Divadlo: Pygmalion

Divadlo na Vinohradech, duben 2019

Pygmalion je jednoduše vydařené představení.
Příběh je všeobecně známý a má co do sebe, takže co k tomu psát. Jen snad to, že na rozdíl od filmové verze muzikálu My Fair Lady z r. 1964, kde je v závěru naznačeno, že Líza s profesorem Higginsem vytvoří pár, v divadelní hře tomu tak není. Přestože Higgins na Lízu po celou dobu žárlí, její nabídku se zdráhá přijmout a na partnerskou úroveň ji nepozvedne. Jakoby se její nové atraktivity zalekl, nevím.

Nejvíc mě potěšili herci ve vedlejších rolích: S. Skopal jako popelář Doolittle se mi moc líbil, nestárnoucí L. Švormová a T. Töpfer.

I přes nečekaný konec jsme z divadla odcházeli s příjemnými pocity, mj. i proto, že v DnV pro nás z pohledu diváka všechno funguje, jak má - od repertoáru, přes šatnu, občerstvení o přestávce ve foyer... snad to tak vydrží dál, i cenově...

Beletrie: Malíř pomíjivého světa

Autor: Kazuo Ishiguro

Románek vypráví o období těsně po konci druhé světové války v Japonsku, během které se někteří, hlavního hrdinu nevyjímaje, dali do služeb válečného režimu.

Na rozdíl od většiny děl, ve kterých se řeší sebereflexe, Ono se vypořádává s poklesky z minulosti (např. udavačství) úplně opačně: maluje si minulost po svém, sám sebe přesvědčuje o správnosti svého počínání, aby jeho ego neutrpělo, a současně aby vypadal před okolím hezky, ačkoli okolí jeho minulost zná a odmítá ji omlouvat, takže konfrontován je. Ono však nereflektuje.

Knížka je zajímavým obrazem napětí mezi realitou a vlastní fikcí.

Beletrie: Komturova smrt

Autor: Haruki Murakami

Hned na úvod: tento Murakamiho román ve mě nezrezonoval.
Během četby jsem měla pocit, že se vlastně nic neodehrává, že můžu přeskočit (což jsem neudělala a poctivě to přelouskala celé) několik stran a o nic nepřijdu, a že mám před sebou spoustu slov o ničem.

Nic, stojatá voda, která se četla dlouho, a nic mi toho nezbylo, jen otázka, kam tu tlustou bichli dám?

Divadlo: Absolutno

Dejvické divadlo, březen 2019

Absolutno: Čapkova Továrna na Absolutno zpracovaná adekvátně k předloze, která mě taky nenadchla. Průměrné scény střídají podprůměrné, ale je to asi maximum, co se s tím dalo udělat.

Na herce tohoto divadla se moc dobře kouká, bohužel u méně poutavých scén jsem ztrácela pozornost k dramatu a naopak se nepříjemně připomínalo opěrátko židle - po těch letech jsou vysezené a konstrukce nepříjemně tlačí do lopatek.

Při vší úctě k autorovi předlohy a sympatiím k souboru doporučit nemohu.

Divadlo: Tajný deník Adriana Molea ve věku 13 a 3/4

Divadlo v Dlouhé, březen 2019

Příjemná oddechovka, na kterou se dobře kouká, dobře se poslouchá a ani chvilku nenudí.

Komedie má jeden z nejhezčích songů o akumulačních kamnech, jaký kdy kdo složil.

Film: Úsměvy smutných mužů

Čekala jsem, že mě film o alkoholicích sebere, ale stal se opak, spíš mi dodal energii a ještě mě jakoby pohladil.
Říkala jsem si, že to není možné, že jsem musela něco přehlédnout, a podívala se na to znovu - a původní pocit jsem si nejen potvrdila, ale tenhle film se mi líbil ještě víc.

Velký podíl na pozitivním vyznění pro mě měla  práce s kamerou: delší plynulé záběry, vhodně zařazené záběry na přírodu, snímání z lichotivých úhlů, takže i drastičtější scény nebyly příliš odpuzující a nenutily mě odvrátit pohled.

Dění filmu je zpočátku soustředěno jen do léčebny. Napřed mě to trochu nudilo, ale za chvíli jsem si zvykla, a když jsem se dívala podruhé, bylo jasné, že tam mají své místo, a že širšího záběru není třeba. Také mi v první třetině přišlo, že film postrádá příběh - ale později jsem zjistila, že síla tohoto filmu je právě  v tom, co v tom filmu není. Proč? Protože jednak to nechá diváka, aby o tom, co tam není, přemýšlel, a taky proto, že situace, které by tam byly zobrazeny, by divák bral tak, že se staly - a ono by tak být nemuselo.

Úsměvy smutných mužů mají na své diváky nároky: chce to, aby se na to dívali v rozpoložení, kdy jsou co nejvíc v pohodě, a byli "otevření". Ten, kdo k tomu z nějakého důvodu přistoupí pasivním způsobem "bavte mě", si z toho málo odnese a může být zbytečně kritický. Tento film chce fakt aktivní přístup, snažit se domyslet si, přijít si sám něčemu na kloub.

Neuvěřitelné, co dokáže motivace.

Varování: Pokračování v četbě je na vlastní nebezpečí.

Narozdíl od vedlejších postav filmu se hlavnímu hrdinovi povede závislost překonat. Zaujalo mě to, a přemýšlela jsem, čím se lišila jejich situace, když vůli měli (snad) všichni. Jediný Josef ale získal motivaci, a to nečekanou změnou v rodině. Ostatně on měl podporu v rodině velkou. Zatímco v různých komentářích jsem se dočítala, že ve filmu chybí ukázka, jak život s alkoholikem destruuje vztah, asi to nemusí být ve všech případech až takový průšvih, a Josef měl zrovna na partnerku štěstí. Málokterá žena se odhodlá přivést na svět s alkoholikem druhé dítě a  riskovat, že se zakope v ještě větším problému než dosud. Zde se to však povedlo a Josefovi to dodalo sebepotvrzení a motivaci se sebou něco udělat. Je kouzelné, jak může zapůsobit nepřímo vyjádřená podpora od blízké osoby.

Divadlo: Republiko má středisková

aneb Lukrativní nejistota

Rock Café, únor 2019

"Vedením lživé kampaně můžeš přesvědčit o vlastní pravdě i sám sebe" - tak nějak a tak podobně.
Moje první zkušenost s Divadlem SemTamFór se vyvedla moc dobře. Tato hra je zábavnou politickou satirou. Hodí se přesně do menších klubů, event. i do tělocvičen - vystačí si totiž bez kulis, jen s jedním stolkem, židlí a řečnickým pultíkem.

Představení trošku kopíruje typický cimrmanovský formát - obligatorní přednášky a ne tak úplně bezchybné herecké výkony, spíše hodně civilní projev. Přednáškové vsuvky zde však mají na můj vkus moc častou frekvenci, jsou někdy kostrbaté, zbytečně obsáhlé a trošku zdržují tempo.

Jinak je hra aktuální, nápaditá, s četnými trefnými hláškami a dá se u toho dost nasmát.

Divadlo: Máma říkala, že bych neměla

Divadlo Troníček, únor 2019

Příběh čtyř generací žen jedné německé rodiny. Hlavním tématem jsou složité vztahy mezi nimi v období 60 let. Ve hře účinkují 4 herečky a není to oddechové představení.

Pro nejstarší členku, prababičku, vyšlé z velmi chudých poměrů, bylo prestižní věcí před válkou žít ve vlastním domě se zahradou, a cítila jako velký hendikep neznalost hry na klavír a tenisu - svoji dceři proto dopřává klavírní a tenisovou výuku za cenu neúměrně velkého podílu z příjmů rodiny a nutného šetření. Její dcera celkem samozřejmě výše uvedené doma povinné aktivity nesnáší a jako ostatní děvčata v její generaci touží mít pilotní brýle a chodit s Amíkem :-)  - pro její matku ovšem příslušníkem okupační armády.  V obdobném duchu - co je důležité pro matku, zavrhne dcera - se rozvinou příběhy ostatních členek rodiny, je to velice emoční a dost smutné. Snahy matek jsou lemovány dobrými úmysly, pro generaci dcer jde však v lepším případě o nedůležité, v horším případě kontraproduktivní záležitosti.

Jedná se o nápor na emoce, které se u diváků střídají, je to smutné, dojemné, těžké a druhý den mě z toho bolela hlava.