Divadlo Rokoko, prosinec 2012
Hra s názvem Sebevrah má být podle charakteristiky na webových stránkách Městských divadel pražských "bláznivou komedií".
Podle toho, co jsem viděla, není ani jedním. O komedii se mluvit nedá, není čemu se zasmát, a místo bláznivé bych spíš použila výrazy bezduché, bez vtipu, bez jiskry, nudné a ponurosmutné. Je to také tak nějak hodně ruské.
Jedna z těch her, kdy jsem chtěla o přestávce odejít, abych se nemusela dívat na to, co se na jevišti odehrává. Neodešla jsem jen na přání doprovodu, kterého po sportovním výkonu bolely nohy, a nechtělo se mu ještě zvedat :-)
A tak jsem během zbytku představení přemítala o tom, že napsat si může kdo chce, co chce. Ale aby tohle někdo začal na divadle realizovat, nebo aby v tom dokonce přijal roli, to už musí být asi v dost mizerné (nejspíš finanční) situaci. Jinak si to nedovedu vysvětlit.
neděle 30. prosince 2012
čtvrtek 6. prosince 2012
Divadlo: Sunny Boys
Divadlo Bez zábradlí, prosinec 2012
"Sunny Boys" je poměrně realistická komedie o dvou bývalých společně vystupujících komicích.
Zatímco Al (Zdeněk Žák) se před lety dobrovolně rozhodl skončit s kariérou, druhý z dvojice, Wilie (Karel Heřmánek), odchod parťáka a konec páru ani po 10 letech neskousl. Ješiný starý pán zavile odmítá normální komunikaci s Alem, která je nutná pro jedinečnou příležitost ještě jednou společně vystoupit a něco si tak vydělat.
Velmi realisticky napsané povahy stárnoucích herců - výborné výkony v hlavních rolích.
"Sunny Boys" je poměrně realistická komedie o dvou bývalých společně vystupujících komicích.
Zatímco Al (Zdeněk Žák) se před lety dobrovolně rozhodl skončit s kariérou, druhý z dvojice, Wilie (Karel Heřmánek), odchod parťáka a konec páru ani po 10 letech neskousl. Ješiný starý pán zavile odmítá normální komunikaci s Alem, která je nutná pro jedinečnou příležitost ještě jednou společně vystoupit a něco si tak vydělat.
Velmi realisticky napsané povahy stárnoucích herců - výborné výkony v hlavních rolích.
pondělí 3. prosince 2012
Film: Ano, šéfe!
Kino Lucerna, prosinec 2012
Pokud příznivci francouzského filmu a kuchyně očekávají:
- že odkoukají nějaký prima recept,
- že se pokochají noblesní vysokou obsluhou v prvotřídní restauraci,
- že se pokochají Paříží,
- že nebudou svědky žádné trapnosti,
- že se rozvine předem neočekávaný příběh,
tak ať na tento film nechodí, protože nic z výše uvedeného neuvidí.
Pokud příznivci francouzského filmu a kuchyně očekávají:
- že odkoukají nějaký prima recept,
- že se pokochají noblesní vysokou obsluhou v prvotřídní restauraci,
- že se pokochají Paříží,
- že nebudou svědky žádné trapnosti,
- že se rozvine předem neočekávaný příběh,
tak ať na tento film nechodí, protože nic z výše uvedeného neuvidí.
neděle 2. prosince 2012
Divadlo: Rváč
Divadlo ABC, listopad 2012
"Člověka nepředěláš".
"A co předěláš? Nic nepředěláš".
Závěrečným rozhovorem tří oficírů by se dala shrnout adaptace ruské klasiky, prózy L. S. Turgeněva.
Hajzl zůstane hajzlem, a stejnou energii, jakou v bláhové naději vynaložíte na to, abyste mu pomohli, vynaloží on na to, aby vás nenáviděl a zlikvidoval. Dobro nebývá vždy odměněno.
Vynikající předloha, vynikající představení.
"Člověka nepředěláš".
"A co předěláš? Nic nepředěláš".
Závěrečným rozhovorem tří oficírů by se dala shrnout adaptace ruské klasiky, prózy L. S. Turgeněva.
Hajzl zůstane hajzlem, a stejnou energii, jakou v bláhové naději vynaložíte na to, abyste mu pomohli, vynaloží on na to, aby vás nenáviděl a zlikvidoval. Dobro nebývá vždy odměněno.
Vynikající předloha, vynikající představení.
úterý 27. listopadu 2012
Film: Thérese Desqueyroux
Festival francouzského filmu 2012
Není to jednoduchý film, stejně jako není jednoduchá jeho hrdinka, Thérese Desqueyroux. Přestože se děj odehrává na přelomu 20./30. let 20. století, v dané části francouzského venkova se ještě uzavírají domluvené sňatky dlouho domluvené dopředu, k rozšíření pozemku a spojení rodů.
Jako k samozřejmé záležitosti k tomu přistupuje i Thérese. Ač je ženou, která city neřeší, s nepřijetím počítala a počítá, ovšem... asi jí nevědomky schází. Jinak se asi její počínání nedá vysvětlit - zvnějšku velmi racionální žena, která někdy neví, proč něco dělá: a že koná poměrně zásadní věci.
Její počínání ji však dostane do pasti: manžel využije naprosto její závislosti na jeho výpovědi, "má ji v hrsti", zcela ji izoluje od společnosti, a vydeptá ji natolik, až je z ní psychická i fyzická troska. Bezvýchodnost situace a manželův despotismus zlomí osobnost dříve zdravé, vzdělané ženy.
Nevím, jestli lze závěrečné povolení k vystěhování Thérese z jejího domu považovat za happy end... v kontextu života Thérese asi ano, i když na mě to působilo spíše jako nucená emigrace.
Jedná se o kvalitní film, který se nepodbízí jednoduchým příběhem s jednoznačně optimistickým koncem, což mu přidává na věrohodnosti. Nic veselého.
Není to jednoduchý film, stejně jako není jednoduchá jeho hrdinka, Thérese Desqueyroux. Přestože se děj odehrává na přelomu 20./30. let 20. století, v dané části francouzského venkova se ještě uzavírají domluvené sňatky dlouho domluvené dopředu, k rozšíření pozemku a spojení rodů.
Jako k samozřejmé záležitosti k tomu přistupuje i Thérese. Ač je ženou, která city neřeší, s nepřijetím počítala a počítá, ovšem... asi jí nevědomky schází. Jinak se asi její počínání nedá vysvětlit - zvnějšku velmi racionální žena, která někdy neví, proč něco dělá: a že koná poměrně zásadní věci.
Její počínání ji však dostane do pasti: manžel využije naprosto její závislosti na jeho výpovědi, "má ji v hrsti", zcela ji izoluje od společnosti, a vydeptá ji natolik, až je z ní psychická i fyzická troska. Bezvýchodnost situace a manželův despotismus zlomí osobnost dříve zdravé, vzdělané ženy.
Nevím, jestli lze závěrečné povolení k vystěhování Thérese z jejího domu považovat za happy end... v kontextu života Thérese asi ano, i když na mě to působilo spíše jako nucená emigrace.
Jedná se o kvalitní film, který se nepodbízí jednoduchým příběhem s jednoznačně optimistickým koncem, což mu přidává na věrohodnosti. Nic veselého.
neděle 25. listopadu 2012
Film: Paříž - Manhattan
Festival francouzského filmu 2012
Film Paříž - Manhattan (Francie 2011) je také jedním z těch, které byly na letošním festivalu představeny dřív, než půjdou do českých kin (2013).
Alice, hlavní postava filmu, je mladá lékárnice, singl, o niž má její okolí (zbytečné) obavy, a zvláště tatínek se činí při shánění ženichů tak, že kam se podívá, rozdává její vizitky, číslo mobilu, adresu e-mailu. Alici to není po chuti, ale na druhou stranu nijak nezasahuje. Má v oblibě filmy Woody Allena, a občas s ním v duchu rozmlouvá. V závěru filmu, když se objeví ten pravý, Woody jí ho dokonce schválí.
Ve filmu je patrný ženský rukopis (režie Sophie Lellouche) a notná dávka dětské naivity. Spíše je pro holky, neumím si představit, že by se při něm ohromně bavil nějaký chlap.
Film Paříž - Manhattan (Francie 2011) je také jedním z těch, které byly na letošním festivalu představeny dřív, než půjdou do českých kin (2013).
Alice, hlavní postava filmu, je mladá lékárnice, singl, o niž má její okolí (zbytečné) obavy, a zvláště tatínek se činí při shánění ženichů tak, že kam se podívá, rozdává její vizitky, číslo mobilu, adresu e-mailu. Alici to není po chuti, ale na druhou stranu nijak nezasahuje. Má v oblibě filmy Woody Allena, a občas s ním v duchu rozmlouvá. V závěru filmu, když se objeví ten pravý, Woody jí ho dokonce schválí.
Ve filmu je patrný ženský rukopis (režie Sophie Lellouche) a notná dávka dětské naivity. Spíše je pro holky, neumím si představit, že by se při něm ohromně bavil nějaký chlap.
Film: Z prezidentské kuchyně
Festival francouzského filmu 2012
Film Z prezidentské kuchyně (Les Saveurs du palais, Francie 2011) byl představen na festivalu v rámci 10 "předpremiér", tedy před uvedením do českých kin. To je jedno z plusů festivalu, a dalším je, že někdy, jako zrovna v tomto případě, film přijede českým divákům představit jeho režisér. Obrázek má potom divák mnohem ucelenější, když má předchozí živý kontakt s autorem a hlavním realizátorem. Prostě Christian Vincent zapůsobil.
Samozřejmě zde nemůžu vyzrazovat podrobnosti z děje, takže jen ve stručnosti: hlavní postavou je osobní kuchařka prezidenta Mitterranda, Hortense Laborie. Do Elysejského paláce přichází na základě prezidentova přání a doporučení úplně zvenku, takže se musí vypořádávat se škodolibostmi v paláci zavedených kolegů, v té době samozřejmě mužů. Hortense vaří jak umí a jak to považuje za správné (zjišťuje si, zda konzumentům chutná a zda jsou spokojeni). Její vaření má ovšem zvýšené dopady do rozpočtu, a po několika letech přijdou zásadní omezení ve výběru z možných připravovaných pokrmů od prezidentových lékařů. Hortense se v dané situaci poměrně rychle zorientuje, usoudí, že v daných mantinelech se pohybovat nemůže, a rozhodne se velmi rychle spolupráci ukončit.
Tento film patří k těm, které umějí dodat energii. Máme tu sympatickou hlavní postavu, která dělá perfektně a s oblibou svou práci, vaří pro druhé, chce jim udělat radost tím, že jim chutná... a něco z toho se přenáší i na diváky.
Hrozně fajn je, že se zde "neřeší" vůbec žádné osobní vztahy, žádný manžel, přítel, ani děti, a přitom to vůbec nechybí, naopak, je příjemné koukat se pár minut na něco, kde jde o radost z procesu a výsledku práce. Připadá mi až nezvyklé, že jde osobní příběh natočit bez rodinných příslušníků, ale jak je vidět, jde to, a je velkým plusem někdy příběh jimi nezatěžovat.
Na jaře 2013 se tak diváci mohou těšit na pěkný film.
PS: doporučuju předtím něco zakousnout :-)
Film Z prezidentské kuchyně (Les Saveurs du palais, Francie 2011) byl představen na festivalu v rámci 10 "předpremiér", tedy před uvedením do českých kin. To je jedno z plusů festivalu, a dalším je, že někdy, jako zrovna v tomto případě, film přijede českým divákům představit jeho režisér. Obrázek má potom divák mnohem ucelenější, když má předchozí živý kontakt s autorem a hlavním realizátorem. Prostě Christian Vincent zapůsobil.
Samozřejmě zde nemůžu vyzrazovat podrobnosti z děje, takže jen ve stručnosti: hlavní postavou je osobní kuchařka prezidenta Mitterranda, Hortense Laborie. Do Elysejského paláce přichází na základě prezidentova přání a doporučení úplně zvenku, takže se musí vypořádávat se škodolibostmi v paláci zavedených kolegů, v té době samozřejmě mužů. Hortense vaří jak umí a jak to považuje za správné (zjišťuje si, zda konzumentům chutná a zda jsou spokojeni). Její vaření má ovšem zvýšené dopady do rozpočtu, a po několika letech přijdou zásadní omezení ve výběru z možných připravovaných pokrmů od prezidentových lékařů. Hortense se v dané situaci poměrně rychle zorientuje, usoudí, že v daných mantinelech se pohybovat nemůže, a rozhodne se velmi rychle spolupráci ukončit.
Tento film patří k těm, které umějí dodat energii. Máme tu sympatickou hlavní postavu, která dělá perfektně a s oblibou svou práci, vaří pro druhé, chce jim udělat radost tím, že jim chutná... a něco z toho se přenáší i na diváky.
Hrozně fajn je, že se zde "neřeší" vůbec žádné osobní vztahy, žádný manžel, přítel, ani děti, a přitom to vůbec nechybí, naopak, je příjemné koukat se pár minut na něco, kde jde o radost z procesu a výsledku práce. Připadá mi až nezvyklé, že jde osobní příběh natočit bez rodinných příslušníků, ale jak je vidět, jde to, a je velkým plusem někdy příběh jimi nezatěžovat.
Na jaře 2013 se tak diváci mohou těšit na pěkný film.
PS: doporučuju předtím něco zakousnout :-)
čtvrtek 22. listopadu 2012
Divadlo: Konečně šťastná?
Divadlo ABC, listopad 2012
V programu Městských divadel pražských je toto představení charakterizováno jako "hořká komedie o manželství", ale to je hodně zúžený pohled. Není to totiž až taková komedie, ale celkem hluboká sonda do vztahů nejen manželských, ale i dalších rodinných a přátelských.
Britská autorka L. Coxonová prokázala velmi dobrý postřeh na to, jak to mezi lidmi v životě (celkem bez nadsázky) chodí, a rozkrývá i někdy neuvědomnělé části lidské psychiky, když ústy jedné postav vyjadřeje, že když chtějí lidé cítit, že ještě opravdu žijí, upnou se nevědomky na "chlast, sex, anebo lži" - něco z toho se pak stane jejich motorem.
Výborná Veronika Gajerová v hlavní roli. První půlka představení velmi strhující, přináší dost momentů k zamyšlení, děj má spád, situace vtip. Druhá polovina představení poněkud pokulhává, jako by autorka moc něvěděla, co s tím. Ale celkový dojem to nezkazilo, představení se líbí.
PS: Nevím, jestli je to jen náhoda, nebo výsledek uměleckého ztvárnění, ale diváci se shodují, že ten Carl je celej Nečas :-)
V programu Městských divadel pražských je toto představení charakterizováno jako "hořká komedie o manželství", ale to je hodně zúžený pohled. Není to totiž až taková komedie, ale celkem hluboká sonda do vztahů nejen manželských, ale i dalších rodinných a přátelských.
Britská autorka L. Coxonová prokázala velmi dobrý postřeh na to, jak to mezi lidmi v životě (celkem bez nadsázky) chodí, a rozkrývá i někdy neuvědomnělé části lidské psychiky, když ústy jedné postav vyjadřeje, že když chtějí lidé cítit, že ještě opravdu žijí, upnou se nevědomky na "chlast, sex, anebo lži" - něco z toho se pak stane jejich motorem.
Výborná Veronika Gajerová v hlavní roli. První půlka představení velmi strhující, přináší dost momentů k zamyšlení, děj má spád, situace vtip. Druhá polovina představení poněkud pokulhává, jako by autorka moc něvěděla, co s tím. Ale celkový dojem to nezkazilo, představení se líbí.
PS: Nevím, jestli je to jen náhoda, nebo výsledek uměleckého ztvárnění, ale diváci se shodují, že ten Carl je celej Nečas :-)
Film: Láska trvá tři roky
Festival francouzského filmu 2012
Láska, a láska k lásce, to jsou 2 různé věci. Lidé dávají přednost lásce k lásce před láskou k lidem :-)
Fr. film z roku 2011" Láska trvá tři roky" je pěknou komedií, ale najdou se v něm i zajímavé hlubší postřehy. Dvě zdejší úvodní věty jsou i ve filmu jen glosami, ale docela dobře vystihují jistý společenský jev: oblibu samotné lásky, narozdíl od lásky k někomu.
Film patří k těm, které stojí za to vidět, a potenciální divák by se neměl nechat odradit někdy uvedeným přízviskem "romantická komedie". Naopak, hlavně hlavním ženským rolím byla dopřána i dávka sarkasmu, která to pěkně koření. Je ale taky fakt, že hlavní hrdina kvůli své lásce ztratí hlavu a chová se trochu bláznivě, navíc je tam osobnostní posun od "lovce žen" k "vyučenému ženou", takže pokud jsou toto pro někoho známky romantické lásky, dostane se mu její dávka též.
Láska, a láska k lásce, to jsou 2 různé věci. Lidé dávají přednost lásce k lásce před láskou k lidem :-)
Fr. film z roku 2011" Láska trvá tři roky" je pěknou komedií, ale najdou se v něm i zajímavé hlubší postřehy. Dvě zdejší úvodní věty jsou i ve filmu jen glosami, ale docela dobře vystihují jistý společenský jev: oblibu samotné lásky, narozdíl od lásky k někomu.
Film patří k těm, které stojí za to vidět, a potenciální divák by se neměl nechat odradit někdy uvedeným přízviskem "romantická komedie". Naopak, hlavně hlavním ženským rolím byla dopřána i dávka sarkasmu, která to pěkně koření. Je ale taky fakt, že hlavní hrdina kvůli své lásce ztratí hlavu a chová se trochu bláznivě, navíc je tam osobnostní posun od "lovce žen" k "vyučenému ženou", takže pokud jsou toto pro někoho známky romantické lásky, dostane se mu její dávka též.
úterý 20. listopadu 2012
Divadlo: Tramvaj do stanice Touha
Divadlo Pod Palmovkou
Drama Tennessee Williamse Tramvaj do stanice Touha, které teď hrají Pod Palmovkou v hlavní roli se Zuzanou Slavíkovou, patří k těm představením, o kterých se mi špatně píše.
Na jednu stranu je to představení, kde je všechno perfektně profesionálně zvládnuté. Pochvala, na jedničku. Všechno jako "živé", diváky to vtáhne... Ale děj, který se před divákem odehrává, od toho by snad jeden utek. Není příjemné být 2 hodiny a déle pozorovatelem konfliktních situací, které vyvolává v mladé rodině nezvaná starší sestra manželky, manipulativní, labilní, problematická osobnost a alkoholička Blanche. Prostě to celé trvá moc dlouho, než se Blanche úplně zblázní, odvedou ji do blázince a všem, diváky nevyjímaje, se konečně uleví.
Drama Tennessee Williamse Tramvaj do stanice Touha, které teď hrají Pod Palmovkou v hlavní roli se Zuzanou Slavíkovou, patří k těm představením, o kterých se mi špatně píše.
Na jednu stranu je to představení, kde je všechno perfektně profesionálně zvládnuté. Pochvala, na jedničku. Všechno jako "živé", diváky to vtáhne... Ale děj, který se před divákem odehrává, od toho by snad jeden utek. Není příjemné být 2 hodiny a déle pozorovatelem konfliktních situací, které vyvolává v mladé rodině nezvaná starší sestra manželky, manipulativní, labilní, problematická osobnost a alkoholička Blanche. Prostě to celé trvá moc dlouho, než se Blanche úplně zblázní, odvedou ji do blázince a všem, diváky nevyjímaje, se konečně uleví.
neděle 18. listopadu 2012
Vnitřní hra tenisu
Autor: W. Timothy Gallwey
Motivační literatura
Knížka amerického tenisového trenéra má podtitul "Mentální stránka vrcholového výkonu", a o tom především je. Dostala se mi do ruky celkem náhodou, protože tenistka zrovna nejsem, ale když jsem do ní nahlédla, už jsem ji nepustila. To, co v ní autor popisuje, se dá vztáhnout na poměrně široké spektrum činností, a to nejen při podání fyzického výkonu. Když si to tak člověk srovná, může mu to pomoci skoro ve všech situacích, na jejichž výsledku mu z nějakého důvodu hodně záleží, a hlodají v něm pochybnosti, jestli obstojí.
Autor studoval uznávané americké psychology 20.st. a v jeho metodologii Vnitřní hry tenisu se to dá vysledovat.
Gallwey si jako trenér i hráč všiml několika věcí:
a) když se hráč začne o moc snažit o výsledek, začne obvykle kazit,
b) žák, který dostává slovní instrukce, je není obvykle schopen přesně vykonat.
Nadměrné množství technických instrukcí nejenže narušuje potěšení ze hry, ale vyvolává v hráčích i nadměrnou sebekritiku. Ztráta důvěry ve svou schopnost učit se má potom za následek, že žák tenis jako takový vzdá dřív, než mu dá opravdovou šanci. Na sobě a na svých žácích Gallwey pozoroval, že při učení se tenisu a i při jeho hraní vedou lidé jakýsi vnitřní dialog. Část tohoto dialogu se zakládá na obavách a pochybnostech o sobě samém a vytváří pro výkon nepříznivé prostředí.
Ten hlas, který kritizuje a chce vše řídit, nazývá Gallwey ve své knize "První Já", a to, které má odehrát míč, "Druhé Já". Čím víc se důvěřuje Druhému Já, tím lépe se hraje. Bohužel První Já je velmi vynalézavé v tom, jak se prosadit.
Vnitřní hra tedy probíhá v mysli hráče a je namířena proti překážkám, jako výpadky koncentrace, nervozita, pochybnosti o sobě a sebeobviňování. Zde se hraje o překonání těch stavů mysli, které brání perfektnímu výkonu.
Podle autora je nejdůležitější dovedností, kterou hráč pomocí vnitřní hry získává, umění uvolněné koncentrace. Proč uvolněné? Protože tajemství, jak zvítězit prý spočívá v umění příliš se nesnažit. Hráč se má zaměřit na spontánní výkon, který přijde, je-li mysl klidná a zajedno s tělem, které samo nachází způsoby jak překonat vlastní meze.
Spolu s Komenským Gallwey konstatuje, že obrazy jsou lepší než slova, že je lepší ukázat než instruovat, ale jde i dál: že příliš pokynů je horší než žádné, a že vědomá snaha přináší často negativní výsledky. Jeho úvahy nad tím, co je vlastně špatného na snaze, a co znamená snažit se příliš, patří k nejzajímavějším momentům knížky:
"Vraťme se k našemu hráči. Jeho svaly jsou napjaté v přílišném úsilí, zasáhne míč a a míč letí do zadního plotu. "Ty břídile, ty se nikdy nenaučíš zahrát bekhend," nadává První Já. Nadbytečným přemýšlením a přílišnou snahou vyvolalo První Já napětí a střet svalů v těle. Za chybu je odpovědné První Já, ale vinu svádí na Druhé Já, a pak další kritikou nabourává svou vlastní důvěru v Druhé Já. Výsledkem je, že se úder zhorší a frustrace narůstá."
Tedy dojde-li k tomu, že si hráč dává moc příkaz a moc nad vším přemýšlí, nekoncentruje se na samotnou hru. Soustředí se na přemítání o hře místo na míč.
Gallwey se proto věnoval možnostem, jak učit lidi hrát tenis bez instrukcí:
"Jak nejlépe využít technických pokynů?
- Otázkou zůstává, jak zkušenost jednoho hráče může pomoci jinému. Stručná odpověď zní: správná instrukce odvozená ze zkušenosti mi může pomoci, jestliže mě vede k vlastnímu empirickému objevu,jak mohu úder zahrát. Z pozice studenta otázka zní jak naslouchat technickým instrukcím , jak je používat a vyhnout se přitom nástrahám Prvního já - posuzování, pochybnostem a strachu. a učitel nebo kouč si musí položit otázku jak podat technické instrukce, aby pomohly hráčům v jejich přirozeném procesu učení a nebyly jim na překážku.
...
- V předchozích kapitolách jsem naznačil, že technice se dá do značné míry naučit přirozenou cestou pouhým soustředěním pozornosti na tělo , raketu a míček během hraní. Čím více a lépe jednotlivé akce vnímáme, tím více získáme z jejích prožitků a tím přirozeněji se učíme technice, kterou hráči na všech úrovních pociťují jako nejlepší a nejúčinnější. Sečteno a podtrženo: učení se z vlastního prožitku a zkušenosti nelze ničím nahradit. Přestože máme schopnost učit se přirozeně, mnoho z nás to zapomnělo. A mnoho z nás ztratilo vazbu na své pocity. Možná že se potřebujeme znovu naučit, jak cítit a jak se máme učit.
...
- Slova mohou akce, myšlenky a zkušenosti pouze popisovat. Jazyk není vlastní akcí a přinejmenším může pouze ukázat na detaily a obtížnost úderů. I když takto zformulovanou instrukci lez uchovat v části mozku, která si pamatuje jazyk, je třeba vzít na vědomí, že když si zapamatujeme instrukci, ještě to neznamená, že jsme si zapamatovali vlastní úder."
V knížce jsou podány techniky, jak "vnitřní hru" hrát.
Vydal Management Press, Praha 2011
sobota 17. listopadu 2012
Divadlo: Dlouhý, Široký a Krátkozraký
Žižkovské divadlo Járy Cimrmana, listopad 2012
Tady už nejde jen o divadlo, jde o fenomén. Národ to zná, národ to miluje a pořád to chce.
Zájem diváků je pořád obrovský, dostat se ke vstupence v předprodeji je boj... člověka naplňuje svátečností, už jen když se mu podaří lístek ukořistit.
Cimrmanovský soubor a cimrmanovskou ideu mají lidé opravdu rádi. A o tom to je.
PS: Dovede si někdo představit, že bychom JC neměli a neznali, že by neexistoval?? Nechybělo by nám něco strašně důležitýho ? :-)
Tady už nejde jen o divadlo, jde o fenomén. Národ to zná, národ to miluje a pořád to chce.
Zájem diváků je pořád obrovský, dostat se ke vstupence v předprodeji je boj... člověka naplňuje svátečností, už jen když se mu podaří lístek ukořistit.
Cimrmanovský soubor a cimrmanovskou ideu mají lidé opravdu rádi. A o tom to je.
PS: Dovede si někdo představit, že bychom JC neměli a neznali, že by neexistoval?? Nechybělo by nám něco strašně důležitýho ? :-)
Divadlo: Holky z kalendáře
Divadlo ABC, listopad 2012
Holky z kalendáře jsou vcelku milé představení, kde se nicmoc neřeší, taková oddychovka. Několik žen ve zralém věku potřebuje získat peníze peníze pro dobrou věc, a tak, jak je v dnešní době časté, rozhodnou se jít na to prodejem kalendáře se svými akty.
Mohlo by se zdát, že téma přítáhne mužské diváky, ale opak je pravdou. V hledišti bylo minimálně 90% žen. Po skončení přestavení jsem se tomu ani nedivila. Hra by mohla mít podtitul "Holky sobě", a jakoby to potenciální diváci - muži dopředu vytušili.
Holky z kalendáře jsou vcelku milé představení, kde se nicmoc neřeší, taková oddychovka. Několik žen ve zralém věku potřebuje získat peníze peníze pro dobrou věc, a tak, jak je v dnešní době časté, rozhodnou se jít na to prodejem kalendáře se svými akty.
Mohlo by se zdát, že téma přítáhne mužské diváky, ale opak je pravdou. V hledišti bylo minimálně 90% žen. Po skončení přestavení jsem se tomu ani nedivila. Hra by mohla mít podtitul "Holky sobě", a jakoby to potenciální diváci - muži dopředu vytušili.
neděle 11. listopadu 2012
Film: Skyfall
Multikino, listopad 2012
Po úvodních akčních scénách, kdy se Bond snaží dostihnout protivníka na motorce na střechách arabského bazaru, a potom na střeše vagonu jedoucího vlaku, než je (do té doby neškrábnut) zlikvidován vlastní posilou, jsem se obávala, že v duchu těchto akcí se bude odehrávat celý film.
Naštěstí potom těchto akcí hodně ubyde, a rozvine se příběh. Příběh, kde hlavním protivníkem bude bývalý agent z vlastních řad, nad nímž kdysi šéfka zlomila hůl výměnou za jiné agenty. Vytrpěl si svoje, takže pro rafinovanou pomstu "matce" motiv jako hrom.
S Bondem se pak v honbě za nepřítelem podívá divák přes půl světa - Šanghaj, Macao, Skotsko. Pěkné jsou scény z asijského kasina, a proti tomu postavené scény z opuštěného skotského venkovského sídla. Filmaři velmi pěkně vizuelně vystihli náladu míst: v kasinu to dýchá luxusem, ovšem s nezbytnými východoasijskými doplňky interiérů. Nebo Skyfall, Bondovo sídlo z dětství, kam doveze ukrýt šéfku ve starém bonďáckém střílecím superauťáku. Opuštěné sídlo vyzařuje tajemno, důstojnost, uprostřed nevlídného prosředí mlhou zahalených vřesovišť, kde věrohodně nebe padá... Naopak starý auťák z filmů z šedesátých let osvěžuje atmosféru a diváci na něj velmi pozitivně reagují. Je tak pěkně nastíněn "návrat ke kořenům".
Bohužel film šetří "živočišnými" scénami, jediná nadějná ve sprše končí pouhou líbačkou, to mě trošku zamrzelo :-).
Je to taková polopohádka, o které se z ani se nedá říct, že by byla pro dospělé, naopak - asi se počítá, že na film budou chodit rodiče s dětmi. Jen je v té polopohádce trochu dost mrtvejch (to je však jen decentně naznačeno), navíc jsou především na té druhé straně, takže v případě tohoto filmu zabíjení asi s nikým nepohne.
Když to shrnu: Je to povedený :-)
Po úvodních akčních scénách, kdy se Bond snaží dostihnout protivníka na motorce na střechách arabského bazaru, a potom na střeše vagonu jedoucího vlaku, než je (do té doby neškrábnut) zlikvidován vlastní posilou, jsem se obávala, že v duchu těchto akcí se bude odehrávat celý film.
Naštěstí potom těchto akcí hodně ubyde, a rozvine se příběh. Příběh, kde hlavním protivníkem bude bývalý agent z vlastních řad, nad nímž kdysi šéfka zlomila hůl výměnou za jiné agenty. Vytrpěl si svoje, takže pro rafinovanou pomstu "matce" motiv jako hrom.
S Bondem se pak v honbě za nepřítelem podívá divák přes půl světa - Šanghaj, Macao, Skotsko. Pěkné jsou scény z asijského kasina, a proti tomu postavené scény z opuštěného skotského venkovského sídla. Filmaři velmi pěkně vizuelně vystihli náladu míst: v kasinu to dýchá luxusem, ovšem s nezbytnými východoasijskými doplňky interiérů. Nebo Skyfall, Bondovo sídlo z dětství, kam doveze ukrýt šéfku ve starém bonďáckém střílecím superauťáku. Opuštěné sídlo vyzařuje tajemno, důstojnost, uprostřed nevlídného prosředí mlhou zahalených vřesovišť, kde věrohodně nebe padá... Naopak starý auťák z filmů z šedesátých let osvěžuje atmosféru a diváci na něj velmi pozitivně reagují. Je tak pěkně nastíněn "návrat ke kořenům".
Bohužel film šetří "živočišnými" scénami, jediná nadějná ve sprše končí pouhou líbačkou, to mě trošku zamrzelo :-).
Je to taková polopohádka, o které se z ani se nedá říct, že by byla pro dospělé, naopak - asi se počítá, že na film budou chodit rodiče s dětmi. Jen je v té polopohádce trochu dost mrtvejch (to je však jen decentně naznačeno), navíc jsou především na té druhé straně, takže v případě tohoto filmu zabíjení asi s nikým nepohne.
Když to shrnu: Je to povedený :-)
Divadlo: Ostatní světy
Divadlo ABC, listopad 2012
Hru Ostatní světy bych charakterizovala asi jako rodinné drama o netradičním trojúhelníku hlavních postav: Matka, její vlastní dcera, a nevlastní, adoptovaná dcera. Jejich vzájemné vztahy poznamenalo mnoho antipatií, a do zralého věku si odnesly křivdy. Ač jde o křivdy staré, jejich současný život a postoje jsou jimi trvale poznamenány.
Nevlídná, náročná matka, "vykuchaná treska", která má ještě ve stáří pro svou vlastní dceru jen nároky, protežuje dceru, kterou adoptovala. Vlastní dceři to dává stále pocítit, stále je srovnává, ze srovnání vlastní dcera vychází vždy hůře. Vymodelovala tak osobnost citově otupělou, která jde od jednoho chlapa k druhému.
Dcera adoptovaná pociťuje nedostatek z důvodu neznalosti svého původu, o němž jí nevlastní rodiče nechtěli nic konkrétního říci. Ke komplexům obou dcer by nemuselo dojít, kdyby jejich matka žila svůj život důstojně a zdravě sebevědomě, neobelhávala své dcery ohledně svého vztahu k manželovi, a zejména sebe. Skrytě nenáviděla svého agresivního muže, a adoptovala proto dítě, které s ním nemělo nic společného, a které má v proto budoucnu raději než své vlastní. Matčiny komplexy a chyby tak odnáší celý život její vlastní dcera, do ní se vtisknou, její vynucený vzdor pak určuje její životní postoje.
K tomu ve hře nastupují osobní dramata dalších postav, které mají s rodinou nějaké vztahy. Příběh ze současnosti se navíc prolíná s tragédií původních obyvatel domu.
V tomto dramatu střídá jedna emotivní scéna druhou. Herecké výkony (Dana Syslová, Evellyn Pacoláková, Dana Batulková, Stanislava Jachnická, Veronika Gajerová, Aleš Procházka) jsou bezvadné.
Proč název Ostatní světy? Jak se divák dozvídá od jedné z postav, jde o světy, které nejsou na první pohled vidět...
Ostatní světy jsou tedy velmi dobrým dramatem, s výraznou, ale hlavně dobře "odůvodněnou" psychologií postav, jejich životních postojů a míst, kam je ty postoje zavedou.
Hru Ostatní světy bych charakterizovala asi jako rodinné drama o netradičním trojúhelníku hlavních postav: Matka, její vlastní dcera, a nevlastní, adoptovaná dcera. Jejich vzájemné vztahy poznamenalo mnoho antipatií, a do zralého věku si odnesly křivdy. Ač jde o křivdy staré, jejich současný život a postoje jsou jimi trvale poznamenány.
Nevlídná, náročná matka, "vykuchaná treska", která má ještě ve stáří pro svou vlastní dceru jen nároky, protežuje dceru, kterou adoptovala. Vlastní dceři to dává stále pocítit, stále je srovnává, ze srovnání vlastní dcera vychází vždy hůře. Vymodelovala tak osobnost citově otupělou, která jde od jednoho chlapa k druhému.
Dcera adoptovaná pociťuje nedostatek z důvodu neznalosti svého původu, o němž jí nevlastní rodiče nechtěli nic konkrétního říci. Ke komplexům obou dcer by nemuselo dojít, kdyby jejich matka žila svůj život důstojně a zdravě sebevědomě, neobelhávala své dcery ohledně svého vztahu k manželovi, a zejména sebe. Skrytě nenáviděla svého agresivního muže, a adoptovala proto dítě, které s ním nemělo nic společného, a které má v proto budoucnu raději než své vlastní. Matčiny komplexy a chyby tak odnáší celý život její vlastní dcera, do ní se vtisknou, její vynucený vzdor pak určuje její životní postoje.
K tomu ve hře nastupují osobní dramata dalších postav, které mají s rodinou nějaké vztahy. Příběh ze současnosti se navíc prolíná s tragédií původních obyvatel domu.
V tomto dramatu střídá jedna emotivní scéna druhou. Herecké výkony (Dana Syslová, Evellyn Pacoláková, Dana Batulková, Stanislava Jachnická, Veronika Gajerová, Aleš Procházka) jsou bezvadné.
Proč název Ostatní světy? Jak se divák dozvídá od jedné z postav, jde o světy, které nejsou na první pohled vidět...
Ostatní světy jsou tedy velmi dobrým dramatem, s výraznou, ale hlavně dobře "odůvodněnou" psychologií postav, jejich životních postojů a míst, kam je ty postoje zavedou.
úterý 6. listopadu 2012
Film: Druhá šance
Film Druhá šance (USA, 2012) s Meryl Streep a Tommy Lee Jonesem je dobrou sondou do uhasínajícího manželského vztahu.
Kay (M. Streep) se po 30ti letém manželství s Arnoldem (T.L.J.) cíti v tomto vztahu oprávněně poněkud opomíjená, zatímco Arnold je se stavem věcí spokojen. Kay plní funkci klasické manželky, která vaří večeře, připravuje snídaně, uklízí, chodí do práce - a pro manžela se stala něčím, co připomíná kus domácího inventáře, který, pokud dobře funguje, není třeba brát ani na vědomi. Má-li takový kus inventáře narozeniny, vhodným dárkem je třeba bojler.
Kay deptá zvyšující se nedostatek sdílnosti a intimity ve vztahu. Rozhodne se o ně bojovat. Přihlásí pár k manželskému poradci doktoru Feldovi (Steve Carell). Kay do toho dává vše: manželská poradna je v jiném státě, na úhradu pobytu a použije veškeré své úspory. Reakce Arnolda je samozřejmě typická: nikam jet nechce, manželství je v pořádku, nikdo mu nebude dávat rady, nikomu se nebude svěřovat. V tomto duchu se pak táhne začátek pobytu a konzultací. Jsou to výborné scény, výborně napsané, výborně zahrané, a to všemi třemi aktéry. Všichni jsou velmi přesvědčiví ve svých úlohách, ale zmínit musím S. Carella v roli psychologa, který zvládl herecky docela obtížné situace, kdy musel páru klást otázky hodně na tělo, a přitom se nedostal do mentorské, anebo odtažitě vědecké polohy. Zrovna tak Tommy Lee Jones ve své roli odmítavého, načuřeného chlapa. O M. Streep se ví, že zahraje všechno, takže u ní to až tak nepřekvapí.
Film má kvalitu velmi autentické výpovědi, kdy do poslední chvíle divák neví, jak to vlastně s párem dopadne. A nejlíp udělá ten, kdo s úderem titulků odejde - neboť scéna, která jde do titulků, shodí celý předchozí vystavěný dojem a udělá z toho limonádu. No - prostě Amerika, musíme to tak brát, a nenechme se tím odradit od záměru podívat se na velmi dobrý film.
A co na to ostatní diváci? "Je vidět, že stačej 3 herci, aby se dal natočit dobrej film. Když je dobrej scénář".
P.S. Psychologovi dr. Feldovi dali garderobiéři super styl formálně odlehčených obleků, se kterým perfektně ladily ty jeho pletené kravaty. Ty se jim fakt povedly.
Kay (M. Streep) se po 30ti letém manželství s Arnoldem (T.L.J.) cíti v tomto vztahu oprávněně poněkud opomíjená, zatímco Arnold je se stavem věcí spokojen. Kay plní funkci klasické manželky, která vaří večeře, připravuje snídaně, uklízí, chodí do práce - a pro manžela se stala něčím, co připomíná kus domácího inventáře, který, pokud dobře funguje, není třeba brát ani na vědomi. Má-li takový kus inventáře narozeniny, vhodným dárkem je třeba bojler.
Kay deptá zvyšující se nedostatek sdílnosti a intimity ve vztahu. Rozhodne se o ně bojovat. Přihlásí pár k manželskému poradci doktoru Feldovi (Steve Carell). Kay do toho dává vše: manželská poradna je v jiném státě, na úhradu pobytu a použije veškeré své úspory. Reakce Arnolda je samozřejmě typická: nikam jet nechce, manželství je v pořádku, nikdo mu nebude dávat rady, nikomu se nebude svěřovat. V tomto duchu se pak táhne začátek pobytu a konzultací. Jsou to výborné scény, výborně napsané, výborně zahrané, a to všemi třemi aktéry. Všichni jsou velmi přesvědčiví ve svých úlohách, ale zmínit musím S. Carella v roli psychologa, který zvládl herecky docela obtížné situace, kdy musel páru klást otázky hodně na tělo, a přitom se nedostal do mentorské, anebo odtažitě vědecké polohy. Zrovna tak Tommy Lee Jones ve své roli odmítavého, načuřeného chlapa. O M. Streep se ví, že zahraje všechno, takže u ní to až tak nepřekvapí.
Film má kvalitu velmi autentické výpovědi, kdy do poslední chvíle divák neví, jak to vlastně s párem dopadne. A nejlíp udělá ten, kdo s úderem titulků odejde - neboť scéna, která jde do titulků, shodí celý předchozí vystavěný dojem a udělá z toho limonádu. No - prostě Amerika, musíme to tak brát, a nenechme se tím odradit od záměru podívat se na velmi dobrý film.
A co na to ostatní diváci? "Je vidět, že stačej 3 herci, aby se dal natočit dobrej film. Když je dobrej scénář".
P.S. Psychologovi dr. Feldovi dali garderobiéři super styl formálně odlehčených obleků, se kterým perfektně ladily ty jeho pletené kravaty. Ty se jim fakt povedly.
neděle 4. listopadu 2012
Divadlo: Hra vášní
Divadlo Rokoko, říjen 2012
Název představení Hra vášní nevystihuje přesně jeho podstatu, ale doba na něm strávená rozhodně není promrhaným časem. Je poměrně zdařilou sondou do dalšího vývoje letitého manželského vztahu, který naruší mladá milenka.
Manželský pár hrají Dana Syslová a Oldřich Vízner. Role sedne zejména paní Syslové, která působí ve všech scénách naprosto přesvědčivě. Příležitost ukázat se v roli milenky dostala Máša Málková, jejíž velmi časté přeřeky působily velmi rušivě, a někdy rozházely i ostatní aktéry. Velmi slabé místo.
Výborným nápadem bylo zosobnit svědomí, nebo druhé já (jak kdo chce), s nímž hlavní protagonisté vedou "vnitřní rozhovor". Toto druhé já hrají Dana Batulková a Otakar Brousek ml. Vnitřní rozhovory, které vedou manželé, jsou nejzajímavějšími místy hry. Je v nich krásně vyjádřeno, jak lidé komunikují navenek, a jak věci jinak sami prožívají, jak se snaží zachovat vnější tvář, zatímco vnitřeně jsou rozrušení, naštvaní, zranění... Ta snaha být navenek kontrolovaný, avšak vevnitř se to bouří... Tyto rozhovory, v nichž Batulková s Brouskem perfektně přispívají k oživení, celé představení zvedají, odlehčují, semtam přidají trošku situačního komična.
Při tom všem nedoporučuji ke hře přistupovat jako ke komedii. Na to je příliš realistická. Hádejte, kdo z těch tří si nakonec sbalí kufry.
Název představení Hra vášní nevystihuje přesně jeho podstatu, ale doba na něm strávená rozhodně není promrhaným časem. Je poměrně zdařilou sondou do dalšího vývoje letitého manželského vztahu, který naruší mladá milenka.
Manželský pár hrají Dana Syslová a Oldřich Vízner. Role sedne zejména paní Syslové, která působí ve všech scénách naprosto přesvědčivě. Příležitost ukázat se v roli milenky dostala Máša Málková, jejíž velmi časté přeřeky působily velmi rušivě, a někdy rozházely i ostatní aktéry. Velmi slabé místo.
Výborným nápadem bylo zosobnit svědomí, nebo druhé já (jak kdo chce), s nímž hlavní protagonisté vedou "vnitřní rozhovor". Toto druhé já hrají Dana Batulková a Otakar Brousek ml. Vnitřní rozhovory, které vedou manželé, jsou nejzajímavějšími místy hry. Je v nich krásně vyjádřeno, jak lidé komunikují navenek, a jak věci jinak sami prožívají, jak se snaží zachovat vnější tvář, zatímco vnitřeně jsou rozrušení, naštvaní, zranění... Ta snaha být navenek kontrolovaný, avšak vevnitř se to bouří... Tyto rozhovory, v nichž Batulková s Brouskem perfektně přispívají k oživení, celé představení zvedají, odlehčují, semtam přidají trošku situačního komična.
Při tom všem nedoporučuji ke hře přistupovat jako ke komedii. Na to je příliš realistická. Hádejte, kdo z těch tří si nakonec sbalí kufry.
Beletrie: Kabinet
Autorka: Rikki Ducornet
Kabinet není až tak úplně výstižným názvem pro románek Rikki Ducornet, který americká spisovatelka loni vydala pod původním názvem Netsuke*.
Je to románek o sexuální posedlosti, která je nejen sebedestruktivní, ale bohužel ničící i téměř všechny, kteří se dostanou do její blízkosti. Román je psaný poměrně dramatickým jazykem, stylem vyjadřování a obsahem (nebo možná lépe popisem některých scén) odpovídá spíš mužskému způsobu vyjadřování, takže jsem se domnívala, že autor je muž, z čehož mě vyvedl až doslov překladatele.
Hlavní postavou je psychiatr, který některé své pacienty využívá k tomu, aby se s nimi vyřádil. Jeho manželka s japonskými kořeny, jemná, manželem věčně podváděná a obelhávaná umělkyně, mu přestává stačit, manželství dostává trhliny, vše směřuje k tragickému finále.
Kabinet není zrovna dílkem, které bych chtěla mít v knihovně, ale je varující: obsahuje vývoj dramaticky sebezničující, gradující posedlosti, navíc v kombinaci s osobou, která by měla ostatním pomáhat, a ne je zneužívat, s následnou tragédií dalších osob, relativně nevinných, zneužitých.
* Kdo bude číst až do konce, dozví se, co jsou to ty "netsuke" a hlavně, kde se vzaly.
Kabinet není až tak úplně výstižným názvem pro románek Rikki Ducornet, který americká spisovatelka loni vydala pod původním názvem Netsuke*.
Je to románek o sexuální posedlosti, která je nejen sebedestruktivní, ale bohužel ničící i téměř všechny, kteří se dostanou do její blízkosti. Román je psaný poměrně dramatickým jazykem, stylem vyjadřování a obsahem (nebo možná lépe popisem některých scén) odpovídá spíš mužskému způsobu vyjadřování, takže jsem se domnívala, že autor je muž, z čehož mě vyvedl až doslov překladatele.
Hlavní postavou je psychiatr, který některé své pacienty využívá k tomu, aby se s nimi vyřádil. Jeho manželka s japonskými kořeny, jemná, manželem věčně podváděná a obelhávaná umělkyně, mu přestává stačit, manželství dostává trhliny, vše směřuje k tragickému finále.
Kabinet není zrovna dílkem, které bych chtěla mít v knihovně, ale je varující: obsahuje vývoj dramaticky sebezničující, gradující posedlosti, navíc v kombinaci s osobou, která by měla ostatním pomáhat, a ne je zneužívat, s následnou tragédií dalších osob, relativně nevinných, zneužitých.
* Kdo bude číst až do konce, dozví se, co jsou to ty "netsuke" a hlavně, kde se vzaly.
čtvrtek 18. října 2012
Divadlo: Edith a Marlene
Divadlo pod Palmovkou, říjen 2012
Slavné písně Edith Piaf a Marlene Dietrich provázejí diváky životním příběhem prvně jmenované.
Toto představení patří k těm zážitkům, které nečekaně předčí očekávání. Zásluhu na tom měla zejména představitelka Edith Piaf, Hana Seidlová. Herečka, která skutečně umí zpívat, podle mého názoru svým podáním známých šansonů předčila předchozí známá podání starších českých interpretek. Příjemné je též slyšet známé písně jinak česky natextované, a také velmi povedeně.
Poměrně silný životní příběh zprostředkuje divákům silný, místy dojemný, umělecký zážitek.
Slavné písně Edith Piaf a Marlene Dietrich provázejí diváky životním příběhem prvně jmenované.
Toto představení patří k těm zážitkům, které nečekaně předčí očekávání. Zásluhu na tom měla zejména představitelka Edith Piaf, Hana Seidlová. Herečka, která skutečně umí zpívat, podle mého názoru svým podáním známých šansonů předčila předchozí známá podání starších českých interpretek. Příjemné je též slyšet známé písně jinak česky natextované, a také velmi povedeně.
Poměrně silný životní příběh zprostředkuje divákům silný, místy dojemný, umělecký zážitek.
úterý 2. října 2012
Divadlo: Dobře rozehraná partie
Divadlo ABC, říjen 2012
Skvělá komedie, zábavná od začátku do konce.
Jan Vlasák v hlavní roli kusu Dobře rozehraná partie perfektně vystřihl typ, se kterým se jistě každý člověk během svého života setkal - arogantního cholerika, se kterým nikdo nevydrží, protože umí lidi kolem sebe jen ponižovat a zesměšňovat, ke všemu velmi temperamentně, takže decimuje každého, kdo se mu nachomýtne do cesty. Na tom by samosebou nebylo moc veselého, ale Jan Vlasák to předvádí s takovou bravurou, že je zkrátka parádní zábava jeho herecký koncert jako divák pozorovat. Mít takového Freda delší dobu ve své blízkosti v reálu by samozřejmě žádná sranda nebyla.
Fred je asi sedmdesátiletý vdovec, jehož jedinou činností je jednou týdně partie šachu s kamarádem veteránem. Nic jiného fakt nedělá, tedy ani si neuklízí. Má ale starostlivého syna, který se na ten rozklad nemůže dívat a opakovaně se mu snaží najít pomocnice do domácnosti. Tyto ženy však mají ve své funkci jen zanedbatelnou životnost: přijdou jako životné dvacítky, a do týdne odcházejí jako zdecimované trosky.
V případě jedné hospodyně však padne kosa na kámen, a protiva Fred je zkrocen. Proměna je však samozřejmě jen vůči krotitelce, syna Leonarda stále zesměšňuje, a nad šachovým přítelem, který nepobral příliš temperamentu, se dál povyšuje.
Nemůžu příliš prozrazovat podrobnosti z děje, ale dá se napsat, že u této komedie všechno "sedí". Scéna je tak zaranžovaná, že si divák si připadá, jako by skutečně byl s Fredem v jeho zaneřáděném bytě. Přispívá k tomu i "domácká" útulnost divadla a sálu, laděného do útulně zemitých barev, zeleného plyše v kombinaci s dřevní hnědou. Iluze domácího interiéru je prostě taková jako živá.
Výtečný je výkon pana Štěpánka v roli druhého děduly, už trochu senilního, zpomaleného a nahluchlého pána.
Za zmínku stojí i trik hospodyně, kterou hraje Jitka Smutná, jak zkrotit starého protivu: ona v té hře říká, že mu postavila zeď, a myslí tím neústupnost a sebeprosazování stejnou měrou. Bohužel tento trik ale vůbec není pro každého: jemná, poddajná osobnost, méně energická, ze své podstaty nemůže odolávat tlaku takového buldozera.
Jan Vlasák, Petr Štěpánek a Jitka Smutná předkládají divákům jednu komickou situaci za druhou, a pro perfektní zábavu, kombinovanou s výtečným odpozorováním reakcí různých typů osobností tak, jak se v životě fakt projevují, musím doporučit divákům všech věkových kategorií.
PS: Červené víno z litrové lahve z Kobylí v divadelním baru ale fakt doporučit nemůžu. Pověstný lák vod vokurek kyselých se narozdíl od něj dá alespoň trochu pít :-)
Skvělá komedie, zábavná od začátku do konce.
Jan Vlasák v hlavní roli kusu Dobře rozehraná partie perfektně vystřihl typ, se kterým se jistě každý člověk během svého života setkal - arogantního cholerika, se kterým nikdo nevydrží, protože umí lidi kolem sebe jen ponižovat a zesměšňovat, ke všemu velmi temperamentně, takže decimuje každého, kdo se mu nachomýtne do cesty. Na tom by samosebou nebylo moc veselého, ale Jan Vlasák to předvádí s takovou bravurou, že je zkrátka parádní zábava jeho herecký koncert jako divák pozorovat. Mít takového Freda delší dobu ve své blízkosti v reálu by samozřejmě žádná sranda nebyla.
Fred je asi sedmdesátiletý vdovec, jehož jedinou činností je jednou týdně partie šachu s kamarádem veteránem. Nic jiného fakt nedělá, tedy ani si neuklízí. Má ale starostlivého syna, který se na ten rozklad nemůže dívat a opakovaně se mu snaží najít pomocnice do domácnosti. Tyto ženy však mají ve své funkci jen zanedbatelnou životnost: přijdou jako životné dvacítky, a do týdne odcházejí jako zdecimované trosky.
V případě jedné hospodyně však padne kosa na kámen, a protiva Fred je zkrocen. Proměna je však samozřejmě jen vůči krotitelce, syna Leonarda stále zesměšňuje, a nad šachovým přítelem, který nepobral příliš temperamentu, se dál povyšuje.
Nemůžu příliš prozrazovat podrobnosti z děje, ale dá se napsat, že u této komedie všechno "sedí". Scéna je tak zaranžovaná, že si divák si připadá, jako by skutečně byl s Fredem v jeho zaneřáděném bytě. Přispívá k tomu i "domácká" útulnost divadla a sálu, laděného do útulně zemitých barev, zeleného plyše v kombinaci s dřevní hnědou. Iluze domácího interiéru je prostě taková jako živá.
Výtečný je výkon pana Štěpánka v roli druhého děduly, už trochu senilního, zpomaleného a nahluchlého pána.
Za zmínku stojí i trik hospodyně, kterou hraje Jitka Smutná, jak zkrotit starého protivu: ona v té hře říká, že mu postavila zeď, a myslí tím neústupnost a sebeprosazování stejnou měrou. Bohužel tento trik ale vůbec není pro každého: jemná, poddajná osobnost, méně energická, ze své podstaty nemůže odolávat tlaku takového buldozera.
Jan Vlasák, Petr Štěpánek a Jitka Smutná předkládají divákům jednu komickou situaci za druhou, a pro perfektní zábavu, kombinovanou s výtečným odpozorováním reakcí různých typů osobností tak, jak se v životě fakt projevují, musím doporučit divákům všech věkových kategorií.
PS: Červené víno z litrové lahve z Kobylí v divadelním baru ale fakt doporučit nemůžu. Pověstný lák vod vokurek kyselých se narozdíl od něj dá alespoň trochu pít :-)
neděle 30. září 2012
Beletrie: Nevinný
Autor: Ian McEwan
"Nevinný" je čtivým příběhem Brita v tajných službách v prostředí poválečného, ještě nerozděleného Berlína.
Nesmělý 25-letý technik Leonard přijel do Berlína, aby se podílel na ambiciózní britsko-americké akci, která spočívala ve vykopání tunelu do ruské zóny k odposlouchávání a zachycování šifrovaných zpráv. Inspirováno skutečným projektem, který byl po realizaci vyzrazen.
Leonard si všímá rozdílu mezi upjatými Brity, a spontánními Američany při práci na společném projektu, a poprvé, daleko od své rodiny, má příležitost začít vážný vztah. Náhoda mu přihraje mladou rozvedenou berlínskou ženu. Její bývalý manžel je zdrojem potíží, ale též eskalace příběhu, který ve své druhé polovině nabírá téměř detektivní podoby. Strhujícím způsobem autor popisuje jednání ústředního hrdiny, kdy ztratil pevnou půdu pod nohama a začal jednat iracionálně a vršit jednu taktickou chybu za druhou.
Příběh stojí za přečtení pro prostředí poválečného Berlína, dramatičnost a určitou tragikomičnost, které jsou tak šikovně namíchány, že čtenáře chytnou a nepustí.
"Nevinný" je čtivým příběhem Brita v tajných službách v prostředí poválečného, ještě nerozděleného Berlína.
Nesmělý 25-letý technik Leonard přijel do Berlína, aby se podílel na ambiciózní britsko-americké akci, která spočívala ve vykopání tunelu do ruské zóny k odposlouchávání a zachycování šifrovaných zpráv. Inspirováno skutečným projektem, který byl po realizaci vyzrazen.
Leonard si všímá rozdílu mezi upjatými Brity, a spontánními Američany při práci na společném projektu, a poprvé, daleko od své rodiny, má příležitost začít vážný vztah. Náhoda mu přihraje mladou rozvedenou berlínskou ženu. Její bývalý manžel je zdrojem potíží, ale též eskalace příběhu, který ve své druhé polovině nabírá téměř detektivní podoby. Strhujícím způsobem autor popisuje jednání ústředního hrdiny, kdy ztratil pevnou půdu pod nohama a začal jednat iracionálně a vršit jednu taktickou chybu za druhou.
Příběh stojí za přečtení pro prostředí poválečného Berlína, dramatičnost a určitou tragikomičnost, které jsou tak šikovně namíchány, že čtenáře chytnou a nepustí.
Divadlo: Král Lear
Divadlo ABC, září 2012
Drama Král Lear zpočátku připomíná pohádku Sůl nad zlato. Ješitný stárnoucí král se dožaduje, aby mu jeho 3 dcery veřejně vyjádřily, jak moc ho milují. První dvě dcery si něco vymyslí, třetí dcera odmítne tu hru hrát, a své city nevyjádří. Otec král ji v tu ránu zapudí. Dále se rozehrávají důsledky takového rozhodnutí starého ješity.
První polovina představení je skvělá. Příběh se nikde nezdržuje, je dynamický a strhující. Polovina představení po přestávce je jeho opakem. Příběh stojí, nejde dopředu, zbytečné scény, při nichž divák ztrácí pozornost, nastupuje místama nuda a těšení se na konec té tragédie - divák je až moc dlouho připravován na to, že po řeckém vzoru skončí smrtí téměř všech hlavních postav (narozdíl od té na začátku zmíněné pohádky).
Vynikající je Jan Vlasák v hlavní roli krále Leara, a dále scéna - na scéně nejsou žádné pozornost odvádějící zbytečnosti.
Drama Král Lear zpočátku připomíná pohádku Sůl nad zlato. Ješitný stárnoucí král se dožaduje, aby mu jeho 3 dcery veřejně vyjádřily, jak moc ho milují. První dvě dcery si něco vymyslí, třetí dcera odmítne tu hru hrát, a své city nevyjádří. Otec král ji v tu ránu zapudí. Dále se rozehrávají důsledky takového rozhodnutí starého ješity.
První polovina představení je skvělá. Příběh se nikde nezdržuje, je dynamický a strhující. Polovina představení po přestávce je jeho opakem. Příběh stojí, nejde dopředu, zbytečné scény, při nichž divák ztrácí pozornost, nastupuje místama nuda a těšení se na konec té tragédie - divák je až moc dlouho připravován na to, že po řeckém vzoru skončí smrtí téměř všech hlavních postav (narozdíl od té na začátku zmíněné pohádky).
Vynikající je Jan Vlasák v hlavní roli krále Leara, a dále scéna - na scéně nejsou žádné pozornost odvádějící zbytečnosti.
neděle 23. září 2012
Film: Ve stínu
Kino Mat, září 2012
Po nějaké době tu zase máme povedený český film, o kterém se asi bude víc mluvit.
Film Ve stínu je řazen mezi detektivky, ale o tu tady, myslím, v první řadě ani tak nejde. Spíš ten film nechává diváky, aby s hlavními hrdiny prožili atmosféru doby, kdy dobře organizovaná, ale tragicky podlá, mocichtivá, a ozbrojená část společnosti ovládla státní aparát a účtovala s tou malou částí společnosti, která měla trvalou morální kvalitu, a odmítla přistoupit na estébácké praktiky.
Používáme neutrální slovo "doba"- ale doba vlastně nic konkrétního neznamená. Když někdo řekne "taková byla doba", chce tím obvykle říct, že byly obecně přijímány takové určité vzorce chování, se kterými by se třeba dalo i nesouhlasit, ale mluvčí se nad tím nijak nepozastavil, protože se to tenkrát netrestalo, a on tak necítí žádnou odpovědnost, on přece nic špatného nedělal, "taková byla doba"... Prostě hodit tu odpovědnost na nějaké okolnosti, a tím před sebou i před společností odůvodnit každou sviňárnu. Jak to skončilo s těmi, kteří to tak tenkrát neudělali, a ještě šli proti tomu, uvidí díváci v závěru filmu.
Když se člověk nebrání, a nechá ten film na sebe působit, můžou se dostavit i pocity strachu, sem tam se i lekne. Je to dramaticky velmi dobře vystavěno, diváka to pohltí od samého začátku, zapomene snadno sám na sebe. Najdou se situace, kdy by reálné postavy spíš jednaly jinak, než předepsal scénář, na druhou stranu je evidentní, že autentičtější reakce by zpomalily příběh, takže ty tři v tomto smyslu nejkřiklavější scény omluvím a nebudu je rozebírat.
Pochvalu zaslouží hudba, a výprava. Dopředu jsem čekala ujetí jako plastová okna, plastové kličky u oken a dveří, vypínače, barevné fasády - ale nic z toho se nekonalo, anebo jsem to nepostřehla, takže fakt téměř nic neruší iluzi let padesátých. Snad jen nábytek v bytě hlavního hrdiny, který sice byl dobový, ovšem ve své době jistě nebyl tak omšelý a omlácený, například pokud jde o úchytky v kuchyni.
Film se sice jmenuje Ve stínu, ale klidně by se mohl jmenovat "V Dejvicích", a to jednak pro exteriéry, a jednak pro dejvickou partu, která se tam skoro celá sešla. Tím se "nenápadně" dostávám k obsazení. Ivan Trojan - po zásluze hl. role, jemu ty "kabátové" a "oblekové" role z minulého století nesmírně sednou, alespoň jak to znám z divadla. Nemůžu proti jeho výkonu vůbec nic říct, výborný výkon, všecko - a přesto by mi nějak v roli estébáka připadal věrohodnější, než v této roli superkladného a superčestného hrdiny. Výkony ostatních z dejvického nějak nestojí za řeč, prostě malé (v případě květinářky i zbytečné) roličky. Soňa Norisová v hlavní ženské roli přesvědčivá, představitel dětské role bezvadnej.
O tomto filmu se samozřejmě nedá říct, že by byl "pěkný", lze konstatovat že jde o film povedený, dobrý - protože o hrubosti a násilí se nedá mluvit jako o něčem pěkném. Kvality tohoto filmu jsou jinde, v úplně jiné dimenzi. Divák si může uvědomit, jak do dopadne, když bezskrupulózní sebranka se zorganizuje, přesvědčí voliče, a následně obsadí pozice moci výkonné, soudní, politické, ozbrojených složek.... Že voličům se dá nakecat všechno. A proto je potřeba, když se před volbami objeví strany slibující modré z nebe se ptát: KDO JE ZA TÍM A K ČEMU MU TO SLOUŽÍ.
Po nějaké době tu zase máme povedený český film, o kterém se asi bude víc mluvit.
Film Ve stínu je řazen mezi detektivky, ale o tu tady, myslím, v první řadě ani tak nejde. Spíš ten film nechává diváky, aby s hlavními hrdiny prožili atmosféru doby, kdy dobře organizovaná, ale tragicky podlá, mocichtivá, a ozbrojená část společnosti ovládla státní aparát a účtovala s tou malou částí společnosti, která měla trvalou morální kvalitu, a odmítla přistoupit na estébácké praktiky.
Používáme neutrální slovo "doba"- ale doba vlastně nic konkrétního neznamená. Když někdo řekne "taková byla doba", chce tím obvykle říct, že byly obecně přijímány takové určité vzorce chování, se kterými by se třeba dalo i nesouhlasit, ale mluvčí se nad tím nijak nepozastavil, protože se to tenkrát netrestalo, a on tak necítí žádnou odpovědnost, on přece nic špatného nedělal, "taková byla doba"... Prostě hodit tu odpovědnost na nějaké okolnosti, a tím před sebou i před společností odůvodnit každou sviňárnu. Jak to skončilo s těmi, kteří to tak tenkrát neudělali, a ještě šli proti tomu, uvidí díváci v závěru filmu.
Když se člověk nebrání, a nechá ten film na sebe působit, můžou se dostavit i pocity strachu, sem tam se i lekne. Je to dramaticky velmi dobře vystavěno, diváka to pohltí od samého začátku, zapomene snadno sám na sebe. Najdou se situace, kdy by reálné postavy spíš jednaly jinak, než předepsal scénář, na druhou stranu je evidentní, že autentičtější reakce by zpomalily příběh, takže ty tři v tomto smyslu nejkřiklavější scény omluvím a nebudu je rozebírat.
Pochvalu zaslouží hudba, a výprava. Dopředu jsem čekala ujetí jako plastová okna, plastové kličky u oken a dveří, vypínače, barevné fasády - ale nic z toho se nekonalo, anebo jsem to nepostřehla, takže fakt téměř nic neruší iluzi let padesátých. Snad jen nábytek v bytě hlavního hrdiny, který sice byl dobový, ovšem ve své době jistě nebyl tak omšelý a omlácený, například pokud jde o úchytky v kuchyni.
Film se sice jmenuje Ve stínu, ale klidně by se mohl jmenovat "V Dejvicích", a to jednak pro exteriéry, a jednak pro dejvickou partu, která se tam skoro celá sešla. Tím se "nenápadně" dostávám k obsazení. Ivan Trojan - po zásluze hl. role, jemu ty "kabátové" a "oblekové" role z minulého století nesmírně sednou, alespoň jak to znám z divadla. Nemůžu proti jeho výkonu vůbec nic říct, výborný výkon, všecko - a přesto by mi nějak v roli estébáka připadal věrohodnější, než v této roli superkladného a superčestného hrdiny. Výkony ostatních z dejvického nějak nestojí za řeč, prostě malé (v případě květinářky i zbytečné) roličky. Soňa Norisová v hlavní ženské roli přesvědčivá, představitel dětské role bezvadnej.
O tomto filmu se samozřejmě nedá říct, že by byl "pěkný", lze konstatovat že jde o film povedený, dobrý - protože o hrubosti a násilí se nedá mluvit jako o něčem pěkném. Kvality tohoto filmu jsou jinde, v úplně jiné dimenzi. Divák si může uvědomit, jak do dopadne, když bezskrupulózní sebranka se zorganizuje, přesvědčí voliče, a následně obsadí pozice moci výkonné, soudní, politické, ozbrojených složek.... Že voličům se dá nakecat všechno. A proto je potřeba, když se před volbami objeví strany slibující modré z nebe se ptát: KDO JE ZA TÍM A K ČEMU MU TO SLOUŽÍ.
Film: Lov lososů v Jemenu
Kino Mat, září 2012
Očekávala jsem komedii, a dočkala se pohádky.
Pohádky o tom, že "když se chce, tak to jde" - tady ještě s douškou "když máte bohatého šejka, který by to financoval". A toho ve scénáři měli, takže s realizací čehokoli nebyl problém.
Docela dobře rozhraná situace volby mezi dvěma potenciálními partnery končí jako přeslazená limonáda. Oddechový film, u kterého není co řešit, protože "harlekýnky" se prostě řešit nedaj.
Očekávala jsem komedii, a dočkala se pohádky.
Pohádky o tom, že "když se chce, tak to jde" - tady ještě s douškou "když máte bohatého šejka, který by to financoval". A toho ve scénáři měli, takže s realizací čehokoli nebyl problém.
Docela dobře rozhraná situace volby mezi dvěma potenciálními partnery končí jako přeslazená limonáda. Oddechový film, u kterého není co řešit, protože "harlekýnky" se prostě řešit nedaj.
čtvrtek 23. srpna 2012
Film: Nedotknutelní
Bio Oko, srpen 2012
Při výběru, na jaký film zajít, rozhodlo procentní hodnocení diváků. Francouzský film Nedotknutelní měl přes 90%. Mimořádně dobré hodnocení.
Příběh ochrnutého bohatého muže a jeho mladého pečovatele mi až tak úchvatný nepřipadal, aby se i mé hodnocení přehouplo přes 90%. Spíš mi připadalo, že o tom filmu se nedá říct skoro nic špatného. Je nějak málo toho, co by se dalo zkritizovat. Film ve francouzštině je také příjemné osvěžení. Není to film, který by zanechával nějakou silnou emoční stopu. Na druhou stranu jeho velké plus je v tom, že nenásilně ukazuje způsob, jak přistupovat k postiženým lidem, když nestojí o soucit. Síla tohoto filmu je jakoby v tom, že se o nicmoc urputně nesnaží. Ani ten film samotný, ani jeho hrdinové. Dál to vysvětlím.
Z mnoha uchazečů o místo pečovatele ho dostane člověk, který se o jeho získání nejméně snaží. Zatímco ostatní uchazeči se ohánějí vzděláním, touhou pomáhat a všelijakou humanitou, ten vítězný dává najevo zájem jen o razítko pro úřad práce, že nebyl vybrán. Ani po získání pracovní smouvy se nesnaží udělat dojem, spíš svého paraplegického živitele semtam s humorem "utře". Tím mu ale paradoxně prokazuje velmi dobrou službu, protože mu vyhovuje, že se s ním nezachází jako s chudinkou.
Rafinovanost tohoto filmu je v tom, že i když divák neodejde z kina s nějakým bůhvíjakým zážitkem, tak mu možná nějak nenápadně některé věci dojdou.
Je dobře, že se takové filmy točí, a když to tak zpětně hodnotím, tak si ta svá procenta od diváků zaslouží, i když já mu dávám tak 82.
PS:
Otázkou ale je, co by z toho filmu zbylo, kdyby ten paraplegik nebyl tak bohatý, neměl na dvoře několik aut, nemohl si dovolit soukromé lety ani služebnictvo, ale kdyby bral před úrazem průměrný český plat. Myslím si, že z toho, co se tu natočilo, by se nedala použít ani minuta.
Při výběru, na jaký film zajít, rozhodlo procentní hodnocení diváků. Francouzský film Nedotknutelní měl přes 90%. Mimořádně dobré hodnocení.
Příběh ochrnutého bohatého muže a jeho mladého pečovatele mi až tak úchvatný nepřipadal, aby se i mé hodnocení přehouplo přes 90%. Spíš mi připadalo, že o tom filmu se nedá říct skoro nic špatného. Je nějak málo toho, co by se dalo zkritizovat. Film ve francouzštině je také příjemné osvěžení. Není to film, který by zanechával nějakou silnou emoční stopu. Na druhou stranu jeho velké plus je v tom, že nenásilně ukazuje způsob, jak přistupovat k postiženým lidem, když nestojí o soucit. Síla tohoto filmu je jakoby v tom, že se o nicmoc urputně nesnaží. Ani ten film samotný, ani jeho hrdinové. Dál to vysvětlím.
Z mnoha uchazečů o místo pečovatele ho dostane člověk, který se o jeho získání nejméně snaží. Zatímco ostatní uchazeči se ohánějí vzděláním, touhou pomáhat a všelijakou humanitou, ten vítězný dává najevo zájem jen o razítko pro úřad práce, že nebyl vybrán. Ani po získání pracovní smouvy se nesnaží udělat dojem, spíš svého paraplegického živitele semtam s humorem "utře". Tím mu ale paradoxně prokazuje velmi dobrou službu, protože mu vyhovuje, že se s ním nezachází jako s chudinkou.
Rafinovanost tohoto filmu je v tom, že i když divák neodejde z kina s nějakým bůhvíjakým zážitkem, tak mu možná nějak nenápadně některé věci dojdou.
Je dobře, že se takové filmy točí, a když to tak zpětně hodnotím, tak si ta svá procenta od diváků zaslouží, i když já mu dávám tak 82.
PS:
Otázkou ale je, co by z toho filmu zbylo, kdyby ten paraplegik nebyl tak bohatý, neměl na dvoře několik aut, nemohl si dovolit soukromé lety ani služebnictvo, ale kdyby bral před úrazem průměrný český plat. Myslím si, že z toho, co se tu natočilo, by se nedala použít ani minuta.
neděle 19. srpna 2012
Amsterdam
Románek Iana McEwana Amsterdam je především o tom, kam až může lidi jejich ego zavléct. Až na úplný konec.
Jde o román krátký délkou, ale pořádně koncentrovaný množstvím a hloubkou otázek, které klade, a úsporností vyjadřování - téměř každá věta v něm má své důležité významové místo. Čte se svižně a jedním dechem.
Po nepříliš věrohodném začátku, který evidentně slouží jen k tomu, aby se dál mohlo rozehrát drama dvou starých kamarádů, následuje psychologicky velice zajímavě popsaný příběh, zakončený bohužel až příliš násilně, ale asi i způsob konce zde může mít své místo, minimálně v tom, aby se čtenář zamyslel nad tím, jak mohou být některé dobře míněné věci zneužitelné. Název románu Amsterdam je zvolen pro údajnou snadnou možnost euthanazie v Nizozemí.
Hudební skladatel Clive má zakázku na symfonii k oslavě příchodu nového tisíciletí. Je posedlý tím, že by mu symfonie mohla zajistit "nesmrtelnost", že bude považován za génia. Inspirace je však velmi křehká květinka a kdeco ji naruší - a tomuto se autor výtečně věnuje. Cliva tlačí čas, má však své metody, jak si inspiraci přivodit: například túrou po horách. Při takové túře se mu skutečně dostane inspirace, ovšem je svědkem napadení ženy. Zajímá se jen o svou melodii, nechce nechat momentální příval inspirace přerušit, a napadené ženě nijak nepomůže.
Vernon je šéfredaktorem deníku, který má problémy s prodejností. Dostane se mu přiležitost otisknout choulostivé fotografie známého politika, tím zvýšit náklad novin a také zviditelnit sebe. Svěří se s obsahem fotografií kamarádovi Clivovi, který však s jejich otištěním důrazně nesouhlasí, a mezi přáteli vznikne roztržka. Vadí mu, co všechno je Vernon schopen udělat pro náklad a pro své zviditelnění. Mrzí to oba dva, Clivovi se však poté špatně skládá. Fotografie nakonec noviny otisknou, avšak v již nevhodnou dobu, Vernon jako šéfredaktor se ztrapní, je zatracen a vyhozen z místa. Uražené ego se chce někde mstít: ostře se pustí do Cliva (který s tím nemá nic společného), že nepomohl napadené ženě, a pošle k němu policii. Clive už není schopen symfonii dokončit. Předá konečnou verzi, která vůbec neodpovídá jeho původní představě, není přijata ani orchestrem a i on se chce za nepovedené dílo pomstít...
Otázky, které hrdinové jeden druhému kladou, jsou jako ze života, ale svoji hloubku mají: je morálně v pořádku otisknout něčí fotografie v choulostivé situaci, i když se to zdůvodňuje informovaností voličů? A je morální nevšímat si a neposkytnout pomoc, třebaže je člověk v jedinečném tvůrčím rozpoložení, které nejde jindy a jinde navodit? Zdejší hrdinové se řídí tím, co má udělat dobře jejich egu. A autor pak čtenářům ukazuje, kam je jejich snaha dovede.
Závěr románu, ač přitažený za vlasy, už prozrazovat nebudu. Knížka stojí za přečtení.
Jde o román krátký délkou, ale pořádně koncentrovaný množstvím a hloubkou otázek, které klade, a úsporností vyjadřování - téměř každá věta v něm má své důležité významové místo. Čte se svižně a jedním dechem.
Po nepříliš věrohodném začátku, který evidentně slouží jen k tomu, aby se dál mohlo rozehrát drama dvou starých kamarádů, následuje psychologicky velice zajímavě popsaný příběh, zakončený bohužel až příliš násilně, ale asi i způsob konce zde může mít své místo, minimálně v tom, aby se čtenář zamyslel nad tím, jak mohou být některé dobře míněné věci zneužitelné. Název románu Amsterdam je zvolen pro údajnou snadnou možnost euthanazie v Nizozemí.
Hudební skladatel Clive má zakázku na symfonii k oslavě příchodu nového tisíciletí. Je posedlý tím, že by mu symfonie mohla zajistit "nesmrtelnost", že bude považován za génia. Inspirace je však velmi křehká květinka a kdeco ji naruší - a tomuto se autor výtečně věnuje. Cliva tlačí čas, má však své metody, jak si inspiraci přivodit: například túrou po horách. Při takové túře se mu skutečně dostane inspirace, ovšem je svědkem napadení ženy. Zajímá se jen o svou melodii, nechce nechat momentální příval inspirace přerušit, a napadené ženě nijak nepomůže.
Vernon je šéfredaktorem deníku, který má problémy s prodejností. Dostane se mu přiležitost otisknout choulostivé fotografie známého politika, tím zvýšit náklad novin a také zviditelnit sebe. Svěří se s obsahem fotografií kamarádovi Clivovi, který však s jejich otištěním důrazně nesouhlasí, a mezi přáteli vznikne roztržka. Vadí mu, co všechno je Vernon schopen udělat pro náklad a pro své zviditelnění. Mrzí to oba dva, Clivovi se však poté špatně skládá. Fotografie nakonec noviny otisknou, avšak v již nevhodnou dobu, Vernon jako šéfredaktor se ztrapní, je zatracen a vyhozen z místa. Uražené ego se chce někde mstít: ostře se pustí do Cliva (který s tím nemá nic společného), že nepomohl napadené ženě, a pošle k němu policii. Clive už není schopen symfonii dokončit. Předá konečnou verzi, která vůbec neodpovídá jeho původní představě, není přijata ani orchestrem a i on se chce za nepovedené dílo pomstít...
Otázky, které hrdinové jeden druhému kladou, jsou jako ze života, ale svoji hloubku mají: je morálně v pořádku otisknout něčí fotografie v choulostivé situaci, i když se to zdůvodňuje informovaností voličů? A je morální nevšímat si a neposkytnout pomoc, třebaže je člověk v jedinečném tvůrčím rozpoložení, které nejde jindy a jinde navodit? Zdejší hrdinové se řídí tím, co má udělat dobře jejich egu. A autor pak čtenářům ukazuje, kam je jejich snaha dovede.
Závěr románu, ač přitažený za vlasy, už prozrazovat nebudu. Knížka stojí za přečtení.
pondělí 9. dubna 2012
Film: Okresní přebor
duben 2012
Tak nevím. Ovlivněná seriálem jsem čekala jsem něco trošku jiného, lehčí formu. Cíleně jsem šla na víceméně nadnesenou situační komedii, a místo ní....
...místo ní se dívala na kardiaka, a semtam na nemocnici. Samo o sobě nic k utřískání...
S tímhle filmem je to trošku těžší. Až tak velká komedie to prostě není, anebo je to o kombinaci nedostatků fyzických i psychických hlavního hrdiny, které mi až tak legrační nepřišly. Kolotočáři taky ne.
Na druhou stranu jako sonda do duše schizoida by to nebylo špatné, kdyby tam zase nepřekážely prvky, které z toho mají udělat komedii.
Tak fakt nevím. Nebavila jsem se až tak úplně, a ostatní diváci byli taky maličko v rozpacích.
Tak nevím. Ovlivněná seriálem jsem čekala jsem něco trošku jiného, lehčí formu. Cíleně jsem šla na víceméně nadnesenou situační komedii, a místo ní....
...místo ní se dívala na kardiaka, a semtam na nemocnici. Samo o sobě nic k utřískání...
S tímhle filmem je to trošku těžší. Až tak velká komedie to prostě není, anebo je to o kombinaci nedostatků fyzických i psychických hlavního hrdiny, které mi až tak legrační nepřišly. Kolotočáři taky ne.
Na druhou stranu jako sonda do duše schizoida by to nebylo špatné, kdyby tam zase nepřekážely prvky, které z toho mají udělat komedii.
Tak fakt nevím. Nebavila jsem se až tak úplně, a ostatní diváci byli taky maličko v rozpacích.
pátek 30. března 2012
Muzikál: Hamlet
Divadlo Broadway, březen 2012
Na zmuzikálovaného Shakespeara jsem nešla s žádnými pozitivními očekáváními, a možná proto jsem byla nakonec docela příjemně překvapená.
První polovina představení se sice ubírala směrem, který jsem očekávala, tedy připomínalo to nejvíc ze všeho Televarieté (dost "zábavy", podobná hudba, podobný tanec, našla se i jedna scéna trochu trapná a hodně slabá), ale vše se vynahradilo v druhé půlce, kdy si na své mohli přijít i diváci s mozkem.
Příjemně mě překvapil Václav Noid Bárta, kterého jsem naživo viděla prvně: žádná přemrštěná gesta, dobře se poslouchal, určitá úspornost v projevu (a přitom žádná "suchost") mu slušela, tedy dobře se na něj i dívalo.
O Leoně Machálkové se dá napsat totéž, ale od té už se to jaksi očekává.
Taneční kreace Josefa Laufra jsou zábavné a jsou osvěžujícím momentem, ale všeho moc škodí, tady je to nadbytečně časté kankánové zvedání nožičky. Stačilo by to jednou, aby divák pochopil, jaký je to ještě pružný mladík :-)
Druhá půlka představení je tedy lepší: krom myšlenky a zdařilého ztvárnění děje ji výborně koření hrobník. Je to nejzdařilejší role vůbec - úsporně úderná, a ještě šťavnatá. Diváci na jeho vystoupení reagují nesmírně pozitivně.
Texty jsou až na některé otravně se opakující momenty (neztrááááácej čááááás asi 80x) velmi dobré. Jednak srozumitelné, a jednak výstižně vyjadřující myšlenku. Nejsou to jen vycpávky.
Perfektní je scéna: praktická, oku lahodící. Kostýmy rovněž výborné: krásné střihy, slušivé, výborně barevně sladěné, žádné odrbaniny.
Pro tu druhou půlku představení stojí za to na to jít.
Na zmuzikálovaného Shakespeara jsem nešla s žádnými pozitivními očekáváními, a možná proto jsem byla nakonec docela příjemně překvapená.
První polovina představení se sice ubírala směrem, který jsem očekávala, tedy připomínalo to nejvíc ze všeho Televarieté (dost "zábavy", podobná hudba, podobný tanec, našla se i jedna scéna trochu trapná a hodně slabá), ale vše se vynahradilo v druhé půlce, kdy si na své mohli přijít i diváci s mozkem.
Příjemně mě překvapil Václav Noid Bárta, kterého jsem naživo viděla prvně: žádná přemrštěná gesta, dobře se poslouchal, určitá úspornost v projevu (a přitom žádná "suchost") mu slušela, tedy dobře se na něj i dívalo.
O Leoně Machálkové se dá napsat totéž, ale od té už se to jaksi očekává.
Taneční kreace Josefa Laufra jsou zábavné a jsou osvěžujícím momentem, ale všeho moc škodí, tady je to nadbytečně časté kankánové zvedání nožičky. Stačilo by to jednou, aby divák pochopil, jaký je to ještě pružný mladík :-)
Druhá půlka představení je tedy lepší: krom myšlenky a zdařilého ztvárnění děje ji výborně koření hrobník. Je to nejzdařilejší role vůbec - úsporně úderná, a ještě šťavnatá. Diváci na jeho vystoupení reagují nesmírně pozitivně.
Texty jsou až na některé otravně se opakující momenty (neztrááááácej čááááás asi 80x) velmi dobré. Jednak srozumitelné, a jednak výstižně vyjadřující myšlenku. Nejsou to jen vycpávky.
Perfektní je scéna: praktická, oku lahodící. Kostýmy rovněž výborné: krásné střihy, slušivé, výborně barevně sladěné, žádné odrbaniny.
Pro tu druhou půlku představení stojí za to na to jít.
čtvrtek 8. března 2012
Divadlo: Důkaz
Divadlo Rokoko, únor 2012
Tentokrát jsem měla na výběr divadelního představení štěstí, díky Rokoku ohromný zážitek, jedna z nejlepších her, jaké jsem viděla. Americký autor David Auburn byl za drama Důkaz oceněn v roce 2001 po zásluze Pulitzerovou cenou.
Je to jedno z těch dramat, která mají, kromě toho, že jsou v celé své délce zábavná, hloubku, a něco, co nazývám zhuštěnou životní zkušeností. A je tam pro každého diváka něco, co mu má co říci - a proto to upoutá. Od první do poslední minuty.
Hra vystačí jen se čtyřmi postavami - otec, 2 sestry a jeden student - a přitom žádná další postava nechybí (třeba matka) a divákovi se dostane taková porce malých rodinných dramat...
Otec Robert (Oldřich Vízner), matematik, vysokoškolský profesor, se několik let před smrtí zblázní.
Robertova dcera Catherin (Veronika Kubařová), pětadvacetiletá mladá žena, též matematicky nadaná, se o otce v době jeho zdravotní krize začne celodenně starat, nechá školy. Začně trpět neodbytnou obavou, že se jí otcova choroba nemůže vyhnout. Z podobnostní dedukuje, že skončí jako on.
Starší sestra Clare (Stanislava Jachnická) žije v jiném městě. Obě sestry jsou odcizené, a vzhledem k odlišnému založení a směrování nenacházejí společnou řeč. Po smrti otce přijede Clare za Catherin s dobrým úmyslem jí pomoci - v Clařině představě je tou pomocí odvoz Catherin do New Yorku a zprostředkování lékaře. Pro Catherin je to nepřijatelné, což Clare pro svou optiku vidění věcí není schopná pochopit.
Student matematiky Hal (Martin Písařík) má jakýsi osobní vztah k profesorovi, především však chce v jeho pozůstalosti najít něco, co by mu otevřelo dveře dál a výš. Po seznámení s Catherin mezi nimi vznikne důvěrný vztah. Tento vztah se však velmi zkalí jeho pozdější nedůvěrou v Catherininy schopnosti...
Veronice Kubařové role Catherin nesmírně sedne. Je přesvědčivá, a přitom půvabná, když v depresi tráví dny neupravená na kanapi koukáním do blba. Přirozenost jí velmi sluší, působí svěžím dojmem - i když je v teplákách, mikině a v ponožkách, pohroužená do problémů. Některé společné scény s Halem jsou až smyslné.
Drama tedy jde do situací, které se objevují v mnohých rodinných a mezilidských vztazích, a které jsou svým způsobem zlomové - krystalizují v nich charaktery, lámou se vztahy. Střídají se silné emoce. Na dalších řádcích budu dost konkrétní, proto je na zvážení potenciálních diváků tohoto dramatu, jestli budou číst dále - a budou riskovat ztrátu zážitku z vývoje příběhu.
Catherin se několik let před otcovou smrtí o něj stará. Je přímo konfrontovaná s jeho duševní chorobou. Situace pro dvacetiletou mladou ženu musí být nesmírně psychicky náročná. Otec ji totiž vůbec nešetří: když má světlou chvilku, vypočítá jí, kde on už byl v jejím věku a co dokázal. Co dokáže Catherin mu za ocenění jaksi nestojí. Přitom se nedá říct, že by dceru neměl vůbec rád - ovšem na její narozeniny je schopen zapomenout.
Clare si žije vlastním životem v NY, péče o otce se neúčastní - postupně však vyjde najevo, že jim (sestře a otci) platí živobytí. Rovněž její příjezd po otcově smrti je veden její upřímnou snahou sestře pomoci, vytáhnout jí z toho prostředí , které jí samotné připadá nesnesitelné - bohužel se projevuje, jak moc mladší sestře nerozumí, když ji chce z jejího prostředí vytáhnout.
Clare ani Catherin smrti otce ani navenek nelitují: jsou natolik fér, že umějí přiznat úlevu.
Postavy zde tedy nejsou jednoduše nalinkované - jsou takové, jako v životě bývají: někdy nesnesitelné, ale nejde je jednoduše označit jako záporáky.
Nejzajímavější postavou, hrdinkou příběhu, je samozřejmě Catherin. Catherin je citlivá, jak se později ukáže, nesmírně matematicky nadaná dívka, která postupně ztrácí kontakt s vrstevníky, a úzký kontakt s duševně chorým otcem se na ní podepíše depresemi. Sblížení s ambiciózním Halem jí vleje trochu krve do žil. Hal je sice starší, a má již matematiku dostudovanou, ale není zdaleka takový génius jako Catherin. Ta mu to intuitivně na nos nevěší. Pak to však křísne. Catherin daruje Halovi výsledky svého bádání, neboť ví, že něco takového Hal hledá v otcově pozůstalosti, "aby mu to otevřelo dveře" - avšak Hal, a samozřejmě i Clare, nevěří, že Catherin je sama autorkou, a autorství přisuzují spíš mrtvému otci. Pro Catherin je zejména Halova nedůvěra v její schopnosti, a skutečnost, že Hal nevěří, že mu říká pravdu, strašná rána. Je to velmi emotivní místo, které klade spoustu otázek, např.:
Co vede Hala a Clare k tomu, že jsou spíš ochotní uvěřit, že autorem té matematické teorie je duševně chorý profesor, než jeho inteligentní, i když nedostudovaná dcera? Nehrají tam roli předsudky, představa velemoudrého profesora, kterému se žádná holka nemůže vyrovnat? Natož ho překonat??
Proč se jedinci staví k lidem s vyšším IQ rezervovaně, nebo dokonce odmítavě? Může být toto odmítnutí ostatní průměrnou společností být příčinou depresí takových výjimečně nadaných lidí? A může pak taková deprese sklouznout až do duševní poruchy?
Catherin je tedy reakcí Hala nesmírně zklamána, cítí to od něj jako podtrh - naprosto mu důvěřovala, čekala, že jí bude věřit, zastane se jí....stal se opak, Hal chce důkaz. Po tomto Halově projevu není schopná s ním dál udržovat vztah. Rezignuje na všechno. Nakonec se vše v dobré obrátí, ale dá to Halovi dost práce - Catherin ho odmítá, a teprve opakovaně a vytrvale na kolenou vyjádřované omluvy a lítost, když C. pozná, že to Hal myslí upřímně, jí umožní jej zase přijmout.
Důkaz je opravdu vynikající drama s úžasnou V. Kubařovou.
Tentokrát jsem měla na výběr divadelního představení štěstí, díky Rokoku ohromný zážitek, jedna z nejlepších her, jaké jsem viděla. Americký autor David Auburn byl za drama Důkaz oceněn v roce 2001 po zásluze Pulitzerovou cenou.
Je to jedno z těch dramat, která mají, kromě toho, že jsou v celé své délce zábavná, hloubku, a něco, co nazývám zhuštěnou životní zkušeností. A je tam pro každého diváka něco, co mu má co říci - a proto to upoutá. Od první do poslední minuty.
Hra vystačí jen se čtyřmi postavami - otec, 2 sestry a jeden student - a přitom žádná další postava nechybí (třeba matka) a divákovi se dostane taková porce malých rodinných dramat...
Otec Robert (Oldřich Vízner), matematik, vysokoškolský profesor, se několik let před smrtí zblázní.
Robertova dcera Catherin (Veronika Kubařová), pětadvacetiletá mladá žena, též matematicky nadaná, se o otce v době jeho zdravotní krize začne celodenně starat, nechá školy. Začně trpět neodbytnou obavou, že se jí otcova choroba nemůže vyhnout. Z podobnostní dedukuje, že skončí jako on.
Starší sestra Clare (Stanislava Jachnická) žije v jiném městě. Obě sestry jsou odcizené, a vzhledem k odlišnému založení a směrování nenacházejí společnou řeč. Po smrti otce přijede Clare za Catherin s dobrým úmyslem jí pomoci - v Clařině představě je tou pomocí odvoz Catherin do New Yorku a zprostředkování lékaře. Pro Catherin je to nepřijatelné, což Clare pro svou optiku vidění věcí není schopná pochopit.
Student matematiky Hal (Martin Písařík) má jakýsi osobní vztah k profesorovi, především však chce v jeho pozůstalosti najít něco, co by mu otevřelo dveře dál a výš. Po seznámení s Catherin mezi nimi vznikne důvěrný vztah. Tento vztah se však velmi zkalí jeho pozdější nedůvěrou v Catherininy schopnosti...
Veronice Kubařové role Catherin nesmírně sedne. Je přesvědčivá, a přitom půvabná, když v depresi tráví dny neupravená na kanapi koukáním do blba. Přirozenost jí velmi sluší, působí svěžím dojmem - i když je v teplákách, mikině a v ponožkách, pohroužená do problémů. Některé společné scény s Halem jsou až smyslné.
Drama tedy jde do situací, které se objevují v mnohých rodinných a mezilidských vztazích, a které jsou svým způsobem zlomové - krystalizují v nich charaktery, lámou se vztahy. Střídají se silné emoce. Na dalších řádcích budu dost konkrétní, proto je na zvážení potenciálních diváků tohoto dramatu, jestli budou číst dále - a budou riskovat ztrátu zážitku z vývoje příběhu.
Catherin se několik let před otcovou smrtí o něj stará. Je přímo konfrontovaná s jeho duševní chorobou. Situace pro dvacetiletou mladou ženu musí být nesmírně psychicky náročná. Otec ji totiž vůbec nešetří: když má světlou chvilku, vypočítá jí, kde on už byl v jejím věku a co dokázal. Co dokáže Catherin mu za ocenění jaksi nestojí. Přitom se nedá říct, že by dceru neměl vůbec rád - ovšem na její narozeniny je schopen zapomenout.
Clare si žije vlastním životem v NY, péče o otce se neúčastní - postupně však vyjde najevo, že jim (sestře a otci) platí živobytí. Rovněž její příjezd po otcově smrti je veden její upřímnou snahou sestře pomoci, vytáhnout jí z toho prostředí , které jí samotné připadá nesnesitelné - bohužel se projevuje, jak moc mladší sestře nerozumí, když ji chce z jejího prostředí vytáhnout.
Clare ani Catherin smrti otce ani navenek nelitují: jsou natolik fér, že umějí přiznat úlevu.
Postavy zde tedy nejsou jednoduše nalinkované - jsou takové, jako v životě bývají: někdy nesnesitelné, ale nejde je jednoduše označit jako záporáky.
Nejzajímavější postavou, hrdinkou příběhu, je samozřejmě Catherin. Catherin je citlivá, jak se později ukáže, nesmírně matematicky nadaná dívka, která postupně ztrácí kontakt s vrstevníky, a úzký kontakt s duševně chorým otcem se na ní podepíše depresemi. Sblížení s ambiciózním Halem jí vleje trochu krve do žil. Hal je sice starší, a má již matematiku dostudovanou, ale není zdaleka takový génius jako Catherin. Ta mu to intuitivně na nos nevěší. Pak to však křísne. Catherin daruje Halovi výsledky svého bádání, neboť ví, že něco takového Hal hledá v otcově pozůstalosti, "aby mu to otevřelo dveře" - avšak Hal, a samozřejmě i Clare, nevěří, že Catherin je sama autorkou, a autorství přisuzují spíš mrtvému otci. Pro Catherin je zejména Halova nedůvěra v její schopnosti, a skutečnost, že Hal nevěří, že mu říká pravdu, strašná rána. Je to velmi emotivní místo, které klade spoustu otázek, např.:
Co vede Hala a Clare k tomu, že jsou spíš ochotní uvěřit, že autorem té matematické teorie je duševně chorý profesor, než jeho inteligentní, i když nedostudovaná dcera? Nehrají tam roli předsudky, představa velemoudrého profesora, kterému se žádná holka nemůže vyrovnat? Natož ho překonat??
Proč se jedinci staví k lidem s vyšším IQ rezervovaně, nebo dokonce odmítavě? Může být toto odmítnutí ostatní průměrnou společností být příčinou depresí takových výjimečně nadaných lidí? A může pak taková deprese sklouznout až do duševní poruchy?
Catherin je tedy reakcí Hala nesmírně zklamána, cítí to od něj jako podtrh - naprosto mu důvěřovala, čekala, že jí bude věřit, zastane se jí....stal se opak, Hal chce důkaz. Po tomto Halově projevu není schopná s ním dál udržovat vztah. Rezignuje na všechno. Nakonec se vše v dobré obrátí, ale dá to Halovi dost práce - Catherin ho odmítá, a teprve opakovaně a vytrvale na kolenou vyjádřované omluvy a lítost, když C. pozná, že to Hal myslí upřímně, jí umožní jej zase přijmout.
Důkaz je opravdu vynikající drama s úžasnou V. Kubařovou.
úterý 6. března 2012
Divadlo: 39 stupňů
Dejvické divadlo, březen 2012
Parodie na horory, komedie... lehčí žánr, bohužel s dost chatrným příběhem.
Přesto to docela ujde: Simoně Babčákové to moc sluší, J. Pleslovi taky, vzájemně jim to ladí a semtam se divák i zasměje.
Nejpovedenější jsou kostýmy, v pastelové harmonii, které vizuelně hodně zvedly celou hru a lichotily hercům.
Víc mi k tomu napsat nejde, není o čem.
Parodie na horory, komedie... lehčí žánr, bohužel s dost chatrným příběhem.
Přesto to docela ujde: Simoně Babčákové to moc sluší, J. Pleslovi taky, vzájemně jim to ladí a semtam se divák i zasměje.
Nejpovedenější jsou kostýmy, v pastelové harmonii, které vizuelně hodně zvedly celou hru a lichotily hercům.
Víc mi k tomu napsat nejde, není o čem.
pondělí 27. února 2012
Beletrie: Vyměřování světa
Autor: Daniel Kehlmann
Byl to od autora milý nápad a chvályhodný záměr, přiblížit současným čtenářům staré německé vědce, zejména Friedricha Gausse a Alexandera von Humboldta. Není čemu se divit, že se Vyměřování světa blýsklo v německém literárním světě.
Kehlmannův románek má poměrně rychlý spád, nezdržuje se příliš popisy (spíše se vůbec nestará o nějaké popisy) a z valné části je to jakýsi záznam dialogů. A zde je trochu problém: Kehlmann nepoužívá pro přímou řeč uvozovky. Takže děj, který by mohl být velmi strhující, je při čtení jaksi zpomalován, protože čtenář se musí "zastavovat" přemítáním, který z hrdinů právě hovoří. Prostě na první pohled není jasné, jestli některá postava (a která) mluví, nebo si jen přemýšlí pro sebe, anebo jestli jde o komentář vypravěče. Kromě toho, že mě tento styl právě pro zpomalování a vynucené přemítání a ověřování obtěžoval, to způsobuje pocit jakési odtažitosti. Jako by vypravěč chtěl zůstat za každou cenu někde mimo děj, jako odtažitý, nezúčastněný, a znuděný, pozorovatel. Je to škoda, klasický příklad toho, že méně (nelišit se ve stylu za každou cenu) je někdy více.
Jinak to má dost do sebe, a je dobře, že se takové knížky píšou.
Byl to od autora milý nápad a chvályhodný záměr, přiblížit současným čtenářům staré německé vědce, zejména Friedricha Gausse a Alexandera von Humboldta. Není čemu se divit, že se Vyměřování světa blýsklo v německém literárním světě.
Kehlmannův románek má poměrně rychlý spád, nezdržuje se příliš popisy (spíše se vůbec nestará o nějaké popisy) a z valné části je to jakýsi záznam dialogů. A zde je trochu problém: Kehlmann nepoužívá pro přímou řeč uvozovky. Takže děj, který by mohl být velmi strhující, je při čtení jaksi zpomalován, protože čtenář se musí "zastavovat" přemítáním, který z hrdinů právě hovoří. Prostě na první pohled není jasné, jestli některá postava (a která) mluví, nebo si jen přemýšlí pro sebe, anebo jestli jde o komentář vypravěče. Kromě toho, že mě tento styl právě pro zpomalování a vynucené přemítání a ověřování obtěžoval, to způsobuje pocit jakési odtažitosti. Jako by vypravěč chtěl zůstat za každou cenu někde mimo děj, jako odtažitý, nezúčastněný, a znuděný, pozorovatel. Je to škoda, klasický příklad toho, že méně (nelišit se ve stylu za každou cenu) je někdy více.
Jinak to má dost do sebe, a je dobře, že se takové knížky píšou.
sobota 25. února 2012
Divadlo: Wanted Welzl
Dejvické divadlo
Tohle divadélko musí mít pro mě nějakou neodolatelnou přitažlivost, protože přes všechno nepohodlí, o kterém dopředu vím, jsem si vybrala zase jeho představení.... Jestli je to tím barem, nebo blízkým kontaktem s herci - jeviště je jen pár centimetrů od první řady - nevím, ale prostě mě to tam táhne, takže když nejsem z představení "natřesená", tak to pak tady může DD schytat, i když jinde by člověk třeba natrefil na mnohem větší hrůzu... No, tolik asi na úvod, aby si někdo nemyslel, že jsem na DD nespravedlivá, a že ho poslední dobou příliš haním.... Je to prostě o tom zpropadeném očekávání a zklamání.
Wanted Welzl, představení motivované příběhem světoběžníka Eskymo Welzla, odehrávající se právě u Eskymáků. Nápad to nebyl vůbec špatný. Vizuelně jde o moc zajímavý kus, inspirováno komiksem - divák vidí jen výřez jeviště, v pozadí ostře nasvícená bílá plocha, v popředí se jako na jednotlivých komiksových obrázcích odehrávají "střihané" scénky. Vkusně a působivě ztvárněné zabíjení.
Bohužel všeho moc škodí. Tady se pořád opakuje to samé, chůze po ledu, lovení ryb, takže divák přestane být ve střehu, co se bude dít dál - jednoduše mozek to pustí, proč by se zaměstnával pořád dokola tím samým co už zná.... A kdo je od přírody vybaven tím, že jeho mozek "nevypíná", se neubrání tomu, aby se mu do hlavy dostávaly nejpozději od začátku poslední třetiny představení jiné myšlenky, které nemají s Eskymo Welzlem nic společného.
U mě to bylo asi takhle: No jo, ten mráz... venku je taky mráz.... a blbě se mi tady sedí... jéžišmarja, dyť se tam nic neděje... to už jsem viděla... kolik je, když už bude konec... musím se nějak nenápadně podívat na hodinky.... jéžiš, eště dvacet minut... fakt se tu sedí blbě... přehodím si druhou nohu....už abych byla venku... sakra to je nuda... kdy bude tomu utrpení konec... už abych byla venku.... užabychbylavenkuužabychbylavenku......!!!
Když to shrnu: nechci to shodit. Spousta lidí se snažila a snaží. Ale doporučit, doporučit to nikomu nemůžu.
Tohle divadélko musí mít pro mě nějakou neodolatelnou přitažlivost, protože přes všechno nepohodlí, o kterém dopředu vím, jsem si vybrala zase jeho představení.... Jestli je to tím barem, nebo blízkým kontaktem s herci - jeviště je jen pár centimetrů od první řady - nevím, ale prostě mě to tam táhne, takže když nejsem z představení "natřesená", tak to pak tady může DD schytat, i když jinde by člověk třeba natrefil na mnohem větší hrůzu... No, tolik asi na úvod, aby si někdo nemyslel, že jsem na DD nespravedlivá, a že ho poslední dobou příliš haním.... Je to prostě o tom zpropadeném očekávání a zklamání.
Wanted Welzl, představení motivované příběhem světoběžníka Eskymo Welzla, odehrávající se právě u Eskymáků. Nápad to nebyl vůbec špatný. Vizuelně jde o moc zajímavý kus, inspirováno komiksem - divák vidí jen výřez jeviště, v pozadí ostře nasvícená bílá plocha, v popředí se jako na jednotlivých komiksových obrázcích odehrávají "střihané" scénky. Vkusně a působivě ztvárněné zabíjení.
Bohužel všeho moc škodí. Tady se pořád opakuje to samé, chůze po ledu, lovení ryb, takže divák přestane být ve střehu, co se bude dít dál - jednoduše mozek to pustí, proč by se zaměstnával pořád dokola tím samým co už zná.... A kdo je od přírody vybaven tím, že jeho mozek "nevypíná", se neubrání tomu, aby se mu do hlavy dostávaly nejpozději od začátku poslední třetiny představení jiné myšlenky, které nemají s Eskymo Welzlem nic společného.
U mě to bylo asi takhle: No jo, ten mráz... venku je taky mráz.... a blbě se mi tady sedí... jéžišmarja, dyť se tam nic neděje... to už jsem viděla... kolik je, když už bude konec... musím se nějak nenápadně podívat na hodinky.... jéžiš, eště dvacet minut... fakt se tu sedí blbě... přehodím si druhou nohu....už abych byla venku... sakra to je nuda... kdy bude tomu utrpení konec... už abych byla venku.... užabychbylavenkuužabychbylavenku......!!!
Když to shrnu: nechci to shodit. Spousta lidí se snažila a snaží. Ale doporučit, doporučit to nikomu nemůžu.
neděle 29. ledna 2012
Film: Nebezpečná metoda
Film Nebezpečná metoda, jehož hlavní postavou je C.G.Jung, se vpodstatě celý odehrává kolem avantýry známého švýcarského lékaře z oboru psychologie (psychiatrie, jak kdo chce) s jednou pacientkou, a kolem dialogu s otcem psychoanalýzy Freudem.
Je to téma, které evidentně táhne, protože kino vyprodané do posledního místa se už vidí mákokdy. Diváci od toho dost očekávají, ale neřekla bych, že se jejich očekávání až tak úplně naplní.
Mě tam chybělo víc z praxe lékaře: do scénáře se dostali jen 2 pacienti, z nichž jeden dostane prostor jen na chvíli, a jakási monotématičnost - přílišné vztahování k jednomu společnému jmenovateli, nenaplněným sexuálním tužbám, mě už ke konci nudily. I když, na druhou stranu, dialogy vedené mezi oběma lékaři, ať již ústní nebo v dopisech, mi přišly na celém filmu nejzajímavější. Film je však v anglickém znění, a to mě rušilo. Anglicky spolu totiž jistě Freud s Jungem nemluvili, hrozně to ubírá na autenticitě, a v tomto případě mi ta angličtina dost vadila a připadala mi nepatřičná. Když už je to film biografického charakteru...
Stopáž cca 1,5 hodiny je tak akorát, víc už by v případě tak omezeného počtu ztvárněných postav bylo zbytečné trápení diváka. Film opravdu postrádá větší pestrost postav. Kromě již zmíněných dalších možných pacientů se filmu nedostává odpichu, ve smyslu jakéhosi energetického náboje, třeba předvedení významu přínosu C.G.Junga v psychologii, jeho další osobnostní kvality a tak podobně... C.G. Jung se snažil, což film ukazuje, ale taky něco dokázal, ta snaha přinesla své ovoce, psychologie se někam posunula - a na to tento film nereflektuje, vyznívá skoro jako marná snaha: a to je ten moment, kde se vytrácí ten energetický náboj, který mohl být na diváka přenesen, ale nebyl. Je toho nějak moc, co zůstalo úplně stranou, a co dost diváků očekává... a po nenaplněném očekávání nastává zklamání, které je vidět na úprku z kina ihned po začátku titulků.
Není to špatné, ale mohlo to být o dost lepší.
Podrobně, vědecky, do hloubky včetně ukázky je pojednáno o filmu Nebezpečná metoda na stránkách Grafologie a Psychologie.
Je to téma, které evidentně táhne, protože kino vyprodané do posledního místa se už vidí mákokdy. Diváci od toho dost očekávají, ale neřekla bych, že se jejich očekávání až tak úplně naplní.
Mě tam chybělo víc z praxe lékaře: do scénáře se dostali jen 2 pacienti, z nichž jeden dostane prostor jen na chvíli, a jakási monotématičnost - přílišné vztahování k jednomu společnému jmenovateli, nenaplněným sexuálním tužbám, mě už ke konci nudily. I když, na druhou stranu, dialogy vedené mezi oběma lékaři, ať již ústní nebo v dopisech, mi přišly na celém filmu nejzajímavější. Film je však v anglickém znění, a to mě rušilo. Anglicky spolu totiž jistě Freud s Jungem nemluvili, hrozně to ubírá na autenticitě, a v tomto případě mi ta angličtina dost vadila a připadala mi nepatřičná. Když už je to film biografického charakteru...
Stopáž cca 1,5 hodiny je tak akorát, víc už by v případě tak omezeného počtu ztvárněných postav bylo zbytečné trápení diváka. Film opravdu postrádá větší pestrost postav. Kromě již zmíněných dalších možných pacientů se filmu nedostává odpichu, ve smyslu jakéhosi energetického náboje, třeba předvedení významu přínosu C.G.Junga v psychologii, jeho další osobnostní kvality a tak podobně... C.G. Jung se snažil, což film ukazuje, ale taky něco dokázal, ta snaha přinesla své ovoce, psychologie se někam posunula - a na to tento film nereflektuje, vyznívá skoro jako marná snaha: a to je ten moment, kde se vytrácí ten energetický náboj, který mohl být na diváka přenesen, ale nebyl. Je toho nějak moc, co zůstalo úplně stranou, a co dost diváků očekává... a po nenaplněném očekávání nastává zklamání, které je vidět na úprku z kina ihned po začátku titulků.
Není to špatné, ale mohlo to být o dost lepší.
Podrobně, vědecky, do hloubky včetně ukázky je pojednáno o filmu Nebezpečná metoda na stránkách Grafologie a Psychologie.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
