitky, číslo mobilu, adresu e-mailu. Alici to není po chuti, ale na druhou stranu nijak nezasahuje. Má v oblibě filmy Woody Allena, a občas s ním v duchu rozmlouvá. V závěru filmu, když se objeví ten pravý, Woody jí ho dokonce schválí.

Ve filmu je patrný ženský rukopis (režie Sophie Lellouche) a notná dávka dětské naivity. Spíše je  pro holky, neumím si představit, že by se při něm ohromně bavil nějaký chlap.

Film: Z prezidentské kuchyně

Festival francouzského filmu 2012

Film Z prezidentské kuchyně (Les Saveurs du palais, Francie 2011) byl představen na festivalu v rámci 10 "předpremiér", tedy před uvedením do českých kin. To je jedno z plusů festivalu, a dalším je, že někdy, jako zrovna v tomto případě, film přijede českým divákům představit jeho režisér. Obrázek má potom divák mnohem ucelenější, když má předchozí živý kontakt s autorem a hlavním realizátorem. Prostě Christian Vincent zapůsobil.

Samozřejmě zde nemůžu vyzrazovat podrobnosti z děje, takže jen ve stručnosti: hlavní postavou je osobní kuchařka prezidenta Mitterranda, Hortense Laborie. Do Elysejského paláce přichází na základě prezidentova přání a doporučení úplně zvenku, takže se musí vypořádávat se škodolibostmi v paláci zavedených kolegů, v té době samozřejmě mužů. Hortense vaří jak umí a jak to považuje za správné (zjišťuje si, zda konzumentům chutná a zda jsou spokojeni). Její vaření má ovšem zvýšené dopady do rozpočtu, a po několika letech přijdou zásadní omezení ve výběru z možných připravovaných pokrmů od prezidentových lékařů. Hortense se v dané situaci poměrně rychle zorientuje, usoudí, že v daných mantinelech se pohybovat nemůže, a rozhodne se velmi rychle spolupráci ukončit.

Tento film patří k těm, které umějí dodat energii. Máme tu sympatickou hlavní postavu, která dělá perfektně a s oblibou svou práci, vaří pro druhé, chce jim udělat radost tím, že jim chutná... a  něco z toho se přenáší i na diváky.

Hrozně fajn je, že se zde "neřeší" vůbec žádné osobní vztahy,  žádný manžel, přítel, ani děti, a přitom to vůbec nechybí, naopak, je příjemné koukat se pár minut na něco, kde jde o radost z procesu a výsledku práce. Připadá mi až nezvyklé, že jde osobní příběh natočit bez rodinných příslušníků, ale jak je vidět, jde to, a je velkým plusem někdy příběh jimi nezatěžovat.

Na jaře 2013 se tak diváci mohou těšit na pěkný film.

PS: doporučuju předtím něco zakousnout :-)

čtvrtek 22. listopadu 2012

Film: Láska trvá tři roky

Festival francouzského filmu 2012

Láska, a láska k lásce, to jsou 2 různé věci. Lidé dávají přednost lásce k lásce před láskou k lidem :-) 

Fr. film z roku 2011" Láska trvá tři roky" je pěknou komedií, ale najdou se v něm i zajímavé hlubší postřehy. Dvě zdejší úvodní věty jsou i ve filmu jen glosami, ale docela dobře vystihují jistý společenský jev: oblibu samotné lásky, narozdíl od lásky k někomu.

Film patří k těm, které stojí za to vidět, a potenciální divák by se neměl nechat odradit někdy uvedeným přízviskem "romantická komedie". Naopak, hlavně hlavním ženským rolím byla dopřána i dávka sarkasmu, která to pěkně koření. Je ale taky fakt, že hlavní hrdina kvůli své lásce ztratí hlavu a chová se trochu bláznivě, navíc je tam osobnostní posun od "lovce žen" k "vyučenému ženou", takže pokud jsou toto pro někoho známky romantické lásky, dostane se mu její dávka též.

neděle 11. listopadu 2012

Film: Skyfall

Multikino, listopad 2012

Po úvodních akčních scénách, kdy se Bond snaží dostihnout protivníka na motorce na střechách arabského bazaru, a potom na střeše vagonu jedoucího vlaku, než je (do té doby neškrábnut) zlikvidován vlastní posilou, jsem se obávala, že v duchu těchto akcí se bude odehrávat celý film.

Naštěstí potom těchto akcí hodně ubyde, a rozvine se příběh. Příběh, kde hlavním protivníkem bude bývalý agent z vlastních řad, nad nímž kdysi šéfka zlomila hůl výměnou za jiné agenty. Vytrpěl si svoje, takže pro rafinovanou pomstu "matce" motiv jako hrom.

S Bondem se pak v honbě za nepřítelem podívá divák přes půl světa - Šanghaj, Macao, Skotsko. Pěkné jsou scény z asijského kasina, a proti tomu postavené scény z opuštěného skotského venkovského sídla. Filmaři velmi pěkně vizuelně vystihli náladu míst: v kasinu to dýchá luxusem, ovšem s nezbytnými východoasijskými doplňky interiérů. Nebo Skyfall, Bondovo sídlo z dětství, kam doveze ukrýt šéfku ve starém bonďáckém střílecím superauťáku. Opuštěné sídlo vyzařuje tajemno, důstojnost, uprostřed nevlídného prosředí mlhou zahalených vřesovišť, kde věrohodně nebe padá... Naopak starý auťák z filmů z šedesátých let osvěžuje atmosféru a diváci na něj velmi pozitivně reagují. Je tak pěkně nastíněn "návrat ke kořenům".

Bohužel film šetří "živočišnými" scénami, jediná nadějná ve sprše končí pouhou líbačkou, to mě trošku zamrzelo :-).

Je to taková polopohádka, o které se z ani se nedá říct, že by byla pro dospělé, naopak - asi se počítá, že na film budou chodit rodiče s dětmi. Jen je v té polopohádce trochu dost mrtvejch (to je však jen decentně naznačeno), navíc jsou především na té druhé straně, takže v případě tohoto filmu zabíjení asi s nikým nepohne.

Když to shrnu: Je to povedený :-)

úterý 6. listopadu 2012

Film: Druhá šance

Film Druhá šance (USA, 2012) s Meryl Streep a Tommy Lee Jonesem je dobrou sondou do uhasínajícího manželského vztahu.

Kay (M. Streep) se po 30ti letém manželství s Arnoldem (T.L.J.) cíti v tomto vztahu oprávněně poněkud opomíjená, zatímco Arnold je se stavem věcí spokojen. Kay plní funkci klasické manželky, která vaří večeře, připravuje snídaně, uklízí, chodí do práce - a pro manžela se stala něčím, co připomíná kus domácího inventáře, který, pokud dobře funguje, není třeba brát ani na vědomi.  Má-li takový kus inventáře narozeniny, vhodným dárkem je třeba bojler.

Kay deptá zvyšující se nedostatek sdílnosti a intimity ve vztahu. Rozhodne se o ně bojovat. Přihlásí pár k manželskému poradci doktoru Feldovi (Steve Carell). Kay do toho dává vše: manželská poradna je v jiném státě, na úhradu pobytu a použije veškeré své úspory. Reakce Arnolda je samozřejmě typická: nikam jet nechce, manželství je v pořádku, nikdo mu  nebude dávat rady, nikomu se nebude svěřovat. V tomto duchu se pak táhne začátek pobytu a konzultací. Jsou to výborné scény, výborně napsané, výborně zahrané, a to všemi třemi aktéry. Všichni jsou velmi přesvědčiví ve svých úlohách, ale zmínit musím S. Carella v roli psychologa, který zvládl herecky docela obtížné situace, kdy musel páru klást otázky hodně na tělo, a přitom se nedostal do mentorské, anebo odtažitě vědecké polohy. Zrovna tak Tommy Lee Jones ve své roli odmítavého, načuřeného chlapa. O M. Streep se ví, že zahraje všechno, takže u ní to až tak nepřekvapí.

Film má kvalitu velmi autentické výpovědi, kdy do poslední chvíle divák neví, jak to vlastně s párem dopadne. A nejlíp udělá ten, kdo s úderem titulků odejde - neboť scéna, která jde do titulků, shodí celý předchozí vystavěný dojem a udělá z toho limonádu. No - prostě Amerika, musíme to tak brát, a nenechme se tím odradit od záměru podívat se na velmi dobrý film.

A co na to ostatní diváci? "Je vidět, že stačej 3 herci, aby se dal natočit dobrej film. Když je dobrej scénář".


P.S. Psychologovi dr. Feldovi dali garderobiéři super styl formálně odlehčených obleků, se kterým perfektně ladily ty jeho pletené kravaty. Ty se jim fakt povedly.

neděle 23. září 2012

Film: Ve stínu

Kino Mat, září 2012

Po nějaké době tu zase máme povedený český film, o kterém se asi bude víc mluvit.

Film Ve stínu je řazen mezi detektivky, ale o tu tady, myslím, v první řadě ani tak nejde. Spíš ten film nechává diváky, aby s hlavními hrdiny prožili atmosféru doby, kdy dobře organizovaná, ale tragicky podlá, mocichtivá, a ozbrojená část společnosti ovládla státní aparát a účtovala s tou malou částí společnosti, která měla trvalou morální kvalitu, a odmítla přistoupit na estébácké praktiky.

Používáme neutrální slovo "doba"- ale doba vlastně nic konkrétního neznamená. Když někdo řekne "taková byla doba", chce tím obvykle říct, že byly obecně přijímány takové určité vzorce chování, se kterými by se třeba dalo i nesouhlasit, ale mluvčí se nad tím nijak nepozastavil, protože se to tenkrát netrestalo, a on tak necítí žádnou odpovědnost, on přece nic špatného nedělal, "taková byla doba"... Prostě hodit tu odpovědnost na nějaké okolnosti, a tím před sebou i před společností odůvodnit každou sviňárnu. Jak to skončilo s těmi,  kteří to tak tenkrát neudělali, a ještě šli proti tomu, uvidí díváci v závěru filmu.

Když se člověk nebrání, a nechá ten film na sebe působit, můžou se dostavit i pocity strachu, sem tam se i lekne. Je to dramaticky velmi dobře vystavěno, diváka to pohltí od samého začátku, zapomene snadno sám na sebe. Najdou se situace, kdy by reálné postavy spíš jednaly jinak, než předepsal scénář, na druhou stranu je evidentní, že autentičtější reakce by zpomalily příběh, takže ty tři v tomto smyslu nejkřiklavější scény omluvím a nebudu je rozebírat.

Pochvalu zaslouží hudba, a výprava. Dopředu jsem čekala ujetí jako plastová okna, plastové kličky u oken a dveří, vypínače, barevné fasády - ale nic z toho se nekonalo, anebo jsem to nepostřehla, takže fakt téměř nic neruší iluzi let padesátých. Snad jen nábytek v bytě hlavního hrdiny, který sice byl dobový, ovšem ve své době jistě nebyl tak omšelý a omlácený, například pokud jde o úchytky v kuchyni.

Film se sice jmenuje Ve stínu, ale klidně by se mohl jmenovat "V Dejvicích", a to jednak pro exteriéry, a jednak pro dejvickou partu, která se tam skoro celá sešla. Tím se "nenápadně" dostávám k obsazení. Ivan Trojan - po zásluze hl. role, jemu ty "kabátové" a "oblekové" role z minulého století nesmírně sednou, alespoň jak to znám z divadla. Nemůžu proti jeho výkonu vůbec nic říct, výborný výkon, všecko - a přesto by mi nějak v roli estébáka připadal věrohodnější, než v této roli superkladného a superčestného hrdiny. Výkony ostatních z dejvického nějak nestojí za řeč, prostě malé (v případě květinářky i zbytečné) roličky. Soňa Norisová v hlavní ženské roli přesvědčivá, představitel  dětské role bezvadnej.

O tomto filmu se samozřejmě nedá říct, že by byl "pěkný", lze konstatovat že jde o film povedený, dobrý - protože o hrubosti a násilí se nedá mluvit jako o něčem pěkném. Kvality tohoto filmu jsou jinde, v úplně jiné dimenzi. Divák si může uvědomit, jak do dopadne, když bezskrupulózní sebranka se zorganizuje, přesvědčí voliče, a následně obsadí pozice moci výkonné, soudní, politické,  ozbrojených složek.... Že voličům se dá nakecat všechno. A proto je potřeba, když se před volbami objeví strany slibující modré z nebe se ptát: KDO JE ZA TÍM A K ČEMU MU TO SLOUŽÍ.

Film: Lov lososů v Jemenu

Kino Mat, září 2012

Očekávala jsem komedii, a dočkala se pohádky.
Pohádky o tom, že "když se chce, tak to jde" - tady ještě s douškou "když máte bohatého šejka, který by to financoval". A toho ve scénáři měli, takže s realizací čehokoli nebyl problém.
Docela dobře rozhraná situace volby mezi dvěma potenciálními partnery končí jako přeslazená limonáda. Oddechový film, u kterého není co řešit, protože "harlekýnky" se prostě řešit nedaj.

čtvrtek 23. srpna 2012

Film: Nedotknutelní

Bio Oko, srpen 2012

Při výběru, na jaký film zajít, rozhodlo procentní hodnocení diváků. Francouzský  film Nedotknutelní měl přes 90%. Mimořádně dobré hodnocení.

Příběh ochrnutého bohatého muže  a jeho mladého pečovatele  mi až tak úchvatný nepřipadal, aby se i mé hodnocení přehouplo přes 90%. Spíš mi připadalo, že o tom filmu se nedá říct skoro nic špatného. Je  nějak málo toho, co by se dalo zkritizovat. Film ve francouzštině je také příjemné osvěžení. Není to film, který by zanechával nějakou silnou emoční stopu. Na druhou stranu jeho velké plus je v tom, že nenásilně ukazuje způsob, jak přistupovat k postiženým lidem, když nestojí o soucit. Síla tohoto filmu je jakoby v tom, že se o nicmoc urputně nesnaží. Ani ten film samotný, ani jeho hrdinové. Dál to vysvětlím.

Z mnoha uchazečů o místo pečovatele ho dostane člověk, který se o jeho získání nejméně snaží. Zatímco ostatní uchazeči se ohánějí vzděláním, touhou pomáhat a všelijakou humanitou, ten vítězný  dává najevo zájem jen o razítko pro úřad práce, že nebyl vybrán. Ani po získání pracovní smouvy se nesnaží udělat dojem, spíš svého paraplegického živitele semtam s humorem "utře". Tím mu ale paradoxně prokazuje velmi dobrou službu, protože mu vyhovuje, že se s ním nezachází jako s chudinkou.

Rafinovanost tohoto filmu je v tom, že i když divák neodejde z kina s nějakým bůhvíjakým zážitkem, tak mu možná nějak nenápadně některé věci dojdou.
Je dobře, že se takové filmy točí, a když to tak zpětně hodnotím, tak si ta svá procenta od diváků zaslouží, i když já mu dávám tak 82.

PS:
Otázkou ale je, co by z toho filmu zbylo, kdyby ten paraplegik nebyl tak bohatý, neměl na dvoře několik aut, nemohl si dovolit soukromé lety ani služebnictvo, ale kdyby bral před úrazem průměrný český plat. Myslím si, že z toho, co se tu natočilo, by se nedala použít ani minuta.

pondělí 9. dubna 2012

Film: Okresní přebor

duben 2012

Tak nevím. Ovlivněná seriálem jsem čekala jsem něco trošku jiného, lehčí formu. Cíleně jsem šla na víceméně nadnesenou situační komedii, a místo ní....

...místo ní se dívala na kardiaka, a semtam na nemocnici. Samo o sobě nic k utřískání...

S tímhle filmem je to trošku těžší. Až tak velká komedie to prostě není, anebo je to o kombinaci nedostatků fyzických i psychických hlavního hrdiny, které mi až tak legrační nepřišly. Kolotočáři taky ne.

Na druhou stranu jako sonda do duše schizoida by to nebylo špatné, kdyby tam zase nepřekážely prvky, které z toho mají udělat komedii.

Tak fakt nevím. Nebavila jsem se až tak úplně, a ostatní diváci byli taky maličko v rozpacích.

neděle 29. ledna 2012

Film: Nebezpečná metoda

Film Nebezpečná metoda, jehož hlavní postavou je C.G.Jung, se vpodstatě celý odehrává kolem avantýry známého švýcarského lékaře z oboru psychologie (psychiatrie, jak kdo chce) s jednou pacientkou, a kolem dialogu s otcem psychoanalýzy Freudem.

Je to téma, které evidentně táhne, protože kino vyprodané do posledního místa se už vidí mákokdy. Diváci od toho dost očekávají, ale neřekla bych, že se jejich očekávání až tak úplně naplní.

Mě tam chybělo víc z praxe lékaře: do scénáře se dostali jen 2 pacienti, z nichž jeden dostane prostor jen na chvíli, a jakási monotématičnost - přílišné vztahování k jednomu společnému jmenovateli, nenaplněným sexuálním tužbám, mě už ke konci nudily. I když, na druhou stranu, dialogy vedené mezi oběma lékaři, ať již ústní nebo v dopisech, mi přišly na celém filmu nejzajímavější. Film je však v anglickém znění, a to mě rušilo. Anglicky spolu totiž jistě Freud s Jungem nemluvili, hrozně to ubírá na autenticitě, a v tomto případě mi ta angličtina dost vadila a připadala mi nepatřičná. Když už je to film biografického charakteru...

Stopáž cca 1,5 hodiny je tak akorát, víc už by v případě tak omezeného počtu ztvárněných postav bylo zbytečné trápení diváka. Film opravdu postrádá větší pestrost postav. Kromě již zmíněných dalších možných pacientů se filmu nedostává odpichu, ve smyslu jakéhosi energetického náboje, třeba předvedení významu přínosu C.G.Junga v psychologii, jeho další osobnostní kvality a tak podobně... C.G. Jung se snažil, což film ukazuje, ale taky něco dokázal, ta snaha přinesla své ovoce, psychologie se někam posunula - a na to tento film nereflektuje, vyznívá skoro jako marná snaha: a to je ten moment, kde se vytrácí ten energetický náboj, který mohl být na diváka přenesen, ale nebyl. Je toho nějak moc, co zůstalo úplně stranou, a co dost diváků očekává... a po nenaplněném očekávání nastává zklamání, které je vidět na úprku z kina ihned po začátku titulků.

Není to špatné, ale mohlo to být o dost lepší.

Podrobně, vědecky, do hloubky včetně ukázky je pojednáno o filmu Nebezpečná metoda na stránkách Grafologie a Psychologie.

sobota 24. září 2011

Film: Půlnoc v Paříži

multikino, září 2011

Psát o posledním filmu W. Allena bude trochu paradox. Není to špatné, ale nemám co by se mi na něm nějak zvlášť líbilo, spíš se víc dá napsat o tom, co se mi nelíbilo, a přitom vcelku film vyznívá docela dobře.

PO víc než dvacetiminuté předfilmové masáži reklamama jsem byla dost ubitá, a původní scény filmu se záběry Paříže mě tak trošku osvěžily. Záběry na pěknou, známou pařížskou architekturu, navíc beze slov, nemůžou nic zkazit. W. Allen klasicky nezdržuje, takže jak se ústřední páreček s rodiči partnerky (a proč) dostal do města na Seině se dozvíme až s rozvíjejícím se příběhem.

Hlavní postava Gil (ztvárnil Owen Wilson) je obdivovatelem Paříže 20. let minulého století, různých spisovatelů a umělců. Scénárista mu cestování časem umožnil opravdu hodně jednoduchým způsobem, kdy Gila odveze o půlnoci taxík do desetiletí, jakého se mu momentálně zachce a divák neví, jestli má tuhle jednoduchost ocenit (že z něj někdo nedělá blbečka), nebo zkritizovat (jak je to banálně vymyšlené).

Ale pojďme dál, tohle mi nevadilo. Měla jsem problém s obsazením rolí obou snoubenců. Ani jeden se mi nelíbil. Wilson se mi v té roli vůbec nezdál, až mi došlo, že mi připadá jako kříženec Topolánka s Vydrou, má stejné sako, výrazové prostředky a držení těla, a v té roli působil divně, nevěrohodně. Jako by ta role byla napsaná pro někoho jiného.... a pro koho... Jo, pro samotného Allena! Tomu by to sedělo. Dialogy, pohled očí, zájmy... všechno bych mu, kdyby to natočil se sebou v hlavní roli, jen o pár let dřív, věřila. Ale Wilsonovi teda vůbec, u něj se to mydlí. No, zkuste si schválně dosadit Topolánka nebo Vydru do hlavní postavy filmu třeba Zahraj to znovu, Same, a budete to mít.

Když udělám stručný exkurz do psychologie, řeknu to takhle: role představuje člověka s city poměrně těžkého introverta, ovšem Wilson má k dispozici extravertní výrazové prostředky. Sklony tíhnout k době předcházející přítomnost mu tak nejde uvěřit.

Gilova snoubenka Inez (Rachel McAdams) je sice přesvědčivá, ale tím to končí. Paradoxně nejvíc se mi ve filmu líbila Carla Bruni.

Film taky trochu shazuje neuvěřitelné množství legendárních umělců, které Gil během asi tří nocí v Paříži potká, a kteří se mohou přetrhnout, aby si s ním popovídali. V poslední čtvrtině už ta jména padají jak na běžícím pásu, jakoby se scénárista musel pochlubit, jaké všechny evropské umělce z 1./2 20. st. si vygůgloval.

Další slabinou je příběh vůbec. Ono ho tam moc není. Určitou výhodou je, že si u toho filmu můžete myslet na spoustu jiných věcí a vůbec to nechybí. Výlevy, které vede hlavní hrdina s umělci, jsou často předlouhé a nudné. Noční záběry zmožené diváky (třeba předchozí reklamní masáží) uspávají.

Film končí tak, jak všichni očekávají, že skončí.

V závěru to ale tak špatný film není, docela to ujde.

neděle 7. srpna 2011

Film: Útěk ze Sibiře

Americký film (2010) natočený podle pamětí účastníka mezinárodní skupinky, která se rozhodla k útěku ze stalinského gulagu ze Sibiře kolem Bajkalu, přes poušť Gobi, Himálaj a Tibet do Indie, je typickou ukázkou toho, čemu se říká zahozený téma.

Asi jsem od toho moc očekávala. Prostředí stalinského lágru. Principy jeho fungování, principy k přežití v něm. Charaktery vězňů různých národností. Plánování útěku, adrenalin při jeho realizaci. Krutost a sílu ruské zimy. Projevy různých povah uprchlíků v situacích mezi životem a smrtí, když jde o holé přežití. Způsob přežití v podmínkách hluboko pod nulou. Způsob přežití v poušti, její nástrahy. Himálaj jako takový. To všechno a další možnosti, které téma nabízí, mohl a měl film zúročit.

Jenže se tak nestalo. Nic z toho nevytěžil. V úvodu filmu, kdy se vězňové mezi sebou představují, vyznívá jejich komunikace v gulagu trapně, prkenně a neautenticky. A tak to zůstane po celou dobu trvání filmu. Způsob seznámení diváka s hlavními postavami a prostředím je skutečně jak pro blbé. Zčásti nudné, zčásti trapné, zčásti nepravděpodobné, tam se nepovedla ani maskérna. Má to jedinou výhodu: u tohoto filmu uděláte spoustu jiných činností, aniž byste o cokoli podstatného ve vývoji děje přišli, respektive divák je nucen najít si nějakou další činnost, aby se u sledování tohoto snímku neotravoval a neměl pocit totálně promarněnýho času.

Kdybych byla producentem tohoto filmu, asi by mě zavřeli. Za ublížení na zdraví. Za ublížení na zdraví režisérovi za to, co udělal s mými penězi na tento film (anebo výstižněji za to, co s nimi měl udělat, ale neudělal).

pátek 29. července 2011

Film: 127 hodin

To jsem si dala. Mě bylo špatně ještě hodinu po filmu.

Zatoužila jsem zajít do kina, ale někam jinam než do multikina, a protože jiný vyhlídnutý film už měl vyprodáno, připadal mi film 127 hodin jako jediná možnost. Nechtěla jsem si kazit dojem nějakou recenzí, tak jsem si o něm dopředu nic nezjistila, jen to, že je to o klukovi, který se na 5 dní zasekne ve skalách, šutr mu přimáčkne ruku a jemu nezbyde než se vlastníma silama z toho dostat. Asi už to víckrát neudělám, a raději se mrknu na nějaký podrobnější popis nebo recenzi.

No, tak to by bylo zhruba všechno, co se dá říct k ději. Chlapec se několikrát neúspěšně pokusí osvobodit ruku, eventuelně se jí zbavit, a to jsou přesně ty záběry, kdy jsem se na to fakt nemohla dívat, brrrr. Odhadem 20% filmu jsem fakt neviděla, jak se mi dělalo zle. Chirurg ze mě nikdy nebude. Honilo se mi hlavou, že na svý si přijdou sadisti a masochisti, ale není to film pro každýho. Pro mě teda rozhodně ne.

Když to vezmu z jiné stránky, hlavní postava je velmi pozitivní bytost, svým způsobem statečná, ale taky neuvěřitelně nezodpovědná.

A co na to ostatní diváci? Někteří se taky nemohli dívat na všechno, i kluci.

čtvrtek 28. července 2011

Film: Životy těch druhých

Film (SRN 2006) z prostředí Německé demokratické republiky o konfrontaci agenta státní bezpečnosti s životem netušícího sledovaného dramaturga.

Zpracování příběhu diváka upoutá od první minuty a drží ho až do konce. V úvodních scénách agent Wiesler přednáší na "škole" (nevím, jak nalejvárnu pro mladé budoucí špicly nazvat) s ukázkami ze svých výslechů. Ve výslechách je důslednost, nemilosrdnost a cílevědomost až z toho mrazí. Agent Wiesler bezmezně straně věří a je ochoten udělat cokoli když jde o lidi, od kterých údajně hrozí straně újma.

Jako "meč strany" dostane za úkol sledovat dramatika Dreymanna a jeho přítelkyni, herečku Christi. Následuje akce s bleskovou instalací štěnic do bytu Dreymanna. Je to asi jediné slabší místo filmu, protože v závěru scéna s jejich deinstalací vůbec neodpovídá časovým možnostem instalace.

Agent Wiesler je obdivovatelem Dreymannovy přítelkyně Christi a nenese dobře zjištění, že Christi je sexuálně obtěžována a vydírána stranickým papalášem pro kulturu. Tohle zjištění je jedním z motivů, proč Wiesler postupně ztrácí své zaryté komunistické přesvědčení, proč ho to stále více táhne pomáhat těm druhým a v závěru přes varování státní bezpečnosti, které je jeho chování nápadné, udělat akci na Dreymannovu záchranu. Následuje Wieslerovo odstavení, ale nezdá se, že by se ho to až tak dotklo, neboť zjistil stranické fungování a změnil osobnostní postoje. Dojemná scéna na konci filmu pak nepůsobí kýčovitě, i když je to přesně na hraně.

Tento film je dokladem toho, že když se daří, tak se zkrátka daří, a to od začátku do konce. Je to přesný příklad toho, jak by zpracování takového tématu mohlo vypadat. Tvůrci českého pokusu na toto téma, filmu Pouta, by se od filmu Životy těch druhých mohli učit, a to úplně všemu. Není oblast ani minuta, ve které by německé Životy nečněly nad českými Pouty.

sobota 30. dubna 2011

Film: Králova řeč

multikino, duben 2011

Anglický princ Albert, který celý život trpí vadou řeči (Colin Firth), je po smrti otce a skandální abdikaci staršího bratra, krále Eduarda VIII., nečekaně korunovaný králem. Filmový příběh je o osobním boji prince s jeho vadou, a to na pozadí událostí spojených se začátkem 2. sv. války.

Film mi nejvíc ze všeho připomínal pohádku, ale nic proti tomu. Je tam kladný, relativně pohledný hrdina (relativně proto, že ač mám pro Colina Firthe slabost, tady se mi fyzicky až tak nelíbil), hrdina má převahu dobrých, ale také pár princovsky záporných vlastností, je tam překonávání překážek a je tam zdárný konec.

Výkon Colina Firthe v hlavní roli je nesmírně přesvědčivý. Ztvárnění osoby s řečovou vadou se mu povedlo takovým způsobem, že některým divákům se při jeho proslovech svíral krk napětím, které přechází - z prince na diváka. Diváci doslova prociťují jeho trapasy, ale i jeho snahu, úsilí.

Film se vlastně celý točí kolem postupu, procesu nápravy princovy vady řeči. V tomto ohledu z psychologického hlediska žádný převrat: je zde podána klasická příčina série traumat z dětství v kombinaci s přeučováním leváka na praváka, náročnost otce, atp.

Léčba začíná klasicky celkovým uvolňováním (jde o opravdu komplexní uvolnění, svalového krunýře těla, hlavy, psychické uvolnění - to všechno jako podmínky další práce). Tohle se tvůrcům povedlo velmi pěkně a film je zakončen úspěšným proslovem korunované hlavy. Čili způsob léčby zabral.

Největší devizu filmu vidím v tom, že vnímaví diváci mají možnost si z tohoto filmu odnést víc než jen příběh. Je to o možném škodlivém vlivu naprogramování v dětském věku, a o způsobu, jak se ho zbavit.

Reakce diváků? Kromě zmíněné křeče v hrdle konstatování, že je to pěkný film proti kterému asi nikdo nemůže nic moc negativního říct.

neděle 13. března 2011

Film: Nevinnost

multikino, březen 2011

Zase jeden povedený český film. Velká škoda, že je nový, takže nemůžu být moc konkrétní, aby ti, kdo ho ještě neviděli, nepřišli o zážitek... devizou tohoto filmu je totiž jeho dramatizace, vyústění, rafinovaně vystavěný příběh a ještě rafinovanější servírování sekvencí příběhu divákovi.

Když to tedy z výše uvedného důvodu co nejvíc zobecním, tak můžu napsat, že tak nějak by se to klidně mohlo v něčím životě stát, že to není až taková fikce. Zavilost a urputnost ve snaze urvat si pro sebe zajímavého partnera, nebo obvinění ze zneužívání nezletilých, situace jsou podané dost realisticky, neměla jsem pocit násilného přehánění ani při "překvapivém" finále. Zajímavá psychologie postav.

Dobrý film, nemám co zkritizovat.