Bio Oko, srpen 2012
Při výběru, na jaký film zajít, rozhodlo procentní hodnocení diváků. Francouzský film Nedotknutelní měl přes 90%. Mimořádně dobré hodnocení.
Příběh ochrnutého bohatého muže a jeho mladého pečovatele mi až tak úchvatný nepřipadal, aby se i mé hodnocení přehouplo přes 90%. Spíš mi připadalo, že o tom filmu se nedá říct skoro nic špatného. Je nějak málo toho, co by se dalo zkritizovat. Film ve francouzštině je také příjemné osvěžení. Není to film, který by zanechával nějakou silnou emoční stopu. Na druhou stranu jeho velké plus je v tom, že nenásilně ukazuje způsob, jak přistupovat k postiženým lidem, když nestojí o soucit. Síla tohoto filmu je jakoby v tom, že se o nicmoc urputně nesnaží. Ani ten film samotný, ani jeho hrdinové. Dál to vysvětlím.
Z mnoha uchazečů o místo pečovatele ho dostane člověk, který se o jeho získání nejméně snaží. Zatímco ostatní uchazeči se ohánějí vzděláním, touhou pomáhat a všelijakou humanitou, ten vítězný dává najevo zájem jen o razítko pro úřad práce, že nebyl vybrán. Ani po získání pracovní smouvy se nesnaží udělat dojem, spíš svého paraplegického živitele semtam s humorem "utře". Tím mu ale paradoxně prokazuje velmi dobrou službu, protože mu vyhovuje, že se s ním nezachází jako s chudinkou.
Rafinovanost tohoto filmu je v tom, že i když divák neodejde z kina s nějakým bůhvíjakým zážitkem, tak mu možná nějak nenápadně některé věci dojdou.
Je dobře, že se takové filmy točí, a když to tak zpětně hodnotím, tak si ta svá procenta od diváků zaslouží, i když já mu dávám tak 82.
PS:
Otázkou ale je, co by z toho filmu zbylo, kdyby ten paraplegik nebyl tak bohatý, neměl na dvoře několik aut, nemohl si dovolit soukromé lety ani služebnictvo, ale kdyby bral před úrazem průměrný český plat. Myslím si, že z toho, co se tu natočilo, by se nedala použít ani minuta.
čtvrtek 23. srpna 2012
neděle 19. srpna 2012
Amsterdam
Románek Iana McEwana Amsterdam je především o tom, kam až může lidi jejich ego zavléct. Až na úplný konec.
Jde o román krátký délkou, ale pořádně koncentrovaný množstvím a hloubkou otázek, které klade, a úsporností vyjadřování - téměř každá věta v něm má své důležité významové místo. Čte se svižně a jedním dechem.
Po nepříliš věrohodném začátku, který evidentně slouží jen k tomu, aby se dál mohlo rozehrát drama dvou starých kamarádů, následuje psychologicky velice zajímavě popsaný příběh, zakončený bohužel až příliš násilně, ale asi i způsob konce zde může mít své místo, minimálně v tom, aby se čtenář zamyslel nad tím, jak mohou být některé dobře míněné věci zneužitelné. Název románu Amsterdam je zvolen pro údajnou snadnou možnost euthanazie v Nizozemí.
Hudební skladatel Clive má zakázku na symfonii k oslavě příchodu nového tisíciletí. Je posedlý tím, že by mu symfonie mohla zajistit "nesmrtelnost", že bude považován za génia. Inspirace je však velmi křehká květinka a kdeco ji naruší - a tomuto se autor výtečně věnuje. Cliva tlačí čas, má však své metody, jak si inspiraci přivodit: například túrou po horách. Při takové túře se mu skutečně dostane inspirace, ovšem je svědkem napadení ženy. Zajímá se jen o svou melodii, nechce nechat momentální příval inspirace přerušit, a napadené ženě nijak nepomůže.
Vernon je šéfredaktorem deníku, který má problémy s prodejností. Dostane se mu přiležitost otisknout choulostivé fotografie známého politika, tím zvýšit náklad novin a také zviditelnit sebe. Svěří se s obsahem fotografií kamarádovi Clivovi, který však s jejich otištěním důrazně nesouhlasí, a mezi přáteli vznikne roztržka. Vadí mu, co všechno je Vernon schopen udělat pro náklad a pro své zviditelnění. Mrzí to oba dva, Clivovi se však poté špatně skládá. Fotografie nakonec noviny otisknou, avšak v již nevhodnou dobu, Vernon jako šéfredaktor se ztrapní, je zatracen a vyhozen z místa. Uražené ego se chce někde mstít: ostře se pustí do Cliva (který s tím nemá nic společného), že nepomohl napadené ženě, a pošle k němu policii. Clive už není schopen symfonii dokončit. Předá konečnou verzi, která vůbec neodpovídá jeho původní představě, není přijata ani orchestrem a i on se chce za nepovedené dílo pomstít...
Otázky, které hrdinové jeden druhému kladou, jsou jako ze života, ale svoji hloubku mají: je morálně v pořádku otisknout něčí fotografie v choulostivé situaci, i když se to zdůvodňuje informovaností voličů? A je morální nevšímat si a neposkytnout pomoc, třebaže je člověk v jedinečném tvůrčím rozpoložení, které nejde jindy a jinde navodit? Zdejší hrdinové se řídí tím, co má udělat dobře jejich egu. A autor pak čtenářům ukazuje, kam je jejich snaha dovede.
Závěr románu, ač přitažený za vlasy, už prozrazovat nebudu. Knížka stojí za přečtení.
Jde o román krátký délkou, ale pořádně koncentrovaný množstvím a hloubkou otázek, které klade, a úsporností vyjadřování - téměř každá věta v něm má své důležité významové místo. Čte se svižně a jedním dechem.
Po nepříliš věrohodném začátku, který evidentně slouží jen k tomu, aby se dál mohlo rozehrát drama dvou starých kamarádů, následuje psychologicky velice zajímavě popsaný příběh, zakončený bohužel až příliš násilně, ale asi i způsob konce zde může mít své místo, minimálně v tom, aby se čtenář zamyslel nad tím, jak mohou být některé dobře míněné věci zneužitelné. Název románu Amsterdam je zvolen pro údajnou snadnou možnost euthanazie v Nizozemí.
Hudební skladatel Clive má zakázku na symfonii k oslavě příchodu nového tisíciletí. Je posedlý tím, že by mu symfonie mohla zajistit "nesmrtelnost", že bude považován za génia. Inspirace je však velmi křehká květinka a kdeco ji naruší - a tomuto se autor výtečně věnuje. Cliva tlačí čas, má však své metody, jak si inspiraci přivodit: například túrou po horách. Při takové túře se mu skutečně dostane inspirace, ovšem je svědkem napadení ženy. Zajímá se jen o svou melodii, nechce nechat momentální příval inspirace přerušit, a napadené ženě nijak nepomůže.
Vernon je šéfredaktorem deníku, který má problémy s prodejností. Dostane se mu přiležitost otisknout choulostivé fotografie známého politika, tím zvýšit náklad novin a také zviditelnit sebe. Svěří se s obsahem fotografií kamarádovi Clivovi, který však s jejich otištěním důrazně nesouhlasí, a mezi přáteli vznikne roztržka. Vadí mu, co všechno je Vernon schopen udělat pro náklad a pro své zviditelnění. Mrzí to oba dva, Clivovi se však poté špatně skládá. Fotografie nakonec noviny otisknou, avšak v již nevhodnou dobu, Vernon jako šéfredaktor se ztrapní, je zatracen a vyhozen z místa. Uražené ego se chce někde mstít: ostře se pustí do Cliva (který s tím nemá nic společného), že nepomohl napadené ženě, a pošle k němu policii. Clive už není schopen symfonii dokončit. Předá konečnou verzi, která vůbec neodpovídá jeho původní představě, není přijata ani orchestrem a i on se chce za nepovedené dílo pomstít...
Otázky, které hrdinové jeden druhému kladou, jsou jako ze života, ale svoji hloubku mají: je morálně v pořádku otisknout něčí fotografie v choulostivé situaci, i když se to zdůvodňuje informovaností voličů? A je morální nevšímat si a neposkytnout pomoc, třebaže je člověk v jedinečném tvůrčím rozpoložení, které nejde jindy a jinde navodit? Zdejší hrdinové se řídí tím, co má udělat dobře jejich egu. A autor pak čtenářům ukazuje, kam je jejich snaha dovede.
Závěr románu, ač přitažený za vlasy, už prozrazovat nebudu. Knížka stojí za přečtení.
pondělí 9. dubna 2012
Film: Okresní přebor
duben 2012
Tak nevím. Ovlivněná seriálem jsem čekala jsem něco trošku jiného, lehčí formu. Cíleně jsem šla na víceméně nadnesenou situační komedii, a místo ní....
...místo ní se dívala na kardiaka, a semtam na nemocnici. Samo o sobě nic k utřískání...
S tímhle filmem je to trošku těžší. Až tak velká komedie to prostě není, anebo je to o kombinaci nedostatků fyzických i psychických hlavního hrdiny, které mi až tak legrační nepřišly. Kolotočáři taky ne.
Na druhou stranu jako sonda do duše schizoida by to nebylo špatné, kdyby tam zase nepřekážely prvky, které z toho mají udělat komedii.
Tak fakt nevím. Nebavila jsem se až tak úplně, a ostatní diváci byli taky maličko v rozpacích.
Tak nevím. Ovlivněná seriálem jsem čekala jsem něco trošku jiného, lehčí formu. Cíleně jsem šla na víceméně nadnesenou situační komedii, a místo ní....
...místo ní se dívala na kardiaka, a semtam na nemocnici. Samo o sobě nic k utřískání...
S tímhle filmem je to trošku těžší. Až tak velká komedie to prostě není, anebo je to o kombinaci nedostatků fyzických i psychických hlavního hrdiny, které mi až tak legrační nepřišly. Kolotočáři taky ne.
Na druhou stranu jako sonda do duše schizoida by to nebylo špatné, kdyby tam zase nepřekážely prvky, které z toho mají udělat komedii.
Tak fakt nevím. Nebavila jsem se až tak úplně, a ostatní diváci byli taky maličko v rozpacích.
pátek 30. března 2012
Muzikál: Hamlet
Divadlo Broadway, březen 2012
Na zmuzikálovaného Shakespeara jsem nešla s žádnými pozitivními očekáváními, a možná proto jsem byla nakonec docela příjemně překvapená.
První polovina představení se sice ubírala směrem, který jsem očekávala, tedy připomínalo to nejvíc ze všeho Televarieté (dost "zábavy", podobná hudba, podobný tanec, našla se i jedna scéna trochu trapná a hodně slabá), ale vše se vynahradilo v druhé půlce, kdy si na své mohli přijít i diváci s mozkem.
Příjemně mě překvapil Václav Noid Bárta, kterého jsem naživo viděla prvně: žádná přemrštěná gesta, dobře se poslouchal, určitá úspornost v projevu (a přitom žádná "suchost") mu slušela, tedy dobře se na něj i dívalo.
O Leoně Machálkové se dá napsat totéž, ale od té už se to jaksi očekává.
Taneční kreace Josefa Laufra jsou zábavné a jsou osvěžujícím momentem, ale všeho moc škodí, tady je to nadbytečně časté kankánové zvedání nožičky. Stačilo by to jednou, aby divák pochopil, jaký je to ještě pružný mladík :-)
Druhá půlka představení je tedy lepší: krom myšlenky a zdařilého ztvárnění děje ji výborně koření hrobník. Je to nejzdařilejší role vůbec - úsporně úderná, a ještě šťavnatá. Diváci na jeho vystoupení reagují nesmírně pozitivně.
Texty jsou až na některé otravně se opakující momenty (neztrááááácej čááááás asi 80x) velmi dobré. Jednak srozumitelné, a jednak výstižně vyjadřující myšlenku. Nejsou to jen vycpávky.
Perfektní je scéna: praktická, oku lahodící. Kostýmy rovněž výborné: krásné střihy, slušivé, výborně barevně sladěné, žádné odrbaniny.
Pro tu druhou půlku představení stojí za to na to jít.
Na zmuzikálovaného Shakespeara jsem nešla s žádnými pozitivními očekáváními, a možná proto jsem byla nakonec docela příjemně překvapená.
První polovina představení se sice ubírala směrem, který jsem očekávala, tedy připomínalo to nejvíc ze všeho Televarieté (dost "zábavy", podobná hudba, podobný tanec, našla se i jedna scéna trochu trapná a hodně slabá), ale vše se vynahradilo v druhé půlce, kdy si na své mohli přijít i diváci s mozkem.
Příjemně mě překvapil Václav Noid Bárta, kterého jsem naživo viděla prvně: žádná přemrštěná gesta, dobře se poslouchal, určitá úspornost v projevu (a přitom žádná "suchost") mu slušela, tedy dobře se na něj i dívalo.
O Leoně Machálkové se dá napsat totéž, ale od té už se to jaksi očekává.
Taneční kreace Josefa Laufra jsou zábavné a jsou osvěžujícím momentem, ale všeho moc škodí, tady je to nadbytečně časté kankánové zvedání nožičky. Stačilo by to jednou, aby divák pochopil, jaký je to ještě pružný mladík :-)
Druhá půlka představení je tedy lepší: krom myšlenky a zdařilého ztvárnění děje ji výborně koření hrobník. Je to nejzdařilejší role vůbec - úsporně úderná, a ještě šťavnatá. Diváci na jeho vystoupení reagují nesmírně pozitivně.
Texty jsou až na některé otravně se opakující momenty (neztrááááácej čááááás asi 80x) velmi dobré. Jednak srozumitelné, a jednak výstižně vyjadřující myšlenku. Nejsou to jen vycpávky.
Perfektní je scéna: praktická, oku lahodící. Kostýmy rovněž výborné: krásné střihy, slušivé, výborně barevně sladěné, žádné odrbaniny.
Pro tu druhou půlku představení stojí za to na to jít.
čtvrtek 8. března 2012
Divadlo: Důkaz
Divadlo Rokoko, únor 2012
Tentokrát jsem měla na výběr divadelního představení štěstí, díky Rokoku ohromný zážitek, jedna z nejlepších her, jaké jsem viděla. Americký autor David Auburn byl za drama Důkaz oceněn v roce 2001 po zásluze Pulitzerovou cenou.
Je to jedno z těch dramat, která mají, kromě toho, že jsou v celé své délce zábavná, hloubku, a něco, co nazývám zhuštěnou životní zkušeností. A je tam pro každého diváka něco, co mu má co říci - a proto to upoutá. Od první do poslední minuty.
Hra vystačí jen se čtyřmi postavami - otec, 2 sestry a jeden student - a přitom žádná další postava nechybí (třeba matka) a divákovi se dostane taková porce malých rodinných dramat...
Otec Robert (Oldřich Vízner), matematik, vysokoškolský profesor, se několik let před smrtí zblázní.
Robertova dcera Catherin (Veronika Kubařová), pětadvacetiletá mladá žena, též matematicky nadaná, se o otce v době jeho zdravotní krize začne celodenně starat, nechá školy. Začně trpět neodbytnou obavou, že se jí otcova choroba nemůže vyhnout. Z podobnostní dedukuje, že skončí jako on.
Starší sestra Clare (Stanislava Jachnická) žije v jiném městě. Obě sestry jsou odcizené, a vzhledem k odlišnému založení a směrování nenacházejí společnou řeč. Po smrti otce přijede Clare za Catherin s dobrým úmyslem jí pomoci - v Clařině představě je tou pomocí odvoz Catherin do New Yorku a zprostředkování lékaře. Pro Catherin je to nepřijatelné, což Clare pro svou optiku vidění věcí není schopná pochopit.
Student matematiky Hal (Martin Písařík) má jakýsi osobní vztah k profesorovi, především však chce v jeho pozůstalosti najít něco, co by mu otevřelo dveře dál a výš. Po seznámení s Catherin mezi nimi vznikne důvěrný vztah. Tento vztah se však velmi zkalí jeho pozdější nedůvěrou v Catherininy schopnosti...
Veronice Kubařové role Catherin nesmírně sedne. Je přesvědčivá, a přitom půvabná, když v depresi tráví dny neupravená na kanapi koukáním do blba. Přirozenost jí velmi sluší, působí svěžím dojmem - i když je v teplákách, mikině a v ponožkách, pohroužená do problémů. Některé společné scény s Halem jsou až smyslné.
Drama tedy jde do situací, které se objevují v mnohých rodinných a mezilidských vztazích, a které jsou svým způsobem zlomové - krystalizují v nich charaktery, lámou se vztahy. Střídají se silné emoce. Na dalších řádcích budu dost konkrétní, proto je na zvážení potenciálních diváků tohoto dramatu, jestli budou číst dále - a budou riskovat ztrátu zážitku z vývoje příběhu.
Catherin se několik let před otcovou smrtí o něj stará. Je přímo konfrontovaná s jeho duševní chorobou. Situace pro dvacetiletou mladou ženu musí být nesmírně psychicky náročná. Otec ji totiž vůbec nešetří: když má světlou chvilku, vypočítá jí, kde on už byl v jejím věku a co dokázal. Co dokáže Catherin mu za ocenění jaksi nestojí. Přitom se nedá říct, že by dceru neměl vůbec rád - ovšem na její narozeniny je schopen zapomenout.
Clare si žije vlastním životem v NY, péče o otce se neúčastní - postupně však vyjde najevo, že jim (sestře a otci) platí živobytí. Rovněž její příjezd po otcově smrti je veden její upřímnou snahou sestře pomoci, vytáhnout jí z toho prostředí , které jí samotné připadá nesnesitelné - bohužel se projevuje, jak moc mladší sestře nerozumí, když ji chce z jejího prostředí vytáhnout.
Clare ani Catherin smrti otce ani navenek nelitují: jsou natolik fér, že umějí přiznat úlevu.
Postavy zde tedy nejsou jednoduše nalinkované - jsou takové, jako v životě bývají: někdy nesnesitelné, ale nejde je jednoduše označit jako záporáky.
Nejzajímavější postavou, hrdinkou příběhu, je samozřejmě Catherin. Catherin je citlivá, jak se později ukáže, nesmírně matematicky nadaná dívka, která postupně ztrácí kontakt s vrstevníky, a úzký kontakt s duševně chorým otcem se na ní podepíše depresemi. Sblížení s ambiciózním Halem jí vleje trochu krve do žil. Hal je sice starší, a má již matematiku dostudovanou, ale není zdaleka takový génius jako Catherin. Ta mu to intuitivně na nos nevěší. Pak to však křísne. Catherin daruje Halovi výsledky svého bádání, neboť ví, že něco takového Hal hledá v otcově pozůstalosti, "aby mu to otevřelo dveře" - avšak Hal, a samozřejmě i Clare, nevěří, že Catherin je sama autorkou, a autorství přisuzují spíš mrtvému otci. Pro Catherin je zejména Halova nedůvěra v její schopnosti, a skutečnost, že Hal nevěří, že mu říká pravdu, strašná rána. Je to velmi emotivní místo, které klade spoustu otázek, např.:
Co vede Hala a Clare k tomu, že jsou spíš ochotní uvěřit, že autorem té matematické teorie je duševně chorý profesor, než jeho inteligentní, i když nedostudovaná dcera? Nehrají tam roli předsudky, představa velemoudrého profesora, kterému se žádná holka nemůže vyrovnat? Natož ho překonat??
Proč se jedinci staví k lidem s vyšším IQ rezervovaně, nebo dokonce odmítavě? Může být toto odmítnutí ostatní průměrnou společností být příčinou depresí takových výjimečně nadaných lidí? A může pak taková deprese sklouznout až do duševní poruchy?
Catherin je tedy reakcí Hala nesmírně zklamána, cítí to od něj jako podtrh - naprosto mu důvěřovala, čekala, že jí bude věřit, zastane se jí....stal se opak, Hal chce důkaz. Po tomto Halově projevu není schopná s ním dál udržovat vztah. Rezignuje na všechno. Nakonec se vše v dobré obrátí, ale dá to Halovi dost práce - Catherin ho odmítá, a teprve opakovaně a vytrvale na kolenou vyjádřované omluvy a lítost, když C. pozná, že to Hal myslí upřímně, jí umožní jej zase přijmout.
Důkaz je opravdu vynikající drama s úžasnou V. Kubařovou.
Tentokrát jsem měla na výběr divadelního představení štěstí, díky Rokoku ohromný zážitek, jedna z nejlepších her, jaké jsem viděla. Americký autor David Auburn byl za drama Důkaz oceněn v roce 2001 po zásluze Pulitzerovou cenou.
Je to jedno z těch dramat, která mají, kromě toho, že jsou v celé své délce zábavná, hloubku, a něco, co nazývám zhuštěnou životní zkušeností. A je tam pro každého diváka něco, co mu má co říci - a proto to upoutá. Od první do poslední minuty.
Hra vystačí jen se čtyřmi postavami - otec, 2 sestry a jeden student - a přitom žádná další postava nechybí (třeba matka) a divákovi se dostane taková porce malých rodinných dramat...
Otec Robert (Oldřich Vízner), matematik, vysokoškolský profesor, se několik let před smrtí zblázní.
Robertova dcera Catherin (Veronika Kubařová), pětadvacetiletá mladá žena, též matematicky nadaná, se o otce v době jeho zdravotní krize začne celodenně starat, nechá školy. Začně trpět neodbytnou obavou, že se jí otcova choroba nemůže vyhnout. Z podobnostní dedukuje, že skončí jako on.
Starší sestra Clare (Stanislava Jachnická) žije v jiném městě. Obě sestry jsou odcizené, a vzhledem k odlišnému založení a směrování nenacházejí společnou řeč. Po smrti otce přijede Clare za Catherin s dobrým úmyslem jí pomoci - v Clařině představě je tou pomocí odvoz Catherin do New Yorku a zprostředkování lékaře. Pro Catherin je to nepřijatelné, což Clare pro svou optiku vidění věcí není schopná pochopit.
Student matematiky Hal (Martin Písařík) má jakýsi osobní vztah k profesorovi, především však chce v jeho pozůstalosti najít něco, co by mu otevřelo dveře dál a výš. Po seznámení s Catherin mezi nimi vznikne důvěrný vztah. Tento vztah se však velmi zkalí jeho pozdější nedůvěrou v Catherininy schopnosti...
Veronice Kubařové role Catherin nesmírně sedne. Je přesvědčivá, a přitom půvabná, když v depresi tráví dny neupravená na kanapi koukáním do blba. Přirozenost jí velmi sluší, působí svěžím dojmem - i když je v teplákách, mikině a v ponožkách, pohroužená do problémů. Některé společné scény s Halem jsou až smyslné.
Drama tedy jde do situací, které se objevují v mnohých rodinných a mezilidských vztazích, a které jsou svým způsobem zlomové - krystalizují v nich charaktery, lámou se vztahy. Střídají se silné emoce. Na dalších řádcích budu dost konkrétní, proto je na zvážení potenciálních diváků tohoto dramatu, jestli budou číst dále - a budou riskovat ztrátu zážitku z vývoje příběhu.
Catherin se několik let před otcovou smrtí o něj stará. Je přímo konfrontovaná s jeho duševní chorobou. Situace pro dvacetiletou mladou ženu musí být nesmírně psychicky náročná. Otec ji totiž vůbec nešetří: když má světlou chvilku, vypočítá jí, kde on už byl v jejím věku a co dokázal. Co dokáže Catherin mu za ocenění jaksi nestojí. Přitom se nedá říct, že by dceru neměl vůbec rád - ovšem na její narozeniny je schopen zapomenout.
Clare si žije vlastním životem v NY, péče o otce se neúčastní - postupně však vyjde najevo, že jim (sestře a otci) platí živobytí. Rovněž její příjezd po otcově smrti je veden její upřímnou snahou sestře pomoci, vytáhnout jí z toho prostředí , které jí samotné připadá nesnesitelné - bohužel se projevuje, jak moc mladší sestře nerozumí, když ji chce z jejího prostředí vytáhnout.
Clare ani Catherin smrti otce ani navenek nelitují: jsou natolik fér, že umějí přiznat úlevu.
Postavy zde tedy nejsou jednoduše nalinkované - jsou takové, jako v životě bývají: někdy nesnesitelné, ale nejde je jednoduše označit jako záporáky.
Nejzajímavější postavou, hrdinkou příběhu, je samozřejmě Catherin. Catherin je citlivá, jak se později ukáže, nesmírně matematicky nadaná dívka, která postupně ztrácí kontakt s vrstevníky, a úzký kontakt s duševně chorým otcem se na ní podepíše depresemi. Sblížení s ambiciózním Halem jí vleje trochu krve do žil. Hal je sice starší, a má již matematiku dostudovanou, ale není zdaleka takový génius jako Catherin. Ta mu to intuitivně na nos nevěší. Pak to však křísne. Catherin daruje Halovi výsledky svého bádání, neboť ví, že něco takového Hal hledá v otcově pozůstalosti, "aby mu to otevřelo dveře" - avšak Hal, a samozřejmě i Clare, nevěří, že Catherin je sama autorkou, a autorství přisuzují spíš mrtvému otci. Pro Catherin je zejména Halova nedůvěra v její schopnosti, a skutečnost, že Hal nevěří, že mu říká pravdu, strašná rána. Je to velmi emotivní místo, které klade spoustu otázek, např.:
Co vede Hala a Clare k tomu, že jsou spíš ochotní uvěřit, že autorem té matematické teorie je duševně chorý profesor, než jeho inteligentní, i když nedostudovaná dcera? Nehrají tam roli předsudky, představa velemoudrého profesora, kterému se žádná holka nemůže vyrovnat? Natož ho překonat??
Proč se jedinci staví k lidem s vyšším IQ rezervovaně, nebo dokonce odmítavě? Může být toto odmítnutí ostatní průměrnou společností být příčinou depresí takových výjimečně nadaných lidí? A může pak taková deprese sklouznout až do duševní poruchy?
Catherin je tedy reakcí Hala nesmírně zklamána, cítí to od něj jako podtrh - naprosto mu důvěřovala, čekala, že jí bude věřit, zastane se jí....stal se opak, Hal chce důkaz. Po tomto Halově projevu není schopná s ním dál udržovat vztah. Rezignuje na všechno. Nakonec se vše v dobré obrátí, ale dá to Halovi dost práce - Catherin ho odmítá, a teprve opakovaně a vytrvale na kolenou vyjádřované omluvy a lítost, když C. pozná, že to Hal myslí upřímně, jí umožní jej zase přijmout.
Důkaz je opravdu vynikající drama s úžasnou V. Kubařovou.
úterý 6. března 2012
Divadlo: 39 stupňů
Dejvické divadlo, březen 2012
Parodie na horory, komedie... lehčí žánr, bohužel s dost chatrným příběhem.
Přesto to docela ujde: Simoně Babčákové to moc sluší, J. Pleslovi taky, vzájemně jim to ladí a semtam se divák i zasměje.
Nejpovedenější jsou kostýmy, v pastelové harmonii, které vizuelně hodně zvedly celou hru a lichotily hercům.
Víc mi k tomu napsat nejde, není o čem.
Parodie na horory, komedie... lehčí žánr, bohužel s dost chatrným příběhem.
Přesto to docela ujde: Simoně Babčákové to moc sluší, J. Pleslovi taky, vzájemně jim to ladí a semtam se divák i zasměje.
Nejpovedenější jsou kostýmy, v pastelové harmonii, které vizuelně hodně zvedly celou hru a lichotily hercům.
Víc mi k tomu napsat nejde, není o čem.
pondělí 27. února 2012
Beletrie: Vyměřování světa
Autor: Daniel Kehlmann
Byl to od autora milý nápad a chvályhodný záměr, přiblížit současným čtenářům staré německé vědce, zejména Friedricha Gausse a Alexandera von Humboldta. Není čemu se divit, že se Vyměřování světa blýsklo v německém literárním světě.
Kehlmannův románek má poměrně rychlý spád, nezdržuje se příliš popisy (spíše se vůbec nestará o nějaké popisy) a z valné části je to jakýsi záznam dialogů. A zde je trochu problém: Kehlmann nepoužívá pro přímou řeč uvozovky. Takže děj, který by mohl být velmi strhující, je při čtení jaksi zpomalován, protože čtenář se musí "zastavovat" přemítáním, který z hrdinů právě hovoří. Prostě na první pohled není jasné, jestli některá postava (a která) mluví, nebo si jen přemýšlí pro sebe, anebo jestli jde o komentář vypravěče. Kromě toho, že mě tento styl právě pro zpomalování a vynucené přemítání a ověřování obtěžoval, to způsobuje pocit jakési odtažitosti. Jako by vypravěč chtěl zůstat za každou cenu někde mimo děj, jako odtažitý, nezúčastněný, a znuděný, pozorovatel. Je to škoda, klasický příklad toho, že méně (nelišit se ve stylu za každou cenu) je někdy více.
Jinak to má dost do sebe, a je dobře, že se takové knížky píšou.
Byl to od autora milý nápad a chvályhodný záměr, přiblížit současným čtenářům staré německé vědce, zejména Friedricha Gausse a Alexandera von Humboldta. Není čemu se divit, že se Vyměřování světa blýsklo v německém literárním světě.
Kehlmannův románek má poměrně rychlý spád, nezdržuje se příliš popisy (spíše se vůbec nestará o nějaké popisy) a z valné části je to jakýsi záznam dialogů. A zde je trochu problém: Kehlmann nepoužívá pro přímou řeč uvozovky. Takže děj, který by mohl být velmi strhující, je při čtení jaksi zpomalován, protože čtenář se musí "zastavovat" přemítáním, který z hrdinů právě hovoří. Prostě na první pohled není jasné, jestli některá postava (a která) mluví, nebo si jen přemýšlí pro sebe, anebo jestli jde o komentář vypravěče. Kromě toho, že mě tento styl právě pro zpomalování a vynucené přemítání a ověřování obtěžoval, to způsobuje pocit jakési odtažitosti. Jako by vypravěč chtěl zůstat za každou cenu někde mimo děj, jako odtažitý, nezúčastněný, a znuděný, pozorovatel. Je to škoda, klasický příklad toho, že méně (nelišit se ve stylu za každou cenu) je někdy více.
Jinak to má dost do sebe, a je dobře, že se takové knížky píšou.
sobota 25. února 2012
Divadlo: Wanted Welzl
Dejvické divadlo
Tohle divadélko musí mít pro mě nějakou neodolatelnou přitažlivost, protože přes všechno nepohodlí, o kterém dopředu vím, jsem si vybrala zase jeho představení.... Jestli je to tím barem, nebo blízkým kontaktem s herci - jeviště je jen pár centimetrů od první řady - nevím, ale prostě mě to tam táhne, takže když nejsem z představení "natřesená", tak to pak tady může DD schytat, i když jinde by člověk třeba natrefil na mnohem větší hrůzu... No, tolik asi na úvod, aby si někdo nemyslel, že jsem na DD nespravedlivá, a že ho poslední dobou příliš haním.... Je to prostě o tom zpropadeném očekávání a zklamání.
Wanted Welzl, představení motivované příběhem světoběžníka Eskymo Welzla, odehrávající se právě u Eskymáků. Nápad to nebyl vůbec špatný. Vizuelně jde o moc zajímavý kus, inspirováno komiksem - divák vidí jen výřez jeviště, v pozadí ostře nasvícená bílá plocha, v popředí se jako na jednotlivých komiksových obrázcích odehrávají "střihané" scénky. Vkusně a působivě ztvárněné zabíjení.
Bohužel všeho moc škodí. Tady se pořád opakuje to samé, chůze po ledu, lovení ryb, takže divák přestane být ve střehu, co se bude dít dál - jednoduše mozek to pustí, proč by se zaměstnával pořád dokola tím samým co už zná.... A kdo je od přírody vybaven tím, že jeho mozek "nevypíná", se neubrání tomu, aby se mu do hlavy dostávaly nejpozději od začátku poslední třetiny představení jiné myšlenky, které nemají s Eskymo Welzlem nic společného.
U mě to bylo asi takhle: No jo, ten mráz... venku je taky mráz.... a blbě se mi tady sedí... jéžišmarja, dyť se tam nic neděje... to už jsem viděla... kolik je, když už bude konec... musím se nějak nenápadně podívat na hodinky.... jéžiš, eště dvacet minut... fakt se tu sedí blbě... přehodím si druhou nohu....už abych byla venku... sakra to je nuda... kdy bude tomu utrpení konec... už abych byla venku.... užabychbylavenkuužabychbylavenku......!!!
Když to shrnu: nechci to shodit. Spousta lidí se snažila a snaží. Ale doporučit, doporučit to nikomu nemůžu.
Tohle divadélko musí mít pro mě nějakou neodolatelnou přitažlivost, protože přes všechno nepohodlí, o kterém dopředu vím, jsem si vybrala zase jeho představení.... Jestli je to tím barem, nebo blízkým kontaktem s herci - jeviště je jen pár centimetrů od první řady - nevím, ale prostě mě to tam táhne, takže když nejsem z představení "natřesená", tak to pak tady může DD schytat, i když jinde by člověk třeba natrefil na mnohem větší hrůzu... No, tolik asi na úvod, aby si někdo nemyslel, že jsem na DD nespravedlivá, a že ho poslední dobou příliš haním.... Je to prostě o tom zpropadeném očekávání a zklamání.
Wanted Welzl, představení motivované příběhem světoběžníka Eskymo Welzla, odehrávající se právě u Eskymáků. Nápad to nebyl vůbec špatný. Vizuelně jde o moc zajímavý kus, inspirováno komiksem - divák vidí jen výřez jeviště, v pozadí ostře nasvícená bílá plocha, v popředí se jako na jednotlivých komiksových obrázcích odehrávají "střihané" scénky. Vkusně a působivě ztvárněné zabíjení.
Bohužel všeho moc škodí. Tady se pořád opakuje to samé, chůze po ledu, lovení ryb, takže divák přestane být ve střehu, co se bude dít dál - jednoduše mozek to pustí, proč by se zaměstnával pořád dokola tím samým co už zná.... A kdo je od přírody vybaven tím, že jeho mozek "nevypíná", se neubrání tomu, aby se mu do hlavy dostávaly nejpozději od začátku poslední třetiny představení jiné myšlenky, které nemají s Eskymo Welzlem nic společného.
U mě to bylo asi takhle: No jo, ten mráz... venku je taky mráz.... a blbě se mi tady sedí... jéžišmarja, dyť se tam nic neděje... to už jsem viděla... kolik je, když už bude konec... musím se nějak nenápadně podívat na hodinky.... jéžiš, eště dvacet minut... fakt se tu sedí blbě... přehodím si druhou nohu....už abych byla venku... sakra to je nuda... kdy bude tomu utrpení konec... už abych byla venku.... užabychbylavenkuužabychbylavenku......!!!
Když to shrnu: nechci to shodit. Spousta lidí se snažila a snaží. Ale doporučit, doporučit to nikomu nemůžu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
