Zobrazují se příspěvky se štítkemLiteratura - motivace. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemLiteratura - motivace. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 4. ledna 2013

Vitální energie

Poznámky k tématu

Mám tu pár poznámek z různých zdrojů, uceleně zpracované to asi neexistuje. Když se ta (možná nepřehledná) mozaika dá dohromady, to podstatné z toho vykrystalizuje.

- Energie nám  kolísá, a musí to tak být, i v celé okolní přírodě to tak je. Nemůžeme mít energii pořád nahoře. Umění je v tom, držet to na optimální hladině, nemít velké výkyvy.

- Jde o to, že nemáme věřit tomu, co nám s oblibou cpe naše západní společnost, že je třeba se snažit. Není třeba se snažit - naopak když člověk zpomalí, dost se toho kvalitativně změní, i vnímání, protože napětí vytváří bariéry, bloky.

Je třeba umět relaxovat. Relaxace má dvě témata:
1/ naučit se relaxovat,
2/ zjistit, z čeho vzniká napětí.

Relaxuje se ale pozvolna! Je nesmysl pospíchat na jógu se uvolnit.

- S vitální energií nejtěsněji souvisí dýchání - a to má také vztah s relaxací.  S relaxací souvisí i imunitní systém - když člověk spěchá, imunitní systém nemůže pracovat. Pak může mít člověk i 11 měsíců zápal plic. Pro imunitní systém má rozhodující roli lymfa  ta se nepohybuje sama (nemá třeba takový oběh jako krev, která má vlastní pumpu). Proto nám pomáhají masáže, po masáži můžeme oběh lymfy i pocítit.

- Jádro vitální energie je v pociťování těla, a proto s tím mají problém zejména extraverti a lidé zacyklení hodně ve své hlavě.

- Existuje dost koncepcí, které jinými slovy vyjadřují a myslí víceméně totéž:
Indie - prána,
Čína - čchi,
Japonsko - ki,
Řecko - pneuma,
Germáni - ot,
Jung - libido.

Jmen je pro to tedy celá řada, ale ten fenomén je jeden.

Základ je, že napřed musíme pociťovat své tělo, (a pro to je předpokladem relaxace), pak teprve můžeme cítit energii.

Tělo je z 90% voda, a proto bychom měli pociťovat proudění.

Základním předpokladem ale je, že jsme vědomě v tom svém těle ukotvení.

My v západní kultuře jsme moc orientovaní směrem ven, moc prožíváme to, co jde zvenku a zapomínáme na sebe. Moc se díváme, málo posloucháme a ještě míň vnímáme.
Jsme tedy moc v myšlenkovém abstraktním kanálu, a o to méně si uvědomujeme.
Východní tělo je naopak víc pociťované, je zde víc a jemněji introvertní vnímání. Pro něj se dají cítit i orgány (pro většinu lidí je to chiméra, a jsou schopni je cítit jen při žlučníkovém záchvatu).

Vnitřní orgán se v západní kultuře chápe jako ohraničený (např. samotná játra, nebo ledviny). Ale ve východním chápání těla se ledviny svazují s celou oblastí pánve, a dráhy jdou až do nohou. Ve východním pojetí s jednotlivými orgány souvisí různé emoce - konkrétně s ledvinami jde o strach (proto se při strachu stahuje oblast beder, která je potom méně prokrvená. Jakékoli napětí blokuje některou funkci a opakem napětí je uvolnění).

Teprve, když cítíme svou energii, můžeme regulovat energii partnera, není to jen napíchat jehličky.

Nejde jen o to "mít tělo", ale "být v těle ukotven", mít vědomí o těle. Vědomí ho pak začne zapojovat jemněji - emoce - stále jemněji se to rozvíjí, a přes to rozvinutí pak můžeme vnímat energii jiného člověka (ale i stromů nebo jiných objektů).

Pro západní kulturu "být zdravý" znamená mít tělo s hodně vyvinutými svaly, ale správně jde o to, aby vnitřní orgány mohly dobře fungovat.
To souvisí s dýcháním.
Tedy svaly jsou o vnějškové síle, ale rozhodující je stav břicha a páteře: ta oblast má být měkká a pružná.

Přespříliš se napínáme a blokuje to funkce. Měli bychom si zvykat na to, že nemusíme brát předměty silou Bivoje, ale jen tak, jak je to nejšetrnější. Zvedat věci tak, že použijeme strukturu, ne svaly.

Na východě filozofie není odtržená od vnímání.
Štěstí lze definovat jako rovnováhu.
Když máte tělovou rovnováhu, máte do velké míry i rovnováhu mentální.

Západní člověk postupně rozvinul VŮLI. Ta má dvě stránky, dobrou i špatnou. Zaúkolujeme se, že uděláme to a  to, a skutečně to uděláme.
ALE:  když usilujeme, napínáme moc svaly, a tím v těle probíhá hůř cirkulace. Např. se nemůže tolik, jak by bylo optimální, hýbat bránice, a pak nemůže optimálně cirkulovat lymfa.
Toto omezení cirkulace má vliv na všechny funkce.
V tomto smyslu je tedy vůle škodlivá. Nejde vůlí dělat některé věci: třeba se uvolnit.

Vitální energii lze rozvíjet a kultivovat. Má to některé "principy":
- relaxace
- otevřená struktura
- princip středu (aspekt HARA)
- princip mysli (koncentrace, uvědomění, imaginace)
- co vysíláme, to se nám vrací

... a pár slov ke každému principu:

Relaxace
- Je to i mentální, nejen somatický stav, umožňuje klesnout
- Tím se učíme nenapínat svaly pořád a zbytečně, následně nemít bloky - nemít je jako malé děti (i když u těch dětí se to bohužel začne záhy měnit, škola a povinnosti jim začnou dávat zabrat, tělo se pak začne napínat)
Tedy relaxace umožňuje uvolnit energetické bloky. V Číně by asi řekli, že je třeba se napřed úplně uvolnit, aby bylo možno cítit čchi.

Když se na to podíváme pohledem západní společnosti, jde o to skutečně relaxovat, nejen si to myslet. A k tomu v duchu západu existují 2 pomocníci:
- biofeedback, a/nebo
- imaginace.

K relaxaci a imaginaci:
Nejlíp se relaxuje na bezpečném místě (terminus technicus). Je to klíčková věc - místo, kde se nemusíme bát, kontrolovat, soutěžit.
Když to nejde doma, máme si vzpomenout, kde to bylo v dětství, anebo si vybavit vodní hladinu, která je velmi klidná, co nejživěji si ten objekt představit a vracet se k němu.

K relaxaci a dechu:
Dech je při relaxaci velmi pomalý.  Prodlužuje se výdech a mezera po výdechu. Ta mezera je klíčová, v té se zabydlíme. Je to "hloubka pasivity", tedy že jsme všechno pustili.
V "normálním" stavu je obvyklých asi 15 dechů za minutu. Když člověk udělá asi 3-5 nádechů, je velmi relaxován.

Čím jsou teplejší periferie (třeba ruce, dá se to změřit teploměrem v dlani), tím jsme relaxovanější.

K relaxaci a mysli:
Relaxovaná mysl je prostorná.  Napřed se má poznat, co je relaxovaný stav, a postupně si na to zvykat. Ideální je to zkusit několikrát denně (třeba při jízdě MHD), kde se dá myšlení pustit. Jde o to zjistit si, jaký vlastně mám stav mysli při relaxaci.
Depresivní lidé spí velmi dlouhou dobu, ale neodpočinuli si, protože jsou napjatí. Proto se máme před spaním, a před vstáváním zrelaxovat. Máme si na to dát víc času, a nespěchat. To, co nás vyčerpává, je zbytečně napětí některých svalů. Když dokážeme před spánkem zrelaxovat, víc si odpočineme.

V tomto smyslu znamená relaxace "pustit, pustit, a zase pustit". Je to samé pouštění svalů. Postupuje se třeba odspoda, od nohou, pak kolena atd. Hlava nakonec.

Co se dá získat relaxací:
1/ zlepšení pozornosti, protože v té hladině se funguje lépe
2/ paměť
3/ tvořivost, nové nápady, kreativita - a pozor, tyto 3 kvality jsou základem životní úspěšnosti
4/ kontakt s nitrem
5/ zlepšení smyslů
6/ odhad na druhé lidi (když  se zklidníme, líp ohodnotíme druhé lidi, co oni cítí)
7/ kultivuje se náš imunitní systém
8/ lépe funguje výživa těla.

Poměrně velký problém ale je, že naše společnost chce, abychom se  SNAŽILI. Takže když z toho usilovného snažení vystoupíme, budeme se cítit jako vyvrhel.

Princip otevřené struktury
Instinktivně ho v sobě máme. Jde o fyzickou strukturu - skelet.

Princip středu
Souvisí taky s uvolněním, a sice horní části těla, pak se uvolní bránice. Hlavně ženy mají problém uvolnit břicho - ale je to důležitá oblast: tan-tien našeho těla. ¨
Když sem zaměříme pozornost, ucítíme teplo. Číňan by tomu řekl "zapálit ohně pod vodou".
Pocit plnosti, tepla a hlubšího klidu. To je hlavní oblast rozvoje osobnosti a odtud se to šíří do celého těla. Tan-tien : pole elixírů. Ten pocit postupně naplňuje 5 bran.

Jsme pak v propojení se svým tělem - někde něco v těle cítíme, a řekneme si: Co to pro mě je, ten pocit? Říká se tomu celostní pocit. (Zjistíme pocit, pojmenujeme ho, a když na to přijdeme - čím je to pro mě, co mi to připomíná?, zažijeme CELKOVÝ POSUN)

Malé děti jsou relaxované, mají otevřenou strukturu a plný střed. Jinak by nechodily, mají v poměru ke zbytku těla moc těžkou hlavu. Vlivem výchovy a stresů ale o ty přirozené kvality přijdou.

Akrobati vědí, že když nechtějí spadnout, musí být soustředěni v této oblasti břicha.

Relaxovaný člověk má suché ruce. Nerelaxovanému se potí.

Princip mysli
Koncentrace:
Koncentrace je v naší kultuře přepjatá. Správnější by byla jemná - vyladěná jako struna na kytaře, aby to hrálo.

Jak probíhá mysl, tam proudí energie. Pozornost zaměřuje energii jako akupunkturní jehla.
Podobně fungují bojová umění: první je mysl, druhá energie, třetí tělo.
Mysl směřuje energii a ta tělo.

Z toho vyplývá, že až třetí věc je ten fyzický pohyb. Čcheng Mang Čing říkal, že nemá žádnou sílu. Jde o to cítit energii partnera, a v momentě, kdy je v nerovnováze, toho využít. Když se nám povede být relaxovanější než partner, tak toho budeme vědět o něm víc než on o nás - protože klidnou myslí se toho dá víc přečíst celkově.

U koncentrace jde v případě vitální energie o to, že nezáleží na množství té energie, ale na schopnosti umět ji řídit.

Neexistuje aktivita, kde by ta koncentrace nebyla důležitá. Vždy je potřeba nějaká míra pozornosti, a čím ta je kvalitnější, tím je ta činnost (práce) lepší. Je dobré si to zkrátka uvědomovat třeba i při práci na zahrádce, jinak můžeme být po víkendu zralí na fyzioterapeuta.

Uvědomění
Uvědomění je další věc vedle koncentrace v případě principu mysli. Dá se to nazvat taky bdělostí: člověk si musí uvědomovat, kdy se VYDÁVÁ. Když si to neuvědomí včas, tak se vyždíme.
Určitě je dobré pomáhat, ale i sám sobě. Jakmile je tam jednostrannost směrem ven, hrozí syndrom vyhoření.

Imaginace
Imaginace je vedle koncentrace a uvědomění třetí kvalitou mysli.
Například pro taiči a jógu jsou významnou součástí cvičení imaginace, kdy se představou ta energie ochlazuje nebo zahřívá. Když je totiž moc horkosti, která stoupá nahoru, tak tím postižené orgány degenerují.
Proto v taiči je imaginace zapracovaná do názvu toho pohybu, např. "ruce lehké jako mrak". Má to vytvářet představu, jak by se měla ta energie kultivovat.

Ideální energie, co se týká těla, je vlažná.
Jsou dva druhy energie: jinová - studená energie (studené nohy), ta místa pak nejsou dostatečně prokrvená, a jangová -  příliš teplá energie (zarudnutí, záněty, přepjetí, migréna).
Nejlepší energie je proto vlažná. Proto se typicky horké orgány ochlazují a naopak.
Celé umění je v tom, regulovat v ročních obdobích energii tak, aby ve výsledku byla vlažná.
Imunitní systém totiž funguje nejlíp tehdy, když je všechno správně prokrvené. V prochladlém těle se kapaliny (myšlena hlavně lymfa) stahují, a potom imunitní systém nefunguje tak, jak má.

1. zákon mysli:
Jak probíhá mysl, tak probíhá energie.

- Dá se to otestovat: nechat si zrelaxovat ruku, pak na ni myslet, a třeba se na ní usmát. Ruka pak bude teplejší (čili nasměrovala se do ní energie).
Číňan by řekl, že mysl řídí čchi jako kůň táhne vůz.

- Bohužel děláme během dne moc pohybů, o kterých ani nevíme, že je děláme. Pak je dobré se natočit, a na výsledek se podívat, abychom věděli, co SKUTEČNĚ DĚLÁME, ne co si myslíme, že děláme.
Vědomí tedy oživuje energii a tělo. Problémy se pak objevují v "neobsazených kanálech".

2. zákon mysli:
Co vysíláme, to se nám vrací.

- Příklad: My nejsme oddělení od světa, od vztahů, ale všechno je propojeno a všechno je zároveň, najednou. Proto když máme někoho za svého nepřítele, je to o něčem v nás. Když nás třeba štve někdo nepečlivý, vadí nám vlastně naše vlastní nepečlivost.  Co si u sebe neumíme uvědomit (souvisí s všelijakými obranami ega), rozčiluje nás na těch druhých.

Všichni máme stejné vlastnosti, ale každý je máme jinak rozvinuté.Má zde své místo soucit - uvědomování si propojenost mezi kvalitou naší mysli a myslí okolí. Opakem soucitu je fragmentace: když si někdo myslí, že jen ten druhý má problémy, on ne. To vytváří blok, a energie pak nemůže proudit.V našem případu by dotyčný měl konstatovat něco jako "on je nepořádný - ale já někdy taky".

Problémy  máme nejen my, ale i ostatní lidé, a to nás spojuje. To je myšleno tím, že všechno je propojeno, jde o opak oddělování.

Shrnutí:
1/ Je dobré vědět, že napětí vytváří problémy a relaxace lepší fungování.
2/ Jakákoli psychosomatická funkce probíhá lépe, když je uvědomělá a uvolněná, tj. když si uvědomujeme, co všechno se přitom děje.
A pak už zbývá jen maličkost: začlenit to do běžného dne :-)


HOSPODAŘENÍ S ENERGIÍ
Vztahy jsou důležité:
Když máme vztah, kde ten partner je klidný a uvolněný, je to ZDROJ ENERGIE.
Opakem pak je, když je partner postižen vysokou kritičností a perfekcionismem.

Energie sice v průběhu času stále stoupá a klesá, ale jde o její dlouhodobější hladinu. Aby ty výkyvy nebyly moc velké. Jedna věc je vytvořit si moc energie, a druhá věc je umět ji přijmout. Když se to nepovede, tak to pak vtrhne třeba do hlavy.

Měnění úrovně hladiny energie je pozvolný proces.
Součást pokročilejší praxe je vyrovnávat odpočinek a aktivitu, a dělá se to tak, že když vykonáváme nějakou činnost, nenecháme se jí úplně pohltit, a naopak při odpočinku si uvědomujeme stav své aktivity - je to vnitřní reflexe.
"Vesmír nemá víkend": nemá čas odpočinku, ale ani toho pracovního výkonu. Ta aktivita není nikdy taková, aby vyčerpávala.

Energie má cykly: někdy nahoře, někdy dole, není stále stabilní. S tím je třeba mít soucit (tj. soucit sami se sebou), že jsme unavení - jinak si můžeme přivodit syndrom vyhoření.
A musíme se smířit i s tím, že i když ty výkyvy budeme zmírňovat, tak tam vždycky nějaké budou.

3 důležité faktory pro hospodaření s energií:
1/ Dýchání - nejdůležitější
2/ Strava - voda, potrava. Tělo je z 90% voda a tu stále potřebujeme
3/ Vztahy - je důležité si uvědomit síť vztahů kolem sebe: jaké vztahy jsou nabíjející, jaké nám vytvářejí bezpečí a jaké nás nutí energii vydávat. Jsme jen lidé, nemůžeme se stále jen vydávat. Některé vztahy jsou extrémně ždímající - jsou to ty manipulující, a dále vztahy vyžadující podporu. O co víc jsme v takovém vztahu, tím více potřebujeme doplnit energii, jinak se stravujeme zevnitř.

Existují u nás 2 rytmy:
1/ Rytmus dělání: Západní kultura je hlavně v tomto rytmu, souvisí to s rolí "rodiče" x "adaptovaného dítěte".
2/ Rytmus bytí: Když si hrajeme, nebo děláme věci jen tak bez cíle... Někdy je dobré uvědomit si v sobě tuto rovinu, která je "jen tak".

V nejhlubší rovině jde tedy o to, vyvážit ty dvě polohy, tj. polohu dělání x bytí...VÍCE TEĎ A TADY V PŘÍTOMNOSTI, VÍCE HRY A MÉNĚ SNAŽENÍ.


Pár slov závěrem, zdroje

Výše uvedené nejsou žádná dogmata, a asi ani vědecky ověřené věci. Jsou to moje poznámky k tématu vitální energie, které odpovídají mému pohledu na věc. Tento pohled jsem si začala utvářet cca 8 let dozadu, když jsem se začala intenzivně zabývat studiem grafologie, která je asi ze dvou třetin psychologií, a z ní vychází. Současně jsem v r. 2004 (díky naprosté náhodě a "naslepo") navštívila představení Čtyři dohody s Jardou Duškem, ty věci do sebe zaklaply, a vlivem toho se začal se začal můj dříve radikálně racionalizovaný náhled na spoustu věcí dost měnit. A musím říct, že moje osobní životní zkušenosti daly tomu novému pohledu zapravdu.

Na tomto místě jsem tedy udělala jsem takovou svoji pracovní systemizaci svých DOJMŮ z toho, co jsem si o daném tématu načetla, vyposlechla při  různých rozhovorech, získala při studiu grafologie a podobně v průběhu cca 8 let, a to způsobem, jaký je mi nejbližší. Dala jsem to sem na stránky, abych to měla přehledně po ruce, a taky proto, že jsem si říkala, že by to mohlo i někoho dalšího nějak pozitivně namotivovat, nebo inspirovat.

Není to tedy žádný kompilát z dostupné literatury, i když jsem jí samozřejmě ovlivněná a také z ní částečně vycházím. Téma vitální energie je v literatuře docela dost zastoupeno, ale nevím, že by bylo někde takto podané jako stěžejní. Spíš je okrajově obsaženo, anebo se dá naopak říci, že je průřezově obsaženo ve velkém množství knih s psychotematikou.

Na úplný závěr pro fajnšmekry, kteří dočetli až sem,  seznam literatury, která se toho více či jen velmi vzdáleně dotýká:

  • Wile, D.: Prubířské kameny ověřující pravost umění Tchaj-ťi čchuan neboli Tajná předání rodiny Jangů, Argo 2003,
  • Lowenthal, W.: Nic vám netajím - Profesor Čeng Man-čching a jeho tchaj-ťi-čchuan, Argo 2005
  • Čeng Man-čching: Tchaj-ťi čchun - Zjednodušená metoda cvičení pro zdraví a sebeobranu, Argo 2005
  • Davies, K.: Tchaj-čchi, Svojtka a Co. 2006
  • Durckheim, K.: Hara - Zemský střed člověka, Dobra 2002
  • Hansard, Ch.: Tibetské umění duševní vyrovnanosti - Jak se zbavit strachu a radovat se ze života, Beta 2007
  • Tulku, T.: Tibetské mistrovské metody, Knižní klub 2003
  • Hegemann, B.: Pět elementů Tao pro zdraví - Čchi-kung pro zdraví a vyrovnanost i ve všední den, Aurora 2000
  • Oetinger, M.: Aura - Brána k duši, Fontána 2004
  • Gawain, Sh.: Rozvíjení intuice, Pragma 2002
  • Jeřábek, J.: Grafologie - Více než diagnostika osobnosti, Argo 2003
  • Správcová, B.: Sítě vitřního umění - Hovory s Janem Jeřábkem o grafologii, psychoterapii a kontextu snového krokodýla, Lubor Kasal 2005
  • Cungi, Ch., Limousin S.: Relaxace v každodenním životě, Portál 2005
  • Feldenkreis, M.: Feldenkraisova metoda - Pohybem k sebeuvědomění, Pragma
  • Franklin, E.: Jak se zbavit napětí, Eugenika 2004
  • Becker, Ch.: Jádro věci - Individuace jako etický proces, Emitos 2007
  • Tolle, E.: Moc přítomného okamžiku, Pragma
  • Hájek, K.: Práce s emocemi pro pomáhající profese - Tělesně zakotvené prožívání, Portál 2007
  • Zeland, V.: Ovlivňování reality I.-x, Eugenika od 2005
  • Ruiz, D.M.: Čtyři dohody - Kniha moudrosti starých Toltéků - Praktický průvodce osobní svobodou, Pragma
  • Osho: skoro všechno možné co od něj bylo česky vydáno, Eugenika
  • Gallwey, W.T.: Vnitřní hra tenisu - Mentální stránka vrcholového výkonu, Management press 2010
  • Tolan, J.: Na osobu zaměřený přístup v poradenství a psychoterapii, Portál, edice Spectrum 2006
  • Smith, E.: Tělo v psychoterapii, Portál, edice Spectrum 2007
  • Gendlin, E.: Focusing - Tělesné prožívání jako terapeutický zdroj, Portál, edice Spectrum 2003


neděle 18. listopadu 2012

Vnitřní hra tenisu


Autor: W. Timothy Gallwey

Motivační literatura

Knížka amerického  tenisového trenéra má podtitul "Mentální stránka vrcholového výkonu", a o tom především je. Dostala se mi do ruky celkem náhodou, protože tenistka zrovna nejsem, ale když jsem do ní nahlédla, už jsem ji nepustila. To, co v ní autor popisuje, se dá vztáhnout na poměrně široké spektrum činností, a to nejen při podání fyzického výkonu. Když si to tak člověk srovná, může mu to pomoci skoro ve všech situacích, na jejichž výsledku mu z nějakého důvodu hodně záleží, a hlodají v něm pochybnosti, jestli obstojí.

Autor studoval uznávané americké psychology 20.st. a v jeho metodologii Vnitřní hry tenisu se to dá vysledovat.

Gallwey si jako trenér i hráč všiml několika věcí:
a) když se hráč začne o moc snažit o výsledek, začne obvykle kazit,
b) žák, který dostává slovní instrukce, je není obvykle schopen přesně vykonat.

Nadměrné množství technických instrukcí nejenže narušuje potěšení ze hry, ale vyvolává v hráčích i nadměrnou sebekritiku. Ztráta důvěry ve svou schopnost učit se má potom za následek, že žák tenis jako takový vzdá dřív, než mu dá opravdovou šanci. Na sobě a na svých žácích Gallwey pozoroval, že při učení se tenisu a i při jeho hraní vedou lidé jakýsi vnitřní dialog. Část tohoto dialogu se zakládá na obavách a pochybnostech o sobě samém a vytváří pro výkon nepříznivé prostředí.

Ten hlas, který kritizuje a chce vše řídit, nazývá Gallwey ve své knize "První Já", a to, které má odehrát míč, "Druhé Já". Čím víc se důvěřuje Druhému Já, tím lépe se hraje. Bohužel První Já je velmi vynalézavé v tom, jak se prosadit.

Vnitřní hra tedy probíhá v mysli hráče a je namířena proti překážkám, jako výpadky koncentrace, nervozita, pochybnosti o sobě a sebeobviňování. Zde se hraje o překonání těch stavů mysli, které brání perfektnímu výkonu.

Podle autora je nejdůležitější dovedností, kterou hráč pomocí vnitřní hry získává, umění uvolněné koncentrace. Proč uvolněné? Protože tajemství, jak zvítězit prý spočívá v umění příliš se nesnažit. Hráč se má zaměřit na spontánní výkon, který přijde, je-li mysl klidná a zajedno s tělem, které samo nachází způsoby jak překonat vlastní meze.

Spolu s Komenským Gallwey konstatuje, že obrazy jsou lepší než slova, že je lepší ukázat než instruovat, ale jde i dál: že příliš pokynů je horší než žádné, a že vědomá snaha přináší často negativní výsledky. Jeho úvahy nad tím, co je vlastně špatného na snaze, a co znamená snažit se příliš, patří k nejzajímavějším momentům knížky:

"Vraťme se k našemu hráči. Jeho svaly jsou napjaté v přílišném úsilí, zasáhne míč a a míč letí do zadního plotu. "Ty břídile, ty se nikdy nenaučíš zahrát bekhend," nadává První  Já. Nadbytečným přemýšlením a přílišnou snahou vyvolalo První Já napětí a střet svalů v těle. Za chybu je odpovědné První Já, ale vinu svádí na Druhé Já, a pak  další kritikou  nabourává svou vlastní důvěru v Druhé Já. Výsledkem je, že se úder zhorší a frustrace narůstá."

Tedy dojde-li k tomu, že si hráč dává moc příkaz a moc nad vším přemýšlí,  nekoncentruje se  na samotnou hru. Soustředí se na přemítání o hře místo na míč.

     Gallwey se proto věnoval možnostem, jak učit lidi hrát tenis bez instrukcí:

     "Jak nejlépe využít technických pokynů?
-    Otázkou zůstává, jak zkušenost jednoho hráče může pomoci jinému. Stručná odpověď zní: správná instrukce odvozená ze zkušenosti mi může pomoci, jestliže mě vede k vlastnímu empirickému objevu,jak mohu úder zahrát. Z pozice studenta otázka zní jak naslouchat technickým instrukcím , jak je používat a vyhnout se přitom nástrahám Prvního já - posuzování, pochybnostem a strachu. a učitel nebo kouč si musí položit otázku jak podat technické instrukce, aby pomohly hráčům v jejich přirozeném procesu učení a nebyly jim na překážku.
 ...
-    V předchozích kapitolách jsem naznačil, že technice se dá do značné míry  naučit přirozenou cestou  pouhým soustředěním  pozornosti na tělo , raketu a míček během hraní. Čím více a lépe jednotlivé akce vnímáme, tím více  získáme z jejích prožitků a tím přirozeněji se učíme technice, kterou hráči na všech úrovních pociťují jako nejlepší a nejúčinnější. Sečteno a podtrženo: učení se z vlastního prožitku  a zkušenosti nelze ničím nahradit. Přestože  máme schopnost učit se  přirozeně, mnoho z nás to zapomnělo. A mnoho z nás ztratilo  vazbu na své pocity. Možná že se potřebujeme znovu naučit, jak cítit  a jak se máme učit.
 ...
-   Slova mohou akce, myšlenky a zkušenosti pouze popisovat. Jazyk není vlastní akcí a přinejmenším  může pouze ukázat na detaily a obtížnost úderů. I když takto zformulovanou instrukci lez uchovat v části mozku, která si pamatuje jazyk, je třeba vzít na vědomí, že když si zapamatujeme instrukci, ještě to neznamená, že jsme si zapamatovali vlastní úder."

V knížce jsou podány techniky, jak "vnitřní hru" hrát.

Vydal Management Press, Praha 2011

sobota 23. ledna 2010

Psychologické projekce III.

Projekce v partnerských vztazích

Kromě idealizování mívají v partnerském vztahu poměrně velkou sílu další dva mechanismy projekce. Vycházejí z principů "protiklady se přitahují" a "vrána k vráně sedá".

V případě přitahujících se protikladů vábí chování a projevy, které jsou vzhledem k našim opačné. Zezačátku to vábí, imponuje, ale diametrálně odlišné temperamenty začnou být po určité době problém. Temperamentnímu partnerovi začne vadit určitá "suchost" klidnější povahy, mírnějšího začne temperamentní svou potřebou vzruchu rozčilovat. Temperamentnějšího partnera to většinou začne "štvát" dřív, a zatlačí jako první, ale "kliďas" nepřidá, naopak obviní z neracionálnosti a "rušení svého klidu". Začne se roztáčet inflační spirála, protože každý dostává čím dál míň toho, co právě potřebuje. A v tom momentu si takoví partneři uvědomí, že to, co je dříve přitahovalo, najednou nenávidí.
Nastává zlomové období, kdy si musí oba pro sebe zhodnotit jednu věc: jestli ho to, čeho má ten druhý víc, svým způsobem vhodně doplňuje a třeba i obohacuje, anebo jestli převažuje to, že ho to nezřízeně permanentně rozčiluje, a pak to jde do kytek. Není to ale až taková škoda, protože dlouhodobě setrvávat ve vztahu, který je zdrojem permanentního přetěžujícího napětí, se nedá - jsou tam i zdravotní rizika, poměrně široká škála psychosomatických poruch.

Zábavně je vztah, který vznikl na základě takto fungující projekce, podaný v komedii Bosé nohy v parku (USA 1967) s R. Redfordem a J. Fondovou. Období sundání projekcí je podáno skutečně v barvě, a navíc má ta komedie i jiné kvality, takže stojí za to se na ni podívat.

Druhý princip, "vrána k vráně sedá", poukazuje na tendenci partnerů, kteří jsou přitahování zdánlivou jednotou názorů, týmiž hodnotami, způsoby chování, zájmy. Zpočátku jsou přesvědčení o tom, že se celý život hledali, jsou jako jedna duše a jedno tělo. Projevuje se to mimo jiné i známou poznámkou: "Mám pocit, jako bychom se znali celý život". Oba si libují, jak dobře si rozumějí.
Ve skutečnosti neexistují dva totožní lidé, ani neplatí, že bychom mohli najít někoho, s kým se ve všem shodneme, ve všem si porozumíme. Počáteční shodné ladění a souznění pouze skrývá prozatím se neprojevující části osobnosti, jež po nějakém čase najdou cestu ven. Pak se oba začnou trochu divit. Sundání růžových brýlí (tj. projekcí) pak může trochu bolet, když vidíme druhého i v jiných, než původních barvách, v tomto případě v barvách, které u sebe neznáme, nebo si je u sebe nechceme přiznat. Zase záleží na obou partnerech, jestli pro ně i přesto zůstává setrvání ve společném vztahu přínosem (nemám na mysli hned ekonomickou stránku, ale ta následuje).

Zamilování se v důsledku působení projekcí toliko do dílčích aspektů osobnosti druhého, vede po čase k dojmu, že žijeme s cizím člověkem, jehož neznáme. A on nezná nás. V každém vztahu tak vyjdou na světlo všechny vlastnosti, i ty, o nichž jsme zpočátku nevěděli. V našem pojetí se partner začne měnit (z 98% k horšímu), z našeho pohledu se projevuje tak, jak nám vůbec není milé. Jenže partner je stále stejný, to my ho začínáme vnímat jinak. Vztahy v této fázi někdy skončí, partneři se odmítají vyrovnat s tak radikální změnou svého přístupu, jenž vnímají jako chybu a nežádoucí proměnu toho druhého.


Nevědomé odnětí projekcí bývá spojeno s nemalou duševní bolestí. Člověka takto vnímaný sled událostí ničí, prožívá zklamání - a to nejen z aktuálního dění, nýbrž může opětovně zažívat zklamání, jež zná z dřívějších let. Spouštěčem tohoto sledu je zrušení projekce, tedy proces působící proti původnímu omámení krásnými vlastnostmi. Stručně řečeno se nám to, co nás dříve fascinovalo, přestává tak moc líbit jako dřív. Daný proces ovšem neprobíhá na vědomé rovině, navíc nás dokáže zaskočit naprosto nepřipravené ("Najednou jsem ji spatřil ve skutečných barvách").
Někdy se stane, že odnětí projekcí se zvědomí, že si člověk uvědomí, že nosil růžové brýle. To ale moc nemění na tom, že většinou padnou výčitky, obviňování. Krásné vlastnosti jsou ty tam, nečekaně partnera vidíme černě. Alespoň v tu chvíli nám to tak připadá.

Aby toho nebylo málo, bývá téměř pravidlem, že si lidé po zklamání v jednou vztahu najdou znovu typově stejné partnery. Opět se probouzejí projekce, všechno prostě začne nanovo. Bludný kruh se točí dál. Podmínkou změny je náhled na niterné procesy a tendence.

V tomto případě platí, že si probíhající proces musíme převést do vědomí. Je třeba, abychom pochopili, oč běží, co probíhá a proč. Je třeba uvědomit si, co nás na nové známosti fascinuje a proč. Měli bychom přiznat i vlastní díl viny, nemá smysl ze všeho vinit partnera. Napřed jsme ho nekriticky obdivovali, doufali jsme, že ten stav potrvá věčně, ale on se zvrátil. Je to ale normální, logický a nevyhnutelný vývoj. Je dobré být na to připraven, a tuto první závažnější krizi ve vztahu přijmout jako něco, co nás posune dál, a co má veskrze pozitivní dopad, neboť nás to nutí uvědomit si, že nejsme ani my, ani protějšek dokonalí, ale přesto máme dobré důvody být spolu dál. Anebo samozřejmě dojde na druhou možnost, když po zjištění, jak je to s partnerem po sundání našich projekcí, to zhodnotíme tak, že nejsme kompatibilní, a se vztahem se vypořádáme.

Bylo by hezké, kdybychom se projekcí mohli navždy vyvarovat, ale právě to bohužel nejde. Nemůžeme je vymýtit. Ve vztazích hrají významnou roli, přestavují motor dalšího vývoje, vztahové evoluce. Zvyšují sexuální atraktivitu partnera, čímž mají dopad na naši reprodukci. Příroda tak má další nástroj k zajištění zachování lidského rodu.


Pozor však na přehánění vztahovat všechno dění na sebe. V žádném případě se zde nedoporučuje, abyste si vše, co se kolem vás děje, vysvětlovali v souvislosti se sebou. Nepřehánějte ty analýzy, nežijte zanořeni do sebe bez přestávky. Ani nemá význam hledat souvislosti mezi úplně vším, co jste prožili. To byste nemuseli dělat nic jiného. Nesnažte se rozebírat každou maličkost, nebo se v klidu ani ( dosaďte dle vaší fantazie :-) )

Psychologické projekce II.

Pozitivní projekce

To, co se nás týká, nás činí dotčenými. Nemusíme to pociťovat vždy jen nepříjemně (jako třeba vztek), ale dotýkat se nás mohou i pocity obdivu chované vůči druhým lidem. Něco bychom si moc přáli, obdivujeme za to druhé. Cítíme, že jsme nenaplnili svůj potenciál. A to se znovu o slovo hlásí projekce. Tendence naplnit svůj potenciál ovšem není vědomá. Něco se nám líbí, pořádně ani nevíme proč. Nevědomou snahu o naplnění svých možností projikujeme do druhých, nezřídka je až přeceňujeme.

Takovéto pozitivní projekce lze popsat podobně jako klasické projekce: to, co chválíme, k nám rovněž patří.

Ukazateli pozitivních projekcí opět bývají silné emoce, například horlivý obdiv.

Obdiv

Můžeme obdivovat člověka, jehož během dosavadního života stihla řada ran osudu, on si ale vždy dokázal poradit a vše zvládl. Jindy nás přímo fascinuje neuvěřitelná tvořivost někoho z našeho okolí.
Při bližším pohledu (ale chce to opravdu jít do základů) zjišťujeme, že neobdivujeme člověka (instituci, skupinu) jako celek, nýbrž se zaměřujeme na specifickou vlastnost, schopnost, výsadu - prostě na dílčí aspekt.

Pozitivní projekce spočívají i v tom, že se na světlo derou kladné, oceněníhodné části naší osobnosti, jimž dosud nebyl umožněn vstup do vědomí. (nemusí to být vždy jen naším výběrem, prostě jsme byli od dětství formováni okolím, které některé naše aspekty cíleně vymycovalo). Projevují se právě obdivem u druhých, jako by nás vedly k tomu, abychom si jich všímaly nejen u nich.
Táhnou vás životopisy lidí s nálepkou rebelů? (Ernesto Guevara, James Dean,...) V takovém případě je možné, že jste byli vychovávaní velmi tradičně, konzervativně. Proto vás rebelové tolik přitahují. Rebelství se stalo vaším stínem, dere se na povrch.

Závist jako negativní forma obdivu
I závist patří k projekcím. Závidět někomu něco, co bychom sami rádi měli, znamená, že nám připadá, jako bychom v některém ohledu měli méně nebo byli méně než druzí.
Závist má mnoho tváří, projevuje se vztekem, zuřivostí, ničením věcí, nenávistí. Při závisti se emoce "nepouštíme k tělu", vynakládáme plno síly na to, aby pěkně zůstaly skryté. Závist totiž v naprosté většině kultur patří k nežádoucím, opovrhovaným, odmítaným vlastnostem.
Dlouho potlačovaná závist mívá katastrofální účinky - vybuchne jako bomba a zanechává za sebou spoušť (takovéto dopady však nemusejí být výhradně způsobeny závistí!)
Přes snahu o maskování se dá vysledovat: Závist bývá přítomna ve zlehčování, zesměšňování, znehodnocujících poznámkách, ironii, při přehnané kritice a podobně. I nečekané zvraty nálad, především v kombinaci se vztekem, bývají příznakem závisti.
Závist je častější prožitek, než by se nám mohlo zdát. Objevuje se i mezi přáteli, na pracovišti, doma. Závist je zrcadlem nenaplněných přání a tužeb. Je to příležitost dozvědět se o sobě něco nového, poznat se - jaká touha se za závistí skrývá?

Obdiv mívá spojitost se schopnostmi či dovednostmi, které ve vás klíčí a chtějí růst. To se jim v nevědomí nemá šanci povést, nejprve musí vstoupit do vědomí, musí být rozpoznány. Teprve pak je můžete rozvíjet.

Zvláštním rysem pozitivní projekce je, že naše nadšení a horování nebývá sdíleno ostatními. Je to, jako bychom viděli něco, co je druhým nepřístupné. Ovlivňuje nás to při výběru partnerů - o tom v "dalším článku ".

neděle 17. ledna 2010

Psychologické projekce I.

Projekce jsou velmi zajímavý psychologický jev, který má na nás velmi silný a často neuvědomovaný vliv (dá se říct, že ta síla spočívá právě v tom neuvědomění). I když jsou v tomto článku projekce podány spíše omezeně ve smyslu neuvědomovaných projekcí do jiných lidí, jejich působení není jen negativní a neuvědomované, ale může být i žádoucí a vědomě spuštěné (např. " práce se symboly ").

Dá se tedy říci, že pychologické projekce jsou uvědomované i neuvědomované, žádoucí i nežádoucí, do lidí ale i jiných objektů (symboly, archetypy,..)

Psychologické projekce si můžeme popsat jako tendenci vnímat u druhých lidí (a jiných objektů) vlastnosti, které jsou pro nás silně příznačné, ale z nějakého důvodu si to neuvědomujeme. Prostě do nich promítáme (projikujeme) to, co je pro nás typické.
Projekce působí zrádně, protože si ji zpravidla vůbec nejsme ochotni přiznat. Druhé tak používáme jako promítací plátno, na němž se zobrazují naše vlastní témata.

Proč vlastně k projekcím dochází? Důvod bývá prostý: nevědomé složky osobnosti se snaží proniknout do vědomí, tudíž si hledají co nejpřijatelnější cestu. Jinak řečeno se to, co se nachází ve stínu, se chce dostat na světlo. Jenže této tendenci začne oponovat jiná tendence: snaha udržet vnitřní rovnováhu, zachovat klid, celistvost. Kdyby se totiž některé impulsy prodraly na povrch
a my jsme nevěděli, co si s nimi počít, náš svět by se mohl rozpadnout, rovnováha (někdy těžko uměle udržovaná) by se mohla rozpadnout.

Platí to především pro záporné vlastnosti. Nechceme si je připustit, odmítáme je, proto je však ve zvýrazněné podobě vnímáme u druhých. V hloubi totiž víme, že jsou naším velkým tématem. Teno proces pochopitelně nebývá vědomý, i on probíhá na rovině nevědomí.

Pro projekce bývá nápadný doprovod emocí. Např. se stane, že nás něco "zahalí" a my reagujeme třeba nepřiměřeným vztekem nebo naprostým úžasem - podle druhu projekce.

Nejprve se zaměřme na negativní projekce, protože jsou nápadnější, snáze je rozpoznáme.

Příklad:Jste na večírku, kde vás rozčiluje nějaký hlasitý host smějící se vlastním vtipům. Postesknete si partnerovi. Vzápětí užasnete: jemu ten člověk vůbec nevadí, naopak obdivuje jeho smysl pro humor a um bavit ostatní. Chování hlučného hosta tedy na vás a na partnera působí protikladně.
Host i partner nám v tu chvíli nastavují zrcadlo stínu. Něco se ve vás odehrává, vy nevíte co, ale je to hodně silné. Vztek je zástupný, není příčinou ani řešením.

Nenechte si takovouto příležitost ujít, hledejte, co se vám snaží naznačit. Vysvětlete si, co vám na dotyčném vadí (veselí, upovídanost, impulzivita...) Jste-li spíše uzavření, klidní a nejste-li rádi středem pozornosti, bude např. ta impulzivita vaším stínem.

Hravost a impulzivita - tedy stíny - se snaží proniknout do vašeho vědomí, ovšem vy jim to svou tendencí držet se zpátky neumožňujete. Vaše Já proto neprožitou část vaší osobnosti přesune ven, jinými slovy jej promítne do chování druhých, snad aby vám ukázala, co byste případně měli udělat. Původně tolik protivný host se tudíž stává vaším zrcadlem. V jeho chování se odráží to, co vašemu příliš klidnému, jednostrannému chování chybí.

Projekce bývají příčinou nesprávného dojmu z druhých. Prostě si na někoho uděláme názor a hotovo. Pozor, to se právě o slovo přihlásila projekce, kterou by bylo potřeba nejprve zpracovat, a poté si dojem o druhém upravit. Projikováním části osobnosti či projevů chování nabývá téma na obrovitosti, z trpaslíka se snadno stane obr. Téma se snaží, aby se prodralo do vědomí, my o tom však nevíme, a proto činíme závěry, jimiž nezřídka ubližujeme druhým. Host na večírku se objektivně nechová tak nápadně, nepřiměřeně či křiklavě, jak se vám zdá. Samozřejmě nemusí být tak úžasně zábavný, jak se domnívá váš partner. Projekce tak funguje jako lupa, zvýrazňuje, zveličuje naše citlivá témata.

Kromě této přímé projekce se objevuje i jakési maskování, nepřímá projekce. Bývá příznačná pro vlastnosti, jež u sebe radikálně odmítáme, dupeme po nich, snažíme se je zamknout ve stínu. Ony přesto chtějí ven, alespoň nepřímo, protože vědí, že přímá cesta není řešení.

Příklad:
Předpokládejme, že vám strašně vadí nedochvilnost a nepořádek. Právě proto všude chodíte včas, a ve svých věcech, především na stole a ve skříni, máte dokonalý pořádek. Jenže v jiných oblastech, v těch méně viditelných, vládne totální zmatek. Nemáte např. přehled o svých financích, nebo jasno ve svých životních cílech. To si ovšem neuvědomujete, jste zaměřeni na zcela jiné oblasti. Navíc vás zlobí partnerova nepořádnost. Právě ona se stává odrazem vaší "nepořádnosti" v tom, co chcete od života. Vy si však na vědomé rovině nejste této slabé stránky vědomi.

Velmi snadno vidíme chyby na druhých, a jak těžko je odhalujeme a přiznáváme u sebe samých.

U každé projekce bychom si měli položit 2 otázky:

1/ Jaká vlastnost, které ji v této souvislosti nyní nastavuje zrcadlo, se nachází v mém stínu?
2/ V jaké, byť zcela odlišné situaci , se v přeneseném slova smyslu chovám stejně?

Otázky možná vypadají složitě, možná kostrbatě, ale obsahují to, co v tuto chvíli potřebujeme.

Další příklad:
Někdo dává najevo, že se mu k smrti protiví lež. První otázka by tudíž mohla znít takto: "Ctím pravdu natolik až svým jednáním zraňuji druhé?, nachází se v mém stínu tendence lhát?" A: "Neobelhávám sám sebe, například v partnerském vztahu?"

Platí, že prudkost reakce bývá přímo úměrná pronikavosti stínu. U komplexů je to podobné. Podle tohoto předpokladu platí, že čím méně je stín vědomý, tím silnější emoce v kontaktu s neuvědomovanými vlastnostmi vyvolává. Méně rušivé emoce a způsoby jednání, které pozorujeme a sledujeme u druhých, tudíž hovoří o slabší intenzitě stínu.

Na tomto místě je nutné podotknout, že projekce jsou, stejně jako komplexy, běžnou součástí našeho života, doprovázejí nás den co den - při neshodě v zaměstnání, při prudké diskuzi u piva, při dohadech se sousedkou na schodech... Z celkového pohledu nezáleží na tom, do koho projikujeme své stíny, nezáleží na tom, kdo se stává jejich prostředníkem. Podobně nezáleží na tom, do jakého zrcadla se podíváme, chceme-li vidět, jak právě vypadáme. Důležitý je obsah.

Projekce (negat. i pozit.) se dále může týkat i institucí (církev, politická strana, fotbalový klub) a skupin obyvatelstva (cizinci, podnikatelé, Pražáci). Projekce se tak nezřídka stávají středem "obrazu nepřítele" náboženských i politických fanatiků, ale i jinak "obyčejných" lidí.

Další: " Pozitivní projekce "

Zdroj: Lipczinsky, Boerner 2006

neděle 10. ledna 2010

Šťastný život

Zaměřit se na zvládání negativních emocí u sebe i u druhých neznamená automaticky dosáhnout štěstí. Pracujeme-li na vymýcení nežádoucího, jsme-li zaměřeni na řešení problémů, na pomoc druhým, nemusíme zvládat život ke své spokojenosti. Může to být úplně naopak. Časté, nebo dokonce neustálé zabývání se nepříjemnými záležitostmi člověka ubíjí, minimálně vyčerpává. A když navíc pozitivní emoce a příjemné pocity v každodenním chvatu nedostaneme do vědomí, nebo je přeznačkujeme na normální, převažuje pak únava, slabost a beznaděj. Hezkého a milého si nedokážeme všimnout, zůstává jen to nevýrazné a zdánlivě bezvýznamné.

Ve vztazích (a obzvláště v pomáhajících profesích) je důležité dbát na "mezilidskou ekonomiku". Dlouhodobá nevyváženost mezi braním a dáváním se mění v pocity vyčerpání, nezájmu, cynismu, a rozvíjí se v profesním i osobním životě v podobě syndromu vyhoření.

Jestliže se v některých vztazích emočně vydáváme, zabýváme se trápením druhých, musíme mít své zdroje, kde si doplňujeme energii. Jsou to především ty chvíle, při nichž pociťujeme uvolněnost, radost, lásku, vzájemnost, spokojenost, porozumění a štěstí. Mnohdy musíme takové situace sami aktivně vyhledávat a rozvíjet. Nelze se spoléhat, že přijdou samy.

Energii musíme získávat v běžných dnech, nečekat na výjimečné chvíle, které jsou jednou do roka, jako Vánoce, nebo dovolená apod. Očekávání s nimi spojené by potom dosáhlo takového významu, že případné neuspokojení té potřeby by mělo negativní dopady na náš stav.

Jde o to, abychom si v každodenním životě uvědomovali, co se povedlo, co nás baví a na co se těšíme. Jsou to takové tři "kontrolky" šťastného života. Pokud se z našeho života vytratí, život nám zšedne povinnostmi. Vytratí se spokojenost, nastoupí rozmrzelost a další nepříjemné stavy. Proto je třeba si aktivně všímat situací, kdy se něco povedlo, kdy mě to baví, nebo se na cosi těším.

Povedlo se... je pocit uspokojení z jakékoliv (i) maličkosti. Baví mě... je konkrétní činnost prováděná samostatně nebo s někým, při níž se cítíme příjemně. Je důležité si uvědomit ty příjemné momenty a nenechat je zapadnout do šuplíku prožívání nadepsaného "normální". Mohou to být jakékoliv koníčky, které provádíme sami, ale také chvíle strávené příjemně s někým, koho máme rádi. Někdy nás činnost úplně pohltí. Teprve po jejím skončení si uvědomíme, jak nás aktivita vtáhla. Během ní jsme nemuseli myslet na své povinnosti. Úplně nás přepólovala ze světa problémů a starostí do světa, kde je nám fajn. Každý si musí najít své "baví mě to" sám. Pro někoho je to sport, pro jiného umění, zábava, hry... Musíme si života užívat!

Těším se... je stav, kdy předjímám, že se stane něco příjemného. Každý ho známe ze svého dětství, kdy jsme se nemohli dočkat, až... Je to stav, který nabíjí energií. Škoda, že "těším se" časem zevšední. Nic nás nepřekvapí, přestáváme toužit, spokojíme se s málem. Že by syndrom vyhoření? Nebo strach ze zklamání? Těšení se na něco může být motorem našeho žití. Může se z něho stát "baví mě" nebo "povedlo se".
Ale: může se samozřejmě přinést i zklamání. Důležité je však naše vnitřní zahřátí při pomyšlení, že až...

V každém životním období hraje výraznější roli jiná z uvedených "kontrolek". Je třeba, aby se ani jedno ze života nevytratilo. S takovou ztrátou se totiž vytrácí kvalita života.

Samozřejmě, že tyto tři zdroje úzce souvisí i s našimi mezilidskými vztahy. A působí stále, nejen ve volném čase. Je nesmírně důležité, jakými lidmi se obklopujeme, jestli se nám s nimi daří žít v uspokojivých vztazích a zda nás s nimi baví svět.

Totéž platí o profesním světě - velmi záleží na tom, jakou atmosféru vytváří pracovní tým, jak a kdo jej řídí, je-li dostupná supervize apod. "Povedlo se", "baví mě" a "těším se na" bychom měli hledat a hýčkat také ve své pracovní době. Jejich absence nastává v obdobích, kdy nás válcují naše problémy nebo povinnosti.

"Kontrolky" jsou citlivé a umírají již v začátcích duševní krize nebo syndromu vyhoření. Jakmile zjistíme, že se vytrácejí, měli bychom udělat vše pro to, aby se do našeho života opět vrátily: v nich obnovujeme svou energii potřebnou ke zvládání života, ony nám ukazují, že žijeme šťastný život.


Zdroj: K. Hájek 2006, 2007