Divadlo Na Jezerce, prosinec 2018
Vtipná komedie o rodince emigrantů, kteří se vracejí z USA do Čech převzít rodinné sídlo včetně svérázného personálu.
Dobrá volba pro ty, kteří se chtějí jít do divadla pobavit, anebo někomu věnovat vstupenky na kulturu.
pondělí 31. prosince 2018
čtvrtek 15. listopadu 2018
Film: Toman
Nepříjemné pocity ze sdělení, které v sobě má tento film, ve mě doznívaly ještě 2 dny.
Líbilo se mi, jak Tomana zahrál J. Macháček - civilně, úsporně, a přitom pro mě věrohodně.
Komentář se píše špatně, není příjemné se babrat se záporákem ani v čsl. poválečné historii, kterou, jak jsem se dozvěděla, Toman pomáhal utvářet.
Takže film je to dobrej, velmi působivej.
Líbilo se mi, jak Tomana zahrál J. Macháček - civilně, úsporně, a přitom pro mě věrohodně.
Komentář se píše špatně, není příjemné se babrat se záporákem ani v čsl. poválečné historii, kterou, jak jsem se dozvěděla, Toman pomáhal utvářet.
Takže film je to dobrej, velmi působivej.
čtvrtek 8. listopadu 2018
Divadlo: Válka Roseových
Žižkovské divadlo Járy Cimrmana, říjen 2018
V hlavních rolích Michal Dlouhý a Kateřina Lojdová.
Bezvadné představení, které neopomíjí žádnou silnou scénu, kterou známe z filmu. Michal Dlouhý je prostě v pražských divadlech dlouhodobě na špičce a divák se může spolehnout, že v čem se ukáže, tam to stojí za to. Michal je zkrátka třída a pro legraci nastaví i vlastní kůži.
A na co se všichni ptají:
"Houpou se tam na tom lustru?"
Jo, houpou! :-)
V hlavních rolích Michal Dlouhý a Kateřina Lojdová.
Bezvadné představení, které neopomíjí žádnou silnou scénu, kterou známe z filmu. Michal Dlouhý je prostě v pražských divadlech dlouhodobě na špičce a divák se může spolehnout, že v čem se ukáže, tam to stojí za to. Michal je zkrátka třída a pro legraci nastaví i vlastní kůži.
A na co se všichni ptají:
"Houpou se tam na tom lustru?"
Jo, houpou! :-)
neděle 7. října 2018
Beletrie: Na jih od hranic, na západ od slunce
Autor: Haruki Murakami
Murakami dává v tomto románu nahlédnout do příběhu jednoho mladého Japonce od základní školy do jeho 38 let. Z jeho života však vybírá jen ta období, v nichž se vztahuje k dívkám, ženám.
Román japonského autora je osvěžující pro mezi řádky vyjádřenou něžnost, pro plynulý způsob vyprávění, pro splavnost, která dělá vyprávění příjemně se odvíjející a bez zádrhelů.
Nevím, jestli je to dané rozdílností kultur, anebo osobitým způsobem, jakým autor používá fantazii a jazyk - při četbě totiž pociťovala velký paradox mezi jemností vyjádření - a na druhé straně tíží toho, co hrdina řeší.
Hadžime byl jedináček, a pro tuto "vlastnost", respektive pro očekávaný soubor vlastností, který je jedináčkům obecně připisován, se na něj společnost, v níž se pohyboval, odmala dívala skrz prsty a někam ho zařadila. Hadžime se cítil exkomunikován, ale naučil se s tím žít, a našel pochopení u spolužačky (taky jedináčka) Šimamoto. Jako děti si velmi rozuměli.
Každý však šel studovat jinam a sešli si z očí. V Hadžimovi však po ní zůstala jakási díra - již si nenalezl k sobě osobu, ke které by pociťoval takovou důvěru, jako kdysi k Šimamoto.
Když po mnoha letech, po třicítce, po založení rodiny, se s Šimamoto znovu setká, nemůže si pomoci a touží po její přítomnosti. Zde však narazí na tajemno (a pro mě i nepochopitelno): Šimamoto mu nesděluje o sobě téměř nic z minulosti ani jak žije v přítomnosti, přichází, odchází, jak se jí zlíbí - avšak není v tom záměr vodit ho za nos.
H. Murakami napsal velmi dobrý román, při jehož četbě i po ní něco zůstává: pocit, že člověk se někdy musí rozhodnout mezi 2 možnostmi, avšak ať se rozhodne jakkoli, obě varianty jsou špatné a bolestivé. Dilema mezi neférovostí vůči nevinnému okolí (a pak se kvůli výčitkám trápit), anebo zahodit šanci (a pak se trápit). V tomto románu nenechá autor Hadžima dokončit rozhodnutí: vlivem události, kterou nemohl ovlivnit, jeho dilema ukončil. Ovšem Hadžimovi to v závěru úlevu nepřineslo... bludný kruh se točí dál.
Murakami dává v tomto románu nahlédnout do příběhu jednoho mladého Japonce od základní školy do jeho 38 let. Z jeho života však vybírá jen ta období, v nichž se vztahuje k dívkám, ženám.
Román japonského autora je osvěžující pro mezi řádky vyjádřenou něžnost, pro plynulý způsob vyprávění, pro splavnost, která dělá vyprávění příjemně se odvíjející a bez zádrhelů.
Nevím, jestli je to dané rozdílností kultur, anebo osobitým způsobem, jakým autor používá fantazii a jazyk - při četbě totiž pociťovala velký paradox mezi jemností vyjádření - a na druhé straně tíží toho, co hrdina řeší.
Hadžime byl jedináček, a pro tuto "vlastnost", respektive pro očekávaný soubor vlastností, který je jedináčkům obecně připisován, se na něj společnost, v níž se pohyboval, odmala dívala skrz prsty a někam ho zařadila. Hadžime se cítil exkomunikován, ale naučil se s tím žít, a našel pochopení u spolužačky (taky jedináčka) Šimamoto. Jako děti si velmi rozuměli.
Každý však šel studovat jinam a sešli si z očí. V Hadžimovi však po ní zůstala jakási díra - již si nenalezl k sobě osobu, ke které by pociťoval takovou důvěru, jako kdysi k Šimamoto.
Když po mnoha letech, po třicítce, po založení rodiny, se s Šimamoto znovu setká, nemůže si pomoci a touží po její přítomnosti. Zde však narazí na tajemno (a pro mě i nepochopitelno): Šimamoto mu nesděluje o sobě téměř nic z minulosti ani jak žije v přítomnosti, přichází, odchází, jak se jí zlíbí - avšak není v tom záměr vodit ho za nos.
H. Murakami napsal velmi dobrý román, při jehož četbě i po ní něco zůstává: pocit, že člověk se někdy musí rozhodnout mezi 2 možnostmi, avšak ať se rozhodne jakkoli, obě varianty jsou špatné a bolestivé. Dilema mezi neférovostí vůči nevinnému okolí (a pak se kvůli výčitkám trápit), anebo zahodit šanci (a pak se trápit). V tomto románu nenechá autor Hadžima dokončit rozhodnutí: vlivem události, kterou nemohl ovlivnit, jeho dilema ukončil. Ovšem Hadžimovi to v závěru úlevu nepřineslo... bludný kruh se točí dál.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
