Dejvické divadlo, květen 2011
Výborné představení.
Dobré obsazení, svěží výkony. Hra o skupince mužů, kteří se pravidelně scházejí k pokeru, má úžasný spád, který se nikde nezadrhne, je to zábava od začátku do konce, i nějaká ta myšlenka se tam mihne, taková maličká sondička do pánské společnosti, když jsou bez žen.
Je to komedie, ale až zas taková sranda to není.
Doporučuju vidět - ovšem z předních řad. Bohužel koupit lístky není tak úplně jednoduché.
pondělí 30. května 2011
Divadlo: Hamlet
Dejvické divadlo, květen 2011
Utrpení skoro pro všechny smysly. Ušetřen zůstal jen hmat.
Tentokrát jsem měla vstupenku do poslední řady, pěkně nejvýš pod strop, a vědět co to bude obnášet, tak na tu hru nejdu. Poseděla jsem si v pořádném teploučku, zahřívaná těly sousedních diváků, neboť šíře zdejších židlí je podstatně menší než šíře průměrných mužských ramen. Přitom jsem čichala akumulující se kouř nějakých "voňavých" cigaret nebo co to bylo, koukala na příšerné kulisy divadelní hry, která se neodvíjí a děj stojí na místě. Je to ukrutná nuda, ale ještě v prostředí, kde otravuje úplně všechno. Rozvedu proč.
Hlavní ženská role obnáší permanentní pokuřování, což diváci, kteří mají místa do vyšších řad, asi mimořádně oceňují. Jestli v divadle nějaká klimatizace je, tak ji zapomněli zapnout. Hlavně díky tomu se někteří diváci z posledních řad nemohli dočkat přestávky, a s poznámkami, že za něco takového by divadlo mělo platit divákům, prchli do dejvických jarních ulic a na druhou polovinu představení už se nevrátili. Já se tedy nemohla dočkat přestávky. Ta se nějak ne a ne dostavit, až mě jednu chvíli zachvátila panika, že se snad pojede bez přestávky, myslela jsem jen na to, že tam snad chcípnu.
Kulisy: antilahoda pro oko. Straší tam plechové skříňky, takové ty známé ze socialistických šaten, nebyly snad natřené ani základovkou.
Dialogy nikam nevedou, uši si taky na nic nepřijdou. Nikam se to neodvíjí, dlouho to přešlapuje na jednom místě. Prostě to nudí.
Přešla mě chuť shánět v předprodejích vstupenky na divadelní představení. Hra bude stažena z repertoáru, po zásluze.
Utrpení skoro pro všechny smysly. Ušetřen zůstal jen hmat.
Tentokrát jsem měla vstupenku do poslední řady, pěkně nejvýš pod strop, a vědět co to bude obnášet, tak na tu hru nejdu. Poseděla jsem si v pořádném teploučku, zahřívaná těly sousedních diváků, neboť šíře zdejších židlí je podstatně menší než šíře průměrných mužských ramen. Přitom jsem čichala akumulující se kouř nějakých "voňavých" cigaret nebo co to bylo, koukala na příšerné kulisy divadelní hry, která se neodvíjí a děj stojí na místě. Je to ukrutná nuda, ale ještě v prostředí, kde otravuje úplně všechno. Rozvedu proč.
Hlavní ženská role obnáší permanentní pokuřování, což diváci, kteří mají místa do vyšších řad, asi mimořádně oceňují. Jestli v divadle nějaká klimatizace je, tak ji zapomněli zapnout. Hlavně díky tomu se někteří diváci z posledních řad nemohli dočkat přestávky, a s poznámkami, že za něco takového by divadlo mělo platit divákům, prchli do dejvických jarních ulic a na druhou polovinu představení už se nevrátili. Já se tedy nemohla dočkat přestávky. Ta se nějak ne a ne dostavit, až mě jednu chvíli zachvátila panika, že se snad pojede bez přestávky, myslela jsem jen na to, že tam snad chcípnu.
Kulisy: antilahoda pro oko. Straší tam plechové skříňky, takové ty známé ze socialistických šaten, nebyly snad natřené ani základovkou.
Dialogy nikam nevedou, uši si taky na nic nepřijdou. Nikam se to neodvíjí, dlouho to přešlapuje na jednom místě. Prostě to nudí.
Přešla mě chuť shánět v předprodejích vstupenky na divadelní představení. Hra bude stažena z repertoáru, po zásluze.
sobota 30. dubna 2011
Film: Králova řeč
multikino, duben 2011
Anglický princ Albert, který celý život trpí vadou řeči (Colin Firth), je po smrti otce a skandální abdikaci staršího bratra, krále Eduarda VIII., nečekaně korunovaný králem. Filmový příběh je o osobním boji prince s jeho vadou, a to na pozadí událostí spojených se začátkem 2. sv. války.
Film mi nejvíc ze všeho připomínal pohádku, ale nic proti tomu. Je tam kladný, relativně pohledný hrdina (relativně proto, že ač mám pro Colina Firthe slabost, tady se mi fyzicky až tak nelíbil), hrdina má převahu dobrých, ale také pár princovsky záporných vlastností, je tam překonávání překážek a je tam zdárný konec.
Výkon Colina Firthe v hlavní roli je nesmírně přesvědčivý. Ztvárnění osoby s řečovou vadou se mu povedlo takovým způsobem, že některým divákům se při jeho proslovech svíral krk napětím, které přechází - z prince na diváka. Diváci doslova prociťují jeho trapasy, ale i jeho snahu, úsilí.
Film se vlastně celý točí kolem postupu, procesu nápravy princovy vady řeči. V tomto ohledu z psychologického hlediska žádný převrat: je zde podána klasická příčina série traumat z dětství v kombinaci s přeučováním leváka na praváka, náročnost otce, atp.
Léčba začíná klasicky celkovým uvolňováním (jde o opravdu komplexní uvolnění, svalového krunýře těla, hlavy, psychické uvolnění - to všechno jako podmínky další práce). Tohle se tvůrcům povedlo velmi pěkně a film je zakončen úspěšným proslovem korunované hlavy. Čili způsob léčby zabral.
Největší devizu filmu vidím v tom, že vnímaví diváci mají možnost si z tohoto filmu odnést víc než jen příběh. Je to o možném škodlivém vlivu naprogramování v dětském věku, a o způsobu, jak se ho zbavit.
Reakce diváků? Kromě zmíněné křeče v hrdle konstatování, že je to pěkný film proti kterému asi nikdo nemůže nic moc negativního říct.
Anglický princ Albert, který celý život trpí vadou řeči (Colin Firth), je po smrti otce a skandální abdikaci staršího bratra, krále Eduarda VIII., nečekaně korunovaný králem. Filmový příběh je o osobním boji prince s jeho vadou, a to na pozadí událostí spojených se začátkem 2. sv. války.
Film mi nejvíc ze všeho připomínal pohádku, ale nic proti tomu. Je tam kladný, relativně pohledný hrdina (relativně proto, že ač mám pro Colina Firthe slabost, tady se mi fyzicky až tak nelíbil), hrdina má převahu dobrých, ale také pár princovsky záporných vlastností, je tam překonávání překážek a je tam zdárný konec.
Výkon Colina Firthe v hlavní roli je nesmírně přesvědčivý. Ztvárnění osoby s řečovou vadou se mu povedlo takovým způsobem, že některým divákům se při jeho proslovech svíral krk napětím, které přechází - z prince na diváka. Diváci doslova prociťují jeho trapasy, ale i jeho snahu, úsilí.
Film se vlastně celý točí kolem postupu, procesu nápravy princovy vady řeči. V tomto ohledu z psychologického hlediska žádný převrat: je zde podána klasická příčina série traumat z dětství v kombinaci s přeučováním leváka na praváka, náročnost otce, atp.
Léčba začíná klasicky celkovým uvolňováním (jde o opravdu komplexní uvolnění, svalového krunýře těla, hlavy, psychické uvolnění - to všechno jako podmínky další práce). Tohle se tvůrcům povedlo velmi pěkně a film je zakončen úspěšným proslovem korunované hlavy. Čili způsob léčby zabral.
Největší devizu filmu vidím v tom, že vnímaví diváci mají možnost si z tohoto filmu odnést víc než jen příběh. Je to o možném škodlivém vlivu naprogramování v dětském věku, a o způsobu, jak se ho zbavit.
Reakce diváků? Kromě zmíněné křeče v hrdle konstatování, že je to pěkný film proti kterému asi nikdo nemůže nic moc negativního říct.
neděle 13. března 2011
Film: Nevinnost
multikino, březen 2011
Zase jeden povedený český film. Velká škoda, že je nový, takže nemůžu být moc konkrétní, aby ti, kdo ho ještě neviděli, nepřišli o zážitek... devizou tohoto filmu je totiž jeho dramatizace, vyústění, rafinovaně vystavěný příběh a ještě rafinovanější servírování sekvencí příběhu divákovi.
Když to tedy z výše uvedného důvodu co nejvíc zobecním, tak můžu napsat, že tak nějak by se to klidně mohlo v něčím životě stát, že to není až taková fikce. Zavilost a urputnost ve snaze urvat si pro sebe zajímavého partnera, nebo obvinění ze zneužívání nezletilých, situace jsou podané dost realisticky, neměla jsem pocit násilného přehánění ani při "překvapivém" finále. Zajímavá psychologie postav.
Dobrý film, nemám co zkritizovat.
Zase jeden povedený český film. Velká škoda, že je nový, takže nemůžu být moc konkrétní, aby ti, kdo ho ještě neviděli, nepřišli o zážitek... devizou tohoto filmu je totiž jeho dramatizace, vyústění, rafinovaně vystavěný příběh a ještě rafinovanější servírování sekvencí příběhu divákovi.
Když to tedy z výše uvedného důvodu co nejvíc zobecním, tak můžu napsat, že tak nějak by se to klidně mohlo v něčím životě stát, že to není až taková fikce. Zavilost a urputnost ve snaze urvat si pro sebe zajímavého partnera, nebo obvinění ze zneužívání nezletilých, situace jsou podané dost realisticky, neměla jsem pocit násilného přehánění ani při "překvapivém" finále. Zajímavá psychologie postav.
Dobrý film, nemám co zkritizovat.
neděle 13. února 2011
Film: Norské dřevo
únor 2011
Film dle románu Norské dřevo japonského autora Haruki Murakami
Četla jsem knížku. Ale film je možná lepší. Barevný, barevný film. Ale musím to vzít popořádku. Bude z toho taková komparace knihy x filmu, podle toho, jak mě to bude napadat.
Kniha japonského autora Haruki Murakami Norské dřevo mi připadala zvláštní, dobrá, ale zůstával ve mě po přečtení silný pocit bezvýchodnosti a deprese, částečně i určitého nepochopení, proč postavy jednají jak jednají.
Film je mnohem přímočařejší. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale diváka nenechá na pochybách, kdežto jako čtenář jsem na určitých pochybách byla - anebo přesněji jsem za chováním postav viděla jako možnou i jinou motivaci, než předkládá film.
Knížka není zrovna veselý životabudič, ale pokud jde o film, přijde si na své ten, kdo rád vidí pláč. Pláč mladé Japonky Naoko, kterou duševní stav dovede až do "sanatoria" je zobrazen přesvědčivě, pro mě však poněkud příliš často. Pláč hrdiny Toru Watanabe po její sebevraždě je však na místě.
Film však divákovi ukazuje jako zásadní Naočin problém před její sebevraždou její problémy sexuálního charakteru. Nejsem si tím jistá, protože kniha nechává přecejen víc místa pro fantazii, ale tady si myslím šlo o nepříliš zdařenou filmařskou zkratku (aby divák moc netápal), která Naočiny problémy příliš zjednodušuje a degraduje.
Kniha se nevyhýbá erotickým pasážím. Ve filmu je jich také dost, avšak jsou ztvárněné pro Evropana asi trochu nezvykle: dlouhé záběry na tváře milenců při aktu, ženy však nikdy do záběru neodloží ani horní díl spodního prádla... filmaři z toho prostě vybruslili. Momenty pro knihu charakteristické před divákem nezapřeli, avšak velmi cudně - na druhou stranu potom stačilo naznačit, záběry na obličeje jsou zbytečně dlouhé, divák si domyslí, co se děje... Jsou to ty z momentů, které film dělají zbytečně dlouhý. Při těchto záběrech jsem se nudila. To však neznamená, že bych to jen zkrátila... moc mi chyběly exteriéry ve městech.
Japonsko 60. let... Kostyméři a rekvizitáři to zvládli perfektně, snad žádná chybička: dobové košile, trička, konvice na vodu, nábytek, vzory na tapetách i závěsech - skutečně jako by se člověk propadl o těch 40 a víc let zpět... ale všechny exteriéry jen v přírodě. OD filmu jsem si však slibovala, že bych něco z architektury taky mohla zahlédnout... bohužel, filmaři z toho vybruslili jako s těmi milostnými scénami, prostě nic... jen ty interiéry a příroda, která se dá natočit stejná jako byla před 50 lety.
Záběry na přírodu ale na druhou stranu pochválit musím. Tady je to o té zmiňované barevné barevnosti. Zelená tráva je krásně zelená, kámen má kamennou barvu, lišejník lišejníkovou a mech mechovou, voda v bažině vypadá a zrcadlí jak voda v bažině....zima je v zimním bílo - šedo-černém ladění, ale i tak šály a čepice mají reálné pestré barvy, léto má dopadající paprsky na listy dřevin... Jestli mi něco při četbě knihy chybělo, tak to byla kvalita barev. Při četbě mi totiž vše připadalo ponuré, jakoby přes filtr, kde spojující ladění je černá... autor umí bezvýchodnost popsat velmi dobře a duševní stavy ne zrovna optimistického vyladění taky.
Film tuto notu samozřejmě obsahuje také a staví na ní. A na diváka tak doléhá situace hlavního hrdiny, který se z lásky pohybuje mezi jednou duševně chorou dívčinou, a druhou, ne snad chorou, ale jím poněkud manipulujícím, a je tak vystaven tlaku svědomí: na jednu stranu si může říkat: Proč to Toru trpí, proč se na praštěná děvčata prostě nevykašle, nenajde si nějaké vyrovnané stvoření, s nímž by byl bezstarostnější? A na druhé straně: je dobré useknout vztahy s osobami, které jsou sice zdrojem spíš starostí, ale pro které jsme to jediné stéblo, kterého se mohou zachytit? Hm.......... Tím jsem chtěla nastínit, proč je to pro diváka náročných 130 minut... Protože ve společnosti duševně silně nevyrovnaných uplakaných hrdinek se necítí dobře, protože s Toru soucítí... a možná se i těší, až tomu bude konec tomu utrpení.
Konec filmu, řekla bych, vyznívá proti knize optimističtěji. Je tam jasný náznak nového života bez přítěží minulosti, takže z kina lidi nejdou ubití.
Když to shrnu, pěkná kniha, pěkný film, který možná překoná knihu, minimálně ve srozumitelnosti, avšak - bez předchozí znalosti předlohy by se mi ve filmu hůř orientovalo, možná bych byla zdeptaná... každopádně se mi vyplatilo dopředu znát, co od toho mohu čekat.
Film dle románu Norské dřevo japonského autora Haruki Murakami
Četla jsem knížku. Ale film je možná lepší. Barevný, barevný film. Ale musím to vzít popořádku. Bude z toho taková komparace knihy x filmu, podle toho, jak mě to bude napadat.
Kniha japonského autora Haruki Murakami Norské dřevo mi připadala zvláštní, dobrá, ale zůstával ve mě po přečtení silný pocit bezvýchodnosti a deprese, částečně i určitého nepochopení, proč postavy jednají jak jednají.
Film je mnohem přímočařejší. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale diváka nenechá na pochybách, kdežto jako čtenář jsem na určitých pochybách byla - anebo přesněji jsem za chováním postav viděla jako možnou i jinou motivaci, než předkládá film.
Knížka není zrovna veselý životabudič, ale pokud jde o film, přijde si na své ten, kdo rád vidí pláč. Pláč mladé Japonky Naoko, kterou duševní stav dovede až do "sanatoria" je zobrazen přesvědčivě, pro mě však poněkud příliš často. Pláč hrdiny Toru Watanabe po její sebevraždě je však na místě.
Film však divákovi ukazuje jako zásadní Naočin problém před její sebevraždou její problémy sexuálního charakteru. Nejsem si tím jistá, protože kniha nechává přecejen víc místa pro fantazii, ale tady si myslím šlo o nepříliš zdařenou filmařskou zkratku (aby divák moc netápal), která Naočiny problémy příliš zjednodušuje a degraduje.
Kniha se nevyhýbá erotickým pasážím. Ve filmu je jich také dost, avšak jsou ztvárněné pro Evropana asi trochu nezvykle: dlouhé záběry na tváře milenců při aktu, ženy však nikdy do záběru neodloží ani horní díl spodního prádla... filmaři z toho prostě vybruslili. Momenty pro knihu charakteristické před divákem nezapřeli, avšak velmi cudně - na druhou stranu potom stačilo naznačit, záběry na obličeje jsou zbytečně dlouhé, divák si domyslí, co se děje... Jsou to ty z momentů, které film dělají zbytečně dlouhý. Při těchto záběrech jsem se nudila. To však neznamená, že bych to jen zkrátila... moc mi chyběly exteriéry ve městech.
Japonsko 60. let... Kostyméři a rekvizitáři to zvládli perfektně, snad žádná chybička: dobové košile, trička, konvice na vodu, nábytek, vzory na tapetách i závěsech - skutečně jako by se člověk propadl o těch 40 a víc let zpět... ale všechny exteriéry jen v přírodě. OD filmu jsem si však slibovala, že bych něco z architektury taky mohla zahlédnout... bohužel, filmaři z toho vybruslili jako s těmi milostnými scénami, prostě nic... jen ty interiéry a příroda, která se dá natočit stejná jako byla před 50 lety.
Záběry na přírodu ale na druhou stranu pochválit musím. Tady je to o té zmiňované barevné barevnosti. Zelená tráva je krásně zelená, kámen má kamennou barvu, lišejník lišejníkovou a mech mechovou, voda v bažině vypadá a zrcadlí jak voda v bažině....zima je v zimním bílo - šedo-černém ladění, ale i tak šály a čepice mají reálné pestré barvy, léto má dopadající paprsky na listy dřevin... Jestli mi něco při četbě knihy chybělo, tak to byla kvalita barev. Při četbě mi totiž vše připadalo ponuré, jakoby přes filtr, kde spojující ladění je černá... autor umí bezvýchodnost popsat velmi dobře a duševní stavy ne zrovna optimistického vyladění taky.
Film tuto notu samozřejmě obsahuje také a staví na ní. A na diváka tak doléhá situace hlavního hrdiny, který se z lásky pohybuje mezi jednou duševně chorou dívčinou, a druhou, ne snad chorou, ale jím poněkud manipulujícím, a je tak vystaven tlaku svědomí: na jednu stranu si může říkat: Proč to Toru trpí, proč se na praštěná děvčata prostě nevykašle, nenajde si nějaké vyrovnané stvoření, s nímž by byl bezstarostnější? A na druhé straně: je dobré useknout vztahy s osobami, které jsou sice zdrojem spíš starostí, ale pro které jsme to jediné stéblo, kterého se mohou zachytit? Hm.......... Tím jsem chtěla nastínit, proč je to pro diváka náročných 130 minut... Protože ve společnosti duševně silně nevyrovnaných uplakaných hrdinek se necítí dobře, protože s Toru soucítí... a možná se i těší, až tomu bude konec tomu utrpení.
Konec filmu, řekla bych, vyznívá proti knize optimističtěji. Je tam jasný náznak nového života bez přítěží minulosti, takže z kina lidi nejdou ubití.
Když to shrnu, pěkná kniha, pěkný film, který možná překoná knihu, minimálně ve srozumitelnosti, avšak - bez předchozí znalosti předlohy by se mi ve filmu hůř orientovalo, možná bych byla zdeptaná... každopádně se mi vyplatilo dopředu znát, co od toho mohu čekat.
Film: Muži, kteří nenávidí ženy
únor 2011
Film podle detektivního románu švédského autora Stiega Larssona Muži, kteří nenávidí ženy
Literární předloha o 500 stranách docela zdařile smrsknutá do dvou hodin.
Děj je pro film samozřejmě osekán na nutné minimum, bohužel pro diváky, kteří nečetli knížku, je na hraně srozumitelnosti - neznají motivaci postav a z plátna se jí dozvědí až s dlouhým zpožděním.
Mimo jiné se film nezdržuje s poměrně zajímavými vazbami a vztahy mezi postavami, pletkami hlavního hrdiny, které příběh poněkud polidšťují, a pro mě ho tak činily i zajímavějším.
Barevné filtry ve filmu použité znásobují očekávanou ponurost, avšak též umocňují nadsazenost a poněkud vzdalují realitě. Pro mě prostě film postrádal barvy - jakoby se ze světa vytratila jasná červená, zelená, modrá a zůstaly jen jejich přitmavené kombinace s všudypřítomnou černou.
V tomto případě tedy před filmem preferuji původní literární předlohu, asi i proto, že v mé fantazii byly všechny postavy fyzicky atraktivnější než jejich protějšky na plátně.
Film podle detektivního románu švédského autora Stiega Larssona Muži, kteří nenávidí ženy
Literární předloha o 500 stranách docela zdařile smrsknutá do dvou hodin.
Děj je pro film samozřejmě osekán na nutné minimum, bohužel pro diváky, kteří nečetli knížku, je na hraně srozumitelnosti - neznají motivaci postav a z plátna se jí dozvědí až s dlouhým zpožděním.
Mimo jiné se film nezdržuje s poměrně zajímavými vazbami a vztahy mezi postavami, pletkami hlavního hrdiny, které příběh poněkud polidšťují, a pro mě ho tak činily i zajímavějším.
Barevné filtry ve filmu použité znásobují očekávanou ponurost, avšak též umocňují nadsazenost a poněkud vzdalují realitě. Pro mě prostě film postrádal barvy - jakoby se ze světa vytratila jasná červená, zelená, modrá a zůstaly jen jejich přitmavené kombinace s všudypřítomnou černou.
V tomto případě tedy před filmem preferuji původní literární předlohu, asi i proto, že v mé fantazii byly všechny postavy fyzicky atraktivnější než jejich protějšky na plátně.
pondělí 31. ledna 2011
Divadlo: Saturnin
Divadlo ABC, leden 2011
Vcelku milé představení na hranici mezi komedií a muzikálem. Hudba však vybraná dobře, stylově.
Začátek trochu rozpačitý, dramatizaci nepomáhá (zdržuje) rozdávání koblih do publika. Hladoví diváci byli nadšeni, my ostatní se tím až tak nebavili.
Existuje pár momentů, pro které stojí za to představení vidět, především scény týkající se lekci tenisu, a pak výměny s živým míčkem.
Dobrá zábava.
(Malé doporučení: chcete-li být obdarováni koblihou, kupte si lístky na kraj řady, vaše šance se zvýší)
Vcelku milé představení na hranici mezi komedií a muzikálem. Hudba však vybraná dobře, stylově.
Začátek trochu rozpačitý, dramatizaci nepomáhá (zdržuje) rozdávání koblih do publika. Hladoví diváci byli nadšeni, my ostatní se tím až tak nebavili.
Existuje pár momentů, pro které stojí za to představení vidět, především scény týkající se lekci tenisu, a pak výměny s živým míčkem.
Dobrá zábava.
(Malé doporučení: chcete-li být obdarováni koblihou, kupte si lístky na kraj řady, vaše šance se zvýší)
neděle 21. listopadu 2010
Film: Potkáš muže svých snů
Listopad 2010
Od chvíle, kdy jsem viděla film Allenův nejnovější film, už uběhlo pár dnů, během nichž se můj názor na tento film vyvíjel v jeho prospěch, takže jsem ráda, že jsem neblogovala hned po prvním dojmu.
Film Potkáš muže svých snů mě, upřímně řečeno, v kině moc nechyt. Přistihla jsem se několikrát při tom, že přemýšlím, jak to asi dopadne a kdy už bude konec. První háček pak byl v tom, že ono to vlastně nijak nedopadlo.
Nebyla jsem sama, komu chybělo při odchodu z kina nějaké konkrétní rozuzlení, prostě jsme odcházeli s pocitem, že ta záležitost je taková neukončená, nedotažená :-) No, tak to byl první dojem.
Trošku jsem zahloubala nad tím, proč mi tohle vlastně vadilo, když obvykle na násilné happyendy nadávám, a zjistila jsem, že tohle nebude chyba autora. Že takhle to v životě obvykle chodí, že situace se vyvíjejí nejistě, někdy k žádnému konečnému dořešení nemusí dojít... že autor vlastně podal příběh členů jedné rodiny tak, jak by se asi opravdu mohl stát, bez nějakých nadsazených konců.
Pomalu a od konce se teď dostávám k tomu, co se vlastně ve filmu odehrává. Je to sled relativně nepovznášejících, ne zrovna komických situací, když jste součástí těch událostí. Tím chci říct, že jsem při sledování filmu maličko trpěla tím, co se přede mnou na plátně děje.
Paní v letech, od které odejde manžel (profláklá 2. míza způsobená strachem z úbytku životních sil na prahu stáří, uvědomnění si blížícího se konce a revoltě vůči němu) se s jeho odchodem těžko smiřuje a naději do dalšího života čerpá od kartářky, které samozřejmě uvěří úplně všechno (ale pořádně jí za to cvaká).... Jejich dcera, která už nemá na co čekat, pokud jde o pořízení miminka, s manželem, který iniciativou zrovna neoplývá (pokud jde o rozmnožování i o finanční zajištění rodiny), čeká, jestli mu vyjde kniha... manželství krachne, ona se chce postavit na vlastní nohy, ovšem spolehne se na půjčku od matky, která jí pod vlivem kartářky odmítne založit.
V tomto filmu prostě moc okaté nadsázky není (jen přiměřeně), a dá se říct, že by se to tak v reálu mohlo vyvíjet. Jenže ten vývoj právě zrovna optimisticky nevyznívá. To není mínusem scénáře, je to jeho velkým plusem, jenže jsem se z toho nemohla těšit. Je to jen jiná Allenovka, než jsem zvyklá. Je trochu naturalističtější. Divácky nepodbízivá.
Od chvíle, kdy jsem viděla film Allenův nejnovější film, už uběhlo pár dnů, během nichž se můj názor na tento film vyvíjel v jeho prospěch, takže jsem ráda, že jsem neblogovala hned po prvním dojmu.
Film Potkáš muže svých snů mě, upřímně řečeno, v kině moc nechyt. Přistihla jsem se několikrát při tom, že přemýšlím, jak to asi dopadne a kdy už bude konec. První háček pak byl v tom, že ono to vlastně nijak nedopadlo.
Nebyla jsem sama, komu chybělo při odchodu z kina nějaké konkrétní rozuzlení, prostě jsme odcházeli s pocitem, že ta záležitost je taková neukončená, nedotažená :-) No, tak to byl první dojem.
Trošku jsem zahloubala nad tím, proč mi tohle vlastně vadilo, když obvykle na násilné happyendy nadávám, a zjistila jsem, že tohle nebude chyba autora. Že takhle to v životě obvykle chodí, že situace se vyvíjejí nejistě, někdy k žádnému konečnému dořešení nemusí dojít... že autor vlastně podal příběh členů jedné rodiny tak, jak by se asi opravdu mohl stát, bez nějakých nadsazených konců.
Pomalu a od konce se teď dostávám k tomu, co se vlastně ve filmu odehrává. Je to sled relativně nepovznášejících, ne zrovna komických situací, když jste součástí těch událostí. Tím chci říct, že jsem při sledování filmu maličko trpěla tím, co se přede mnou na plátně děje.
Paní v letech, od které odejde manžel (profláklá 2. míza způsobená strachem z úbytku životních sil na prahu stáří, uvědomnění si blížícího se konce a revoltě vůči němu) se s jeho odchodem těžko smiřuje a naději do dalšího života čerpá od kartářky, které samozřejmě uvěří úplně všechno (ale pořádně jí za to cvaká).... Jejich dcera, která už nemá na co čekat, pokud jde o pořízení miminka, s manželem, který iniciativou zrovna neoplývá (pokud jde o rozmnožování i o finanční zajištění rodiny), čeká, jestli mu vyjde kniha... manželství krachne, ona se chce postavit na vlastní nohy, ovšem spolehne se na půjčku od matky, která jí pod vlivem kartářky odmítne založit.
V tomto filmu prostě moc okaté nadsázky není (jen přiměřeně), a dá se říct, že by se to tak v reálu mohlo vyvíjet. Jenže ten vývoj právě zrovna optimisticky nevyznívá. To není mínusem scénáře, je to jeho velkým plusem, jenže jsem se z toho nemohla těšit. Je to jen jiná Allenovka, než jsem zvyklá. Je trochu naturalističtější. Divácky nepodbízivá.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
