Divadlo: Pygmalion

Divadlo na Vinohradech, duben 2019

Pygmalion je jednoduše vydařené představení.
Příběh je všeobecně známý a má co do sebe, takže co k tomu psát. Jen snad to, že na rozdíl od filmové verze muzikálu My Fair Lady z r. 1964, kde je v závěru naznačeno, že Líza s profesorem Higginsem vytvoří pár, v divadelní hře tomu tak není. Přestože Higgins na Lízu po celou dobu žárlí, její nabídku se zdráhá přijmout a na partnerskou úroveň ji nepozvedne. Jakoby se její nové atraktivity zalekl, nevím.

Nejvíc mě potěšili herci ve vedlejších rolích: S. Skopal jako popelář Doolittle se mi moc líbil, nestárnoucí L. Švormová a T. Töpfer.

I přes nečekaný konec jsme z divadla odcházeli s příjemnými pocity, mj. i proto, že v DnV pro nás z pohledu diváka všechno funguje, jak má - od repertoáru, přes šatnu, občerstvení o přestávce ve foyer... snad to tak vydrží dál, i cenově...

Beletrie: Malíř pomíjivého světa

Autor: Kazuo Ishiguro

Románek vypráví o období těsně po konci druhé světové války v Japonsku, během které se někteří, hlavního hrdinu nevyjímaje, dali do služeb válečného režimu.

Na rozdíl od většiny děl, ve kterých se řeší sebereflexe, Ono se vypořádává s poklesky z minulosti (např. udavačství) úplně opačně: maluje si minulost po svém, sám sebe přesvědčuje o správnosti svého počínání, aby jeho ego neutrpělo, a současně aby vypadal před okolím hezky, ačkoli okolí jeho minulost zná a odmítá ji omlouvat, takže konfrontován je. Ono však nereflektuje.

Knížka je zajímavým obrazem napětí mezi realitou a vlastní fikcí.

Beletrie: Komturova smrt

Autor: Haruki Murakami

Hned na úvod: tento Murakamiho román ve mě nezrezonoval.
Během četby jsem měla pocit, že se vlastně nic neodehrává, že můžu přeskočit (což jsem neudělala a poctivě to přelouskala celé) několik stran a o nic nepřijdu, a že mám před sebou spoustu slov o ničem.

Nic, stojatá voda, která se četla dlouho, a nic mi toho nezbylo, jen otázka, kam tu tlustou bichli dám?

Divadlo: Absolutno

Dejvické divadlo, březen 2019

Absolutno: Čapkova Továrna na Absolutno zpracovaná adekvátně k předloze, která mě taky nenadchla. Průměrné scény střídají podprůměrné, ale je to asi maximum, co se s tím dalo udělat.

Na herce tohoto divadla se moc dobře kouká, bohužel u méně poutavých scén jsem ztrácela pozornost k dramatu a naopak se nepříjemně připomínalo opěrátko židle - po těch letech jsou vysezené a konstrukce nepříjemně tlačí do lopatek.

Při vší úctě k autorovi předlohy a sympatiím k souboru doporučit nemohu.

Divadlo: Tajný deník Adriana Molea ve věku 13 a 3/4

Divadlo v Dlouhé, březen 2019

Příjemná oddechovka, na kterou se dobře kouká, dobře se poslouchá a ani chvilku nenudí.

Komedie má jeden z nejhezčích songů o akumulačních kamnech, jaký kdy kdo složil.

Film: Úsměvy smutných mužů

Čekala jsem, že mě film o alkoholicích sebere, ale stal se opak, spíš mi dodal energii a ještě mě jakoby pohladil.
Říkala jsem si, že to není možné, že jsem musela něco přehlédnout, a podívala se na to znovu - a původní pocit jsem si nejen potvrdila, ale tenhle film se mi líbil ještě víc.

Velký podíl na pozitivním vyznění pro mě měla  práce s kamerou: delší plynulé záběry, vhodně zařazené záběry na přírodu, snímání z lichotivých úhlů, takže i drastičtější scény nebyly příliš odpuzující a nenutily mě odvrátit pohled.

Dění filmu je zpočátku soustředěno jen do léčebny. Napřed mě to trochu nudilo, ale za chvíli jsem si zvykla, a když jsem se dívala podruhé, bylo jasné, že tam mají své místo, a že širšího záběru není třeba. Také mi v první třetině přišlo, že film postrádá příběh - ale později jsem zjistila, že síla tohoto filmu je právě  v tom, co v tom filmu není. Proč? Protože jednak to nechá diváka, aby o tom, co tam není, přemýšlel, a taky proto, že situace, které by tam byly zobrazeny, by divák bral tak, že se staly - a ono by tak být nemuselo.

Úsměvy smutných mužů mají na své diváky nároky: chce to, aby se na to dívali v rozpoložení, kdy jsou co nejvíc v pohodě, a byli "otevření". Ten, kdo k tomu z nějakého důvodu přistoupí pasivním způsobem "bavte mě", si z toho málo odnese a může být zbytečně kritický. Tento film chce fakt aktivní přístup, snažit se domyslet si, přijít si sám něčemu na kloub.

Neuvěřitelné, co dokáže motivace.

Varování: Pokračování v četbě je na vlastní nebezpečí.

Narozdíl od vedlejších postav filmu se hlavnímu hrdinovi povede závislost překonat. Zaujalo mě to, a přemýšlela jsem, čím se lišila jejich situace, když vůli měli (snad) všichni. Jediný Josef ale získal motivaci, a to nečekanou změnou v rodině. Ostatně on měl podporu v rodině velkou. Zatímco v různých komentářích jsem se dočítala, že ve filmu chybí ukázka, jak život s alkoholikem destruuje vztah, asi to nemusí být ve všech případech až takový průšvih, a Josef měl zrovna na partnerku štěstí. Málokterá žena se odhodlá přivést na svět s alkoholikem druhé dítě a  riskovat, že se zakope v ještě větším problému než dosud. Zde se to však povedlo a Josefovi to dodalo sebepotvrzení a motivaci se sebou něco udělat. Je kouzelné, jak může zapůsobit nepřímo vyjádřená podpora od blízké osoby.

Divadlo: Republiko má středisková

aneb Lukrativní nejistota

Rock Café, únor 2019

"Vedením lživé kampaně můžeš přesvědčit o vlastní pravdě i sám sebe" - tak nějak a tak podobně.
Moje první zkušenost s Divadlem SemTamFór se vyvedla moc dobře. Tato hra je zábavnou politickou satirou. Hodí se přesně do menších klubů, event. i do tělocvičen - vystačí si totiž bez kulis, jen s jedním stolkem, židlí a řečnickým pultíkem.

Představení trošku kopíruje typický cimrmanovský formát - obligatorní přednášky a ne tak úplně bezchybné herecké výkony, spíše hodně civilní projev. Přednáškové vsuvky zde však mají na můj vkus moc častou frekvenci, jsou někdy kostrbaté, zbytečně obsáhlé a trošku zdržují tempo.

Jinak je hra aktuální, nápaditá, s četnými trefnými hláškami a dá se u toho dost nasmát.

Divadlo: Máma říkala, že bych neměla

Divadlo Troníček, únor 2019

Příběh čtyř generací žen jedné německé rodiny. Hlavním tématem jsou složité vztahy mezi nimi v období 60 let. Ve hře účinkují 4 herečky a není to oddechové představení.

Pro nejstarší členku, prababičku, vyšlé z velmi chudých poměrů, bylo prestižní věcí před válkou žít ve vlastním domě se zahradou, a cítila jako velký hendikep neznalost hry na klavír a tenisu - svoji dceři proto dopřává klavírní a tenisovou výuku za cenu neúměrně velkého podílu z příjmů rodiny a nutného šetření. Její dcera celkem samozřejmě výše uvedené doma povinné aktivity nesnáší a jako ostatní děvčata v její generaci touží mít pilotní brýle a chodit s Amíkem :-)  - pro její matku ovšem příslušníkem okupační armády.  V obdobném duchu - co je důležité pro matku, zavrhne dcera - se rozvinou příběhy ostatních členek rodiny, je to velice emoční a dost smutné. Snahy matek jsou lemovány dobrými úmysly, pro generaci dcer jde však v lepším případě o nedůležité, v horším případě kontraproduktivní záležitosti.

Jedná se o nápor na emoce, které se u diváků střídají, je to smutné, dojemné, těžké a druhý den mě z toho bolela hlava.

Divadlo: Romeo, Julie a tma

Divadlo v Dlouhé, premiéra, únor 2019

Příběh židovské dívky, která nenastoupila do transportu a maturanta, který ji ukryl v jednom pražském domě v období heydrichiády.

Představení po všech stránkách povedené.

Divadlo: Listopad

Divadlo ABC, leden 2019

Americký prezident Charles Smith (Michal Dlouhý), jemuž strmě spadly preference, se na poslední chvíli snaží o obrat v kampani pro druhé volební období... a tak se chápe každé příležitosti, jak ze sponzorů vyždímat prachy na vysílací čas v televizi a z autorky svých projevů vyždímat řeč, která přinese hlasy.

Komedie má obrovskou šťávu. To jede od první vteřiny a celou dobu si vystačí s umístěním do Oválné pracovny. Michal Dlouhý báječně zvládá sypat text, kterého je pro jeho roli mraky.

Listopad už jsem viděla před pár lety, a moc jsem se těšila, až ho uvidím znovu. Nejen, že nezklamal, ale protože to výrazově malinko (ale fakt malinko, decentně) střihli do Trumpa, a povedeně, tak jsem se bavila snad ještě víc než minule.

První půlka představení dokáže hned strhnout, i když děj trošku přešlapuje na místě. No ale druhá půlka, doplněná řízně částí refrénu jedné hodně známé písně od Rammstein,  žádnej čajíček, to už je situační nářez.

Když to shrnu: vtipná politická fraška, energizující a nekorektní (!!!), takže i zvíře ve mě si přišlo na svý :-)

Divadlo: Škola žen

Divadlo na Vinohradech, Silvestr 2018

Tento Molière nezklame. Moc hezky zpracovaná komedie, mým odhadem původem tak 350 let stará, na které se ten věk ale nepozná. Svěže veršovaná, což jsou body navíc.

Zkušený, protřelý chlapík se rozhodne oženit - ovšem pojmout za manželku chce pouze ženu hloupou, nevzdělanou, tvárnou, jejíž zájmy budou začínat u něj a končit nejdále u pletení. Taková mu podle jeho odhadu nebude nikdy nevěrná. Pro tento účel si dokonce "vychovává" schovanku. Je to legrace, ale dá se tomu věřit - takže nepřekvapí, že při psaní této komedie se Molière vypisoval ze svého traumatu způsobeného vlastní taktikou: ano, tak si to sám mistr představoval a ve svém životě dokonce zrealizoval :-)

Nechte se překvapit, jestli u schovanky zvítězí přirozenost nebo mazaný žárlivec. Je tam pár osvěžujících zvratů. Budete se báječně bavit.