středa 25. srpna 2010
Film: Rozchod
Film o třech bláznech (dva vášnivci a jeden závislý násilník) a zoufalství.
Vše samozřejmě začíná naprosto nevinně, když se manželka lékaře seznámí při stavebních pracích v domě s dělníkem. Za pár dní propadne kouzlu jeho osobnosti (nebo sexappealu, nebo obojímu :-) ) , začne si s ním poměr, a jde do toho až neuvěřitelně po hlavě, iniciuje schůzky a nedbá ani počáteční Ivanovy zdrženlivosti - prostě pro nezaujatého diváka se chová jako blázen. Manželovi se svěří se svou zamilovaností a začne přehlídka lékařovy stupňující agresivity vůči ženě. A je to tedy jízda. Tím, jak se projeví, veškeré divácké (i když byly malé) sympatie k němu končí, a nezbylo mi než fandit zamilované a tvrdě zkoušené dvojici. V závěru jsem se vůbec nedivila, když došlo až na fyzickou likvidaci (koho prozrazovat nebudu).
Řekla bych, se takhle by se mohly skutečně věci dít, při daném mixu povah, a když se nechají dojít tak daleko. Je to celé takovým nevtíravým způsobem varující. A ani minuta není zbytečná. Za mě dobrý.
pondělí 16. srpna 2010
Beletrie: Dívka, která si hrála s ohněm
Detektivní román
Mezi předchozím prvním, a tímto druhým dílem trilogie udělala postava jednoho z hrdinů, hackerky Liz Salanderové obrovský vývoj: transformaci z člověka z masa a kostí v křížence Strážce vesmíru s Pokémonem ve variantě pro dospělé.
Je to detektivka, takže nemůžu prozradit spoustu věcí, proto jen jeden z Liziných vrcholných kousků: Liz, s prostřelenou hlavou, se vlastními silami vyhrabe z hrobu!?! A samozřejmě překoná jiná monstra...
Proč mi to autor poté, co jsem se prokousala 500 stránkami udělal, aby to celé takhle shodil? Že by potřeba věnovat hrdince další díl? Nebo jen ztráta soudnosti? To už nám autor nepoví.
čtvrtek 12. srpna 2010
Divadlo: Macbeth
srpen 2010, purkrabství Pražského hradu
Stručně: Nesedlo mi to.
Shakespearovo drama je krvák sám o sobě, na které si sice moc nepotrpím, ale i takový příběh by bylo možné udělat tak, aby mě nadchnul. Hlavní myšlenka - čeho všeho je člověk schopen, dostane-li se mu vidiny moci a někdo zabrnká na tu správnou strunku - je dobrá, nadčasová, prostě ta chybu nemá. Ale vražd je nad můj stravitelný limit, takže rozhodovalo ztvárnění. A to podle mého vkusu zrovna nevyšlo. "Nelíbil" se mi, zkrátka nesedl, představitel Macbetha (což dělá hodně), ale ani kulisy. Pochvalu mám snad jen pro hudební doprovod, ale ani uši si, kvůli skřehotavému hlasu Macbetha, nepřišly na své.
Závěrem jen řečnická otázka: Co je na tom tak drahýho?
neděle 8. srpna 2010
Beletrie: V pavučině vztahů
Moje první Fieldingová, a zrovna se dost povedla.
Knížka má tu výhodu, že je strhující od začátku. Čtenář se nemusí prokusovat nudným začátkem, uváděním do děje, protože je v ději rovnou.
Hlavní hrdinka, sloupkařka Charlotte Webbová je zpočátku vykreslená jako trošku namachrovanější mladá matka, která všechno ví nejlíp, na všechno má rychle nejmoudřejší řešení, je zvyklá na pozornosti od mužů. No, uvidíme, jak se v příběhu její postava vyvine.
Charlotte je vyzvaná mladou ženou, odsouzenou na doživotí za účast na vraždách několika dětí, aby sepsala její příběh. Potřeba se blýsknout jí nedá, takže přes varování nabídku neodmítne a komunikuje s vězeňkyní.
Před čtenářem se odkrývají dětské příběhy obou žen. Autorka nezapře zájem o psychologii, působení (anebo naopak absenci) rodičů na děti, popisuje názorně deformaci způsobenou přehnanou přísností a chladností (event. absencí rodiče) a různé způsoby, jak si toto zacházení lidé různého založení v dospělosti kompenzují. Ačkoli se jedná o sourozence, na tento tlak reaguje každé dítě, potažmo dospělý, jinak. Autorka klade otázku, čím je tato odlišnost u lidí stejných rodičů a ze stejného prostředí zapříčiněna, ale odpověď ani prostřednictvím postav nepodává.
Druhá polovina knihy však na úkor autenticity příběhu připomíná příručky typu Jak rychle... (nabýt sebevědomí apod.). Postavy zkrátka promlouvají "jako kniha", ale nepříliš erudovaného autora, spíš někoho, kdo se naučil papouškovat.
Autorka v závěru provede veletoč s hlavními postavami, kdo byl hrdinkou považován a popsán jako holoubek, z toho se vyklube zvrhlík a naopak. Ani hlavní hrdinka nezůstane ušetřena, v závěru zjistí, že byla dokonale manipulována - původní malý machřík trošku pohoří.
Knížku můžu doporučit. Holkám. Muže nechci diskriminovat, ale mám pocit, že by je to asi nebavilo.
pátek 6. srpna 2010
Film: Single Man
Film provází dnem profesora George Falconera (Colin Firth), v němž je rozhodnut skoncovat se životem. George je homosexuál, který přišel při autonehodě o životního partnera, a s jeho smrtí se nevyrovnal.
Film je to mimořádný. Je jiný než bývá zvykem, není příliš popisný, den plánované sebevraždy je podán spíš jak sled obrazů - scén s lidmi z jeho okolí, kdy vlivem shod okolností k samotné sebevraždě nedojde, ačkoli závěr je tragický. Je to jemný film vyvolávající něhu a možná i slzy. Film o pocitech tehdy zneviditelňující se menšiny - z ní plynoucí osamělosti. O síle vnitřního strachu, o síle ztráty, která podkope chuť do života a potřebě to trápení skoncovat. A když se zázrakem situace obrátí, přijde smrt odjinud.
Colin Firth podal úžasný výkon s kouzelně rozněžňujícím vlivem na diváky. Málokdo to u takto orientovaného filmu dopředu čeká, je to příjemné překvapení. Možná jsou pozitivní dojmy z filmu dány i tím, že ze vztahů, resp. z mezilidské komunikace ukazuje jen to hezké - nejsou zde žádné konflikty - a nechybějí, naopak je uklidňující se dívat, že to jde i bez nich. A ten pocit přetrvá i po skončení titulků.
sobota 3. července 2010
Film: Užívej si, co to jde
Allenovky mě asi nepřestanou bavit.
Po tomhle kině jsem si říkala, jak to ten W. A. dělá. Že skoro každý jeho film, který jsem viděla (je fakt, že jich ale nebylo až tak moc, možná jsem prostě měla kliku) byl zábavný, přitom v něm byla jakási pravdivost, pro mě zvláštním způsobem přitažlivá hloubka, nebo odstup umožňující vidět věci v souvislostech a vzájemných vazbách.
"Vymáčkneš pastu z tuby a už ji nedostaneš zpět..." ... a tentokrát nechybí ani trocha filozofie:-)
Hlavní hrdina, Boris Yellnikof, egocentrický, skeptický, ke všem přehnaně kritický, hypochondrický dědek - řeklo by se snadno, ale zas tak špatné to s ním není. Nicméně i tento skeptik a milovník neúprosné logiky a argumentů podlehne. Podlehne mladé, naivní Melody s "píďalčím mozkem" :-), ačkoli si zpočátku vůbec nechce přiznat (a svým kavárenským kamarádům, kterým cpe své rozumy už vůbec ne), že by se mu mohla líbit. Ty dva protiklady se vezmou.
Nebyl by to ale Allen, aby to bylo tak jednoduché, takže senior Boris je sice mentorský suchar, ale některé jeho postřehy nejsou úplně od věci a divák se minimálně zasměje - nebo se i zamyslí ("na všechno potřebuješ povolení, na to, ...abys prodával párky, potřebuješ povolení.... ale na to, pořídit si děti, povolení nepotřebuješ") , anebo má v mnoha glosách pravdu.
Jasně, je to komedie, takže tu máme taky nějaku nadsázku... Divácky vděčná je scéna, kdy se seznámí Boris se svou tchyní. Na to bych se mohla dívat několikrát za sebou, a pokaždé bych brečela smíchy. Oba rodiče Melody, do té doby omezení prostředím a předsudky, které si vzali za své, se v seznamovacích scénách přestaví ve své omezenosti, a jejich charaktery vůbec vyniknou když prvně narazí na Borise. Allenovi hrdinové procházejí vývojem, takže Melodini rodiče prodělají zajímavý přerod. Samozřejmě až poté, co od nich Melody, v zájmu zachování vlastní integrity, uteče.
S naším napůl mladým, napůl starým manželským párem to dopadne podle očekávání. Melody se neubrání vytrvalým projevům pozornosti jistého mladého muže, vydatně podporovaného její matkou, a manželství s Borisem se rozpadne. "Vymáčkneš pastu z tuby, a už ji nedostaneš zpět". Boris však dlouho sám nezůstane, a na novou známost si v závěru filmu doslova hupne.
A co na to ostatní diváci? "Je to chytrý, je to vtipný, a někdy i dost pravdivý:-)"
čtvrtek 3. června 2010
Národní galerie - Veletržní palác I.
Deštivé pražské odpoledne, když nejsou žádné zvláštní povinnosti, a 1. středa v měsíci, se ukázaly jako optimální kombinace pro návštěvu Veletržního paláce, kdy má NG otevřeno až do 20.00, a vstup je volný. Změna: od 1.10.2010 NG dny volného vstupu zrádně zrušila. Kromě toho, že návštěvník je v suchu a teple, se expozice (jako celek) ukázala po sérii zamračených dnů jako energeticky dobíjející. Ale vzala jsem to selektivně a nevyčerpávala jsem se na tom, o čem jsem věděla, že není ten pověstný šálek čaje.
Hned za skleněnými dveřmi ve 4. patře je na návštěvníky nachystán neuvěřitelný tandem Františků: po pravé ruce František Kupka, po levé František Drtikol. Nečekala jsem, že nebudu vědět, kam se vrtnout první. Nakonec vyhrál Kupka s jeho modrobíločervenočernými kompozicemi z let 1930-1937. Asi nejlepšími z toho, čím je tu Kupka zastoupen.
František Drtikol Kupkovi naproti tvrdě konkuruje s černobílými akty - kompozicemi, ze kterých za nejzdařilejší považuji Světelnou hru: na tu, když se podíváte, vidíte prvoplánově jen místa dopadajích paprsků světla a stínu... a teprv když se díváte déle, rozlišíte do rafinovaně rozpadajícího se světla oděnou ženskou postavu a její stín. Nádhernej nápad.
Pokračovala jsem dál Kupkou, kterého má NG poměrně bohatou sbírku, proti směru času, takže jeho abstrakce se přede mnou pomalu nabíraly na konkrétnosti. Za zmínku stojí "Plochy příčné" v pastelových barvách, nebo "Vanoucí modře II." (1922-36). Zpočátku jsem si netroufala fotit, takže potenciální nejlepší úlovky tu zatím neuvidíte, snad počkají na příště :-)
Obrazy Františka Kupky se však na internetu občas najdou: v NG se můžete pokochat např. 2x "Kosmickým jarem" (1913-14),
bezmála stoletým... ono to letí, ale Kupka byl opravdu hodně vepředu.Starší "Klávesy piána. Jezero" z roku 1909 jsou už viditelně konkrétnější.

Ještě mladší Kolos Rhodský z roku 1906 mě utvrdil v tom, že malíř věkem nejen zrál, ale že zkonkretizovaná malba nebude asi nikdy tak dokonalá co do úplnosti a harmonie, ani všeříkající, jako čistá abstrakce.

Pro srovnání přidávám "Abstraktní kompozici", mého nejoblíbenějšího Kupku a jeden mých nejobdivovanějších obrazů, kterého však v NG neuvidíte (ale bylo by to krásné):
Dynamika a optimismus vyzařující z tohoto díla mi připadají nakažlivé.
Sousedy Kupkovi dělají sošky a odlitky Stanislava Suchardy a Jana Štursy. Víc se mi líbil Štursa (1880- 1925), jeho Odpočívající tanečnice (1913) je pěkná holka :-)
Sbírky děl dalších českých umělců zde na 4. patře Veletržního paláce už zde nejsou tak bohaté, ale podle mého amatérského názoru ani tak zajímavé. Nemyslím si, že to ve všech případech chyba těch umělců, možná se to tak sešlo z fin. důvodů, NG si nemůže dovolit vše.
Proto dál už jen stručně subjektivní komentář a výčet:
František Bílek: Z jeho 2 černobílých obrazů mi běhal mráz po zádech. Zejména dílo "Matko!", na kterém je snad duch......... klidila jsem se z jeho blízkosti.
Max Švabinský (1873-1962) zde je zastoupen např. plátnem Chudý kraj (1900), motiv není nijak zvlášť zásadní, ale když přistoupíte blíž, dá se na něm pěkně studovat technika, která mi na tomto hrubém plátně připadala nejzajímavější... vrstvění barev přes sebe , jejich vzájemné působení vespod a navrch.
Antonín Slavíček (1870-1910) je skoro samé depreso: Pod Letnou (1902), Eliščin most (1906), vytahují to jen trochu optimističtější Letenské sady (1907). Na těchto obrazech je vidět, jaká byla např. Troja začátkem min. století vesnička... a další čtvrti též.
Alfons Mucha (1869-1939) je zde zastoupen fakt jen symbolicky, Slavií (1908), Charitou a návrhem na plakát Gismondy z roku 1894.
Jan Preisler (1872-1918): jsou zde 2 obrazy nazvané Černé jezero (nahý chlapec opírající se zády o koně), pro mě zprofanované mnoha reprodukcemi, které visely v každé škole, kterou jsem navštěvovala, a snad byly i nějakých normalizačních učebnicích. Odpor ve mě zůstal i po letech.
Jakub Schikaneder (1855-1924): další přehlídka melancholie a smutku - Na Dušičky (1888) vás nenechá na pochybách o co jde, a obraz Sníh (1899) s motivem ujíždějícího povozu a rozsvícené lucerny na nějakém pražském nároží je také známý, a také deprimující.
Antonín Chittussi (1847-1891) trochu osvěží ponurou atmosféru Pohledem na Paříž z Montmartru - kdo tam jednou byl, hned ji na dálku neomylně pozná, i když už je hodně jiná.
A to je z expozice České umění 20. století na 4. patře vše podstatné ( je z celého baráku nejlepší :-) ).
Jinak si myslím, že je stále dost nevyužitého místa, které by bylo vhodně něčím zaplnit, a že Muchově Slovanské epopeji by to zde velmi slušelo.
neděle 30. května 2010
Viva vox docet
Co změnit nemůžeš, to bez výčitek nes.
AMOR UT LACRIMA: OCULIS ORITUR, IN PECTUS CADIT
Láska je jako slza: vzniká v oku, dopadá do srdce
ANIMI EST ENIM OMNIS ACTIO ET IMAGO ANIMI V
ULTUS, INDICES OCULIZ duše totiž vychází veškerá činnost a obrazem duše je tvář, prozrazovateli jsou oči
Cicero, O řečníku
... jak by asi slušely Guevarovi oči psí a naopak? :-)
.
ALTISSIMA QUAEQUE FLUMINA MINIMO LABUNTUR SONO
Nejhlubší řeky plynou neslyšně
...hm hm, to jo... a pak se někdy příbuzní divěj...
AMOR INGENII NEMINEM UMQUAM DIVITEM FACIT
Láskou k umění nikdo nikdy nezbohatne
Petronius, Satirikon
.... tak tady s tím nesouhlasím.... si myslím, že se to hodně lidí překonalo...
AMARE NIHIL EST ALIUD NISI EUM IPSUM DILIGERE QUEM AMES NULLA INDIGENTIA, NULLA UTILITATE QUAESITA
Milovat není nic jiného než mít rád toho, koho bys miloval bez nároků a zištnosti
... a to zase ano, o tom, co je milovat, už bylo napsáno mnoho, ale takhle výstižně a přitom jednoduše řečeno se mi to líbí.
HERBA MALA CITO CRESCIT
Plevel roste rychle
ALTIOR E TERRA PROVENIT HERBA MALA
Plevel roste výš
ACCIDIT IN PUNCTO QUOD NON SPERATUR IN ANNO
V mžiku se stane to, v co nedoufáš léta
Heslo císaře Ferdinanda I.
ALIQUANDO ET INSANIRE IUCUNDUM EST
Někdy je milé udělat i něco bláznivého
Seneca Mladší, O klidu duševním
