Film: Zahraj to znovu, Same (USA 1972)

březen 2010, Biooko

V hl. roli filmu dle vlastního scénáře W. Allen.

Zas jedna komedie, která je natolik geniální, že mě nenapadaj slova, která by se dala napsat, a přitom tomu filmu spíš neuškodila :-)

Nesmělý neurotický nemotora korunuje své prožívání trefnými vtipnými hláškami - půl filmu jsem nahlas prosmála, a u (pro mě) dojímavé koncovky bych brečela...

Jo, a ještě jedna věc: v kině je tenhle film mnohem lepší než doma.

Evropské umění od antiky do závěru baroka

Stálá expozice Národní galerie v Praze - Šternberský palác
únor 2010

Expozici jsem si prošla od přízemí, kde to vzalo velmi slibný začátek: jsou zde zástupci německého a rakouského umění 16. - 18. století s Růžencovou slavností Albrechta Dürera (Benátky 1506):

V prvním patře je pár antických artefaktů - no je to chudičká sbírka, takže nestačí nudit. Následuje bohatá sbírka ikon - tematicky i provedením jako vejce vejci, a italské umění 14. - 16. století - náboženská tematika je jasná, ale zde se střídá hlavně ukřižování v různých podobách s výjevy s Pannou Marií s dítětem.

Ve třetím patře jsem se trošičku osvěžila pohledem na pár Brueghelových obrazů, ale to je asi tak všechno, co mi zde stojí ze sbírky francouzských, italských a španělských mistrů 16. - 18. století za zmínku.

Pěkná je zahrada se sochami s 20. století, do které je vidět z oken paláce.

Celá expozice je relativně bohatá, ale když jsem při odchodu přemýšlela o tom, jaký artefakt mě oslovil, aniž by na mě z toho čišelo něco negativního, tak jsem nepřišla na nic jiného, než na tu Růžencovou slavnost. V celém kontextu sbírky (kde tematicky převažuje nějaký druh násilí, trest, sebevražda, smrt - zátiší s mrtvými ptáky...) je to něco atypického, pozitivního, harmonického... takže dílo s velkým D a bez ohledu na cenu, jakou má, by mi mohla viset doma :-). Z celé sbírky fakt jediná.

Film: Pouta

únor 2010

Zase jeden film, kdy po velkém očekávání následovalo velké zklamání.

Děj filmu je situován do ČSSR 1982, v hlavní roli StB.

Vezmu nejprve stručně pozitiva:
Skvělý a přesvědčivý Ondřej Malý v roli hnusáka agenta Rusnáka. Dobře vybraný Oldřich Kaiser. Precizní výprava - důraz na detail: "dobový" nábytek - ať jde o kancelářské stoly nebo domácí kuchyňskou linku, láhev od piva nebo tlusté popelníky, proštípané jízdenky... S tím si tvůrci evidentně vyhráli.

Ale proč se scénárista nezabýval vývojem postav? Proč postavy nemají minulost, co je vede k tomu, jak se chovají a jaké zastávají názory? Bez povědomí o motivaci postav se před divákem odvíjí jen herecky dobře ztvárněný momentální stav, ale mě to kvůli tomu nevtáhlo. Koukala jsem na hnus a špínu s odstupem, jako by mezi mnou a plátnem bylo hodně tlustý sklo. A o tom, že tam chybělo vykreslení hl. postavy i v jiné poloze, ani nemluvě. Takhle se tomu prostě nedalo až tak věřit.... škoda.

Kdyby ta filmová "lahůdka" trvala o 30 minut míň, jen by to prospělo.

Divadlo: Madame Melville

únor 2010, Palace - Studio DVA

Hra by se dala shrnout jako výpověď studenta o bleskové avantýře s nadrženou profesorkou, která ho (jak jinak) ovlivnila do budoucna.

V první půlce jsem se cítila trapně, když jsem se musela koukat na obluzování mladého kluka profesorkou (asi mám nějakej blok, ale tohle mě fakt vadí) - no a v druhé půlce jsem nemohla přijít na to, proč je ta hra vůbec napsaná a proč se hraje. Jestli proto, aby se diváci cítili trapně za to, co se před nimi odehrává (v mém případě by byl účinek stoprocentní), nebo proto, aby se bavili (troška komických momentů), anebo pro obojí. Divná kombinace.

Na Ivanku Chýlkovou v roli madame Melville se mi alespoň dobře koukalo, když už hrála to, co hrála, nepozbývala elegance. Eva Holubová to zase vytáhla komičností, ale proč pořád ty kolena od sebe... :-)

Film: Kawasakiho růže

únor 2010, multikino

Toto dílo české kinematografie přesně odpovídá mé představě o tom, jak by se měly točit filmy, a to ve všech ohledech.

Film o tom, jaké je to být sledován, a nevědět o tom. O tom, jaké je to poskytnout informace o druhých, a nevědět jaké následky bude mít jejich použití. Jaké je to věřit obrazu o rodičích - hrdinech, jaký je dětem až do dospělosti sugerován, a být konfrontován s jejich zbabělostí a falešným sebeobrazem. Mimo jiné.

A co je zde motivem pro nefér jednání? Hrdinové příběhu se v zásadních chvílích, kdy mají možnost získat, udržet lásku nebo uznání od těch, na kterým jim nejvíc záleží, rozhodnou chytit příležitost za pačesy, i když se tím dopouštějí nečestného jednání s dopadem ublížení třetím osobám.

Film pokládá obtížnou otázku: je v silách průměrného člověka s průměrnou potřebou lásky a uznání této příležitosti odolat (např. odolat příležitosti pomoci nemocné matce, odolat příležitosti rozvít vztah se zbožňovanou osobou, ...), když negativní důsledky nejsou dopředu zcela známy? A i když jsou?
...protože všichni mají někoho, na kom jim moc záleží, koho výměnou za jeho sympatie a uznání nebo jen pouhou existenci rádi potěší a následky až tak neřeší...

A tak na příběhu vidíme, jak jednoduché to měli estébáci, kteří uměli zahrát na tuhle notu. Jak jednoduché, ale jak účinné... protože to hraje na základní potřeby, které jsou všem lidem společné.

Výborně vybraní představitelé hlavních postav (Lenka Vlasáková, Daniela Kolářová, Martin Huba, Ladislav Chudík). Představitel sochaře se typově pro tu roli snad narodil. Příběh této postavy a její posun mě vůbec nejvíc oslovil a kvůli němu se na film podívám znovu.
Hudba, interiéry, všechno je s dějem příběhu v harmonii, nikde nic nepřebývá, nechybí a neruší ... a zde dokonce i skvělá koncovka (narozdíl od většiny filmů) uvrtá diváky do křesel až do posledního písmene titulků.

Divadlo: Máj

únor 2010, Viola



Zbortěné harfy tón, mrtvé milenky cit - aneb bez přípravy na těžkou klasiku nechoď, pokud si nechceš kupovat program

Odpoledne se naskytla příležitost navštívit večerní představení Máje ve Viole, a vzhledem k časovému vytížení jsem šla takříkajíc "z voleje". Znala jsem jen název hry, místo a čas. Programy si zásadně nekupuju, protože se spoléhám, že se vžiju a chytím, ale v tomhle případě se mi nepřipravenost nevyplatila.


Barbora Hrzánová v monodramatu hraje a přednáší svým charakteristickým nevyumělkovaným způsobem a dělala co mohla, přesto jsem měla pocit, že hodina má 600 minut. Prožitek se po mě svezl jak ta pověstná voda po huse - protože dějovou linii jsem ze školy zapomněla a prostě jsem se v básni nezorientovala. Celé to na mě působilo tak, že se autor vypisoval z duševních hnutí, se kterými nechci mít nic společného, takže jsem si vystavěla pěkný blok a prostě nepřijímala. Až na profláknutý "zbortěné harfy tón" a "mrtvé milenky cit", který mi připomínal mé emoční vyladění z celého představení.


Ovšem můj dojem se výrazně zlepšil poté, co jsem se tady na netu seznámila s dějovou linií, a situace mi "zacvakly". Ještě, že tu jsou ty čtenářské deníky, třeba tady jeden, tady druhý a tady ten třetí.

Divadlo: Jistě, pane ministře

leden 2010, Divadlo na Vinohradech

Ministr pro administrativní záležitosti James Hacker: Viktor Preiss
Tajemník ministerstva, sir Humphrey Appleby: František Němec
Osobní tajemník ministerstva Bernard Wooley: Jan Šťastný
Předsedkyně parlamentní komise Betty Oldhamová: Daniela Kolářová
Manželka ministra Annie: Simona Postlerová

Kdo se kochal sledováním TV seriálu, dabovaným v hl. rolích právě V. Preissem a F. Němcem, bude si připadat jako doma :-)

Pokud jde o inscenaci, nemá smysl ztrácet čas psaním komentáře nebo jeho čtením - koho oslovil TV seriál nebo knižní vydání, toho inscenace potěší, pobaví, možná mu něco připomene - no a kdo nehověl seriálu ani knize, ten na to stejně nepůjde, protože to chce přece jen vyvinout úsilí... Inscenace je permanentně když ne vyprodaná nebo zadaná, tak alespoň vyrezervovaná, takže kdo si nepočíhá na začátek předprodeje, má nadlouho smůlu.

To mluví za vše.

Pokud by někdo nutně potřeboval něco kritičtějšího, může se podívat "sem".

Psychologické projekce III.

Projekce v partnerských vztazích

Kromě idealizování mívají v partnerském vztahu poměrně velkou sílu další dva mechanismy projekce. Vycházejí z principů "protiklady se přitahují" a "vrána k vráně sedá".

V případě přitahujících se protikladů vábí chování a projevy, které jsou vzhledem k našim opačné. Zezačátku to vábí, imponuje, ale diametrálně odlišné temperamenty začnou být po určité době problém. Temperamentnímu partnerovi začne vadit určitá "suchost" klidnější povahy, mírnějšího začne temperamentní svou potřebou vzruchu rozčilovat. Temperamentnějšího partnera to většinou začne "štvát" dřív, a zatlačí jako první, ale "kliďas" nepřidá, naopak obviní z neracionálnosti a "rušení svého klidu". Začne se roztáčet inflační spirála, protože každý dostává čím dál míň toho, co právě potřebuje. A v tom momentu si takoví partneři uvědomí, že to, co je dříve přitahovalo, najednou nenávidí.
Nastává zlomové období, kdy si musí oba pro sebe zhodnotit jednu věc: jestli ho to, čeho má ten druhý víc, svým způsobem vhodně doplňuje a třeba i obohacuje, anebo jestli převažuje to, že ho to nezřízeně permanentně rozčiluje, a pak to jde do kytek. Není to ale až taková škoda, protože dlouhodobě setrvávat ve vztahu, který je zdrojem permanentního přetěžujícího napětí, se nedá - jsou tam i zdravotní rizika, poměrně široká škála psychosomatických poruch.

Zábavně je vztah, který vznikl na základě takto fungující projekce, podaný v komedii Bosé nohy v parku (USA 1967) s R. Redfordem a J. Fondovou. Období sundání projekcí je podáno skutečně v barvě, a navíc má ta komedie i jiné kvality, takže stojí za to se na ni podívat.

Druhý princip, "vrána k vráně sedá", poukazuje na tendenci partnerů, kteří jsou přitahování zdánlivou jednotou názorů, týmiž hodnotami, způsoby chování, zájmy. Zpočátku jsou přesvědčení o tom, že se celý život hledali, jsou jako jedna duše a jedno tělo. Projevuje se to mimo jiné i známou poznámkou: "Mám pocit, jako bychom se znali celý život". Oba si libují, jak dobře si rozumějí.
Ve skutečnosti neexistují dva totožní lidé, ani neplatí, že bychom mohli najít někoho, s kým se ve všem shodneme, ve všem si porozumíme. Počáteční shodné ladění a souznění pouze skrývá prozatím se neprojevující části osobnosti, jež po nějakém čase najdou cestu ven. Pak se oba začnou trochu divit. Sundání růžových brýlí (tj. projekcí) pak může trochu bolet, když vidíme druhého i v jiných, než původních barvách, v tomto případě v barvách, které u sebe neznáme, nebo si je u sebe nechceme přiznat. Zase záleží na obou partnerech, jestli pro ně i přesto zůstává setrvání ve společném vztahu přínosem (nemám na mysli hned ekonomickou stránku, ale ta následuje).

Zamilování se v důsledku působení projekcí toliko do dílčích aspektů osobnosti druhého, vede po čase k dojmu, že žijeme s cizím člověkem, jehož neznáme. A on nezná nás. V každém vztahu tak vyjdou na světlo všechny vlastnosti, i ty, o nichž jsme zpočátku nevěděli. V našem pojetí se partner začne měnit (z 98% k horšímu), z našeho pohledu se projevuje tak, jak nám vůbec není milé. Jenže partner je stále stejný, to my ho začínáme vnímat jinak. Vztahy v této fázi někdy skončí, partneři se odmítají vyrovnat s tak radikální změnou svého přístupu, jenž vnímají jako chybu a nežádoucí proměnu toho druhého.


Nevědomé odnětí projekcí bývá spojeno s nemalou duševní bolestí. Člověka takto vnímaný sled událostí ničí, prožívá zklamání - a to nejen z aktuálního dění, nýbrž může opětovně zažívat zklamání, jež zná z dřívějších let. Spouštěčem tohoto sledu je zrušení projekce, tedy proces působící proti původnímu omámení krásnými vlastnostmi. Stručně řečeno se nám to, co nás dříve fascinovalo, přestává tak moc líbit jako dřív. Daný proces ovšem neprobíhá na vědomé rovině, navíc nás dokáže zaskočit naprosto nepřipravené ("Najednou jsem ji spatřil ve skutečných barvách").
Někdy se stane, že odnětí projekcí se zvědomí, že si člověk uvědomí, že nosil růžové brýle. To ale moc nemění na tom, že většinou padnou výčitky, obviňování. Krásné vlastnosti jsou ty tam, nečekaně partnera vidíme černě. Alespoň v tu chvíli nám to tak připadá.

Aby toho nebylo málo, bývá téměř pravidlem, že si lidé po zklamání v jednou vztahu najdou znovu typově stejné partnery. Opět se probouzejí projekce, všechno prostě začne nanovo. Bludný kruh se točí dál. Podmínkou změny je náhled na niterné procesy a tendence.

V tomto případě platí, že si probíhající proces musíme převést do vědomí. Je třeba, abychom pochopili, oč běží, co probíhá a proč. Je třeba uvědomit si, co nás na nové známosti fascinuje a proč. Měli bychom přiznat i vlastní díl viny, nemá smysl ze všeho vinit partnera. Napřed jsme ho nekriticky obdivovali, doufali jsme, že ten stav potrvá věčně, ale on se zvrátil. Je to ale normální, logický a nevyhnutelný vývoj. Je dobré být na to připraven, a tuto první závažnější krizi ve vztahu přijmout jako něco, co nás posune dál, a co má veskrze pozitivní dopad, neboť nás to nutí uvědomit si, že nejsme ani my, ani protějšek dokonalí, ale přesto máme dobré důvody být spolu dál. Anebo samozřejmě dojde na druhou možnost, když po zjištění, jak je to s partnerem po sundání našich projekcí, to zhodnotíme tak, že nejsme kompatibilní, a se vztahem se vypořádáme.

Bylo by hezké, kdybychom se projekcí mohli navždy vyvarovat, ale právě to bohužel nejde. Nemůžeme je vymýtit. Ve vztazích hrají významnou roli, přestavují motor dalšího vývoje, vztahové evoluce. Zvyšují sexuální atraktivitu partnera, čímž mají dopad na naši reprodukci. Příroda tak má další nástroj k zajištění zachování lidského rodu.


Pozor však na přehánění vztahovat všechno dění na sebe. V žádném případě se zde nedoporučuje, abyste si vše, co se kolem vás děje, vysvětlovali v souvislosti se sebou. Nepřehánějte ty analýzy, nežijte zanořeni do sebe bez přestávky. Ani nemá význam hledat souvislosti mezi úplně vším, co jste prožili. To byste nemuseli dělat nic jiného. Nesnažte se rozebírat každou maličkost, nebo se v klidu ani ( dosaďte dle vaší fantazie :-) )