To jsem si dala. Mě bylo špatně ještě hodinu po filmu.
Zatoužila jsem zajít do kina, ale někam jinam než do multikina, a protože jiný vyhlídnutý film už měl vyprodáno, připadal mi film 127 hodin jako jediná možnost. Nechtěla jsem si kazit dojem nějakou recenzí, tak jsem si o něm dopředu nic nezjistila, jen to, že je to o klukovi, který se na 5 dní zasekne ve skalách, šutr mu přimáčkne ruku a jemu nezbyde než se vlastníma silama z toho dostat. Asi už to víckrát neudělám, a raději se mrknu na nějaký podrobnější popis nebo recenzi.
No, tak to by bylo zhruba všechno, co se dá říct k ději. Chlapec se několikrát neúspěšně pokusí osvobodit ruku, eventuelně se jí zbavit, a to jsou přesně ty záběry, kdy jsem se na to fakt nemohla dívat, brrrr. Odhadem 20% filmu jsem fakt neviděla, jak se mi dělalo zle. Chirurg ze mě nikdy nebude. Honilo se mi hlavou, že na svý si přijdou sadisti a masochisti, ale není to film pro každýho. Pro mě teda rozhodně ne.
Když to vezmu z jiné stránky, hlavní postava je velmi pozitivní bytost, svým způsobem statečná, ale taky neuvěřitelně nezodpovědná.
A co na to ostatní diváci? Někteří se taky nemohli dívat na všechno, i kluci.
pátek 29. července 2011
čtvrtek 28. července 2011
Film: Životy těch druhých
Film (SRN 2006) z prostředí Německé demokratické republiky o konfrontaci agenta státní bezpečnosti s životem netušícího sledovaného dramaturga.
Zpracování příběhu diváka upoutá od první minuty a drží ho až do konce. V úvodních scénách agent Wiesler přednáší na "škole" (nevím, jak nalejvárnu pro mladé budoucí špicly nazvat) s ukázkami ze svých výslechů. Ve výslechách je důslednost, nemilosrdnost a cílevědomost až z toho mrazí. Agent Wiesler bezmezně straně věří a je ochoten udělat cokoli když jde o lidi, od kterých údajně hrozí straně újma.
Jako "meč strany" dostane za úkol sledovat dramatika Dreymanna a jeho přítelkyni, herečku Christi. Následuje akce s bleskovou instalací štěnic do bytu Dreymanna. Je to asi jediné slabší místo filmu, protože v závěru scéna s jejich deinstalací vůbec neodpovídá časovým možnostem instalace.
Agent Wiesler je obdivovatelem Dreymannovy přítelkyně Christi a nenese dobře zjištění, že Christi je sexuálně obtěžována a vydírána stranickým papalášem pro kulturu. Tohle zjištění je jedním z motivů, proč Wiesler postupně ztrácí své zaryté komunistické přesvědčení, proč ho to stále více táhne pomáhat těm druhým a v závěru přes varování státní bezpečnosti, které je jeho chování nápadné, udělat akci na Dreymannovu záchranu. Následuje Wieslerovo odstavení, ale nezdá se, že by se ho to až tak dotklo, neboť zjistil stranické fungování a změnil osobnostní postoje. Dojemná scéna na konci filmu pak nepůsobí kýčovitě, i když je to přesně na hraně.
Tento film je dokladem toho, že když se daří, tak se zkrátka daří, a to od začátku do konce. Je to přesný příklad toho, jak by zpracování takového tématu mohlo vypadat. Tvůrci českého pokusu na toto téma, filmu Pouta, by se od filmu Životy těch druhých mohli učit, a to úplně všemu. Není oblast ani minuta, ve které by německé Životy nečněly nad českými Pouty.
Zpracování příběhu diváka upoutá od první minuty a drží ho až do konce. V úvodních scénách agent Wiesler přednáší na "škole" (nevím, jak nalejvárnu pro mladé budoucí špicly nazvat) s ukázkami ze svých výslechů. Ve výslechách je důslednost, nemilosrdnost a cílevědomost až z toho mrazí. Agent Wiesler bezmezně straně věří a je ochoten udělat cokoli když jde o lidi, od kterých údajně hrozí straně újma.
Jako "meč strany" dostane za úkol sledovat dramatika Dreymanna a jeho přítelkyni, herečku Christi. Následuje akce s bleskovou instalací štěnic do bytu Dreymanna. Je to asi jediné slabší místo filmu, protože v závěru scéna s jejich deinstalací vůbec neodpovídá časovým možnostem instalace.
Agent Wiesler je obdivovatelem Dreymannovy přítelkyně Christi a nenese dobře zjištění, že Christi je sexuálně obtěžována a vydírána stranickým papalášem pro kulturu. Tohle zjištění je jedním z motivů, proč Wiesler postupně ztrácí své zaryté komunistické přesvědčení, proč ho to stále více táhne pomáhat těm druhým a v závěru přes varování státní bezpečnosti, které je jeho chování nápadné, udělat akci na Dreymannovu záchranu. Následuje Wieslerovo odstavení, ale nezdá se, že by se ho to až tak dotklo, neboť zjistil stranické fungování a změnil osobnostní postoje. Dojemná scéna na konci filmu pak nepůsobí kýčovitě, i když je to přesně na hraně.
Tento film je dokladem toho, že když se daří, tak se zkrátka daří, a to od začátku do konce. Je to přesný příklad toho, jak by zpracování takového tématu mohlo vypadat. Tvůrci českého pokusu na toto téma, filmu Pouta, by se od filmu Životy těch druhých mohli učit, a to úplně všemu. Není oblast ani minuta, ve které by německé Životy nečněly nad českými Pouty.
čtvrtek 23. června 2011
Beletrie: Ani později, ani jinde
Autorka: Delphine de Vigan
Dlouho jsem neměla v ruce knížku, která by stála za zmínku. Dílko francouzské autorky to však bohatě vynahrazuje.
Knížka, vydavatelem označovaná jako román, má necelých 200 stránek, ale s nadsázkou se dá říct, že co stránka, to otázka, pocit porozumění, prožité obdobné zkušenosti, nebo prostě jen stejný pocit, který bych si nedokázala sama v životě tak přesně zvědomit, a proto formulovat - ale když to člověk čte, přesně ví, o co jde. V tom je mimořádnost dílka, jeho poutavost, přínos a jakási převládající opravdovost, ačkoli jde o fikci.
V českém překladu nazvané dílo "Ani později, ani jinde", je možná lépe trefené než původní název LES HEURES SOUTERRAINES - Podzemní hodiny (doba, chvíle), které lze brát jak doslovně, neboť hodně děje je situováno do prostředí pařížské podzemky, tak v přeneseném významu: hrdinové jsou ve stavech, kdy je okolnosti nutí "sáhnout si" na vlastní dno. Nicméně spojením těchto dvou názvů, českého a původního, se vytváří přesné vyjádření sdělení příběhu.
Román má 2 hlavní postavy, čtyřicetiletou ovdovělou matku 3 dětí Mathildu, a o pár let staršího, stále svobodného lékaře Thibaulta. Hrdinové, ač mají mnoho společného, a žijí oba v Paříži, se, jak je právě ve velkých městem obvyklé, neznají. Zda vůbec, a k jakému kontaktu dojde, nechává Delphine de Vigan do poslední chvíle jako zdroj napětí celého příběhu.... protože možností, kdy je to na spadnutí, je v ději tolik.... v tomto ohledu je to příběh skvěle dramaticky vystavěný.
Mathilda i Thibauld se dostali za hranu. Za hranu únosnosti vyčerpávajících vztahů. Každý z nich, po charakterové stránce oba dobráci, však záludnost takového vztahu rozezná v jiné jeho fázi - a rozhodnou se ho zbavit. Čtenář může pozorovat, jak se odlišný moment zlomu zobrazí na psychice obou hrdinů. A jak se někdy vyplatí řídit heslem "kdo uteče vyhraje". Protože některé "boje" nejde vyhrát. Nejde je vyhrát s beránčí povahou, když máte proti sobě podlého manipulátora, anebo někoho, komu na vás prostě nezáleží.
Mathildě zatápí nejbližší nadřízený. Nic není samo od sebe, takže i současné problémy mají své kořeny v minulosti. Jacques, její šéf, člověk nadaný velmi dobrým odhadem a jinými kvalitami, ovšem také ješita, manipulátor a pomstychtivec, jí totiž pomohl na výsluní. Pomohl ji k funkci, naučil ji, podporoval ji. Při jedné příležitosti však Mathilda vyjádřila svou podporu, objektivně podloženou, jinému muži, než svému šéfovi. A uražený ješita pro ni rozpoutal peklo. Odstřihl ji od projektů, od řízení vlastního oddělení, napřed od rozhodování a postupně i od informací. Zmařil její přestup v rámci podniku, snižoval ji před ostatními kolegy. Mathilda, životem, jakožto žena ve třiceti letech ovdovělá, starající se o 3 kluky, náležitě zocelená avšak dobrácká, se však nechce dát. Mathilda doufá, že se vše v lepší obrátí, že toto není možné. Mathilda sama nedělá podpásovky, a tak je nečeká od okolí, nevěří, že by někdo byl vůči ní podlostí schopen, její víra jí neumožňuje podívat se pravdě do očí, zjistit, jak ji zdatný manipulátor vydeptává, uvědomit si související zdravotní potíže, které se samozřejmě dostaví. Vydeptanost ji už neumožňuje odstup a objektivní odhad vlastních šancí. Ona to nakonec taky vzdá, podá výpověď, ale.... ale odhadnout to dřív, prásknout dveřmi včas, mohla si ušetřit strašně trápení.
Lékař Thibauld není spokojen s vývojem vztahu se svou dívkou. Má už pár vztahů za sebou, a záludnost neuspokojivého citového života, srážející mu sebevědomí, odhalí relativně včas. I v něm se napřed muselo něco zlomit, aby se ke změně odhodlal, je také trápen samotou, anonymností ve velkoměstě, ale od okamžiku realizace svého rozhodnutí ukončit vztah, který mu nedával, co potřeboval, Thibauldovo sebevědomí posiluje.
Knížka provokuje ke kladení mnoha otázek. Proč někteří lidé tak dlouho setrvávají nejen v nefunkčních, ale dokonce v sebezničujících vztazích? Je víra v dobrý konec vždy prospěšná? Má cenu setrvávat v prostředí, kde jste nežádoucí, kde vás nechtějí, odmítají? Jak je nebezpečné udělat tandem (byť jen pracovní) s ješitným manipulátorem a být jím zpočátku podoprován - v jaké potíže se potom promění být v jeho nelibosti... Mathildy mi bylo líto, trpěla jsem její neschopností sebrat se a jít jinam. Thibauld ve srovnání s ní ožíval... Přitom jeho problém byl menšího kalibru - on jen nebyl podporován, Mathildě byly házeny klacky pod nohy...
A zde se před vnímavým čtenářem něco předestře: že se vyplatí už za situace, kdy člověk necítí podporu, přenos pozitivní energie, že už v tom okamžiku se vyplatí s takovým vztahem skoncovat, přesněji nenechat se jím dál ovlivňovat, vyčerpávat, neinvestovat do něj svou energii, prostě vycouvat.... protože ono se to nezlepší. Ono se to bude, když se to nechá jít dál, jen zhoršovat... člověk zaplatí ztrátou sebejistoty, narušenou psychikou, může následovat onemocnění. Může se dostat někam, odkud se vyhrabat už bude nad jeho síly, nad jeho možnosti. Řečeno s českým překladem: Ani později, ani jinde.... i když zde toto konstatování pronáší muž, který se odpoutal včas:
"Rozešel se s Lilou. Udělal to. Samo konstatování mu připadá jako obrovský výkon, hrdinský čin.
Přesto zranění láskou obnáší veškerou prázdnotu, rozchody, stesky a to vše se v průběhu let sčítá a vytváří druhovou bolest. Neurčitelnou.
Přesto zranění láskou není příslibem ničeho: Ani později, ani jinde".
Krásně plasticky je vyjádřen každodenní život střední třídy ve velkoměstě, pocity pro mnoho lidí téměř každodenní, anebo zjednodušeně situace "nastavující zrcadlo" , které my, kteří prožíváme život v metropolích a jezdíme metrem, známe jako své boty, situace, které bychom mohli podepsat:
"Pravidla pohybu pod zemí napodobují pravidla silničního provozu. Předbíhá se vlevo a od pomalejších účastníků provozu se čeká, že se boudou držet na pravém kraji.
Pod zemí se vyskytují 2 kategorie cestujících. Ti první si jdou svou cestou, jako by visela ve vzduchoprázdnu, jejich kroky se řídí striktními zákony, které nikdy neporuší. S ohledem na úsporu času a prostředků je jejich přemisťování důmyslně rozpočítáno přesně na metr. Poznáte je podle rychlé chůze, podle toho, jak plavně proklouznou turnikety i podle jejich pohledu, který nikdy na ničem neulpí. Ti druzí se vlečou, zničehonic se zastaví, nenechají se strhnout davem, bez varování zabočí do vedlejší chodby. Jejich neuspořádaný přesun ohrožuje všechny. Prodírají se proti proudu, překážejí davu. Jsou to turisté, všelijací postižení a nebožáci. Pokud se sami neuchýlí stranou, dav se to to postará a vykáže je mimo.
A tak se Mathilda drží vpravo, skoro při zdi, drží se tam, aby nevadila.
Na jezdicích schodech se přidržuje pravého madla.
Najednou má znovu chuť řvát. Řvát, až si přetrhne hlasivky, řvát, až přehluší kroky a hovory. CHtěla by zařvat, jděte pryč, koukejte, co se z vás stalo, co se z nás stalo, koukejte na ty svý ušmudlaný pracky a bledý ksichty, koukejte, co jsme za odpornej hmyz, kterej se plazí pod zemí, jak den co den děláme neonovým světle pořád to samý, nejste pro to stvořený, potřebujete volnost pohybu.
Mathilda projde turniketem označujícím vchod do metra. Na křížení několika linek panuje anarchie. Protože tu není na zemi žádné značení, musí se prodrat proudem, probojovat si cestu.
Jsou tu tací, kteří uhnou, aby se vyhnuli strkání, i tací, kteří se domnívají, že jim vzledem k jakési jejich záhadné přednosti musí uhnout druzí.
Mathilda dnes večer zamíří k nástupišti, dívá se přímo před sebe, vrážejí do ní jako do fackovacího panáka."
---
"Žen a mužů jako paní Driesmanová viděl stovky. Žen a mužů, které město skrývá, aniž to ví. Kteří umírají doma a jsou nalezeni až po týdnech, kdy je pach už velmi silný a podlahou prolézají červi.
Žen a mužů, kteří si občas zavolají lékaře, prostě jen aby někoho viděli. Aby slyšeli něčí hlas. Pár minut mluvili.
Postupem let se naučil poznat samotu.Tu, co není vidět, ukrytou v nuzných bytech. Tu, o které se nemluví. Protože mnohdy trvá celé měsíce, než si někdo všimne, že paní Driesmannové už nemají sílu ani dojít na poštu pro důchod.
Dnes to na něj všechno padlo, dočista ho to sebralo, nedokáže si udržet nezbytný odstup mezi sebou a tou ženou.
Dívá se na ni a je mu do breku.
"Žijete sama?"
"Manžel zemřel v roce 2002".
"Máte děti?"
"Mám syna".
"Syn vás navštěvuje?"
"Žije v Londýně".
"CHodíte ven, paní Driesmanová?"
"Ale ano, pane doktore".
"Včera jste někde byla?"
"Ne."
" A předevčírem?"
"Ne."
"Jak dlouho jste nebyla venku?"
Žena si zakryla dlaněmi tvář a roztřásla se vzlykotem.
Kromě dvou tub kondenzovaného mléka je její lednička prázdná. "
To jsou 2 ukázky z útlé knížky nadupané postřehy a emocemi. Je zde ale víc dobrých myšlenek než jsem se zde pokusila nastínit. Nechám na čtenářích, aby si je objevili sami. Samotnou mě velmi příjemně překvapilo, kolik postřehů se dá natěsnat do necelých 200 stran. Prostě románek, o kterém by se daly psát romány... ale kdo by se tu s tím četl. Už takhle se mi nepodařilo být stručná.
Knížka se čte jedním dechem. Delphine de Vigan je jako autorka nejen velmi šikovná, ale dokázala, že je též vnímavá, a své pocity dokáže zvědomit, zformulovat a ještě touto formou zveřejnit.
Pro zdařile autentické vyjádření psychického stavu hrdinů, plastický popis toho, co se jim honí hlavou, zařazuji knížku i do kategorie psychologické literatury, vědoma si toho, že jde o čistokrevnou beletrii, ale... nemohu si pomoct to tam nedat :-)
Dlouho jsem neměla v ruce knížku, která by stála za zmínku. Dílko francouzské autorky to však bohatě vynahrazuje.
Knížka, vydavatelem označovaná jako román, má necelých 200 stránek, ale s nadsázkou se dá říct, že co stránka, to otázka, pocit porozumění, prožité obdobné zkušenosti, nebo prostě jen stejný pocit, který bych si nedokázala sama v životě tak přesně zvědomit, a proto formulovat - ale když to člověk čte, přesně ví, o co jde. V tom je mimořádnost dílka, jeho poutavost, přínos a jakási převládající opravdovost, ačkoli jde o fikci.
V českém překladu nazvané dílo "Ani později, ani jinde", je možná lépe trefené než původní název LES HEURES SOUTERRAINES - Podzemní hodiny (doba, chvíle), které lze brát jak doslovně, neboť hodně děje je situováno do prostředí pařížské podzemky, tak v přeneseném významu: hrdinové jsou ve stavech, kdy je okolnosti nutí "sáhnout si" na vlastní dno. Nicméně spojením těchto dvou názvů, českého a původního, se vytváří přesné vyjádření sdělení příběhu.
Román má 2 hlavní postavy, čtyřicetiletou ovdovělou matku 3 dětí Mathildu, a o pár let staršího, stále svobodného lékaře Thibaulta. Hrdinové, ač mají mnoho společného, a žijí oba v Paříži, se, jak je právě ve velkých městem obvyklé, neznají. Zda vůbec, a k jakému kontaktu dojde, nechává Delphine de Vigan do poslední chvíle jako zdroj napětí celého příběhu.... protože možností, kdy je to na spadnutí, je v ději tolik.... v tomto ohledu je to příběh skvěle dramaticky vystavěný.
Mathilda i Thibauld se dostali za hranu. Za hranu únosnosti vyčerpávajících vztahů. Každý z nich, po charakterové stránce oba dobráci, však záludnost takového vztahu rozezná v jiné jeho fázi - a rozhodnou se ho zbavit. Čtenář může pozorovat, jak se odlišný moment zlomu zobrazí na psychice obou hrdinů. A jak se někdy vyplatí řídit heslem "kdo uteče vyhraje". Protože některé "boje" nejde vyhrát. Nejde je vyhrát s beránčí povahou, když máte proti sobě podlého manipulátora, anebo někoho, komu na vás prostě nezáleží.
Mathildě zatápí nejbližší nadřízený. Nic není samo od sebe, takže i současné problémy mají své kořeny v minulosti. Jacques, její šéf, člověk nadaný velmi dobrým odhadem a jinými kvalitami, ovšem také ješita, manipulátor a pomstychtivec, jí totiž pomohl na výsluní. Pomohl ji k funkci, naučil ji, podporoval ji. Při jedné příležitosti však Mathilda vyjádřila svou podporu, objektivně podloženou, jinému muži, než svému šéfovi. A uražený ješita pro ni rozpoutal peklo. Odstřihl ji od projektů, od řízení vlastního oddělení, napřed od rozhodování a postupně i od informací. Zmařil její přestup v rámci podniku, snižoval ji před ostatními kolegy. Mathilda, životem, jakožto žena ve třiceti letech ovdovělá, starající se o 3 kluky, náležitě zocelená avšak dobrácká, se však nechce dát. Mathilda doufá, že se vše v lepší obrátí, že toto není možné. Mathilda sama nedělá podpásovky, a tak je nečeká od okolí, nevěří, že by někdo byl vůči ní podlostí schopen, její víra jí neumožňuje podívat se pravdě do očí, zjistit, jak ji zdatný manipulátor vydeptává, uvědomit si související zdravotní potíže, které se samozřejmě dostaví. Vydeptanost ji už neumožňuje odstup a objektivní odhad vlastních šancí. Ona to nakonec taky vzdá, podá výpověď, ale.... ale odhadnout to dřív, prásknout dveřmi včas, mohla si ušetřit strašně trápení.
Lékař Thibauld není spokojen s vývojem vztahu se svou dívkou. Má už pár vztahů za sebou, a záludnost neuspokojivého citového života, srážející mu sebevědomí, odhalí relativně včas. I v něm se napřed muselo něco zlomit, aby se ke změně odhodlal, je také trápen samotou, anonymností ve velkoměstě, ale od okamžiku realizace svého rozhodnutí ukončit vztah, který mu nedával, co potřeboval, Thibauldovo sebevědomí posiluje.
Knížka provokuje ke kladení mnoha otázek. Proč někteří lidé tak dlouho setrvávají nejen v nefunkčních, ale dokonce v sebezničujících vztazích? Je víra v dobrý konec vždy prospěšná? Má cenu setrvávat v prostředí, kde jste nežádoucí, kde vás nechtějí, odmítají? Jak je nebezpečné udělat tandem (byť jen pracovní) s ješitným manipulátorem a být jím zpočátku podoprován - v jaké potíže se potom promění být v jeho nelibosti... Mathildy mi bylo líto, trpěla jsem její neschopností sebrat se a jít jinam. Thibauld ve srovnání s ní ožíval... Přitom jeho problém byl menšího kalibru - on jen nebyl podporován, Mathildě byly házeny klacky pod nohy...
A zde se před vnímavým čtenářem něco předestře: že se vyplatí už za situace, kdy člověk necítí podporu, přenos pozitivní energie, že už v tom okamžiku se vyplatí s takovým vztahem skoncovat, přesněji nenechat se jím dál ovlivňovat, vyčerpávat, neinvestovat do něj svou energii, prostě vycouvat.... protože ono se to nezlepší. Ono se to bude, když se to nechá jít dál, jen zhoršovat... člověk zaplatí ztrátou sebejistoty, narušenou psychikou, může následovat onemocnění. Může se dostat někam, odkud se vyhrabat už bude nad jeho síly, nad jeho možnosti. Řečeno s českým překladem: Ani později, ani jinde.... i když zde toto konstatování pronáší muž, který se odpoutal včas:
"Rozešel se s Lilou. Udělal to. Samo konstatování mu připadá jako obrovský výkon, hrdinský čin.
Přesto zranění láskou obnáší veškerou prázdnotu, rozchody, stesky a to vše se v průběhu let sčítá a vytváří druhovou bolest. Neurčitelnou.
Přesto zranění láskou není příslibem ničeho: Ani později, ani jinde".
Krásně plasticky je vyjádřen každodenní život střední třídy ve velkoměstě, pocity pro mnoho lidí téměř každodenní, anebo zjednodušeně situace "nastavující zrcadlo" , které my, kteří prožíváme život v metropolích a jezdíme metrem, známe jako své boty, situace, které bychom mohli podepsat:
"Pravidla pohybu pod zemí napodobují pravidla silničního provozu. Předbíhá se vlevo a od pomalejších účastníků provozu se čeká, že se boudou držet na pravém kraji.
Pod zemí se vyskytují 2 kategorie cestujících. Ti první si jdou svou cestou, jako by visela ve vzduchoprázdnu, jejich kroky se řídí striktními zákony, které nikdy neporuší. S ohledem na úsporu času a prostředků je jejich přemisťování důmyslně rozpočítáno přesně na metr. Poznáte je podle rychlé chůze, podle toho, jak plavně proklouznou turnikety i podle jejich pohledu, který nikdy na ničem neulpí. Ti druzí se vlečou, zničehonic se zastaví, nenechají se strhnout davem, bez varování zabočí do vedlejší chodby. Jejich neuspořádaný přesun ohrožuje všechny. Prodírají se proti proudu, překážejí davu. Jsou to turisté, všelijací postižení a nebožáci. Pokud se sami neuchýlí stranou, dav se to to postará a vykáže je mimo.
A tak se Mathilda drží vpravo, skoro při zdi, drží se tam, aby nevadila.
Na jezdicích schodech se přidržuje pravého madla.
Najednou má znovu chuť řvát. Řvát, až si přetrhne hlasivky, řvát, až přehluší kroky a hovory. CHtěla by zařvat, jděte pryč, koukejte, co se z vás stalo, co se z nás stalo, koukejte na ty svý ušmudlaný pracky a bledý ksichty, koukejte, co jsme za odpornej hmyz, kterej se plazí pod zemí, jak den co den děláme neonovým světle pořád to samý, nejste pro to stvořený, potřebujete volnost pohybu.
Mathilda projde turniketem označujícím vchod do metra. Na křížení několika linek panuje anarchie. Protože tu není na zemi žádné značení, musí se prodrat proudem, probojovat si cestu.
Jsou tu tací, kteří uhnou, aby se vyhnuli strkání, i tací, kteří se domnívají, že jim vzledem k jakési jejich záhadné přednosti musí uhnout druzí.
Mathilda dnes večer zamíří k nástupišti, dívá se přímo před sebe, vrážejí do ní jako do fackovacího panáka."
---
"Žen a mužů jako paní Driesmanová viděl stovky. Žen a mužů, které město skrývá, aniž to ví. Kteří umírají doma a jsou nalezeni až po týdnech, kdy je pach už velmi silný a podlahou prolézají červi.
Žen a mužů, kteří si občas zavolají lékaře, prostě jen aby někoho viděli. Aby slyšeli něčí hlas. Pár minut mluvili.
Postupem let se naučil poznat samotu.Tu, co není vidět, ukrytou v nuzných bytech. Tu, o které se nemluví. Protože mnohdy trvá celé měsíce, než si někdo všimne, že paní Driesmannové už nemají sílu ani dojít na poštu pro důchod.
Dnes to na něj všechno padlo, dočista ho to sebralo, nedokáže si udržet nezbytný odstup mezi sebou a tou ženou.
Dívá se na ni a je mu do breku.
"Žijete sama?"
"Manžel zemřel v roce 2002".
"Máte děti?"
"Mám syna".
"Syn vás navštěvuje?"
"Žije v Londýně".
"CHodíte ven, paní Driesmanová?"
"Ale ano, pane doktore".
"Včera jste někde byla?"
"Ne."
" A předevčírem?"
"Ne."
"Jak dlouho jste nebyla venku?"
Žena si zakryla dlaněmi tvář a roztřásla se vzlykotem.
Kromě dvou tub kondenzovaného mléka je její lednička prázdná. "
To jsou 2 ukázky z útlé knížky nadupané postřehy a emocemi. Je zde ale víc dobrých myšlenek než jsem se zde pokusila nastínit. Nechám na čtenářích, aby si je objevili sami. Samotnou mě velmi příjemně překvapilo, kolik postřehů se dá natěsnat do necelých 200 stran. Prostě románek, o kterém by se daly psát romány... ale kdo by se tu s tím četl. Už takhle se mi nepodařilo být stručná.
Knížka se čte jedním dechem. Delphine de Vigan je jako autorka nejen velmi šikovná, ale dokázala, že je též vnímavá, a své pocity dokáže zvědomit, zformulovat a ještě touto formou zveřejnit.
Pro zdařile autentické vyjádření psychického stavu hrdinů, plastický popis toho, co se jim honí hlavou, zařazuji knížku i do kategorie psychologické literatury, vědoma si toho, že jde o čistokrevnou beletrii, ale... nemohu si pomoct to tam nedat :-)
pondělí 30. května 2011
Divadlo: Dealer's Choice
Dejvické divadlo, květen 2011
Výborné představení.
Dobré obsazení, svěží výkony. Hra o skupince mužů, kteří se pravidelně scházejí k pokeru, má úžasný spád, který se nikde nezadrhne, je to zábava od začátku do konce, i nějaká ta myšlenka se tam mihne, taková maličká sondička do pánské společnosti, když jsou bez žen.
Je to komedie, ale až zas taková sranda to není.
Doporučuju vidět - ovšem z předních řad. Bohužel koupit lístky není tak úplně jednoduché.
Výborné představení.
Dobré obsazení, svěží výkony. Hra o skupince mužů, kteří se pravidelně scházejí k pokeru, má úžasný spád, který se nikde nezadrhne, je to zábava od začátku do konce, i nějaká ta myšlenka se tam mihne, taková maličká sondička do pánské společnosti, když jsou bez žen.
Je to komedie, ale až zas taková sranda to není.
Doporučuju vidět - ovšem z předních řad. Bohužel koupit lístky není tak úplně jednoduché.
Divadlo: Hamlet
Dejvické divadlo, květen 2011
Utrpení skoro pro všechny smysly. Ušetřen zůstal jen hmat.
Tentokrát jsem měla vstupenku do poslední řady, pěkně nejvýš pod strop, a vědět co to bude obnášet, tak na tu hru nejdu. Poseděla jsem si v pořádném teploučku, zahřívaná těly sousedních diváků, neboť šíře zdejších židlí je podstatně menší než šíře průměrných mužských ramen. Přitom jsem čichala akumulující se kouř nějakých "voňavých" cigaret nebo co to bylo, koukala na příšerné kulisy divadelní hry, která se neodvíjí a děj stojí na místě. Je to ukrutná nuda, ale ještě v prostředí, kde otravuje úplně všechno. Rozvedu proč.
Hlavní ženská role obnáší permanentní pokuřování, což diváci, kteří mají místa do vyšších řad, asi mimořádně oceňují. Jestli v divadle nějaká klimatizace je, tak ji zapomněli zapnout. Hlavně díky tomu se někteří diváci z posledních řad nemohli dočkat přestávky, a s poznámkami, že za něco takového by divadlo mělo platit divákům, prchli do dejvických jarních ulic a na druhou polovinu představení už se nevrátili. Já se tedy nemohla dočkat přestávky. Ta se nějak ne a ne dostavit, až mě jednu chvíli zachvátila panika, že se snad pojede bez přestávky, myslela jsem jen na to, že tam snad chcípnu.
Kulisy: antilahoda pro oko. Straší tam plechové skříňky, takové ty známé ze socialistických šaten, nebyly snad natřené ani základovkou.
Dialogy nikam nevedou, uši si taky na nic nepřijdou. Nikam se to neodvíjí, dlouho to přešlapuje na jednom místě. Prostě to nudí.
Přešla mě chuť shánět v předprodejích vstupenky na divadelní představení. Hra bude stažena z repertoáru, po zásluze.
Utrpení skoro pro všechny smysly. Ušetřen zůstal jen hmat.
Tentokrát jsem měla vstupenku do poslední řady, pěkně nejvýš pod strop, a vědět co to bude obnášet, tak na tu hru nejdu. Poseděla jsem si v pořádném teploučku, zahřívaná těly sousedních diváků, neboť šíře zdejších židlí je podstatně menší než šíře průměrných mužských ramen. Přitom jsem čichala akumulující se kouř nějakých "voňavých" cigaret nebo co to bylo, koukala na příšerné kulisy divadelní hry, která se neodvíjí a děj stojí na místě. Je to ukrutná nuda, ale ještě v prostředí, kde otravuje úplně všechno. Rozvedu proč.
Hlavní ženská role obnáší permanentní pokuřování, což diváci, kteří mají místa do vyšších řad, asi mimořádně oceňují. Jestli v divadle nějaká klimatizace je, tak ji zapomněli zapnout. Hlavně díky tomu se někteří diváci z posledních řad nemohli dočkat přestávky, a s poznámkami, že za něco takového by divadlo mělo platit divákům, prchli do dejvických jarních ulic a na druhou polovinu představení už se nevrátili. Já se tedy nemohla dočkat přestávky. Ta se nějak ne a ne dostavit, až mě jednu chvíli zachvátila panika, že se snad pojede bez přestávky, myslela jsem jen na to, že tam snad chcípnu.
Kulisy: antilahoda pro oko. Straší tam plechové skříňky, takové ty známé ze socialistických šaten, nebyly snad natřené ani základovkou.
Dialogy nikam nevedou, uši si taky na nic nepřijdou. Nikam se to neodvíjí, dlouho to přešlapuje na jednom místě. Prostě to nudí.
Přešla mě chuť shánět v předprodejích vstupenky na divadelní představení. Hra bude stažena z repertoáru, po zásluze.
sobota 30. dubna 2011
Film: Králova řeč
multikino, duben 2011
Anglický princ Albert, který celý život trpí vadou řeči (Colin Firth), je po smrti otce a skandální abdikaci staršího bratra, krále Eduarda VIII., nečekaně korunovaný králem. Filmový příběh je o osobním boji prince s jeho vadou, a to na pozadí událostí spojených se začátkem 2. sv. války.
Film mi nejvíc ze všeho připomínal pohádku, ale nic proti tomu. Je tam kladný, relativně pohledný hrdina (relativně proto, že ač mám pro Colina Firthe slabost, tady se mi fyzicky až tak nelíbil), hrdina má převahu dobrých, ale také pár princovsky záporných vlastností, je tam překonávání překážek a je tam zdárný konec.
Výkon Colina Firthe v hlavní roli je nesmírně přesvědčivý. Ztvárnění osoby s řečovou vadou se mu povedlo takovým způsobem, že některým divákům se při jeho proslovech svíral krk napětím, které přechází - z prince na diváka. Diváci doslova prociťují jeho trapasy, ale i jeho snahu, úsilí.
Film se vlastně celý točí kolem postupu, procesu nápravy princovy vady řeči. V tomto ohledu z psychologického hlediska žádný převrat: je zde podána klasická příčina série traumat z dětství v kombinaci s přeučováním leváka na praváka, náročnost otce, atp.
Léčba začíná klasicky celkovým uvolňováním (jde o opravdu komplexní uvolnění, svalového krunýře těla, hlavy, psychické uvolnění - to všechno jako podmínky další práce). Tohle se tvůrcům povedlo velmi pěkně a film je zakončen úspěšným proslovem korunované hlavy. Čili způsob léčby zabral.
Největší devizu filmu vidím v tom, že vnímaví diváci mají možnost si z tohoto filmu odnést víc než jen příběh. Je to o možném škodlivém vlivu naprogramování v dětském věku, a o způsobu, jak se ho zbavit.
Reakce diváků? Kromě zmíněné křeče v hrdle konstatování, že je to pěkný film proti kterému asi nikdo nemůže nic moc negativního říct.
Anglický princ Albert, který celý život trpí vadou řeči (Colin Firth), je po smrti otce a skandální abdikaci staršího bratra, krále Eduarda VIII., nečekaně korunovaný králem. Filmový příběh je o osobním boji prince s jeho vadou, a to na pozadí událostí spojených se začátkem 2. sv. války.
Film mi nejvíc ze všeho připomínal pohádku, ale nic proti tomu. Je tam kladný, relativně pohledný hrdina (relativně proto, že ač mám pro Colina Firthe slabost, tady se mi fyzicky až tak nelíbil), hrdina má převahu dobrých, ale také pár princovsky záporných vlastností, je tam překonávání překážek a je tam zdárný konec.
Výkon Colina Firthe v hlavní roli je nesmírně přesvědčivý. Ztvárnění osoby s řečovou vadou se mu povedlo takovým způsobem, že některým divákům se při jeho proslovech svíral krk napětím, které přechází - z prince na diváka. Diváci doslova prociťují jeho trapasy, ale i jeho snahu, úsilí.
Film se vlastně celý točí kolem postupu, procesu nápravy princovy vady řeči. V tomto ohledu z psychologického hlediska žádný převrat: je zde podána klasická příčina série traumat z dětství v kombinaci s přeučováním leváka na praváka, náročnost otce, atp.
Léčba začíná klasicky celkovým uvolňováním (jde o opravdu komplexní uvolnění, svalového krunýře těla, hlavy, psychické uvolnění - to všechno jako podmínky další práce). Tohle se tvůrcům povedlo velmi pěkně a film je zakončen úspěšným proslovem korunované hlavy. Čili způsob léčby zabral.
Největší devizu filmu vidím v tom, že vnímaví diváci mají možnost si z tohoto filmu odnést víc než jen příběh. Je to o možném škodlivém vlivu naprogramování v dětském věku, a o způsobu, jak se ho zbavit.
Reakce diváků? Kromě zmíněné křeče v hrdle konstatování, že je to pěkný film proti kterému asi nikdo nemůže nic moc negativního říct.
neděle 13. března 2011
Film: Nevinnost
multikino, březen 2011
Zase jeden povedený český film. Velká škoda, že je nový, takže nemůžu být moc konkrétní, aby ti, kdo ho ještě neviděli, nepřišli o zážitek... devizou tohoto filmu je totiž jeho dramatizace, vyústění, rafinovaně vystavěný příběh a ještě rafinovanější servírování sekvencí příběhu divákovi.
Když to tedy z výše uvedného důvodu co nejvíc zobecním, tak můžu napsat, že tak nějak by se to klidně mohlo v něčím životě stát, že to není až taková fikce. Zavilost a urputnost ve snaze urvat si pro sebe zajímavého partnera, nebo obvinění ze zneužívání nezletilých, situace jsou podané dost realisticky, neměla jsem pocit násilného přehánění ani při "překvapivém" finále. Zajímavá psychologie postav.
Dobrý film, nemám co zkritizovat.
Zase jeden povedený český film. Velká škoda, že je nový, takže nemůžu být moc konkrétní, aby ti, kdo ho ještě neviděli, nepřišli o zážitek... devizou tohoto filmu je totiž jeho dramatizace, vyústění, rafinovaně vystavěný příběh a ještě rafinovanější servírování sekvencí příběhu divákovi.
Když to tedy z výše uvedného důvodu co nejvíc zobecním, tak můžu napsat, že tak nějak by se to klidně mohlo v něčím životě stát, že to není až taková fikce. Zavilost a urputnost ve snaze urvat si pro sebe zajímavého partnera, nebo obvinění ze zneužívání nezletilých, situace jsou podané dost realisticky, neměla jsem pocit násilného přehánění ani při "překvapivém" finále. Zajímavá psychologie postav.
Dobrý film, nemám co zkritizovat.
neděle 13. února 2011
Film: Norské dřevo
únor 2011
Film dle románu Norské dřevo japonského autora Haruki Murakami
Četla jsem knížku. Ale film je možná lepší. Barevný, barevný film. Ale musím to vzít popořádku. Bude z toho taková komparace knihy x filmu, podle toho, jak mě to bude napadat.
Kniha japonského autora Haruki Murakami Norské dřevo mi připadala zvláštní, dobrá, ale zůstával ve mě po přečtení silný pocit bezvýchodnosti a deprese, částečně i určitého nepochopení, proč postavy jednají jak jednají.
Film je mnohem přímočařejší. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale diváka nenechá na pochybách, kdežto jako čtenář jsem na určitých pochybách byla - anebo přesněji jsem za chováním postav viděla jako možnou i jinou motivaci, než předkládá film.
Knížka není zrovna veselý životabudič, ale pokud jde o film, přijde si na své ten, kdo rád vidí pláč. Pláč mladé Japonky Naoko, kterou duševní stav dovede až do "sanatoria" je zobrazen přesvědčivě, pro mě však poněkud příliš často. Pláč hrdiny Toru Watanabe po její sebevraždě je však na místě.
Film však divákovi ukazuje jako zásadní Naočin problém před její sebevraždou její problémy sexuálního charakteru. Nejsem si tím jistá, protože kniha nechává přecejen víc místa pro fantazii, ale tady si myslím šlo o nepříliš zdařenou filmařskou zkratku (aby divák moc netápal), která Naočiny problémy příliš zjednodušuje a degraduje.
Kniha se nevyhýbá erotickým pasážím. Ve filmu je jich také dost, avšak jsou ztvárněné pro Evropana asi trochu nezvykle: dlouhé záběry na tváře milenců při aktu, ženy však nikdy do záběru neodloží ani horní díl spodního prádla... filmaři z toho prostě vybruslili. Momenty pro knihu charakteristické před divákem nezapřeli, avšak velmi cudně - na druhou stranu potom stačilo naznačit, záběry na obličeje jsou zbytečně dlouhé, divák si domyslí, co se děje... Jsou to ty z momentů, které film dělají zbytečně dlouhý. Při těchto záběrech jsem se nudila. To však neznamená, že bych to jen zkrátila... moc mi chyběly exteriéry ve městech.
Japonsko 60. let... Kostyméři a rekvizitáři to zvládli perfektně, snad žádná chybička: dobové košile, trička, konvice na vodu, nábytek, vzory na tapetách i závěsech - skutečně jako by se člověk propadl o těch 40 a víc let zpět... ale všechny exteriéry jen v přírodě. OD filmu jsem si však slibovala, že bych něco z architektury taky mohla zahlédnout... bohužel, filmaři z toho vybruslili jako s těmi milostnými scénami, prostě nic... jen ty interiéry a příroda, která se dá natočit stejná jako byla před 50 lety.
Záběry na přírodu ale na druhou stranu pochválit musím. Tady je to o té zmiňované barevné barevnosti. Zelená tráva je krásně zelená, kámen má kamennou barvu, lišejník lišejníkovou a mech mechovou, voda v bažině vypadá a zrcadlí jak voda v bažině....zima je v zimním bílo - šedo-černém ladění, ale i tak šály a čepice mají reálné pestré barvy, léto má dopadající paprsky na listy dřevin... Jestli mi něco při četbě knihy chybělo, tak to byla kvalita barev. Při četbě mi totiž vše připadalo ponuré, jakoby přes filtr, kde spojující ladění je černá... autor umí bezvýchodnost popsat velmi dobře a duševní stavy ne zrovna optimistického vyladění taky.
Film tuto notu samozřejmě obsahuje také a staví na ní. A na diváka tak doléhá situace hlavního hrdiny, který se z lásky pohybuje mezi jednou duševně chorou dívčinou, a druhou, ne snad chorou, ale jím poněkud manipulujícím, a je tak vystaven tlaku svědomí: na jednu stranu si může říkat: Proč to Toru trpí, proč se na praštěná děvčata prostě nevykašle, nenajde si nějaké vyrovnané stvoření, s nímž by byl bezstarostnější? A na druhé straně: je dobré useknout vztahy s osobami, které jsou sice zdrojem spíš starostí, ale pro které jsme to jediné stéblo, kterého se mohou zachytit? Hm.......... Tím jsem chtěla nastínit, proč je to pro diváka náročných 130 minut... Protože ve společnosti duševně silně nevyrovnaných uplakaných hrdinek se necítí dobře, protože s Toru soucítí... a možná se i těší, až tomu bude konec tomu utrpení.
Konec filmu, řekla bych, vyznívá proti knize optimističtěji. Je tam jasný náznak nového života bez přítěží minulosti, takže z kina lidi nejdou ubití.
Když to shrnu, pěkná kniha, pěkný film, který možná překoná knihu, minimálně ve srozumitelnosti, avšak - bez předchozí znalosti předlohy by se mi ve filmu hůř orientovalo, možná bych byla zdeptaná... každopádně se mi vyplatilo dopředu znát, co od toho mohu čekat.
Film dle románu Norské dřevo japonského autora Haruki Murakami
Četla jsem knížku. Ale film je možná lepší. Barevný, barevný film. Ale musím to vzít popořádku. Bude z toho taková komparace knihy x filmu, podle toho, jak mě to bude napadat.
Kniha japonského autora Haruki Murakami Norské dřevo mi připadala zvláštní, dobrá, ale zůstával ve mě po přečtení silný pocit bezvýchodnosti a deprese, částečně i určitého nepochopení, proč postavy jednají jak jednají.
Film je mnohem přímočařejší. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale diváka nenechá na pochybách, kdežto jako čtenář jsem na určitých pochybách byla - anebo přesněji jsem za chováním postav viděla jako možnou i jinou motivaci, než předkládá film.
Knížka není zrovna veselý životabudič, ale pokud jde o film, přijde si na své ten, kdo rád vidí pláč. Pláč mladé Japonky Naoko, kterou duševní stav dovede až do "sanatoria" je zobrazen přesvědčivě, pro mě však poněkud příliš často. Pláč hrdiny Toru Watanabe po její sebevraždě je však na místě.
Film však divákovi ukazuje jako zásadní Naočin problém před její sebevraždou její problémy sexuálního charakteru. Nejsem si tím jistá, protože kniha nechává přecejen víc místa pro fantazii, ale tady si myslím šlo o nepříliš zdařenou filmařskou zkratku (aby divák moc netápal), která Naočiny problémy příliš zjednodušuje a degraduje.
Kniha se nevyhýbá erotickým pasážím. Ve filmu je jich také dost, avšak jsou ztvárněné pro Evropana asi trochu nezvykle: dlouhé záběry na tváře milenců při aktu, ženy však nikdy do záběru neodloží ani horní díl spodního prádla... filmaři z toho prostě vybruslili. Momenty pro knihu charakteristické před divákem nezapřeli, avšak velmi cudně - na druhou stranu potom stačilo naznačit, záběry na obličeje jsou zbytečně dlouhé, divák si domyslí, co se děje... Jsou to ty z momentů, které film dělají zbytečně dlouhý. Při těchto záběrech jsem se nudila. To však neznamená, že bych to jen zkrátila... moc mi chyběly exteriéry ve městech.
Japonsko 60. let... Kostyméři a rekvizitáři to zvládli perfektně, snad žádná chybička: dobové košile, trička, konvice na vodu, nábytek, vzory na tapetách i závěsech - skutečně jako by se člověk propadl o těch 40 a víc let zpět... ale všechny exteriéry jen v přírodě. OD filmu jsem si však slibovala, že bych něco z architektury taky mohla zahlédnout... bohužel, filmaři z toho vybruslili jako s těmi milostnými scénami, prostě nic... jen ty interiéry a příroda, která se dá natočit stejná jako byla před 50 lety.
Záběry na přírodu ale na druhou stranu pochválit musím. Tady je to o té zmiňované barevné barevnosti. Zelená tráva je krásně zelená, kámen má kamennou barvu, lišejník lišejníkovou a mech mechovou, voda v bažině vypadá a zrcadlí jak voda v bažině....zima je v zimním bílo - šedo-černém ladění, ale i tak šály a čepice mají reálné pestré barvy, léto má dopadající paprsky na listy dřevin... Jestli mi něco při četbě knihy chybělo, tak to byla kvalita barev. Při četbě mi totiž vše připadalo ponuré, jakoby přes filtr, kde spojující ladění je černá... autor umí bezvýchodnost popsat velmi dobře a duševní stavy ne zrovna optimistického vyladění taky.
Film tuto notu samozřejmě obsahuje také a staví na ní. A na diváka tak doléhá situace hlavního hrdiny, který se z lásky pohybuje mezi jednou duševně chorou dívčinou, a druhou, ne snad chorou, ale jím poněkud manipulujícím, a je tak vystaven tlaku svědomí: na jednu stranu si může říkat: Proč to Toru trpí, proč se na praštěná děvčata prostě nevykašle, nenajde si nějaké vyrovnané stvoření, s nímž by byl bezstarostnější? A na druhé straně: je dobré useknout vztahy s osobami, které jsou sice zdrojem spíš starostí, ale pro které jsme to jediné stéblo, kterého se mohou zachytit? Hm.......... Tím jsem chtěla nastínit, proč je to pro diváka náročných 130 minut... Protože ve společnosti duševně silně nevyrovnaných uplakaných hrdinek se necítí dobře, protože s Toru soucítí... a možná se i těší, až tomu bude konec tomu utrpení.
Konec filmu, řekla bych, vyznívá proti knize optimističtěji. Je tam jasný náznak nového života bez přítěží minulosti, takže z kina lidi nejdou ubití.
Když to shrnu, pěkná kniha, pěkný film, který možná překoná knihu, minimálně ve srozumitelnosti, avšak - bez předchozí znalosti předlohy by se mi ve filmu hůř orientovalo, možná bych byla zdeptaná... každopádně se mi vyplatilo dopředu znát, co od toho mohu čekat.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
