neděle 13. února 2011

Film: Norské dřevo

únor 2011
Film dle románu Norské dřevo japonského autora Haruki Murakami

Četla jsem knížku. Ale film je možná lepší. Barevný, barevný film. Ale musím to vzít popořádku. Bude z toho taková komparace knihy x filmu, podle toho, jak mě to bude napadat.

Kniha japonského autora Haruki Murakami Norské dřevo mi připadala zvláštní, dobrá, ale zůstával ve mě po přečtení silný pocit bezvýchodnosti a deprese, částečně i určitého nepochopení, proč postavy jednají jak jednají.

Film je mnohem přímočařejší. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale diváka nenechá na pochybách, kdežto jako čtenář jsem na určitých pochybách byla - anebo přesněji jsem za chováním postav viděla jako možnou i jinou motivaci, než předkládá film.

Knížka není zrovna veselý životabudič, ale pokud jde o film, přijde si na své ten, kdo rád vidí pláč. Pláč mladé Japonky Naoko, kterou duševní stav dovede až do "sanatoria" je zobrazen přesvědčivě, pro mě však poněkud příliš často. Pláč hrdiny Toru Watanabe po její sebevraždě je však na místě.

Film však divákovi ukazuje jako zásadní Naočin problém před její sebevraždou její problémy sexuálního charakteru. Nejsem si tím jistá, protože kniha nechává přecejen víc místa pro fantazii, ale tady si myslím šlo o nepříliš zdařenou filmařskou zkratku (aby divák moc netápal), která Naočiny problémy příliš zjednodušuje a degraduje.

Kniha se nevyhýbá erotickým pasážím. Ve filmu je jich také dost, avšak jsou ztvárněné pro Evropana asi trochu nezvykle: dlouhé záběry na tváře milenců při aktu, ženy však nikdy do záběru neodloží ani horní díl spodního prádla... filmaři z toho prostě vybruslili. Momenty pro knihu charakteristické před divákem nezapřeli, avšak velmi cudně - na druhou stranu potom stačilo naznačit, záběry na obličeje jsou zbytečně dlouhé, divák si domyslí, co se děje... Jsou to ty z momentů, které film dělají zbytečně dlouhý. Při těchto záběrech jsem se nudila. To však neznamená, že bych to jen zkrátila... moc mi chyběly exteriéry ve městech.

Japonsko 60. let... Kostyméři a rekvizitáři to zvládli perfektně, snad žádná chybička: dobové košile, trička, konvice na vodu, nábytek, vzory na tapetách i závěsech - skutečně jako by se člověk propadl o těch 40 a víc let zpět... ale všechny exteriéry jen v přírodě. OD filmu jsem si však slibovala, že bych něco z architektury taky mohla zahlédnout... bohužel, filmaři z toho vybruslili jako s těmi milostnými scénami, prostě nic... jen ty interiéry a příroda, která se dá natočit stejná jako byla před 50 lety.

Záběry na přírodu ale na druhou stranu pochválit musím. Tady je to o té zmiňované barevné barevnosti. Zelená tráva je krásně zelená, kámen má kamennou barvu, lišejník lišejníkovou a mech mechovou, voda v bažině vypadá a zrcadlí jak voda v bažině....zima je v zimním bílo - šedo-černém ladění, ale i tak šály a čepice mají reálné pestré barvy, léto má dopadající paprsky na listy dřevin... Jestli mi něco při četbě knihy chybělo, tak to byla kvalita barev. Při četbě mi totiž vše připadalo ponuré, jakoby přes filtr, kde spojující ladění je černá... autor umí bezvýchodnost popsat velmi dobře a duševní stavy ne zrovna optimistického vyladění taky.

Film tuto notu samozřejmě obsahuje také a staví na ní. A na diváka tak doléhá situace hlavního hrdiny, který se z lásky pohybuje mezi jednou duševně chorou dívčinou, a druhou, ne snad chorou, ale jím poněkud manipulujícím, a je tak vystaven tlaku svědomí: na jednu stranu si může říkat: Proč to Toru trpí, proč se na praštěná děvčata prostě nevykašle, nenajde si nějaké vyrovnané stvoření, s nímž by byl bezstarostnější? A na druhé straně: je dobré useknout vztahy s osobami, které jsou sice zdrojem spíš starostí, ale pro které jsme to jediné stéblo, kterého se mohou zachytit? Hm.......... Tím jsem chtěla nastínit, proč je to pro diváka náročných 130 minut... Protože ve společnosti duševně silně nevyrovnaných uplakaných hrdinek se necítí dobře, protože s Toru soucítí... a možná se i těší, až tomu bude konec tomu utrpení.

Konec filmu, řekla bych, vyznívá proti knize optimističtěji. Je tam jasný náznak nového života bez přítěží minulosti, takže z kina lidi nejdou ubití.

Když to shrnu, pěkná kniha, pěkný film, který možná překoná knihu, minimálně ve srozumitelnosti, avšak - bez předchozí znalosti předlohy by se mi ve filmu hůř orientovalo, možná bych byla zdeptaná... každopádně se mi vyplatilo dopředu znát, co od toho mohu čekat.

Film: Muži, kteří nenávidí ženy

únor 2011
Film podle detektivního románu švédského autora Stiega Larssona
Muži, kteří nenávidí ženy

Literární předloha o 500 stranách docela zdařile smrsknutá do dvou hodin.

Děj je pro film samozřejmě osekán na nutné minimum, bohužel pro diváky, kteří nečetli knížku, je na hraně srozumitelnosti - neznají motivaci postav a z plátna se jí dozvědí až s dlouhým zpožděním.

Mimo jiné se film nezdržuje s poměrně zajímavými vazbami a vztahy mezi postavami, pletkami hlavního hrdiny, které příběh poněkud polidšťují, a pro mě ho tak činily i zajímavějším.

Barevné filtry ve filmu použité znásobují očekávanou ponurost, avšak též umocňují nadsazenost a poněkud vzdalují realitě. Pro mě prostě film postrádal barvy - jakoby se ze světa vytratila jasná červená, zelená, modrá a zůstaly jen jejich přitmavené kombinace s všudypřítomnou černou.

V tomto případě tedy před filmem preferuji původní literární předlohu, asi i proto, že v mé fantazii byly všechny postavy fyzicky atraktivnější než jejich protějšky na plátně.