únor 2011
Film dle románu Norské dřevo japonského autora Haruki Murakami
Četla jsem knížku. Ale film je možná lepší. Barevný, barevný film. Ale musím to vzít popořádku. Bude z toho taková komparace knihy x filmu, podle toho, jak mě to bude napadat.
Kniha japonského autora Haruki Murakami Norské dřevo mi připadala zvláštní, dobrá, ale zůstával ve mě po přečtení silný pocit bezvýchodnosti a deprese, částečně i určitého nepochopení, proč postavy jednají jak jednají.
Film je mnohem přímočařejší. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale diváka nenechá na pochybách, kdežto jako čtenář jsem na určitých pochybách byla - anebo přesněji jsem za chováním postav viděla jako možnou i jinou motivaci, než předkládá film.
Knížka není zrovna veselý životabudič, ale pokud jde o film, přijde si na své ten, kdo rád vidí pláč. Pláč mladé Japonky Naoko, kterou duševní stav dovede až do "sanatoria" je zobrazen přesvědčivě, pro mě však poněkud příliš často. Pláč hrdiny Toru Watanabe po její sebevraždě je však na místě.
Film však divákovi ukazuje jako zásadní Naočin problém před její sebevraždou její problémy sexuálního charakteru. Nejsem si tím jistá, protože kniha nechává přecejen víc místa pro fantazii, ale tady si myslím šlo o nepříliš zdařenou filmařskou zkratku (aby divák moc netápal), která Naočiny problémy příliš zjednodušuje a degraduje.
Kniha se nevyhýbá erotickým pasážím. Ve filmu je jich také dost, avšak jsou ztvárněné pro Evropana asi trochu nezvykle: dlouhé záběry na tváře milenců při aktu, ženy však nikdy do záběru neodloží ani horní díl spodního prádla... filmaři z toho prostě vybruslili. Momenty pro knihu charakteristické před divákem nezapřeli, avšak velmi cudně - na druhou stranu potom stačilo naznačit, záběry na obličeje jsou zbytečně dlouhé, divák si domyslí, co se děje... Jsou to ty z momentů, které film dělají zbytečně dlouhý. Při těchto záběrech jsem se nudila. To však neznamená, že bych to jen zkrátila... moc mi chyběly exteriéry ve městech.
Japonsko 60. let... Kostyméři a rekvizitáři to zvládli perfektně, snad žádná chybička: dobové košile, trička, konvice na vodu, nábytek, vzory na tapetách i závěsech - skutečně jako by se člověk propadl o těch 40 a víc let zpět... ale všechny exteriéry jen v přírodě. OD filmu jsem si však slibovala, že bych něco z architektury taky mohla zahlédnout... bohužel, filmaři z toho vybruslili jako s těmi milostnými scénami, prostě nic... jen ty interiéry a příroda, která se dá natočit stejná jako byla před 50 lety.
Záběry na přírodu ale na druhou stranu pochválit musím. Tady je to o té zmiňované barevné barevnosti. Zelená tráva je krásně zelená, kámen má kamennou barvu, lišejník lišejníkovou a mech mechovou, voda v bažině vypadá a zrcadlí jak voda v bažině....zima je v zimním bílo - šedo-černém ladění, ale i tak šály a čepice mají reálné pestré barvy, léto má dopadající paprsky na listy dřevin... Jestli mi něco při četbě knihy chybělo, tak to byla kvalita barev. Při četbě mi totiž vše připadalo ponuré, jakoby přes filtr, kde spojující ladění je černá... autor umí bezvýchodnost popsat velmi dobře a duševní stavy ne zrovna optimistického vyladění taky.
Film tuto notu samozřejmě obsahuje také a staví na ní. A na diváka tak doléhá situace hlavního hrdiny, který se z lásky pohybuje mezi jednou duševně chorou dívčinou, a druhou, ne snad chorou, ale jím poněkud manipulujícím, a je tak vystaven tlaku svědomí: na jednu stranu si může říkat: Proč to Toru trpí, proč se na praštěná děvčata prostě nevykašle, nenajde si nějaké vyrovnané stvoření, s nímž by byl bezstarostnější? A na druhé straně: je dobré useknout vztahy s osobami, které jsou sice zdrojem spíš starostí, ale pro které jsme to jediné stéblo, kterého se mohou zachytit? Hm.......... Tím jsem chtěla nastínit, proč je to pro diváka náročných 130 minut... Protože ve společnosti duševně silně nevyrovnaných uplakaných hrdinek se necítí dobře, protože s Toru soucítí... a možná se i těší, až tomu bude konec tomu utrpení.
Konec filmu, řekla bych, vyznívá proti knize optimističtěji. Je tam jasný náznak nového života bez přítěží minulosti, takže z kina lidi nejdou ubití.
Když to shrnu, pěkná kniha, pěkný film, který možná překoná knihu, minimálně ve srozumitelnosti, avšak - bez předchozí znalosti předlohy by se mi ve filmu hůř orientovalo, možná bych byla zdeptaná... každopádně se mi vyplatilo dopředu znát, co od toho mohu čekat.
neděle 13. února 2011
Film: Muži, kteří nenávidí ženy
únor 2011
Film podle detektivního románu švédského autora Stiega Larssona Muži, kteří nenávidí ženy
Literární předloha o 500 stranách docela zdařile smrsknutá do dvou hodin.
Děj je pro film samozřejmě osekán na nutné minimum, bohužel pro diváky, kteří nečetli knížku, je na hraně srozumitelnosti - neznají motivaci postav a z plátna se jí dozvědí až s dlouhým zpožděním.
Mimo jiné se film nezdržuje s poměrně zajímavými vazbami a vztahy mezi postavami, pletkami hlavního hrdiny, které příběh poněkud polidšťují, a pro mě ho tak činily i zajímavějším.
Barevné filtry ve filmu použité znásobují očekávanou ponurost, avšak též umocňují nadsazenost a poněkud vzdalují realitě. Pro mě prostě film postrádal barvy - jakoby se ze světa vytratila jasná červená, zelená, modrá a zůstaly jen jejich přitmavené kombinace s všudypřítomnou černou.
V tomto případě tedy před filmem preferuji původní literární předlohu, asi i proto, že v mé fantazii byly všechny postavy fyzicky atraktivnější než jejich protějšky na plátně.
Film podle detektivního románu švédského autora Stiega Larssona Muži, kteří nenávidí ženy
Literární předloha o 500 stranách docela zdařile smrsknutá do dvou hodin.
Děj je pro film samozřejmě osekán na nutné minimum, bohužel pro diváky, kteří nečetli knížku, je na hraně srozumitelnosti - neznají motivaci postav a z plátna se jí dozvědí až s dlouhým zpožděním.
Mimo jiné se film nezdržuje s poměrně zajímavými vazbami a vztahy mezi postavami, pletkami hlavního hrdiny, které příběh poněkud polidšťují, a pro mě ho tak činily i zajímavějším.
Barevné filtry ve filmu použité znásobují očekávanou ponurost, avšak též umocňují nadsazenost a poněkud vzdalují realitě. Pro mě prostě film postrádal barvy - jakoby se ze světa vytratila jasná červená, zelená, modrá a zůstaly jen jejich přitmavené kombinace s všudypřítomnou černou.
V tomto případě tedy před filmem preferuji původní literární předlohu, asi i proto, že v mé fantazii byly všechny postavy fyzicky atraktivnější než jejich protějšky na plátně.
pondělí 31. ledna 2011
Divadlo: Saturnin
Divadlo ABC, leden 2011
Vcelku milé představení na hranici mezi komedií a muzikálem. Hudba však vybraná dobře, stylově.
Začátek trochu rozpačitý, dramatizaci nepomáhá (zdržuje) rozdávání koblih do publika. Hladoví diváci byli nadšeni, my ostatní se tím až tak nebavili.
Existuje pár momentů, pro které stojí za to představení vidět, především scény týkající se lekci tenisu, a pak výměny s živým míčkem.
Dobrá zábava.
(Malé doporučení: chcete-li být obdarováni koblihou, kupte si lístky na kraj řady, vaše šance se zvýší)
Vcelku milé představení na hranici mezi komedií a muzikálem. Hudba však vybraná dobře, stylově.
Začátek trochu rozpačitý, dramatizaci nepomáhá (zdržuje) rozdávání koblih do publika. Hladoví diváci byli nadšeni, my ostatní se tím až tak nebavili.
Existuje pár momentů, pro které stojí za to představení vidět, především scény týkající se lekci tenisu, a pak výměny s živým míčkem.
Dobrá zábava.
(Malé doporučení: chcete-li být obdarováni koblihou, kupte si lístky na kraj řady, vaše šance se zvýší)
neděle 21. listopadu 2010
Film: Potkáš muže svých snů
Listopad 2010
Od chvíle, kdy jsem viděla film Allenův nejnovější film, už uběhlo pár dnů, během nichž se můj názor na tento film vyvíjel v jeho prospěch, takže jsem ráda, že jsem neblogovala hned po prvním dojmu.
Film Potkáš muže svých snů mě, upřímně řečeno, v kině moc nechyt. Přistihla jsem se několikrát při tom, že přemýšlím, jak to asi dopadne a kdy už bude konec. První háček pak byl v tom, že ono to vlastně nijak nedopadlo.
Nebyla jsem sama, komu chybělo při odchodu z kina nějaké konkrétní rozuzlení, prostě jsme odcházeli s pocitem, že ta záležitost je taková neukončená, nedotažená :-) No, tak to byl první dojem.
Trošku jsem zahloubala nad tím, proč mi tohle vlastně vadilo, když obvykle na násilné happyendy nadávám, a zjistila jsem, že tohle nebude chyba autora. Že takhle to v životě obvykle chodí, že situace se vyvíjejí nejistě, někdy k žádnému konečnému dořešení nemusí dojít... že autor vlastně podal příběh členů jedné rodiny tak, jak by se asi opravdu mohl stát, bez nějakých nadsazených konců.
Pomalu a od konce se teď dostávám k tomu, co se vlastně ve filmu odehrává. Je to sled relativně nepovznášejících, ne zrovna komických situací, když jste součástí těch událostí. Tím chci říct, že jsem při sledování filmu maličko trpěla tím, co se přede mnou na plátně děje.
Paní v letech, od které odejde manžel (profláklá 2. míza způsobená strachem z úbytku životních sil na prahu stáří, uvědomnění si blížícího se konce a revoltě vůči němu) se s jeho odchodem těžko smiřuje a naději do dalšího života čerpá od kartářky, které samozřejmě uvěří úplně všechno (ale pořádně jí za to cvaká).... Jejich dcera, která už nemá na co čekat, pokud jde o pořízení miminka, s manželem, který iniciativou zrovna neoplývá (pokud jde o rozmnožování i o finanční zajištění rodiny), čeká, jestli mu vyjde kniha... manželství krachne, ona se chce postavit na vlastní nohy, ovšem spolehne se na půjčku od matky, která jí pod vlivem kartářky odmítne založit.
V tomto filmu prostě moc okaté nadsázky není (jen přiměřeně), a dá se říct, že by se to tak v reálu mohlo vyvíjet. Jenže ten vývoj právě zrovna optimisticky nevyznívá. To není mínusem scénáře, je to jeho velkým plusem, jenže jsem se z toho nemohla těšit. Je to jen jiná Allenovka, než jsem zvyklá. Je trochu naturalističtější. Divácky nepodbízivá.
Od chvíle, kdy jsem viděla film Allenův nejnovější film, už uběhlo pár dnů, během nichž se můj názor na tento film vyvíjel v jeho prospěch, takže jsem ráda, že jsem neblogovala hned po prvním dojmu.
Film Potkáš muže svých snů mě, upřímně řečeno, v kině moc nechyt. Přistihla jsem se několikrát při tom, že přemýšlím, jak to asi dopadne a kdy už bude konec. První háček pak byl v tom, že ono to vlastně nijak nedopadlo.
Nebyla jsem sama, komu chybělo při odchodu z kina nějaké konkrétní rozuzlení, prostě jsme odcházeli s pocitem, že ta záležitost je taková neukončená, nedotažená :-) No, tak to byl první dojem.
Trošku jsem zahloubala nad tím, proč mi tohle vlastně vadilo, když obvykle na násilné happyendy nadávám, a zjistila jsem, že tohle nebude chyba autora. Že takhle to v životě obvykle chodí, že situace se vyvíjejí nejistě, někdy k žádnému konečnému dořešení nemusí dojít... že autor vlastně podal příběh členů jedné rodiny tak, jak by se asi opravdu mohl stát, bez nějakých nadsazených konců.
Pomalu a od konce se teď dostávám k tomu, co se vlastně ve filmu odehrává. Je to sled relativně nepovznášejících, ne zrovna komických situací, když jste součástí těch událostí. Tím chci říct, že jsem při sledování filmu maličko trpěla tím, co se přede mnou na plátně děje.
Paní v letech, od které odejde manžel (profláklá 2. míza způsobená strachem z úbytku životních sil na prahu stáří, uvědomnění si blížícího se konce a revoltě vůči němu) se s jeho odchodem těžko smiřuje a naději do dalšího života čerpá od kartářky, které samozřejmě uvěří úplně všechno (ale pořádně jí za to cvaká).... Jejich dcera, která už nemá na co čekat, pokud jde o pořízení miminka, s manželem, který iniciativou zrovna neoplývá (pokud jde o rozmnožování i o finanční zajištění rodiny), čeká, jestli mu vyjde kniha... manželství krachne, ona se chce postavit na vlastní nohy, ovšem spolehne se na půjčku od matky, která jí pod vlivem kartářky odmítne založit.
V tomto filmu prostě moc okaté nadsázky není (jen přiměřeně), a dá se říct, že by se to tak v reálu mohlo vyvíjet. Jenže ten vývoj právě zrovna optimisticky nevyznívá. To není mínusem scénáře, je to jeho velkým plusem, jenže jsem se z toho nemohla těšit. Je to jen jiná Allenovka, než jsem zvyklá. Je trochu naturalističtější. Divácky nepodbízivá.
Divadlo: Pan Kaplan má třídu rád
Divadlo ABC, listopad 2010
Z komedie celkem zřetelně prostupují smutné momenty, které jsou pozadím a společným jmenovatelem toho, proč se několik dospěláků z různých evropských zemí ocitne ve třídě amerických imigrantů, učících se angličtině.
Takže: nejde v žádném případě jen o lehkou konverzačku, jak by k tomu mohla literární předloha svádět, což je ale dobře. Kromě komolené řeči, na které stojí komičnost, je divák semtam konfrontován s poměrně tragickými událostmi válečných let.
Herecké výkony stojí za to. Je radost vidět stále vitálního Lubomíra Lipského, zvlášť když přibere trombon, Oldřich Vízner v nezvyklé poloze je také super. Žasla jsem nad pěveckým výkonem v tradicionálech podaných Jitkou Smutnou.
Představení je po zásluze permanentně vyprodané.
Z komedie celkem zřetelně prostupují smutné momenty, které jsou pozadím a společným jmenovatelem toho, proč se několik dospěláků z různých evropských zemí ocitne ve třídě amerických imigrantů, učících se angličtině.
Takže: nejde v žádném případě jen o lehkou konverzačku, jak by k tomu mohla literární předloha svádět, což je ale dobře. Kromě komolené řeči, na které stojí komičnost, je divák semtam konfrontován s poměrně tragickými událostmi válečných let.
Herecké výkony stojí za to. Je radost vidět stále vitálního Lubomíra Lipského, zvlášť když přibere trombon, Oldřich Vízner v nezvyklé poloze je také super. Žasla jsem nad pěveckým výkonem v tradicionálech podaných Jitkou Smutnou.
Představení je po zásluze permanentně vyprodané.
Divadlo: Idiot
Dejvické divadlo, říjen 2010
Kníže Myškin cestuje ze Švýcarska do Petrohradu. Okolnosti způsobí, že je nucen cestu na ruském území přerušit. Setká se tak s několika lidmi, avšak jeho samého dlouhodobý pobyt mimo Rusko určitým způsobem zformoval, a jeho bezelstné způsoby chování a myšlení mu v ruském prostředí vynesou označení idiota.
Možná je toto shrnutí příběhu až moc stručné a proto nepřesné, ale původní předlohu neznám a Krobotovo ztvárnění je tak úsporné, že že jsem si odnesla tento hlavní dojem o tom, co chce autor dílem říci.
Pavel Šimčík je v hlavní roli knížete Myškina se svým civilním projevem velmi přesvědčivý, poloha, v jaké je kníže ztvárněn, velmi dobře koresponduje s charakerem hl. postavy. U P. Šimčíka však moje chvála končí. Na ostatní se sice dá koukat, (zejména na M. Myšičku), ale za strhující se ty výkony označit nedají, stejně jako celá hra.
Krobotovo zpracování Dostojevského klasiky tak neurazí, nenadchne. Něco tomu ale chybí, abych to mohla doporučit.
Kníže Myškin cestuje ze Švýcarska do Petrohradu. Okolnosti způsobí, že je nucen cestu na ruském území přerušit. Setká se tak s několika lidmi, avšak jeho samého dlouhodobý pobyt mimo Rusko určitým způsobem zformoval, a jeho bezelstné způsoby chování a myšlení mu v ruském prostředí vynesou označení idiota.
Možná je toto shrnutí příběhu až moc stručné a proto nepřesné, ale původní předlohu neznám a Krobotovo ztvárnění je tak úsporné, že že jsem si odnesla tento hlavní dojem o tom, co chce autor dílem říci.
Pavel Šimčík je v hlavní roli knížete Myškina se svým civilním projevem velmi přesvědčivý, poloha, v jaké je kníže ztvárněn, velmi dobře koresponduje s charakerem hl. postavy. U P. Šimčíka však moje chvála končí. Na ostatní se sice dá koukat, (zejména na M. Myšičku), ale za strhující se ty výkony označit nedají, stejně jako celá hra.
Krobotovo zpracování Dostojevského klasiky tak neurazí, nenadchne. Něco tomu ale chybí, abych to mohla doporučit.
sobota 23. října 2010
Film: Občanský průkaz
Kino Lucerna, říjen 2010
Pěkný film to je a vidět ho v kině je silný zážitek. Nechci ho tady rozebírat na součástky, protože jeho síla je spíš v celku, a právě tomu celku se nedá upřít.
Z literární předlohy je vpodstatě vybrán jen krátký časový úsek mezi 15 a 19 lety hlavních hrdinů, ale nejpůsobivější pasáže příběhu jsou dodrženy téměř doslova, prostě předloha se rozhodně nezapře, a je to dobře. Vzhledem k tomu, že z knížky je "vypotřebována" jen krátká životní etapa, domnívala jsem se, že by mohla vzniknout postupně trilogie nebo jiná -logie á la Básníci, ale asi těžko, neboť ty působivé pasáže z knihy jsou, podle mého názoru až na jednu výjimku, vypotřebovány všechny (včetně příhody s výměnou bundy s příslušníkem Bezpečnosti, která se v předloze odehrává až o hodně později).
A teď v krátkosti k obsazení filmu Občanský průkaz. 4 kluci do hlavních rolí byli vybráni pěkně. Zpočátku působili trošku škobrtavě, ale s postupem času, jak se před kamerou uvolnili, byli mnohem přesvědčivější a líp se na film koukalo.
Těšila jsem se na Jirku Macháčka, ale prostor jemu vymezený se dá přirovnat ke štěku. Nikdo neví, kam se v druhé půlce vyprávění ztratil. Asi měl jen vyplepšit trochu rozpačitější výkony chlapců v začátku, a pak už ho nebylo potřeba.
Zato Václav Kopta v roli policajta je v záběru pořád, a v jedné mimopražské scéně už působí jeho přítomnost naprosto křečovitě a přehnaně, protože všichni víme, že příslušníků bylo dost a žádný nemohl být všude. Roli teda zvládl bezvadně, tento nedostatek je záležitost scénáře.
Síla filmu je v tom, že s divákem zamává. Ne, že by tam nebyly momenty, kdy se divák zasměje, ale spíš jsou tam ty, kdy mrazí. Brutalita a svévolnost ozbrojených, rádoby bezpečnostních složek, odepření vzdělání dětem, které nechtěly být ovcema, udavačství, prostě to, na čem ten režim dřív stál a fungoval... no už bych v tom žít teda fakt nechtěla, a je dost hrůza se do toho i na ty 2 hodiny ve filmu vrátit.
Film Občanský průkaz patří k nejlepším českým filmům tohoto desetiletí.
Pěkný film to je a vidět ho v kině je silný zážitek. Nechci ho tady rozebírat na součástky, protože jeho síla je spíš v celku, a právě tomu celku se nedá upřít.
Z literární předlohy je vpodstatě vybrán jen krátký časový úsek mezi 15 a 19 lety hlavních hrdinů, ale nejpůsobivější pasáže příběhu jsou dodrženy téměř doslova, prostě předloha se rozhodně nezapře, a je to dobře. Vzhledem k tomu, že z knížky je "vypotřebována" jen krátká životní etapa, domnívala jsem se, že by mohla vzniknout postupně trilogie nebo jiná -logie á la Básníci, ale asi těžko, neboť ty působivé pasáže z knihy jsou, podle mého názoru až na jednu výjimku, vypotřebovány všechny (včetně příhody s výměnou bundy s příslušníkem Bezpečnosti, která se v předloze odehrává až o hodně později).
A teď v krátkosti k obsazení filmu Občanský průkaz. 4 kluci do hlavních rolí byli vybráni pěkně. Zpočátku působili trošku škobrtavě, ale s postupem času, jak se před kamerou uvolnili, byli mnohem přesvědčivější a líp se na film koukalo.
Těšila jsem se na Jirku Macháčka, ale prostor jemu vymezený se dá přirovnat ke štěku. Nikdo neví, kam se v druhé půlce vyprávění ztratil. Asi měl jen vyplepšit trochu rozpačitější výkony chlapců v začátku, a pak už ho nebylo potřeba.
Zato Václav Kopta v roli policajta je v záběru pořád, a v jedné mimopražské scéně už působí jeho přítomnost naprosto křečovitě a přehnaně, protože všichni víme, že příslušníků bylo dost a žádný nemohl být všude. Roli teda zvládl bezvadně, tento nedostatek je záležitost scénáře.
Síla filmu je v tom, že s divákem zamává. Ne, že by tam nebyly momenty, kdy se divák zasměje, ale spíš jsou tam ty, kdy mrazí. Brutalita a svévolnost ozbrojených, rádoby bezpečnostních složek, odepření vzdělání dětem, které nechtěly být ovcema, udavačství, prostě to, na čem ten režim dřív stál a fungoval... no už bych v tom žít teda fakt nechtěla, a je dost hrůza se do toho i na ty 2 hodiny ve filmu vrátit.
Film Občanský průkaz patří k nejlepším českým filmům tohoto desetiletí.
Národní galerie Praha: Monet a Warhol
Veletržní palác, říjen 2010
Výstava nazvaná Monet a Warhol s podtitulem Mistrovská díla z Albertina Museum a Batlinerovy sbírky má lákavý název.
Umělci z názvu expozice jsou však zastoupeni opravdu minimálně. Jedny Monetovy lekníny a z Warhola tak asi dvě díla... Kdo čeká Warholovy plechovky, bude zklamán, není tam ani jedna. Mě to zas tak nevadilo, protože je nemám ráda (připadají mi příliš s energií "jin"), ale i tak jsem čekala mnohem více děl umělců, podle nichž je expozice pojmenovaná.
Když odhlédnu od tohoto reklamního triku, zůstává celkem přínosná, zajímavá podívaná, o které ale nemohu říct, že by mi nějak vyrazila dech. Spíš se člověk seznámí s pár pěknými díly umělců, o kterých dosud neměl ani zdání. Neurazí, nenadchne.
Výstava nazvaná Monet a Warhol s podtitulem Mistrovská díla z Albertina Museum a Batlinerovy sbírky má lákavý název.
Umělci z názvu expozice jsou však zastoupeni opravdu minimálně. Jedny Monetovy lekníny a z Warhola tak asi dvě díla... Kdo čeká Warholovy plechovky, bude zklamán, není tam ani jedna. Mě to zas tak nevadilo, protože je nemám ráda (připadají mi příliš s energií "jin"), ale i tak jsem čekala mnohem více děl umělců, podle nichž je expozice pojmenovaná.
Když odhlédnu od tohoto reklamního triku, zůstává celkem přínosná, zajímavá podívaná, o které ale nemohu říct, že by mi nějak vyrazila dech. Spíš se člověk seznámí s pár pěknými díly umělců, o kterých dosud neměl ani zdání. Neurazí, nenadchne.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
