Divadlo pod Palmovkou, říjen 2012
Slavné písně Edith Piaf a Marlene Dietrich provázejí diváky životním příběhem prvně jmenované.
Toto představení patří k těm zážitkům, které nečekaně předčí očekávání. Zásluhu na tom měla zejména představitelka Edith Piaf, Hana Seidlová. Herečka, která skutečně umí zpívat, podle mého názoru svým podáním známých šansonů předčila předchozí známá podání starších českých interpretek. Příjemné je též slyšet známé písně jinak česky natextované, a také velmi povedeně.
Poměrně silný životní příběh zprostředkuje divákům silný, místy dojemný, umělecký zážitek.
čtvrtek 18. října 2012
úterý 2. října 2012
Divadlo: Dobře rozehraná partie
Divadlo ABC, říjen 2012
Skvělá komedie, zábavná od začátku do konce.
Jan Vlasák v hlavní roli kusu Dobře rozehraná partie perfektně vystřihl typ, se kterým se jistě každý člověk během svého života setkal - arogantního cholerika, se kterým nikdo nevydrží, protože umí lidi kolem sebe jen ponižovat a zesměšňovat, ke všemu velmi temperamentně, takže decimuje každého, kdo se mu nachomýtne do cesty. Na tom by samosebou nebylo moc veselého, ale Jan Vlasák to předvádí s takovou bravurou, že je zkrátka parádní zábava jeho herecký koncert jako divák pozorovat. Mít takového Freda delší dobu ve své blízkosti v reálu by samozřejmě žádná sranda nebyla.
Fred je asi sedmdesátiletý vdovec, jehož jedinou činností je jednou týdně partie šachu s kamarádem veteránem. Nic jiného fakt nedělá, tedy ani si neuklízí. Má ale starostlivého syna, který se na ten rozklad nemůže dívat a opakovaně se mu snaží najít pomocnice do domácnosti. Tyto ženy však mají ve své funkci jen zanedbatelnou životnost: přijdou jako životné dvacítky, a do týdne odcházejí jako zdecimované trosky.
V případě jedné hospodyně však padne kosa na kámen, a protiva Fred je zkrocen. Proměna je však samozřejmě jen vůči krotitelce, syna Leonarda stále zesměšňuje, a nad šachovým přítelem, který nepobral příliš temperamentu, se dál povyšuje.
Nemůžu příliš prozrazovat podrobnosti z děje, ale dá se napsat, že u této komedie všechno "sedí". Scéna je tak zaranžovaná, že si divák si připadá, jako by skutečně byl s Fredem v jeho zaneřáděném bytě. Přispívá k tomu i "domácká" útulnost divadla a sálu, laděného do útulně zemitých barev, zeleného plyše v kombinaci s dřevní hnědou. Iluze domácího interiéru je prostě taková jako živá.
Výtečný je výkon pana Štěpánka v roli druhého děduly, už trochu senilního, zpomaleného a nahluchlého pána.
Za zmínku stojí i trik hospodyně, kterou hraje Jitka Smutná, jak zkrotit starého protivu: ona v té hře říká, že mu postavila zeď, a myslí tím neústupnost a sebeprosazování stejnou měrou. Bohužel tento trik ale vůbec není pro každého: jemná, poddajná osobnost, méně energická, ze své podstaty nemůže odolávat tlaku takového buldozera.
Jan Vlasák, Petr Štěpánek a Jitka Smutná předkládají divákům jednu komickou situaci za druhou, a pro perfektní zábavu, kombinovanou s výtečným odpozorováním reakcí různých typů osobností tak, jak se v životě fakt projevují, musím doporučit divákům všech věkových kategorií.
PS: Červené víno z litrové lahve z Kobylí v divadelním baru ale fakt doporučit nemůžu. Pověstný lák vod vokurek kyselých se narozdíl od něj dá alespoň trochu pít :-)
Skvělá komedie, zábavná od začátku do konce.
Jan Vlasák v hlavní roli kusu Dobře rozehraná partie perfektně vystřihl typ, se kterým se jistě každý člověk během svého života setkal - arogantního cholerika, se kterým nikdo nevydrží, protože umí lidi kolem sebe jen ponižovat a zesměšňovat, ke všemu velmi temperamentně, takže decimuje každého, kdo se mu nachomýtne do cesty. Na tom by samosebou nebylo moc veselého, ale Jan Vlasák to předvádí s takovou bravurou, že je zkrátka parádní zábava jeho herecký koncert jako divák pozorovat. Mít takového Freda delší dobu ve své blízkosti v reálu by samozřejmě žádná sranda nebyla.
Fred je asi sedmdesátiletý vdovec, jehož jedinou činností je jednou týdně partie šachu s kamarádem veteránem. Nic jiného fakt nedělá, tedy ani si neuklízí. Má ale starostlivého syna, který se na ten rozklad nemůže dívat a opakovaně se mu snaží najít pomocnice do domácnosti. Tyto ženy však mají ve své funkci jen zanedbatelnou životnost: přijdou jako životné dvacítky, a do týdne odcházejí jako zdecimované trosky.
V případě jedné hospodyně však padne kosa na kámen, a protiva Fred je zkrocen. Proměna je však samozřejmě jen vůči krotitelce, syna Leonarda stále zesměšňuje, a nad šachovým přítelem, který nepobral příliš temperamentu, se dál povyšuje.
Nemůžu příliš prozrazovat podrobnosti z děje, ale dá se napsat, že u této komedie všechno "sedí". Scéna je tak zaranžovaná, že si divák si připadá, jako by skutečně byl s Fredem v jeho zaneřáděném bytě. Přispívá k tomu i "domácká" útulnost divadla a sálu, laděného do útulně zemitých barev, zeleného plyše v kombinaci s dřevní hnědou. Iluze domácího interiéru je prostě taková jako živá.
Výtečný je výkon pana Štěpánka v roli druhého děduly, už trochu senilního, zpomaleného a nahluchlého pána.
Za zmínku stojí i trik hospodyně, kterou hraje Jitka Smutná, jak zkrotit starého protivu: ona v té hře říká, že mu postavila zeď, a myslí tím neústupnost a sebeprosazování stejnou měrou. Bohužel tento trik ale vůbec není pro každého: jemná, poddajná osobnost, méně energická, ze své podstaty nemůže odolávat tlaku takového buldozera.
Jan Vlasák, Petr Štěpánek a Jitka Smutná předkládají divákům jednu komickou situaci za druhou, a pro perfektní zábavu, kombinovanou s výtečným odpozorováním reakcí různých typů osobností tak, jak se v životě fakt projevují, musím doporučit divákům všech věkových kategorií.
PS: Červené víno z litrové lahve z Kobylí v divadelním baru ale fakt doporučit nemůžu. Pověstný lák vod vokurek kyselých se narozdíl od něj dá alespoň trochu pít :-)
neděle 30. září 2012
Beletrie: Nevinný
Autor: Ian McEwan
"Nevinný" je čtivým příběhem Brita v tajných službách v prostředí poválečného, ještě nerozděleného Berlína.
Nesmělý 25-letý technik Leonard přijel do Berlína, aby se podílel na ambiciózní britsko-americké akci, která spočívala ve vykopání tunelu do ruské zóny k odposlouchávání a zachycování šifrovaných zpráv. Inspirováno skutečným projektem, který byl po realizaci vyzrazen.
Leonard si všímá rozdílu mezi upjatými Brity, a spontánními Američany při práci na společném projektu, a poprvé, daleko od své rodiny, má příležitost začít vážný vztah. Náhoda mu přihraje mladou rozvedenou berlínskou ženu. Její bývalý manžel je zdrojem potíží, ale též eskalace příběhu, který ve své druhé polovině nabírá téměř detektivní podoby. Strhujícím způsobem autor popisuje jednání ústředního hrdiny, kdy ztratil pevnou půdu pod nohama a začal jednat iracionálně a vršit jednu taktickou chybu za druhou.
Příběh stojí za přečtení pro prostředí poválečného Berlína, dramatičnost a určitou tragikomičnost, které jsou tak šikovně namíchány, že čtenáře chytnou a nepustí.
"Nevinný" je čtivým příběhem Brita v tajných službách v prostředí poválečného, ještě nerozděleného Berlína.
Nesmělý 25-letý technik Leonard přijel do Berlína, aby se podílel na ambiciózní britsko-americké akci, která spočívala ve vykopání tunelu do ruské zóny k odposlouchávání a zachycování šifrovaných zpráv. Inspirováno skutečným projektem, který byl po realizaci vyzrazen.
Leonard si všímá rozdílu mezi upjatými Brity, a spontánními Američany při práci na společném projektu, a poprvé, daleko od své rodiny, má příležitost začít vážný vztah. Náhoda mu přihraje mladou rozvedenou berlínskou ženu. Její bývalý manžel je zdrojem potíží, ale též eskalace příběhu, který ve své druhé polovině nabírá téměř detektivní podoby. Strhujícím způsobem autor popisuje jednání ústředního hrdiny, kdy ztratil pevnou půdu pod nohama a začal jednat iracionálně a vršit jednu taktickou chybu za druhou.
Příběh stojí za přečtení pro prostředí poválečného Berlína, dramatičnost a určitou tragikomičnost, které jsou tak šikovně namíchány, že čtenáře chytnou a nepustí.
Divadlo: Král Lear
Divadlo ABC, září 2012
Drama Král Lear zpočátku připomíná pohádku Sůl nad zlato. Ješitný stárnoucí král se dožaduje, aby mu jeho 3 dcery veřejně vyjádřily, jak moc ho milují. První dvě dcery si něco vymyslí, třetí dcera odmítne tu hru hrát, a své city nevyjádří. Otec král ji v tu ránu zapudí. Dále se rozehrávají důsledky takového rozhodnutí starého ješity.
První polovina představení je skvělá. Příběh se nikde nezdržuje, je dynamický a strhující. Polovina představení po přestávce je jeho opakem. Příběh stojí, nejde dopředu, zbytečné scény, při nichž divák ztrácí pozornost, nastupuje místama nuda a těšení se na konec té tragédie - divák je až moc dlouho připravován na to, že po řeckém vzoru skončí smrtí téměř všech hlavních postav (narozdíl od té na začátku zmíněné pohádky).
Vynikající je Jan Vlasák v hlavní roli krále Leara, a dále scéna - na scéně nejsou žádné pozornost odvádějící zbytečnosti.
Drama Král Lear zpočátku připomíná pohádku Sůl nad zlato. Ješitný stárnoucí král se dožaduje, aby mu jeho 3 dcery veřejně vyjádřily, jak moc ho milují. První dvě dcery si něco vymyslí, třetí dcera odmítne tu hru hrát, a své city nevyjádří. Otec král ji v tu ránu zapudí. Dále se rozehrávají důsledky takového rozhodnutí starého ješity.
První polovina představení je skvělá. Příběh se nikde nezdržuje, je dynamický a strhující. Polovina představení po přestávce je jeho opakem. Příběh stojí, nejde dopředu, zbytečné scény, při nichž divák ztrácí pozornost, nastupuje místama nuda a těšení se na konec té tragédie - divák je až moc dlouho připravován na to, že po řeckém vzoru skončí smrtí téměř všech hlavních postav (narozdíl od té na začátku zmíněné pohádky).
Vynikající je Jan Vlasák v hlavní roli krále Leara, a dále scéna - na scéně nejsou žádné pozornost odvádějící zbytečnosti.
neděle 23. září 2012
Film: Ve stínu
Kino Mat, září 2012
Po nějaké době tu zase máme povedený český film, o kterém se asi bude víc mluvit.
Film Ve stínu je řazen mezi detektivky, ale o tu tady, myslím, v první řadě ani tak nejde. Spíš ten film nechává diváky, aby s hlavními hrdiny prožili atmosféru doby, kdy dobře organizovaná, ale tragicky podlá, mocichtivá, a ozbrojená část společnosti ovládla státní aparát a účtovala s tou malou částí společnosti, která měla trvalou morální kvalitu, a odmítla přistoupit na estébácké praktiky.
Používáme neutrální slovo "doba"- ale doba vlastně nic konkrétního neznamená. Když někdo řekne "taková byla doba", chce tím obvykle říct, že byly obecně přijímány takové určité vzorce chování, se kterými by se třeba dalo i nesouhlasit, ale mluvčí se nad tím nijak nepozastavil, protože se to tenkrát netrestalo, a on tak necítí žádnou odpovědnost, on přece nic špatného nedělal, "taková byla doba"... Prostě hodit tu odpovědnost na nějaké okolnosti, a tím před sebou i před společností odůvodnit každou sviňárnu. Jak to skončilo s těmi, kteří to tak tenkrát neudělali, a ještě šli proti tomu, uvidí díváci v závěru filmu.
Když se člověk nebrání, a nechá ten film na sebe působit, můžou se dostavit i pocity strachu, sem tam se i lekne. Je to dramaticky velmi dobře vystavěno, diváka to pohltí od samého začátku, zapomene snadno sám na sebe. Najdou se situace, kdy by reálné postavy spíš jednaly jinak, než předepsal scénář, na druhou stranu je evidentní, že autentičtější reakce by zpomalily příběh, takže ty tři v tomto smyslu nejkřiklavější scény omluvím a nebudu je rozebírat.
Pochvalu zaslouží hudba, a výprava. Dopředu jsem čekala ujetí jako plastová okna, plastové kličky u oken a dveří, vypínače, barevné fasády - ale nic z toho se nekonalo, anebo jsem to nepostřehla, takže fakt téměř nic neruší iluzi let padesátých. Snad jen nábytek v bytě hlavního hrdiny, který sice byl dobový, ovšem ve své době jistě nebyl tak omšelý a omlácený, například pokud jde o úchytky v kuchyni.
Film se sice jmenuje Ve stínu, ale klidně by se mohl jmenovat "V Dejvicích", a to jednak pro exteriéry, a jednak pro dejvickou partu, která se tam skoro celá sešla. Tím se "nenápadně" dostávám k obsazení. Ivan Trojan - po zásluze hl. role, jemu ty "kabátové" a "oblekové" role z minulého století nesmírně sednou, alespoň jak to znám z divadla. Nemůžu proti jeho výkonu vůbec nic říct, výborný výkon, všecko - a přesto by mi nějak v roli estébáka připadal věrohodnější, než v této roli superkladného a superčestného hrdiny. Výkony ostatních z dejvického nějak nestojí za řeč, prostě malé (v případě květinářky i zbytečné) roličky. Soňa Norisová v hlavní ženské roli přesvědčivá, představitel dětské role bezvadnej.
O tomto filmu se samozřejmě nedá říct, že by byl "pěkný", lze konstatovat že jde o film povedený, dobrý - protože o hrubosti a násilí se nedá mluvit jako o něčem pěkném. Kvality tohoto filmu jsou jinde, v úplně jiné dimenzi. Divák si může uvědomit, jak do dopadne, když bezskrupulózní sebranka se zorganizuje, přesvědčí voliče, a následně obsadí pozice moci výkonné, soudní, politické, ozbrojených složek.... Že voličům se dá nakecat všechno. A proto je potřeba, když se před volbami objeví strany slibující modré z nebe se ptát: KDO JE ZA TÍM A K ČEMU MU TO SLOUŽÍ.
Po nějaké době tu zase máme povedený český film, o kterém se asi bude víc mluvit.
Film Ve stínu je řazen mezi detektivky, ale o tu tady, myslím, v první řadě ani tak nejde. Spíš ten film nechává diváky, aby s hlavními hrdiny prožili atmosféru doby, kdy dobře organizovaná, ale tragicky podlá, mocichtivá, a ozbrojená část společnosti ovládla státní aparát a účtovala s tou malou částí společnosti, která měla trvalou morální kvalitu, a odmítla přistoupit na estébácké praktiky.
Používáme neutrální slovo "doba"- ale doba vlastně nic konkrétního neznamená. Když někdo řekne "taková byla doba", chce tím obvykle říct, že byly obecně přijímány takové určité vzorce chování, se kterými by se třeba dalo i nesouhlasit, ale mluvčí se nad tím nijak nepozastavil, protože se to tenkrát netrestalo, a on tak necítí žádnou odpovědnost, on přece nic špatného nedělal, "taková byla doba"... Prostě hodit tu odpovědnost na nějaké okolnosti, a tím před sebou i před společností odůvodnit každou sviňárnu. Jak to skončilo s těmi, kteří to tak tenkrát neudělali, a ještě šli proti tomu, uvidí díváci v závěru filmu.
Když se člověk nebrání, a nechá ten film na sebe působit, můžou se dostavit i pocity strachu, sem tam se i lekne. Je to dramaticky velmi dobře vystavěno, diváka to pohltí od samého začátku, zapomene snadno sám na sebe. Najdou se situace, kdy by reálné postavy spíš jednaly jinak, než předepsal scénář, na druhou stranu je evidentní, že autentičtější reakce by zpomalily příběh, takže ty tři v tomto smyslu nejkřiklavější scény omluvím a nebudu je rozebírat.
Pochvalu zaslouží hudba, a výprava. Dopředu jsem čekala ujetí jako plastová okna, plastové kličky u oken a dveří, vypínače, barevné fasády - ale nic z toho se nekonalo, anebo jsem to nepostřehla, takže fakt téměř nic neruší iluzi let padesátých. Snad jen nábytek v bytě hlavního hrdiny, který sice byl dobový, ovšem ve své době jistě nebyl tak omšelý a omlácený, například pokud jde o úchytky v kuchyni.
Film se sice jmenuje Ve stínu, ale klidně by se mohl jmenovat "V Dejvicích", a to jednak pro exteriéry, a jednak pro dejvickou partu, která se tam skoro celá sešla. Tím se "nenápadně" dostávám k obsazení. Ivan Trojan - po zásluze hl. role, jemu ty "kabátové" a "oblekové" role z minulého století nesmírně sednou, alespoň jak to znám z divadla. Nemůžu proti jeho výkonu vůbec nic říct, výborný výkon, všecko - a přesto by mi nějak v roli estébáka připadal věrohodnější, než v této roli superkladného a superčestného hrdiny. Výkony ostatních z dejvického nějak nestojí za řeč, prostě malé (v případě květinářky i zbytečné) roličky. Soňa Norisová v hlavní ženské roli přesvědčivá, představitel dětské role bezvadnej.
O tomto filmu se samozřejmě nedá říct, že by byl "pěkný", lze konstatovat že jde o film povedený, dobrý - protože o hrubosti a násilí se nedá mluvit jako o něčem pěkném. Kvality tohoto filmu jsou jinde, v úplně jiné dimenzi. Divák si může uvědomit, jak do dopadne, když bezskrupulózní sebranka se zorganizuje, přesvědčí voliče, a následně obsadí pozice moci výkonné, soudní, politické, ozbrojených složek.... Že voličům se dá nakecat všechno. A proto je potřeba, když se před volbami objeví strany slibující modré z nebe se ptát: KDO JE ZA TÍM A K ČEMU MU TO SLOUŽÍ.
Film: Lov lososů v Jemenu
Kino Mat, září 2012
Očekávala jsem komedii, a dočkala se pohádky.
Pohádky o tom, že "když se chce, tak to jde" - tady ještě s douškou "když máte bohatého šejka, který by to financoval". A toho ve scénáři měli, takže s realizací čehokoli nebyl problém.
Docela dobře rozhraná situace volby mezi dvěma potenciálními partnery končí jako přeslazená limonáda. Oddechový film, u kterého není co řešit, protože "harlekýnky" se prostě řešit nedaj.
Očekávala jsem komedii, a dočkala se pohádky.
Pohádky o tom, že "když se chce, tak to jde" - tady ještě s douškou "když máte bohatého šejka, který by to financoval". A toho ve scénáři měli, takže s realizací čehokoli nebyl problém.
Docela dobře rozhraná situace volby mezi dvěma potenciálními partnery končí jako přeslazená limonáda. Oddechový film, u kterého není co řešit, protože "harlekýnky" se prostě řešit nedaj.
čtvrtek 23. srpna 2012
Film: Nedotknutelní
Bio Oko, srpen 2012
Při výběru, na jaký film zajít, rozhodlo procentní hodnocení diváků. Francouzský film Nedotknutelní měl přes 90%. Mimořádně dobré hodnocení.
Příběh ochrnutého bohatého muže a jeho mladého pečovatele mi až tak úchvatný nepřipadal, aby se i mé hodnocení přehouplo přes 90%. Spíš mi připadalo, že o tom filmu se nedá říct skoro nic špatného. Je nějak málo toho, co by se dalo zkritizovat. Film ve francouzštině je také příjemné osvěžení. Není to film, který by zanechával nějakou silnou emoční stopu. Na druhou stranu jeho velké plus je v tom, že nenásilně ukazuje způsob, jak přistupovat k postiženým lidem, když nestojí o soucit. Síla tohoto filmu je jakoby v tom, že se o nicmoc urputně nesnaží. Ani ten film samotný, ani jeho hrdinové. Dál to vysvětlím.
Z mnoha uchazečů o místo pečovatele ho dostane člověk, který se o jeho získání nejméně snaží. Zatímco ostatní uchazeči se ohánějí vzděláním, touhou pomáhat a všelijakou humanitou, ten vítězný dává najevo zájem jen o razítko pro úřad práce, že nebyl vybrán. Ani po získání pracovní smouvy se nesnaží udělat dojem, spíš svého paraplegického živitele semtam s humorem "utře". Tím mu ale paradoxně prokazuje velmi dobrou službu, protože mu vyhovuje, že se s ním nezachází jako s chudinkou.
Rafinovanost tohoto filmu je v tom, že i když divák neodejde z kina s nějakým bůhvíjakým zážitkem, tak mu možná nějak nenápadně některé věci dojdou.
Je dobře, že se takové filmy točí, a když to tak zpětně hodnotím, tak si ta svá procenta od diváků zaslouží, i když já mu dávám tak 82.
PS:
Otázkou ale je, co by z toho filmu zbylo, kdyby ten paraplegik nebyl tak bohatý, neměl na dvoře několik aut, nemohl si dovolit soukromé lety ani služebnictvo, ale kdyby bral před úrazem průměrný český plat. Myslím si, že z toho, co se tu natočilo, by se nedala použít ani minuta.
Při výběru, na jaký film zajít, rozhodlo procentní hodnocení diváků. Francouzský film Nedotknutelní měl přes 90%. Mimořádně dobré hodnocení.
Příběh ochrnutého bohatého muže a jeho mladého pečovatele mi až tak úchvatný nepřipadal, aby se i mé hodnocení přehouplo přes 90%. Spíš mi připadalo, že o tom filmu se nedá říct skoro nic špatného. Je nějak málo toho, co by se dalo zkritizovat. Film ve francouzštině je také příjemné osvěžení. Není to film, který by zanechával nějakou silnou emoční stopu. Na druhou stranu jeho velké plus je v tom, že nenásilně ukazuje způsob, jak přistupovat k postiženým lidem, když nestojí o soucit. Síla tohoto filmu je jakoby v tom, že se o nicmoc urputně nesnaží. Ani ten film samotný, ani jeho hrdinové. Dál to vysvětlím.
Z mnoha uchazečů o místo pečovatele ho dostane člověk, který se o jeho získání nejméně snaží. Zatímco ostatní uchazeči se ohánějí vzděláním, touhou pomáhat a všelijakou humanitou, ten vítězný dává najevo zájem jen o razítko pro úřad práce, že nebyl vybrán. Ani po získání pracovní smouvy se nesnaží udělat dojem, spíš svého paraplegického živitele semtam s humorem "utře". Tím mu ale paradoxně prokazuje velmi dobrou službu, protože mu vyhovuje, že se s ním nezachází jako s chudinkou.
Rafinovanost tohoto filmu je v tom, že i když divák neodejde z kina s nějakým bůhvíjakým zážitkem, tak mu možná nějak nenápadně některé věci dojdou.
Je dobře, že se takové filmy točí, a když to tak zpětně hodnotím, tak si ta svá procenta od diváků zaslouží, i když já mu dávám tak 82.
PS:
Otázkou ale je, co by z toho filmu zbylo, kdyby ten paraplegik nebyl tak bohatý, neměl na dvoře několik aut, nemohl si dovolit soukromé lety ani služebnictvo, ale kdyby bral před úrazem průměrný český plat. Myslím si, že z toho, co se tu natočilo, by se nedala použít ani minuta.
neděle 19. srpna 2012
Amsterdam
Románek Iana McEwana Amsterdam je především o tom, kam až může lidi jejich ego zavléct. Až na úplný konec.
Jde o román krátký délkou, ale pořádně koncentrovaný množstvím a hloubkou otázek, které klade, a úsporností vyjadřování - téměř každá věta v něm má své důležité významové místo. Čte se svižně a jedním dechem.
Po nepříliš věrohodném začátku, který evidentně slouží jen k tomu, aby se dál mohlo rozehrát drama dvou starých kamarádů, následuje psychologicky velice zajímavě popsaný příběh, zakončený bohužel až příliš násilně, ale asi i způsob konce zde může mít své místo, minimálně v tom, aby se čtenář zamyslel nad tím, jak mohou být některé dobře míněné věci zneužitelné. Název románu Amsterdam je zvolen pro údajnou snadnou možnost euthanazie v Nizozemí.
Hudební skladatel Clive má zakázku na symfonii k oslavě příchodu nového tisíciletí. Je posedlý tím, že by mu symfonie mohla zajistit "nesmrtelnost", že bude považován za génia. Inspirace je však velmi křehká květinka a kdeco ji naruší - a tomuto se autor výtečně věnuje. Cliva tlačí čas, má však své metody, jak si inspiraci přivodit: například túrou po horách. Při takové túře se mu skutečně dostane inspirace, ovšem je svědkem napadení ženy. Zajímá se jen o svou melodii, nechce nechat momentální příval inspirace přerušit, a napadené ženě nijak nepomůže.
Vernon je šéfredaktorem deníku, který má problémy s prodejností. Dostane se mu přiležitost otisknout choulostivé fotografie známého politika, tím zvýšit náklad novin a také zviditelnit sebe. Svěří se s obsahem fotografií kamarádovi Clivovi, který však s jejich otištěním důrazně nesouhlasí, a mezi přáteli vznikne roztržka. Vadí mu, co všechno je Vernon schopen udělat pro náklad a pro své zviditelnění. Mrzí to oba dva, Clivovi se však poté špatně skládá. Fotografie nakonec noviny otisknou, avšak v již nevhodnou dobu, Vernon jako šéfredaktor se ztrapní, je zatracen a vyhozen z místa. Uražené ego se chce někde mstít: ostře se pustí do Cliva (který s tím nemá nic společného), že nepomohl napadené ženě, a pošle k němu policii. Clive už není schopen symfonii dokončit. Předá konečnou verzi, která vůbec neodpovídá jeho původní představě, není přijata ani orchestrem a i on se chce za nepovedené dílo pomstít...
Otázky, které hrdinové jeden druhému kladou, jsou jako ze života, ale svoji hloubku mají: je morálně v pořádku otisknout něčí fotografie v choulostivé situaci, i když se to zdůvodňuje informovaností voličů? A je morální nevšímat si a neposkytnout pomoc, třebaže je člověk v jedinečném tvůrčím rozpoložení, které nejde jindy a jinde navodit? Zdejší hrdinové se řídí tím, co má udělat dobře jejich egu. A autor pak čtenářům ukazuje, kam je jejich snaha dovede.
Závěr románu, ač přitažený za vlasy, už prozrazovat nebudu. Knížka stojí za přečtení.
Jde o román krátký délkou, ale pořádně koncentrovaný množstvím a hloubkou otázek, které klade, a úsporností vyjadřování - téměř každá věta v něm má své důležité významové místo. Čte se svižně a jedním dechem.
Po nepříliš věrohodném začátku, který evidentně slouží jen k tomu, aby se dál mohlo rozehrát drama dvou starých kamarádů, následuje psychologicky velice zajímavě popsaný příběh, zakončený bohužel až příliš násilně, ale asi i způsob konce zde může mít své místo, minimálně v tom, aby se čtenář zamyslel nad tím, jak mohou být některé dobře míněné věci zneužitelné. Název románu Amsterdam je zvolen pro údajnou snadnou možnost euthanazie v Nizozemí.
Hudební skladatel Clive má zakázku na symfonii k oslavě příchodu nového tisíciletí. Je posedlý tím, že by mu symfonie mohla zajistit "nesmrtelnost", že bude považován za génia. Inspirace je však velmi křehká květinka a kdeco ji naruší - a tomuto se autor výtečně věnuje. Cliva tlačí čas, má však své metody, jak si inspiraci přivodit: například túrou po horách. Při takové túře se mu skutečně dostane inspirace, ovšem je svědkem napadení ženy. Zajímá se jen o svou melodii, nechce nechat momentální příval inspirace přerušit, a napadené ženě nijak nepomůže.
Vernon je šéfredaktorem deníku, který má problémy s prodejností. Dostane se mu přiležitost otisknout choulostivé fotografie známého politika, tím zvýšit náklad novin a také zviditelnit sebe. Svěří se s obsahem fotografií kamarádovi Clivovi, který však s jejich otištěním důrazně nesouhlasí, a mezi přáteli vznikne roztržka. Vadí mu, co všechno je Vernon schopen udělat pro náklad a pro své zviditelnění. Mrzí to oba dva, Clivovi se však poté špatně skládá. Fotografie nakonec noviny otisknou, avšak v již nevhodnou dobu, Vernon jako šéfredaktor se ztrapní, je zatracen a vyhozen z místa. Uražené ego se chce někde mstít: ostře se pustí do Cliva (který s tím nemá nic společného), že nepomohl napadené ženě, a pošle k němu policii. Clive už není schopen symfonii dokončit. Předá konečnou verzi, která vůbec neodpovídá jeho původní představě, není přijata ani orchestrem a i on se chce za nepovedené dílo pomstít...
Otázky, které hrdinové jeden druhému kladou, jsou jako ze života, ale svoji hloubku mají: je morálně v pořádku otisknout něčí fotografie v choulostivé situaci, i když se to zdůvodňuje informovaností voličů? A je morální nevšímat si a neposkytnout pomoc, třebaže je člověk v jedinečném tvůrčím rozpoložení, které nejde jindy a jinde navodit? Zdejší hrdinové se řídí tím, co má udělat dobře jejich egu. A autor pak čtenářům ukazuje, kam je jejich snaha dovede.
Závěr románu, ač přitažený za vlasy, už prozrazovat nebudu. Knížka stojí za přečtení.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
