Multikino, listopad 2012
Po úvodních akčních scénách, kdy se Bond snaží dostihnout protivníka na motorce na střechách arabského bazaru, a potom na střeše vagonu jedoucího vlaku, než je (do té doby neškrábnut) zlikvidován vlastní posilou, jsem se obávala, že v duchu těchto akcí se bude odehrávat celý film.
Naštěstí potom těchto akcí hodně ubyde, a rozvine se příběh. Příběh, kde hlavním protivníkem bude bývalý agent z vlastních řad, nad nímž kdysi šéfka zlomila hůl výměnou za jiné agenty. Vytrpěl si svoje, takže pro rafinovanou pomstu "matce" motiv jako hrom.
S Bondem se pak v honbě za nepřítelem podívá divák přes půl světa - Šanghaj, Macao, Skotsko. Pěkné jsou scény z asijského kasina, a proti tomu postavené scény z opuštěného skotského venkovského sídla. Filmaři velmi pěkně vizuelně vystihli náladu míst: v kasinu to dýchá luxusem, ovšem s nezbytnými východoasijskými doplňky interiérů. Nebo Skyfall, Bondovo sídlo z dětství, kam doveze ukrýt šéfku ve starém bonďáckém střílecím superauťáku. Opuštěné sídlo vyzařuje tajemno, důstojnost, uprostřed nevlídného prosředí mlhou zahalených vřesovišť, kde věrohodně nebe padá... Naopak starý auťák z filmů z šedesátých let osvěžuje atmosféru a diváci na něj velmi pozitivně reagují. Je tak pěkně nastíněn "návrat ke kořenům".
Bohužel film šetří "živočišnými" scénami, jediná nadějná ve sprše končí pouhou líbačkou, to mě trošku zamrzelo :-).
Je to taková polopohádka, o které se z ani se nedá říct, že by byla pro dospělé, naopak - asi se počítá, že na film budou chodit rodiče s dětmi. Jen je v té polopohádce trochu dost mrtvejch (to je však jen decentně naznačeno), navíc jsou především na té druhé straně, takže v případě tohoto filmu zabíjení asi s nikým nepohne.
Když to shrnu: Je to povedený :-)
neděle 11. listopadu 2012
Divadlo: Ostatní světy
Divadlo ABC, listopad 2012
Hru Ostatní světy bych charakterizovala asi jako rodinné drama o netradičním trojúhelníku hlavních postav: Matka, její vlastní dcera, a nevlastní, adoptovaná dcera. Jejich vzájemné vztahy poznamenalo mnoho antipatií, a do zralého věku si odnesly křivdy. Ač jde o křivdy staré, jejich současný život a postoje jsou jimi trvale poznamenány.
Nevlídná, náročná matka, "vykuchaná treska", která má ještě ve stáří pro svou vlastní dceru jen nároky, protežuje dceru, kterou adoptovala. Vlastní dceři to dává stále pocítit, stále je srovnává, ze srovnání vlastní dcera vychází vždy hůře. Vymodelovala tak osobnost citově otupělou, která jde od jednoho chlapa k druhému.
Dcera adoptovaná pociťuje nedostatek z důvodu neznalosti svého původu, o němž jí nevlastní rodiče nechtěli nic konkrétního říci. Ke komplexům obou dcer by nemuselo dojít, kdyby jejich matka žila svůj život důstojně a zdravě sebevědomě, neobelhávala své dcery ohledně svého vztahu k manželovi, a zejména sebe. Skrytě nenáviděla svého agresivního muže, a adoptovala proto dítě, které s ním nemělo nic společného, a které má v proto budoucnu raději než své vlastní. Matčiny komplexy a chyby tak odnáší celý život její vlastní dcera, do ní se vtisknou, její vynucený vzdor pak určuje její životní postoje.
K tomu ve hře nastupují osobní dramata dalších postav, které mají s rodinou nějaké vztahy. Příběh ze současnosti se navíc prolíná s tragédií původních obyvatel domu.
V tomto dramatu střídá jedna emotivní scéna druhou. Herecké výkony (Dana Syslová, Evellyn Pacoláková, Dana Batulková, Stanislava Jachnická, Veronika Gajerová, Aleš Procházka) jsou bezvadné.
Proč název Ostatní světy? Jak se divák dozvídá od jedné z postav, jde o světy, které nejsou na první pohled vidět...
Ostatní světy jsou tedy velmi dobrým dramatem, s výraznou, ale hlavně dobře "odůvodněnou" psychologií postav, jejich životních postojů a míst, kam je ty postoje zavedou.
Hru Ostatní světy bych charakterizovala asi jako rodinné drama o netradičním trojúhelníku hlavních postav: Matka, její vlastní dcera, a nevlastní, adoptovaná dcera. Jejich vzájemné vztahy poznamenalo mnoho antipatií, a do zralého věku si odnesly křivdy. Ač jde o křivdy staré, jejich současný život a postoje jsou jimi trvale poznamenány.
Nevlídná, náročná matka, "vykuchaná treska", která má ještě ve stáří pro svou vlastní dceru jen nároky, protežuje dceru, kterou adoptovala. Vlastní dceři to dává stále pocítit, stále je srovnává, ze srovnání vlastní dcera vychází vždy hůře. Vymodelovala tak osobnost citově otupělou, která jde od jednoho chlapa k druhému.
Dcera adoptovaná pociťuje nedostatek z důvodu neznalosti svého původu, o němž jí nevlastní rodiče nechtěli nic konkrétního říci. Ke komplexům obou dcer by nemuselo dojít, kdyby jejich matka žila svůj život důstojně a zdravě sebevědomě, neobelhávala své dcery ohledně svého vztahu k manželovi, a zejména sebe. Skrytě nenáviděla svého agresivního muže, a adoptovala proto dítě, které s ním nemělo nic společného, a které má v proto budoucnu raději než své vlastní. Matčiny komplexy a chyby tak odnáší celý život její vlastní dcera, do ní se vtisknou, její vynucený vzdor pak určuje její životní postoje.
K tomu ve hře nastupují osobní dramata dalších postav, které mají s rodinou nějaké vztahy. Příběh ze současnosti se navíc prolíná s tragédií původních obyvatel domu.
V tomto dramatu střídá jedna emotivní scéna druhou. Herecké výkony (Dana Syslová, Evellyn Pacoláková, Dana Batulková, Stanislava Jachnická, Veronika Gajerová, Aleš Procházka) jsou bezvadné.
Proč název Ostatní světy? Jak se divák dozvídá od jedné z postav, jde o světy, které nejsou na první pohled vidět...
Ostatní světy jsou tedy velmi dobrým dramatem, s výraznou, ale hlavně dobře "odůvodněnou" psychologií postav, jejich životních postojů a míst, kam je ty postoje zavedou.
úterý 6. listopadu 2012
Film: Druhá šance
Film Druhá šance (USA, 2012) s Meryl Streep a Tommy Lee Jonesem je dobrou sondou do uhasínajícího manželského vztahu.
Kay (M. Streep) se po 30ti letém manželství s Arnoldem (T.L.J.) cíti v tomto vztahu oprávněně poněkud opomíjená, zatímco Arnold je se stavem věcí spokojen. Kay plní funkci klasické manželky, která vaří večeře, připravuje snídaně, uklízí, chodí do práce - a pro manžela se stala něčím, co připomíná kus domácího inventáře, který, pokud dobře funguje, není třeba brát ani na vědomi. Má-li takový kus inventáře narozeniny, vhodným dárkem je třeba bojler.
Kay deptá zvyšující se nedostatek sdílnosti a intimity ve vztahu. Rozhodne se o ně bojovat. Přihlásí pár k manželskému poradci doktoru Feldovi (Steve Carell). Kay do toho dává vše: manželská poradna je v jiném státě, na úhradu pobytu a použije veškeré své úspory. Reakce Arnolda je samozřejmě typická: nikam jet nechce, manželství je v pořádku, nikdo mu nebude dávat rady, nikomu se nebude svěřovat. V tomto duchu se pak táhne začátek pobytu a konzultací. Jsou to výborné scény, výborně napsané, výborně zahrané, a to všemi třemi aktéry. Všichni jsou velmi přesvědčiví ve svých úlohách, ale zmínit musím S. Carella v roli psychologa, který zvládl herecky docela obtížné situace, kdy musel páru klást otázky hodně na tělo, a přitom se nedostal do mentorské, anebo odtažitě vědecké polohy. Zrovna tak Tommy Lee Jones ve své roli odmítavého, načuřeného chlapa. O M. Streep se ví, že zahraje všechno, takže u ní to až tak nepřekvapí.
Film má kvalitu velmi autentické výpovědi, kdy do poslední chvíle divák neví, jak to vlastně s párem dopadne. A nejlíp udělá ten, kdo s úderem titulků odejde - neboť scéna, která jde do titulků, shodí celý předchozí vystavěný dojem a udělá z toho limonádu. No - prostě Amerika, musíme to tak brát, a nenechme se tím odradit od záměru podívat se na velmi dobrý film.
A co na to ostatní diváci? "Je vidět, že stačej 3 herci, aby se dal natočit dobrej film. Když je dobrej scénář".
P.S. Psychologovi dr. Feldovi dali garderobiéři super styl formálně odlehčených obleků, se kterým perfektně ladily ty jeho pletené kravaty. Ty se jim fakt povedly.
Kay (M. Streep) se po 30ti letém manželství s Arnoldem (T.L.J.) cíti v tomto vztahu oprávněně poněkud opomíjená, zatímco Arnold je se stavem věcí spokojen. Kay plní funkci klasické manželky, která vaří večeře, připravuje snídaně, uklízí, chodí do práce - a pro manžela se stala něčím, co připomíná kus domácího inventáře, který, pokud dobře funguje, není třeba brát ani na vědomi. Má-li takový kus inventáře narozeniny, vhodným dárkem je třeba bojler.
Kay deptá zvyšující se nedostatek sdílnosti a intimity ve vztahu. Rozhodne se o ně bojovat. Přihlásí pár k manželskému poradci doktoru Feldovi (Steve Carell). Kay do toho dává vše: manželská poradna je v jiném státě, na úhradu pobytu a použije veškeré své úspory. Reakce Arnolda je samozřejmě typická: nikam jet nechce, manželství je v pořádku, nikdo mu nebude dávat rady, nikomu se nebude svěřovat. V tomto duchu se pak táhne začátek pobytu a konzultací. Jsou to výborné scény, výborně napsané, výborně zahrané, a to všemi třemi aktéry. Všichni jsou velmi přesvědčiví ve svých úlohách, ale zmínit musím S. Carella v roli psychologa, který zvládl herecky docela obtížné situace, kdy musel páru klást otázky hodně na tělo, a přitom se nedostal do mentorské, anebo odtažitě vědecké polohy. Zrovna tak Tommy Lee Jones ve své roli odmítavého, načuřeného chlapa. O M. Streep se ví, že zahraje všechno, takže u ní to až tak nepřekvapí.
Film má kvalitu velmi autentické výpovědi, kdy do poslední chvíle divák neví, jak to vlastně s párem dopadne. A nejlíp udělá ten, kdo s úderem titulků odejde - neboť scéna, která jde do titulků, shodí celý předchozí vystavěný dojem a udělá z toho limonádu. No - prostě Amerika, musíme to tak brát, a nenechme se tím odradit od záměru podívat se na velmi dobrý film.
A co na to ostatní diváci? "Je vidět, že stačej 3 herci, aby se dal natočit dobrej film. Když je dobrej scénář".
P.S. Psychologovi dr. Feldovi dali garderobiéři super styl formálně odlehčených obleků, se kterým perfektně ladily ty jeho pletené kravaty. Ty se jim fakt povedly.
neděle 4. listopadu 2012
Divadlo: Hra vášní
Divadlo Rokoko, říjen 2012
Název představení Hra vášní nevystihuje přesně jeho podstatu, ale doba na něm strávená rozhodně není promrhaným časem. Je poměrně zdařilou sondou do dalšího vývoje letitého manželského vztahu, který naruší mladá milenka.
Manželský pár hrají Dana Syslová a Oldřich Vízner. Role sedne zejména paní Syslové, která působí ve všech scénách naprosto přesvědčivě. Příležitost ukázat se v roli milenky dostala Máša Málková, jejíž velmi časté přeřeky působily velmi rušivě, a někdy rozházely i ostatní aktéry. Velmi slabé místo.
Výborným nápadem bylo zosobnit svědomí, nebo druhé já (jak kdo chce), s nímž hlavní protagonisté vedou "vnitřní rozhovor". Toto druhé já hrají Dana Batulková a Otakar Brousek ml. Vnitřní rozhovory, které vedou manželé, jsou nejzajímavějšími místy hry. Je v nich krásně vyjádřeno, jak lidé komunikují navenek, a jak věci jinak sami prožívají, jak se snaží zachovat vnější tvář, zatímco vnitřeně jsou rozrušení, naštvaní, zranění... Ta snaha být navenek kontrolovaný, avšak vevnitř se to bouří... Tyto rozhovory, v nichž Batulková s Brouskem perfektně přispívají k oživení, celé představení zvedají, odlehčují, semtam přidají trošku situačního komična.
Při tom všem nedoporučuji ke hře přistupovat jako ke komedii. Na to je příliš realistická. Hádejte, kdo z těch tří si nakonec sbalí kufry.
Název představení Hra vášní nevystihuje přesně jeho podstatu, ale doba na něm strávená rozhodně není promrhaným časem. Je poměrně zdařilou sondou do dalšího vývoje letitého manželského vztahu, který naruší mladá milenka.
Manželský pár hrají Dana Syslová a Oldřich Vízner. Role sedne zejména paní Syslové, která působí ve všech scénách naprosto přesvědčivě. Příležitost ukázat se v roli milenky dostala Máša Málková, jejíž velmi časté přeřeky působily velmi rušivě, a někdy rozházely i ostatní aktéry. Velmi slabé místo.
Výborným nápadem bylo zosobnit svědomí, nebo druhé já (jak kdo chce), s nímž hlavní protagonisté vedou "vnitřní rozhovor". Toto druhé já hrají Dana Batulková a Otakar Brousek ml. Vnitřní rozhovory, které vedou manželé, jsou nejzajímavějšími místy hry. Je v nich krásně vyjádřeno, jak lidé komunikují navenek, a jak věci jinak sami prožívají, jak se snaží zachovat vnější tvář, zatímco vnitřeně jsou rozrušení, naštvaní, zranění... Ta snaha být navenek kontrolovaný, avšak vevnitř se to bouří... Tyto rozhovory, v nichž Batulková s Brouskem perfektně přispívají k oživení, celé představení zvedají, odlehčují, semtam přidají trošku situačního komična.
Při tom všem nedoporučuji ke hře přistupovat jako ke komedii. Na to je příliš realistická. Hádejte, kdo z těch tří si nakonec sbalí kufry.
Beletrie: Kabinet
Autorka: Rikki Ducornet
Kabinet není až tak úplně výstižným názvem pro románek Rikki Ducornet, který americká spisovatelka loni vydala pod původním názvem Netsuke*.
Je to románek o sexuální posedlosti, která je nejen sebedestruktivní, ale bohužel ničící i téměř všechny, kteří se dostanou do její blízkosti. Román je psaný poměrně dramatickým jazykem, stylem vyjadřování a obsahem (nebo možná lépe popisem některých scén) odpovídá spíš mužskému způsobu vyjadřování, takže jsem se domnívala, že autor je muž, z čehož mě vyvedl až doslov překladatele.
Hlavní postavou je psychiatr, který některé své pacienty využívá k tomu, aby se s nimi vyřádil. Jeho manželka s japonskými kořeny, jemná, manželem věčně podváděná a obelhávaná umělkyně, mu přestává stačit, manželství dostává trhliny, vše směřuje k tragickému finále.
Kabinet není zrovna dílkem, které bych chtěla mít v knihovně, ale je varující: obsahuje vývoj dramaticky sebezničující, gradující posedlosti, navíc v kombinaci s osobou, která by měla ostatním pomáhat, a ne je zneužívat, s následnou tragédií dalších osob, relativně nevinných, zneužitých.
* Kdo bude číst až do konce, dozví se, co jsou to ty "netsuke" a hlavně, kde se vzaly.
Kabinet není až tak úplně výstižným názvem pro románek Rikki Ducornet, který americká spisovatelka loni vydala pod původním názvem Netsuke*.
Je to románek o sexuální posedlosti, která je nejen sebedestruktivní, ale bohužel ničící i téměř všechny, kteří se dostanou do její blízkosti. Román je psaný poměrně dramatickým jazykem, stylem vyjadřování a obsahem (nebo možná lépe popisem některých scén) odpovídá spíš mužskému způsobu vyjadřování, takže jsem se domnívala, že autor je muž, z čehož mě vyvedl až doslov překladatele.
Hlavní postavou je psychiatr, který některé své pacienty využívá k tomu, aby se s nimi vyřádil. Jeho manželka s japonskými kořeny, jemná, manželem věčně podváděná a obelhávaná umělkyně, mu přestává stačit, manželství dostává trhliny, vše směřuje k tragickému finále.
Kabinet není zrovna dílkem, které bych chtěla mít v knihovně, ale je varující: obsahuje vývoj dramaticky sebezničující, gradující posedlosti, navíc v kombinaci s osobou, která by měla ostatním pomáhat, a ne je zneužívat, s následnou tragédií dalších osob, relativně nevinných, zneužitých.
* Kdo bude číst až do konce, dozví se, co jsou to ty "netsuke" a hlavně, kde se vzaly.
čtvrtek 18. října 2012
Divadlo: Edith a Marlene
Divadlo pod Palmovkou, říjen 2012
Slavné písně Edith Piaf a Marlene Dietrich provázejí diváky životním příběhem prvně jmenované.
Toto představení patří k těm zážitkům, které nečekaně předčí očekávání. Zásluhu na tom měla zejména představitelka Edith Piaf, Hana Seidlová. Herečka, která skutečně umí zpívat, podle mého názoru svým podáním známých šansonů předčila předchozí známá podání starších českých interpretek. Příjemné je též slyšet známé písně jinak česky natextované, a také velmi povedeně.
Poměrně silný životní příběh zprostředkuje divákům silný, místy dojemný, umělecký zážitek.
Slavné písně Edith Piaf a Marlene Dietrich provázejí diváky životním příběhem prvně jmenované.
Toto představení patří k těm zážitkům, které nečekaně předčí očekávání. Zásluhu na tom měla zejména představitelka Edith Piaf, Hana Seidlová. Herečka, která skutečně umí zpívat, podle mého názoru svým podáním známých šansonů předčila předchozí známá podání starších českých interpretek. Příjemné je též slyšet známé písně jinak česky natextované, a také velmi povedeně.
Poměrně silný životní příběh zprostředkuje divákům silný, místy dojemný, umělecký zážitek.
úterý 2. října 2012
Divadlo: Dobře rozehraná partie
Divadlo ABC, říjen 2012
Skvělá komedie, zábavná od začátku do konce.
Jan Vlasák v hlavní roli kusu Dobře rozehraná partie perfektně vystřihl typ, se kterým se jistě každý člověk během svého života setkal - arogantního cholerika, se kterým nikdo nevydrží, protože umí lidi kolem sebe jen ponižovat a zesměšňovat, ke všemu velmi temperamentně, takže decimuje každého, kdo se mu nachomýtne do cesty. Na tom by samosebou nebylo moc veselého, ale Jan Vlasák to předvádí s takovou bravurou, že je zkrátka parádní zábava jeho herecký koncert jako divák pozorovat. Mít takového Freda delší dobu ve své blízkosti v reálu by samozřejmě žádná sranda nebyla.
Fred je asi sedmdesátiletý vdovec, jehož jedinou činností je jednou týdně partie šachu s kamarádem veteránem. Nic jiného fakt nedělá, tedy ani si neuklízí. Má ale starostlivého syna, který se na ten rozklad nemůže dívat a opakovaně se mu snaží najít pomocnice do domácnosti. Tyto ženy však mají ve své funkci jen zanedbatelnou životnost: přijdou jako životné dvacítky, a do týdne odcházejí jako zdecimované trosky.
V případě jedné hospodyně však padne kosa na kámen, a protiva Fred je zkrocen. Proměna je však samozřejmě jen vůči krotitelce, syna Leonarda stále zesměšňuje, a nad šachovým přítelem, který nepobral příliš temperamentu, se dál povyšuje.
Nemůžu příliš prozrazovat podrobnosti z děje, ale dá se napsat, že u této komedie všechno "sedí". Scéna je tak zaranžovaná, že si divák si připadá, jako by skutečně byl s Fredem v jeho zaneřáděném bytě. Přispívá k tomu i "domácká" útulnost divadla a sálu, laděného do útulně zemitých barev, zeleného plyše v kombinaci s dřevní hnědou. Iluze domácího interiéru je prostě taková jako živá.
Výtečný je výkon pana Štěpánka v roli druhého děduly, už trochu senilního, zpomaleného a nahluchlého pána.
Za zmínku stojí i trik hospodyně, kterou hraje Jitka Smutná, jak zkrotit starého protivu: ona v té hře říká, že mu postavila zeď, a myslí tím neústupnost a sebeprosazování stejnou měrou. Bohužel tento trik ale vůbec není pro každého: jemná, poddajná osobnost, méně energická, ze své podstaty nemůže odolávat tlaku takového buldozera.
Jan Vlasák, Petr Štěpánek a Jitka Smutná předkládají divákům jednu komickou situaci za druhou, a pro perfektní zábavu, kombinovanou s výtečným odpozorováním reakcí různých typů osobností tak, jak se v životě fakt projevují, musím doporučit divákům všech věkových kategorií.
PS: Červené víno z litrové lahve z Kobylí v divadelním baru ale fakt doporučit nemůžu. Pověstný lák vod vokurek kyselých se narozdíl od něj dá alespoň trochu pít :-)
Skvělá komedie, zábavná od začátku do konce.
Jan Vlasák v hlavní roli kusu Dobře rozehraná partie perfektně vystřihl typ, se kterým se jistě každý člověk během svého života setkal - arogantního cholerika, se kterým nikdo nevydrží, protože umí lidi kolem sebe jen ponižovat a zesměšňovat, ke všemu velmi temperamentně, takže decimuje každého, kdo se mu nachomýtne do cesty. Na tom by samosebou nebylo moc veselého, ale Jan Vlasák to předvádí s takovou bravurou, že je zkrátka parádní zábava jeho herecký koncert jako divák pozorovat. Mít takového Freda delší dobu ve své blízkosti v reálu by samozřejmě žádná sranda nebyla.
Fred je asi sedmdesátiletý vdovec, jehož jedinou činností je jednou týdně partie šachu s kamarádem veteránem. Nic jiného fakt nedělá, tedy ani si neuklízí. Má ale starostlivého syna, který se na ten rozklad nemůže dívat a opakovaně se mu snaží najít pomocnice do domácnosti. Tyto ženy však mají ve své funkci jen zanedbatelnou životnost: přijdou jako životné dvacítky, a do týdne odcházejí jako zdecimované trosky.
V případě jedné hospodyně však padne kosa na kámen, a protiva Fred je zkrocen. Proměna je však samozřejmě jen vůči krotitelce, syna Leonarda stále zesměšňuje, a nad šachovým přítelem, který nepobral příliš temperamentu, se dál povyšuje.
Nemůžu příliš prozrazovat podrobnosti z děje, ale dá se napsat, že u této komedie všechno "sedí". Scéna je tak zaranžovaná, že si divák si připadá, jako by skutečně byl s Fredem v jeho zaneřáděném bytě. Přispívá k tomu i "domácká" útulnost divadla a sálu, laděného do útulně zemitých barev, zeleného plyše v kombinaci s dřevní hnědou. Iluze domácího interiéru je prostě taková jako živá.
Výtečný je výkon pana Štěpánka v roli druhého děduly, už trochu senilního, zpomaleného a nahluchlého pána.
Za zmínku stojí i trik hospodyně, kterou hraje Jitka Smutná, jak zkrotit starého protivu: ona v té hře říká, že mu postavila zeď, a myslí tím neústupnost a sebeprosazování stejnou měrou. Bohužel tento trik ale vůbec není pro každého: jemná, poddajná osobnost, méně energická, ze své podstaty nemůže odolávat tlaku takového buldozera.
Jan Vlasák, Petr Štěpánek a Jitka Smutná předkládají divákům jednu komickou situaci za druhou, a pro perfektní zábavu, kombinovanou s výtečným odpozorováním reakcí různých typů osobností tak, jak se v životě fakt projevují, musím doporučit divákům všech věkových kategorií.
PS: Červené víno z litrové lahve z Kobylí v divadelním baru ale fakt doporučit nemůžu. Pověstný lák vod vokurek kyselých se narozdíl od něj dá alespoň trochu pít :-)
neděle 30. září 2012
Beletrie: Nevinný
Autor: Ian McEwan
"Nevinný" je čtivým příběhem Brita v tajných službách v prostředí poválečného, ještě nerozděleného Berlína.
Nesmělý 25-letý technik Leonard přijel do Berlína, aby se podílel na ambiciózní britsko-americké akci, která spočívala ve vykopání tunelu do ruské zóny k odposlouchávání a zachycování šifrovaných zpráv. Inspirováno skutečným projektem, který byl po realizaci vyzrazen.
Leonard si všímá rozdílu mezi upjatými Brity, a spontánními Američany při práci na společném projektu, a poprvé, daleko od své rodiny, má příležitost začít vážný vztah. Náhoda mu přihraje mladou rozvedenou berlínskou ženu. Její bývalý manžel je zdrojem potíží, ale též eskalace příběhu, který ve své druhé polovině nabírá téměř detektivní podoby. Strhujícím způsobem autor popisuje jednání ústředního hrdiny, kdy ztratil pevnou půdu pod nohama a začal jednat iracionálně a vršit jednu taktickou chybu za druhou.
Příběh stojí za přečtení pro prostředí poválečného Berlína, dramatičnost a určitou tragikomičnost, které jsou tak šikovně namíchány, že čtenáře chytnou a nepustí.
"Nevinný" je čtivým příběhem Brita v tajných službách v prostředí poválečného, ještě nerozděleného Berlína.
Nesmělý 25-letý technik Leonard přijel do Berlína, aby se podílel na ambiciózní britsko-americké akci, která spočívala ve vykopání tunelu do ruské zóny k odposlouchávání a zachycování šifrovaných zpráv. Inspirováno skutečným projektem, který byl po realizaci vyzrazen.
Leonard si všímá rozdílu mezi upjatými Brity, a spontánními Američany při práci na společném projektu, a poprvé, daleko od své rodiny, má příležitost začít vážný vztah. Náhoda mu přihraje mladou rozvedenou berlínskou ženu. Její bývalý manžel je zdrojem potíží, ale též eskalace příběhu, který ve své druhé polovině nabírá téměř detektivní podoby. Strhujícím způsobem autor popisuje jednání ústředního hrdiny, kdy ztratil pevnou půdu pod nohama a začal jednat iracionálně a vršit jednu taktickou chybu za druhou.
Příběh stojí za přečtení pro prostředí poválečného Berlína, dramatičnost a určitou tragikomičnost, které jsou tak šikovně namíchány, že čtenáře chytnou a nepustí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
