Zobrazují se příspěvky se štítkemLiteratura - Beletrie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemLiteratura - Beletrie. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 10. května 2019

Beletrie: Malíř pomíjivého světa

Autor: Kazuo Ishiguro

Románek vypráví o období těsně po konci druhé světové války v Japonsku, během které se někteří, hlavního hrdinu nevyjímaje, dali do služeb válečného režimu.

Na rozdíl od většiny děl, ve kterých se řeší sebereflexe, Ono se vypořádává s poklesky z minulosti (např. udavačství) úplně opačně: maluje si minulost po svém, sám sebe přesvědčuje o správnosti svého počínání, aby jeho ego neutrpělo, a současně aby vypadal před okolím hezky, ačkoli okolí jeho minulost zná a odmítá ji omlouvat, takže konfrontován je. Ono však nereflektuje.

Knížka je zajímavým obrazem napětí mezi realitou a vlastní fikcí.

čtvrtek 9. května 2019

Beletrie: Komturova smrt

Autor: Haruki Murakami

Hned na úvod: tento Murakamiho román ve mě nezrezonoval.
Během četby jsem měla pocit, že se vlastně nic neodehrává, že můžu přeskočit (což jsem neudělala a poctivě to přelouskala celé) několik stran a o nic nepřijdu, a že mám před sebou spoustu slov o ničem.

Nic, stojatá voda, která se četla dlouho, a nic mi toho nezbylo, jen otázka, kam tu tlustou bichli dám?

neděle 7. října 2018

Beletrie: Na jih od hranic, na západ od slunce

Autor: Haruki Murakami

Murakami dává v tomto románu nahlédnout do příběhu jednoho mladého Japonce od základní školy do jeho 38 let. Z jeho života však vybírá jen ta období, v nichž se vztahuje k dívkám, ženám.

Román japonského autora je osvěžující pro mezi řádky vyjádřenou něžnost, pro plynulý způsob vyprávění, pro splavnost, která dělá vyprávění příjemně se odvíjející a bez zádrhelů.

Nevím, jestli je to dané rozdílností kultur, anebo osobitým způsobem, jakým autor používá fantazii a jazyk -  při četbě totiž pociťovala velký paradox mezi jemností vyjádření - a na druhé straně tíží toho, co hrdina řeší.

Hadžime byl jedináček, a pro tuto "vlastnost", respektive pro očekávaný soubor vlastností, který je jedináčkům obecně připisován, se na něj společnost, v níž se pohyboval, odmala dívala skrz prsty a někam ho zařadila. Hadžime se cítil exkomunikován, ale naučil se s tím žít, a našel pochopení u spolužačky (taky jedináčka) Šimamoto. Jako děti si velmi rozuměli.

Každý však šel studovat jinam a sešli si z očí. V Hadžimovi však po ní zůstala jakási díra - již si nenalezl k sobě osobu, ke které by pociťoval takovou důvěru, jako kdysi k Šimamoto.

Když po mnoha letech, po třicítce, po založení rodiny, se s Šimamoto znovu setká, nemůže si pomoci a touží po její přítomnosti. Zde však narazí na tajemno (a pro mě i nepochopitelno): Šimamoto mu nesděluje o sobě téměř nic z minulosti ani jak žije v přítomnosti, přichází, odchází, jak se jí zlíbí - avšak není v tom záměr vodit ho za nos.

H. Murakami napsal velmi dobrý román, při jehož četbě i po ní něco zůstává: pocit, že člověk se někdy musí rozhodnout mezi 2 možnostmi, avšak ať se rozhodne jakkoli, obě varianty jsou špatné a bolestivé. Dilema mezi neférovostí vůči nevinnému okolí (a pak se kvůli výčitkám trápit), anebo zahodit šanci (a pak se trápit). V tomto románu nenechá autor Hadžima dokončit rozhodnutí: vlivem události, kterou nemohl ovlivnit, jeho dilema ukončil. Ovšem Hadžimovi to v závěru úlevu nepřineslo... bludný kruh se točí dál.

neděle 31. března 2013

Beletrie: S elegancí ježka

Autorka: Muriel Barberyová

Je to pěkné čtení. Každý další komentář by byl asi zbytečný.

neděle 4. listopadu 2012

Beletrie: Kabinet

Autorka: Rikki Ducornet

Kabinet není až tak úplně výstižným názvem pro románek Rikki Ducornet, který americká spisovatelka loni vydala pod původním názvem Netsuke*.
Je to románek o sexuální posedlosti, která je nejen sebedestruktivní, ale bohužel ničící i téměř všechny, kteří se dostanou do její blízkosti. Román je psaný poměrně dramatickým jazykem, stylem vyjadřování a obsahem (nebo možná lépe popisem některých scén) odpovídá spíš mužskému způsobu vyjadřování, takže jsem se domnívala, že autor je muž, z čehož mě  vyvedl až doslov překladatele.

Hlavní postavou je psychiatr, který některé své pacienty  využívá k tomu, aby se s nimi vyřádil. Jeho manželka s japonskými kořeny, jemná, manželem věčně podváděná a obelhávaná umělkyně, mu přestává stačit, manželství dostává trhliny, vše směřuje k tragickému finále.

Kabinet není zrovna dílkem, které bych chtěla mít v knihovně, ale je varující: obsahuje vývoj dramaticky sebezničující, gradující posedlosti, navíc v kombinaci s osobou, která by měla ostatním pomáhat, a ne je zneužívat, s následnou tragédií dalších osob, relativně nevinných, zneužitých.

* Kdo bude číst až do konce, dozví se, co jsou to ty "netsuke" a hlavně, kde se vzaly.

neděle 30. září 2012

Beletrie: Nevinný

Autor: Ian McEwan

"Nevinný" je čtivým příběhem Brita v tajných službách v prostředí poválečného, ještě nerozděleného Berlína.

Nesmělý 25-letý technik Leonard přijel do Berlína, aby se podílel na ambiciózní britsko-americké akci, která spočívala ve vykopání tunelu do ruské zóny k odposlouchávání a zachycování šifrovaných zpráv. Inspirováno skutečným projektem, který byl po realizaci vyzrazen.

Leonard si všímá rozdílu mezi upjatými Brity, a spontánními Američany při práci na společném projektu, a poprvé, daleko od své rodiny, má příležitost začít vážný vztah. Náhoda mu přihraje mladou rozvedenou berlínskou ženu. Její bývalý manžel je zdrojem potíží, ale též eskalace příběhu, který ve své druhé polovině nabírá téměř detektivní podoby.  Strhujícím způsobem autor popisuje jednání ústředního hrdiny, kdy ztratil pevnou půdu pod nohama a začal jednat iracionálně a vršit jednu taktickou chybu za druhou.

Příběh stojí za přečtení pro prostředí poválečného Berlína, dramatičnost a určitou tragikomičnost, které jsou tak šikovně namíchány, že čtenáře chytnou a nepustí.

neděle 19. srpna 2012

Amsterdam

Románek Iana McEwana Amsterdam je především o tom, kam až může lidi jejich ego zavléct. Až na úplný konec.

Jde o román krátký délkou, ale pořádně koncentrovaný množstvím a hloubkou otázek, které klade, a úsporností vyjadřování  - téměř každá věta v něm má své důležité významové místo. Čte se svižně a jedním dechem.

Po nepříliš věrohodném začátku, který evidentně slouží jen k tomu, aby se dál mohlo rozehrát drama dvou starých kamarádů, následuje psychologicky velice zajímavě popsaný příběh, zakončený bohužel až příliš násilně, ale asi i způsob konce zde může mít své místo, minimálně v tom, aby se čtenář zamyslel nad tím, jak mohou být některé dobře míněné věci zneužitelné. Název románu Amsterdam je zvolen pro údajnou snadnou možnost euthanazie v Nizozemí.

Hudební skladatel Clive má zakázku na symfonii k oslavě příchodu nového tisíciletí. Je posedlý tím, že by mu symfonie mohla zajistit "nesmrtelnost", že bude považován za génia. Inspirace je však velmi křehká květinka a kdeco ji naruší - a tomuto se autor výtečně věnuje. Cliva tlačí čas, má však své metody, jak si inspiraci přivodit: například túrou po horách. Při takové túře se mu skutečně dostane inspirace, ovšem je svědkem napadení ženy. Zajímá se jen o svou melodii, nechce nechat momentální příval inspirace přerušit, a napadené ženě nijak nepomůže.

Vernon je šéfredaktorem deníku, který má problémy s prodejností. Dostane se mu přiležitost otisknout choulostivé fotografie známého politika, tím zvýšit náklad novin a také zviditelnit sebe. Svěří se s obsahem fotografií  kamarádovi Clivovi, který však s jejich otištěním důrazně nesouhlasí, a mezi přáteli vznikne roztržka. Vadí mu, co všechno je Vernon schopen udělat pro náklad a pro své zviditelnění. Mrzí to oba dva, Clivovi se však poté špatně skládá. Fotografie nakonec noviny otisknou, avšak v již nevhodnou dobu, Vernon jako šéfredaktor se ztrapní, je zatracen a vyhozen z místa. Uražené ego se chce někde mstít: ostře se pustí do Cliva (který s tím nemá nic společného), že nepomohl napadené ženě, a pošle k němu policii. Clive už není schopen symfonii dokončit. Předá konečnou verzi, která vůbec neodpovídá jeho původní představě, není přijata ani orchestrem a i on se chce za nepovedené dílo pomstít...

Otázky, které hrdinové jeden druhému kladou, jsou jako ze života, ale svoji hloubku mají: je morálně v pořádku otisknout něčí fotografie v choulostivé situaci, i když se to zdůvodňuje informovaností voličů? A je morální nevšímat si a neposkytnout pomoc, třebaže je člověk v jedinečném tvůrčím rozpoložení, které nejde jindy a jinde navodit? Zdejší hrdinové se řídí tím, co má udělat dobře jejich egu. A autor pak čtenářům ukazuje, kam je jejich snaha dovede.
Závěr románu, ač přitažený za vlasy, už prozrazovat nebudu. Knížka stojí za přečtení.

pondělí 27. února 2012

Beletrie: Vyměřování světa

Autor: Daniel Kehlmann

Byl to od autora milý nápad a chvályhodný záměr, přiblížit současným čtenářům staré německé vědce, zejména Friedricha Gausse a Alexandera von Humboldta. Není čemu se divit, že se Vyměřování světa blýsklo v německém literárním světě.

Kehlmannův románek má poměrně rychlý spád, nezdržuje se příliš popisy (spíše se vůbec nestará o nějaké popisy) a z valné části je to jakýsi záznam dialogů. A zde je trochu problém: Kehlmann nepoužívá pro přímou řeč uvozovky. Takže děj, který by mohl být velmi strhující, je při čtení jaksi zpomalován, protože čtenář se musí "zastavovat" přemítáním, který z hrdinů právě hovoří. Prostě na první pohled není jasné, jestli některá postava (a která) mluví, nebo si jen přemýšlí pro sebe, anebo jestli jde o komentář vypravěče. Kromě toho, že mě tento styl právě pro zpomalování a vynucené přemítání a ověřování obtěžoval, to způsobuje pocit jakési odtažitosti. Jako by vypravěč chtěl zůstat za každou cenu někde mimo děj, jako odtažitý, nezúčastněný, a znuděný, pozorovatel. Je to škoda, klasický příklad toho, že méně (nelišit se ve stylu za každou cenu) je někdy více.

Jinak to má dost do sebe, a je dobře, že se takové knížky píšou.

neděle 25. prosince 2011

Beletrie: Osamělost prvočísel

Autor: Paolo Giordano

Mottem knížky Osamělost prvočísel je "rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich následky pak neseme po zbytek života" a je to zase jeden z těch románů, o kterém se dají napsat romány...

"Alice Della Rocca nenáviděla lyžařskou školu...nenáviděla vlněné punčocháče, které ji štípaly do stehen, lyžařské rukavice, ve kterých nemohla hýbat prsty, helmu, která ji bodala přezkou do sanice a hlavně přezkáče, vždycky ji tlačily a nutily ji chodit gorilím krokem" ...
"Sraz byl u lanovky přesně v půl deváté, kdy začínal provoz areálu. Děti z Alicina oddílu tam už byly, seřazené v jakémsi kruhu, všechny stejné jako vojáčci, zakuklené v uniformách a ochromené ospalostí a zimou. Bodaly hůlky do sněhu a opíraly se o ně, zavěšené za podpaží. S těmi bezvládně visícími pažemi vypadaly jako skupina strašáků. Nikomu nebylo do řeči a Alici ze všech nejméně. Otec ji dvakrát plácl do helmy, až moc silně, jako by ji chtěl zarazit do sněhu. "Koukej všechny strčit do kapsy. A pamatuj si: váhu dopředu, jasný? Vá-hu-do-pře-du", řekl jí. "Váhu dopředu", odpověděla ozvěna v Alicině hlavě.
Pak se otec vzdálil...domů do teplíčka číst si noviny. Dva kroky a pozřela ho mlha. Alice mrskla lyže na zem, kdyby ji otec viděl, pěkně by ji vyhuboval, hned na místě, přede všemi. Než nazula přezkáče do vázání, oklepala si podrážky hůlkou, aby odstranila přilepené hroudy sněhu."
...
Alice pomalinku sjížděla dolů a neviděla dál než na špičky lyží. Jen když zajela do hlubokého sněhu, pochopila, že má zatočit. Začala si prozpěvovat, aby se necítila tak sama. Čas od času si přejela rukavicí pod nosem a utřela si nudli. Přenes váhu, zapíchni hůlku a zatoč. Tlač víc do kolen. Teď váhu dopředu, jasný? Vá-hu-do-pře-du, radilï jí.... jen kdyby na chvíli odlepila oči od lyží a všimla si oranžové pásky s nápisem: trať je uzavřena... jen kdyby si vzpomněla, že při jízdě v hlubokém sněhu váha není vepředu...Ten skok nakonec nebyl tak vysoký. Pár metrů, sotva stihla ucítit prázdno v žaludku a pod nohama. Potom už Alice ležela obličejem ve sněhu a lyže, které přemohly lýtkovou kost, trčely ve vzduchu, pěkně kolmo zapíchnuté."

..................................................................................

"Když bylo Michele pět a půl roku, postavila před ní logopedka rovnoběžstěn z překližky v němž byly otvory čtyř různých tvarů: hvězda, kruh, čtverec a trojúhelník, a příslušné barevné formičky, které se do nich měly zastrkovat. Michela na ni udiveně zírala. "Kam patří hvězdička, Michelo?" zeptala se logopedka... Michela si svůj čas dopřála. Celou minutu. Pak ze sebe vypravila kvílivý sten, a který mohl být stejně tak výrazem radosti jako zoufalství, a s jistotou zastrčila hvězdičku do čtvercového otvoru.
Pro případ, že by na to, žes jeho sestrou něco není v pořádku, nepřišel Mattia sám, starostlivě ho na to upozorňovali spolužáci.
Mattia moc dobře věděl, že s legem nebo bez lega, oni si ostudu uříznou tak jako tak. S Michelou to jinak nešlo. Michela se něj bude lepit, poleje se džusem a pak začne fňukat jako vždycky, když je unavená.
Nejdřív si Mattia pomyslel, že by snad bylo lepší zůstat doma. Anebo ne, řekl si, že by bylo lepší, kdyby doma zůstala Michela. "Mami," začal nejistě. "Ano?" Mattia se nadechl. "A Michela tam fakt musí, na tu oslavu?" Matka rázem ztuhla a zabodla své oči do synových. Řekla jenom: "Samozřejmě že tam půjde", a tím se ta věc uzavřela.
...Pak, zatímco kráčeli podél parku, došel k přesvědčení, že na to nikdo nikdy nepřijde. Změnil směr, vešel do parku a Michelu táhl za sebou. "Miky, dobře mě poslouchej... tady si sedni a počkej na mě", řekl sestře. Michela se na bratra vážně dívala a neodpověděla, protože odpovědět neuměla. Byl od ní asi patnáct metrů a Michela se na něj už nedívala, byla plně zaujatá pokusem utrhnout knoflík ze svého kabátu.
...
Zastavil se pár metrů od lavičky, kde Michela ještě před pár hodinami seděla, soustředěná na zkázu svého kabátu. Přepadla ho jistota, průzračná a nevysvětlitelná, že jeho sestra už tam není. "


Ve výše uvedených vybraných pasážích z knížky se dá vyčíst skoro všechno, co je pro tento román charakteristické, čím je výjimečný.
Jednak je to jazyk, který autor používá. Ačkoli je používána spisovná forma, popis situací je tak živý, že to vůbec neubírá na autenticitě, čtenář je hned vtažen do děje, do něčeho důvěrně známého... Kdo někdy jako dítě musel brzo po ránu do nemožných podmínek jen proto, že jsou volnější vleky, kdo se taky tak opíral o hůlky v nudné frontě, kdo ví jak prásknou lyže do sněhu z ramen, kdo byl taky školen v jízdě permanentním pokřikováním aby šel víc do kolen a odloubával hůlkou z bot sněhové bačkory, je od první minuty zaujatým čtenářem - je zase zpátky někde pod svahem, i když si čte v teple na gauči. Pietro Giordano si totiž perfektně všímá některých věcí, které jsou hodně samozřejmé, ale až tak, že jim nevěnujeme pozornost, ačkoli je paradoxně silně prožíváme. Čtenář se při čtení stává skoro účastníkem děje, vše je velmi působivé.

Úryvky jsou tedy začátkem příběhu, příběhu dvou mladých lidí. Popsané situace jim navždy změnily život. Alice si při pádu na lyžích způsobila úraz s doživotními následky pro chůzi. Mattiova sestra beze stopy zmizí a on pociťuje celoživotně vinu. Mottem knihy je, že rozhodnutí uděláme během pár vteřin, ale následky neseme po celý život - zde však se nejedná o zcela dobrovolná rozhodnutí. Alice neměla ráda lyžařskou školu, nutil ji otec. Podvolila se drilovanému příkazu váhu dopředu v podmínkách, kdy se jím řídit neměla. Mattia také nechtěl mít zrovna na starosti postiženou sestru: bylo to na matčin příkaz. Oba dva jako děti sice udělali nějaká rozhodnutí, která jim zásadně změnila život, avšak, kdyby bylo po jejich, nedošlo by vůbec na situace, v nïchž se rozhodovali. Giordano (mimo jiné) přesným, a perfektně neokázalým způsobem zrcadlí to, čemu se říká blbé rodičovské rady. Omlouvám se, neznám jemnocitný, a přitom přiléhavý výraz. Lámání dětí do něčeho, co neodpovídá jejich naturelu, až se to projeví na jejich psychice (anorexie, sebepoškozování).

Příběh se dále točí kolem dospívání až cca do 35 let obou hrdinů, kteří, každý pro jiné vlastnosti, se ocitají mimo houf vrstevníků. Od školy jakoby si pro sebe zbývají, mají jeden pro druhého pochopení - a svým způsobem po sobě navzájem touží. Bohužel i když oba vědí jak, něco uvnitř jim vždy zabrání se k sobě víc přiblížit. Tam je to pěkné přirovnání k osamělosti prvočísel. To je gro příběhu, o kterém už víc psát nebudu, a který stojí za to si přečíst.

sobota 15. října 2011

Beletrie: No a já

Autorka: Delphine de Vigan

Druhá knížka, kterou jsem od de Vigan četla. Románek "No a já" napsala dříve (2007) než "Ani později, ani jinde" a upřímně nevím, proč Odeon čekal 4 roky, než mezinárodně oceňovanou autorku začal vydávat v Čechách.

De Vigan krásně plasticky popsala hlavní hrdinku, mladou inteligentní dívku, která "nemůže přestat myslet", ale na druhou stranu má problémy se sociálně začlenit. Lou, ocitající se trochu mimo kolektiv vrstevníků, to táhne k trošku starší dívce, bezdomovkyni No. Ve vztahu s No Lou postupně dospívá, a ztrácí falešné ideály ohledně spravedlivých šancí a víry v účinnost poskytnuté pomoci. Kromě života trochu "mimo" svět většiny vrstevníků mají obě slečny ještě jedno společné: No je otevřeně odmítnuta matkou, Lou její matka odmítá asi neuvědomněle a skrytě, ale Lou kontakt s ní necítí a chybí jí.

De Vigan nepíše pohádky, a proto románek končí tak, jak končí. V případě osoby bez domova však čtenář asi jiný konec ani neočekává, resp. happyend by celé dílko shodil - závěr je pro de Vigan typický a pro mě jediný správný, dodávající příběhu na autentičnosti.

Jazyk, který autorka používá, způsobuje, že jsem se při četbě cítila úplně jako bych byla v kůži hlavní postavy.

Co působí trošku křečovitě je dle mého přespříliš urputná snaha poukázat na sociální problém, zde bezdomovectví. Prostě připsat si body za předkládání těch "správných", společensky aktuálních otázek čtenářům.

Čtenářům, kteří si libují v četbě o mezilidských vztazích, se to bude "líbit", dílko asi kladně ohodnotí. Osobě se mi více líbil od této autorky románek Ani později, ani jinde (není tam ta křečovitá edukativnost), což mě ale těší, protože pro mě má de Vigan zlepšující se tendenci , a to je slibné.

čtvrtek 23. června 2011

Beletrie: Ani později, ani jinde

Autorka: Delphine de Vigan

Dlouho jsem neměla v ruce knížku, která by stála za zmínku. Dílko francouzské autorky to však bohatě vynahrazuje.

Knížka, vydavatelem označovaná jako román, má necelých 200 stránek, ale s nadsázkou se dá říct, že co stránka, to otázka, pocit porozumění, prožité obdobné zkušenosti, nebo prostě jen stejný pocit, který bych si nedokázala sama v životě tak přesně zvědomit, a proto formulovat - ale když to člověk čte, přesně ví, o co jde. V tom je mimořádnost dílka, jeho poutavost, přínos a jakási převládající opravdovost, ačkoli jde o fikci.

V českém překladu nazvané dílo "Ani později, ani jinde", je možná lépe trefené než původní název LES HEURES SOUTERRAINES - Podzemní hodiny (doba, chvíle), které lze brát jak doslovně, neboť hodně děje je situováno do prostředí pařížské podzemky, tak v přeneseném významu: hrdinové jsou ve stavech, kdy je okolnosti nutí "sáhnout si" na vlastní dno. Nicméně spojením těchto dvou názvů, českého a původního, se vytváří přesné vyjádření sdělení příběhu.

Román má 2 hlavní postavy, čtyřicetiletou ovdovělou matku 3 dětí Mathildu, a o pár let staršího, stále svobodného lékaře Thibaulta. Hrdinové, ač mají mnoho společného, a žijí oba v Paříži, se, jak je právě ve velkých městem obvyklé, neznají. Zda vůbec, a k jakému kontaktu dojde, nechává Delphine de Vigan do poslední chvíle jako zdroj napětí celého příběhu.... protože možností, kdy je to na spadnutí, je v ději tolik.... v tomto ohledu je to příběh skvěle dramaticky vystavěný.

Mathilda i Thibauld se dostali za hranu. Za hranu únosnosti vyčerpávajících vztahů. Každý z nich, po charakterové stránce oba dobráci, však záludnost takového vztahu rozezná v jiné jeho fázi - a rozhodnou se ho zbavit. Čtenář může pozorovat, jak se odlišný moment zlomu zobrazí na psychice obou hrdinů. A jak se někdy vyplatí řídit heslem "kdo uteče vyhraje". Protože některé "boje" nejde vyhrát. Nejde je vyhrát s beránčí povahou, když máte proti sobě podlého manipulátora, anebo někoho, komu na vás prostě nezáleží.

Mathildě zatápí nejbližší nadřízený. Nic není samo od sebe, takže i současné problémy mají své kořeny v minulosti. Jacques, její šéf, člověk nadaný velmi dobrým odhadem a jinými kvalitami, ovšem také ješita, manipulátor a pomstychtivec, jí totiž pomohl na výsluní. Pomohl ji k funkci, naučil ji, podporoval ji. Při jedné příležitosti však Mathilda vyjádřila svou podporu, objektivně podloženou, jinému muži, než svému šéfovi. A uražený ješita pro ni rozpoutal peklo. Odstřihl ji od projektů, od řízení vlastního oddělení, napřed od rozhodování a postupně i od informací. Zmařil její přestup v rámci podniku, snižoval ji před ostatními kolegy. Mathilda, životem, jakožto žena ve třiceti letech ovdovělá, starající se o 3 kluky, náležitě zocelená avšak dobrácká, se však nechce dát. Mathilda doufá, že se vše v lepší obrátí, že toto není možné. Mathilda sama nedělá podpásovky, a tak je nečeká od okolí, nevěří, že by někdo byl vůči ní podlostí schopen, její víra jí neumožňuje podívat se pravdě do očí, zjistit, jak ji zdatný manipulátor vydeptává, uvědomit si související zdravotní potíže, které se samozřejmě dostaví. Vydeptanost ji už neumožňuje odstup a objektivní odhad vlastních šancí. Ona to nakonec taky vzdá, podá výpověď, ale.... ale odhadnout to dřív, prásknout dveřmi včas, mohla si ušetřit strašně trápení.

Lékař Thibauld není spokojen s vývojem vztahu se svou dívkou. Má už pár vztahů za sebou, a záludnost neuspokojivého citového života, srážející mu sebevědomí, odhalí relativně včas. I v něm se napřed muselo něco zlomit, aby se ke změně odhodlal, je také trápen samotou, anonymností ve velkoměstě, ale od okamžiku realizace svého rozhodnutí ukončit vztah, který mu nedával, co potřeboval, Thibauldovo sebevědomí posiluje.

Knížka provokuje ke kladení mnoha otázek. Proč někteří lidé tak dlouho setrvávají nejen v nefunkčních, ale dokonce v sebezničujících vztazích? Je víra v dobrý konec vždy prospěšná? Má cenu setrvávat v prostředí, kde jste nežádoucí, kde vás nechtějí, odmítají? Jak je nebezpečné udělat tandem (byť jen pracovní) s ješitným manipulátorem a být jím zpočátku podoprován - v jaké potíže se potom promění být v jeho nelibosti... Mathildy mi bylo líto, trpěla jsem její neschopností sebrat se a jít jinam. Thibauld ve srovnání s ní ožíval... Přitom jeho problém byl menšího kalibru - on jen nebyl podporován, Mathildě byly házeny klacky pod nohy...

A zde se před vnímavým čtenářem něco předestře: že se vyplatí už za situace, kdy člověk necítí podporu, přenos pozitivní energie, že už v tom okamžiku se vyplatí s takovým vztahem skoncovat, přesněji nenechat se jím dál ovlivňovat, vyčerpávat, neinvestovat do něj svou energii, prostě vycouvat.... protože ono se to nezlepší. Ono se to bude, když se to nechá jít dál, jen zhoršovat... člověk zaplatí ztrátou sebejistoty, narušenou psychikou, může následovat onemocnění. Může se dostat někam, odkud se vyhrabat už bude nad jeho síly, nad jeho možnosti. Řečeno s českým překladem: Ani později, ani jinde.... i když zde toto konstatování pronáší muž, který se odpoutal včas:

"Rozešel se s Lilou. Udělal to. Samo konstatování mu připadá jako obrovský výkon, hrdinský čin.
Přesto zranění láskou obnáší veškerou prázdnotu, rozchody, stesky a to vše se v průběhu let sčítá a vytváří druhovou bolest. Neurčitelnou.
Přesto zranění láskou není příslibem ničeho: Ani později, ani jinde".

Krásně plasticky je vyjádřen každodenní život střední třídy ve velkoměstě, pocity pro mnoho lidí téměř každodenní, anebo zjednodušeně situace "nastavující zrcadlo" , které my, kteří prožíváme život v metropolích a jezdíme metrem, známe jako své boty, situace, které bychom mohli podepsat:

"Pravidla pohybu pod zemí napodobují pravidla silničního provozu. Předbíhá se vlevo a od pomalejších účastníků provozu se čeká, že se boudou držet na pravém kraji.
Pod zemí se vyskytují 2 kategorie cestujících. Ti první si jdou svou cestou, jako by visela ve vzduchoprázdnu, jejich kroky se řídí striktními zákony, které nikdy neporuší. S ohledem na úsporu času a prostředků je jejich přemisťování důmyslně rozpočítáno přesně na metr. Poznáte je podle rychlé chůze, podle toho, jak plavně proklouznou turnikety i podle jejich pohledu, který nikdy na ničem neulpí. Ti druzí se vlečou, zničehonic se zastaví, nenechají se strhnout davem, bez varování zabočí do vedlejší chodby. Jejich neuspořádaný přesun ohrožuje všechny. Prodírají se proti proudu, překážejí davu. Jsou to turisté, všelijací postižení a nebožáci. Pokud se sami neuchýlí stranou, dav se to to postará a vykáže je mimo.
A tak se Mathilda drží vpravo, skoro při zdi, drží se tam, aby nevadila.
Na jezdicích schodech se přidržuje pravého madla.
Najednou má znovu chuť řvát. Řvát, až si přetrhne hlasivky, řvát, až přehluší kroky a hovory. CHtěla by zařvat, jděte pryč, koukejte, co se z vás stalo, co se z nás stalo, koukejte na ty svý ušmudlaný pracky a bledý ksichty, koukejte, co jsme za odpornej hmyz, kterej se plazí pod zemí, jak den co den děláme neonovým světle pořád to samý, nejste pro to stvořený, potřebujete volnost pohybu.
Mathilda projde turniketem označujícím vchod do metra. Na křížení několika linek panuje anarchie. Protože tu není na zemi žádné značení, musí se prodrat proudem, probojovat si cestu.
Jsou tu tací, kteří uhnou, aby se vyhnuli strkání, i tací, kteří se domnívají, že jim vzledem k jakési jejich záhadné přednosti musí uhnout druzí.
Mathilda dnes večer zamíří k nástupišti, dívá se přímo před sebe, vrážejí do ní jako do fackovacího panáka."

---

"Žen a mužů jako paní Driesmanová viděl stovky. Žen a mužů, které město skrývá, aniž to ví. Kteří umírají doma a jsou nalezeni až po týdnech, kdy je pach už velmi silný a podlahou prolézají červi.
Žen a mužů, kteří si občas zavolají lékaře, prostě jen aby někoho viděli. Aby slyšeli něčí hlas. Pár minut mluvili.
Postupem let se naučil poznat samotu.Tu, co není vidět, ukrytou v nuzných bytech. Tu, o které se nemluví. Protože mnohdy trvá celé měsíce, než si někdo všimne, že paní Driesmannové už nemají sílu ani dojít na poštu pro důchod.
Dnes to na něj všechno padlo, dočista ho to sebralo, nedokáže si udržet nezbytný odstup mezi sebou a tou ženou.
Dívá se na ni a je mu do breku.
"Žijete sama?"
"Manžel zemřel v roce 2002".
"Máte děti?"
"Mám syna".
"Syn vás navštěvuje?"
"Žije v Londýně".
"CHodíte ven, paní Driesmanová?"
"Ale ano, pane doktore".
"Včera jste někde byla?"
"Ne."
" A předevčírem?"
"Ne."
"Jak dlouho jste nebyla venku?"
Žena si zakryla dlaněmi tvář a roztřásla se vzlykotem.
Kromě dvou tub kondenzovaného mléka je její lednička prázdná. "


To jsou 2 ukázky z útlé knížky nadupané postřehy a emocemi. Je zde ale víc dobrých myšlenek než jsem se zde pokusila nastínit. Nechám na čtenářích, aby si je objevili sami. Samotnou mě velmi příjemně překvapilo, kolik postřehů se dá natěsnat do necelých 200 stran. Prostě románek, o kterém by se daly psát romány... ale kdo by se tu s tím četl. Už takhle se mi nepodařilo být stručná.

Knížka se čte jedním dechem. Delphine de Vigan je jako autorka nejen velmi šikovná, ale dokázala, že je též vnímavá, a své pocity dokáže zvědomit, zformulovat a ještě touto formou zveřejnit.

Pro zdařile autentické vyjádření psychického stavu hrdinů, plastický popis toho, co se jim honí hlavou, zařazuji knížku i do kategorie psychologické literatury, vědoma si toho, že jde o čistokrevnou beletrii, ale... nemohu si pomoct to tam nedat :-)

neděle 13. února 2011

Film: Norské dřevo

únor 2011
Film dle románu Norské dřevo japonského autora Haruki Murakami

Četla jsem knížku. Ale film je možná lepší. Barevný, barevný film. Ale musím to vzít popořádku. Bude z toho taková komparace knihy x filmu, podle toho, jak mě to bude napadat.

Kniha japonského autora Haruki Murakami Norské dřevo mi připadala zvláštní, dobrá, ale zůstával ve mě po přečtení silný pocit bezvýchodnosti a deprese, částečně i určitého nepochopení, proč postavy jednají jak jednají.

Film je mnohem přímočařejší. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale diváka nenechá na pochybách, kdežto jako čtenář jsem na určitých pochybách byla - anebo přesněji jsem za chováním postav viděla jako možnou i jinou motivaci, než předkládá film.

Knížka není zrovna veselý životabudič, ale pokud jde o film, přijde si na své ten, kdo rád vidí pláč. Pláč mladé Japonky Naoko, kterou duševní stav dovede až do "sanatoria" je zobrazen přesvědčivě, pro mě však poněkud příliš často. Pláč hrdiny Toru Watanabe po její sebevraždě je však na místě.

Film však divákovi ukazuje jako zásadní Naočin problém před její sebevraždou její problémy sexuálního charakteru. Nejsem si tím jistá, protože kniha nechává přecejen víc místa pro fantazii, ale tady si myslím šlo o nepříliš zdařenou filmařskou zkratku (aby divák moc netápal), která Naočiny problémy příliš zjednodušuje a degraduje.

Kniha se nevyhýbá erotickým pasážím. Ve filmu je jich také dost, avšak jsou ztvárněné pro Evropana asi trochu nezvykle: dlouhé záběry na tváře milenců při aktu, ženy však nikdy do záběru neodloží ani horní díl spodního prádla... filmaři z toho prostě vybruslili. Momenty pro knihu charakteristické před divákem nezapřeli, avšak velmi cudně - na druhou stranu potom stačilo naznačit, záběry na obličeje jsou zbytečně dlouhé, divák si domyslí, co se děje... Jsou to ty z momentů, které film dělají zbytečně dlouhý. Při těchto záběrech jsem se nudila. To však neznamená, že bych to jen zkrátila... moc mi chyběly exteriéry ve městech.

Japonsko 60. let... Kostyméři a rekvizitáři to zvládli perfektně, snad žádná chybička: dobové košile, trička, konvice na vodu, nábytek, vzory na tapetách i závěsech - skutečně jako by se člověk propadl o těch 40 a víc let zpět... ale všechny exteriéry jen v přírodě. OD filmu jsem si však slibovala, že bych něco z architektury taky mohla zahlédnout... bohužel, filmaři z toho vybruslili jako s těmi milostnými scénami, prostě nic... jen ty interiéry a příroda, která se dá natočit stejná jako byla před 50 lety.

Záběry na přírodu ale na druhou stranu pochválit musím. Tady je to o té zmiňované barevné barevnosti. Zelená tráva je krásně zelená, kámen má kamennou barvu, lišejník lišejníkovou a mech mechovou, voda v bažině vypadá a zrcadlí jak voda v bažině....zima je v zimním bílo - šedo-černém ladění, ale i tak šály a čepice mají reálné pestré barvy, léto má dopadající paprsky na listy dřevin... Jestli mi něco při četbě knihy chybělo, tak to byla kvalita barev. Při četbě mi totiž vše připadalo ponuré, jakoby přes filtr, kde spojující ladění je černá... autor umí bezvýchodnost popsat velmi dobře a duševní stavy ne zrovna optimistického vyladění taky.

Film tuto notu samozřejmě obsahuje také a staví na ní. A na diváka tak doléhá situace hlavního hrdiny, který se z lásky pohybuje mezi jednou duševně chorou dívčinou, a druhou, ne snad chorou, ale jím poněkud manipulujícím, a je tak vystaven tlaku svědomí: na jednu stranu si může říkat: Proč to Toru trpí, proč se na praštěná děvčata prostě nevykašle, nenajde si nějaké vyrovnané stvoření, s nímž by byl bezstarostnější? A na druhé straně: je dobré useknout vztahy s osobami, které jsou sice zdrojem spíš starostí, ale pro které jsme to jediné stéblo, kterého se mohou zachytit? Hm.......... Tím jsem chtěla nastínit, proč je to pro diváka náročných 130 minut... Protože ve společnosti duševně silně nevyrovnaných uplakaných hrdinek se necítí dobře, protože s Toru soucítí... a možná se i těší, až tomu bude konec tomu utrpení.

Konec filmu, řekla bych, vyznívá proti knize optimističtěji. Je tam jasný náznak nového života bez přítěží minulosti, takže z kina lidi nejdou ubití.

Když to shrnu, pěkná kniha, pěkný film, který možná překoná knihu, minimálně ve srozumitelnosti, avšak - bez předchozí znalosti předlohy by se mi ve filmu hůř orientovalo, možná bych byla zdeptaná... každopádně se mi vyplatilo dopředu znát, co od toho mohu čekat.

neděle 3. října 2010

Autobiografie: Liv Ullmannová, Proměny

Autobiografická kniha Proměny norské herečky Liv Ullmannové (Práce 1989) se mě dotkla tak, jak se to už dlouho žádné knížce nepovedlo.

Ullmannová byla jednou z životních partnerek scénáristy Ingmara Bergmana, hrála v jeho filmech, ale i na divadle. Část života s ním prožila v relativní izolaci na ostrově Farö. V její zpovědi (zde se nebojím použít tohoto slova, neboť je to dílo skutečně autentické, jak bych od herečky nikdy nečekala) se čtenáři jako na podnose předestře způsob, jak různé vlivy působí na utváření našeho života, jak jsme vlastně loutkami do okamžiku než zjistíme, že se řídíme vsugerovanými přikázáními, a náš vlastní život nám proplouvá mezi prsty, zatímco se snažíme dostát kontraproduktivním cizím očekáváním a požadavkům, někdy ani nevysloveným.

Na svůj život autorka pohlédla s velkou odvahou, byla schopná rozkrýt nejen sama před sebou, ale i před miliony lidí, co má v sobě. Už to první se povede málokomu - většinou si lidi nalhávají i sami sobě, natož aby udělali krok druhý a byli ochotni přiznat ven. Čtení to bylo pro mě proto mimořádné, svěží, a inteligentní.

Zachycené proměny jsou pro mě nádhernou živou ukázkou toho, co si představuji pod pojmem "proces individuace", a jejich plus je právě v popsaném postupném procesu změn. Je fakt, že kniha je o životních situacích ženy, a jde o situace, do nichž se vlivem působení společnosti muži nemusejí dostat, proto jim to nebude mít tolik co říci... ale některé věci mají navzdory výchově a společenskému očekávání obě pohlaví společná.

Níže uvedené jsou citace z knížky.

  • O partnerském vztahu s Ingmarem Bergmanem
Naše bezmezná potřeba mít jeden druhého - to, co ten druhý měl reprezentovat.
Pocit bezmocnosti, když se něco nevydařilo.
Vstoupili jsme si do života příliš brzo a příliš pozdě.
Já hledala absolutní bezpečí, ochranu. Naplnění touhy někomu patřit.
On hledal matku, náruč, která by se mu otevřela a poskytla mu teplo, bez komplikací.
Možná naše prudké milostné vzplanutí mělo původ v osamělosti, kterou jsme oba předtím cítili.
Jeho snem byla žena stvořená z 1 kusu. Já jsem se však rozdrobila v hromádku všelijakých úzkostných střípků, nezacházel-li se mnou opatrně.
Když jsme se rozešli, viděli jsme jasně, jakých chyb jsme se dopustili.

  • O lidech na ostrově
Mnoho jsem na ostrově (Farö) získala. Lidé zde žili ve větším sepětí s půdou a mořem, s tím, co jen nám přirozené a co nám bylo původně určeno.
Cítila jsem, že tyto muže a ženy nelze pokořit. Žili v souladu sami se sebou , se vším, dobrým i zlým, co v nich bylo.
Takové vlastnosti mívají staří lidé. Vzdali se už vší ctižádosti odložili falešné sny a přestali se honit.
To jsou ostrované naší společnosti. Podobně jako děti. Lidé, kterým je jedno, jestli mají v pořádku masku a fasádu.
Mají odvahu ukázat, kdo jsou.
Z některých vyzařuje bezpečí, bezpečí prostoty, jenž propůjčuje srdci vznešenost.

  • O vlastní proměně
Byla jsem izolovaná od všeho, co dříve tvořilo můj život. I pustila jsem se do hledání života v sobě samé.
Prodělávala jsem proměnu, kterou mi umožnila osamělost na ostrově.
Vždycky jsem se držela nějaké skupiny, protože jsem sama byla nejistá. Byla jsem zvyklá chytat se rukou jiných lidí, když jsem potřebovala pomoc a porozumění.
Ale tady,kde jsem žila ve větší úzkosti a osamělosti než kdy jindy, jsem poprvé nalezla jistotu v sobě samé.

S rozchodem však nastala izolace definitivní, taková, z jaké už nebyla naděje proniknout.
A tehdy se ve všechno jakoby zlomilo.
Malá holka se rozbrečela a nebyla k utišení. A udělala ze mne, z třicetileté ženy, zase třináctileté dítě. Až nakonec jsem neměla ani slzy a pochopila jsem, že není možné žít tak, jako bych mohla dát mému životu obsah jen skrze druhého člověka. Pochopila jsem, že nemá smysl hledat útočiště z vlastní osamělosti a nejistoty u někoho jiného.
Ingmar už v mém životě neexistoval ve stejném smyslu jako dřív. To byl fakt, který se nedal ničím změnit. Měla jsem však stále sebe, svou vlastní osobnost a vše, co ve mně chtělo dál, co se chtělo vyvíjet.

Snadněji se mi navazoval kontakt s lidmi. Získala jsem si respekt, protože teď jsem byla nezávislá a přestala jsem tíhnout k houfu. Mé vlastní štěstí nebylo odvislé od jiných.
Zmizely už mé podmínky a požadavky, jací musí být ti, co mi mají dát pocit bezpečí. Ne úplně a ne navždycky. Ale do starého způsobu nazírání jsem už nikdy neupadla.

  • O destrukčním vlivu okolí a rozhodnutí s ním skoncovat
Strávila jsem v životě spoustu hodin tím, že jsem dělala to, co jsem se domnívala, že ode mne ostatní vyžadují. Obavy, abych někoho neurazila, hrůza z autorit, touha po lásce mě nejednou vmanévrovaly do krajně beznadějných situací. Úplně jsem potlačila svou vůli a chuť a ve snaze se zavděčit druhým jsem dělala, co se ode mne čekalo.

Je to dobrý pocit, když se člověk oprostí od přání žít tak, jak si přeje okolí. Když lépe pozná sám sebe a porozumí důvodům svých potřeb. když vidí jasněji motivaci druhých lidí a pozná v ní své vlastní obavy a nejistotu.

Přišla jsem na to, že jsem byla vychovávána v takovou osobu, jakou mě chtěli mít druzí - abych se jim líbila a má existence aby jim nepůsobila potíže.
Ta osoba - to jsem však vůbec nebyla já.

Myslím, že když jsem začala být sama sebou, měla jsem mnohem víc co dát.
Život se pro mě stal bohatší.
Všechno to zlé svědomí kvůli věcem, které nejsou důležité a které stojí v cestě tomu, v co opravdu věřím, se snažím eliminovat.

Rozhlas, televize, film, knihy, časopisy - to všechno nám neustále sugeruje, jaká by láska měla být. takže si nakonec netroufáme spoléhat na vlastní cit.

Některé ženy by byly nepochybně šťastnější, kdyby žily samy. Jenže mají pocit, musí někoho mít a dokázat tak, že mají svou cenu.
Jestliže se cítí osamělé, pochází jejich osamělost zčásti i z vědomí, že jejich životu něco chybí, protože okolí na ně pohlíží, jakoby hrály špatnou roli: nenašly partnera, nežijí ve dvou.
Myslím, že někdy je snazší se ráno probudit s pocitem samoty, když opravdu jsem sama, než se probudit vedle někoho a cítit se osamělá.


Žít v nejistotě je zlé a obtížné. Teď je to však už snazší když ji přijímám jako součást své životní zkušenosti. A žiji s nejistotou, nikoliv vzdor jí.

Věřím, že 2 lidé spolu mohou růst, vyvíjet se 1 vedle druhého a dávat si vzájemně radost. Aniž se 1 musí podrobit, aby si 2. zachoval svou sílu. Dovolit druhému být je asi také součást lidského zrání. A dovolit být sobě, co jsem.

Krásnej závěr, že..
A proč to hodnotím mimo jiné jako zdokumentování individuačního procesu? Jsou zde oba principiální aspekty:
- na jedné straně vnitřní , subjektivní proces integrace,
- na druhé straně objektivní vztahový proces.

pondělí 16. srpna 2010

Beletrie: Dívka, která si hrála s ohněm

Autor: Stieg Larsson

Detektivní román

Mezi předchozím prvním, a tímto druhým dílem trilogie udělala postava jednoho z hrdinů, hackerky Liz Salanderové obrovský vývoj: transformaci z člověka z masa a kostí v křížence Strážce vesmíru s Pokémonem ve variantě pro dospělé.

Je to detektivka, takže nemůžu prozradit spoustu věcí, proto jen jeden z Liziných vrcholných kousků: Liz, s prostřelenou hlavou, se vlastními silami vyhrabe z hrobu!?! A samozřejmě překoná jiná monstra...

Proč mi to autor poté, co jsem se prokousala 500 stránkami udělal, aby to celé takhle shodil? Že by potřeba věnovat hrdince další díl? Nebo jen ztráta soudnosti? To už nám autor nepoví.

neděle 8. srpna 2010

Beletrie: V pavučině vztahů

Autorka: Joy Fieldingová

Moje první Fieldingová, a zrovna se dost povedla.

Knížka má tu výhodu, že je strhující od začátku. Čtenář se nemusí prokusovat nudným začátkem, uváděním do děje, protože je v ději rovnou.

Hlavní hrdinka, sloupkařka Charlotte Webbová je zpočátku vykreslená jako trošku namachrovanější mladá matka, která všechno ví nejlíp, na všechno má rychle nejmoudřejší řešení, je zvyklá na pozornosti od mužů. No, uvidíme, jak se v příběhu její postava vyvine.

Charlotte je vyzvaná mladou ženou, odsouzenou na doživotí za účast na vraždách několika dětí, aby sepsala její příběh. Potřeba se blýsknout jí nedá, takže přes varování nabídku neodmítne a komunikuje s vězeňkyní.

Před čtenářem se odkrývají dětské příběhy obou žen. Autorka nezapře zájem o psychologii, působení (anebo naopak absenci) rodičů na děti, popisuje názorně deformaci způsobenou přehnanou přísností a chladností (event. absencí rodiče) a různé způsoby, jak si toto zacházení lidé různého založení v dospělosti kompenzují. Ačkoli se jedná o sourozence, na tento tlak reaguje každé dítě, potažmo dospělý, jinak. Autorka klade otázku, čím je tato odlišnost u lidí stejných rodičů a ze stejného prostředí zapříčiněna, ale odpověď ani prostřednictvím postav nepodává.

Druhá polovina knihy však na úkor autenticity příběhu připomíná příručky typu Jak rychle... (nabýt sebevědomí apod.). Postavy zkrátka promlouvají "jako kniha", ale nepříliš erudovaného autora, spíš někoho, kdo se naučil papouškovat.

Autorka v závěru provede veletoč s hlavními postavami, kdo byl hrdinkou považován a popsán jako holoubek, z toho se vyklube zvrhlík a naopak. Ani hlavní hrdinka nezůstane ušetřena, v závěru zjistí, že byla dokonale manipulována - původní malý machřík trošku pohoří.

Knížku můžu doporučit. Holkám. Muže nechci diskriminovat, ale mám pocit, že by je to asi nebavilo.

pondělí 16. listopadu 2009

Beletrie: Muži, kteří nenávidí ženy

Autor knihy: Stieg Larsson

Detektivní román

Novinář odsouzený za zveřejnění neověřených informací, Mikael Blomkvist, se smluvně zaváže k pátrání ve starém kriminálním případu: vnučka jednoho průmyslníka zmizela před 40 lety. Blomkvist se seznámil se svéhlavou Lisbeth Salanderovou, dvacetiletou nepřekonatelnou hackerkou, která se stane pro jeho pátrání nepostradatelnou. Společně rozkryjí temnou a krvavou rodinnou historii.

Detektivka o 500 stranách je poutavá, čtenář se od ní nerad odtrhává a rychle se k ní vrací. Najdou se napínavá místa, hrdinové jsou v nebezpečí, takže podmínky pro detektivku jsou splněné.

Název mi podsunul, že půjde o román s psychologicky plasticky vykreslenými postavami - není a toto je slabé místo knihy. Postavy jsou emočně ploché, jejich charaktery se odhadují téměř výhradně z jejich skutků. Někdy to působí dojmem, že před sebou nemáme lidi, ale roboty. Zejména v postavě hackerky Lisbet, která je nepřekonatelná ve svém oboru, nedělá v práci chyby - a naopak si zásadně neví rady sama se sebou. Totéž platí o hlavní postavě Blomkvista, který 100% chrání zdroje, nikdy neporušuje smlouvy, zásadně plní sliby... kdyby postavy pátračů neměly alespoň zdravou chuť na sex, měli bychom před sebou nějaká "charakterová monstra".

Vesměs to na mě působilo dojmem, že autor, než se pustil do psaní, si udělal nějakého "pavouka" - kdo s kým kdy kde a proč, a potom to lepil příběhem dohromady, ale na emoce postav mu nezbyly síly nebo čas, pokud jim vůbec kdy ve svém životě věnoval pozornost.

Až na samém závěru knihy mě autor přesvědčil, že žil mezi lidmi, protože závěrečná scéna v knize je konečně autenticky lidská, a přesto, že je pro knihu naprosto netypická, se mi nejvíc líbila, a proto jsem se rozhodla si ji sem přepsat:

Mezi svátky se Lisbeth Salanderová doslova odpojila od okolního světa. Nebrala telefon a ani nezapnula počítač. Dva dny strávila praním, drhnutím a uklízením svého bytu. Rok staré papírové krabice od pizzy a noviny svázala do balíků a vyhodila. Současně vynesla ven šest černých pytlů na odpadky a asi dvacet tašek s časopisy. Zjevně se rozhodla začít nový život. Chtěla si koupit nový byt - až přijde něco vhodného - , ale do té doby bude její starý domov zářit čistotou jako nikdy předtím.

Poté seděla jako ochromená a přemýšlela. Za celý svůj život necítila takovou touhu. Chtěla, aby u ní zaklepal Mikael Blomkvist, a... a co pak? Aby ji zvedl do náruče? Aby ji vášnivě odnesl do ložnice a strhal z ní šaty? Ne, vlastně chtěla jen jeho společnost. Chtěla slyšet, jak říká, že ji má rád takovou, jaká je. Že má své zvláštní místo v jeho světě i životě. Chtěla od něj nějaké gesto lásky, nikoli pouze přátelství a kamarádství. "Začíná mi hrabat," pomyslela si.

Měla pochybnosti o sobě samé. Mikael Blomkvist žil ve světě obydleném lidmi s úctyhodným povoláním, spořádaným životem a spoustou jiných kladů. Jeho známí dělali zajímavé věci, objevovali se v televizi a vytvářeli novinové rubriky. "K čemu bych ti byla já?," Největší hrůzou Lisbeth Salanderové, tak velikou a temnou, že téměř nabývala fobických proporcí, bylo to, že by se lidé vysmáli jejím citům. A najednou cítila, jak se veškerá její obtížně vykonstruovaná sebedůvěra hroutí.

Pak se rozhodla. Několik hodin mobilizovala síly nezbytné k tomu, a by za ním zašla a pověděla mu, co cítí. Všechno ostatní bylo nesnesitelné.

Potřebovala nějakou záminku, aby u něj mohla jen tak zaklepat na dveře. Nedala mu žádný vánoční dárek, ale věděla, co koupí. Ve vetešnictví viděla sérii plechových reklamních cedulí z padesátých let s postavami vytlačenými do reliéfu. Na jedné z nich byl Elvis Presley s kytarou na boku a bublinou s textem Heartbreak Hotel. Neměla nejmenší smysl pro zařizování interiéru, ale přesto věděla, že se cedule bude báječně vyjímat v chatě na Sandhamu. Stála sedm set osmdesát korun a Lisbeth ji z principu usmlouvala na sedm set. Zabalený dárek vzala do podpaží a vydala se do jeho bytu na Bellmanově ulici.

Na Rohové ulici vrhla pohled na Kaffeebar a najednou uviděla Mikaela Blomkvista, jak vychází ven s Erikou Bergerovou v závěsu. Něco jí řekl, Erika se rozesmála, vzala ho kolem pasu a políbila ho na tvář. Řeč jejich těla nebylo možné interpretovat mylně - bylo zjevné, co mají v úmyslu.

Bolest byla tak náhlá a strašná, že se Lisbeth zarazila uprostřed kroku a nebyla schopná pohybu. Jedna její část chtěla běžet za nimi. Chtěla vyndat plechovou ceduli a použít ji k tomu, aby Erice Bergerové uřízla hlavu. Neudělala nic, ale hlavou se jí honily podobné myšlenky. Nakonec se uklidnila.

"Salanderová, jsi trapná kráva," řekla si nahlas. Otočila se na podpatku a vrátila se do svého uklizeného bytu. Když míjela Zindenkdamm, začalo sněžit. Elvise nacpala do kontejneru na odpadky.