Vnitřní hra tenisu

Autor: W. Timothy Gallwey

Motivační literatura

Knížka amerického  tenisového trenéra má podtitul "Mentální stránka vrcholového výkonu", a o tom především je. Dostala se mi do ruky celkem náhodou, protože tenistka zrovna nejsem, ale když jsem do ní nahlédla, už jsem ji nepustila. To, co v ní autor popisuje, se dá vztáhnout na poměrně široké spektrum činností, a to nejen při podání fyzického výkonu. Když si to tak člověk srovná, může mu to pomoci skoro ve všech situacích, na jejichž výsledku mu z nějakého důvodu hodně záleží, a hlodají v něm pochybnosti, jestli obstojí.

Autor studoval uznávané americké psychology 20.st. a v jeho metodologii Vnitřní hry tenisu se to dá vysledovat.

Gallwey si jako trenér i hráč všiml několika věcí:
a) když se hráč začne o moc snažit o výsledek, začne obvykle kazit,
b) žák, který dostává slovní instrukce, je není obvykle schopen přesně vykonat.

Nadměrné množství technických instrukcí nejenže narušuje potěšení ze hry, ale vyvolává v hráčích i nadměrnou sebekritiku. Ztráta důvěry ve svou schopnost učit se má potom za následek, že žák tenis jako takový vzdá dřív, než mu dá opravdovou šanci. Na sobě a na svých žácích Gallwey pozoroval, že při učení se tenisu a i při jeho hraní vedou lidé jakýsi vnitřní dialog. Část tohoto dialogu se zakládá na obavách a pochybnostech o sobě samém a vytváří pro výkon nepříznivé prostředí.

Ten hlas, který kritizuje a chce vše řídit, nazývá Gallwey ve své knize "První Já", a to, které má odehrát míč, "Druhé Já". Čím víc se důvěřuje Druhému Já, tím lépe se hraje. Bohužel První Já je velmi vynalézavé v tom, jak se prosadit.

Vnitřní hra tedy probíhá v mysli hráče a je namířena proti překážkám, jako výpadky koncentrace, nervozita, pochybnosti o sobě a sebeobviňování. Zde se hraje o překonání těch stavů mysli, které brání perfektnímu výkonu.

Podle autora je nejdůležitější dovedností, kterou hráč pomocí vnitřní hry získává, umění uvolněné koncentrace. Proč uvolněné? Protože tajemství, jak zvítězit prý spočívá v umění příliš se nesnažit. Hráč se má zaměřit na spontánní výkon, který přijde, je-li mysl klidná a zajedno s tělem, které samo nachází způsoby jak překonat vlastní meze.

Spolu s Komenským Gallwey konstatuje, že obrazy jsou lepší než slova, že je lepší ukázat než instruovat, ale jde i dál: že příliš pokynů je horší než žádné, a že vědomá snaha přináší často negativní výsledky. Jeho úvahy nad tím, co je vlastně špatného na snaze, a co znamená snažit se příliš, patří k nejzajímavějším momentům knížky:

"Vraťme se k našemu hráči. Jeho svaly jsou napjaté v přílišném úsilí, zasáhne míč a a míč letí do zadního plotu. "Ty břídile, ty se nikdy nenaučíš zahrát bekhend," nadává První  Já. Nadbytečným přemýšlením a přílišnou snahou vyvolalo První Já napětí a střet svalů v těle. Za chybu je odpovědné První Já, ale vinu svádí na Druhé Já, a pak  další kritikou  nabourává svou vlastní důvěru v Druhé Já. Výsledkem je, že se úder zhorší a frustrace narůstá."

Tedy dojde-li k tomu, že si hráč dává moc příkaz a moc nad vším přemýšlí,  nekoncentruje se  na samotnou hru. Soustředí se na přemítání o hře místo na míč.

     Gallwey se proto věnoval možnostem, jak učit lidi hrát tenis bez instrukcí:

     "Jak nejlépe využít technických pokynů?
-    Otázkou zůstává, jak zkušenost jednoho hráče může pomoci jinému. Stručná odpověď zní: správná instrukce odvozená ze zkušenosti mi může pomoci, jestliže mě vede k vlastnímu empirickému objevu,jak mohu úder zahrát. Z pozice studenta otázka zní jak naslouchat technickým instrukcím , jak je používat a vyhnout se přitom nástrahám Prvního já - posuzování, pochybnostem a strachu. a učitel nebo kouč si musí položit otázku jak podat technické instrukce, aby pomohly hráčům v jejich přirozeném procesu učení a nebyly jim na překážku.
 ...
-    V předchozích kapitolách jsem naznačil, že technice se dá do značné míry  naučit přirozenou cestou  pouhým soustředěním  pozornosti na tělo , raketu a míček během hraní. Čím více a lépe jednotlivé akce vnímáme, tím více  získáme z jejích prožitků a tím přirozeněji se učíme technice, kterou hráči na všech úrovních pociťují jako nejlepší a nejúčinnější. Sečteno a podtrženo: učení se z vlastního prožitku  a zkušenosti nelze ničím nahradit. Přestože  máme schopnost učit se  přirozeně, mnoho z nás to zapomnělo. A mnoho z nás ztratilo  vazbu na své pocity. Možná že se potřebujeme znovu naučit, jak cítit  a jak se máme učit.
 ...
-   Slova mohou akce, myšlenky a zkušenosti pouze popisovat. Jazyk není vlastní akcí a přinejmenším  může pouze ukázat na detaily a obtížnost úderů. I když takto zformulovanou instrukci lez uchovat v části mozku, která si pamatuje jazyk, je třeba vzít na vědomí, že když si zapamatujeme instrukci, ještě to neznamená, že jsme si zapamatovali vlastní úder."

V knížce jsou podány techniky, jak "vnitřní hru" hrát.

Vydal Management Press, Praha 2011