Film: Užívej si, co to jde

červen 2010, multikino


Allenovky mě asi nepřestanou bavit.

Po tomhle kině jsem si říkala, jak to ten W. A. dělá. Že skoro každý jeho film, který jsem viděla (je fakt, že jich ale nebylo až tak moc, možná jsem prostě měla kliku) byl zábavný, přitom v něm byla jakási pravdivost, pro mě zvláštním způsobem přitažlivá hloubka, nebo odstup umožňující vidět věci v souvislostech a vzájemných vazbách.

"Vymáčkneš pastu z tuby a už ji nedostaneš zpět..." ... a tentokrát nechybí ani trocha filozofie:-)

Hlavní hrdina, Boris Yellnikof, egocentrický, skeptický, ke všem přehnaně kritický, hypochondrický dědek - řeklo by se snadno, ale zas tak špatné to s ním není. Nicméně i tento skeptik a milovník neúprosné logiky a argumentů podlehne. Podlehne mladé, naivní Melody s "píďalčím mozkem" :-), ačkoli si zpočátku vůbec nechce přiznat (a svým kavárenským kamarádům, kterým cpe své rozumy už vůbec ne), že by se mu mohla líbit. Ty dva protiklady se vezmou.

Nebyl by to ale Allen, aby to bylo tak jednoduché, takže senior Boris je sice mentorský suchar, ale některé jeho postřehy nejsou úplně od věci a divák se minimálně zasměje - nebo se i zamyslí ("na všechno potřebuješ povolení, na to, ...abys prodával párky, potřebuješ povolení.... ale na to, pořídit si děti, povolení nepotřebuješ") , anebo má v mnoha glosách pravdu.

Jasně, je to komedie, takže tu máme taky nějaku nadsázku... Divácky vděčná je scéna, kdy se seznámí Boris se svou tchyní. Na to bych se mohla dívat několikrát za sebou, a pokaždé bych brečela smíchy. Oba rodiče Melody, do té doby omezení prostředím a předsudky, které si vzali za své, se v seznamovacích scénách přestaví ve své omezenosti, a jejich charaktery vůbec vyniknou když prvně narazí na Borise. Allenovi hrdinové procházejí vývojem, takže Melodini rodiče prodělají zajímavý přerod. Samozřejmě až poté, co od nich Melody, v zájmu zachování vlastní integrity, uteče.

S naším napůl mladým, napůl starým manželským párem to dopadne podle očekávání. Melody se neubrání vytrvalým projevům pozornosti jistého mladého muže, vydatně podporovaného její matkou, a manželství s Borisem se rozpadne. "Vymáčkneš pastu z tuby, a už ji nedostaneš zpět". Boris však dlouho sám nezůstane, a na novou známost si v závěru filmu doslova hupne.

A co na to ostatní diváci? "Je to chytrý, je to vtipný, a někdy i dost pravdivý:-)"

Národní galerie - Veletržní palác I.

Stálá expozice České umění 20. století - 4. patro



Deštivé pražské odpoledne, když nejsou žádné zvláštní povinnosti, a 1. středa v měsíci, se ukázaly jako optimální kombinace pro návštěvu Veletržního paláce, kdy má NG otevřeno až do 20.00, a vstup je volný. Změna: od 1.10.2010 NG dny volného vstupu zrádně zrušila. Kromě toho, že návštěvník je v suchu a teple, se expozice (jako celek) ukázala po sérii zamračených dnů jako energeticky dobíjející. Ale vzala jsem to selektivně a nevyčerpávala jsem se na tom, o čem jsem věděla, že není ten pověstný šálek čaje.

Hned za skleněnými dveřmi ve 4. patře je na návštěvníky nachystán neuvěřitelný tandem Františků: po pravé ruce František Kupka, po levé František Drtikol. Nečekala jsem, že nebudu vědět, kam se vrtnout první. Nakonec vyhrál Kupka s jeho modrobíločervenočernými kompozicemi z let 1930-1937. Asi nejlepšími z toho, čím je tu Kupka zastoupen.

František Drtikol Kupkovi naproti tvrdě konkuruje s černobílými akty - kompozicemi, ze kterých za nejzdařilejší považuji Světelnou hru: na tu, když se podíváte, vidíte prvoplánově jen místa dopadajích paprsků světla a stínu... a teprv když se díváte déle, rozlišíte do rafinovaně rozpadajícího se světla oděnou ženskou postavu a její stín. Nádhernej nápad.


Pokračovala jsem dál Kupkou, kterého má NG poměrně bohatou sbírku, proti směru času, takže jeho abstrakce se přede mnou pomalu nabíraly na konkrétnosti. Za zmínku stojí "Plochy příčné" v pastelových barvách, nebo "Vanoucí modře II." (1922-36). Zpočátku jsem si netroufala fotit, takže potenciální nejlepší úlovky tu zatím neuvidíte, snad počkají na příště :-)


Obrazy Františka Kupky se však na internetu občas najdou: v NG se můžete pokochat např. 2x "Kosmickým jarem" (1913-14),

bezmála stoletým... ono to letí, ale Kupka byl opravdu hodně vepředu.


Starší "Klávesy piána. Jezero" z roku 1909 jsou už viditelně konkrétnější.


Ještě mladší Kolos Rhodský z roku 1906 mě utvrdil v tom, že malíř věkem nejen zrál, ale že zkonkretizovaná malba nebude asi nikdy tak dokonalá co do úplnosti a harmonie, ani všeříkající, jako čistá abstrakce.

Pro srovnání přidávám "Abstraktní kompozici", mého nejoblíbenějšího Kupku a jeden mých nejobdivovanějších obrazů, kterého však v NG neuvidíte (ale bylo by to krásné):

Dynamika a optimismus vyzařující z tohoto díla mi připadají nakažlivé.

Sousedy Kupkovi dělají sošky a odlitky Stanislava Suchardy a Jana Štursy. Víc se mi líbil Štursa (1880- 1925), jeho Odpočívající tanečnice (1913) je pěkná holka :-)

Sbírky děl dalších českých umělců zde na 4. patře Veletržního paláce už zde nejsou tak bohaté, ale podle mého amatérského názoru ani tak zajímavé. Nemyslím si, že to ve všech případech chyba těch umělců, možná se to tak sešlo z fin. důvodů, NG si nemůže dovolit vše.

Proto dál už jen stručně subjektivní komentář a výčet:

František Bílek: Z jeho 2 černobílých obrazů mi běhal mráz po zádech. Zejména dílo "Matko!", na kterém je snad duch......... klidila jsem se z jeho blízkosti.

Max Švabinský (1873-1962) zde je zastoupen např. plátnem Chudý kraj (1900), motiv není nijak zvlášť zásadní, ale když přistoupíte blíž, dá se na něm pěkně studovat technika, která mi na tomto hrubém plátně připadala nejzajímavější... vrstvění barev přes sebe , jejich vzájemné působení vespod a navrch.

Antonín Slavíček (1870-1910) je skoro samé depreso: Pod Letnou (1902), Eliščin most (1906), vytahují to jen trochu optimističtější Letenské sady (1907). Na těchto obrazech je vidět, jaká byla např. Troja začátkem min. století vesnička... a další čtvrti též.

Alfons Mucha (1869-1939) je zde zastoupen fakt jen symbolicky, Slavií (1908), Charitou a návrhem na plakát Gismondy z roku 1894.

Jan Preisler (1872-1918): jsou zde 2 obrazy nazvané Černé jezero (nahý chlapec opírající se zády o koně), pro mě zprofanované mnoha reprodukcemi, které visely v každé škole, kterou jsem navštěvovala, a snad byly i nějakých normalizačních učebnicích. Odpor ve mě zůstal i po letech.

Jakub Schikaneder (1855-1924): další přehlídka melancholie a smutku - Na Dušičky (1888) vás nenechá na pochybách o co jde, a obraz Sníh (1899) s motivem ujíždějícího povozu a rozsvícené lucerny na nějakém pražském nároží je také známý, a také deprimující.

Antonín Chittussi (1847-1891) trochu osvěží ponurou atmosféru Pohledem na Paříž z Montmartru - kdo tam jednou byl, hned ji na dálku neomylně pozná, i když už je hodně jiná.

A to je z expozice České umění 20. století na 4. patře vše podstatné ( je z celého baráku nejlepší :-) ).

Jinak si myslím, že je stále dost nevyužitého místa, které by bylo vhodně něčím zaplnit, a že Muchově Slovanské epopeji by to zde velmi slušelo.

Viva vox docet

FERAS, NON CULPES, QUOD MUTARI NON POTEST
Co změnit nemůžeš, to bez výčitek nes.

AMOR UT LACRIMA: OCULIS ORITUR, IN PECTUS CADIT
Láska je jako slza: vzniká v oku, dopadá do srdce


ANIMI EST ENIM OMNIS ACTIO ET IMAGO ANIMI VULTUS, INDICES OCULI
Z duše totiž vychází veškerá činnost a obrazem duše je tvář, prozrazovateli jsou oči

Cicero, O řečníku

... jak by asi slušely Guevarovi oči psí a naopak? :-)

.

ALTISSIMA QUAEQUE FLUMINA MINIMO LABUNTUR SONO
Nejhlubší řeky plynou neslyšně

...hm hm, to jo... a pak se někdy příbuzní divěj...



AMOR INGENII NEMINEM UMQUAM DIVITEM FACIT
Láskou k umění nikdo nikdy nezbohatne
Petronius, Satirikon

.... tak tady s tím nesouhlasím.... si myslím, že se to hodně lidí překonalo...


AMARE NIHIL EST ALIUD NISI EUM IPSUM DILIGERE QUEM AMES NULLA INDIGENTIA, NULLA UTILITATE QUAESITA
Milovat není nic jiného než mít rád toho, koho bys miloval bez nároků a zištnosti

... a to zase ano, o tom, co je milovat, už bylo napsáno mnoho, ale takhle výstižně a přitom jednoduše řečeno se mi to líbí.





HERBA MALA CITO CRESCIT
Plevel roste rychle











ALTIOR E TERRA PROVENIT HERBA MALA
Plevel roste výš


ACCIDIT IN PUNCTO QUOD NON SPERATUR IN ANNO
V mžiku se stane to, v co nedoufáš léta
Heslo císaře Ferdinanda I.


ALIQUANDO ET INSANIRE IUCUNDUM EST
Někdy je milé udělat i něco bláznivého
Seneca Mladší, O klidu duševním

DOX - Centrum současného umění

aneb Procházka staveništěm

K návštěvě centra DOX mě přilákal článek v magazínu LN. Článek hodnotil veskrze pozitivně. Mrkla jsem na internet, a informace se v pozitivním vyznění docela shodovaly, pouze jsem nenašla informace o vstupném. Po prohlídce expozic usuzuju, že k tomu má DOX důvod.

Za vstup do momentálně rekonstruovaného bývalého průmyslového holešovického objektu (myslím továrna nebo mlékárna tam do 90. let byla) zacvaká dospělák 180,-- a junior (student) 90,- Kč. Po stránce zachování rázu Holešovic i po stránce současného způsobu využití objektu jsem byla velmi potěšená. Přistoupilo se k projektu s určitým citem jak k okolí, tak uvnitř pro nový účel, a v objektu se návštěvník cítí příjemně. Akorát to není zdaleka hotové, takže některá patra jsou ve stavbě, některé části nepřístupné.

K posezení u kávy láká kavárna s terasou venku, kde si může návštěvník dát mimo jiné Bechera za 50,- , Jamesona za 60,- anebo koblihu či sladký loupák ke kafi za 30,- (cena toho pečiva).

V době mé návštěvy tam byly expozice: Jan Kaplicky - Vlastní cestou, Umění šachu, a Městské zásahy Praha 2010. Moje očekávání měla toto pořadí od největšího po nejmenší. Výsledek měl pořadí opačné.

Jan Kaplicky má prostor velké haly. Nesleduji nijak výrazně moderní architekturu, ale přesto snad všechny vystavované modely jsem už znala z různých magazínů a sdělovacích prostředků. No, ono totiž těch exponátů zas tak moc není: několik fotografií stejného modelu pouze z různých úhlů nalepených na stěnách a nudné video s architektem, pár modelů... mě to zklamalo.

Umění šachu: tahle maličká expozice v mezonetu je vtipná. Pár šachovnic, ale s fakt netradičně ztvárněnými figurami: mě dostal nápad černoušci proti běloškám, anebo Dobro versus Zlo, kde proti sobě sobě stojí Hitler a Luther King doprovázeni Stalinem, Al Caponem, Gándhím, Che Guevarou a dalšími.

Poslední otevřená expozice je sice na staveništi, ale oslovila mě nejvíc. "Městské zásahy Praha 2010" je souhrn 80-ti nápadů oslovených architektonických ateliérů a jednotlivců jak zlepšit městský prostor, hlavně veřejná prostranství. Jedná se o projekty, které si nikdo neobjednal. Musím ale podotknout, že jsem v Praze prožila celý život, stále tu bydlím a pracuju, takže to, čeho se to týká, se mě dotýká. Bez toho by pro mě tato expozice neměla valný význam, a nehodnotila bych ji tak vysoko.

S přehledem u mě vyhrál návrh č. 27 High Heel Lanes pro Náměstí Republiky. Na Náměstí pracuji, takže znám na vlastní kůži, co to je, chodit po "nové" dlažbě ze speciálně zhrubnělých dlažebních kostek s podpatky. Tam nechodíte, ale nemotorně se pohybujete, protože se permanentně zasekáváte podpatky do širokých mezer mezi kostkama a cukem taháte botu ven, anebo se nohy zvrkávají na nerovnostech dlažby. Skupině Coll Coll píšu jedničku s hvězdičkou a doufám, že by jejich nápad drah pro chůzi v elegantní obuvi přece jen mohlo město zrealizovat.



Pěkně se vyjímá i projekt Střecha nad Prahou pro Letenské náměstí, který by znamenal odstranění nehezké přízemní socialistické stavby (nyní samoobsluha) uprostřed náměstí, která zabírá většinu jeho prostoru, jeho světlopropustné zastřešení a vznik "obyvatelného" volného prostoru za každého počasí... Na obrázku fakt pěkný, zprostorňující projekt... Otázka ale je, co by na to řekli lidé, kteří tam teď mají jedinou sámošku pro široké daleké okolí. Podle cvrkotu, který tam panuje, je jasné, že je to sice projekt esteticky přínosný, hezký, ale to je tak všechno.

Z toho, co se v DOXu vystavovalo, se mi expozice 80 nápadů různého stupně ulítlosti na pražské variace líbila en bloc nejvíc.

Když shrnu dojmy z celé akce: stojí to víc než jít na film do multikina, ale mám pocit, že tam za ty peníze víc dostanu.

Zdrojem obrázků jsou prospekty z galerie.

Divadlo: Oněgin byl Rusák

Divadlo v Dlouhé, květen 2010

Děj se točí kolem spolužáků pražského gymnázia Nad Štolou v první polovině 80. let minulého (zní mi to ještě pořád divně, ale je to tak) století.
Inscenace je pokračováním hry Hrdý Budžes (kterou neznám ani z lit. předlohy, takže nemohu srovnávat).

Když po 1 a 3/4 hodině spadla opona, myslela jsem si, že už je konec, že všechno bylo řečeno, a zjištění, že se představení dostalo do bodu přestávky, ve mně nevyvolalo žádné nadšení - říkala jsem si, takhle už mi to fakt stačí.
Byli nám představeni hlavní hrdinové, někdy i s rodinami, doba (politicky) bezvýchodná, teenagerské dialogy (jestli víc páchne holčičí nebo klučičí šatna), prostě převládající pocit zmar, ale naštěstí to dobře osvěžovaly notoricky známé hity právě z té doby, které byly podané s nasazením a dobře to zvedly. Takže se dá říct, že na diváka dýchl duch té doby - samozřejmě v tom deptavém smyslu.

Po přestávce to ale dostalo nečekaný obrat. Scény nabraly na komičnosti (ze školy) i hloubce (dialogy hl. hrdinky s matkou). Kraluje scéna s ředitelem, slavícím narozeniny s profesorským sborem za hudebního doprovodu studentské kapely, při níž se diváci řežou smíchy. Představitel ředitele gymnázia, nesmírně věrohodný, pro tu roli jak stvořený, v povinném malém obleku s vsazeným klínem a neupravenými vlasy je "boží".

Docela mě překvapilo, jak se diváci nechali vtáhnout a jak si užívali, když byli vyzváni k nácviku provolávání hesel v protiamerickém a socialistickém duchu k 1. máji. Divadlo nadšeně burácelo, až jsem si říkala, jestli to těm lidem nechybí.

Druhá půle představení je báječná jízda, zase nechybí dobrá (supr, časem prověřená) muzika, takže to rychle uteče, a ani divákovi nepřipadá, že byl v divadle 3 a 1/2 hodiny. Duch těch 80. na mě tedy dýchl a ten pocit se se mnou táhl celou cestu z divadla, takže inscenace asi splnila svůj účel, a výsledek: spokojenost, dobrý, stojí to za to.

Film: Vicky Cristina Barcelona

Biooko, květen 2010

Tenhle film mě bavil, a daly by se o něm psát romány. Užila jsem si to po všech stránkách: hudba: příhodné chytlavé španělské rytmy, kamera: záběry na moji oblíbenou Barcelonu včetně perly mezi parky - hravý Gaudího park Güell, obsazení: na 4 hlavní postavy se taky dá docela koukat - moje preferovaná Penelope Cruz mě nezklamala.

Režíroval W. Allen, a je to taková ne úplně typická allenovka, ale přesto dost typická allenovka. Paradox vysvětlím. Liší se ve výběru hlavní postavy - tentokrát žádný neurotický muž, úvahy o vztazích atp. Na druhou stranu tam ta úvaha o mezilidských vztazích je, a je na ní položeno téma filmu: kdo bude ve vztazích šťastnější a úspěšnější - racionální Vicky nebo hédonická Cristina?

Allen obě mladé ženy nechává chytit se na vlastní hodnoty.
A tak si racionální Vicky nechce přiznat, jaké kouzlo pro ni může mít (a má) relativně citově orientovaný požitkářský malíř. Ačkoliv by možná ráda, svým citům Vicky nemůže poručit, a její převažující racionální složka ji nedokáže před zbouřenými city ochránit.
Naproti tomu požitkářská Cristina, která to nemá v hlavě všechno předem tak nalajnováno, a zakládá si na nekonvenčnosti v lásce, dlouho nevydrží ve vztahu k malíři, když musí akceptovat jako jeho součást i umělcovu bývalou manželku coby nezbytnou partnerku.

Woody odpověď na to, jak ty 2 póly vybalancovat, ve filmu nedává. Vicky se vdá, avšak šťastná si v manželství se stejně založeným (odpovědným) mužem nepřipadá. Cristina opustí bohémský umělecký pár, a jde hledat sama sebe.

A to je konec....

Film: Ženy v pokušení

květen 2010, multikino

Když jsem šla z kina, a ještě dalších asi 20 hodin, jsem si myslela, že to byl docela dobrý film , až na to, že se nedá dost jednoduše zařadit. Prostě když jsem byla u toho, tak to šlo. Trochu problém nastal, když jsem o tom začala přemýšlet.

Představte si hrušky, které dáte vypálit, a máte hruškovici. Pak vypálíte jablka, máte calvados, meruňky, dostanete meruňkovici no a ze švestek slivovici.
Anebo máte od všeho trochu, tak si řeknete, že to necháte vypálit všechno dohromady, a co máte: no, něco jako Ženy v pokušení. Mohli jste mít sebekvalitnější materiál, ale ten výsledek....

Ten film je zařazený jako komedie. Dobře, má to nejblíž ke komedii, je to místama dost nadsazené a vše končí happyendem, ale také jsou tam scény silnější, nepříliš komediální. Tak nějak mi připadá, že tvůrci chtěli natočit něco, na co by mohlo zabrat ženské publikum, a tak tam naplácali: načesaného horolezoucího Jiřího Macháčka, 2 pěkné mužské, 1 muže se zoufalým vzezřením - záporáka všem pro smích, udržovanou E. Balzerovou - taky můžete být v 60-ti kóči, opuštěnou manželku - která si užije parádní jízdu se zajícem, do toho střihnou dojemnou, ale předlouhou scénu z pohřbu, aby došlo i na slzy... a máte film pro dámy jak vymalovanej, tam přece nic nechybí....

Nechybí, ale přebejvá! A navíc zbytečně dlouhá stopáž.

Ono to není, když se na to díváte, výrazně špatné, ale je tam nějak moc od všeho.

Film: Muži, co zírají na kozy

multikino, duben 2010

JO, tak tohle bylo dobrý :-) Komedie, parodie a blbost (v dobrým slova smyslu). Mírumilovná amícká jednotka bojující silou ducha...

Implantovat do prostředí vojenské jednotky paranormální jevy, výcvik v duchu hippies a duchovno - tak tohle někoho napadlo spojit geniálně. Některé věci se totiž (asi ze zvyku) berou hodně vážně -někdo si zakládá na duchovnu, invaze do Iráku nám taky nebyla z ironického pohledu moc často předložená. A přesně tyhle stereotypy tvůrci v komedii o mírumilovné armádě boří.

Je to dobrý film pro ty, co uměj nebrat všechno příšerně vážně, ale teda včetně sebe.

P.S.: Závěr jako v americkém filmu samozřejmě nechybí :-)