neděle 3. října 2010

Autobiografie: Liv Ullmannová, Proměny

Autobiografická kniha Proměny norské herečky Liv Ullmannové (Práce 1989) se mě dotkla tak, jak se to už dlouho žádné knížce nepovedlo.

Ullmannová byla jednou z životních partnerek scénáristy Ingmara Bergmana, hrála v jeho filmech, ale i na divadle. Část života s ním prožila v relativní izolaci na ostrově Farö. V její zpovědi (zde se nebojím použít tohoto slova, neboť je to dílo skutečně autentické, jak bych od herečky nikdy nečekala) se čtenáři jako na podnose předestře způsob, jak různé vlivy působí na utváření našeho života, jak jsme vlastně loutkami do okamžiku než zjistíme, že se řídíme vsugerovanými přikázáními, a náš vlastní život nám proplouvá mezi prsty, zatímco se snažíme dostát kontraproduktivním cizím očekáváním a požadavkům, někdy ani nevysloveným.

Na svůj život autorka pohlédla s velkou odvahou, byla schopná rozkrýt nejen sama před sebou, ale i před miliony lidí, co má v sobě. Už to první se povede málokomu - většinou si lidi nalhávají i sami sobě, natož aby udělali krok druhý a byli ochotni přiznat ven. Čtení to bylo pro mě proto mimořádné, svěží, a inteligentní.

Zachycené proměny jsou pro mě nádhernou živou ukázkou toho, co si představuji pod pojmem "proces individuace", a jejich plus je právě v popsaném postupném procesu změn. Je fakt, že kniha je o životních situacích ženy, a jde o situace, do nichž se vlivem působení společnosti muži nemusejí dostat, proto jim to nebude mít tolik co říci... ale některé věci mají navzdory výchově a společenskému očekávání obě pohlaví společná.

Níže uvedené jsou citace z knížky.

  • O partnerském vztahu s Ingmarem Bergmanem
Naše bezmezná potřeba mít jeden druhého - to, co ten druhý měl reprezentovat.
Pocit bezmocnosti, když se něco nevydařilo.
Vstoupili jsme si do života příliš brzo a příliš pozdě.
Já hledala absolutní bezpečí, ochranu. Naplnění touhy někomu patřit.
On hledal matku, náruč, která by se mu otevřela a poskytla mu teplo, bez komplikací.
Možná naše prudké milostné vzplanutí mělo původ v osamělosti, kterou jsme oba předtím cítili.
Jeho snem byla žena stvořená z 1 kusu. Já jsem se však rozdrobila v hromádku všelijakých úzkostných střípků, nezacházel-li se mnou opatrně.
Když jsme se rozešli, viděli jsme jasně, jakých chyb jsme se dopustili.

  • O lidech na ostrově
Mnoho jsem na ostrově (Farö) získala. Lidé zde žili ve větším sepětí s půdou a mořem, s tím, co jen nám přirozené a co nám bylo původně určeno.
Cítila jsem, že tyto muže a ženy nelze pokořit. Žili v souladu sami se sebou , se vším, dobrým i zlým, co v nich bylo.
Takové vlastnosti mívají staří lidé. Vzdali se už vší ctižádosti odložili falešné sny a přestali se honit.
To jsou ostrované naší společnosti. Podobně jako děti. Lidé, kterým je jedno, jestli mají v pořádku masku a fasádu.
Mají odvahu ukázat, kdo jsou.
Z některých vyzařuje bezpečí, bezpečí prostoty, jenž propůjčuje srdci vznešenost.

  • O vlastní proměně
Byla jsem izolovaná od všeho, co dříve tvořilo můj život. I pustila jsem se do hledání života v sobě samé.
Prodělávala jsem proměnu, kterou mi umožnila osamělost na ostrově.
Vždycky jsem se držela nějaké skupiny, protože jsem sama byla nejistá. Byla jsem zvyklá chytat se rukou jiných lidí, když jsem potřebovala pomoc a porozumění.
Ale tady,kde jsem žila ve větší úzkosti a osamělosti než kdy jindy, jsem poprvé nalezla jistotu v sobě samé.

S rozchodem však nastala izolace definitivní, taková, z jaké už nebyla naděje proniknout.
A tehdy se ve všechno jakoby zlomilo.
Malá holka se rozbrečela a nebyla k utišení. A udělala ze mne, z třicetileté ženy, zase třináctileté dítě. Až nakonec jsem neměla ani slzy a pochopila jsem, že není možné žít tak, jako bych mohla dát mému životu obsah jen skrze druhého člověka. Pochopila jsem, že nemá smysl hledat útočiště z vlastní osamělosti a nejistoty u někoho jiného.
Ingmar už v mém životě neexistoval ve stejném smyslu jako dřív. To byl fakt, který se nedal ničím změnit. Měla jsem však stále sebe, svou vlastní osobnost a vše, co ve mně chtělo dál, co se chtělo vyvíjet.

Snadněji se mi navazoval kontakt s lidmi. Získala jsem si respekt, protože teď jsem byla nezávislá a přestala jsem tíhnout k houfu. Mé vlastní štěstí nebylo odvislé od jiných.
Zmizely už mé podmínky a požadavky, jací musí být ti, co mi mají dát pocit bezpečí. Ne úplně a ne navždycky. Ale do starého způsobu nazírání jsem už nikdy neupadla.

  • O destrukčním vlivu okolí a rozhodnutí s ním skoncovat
Strávila jsem v životě spoustu hodin tím, že jsem dělala to, co jsem se domnívala, že ode mne ostatní vyžadují. Obavy, abych někoho neurazila, hrůza z autorit, touha po lásce mě nejednou vmanévrovaly do krajně beznadějných situací. Úplně jsem potlačila svou vůli a chuť a ve snaze se zavděčit druhým jsem dělala, co se ode mne čekalo.

Je to dobrý pocit, když se člověk oprostí od přání žít tak, jak si přeje okolí. Když lépe pozná sám sebe a porozumí důvodům svých potřeb. když vidí jasněji motivaci druhých lidí a pozná v ní své vlastní obavy a nejistotu.

Přišla jsem na to, že jsem byla vychovávána v takovou osobu, jakou mě chtěli mít druzí - abych se jim líbila a má existence aby jim nepůsobila potíže.
Ta osoba - to jsem však vůbec nebyla já.

Myslím, že když jsem začala být sama sebou, měla jsem mnohem víc co dát.
Život se pro mě stal bohatší.
Všechno to zlé svědomí kvůli věcem, které nejsou důležité a které stojí v cestě tomu, v co opravdu věřím, se snažím eliminovat.

Rozhlas, televize, film, knihy, časopisy - to všechno nám neustále sugeruje, jaká by láska měla být. takže si nakonec netroufáme spoléhat na vlastní cit.

Některé ženy by byly nepochybně šťastnější, kdyby žily samy. Jenže mají pocit, musí někoho mít a dokázat tak, že mají svou cenu.
Jestliže se cítí osamělé, pochází jejich osamělost zčásti i z vědomí, že jejich životu něco chybí, protože okolí na ně pohlíží, jakoby hrály špatnou roli: nenašly partnera, nežijí ve dvou.
Myslím, že někdy je snazší se ráno probudit s pocitem samoty, když opravdu jsem sama, než se probudit vedle někoho a cítit se osamělá.


Žít v nejistotě je zlé a obtížné. Teď je to však už snazší když ji přijímám jako součást své životní zkušenosti. A žiji s nejistotou, nikoliv vzdor jí.

Věřím, že 2 lidé spolu mohou růst, vyvíjet se 1 vedle druhého a dávat si vzájemně radost. Aniž se 1 musí podrobit, aby si 2. zachoval svou sílu. Dovolit druhému být je asi také součást lidského zrání. A dovolit být sobě, co jsem.

Krásnej závěr, že..
A proč to hodnotím mimo jiné jako zdokumentování individuačního procesu? Jsou zde oba principiální aspekty:
- na jedné straně vnitřní , subjektivní proces integrace,
- na druhé straně objektivní vztahový proces.

neděle 26. září 2010

Vyštracháno ze stolu I.

Dnes jsem při úklidu na stole našla mimo jiné několik starých poznámek, vpodstatě výpisků. Něco jsem četla a tohle mě tenkrát zaujalo tak, že jsem si ty myšlenky poznamenala. Dnes už samozřejmě nevím, kdo byli jejich autoři, ani odkud jsem je vzala, ale jak jsem se tak těma papírama probírala, tyhle mi přišly takové nějaké nadčasové a bylo mi líto je jentak vyhodit, tak jsem se rozhodla je sem dát.


Málokdo ví, že touha po nadlidských schopnostech a touha po supermanství je vlastně touha po harmonii. To, co nám v myslích straší jako představa nepochopitelné geniality, byl kdysi naprosto normální stav, v němž se automaticky nacházel každý člověk už od narození.

Vyštracháno ze stolu II.

Nízké sebevědomí = víra ve vlastní neúspěch

Nízké sebevědomí vzniká v dětství nízkým hodnocením ze strany klíčových osob.

Přeměňuje se v komplex méněcennosti: roste hladina úzkosti, narušuje vývoj zájmů a motivace.

Nízké sebevědomí ústící do komplexu méněcennosti je poškozením vlastního já, ztrátou vlastní hodnoty. Svou intenzitou se rovná bolesti fyzické, někdy je ještě bolestivější.

Nízké sebevědomí, a z toho vyplývající očekávání horších výsledků, má vliv na motivaci - snižuje ji. Žák neusiluje o dobrý výkon, protože si myslí, že ho nedosáhne. Vyhýbá se situacím, které se jeví jako těžko zvládnutelné, a začíná reagovat i na běžné podněty obrannými mechanismy. Jeho motivace je negativní, zaměřená na vyhnutí se neúspěchu.

Člověk, který má komplex méněcennosti, se stále zaměstnává myšlenkou, jak příznivě či nepříznivě působí na své okolí. Je přecitlivělý, nesmělý, příliš vědom sám sebe.

Lidé s negativním sebepojetím mají méně rádi jiné lidi. Mají tendence hledat u druhých chyby a potopit je. Dělají to proto, že se pak mohou lépe cítit v nevyhnutelném sociálním srovnání. Protože volí ve svém chování k druhým negativní způsoby, bývají pak často sociálně odmítáni. To pak vede k hromadění jejich problémů.

Dítě, které trpí nízkým sebevědomím, se drží zpátky i v sociálním styku. Jsou velmi zranitelné při odmítnutí. Mají velkou potřebu přijetí ostatními, ale nejsou schopni o ně usilovat.

Zasahuje to i do oblasti fyzické: děti se hned červenají, když upadnou do rozpaků. Dospělí se to mohou naučit ovládat, ale i pak se nevyhnou reakcím jako: víc se potí, srdce bije prudčeji, zrychlí se dech, třesou ruce, je cítit tlak v žaludku.

Nízké sebevědomí není vrozené, vzniká v průběhu života. Jeho příčinou jsou zažitá zklamání - frustrace.

Vyštracháno ze stolu III.

Nikomu se nevnucuj, nikomu nevnucuj své názory a sám se braň, aby ti kdokoli cokoli vnucoval.

Bez rozčilování poslouchej své emoce a co nejrychleji se snaž najít emocionální rovnováhu.

Touhy jsou od toho, aby tě upozornily, že tvá duše a tvé tělo něco potřebují, snaž se své touhy co nejrychleji uspokojit, aniž bys porušil prvé a druhé pravidlo o nevnucování se a neznásilňování toho druhého. Je to jednoduché a přitom tak těžké, že to málokdo dokáže. Proč? Většina lidí nemá sama za sebe co nabídnout. Svět je plný odborníků a vzdělanců, ale najít člověka, který skutečně něco umí a umí své umění naprosto přesvědčivě předvést, je hodně těžké, téměř nemožné.

středa 25. srpna 2010

Film: Rozchod

Francouzský film o tom, co to udělá s křehkou rovnováhou v mnohaletém vztahu, když se objeví někdo třetí, disponující tím, co těm dvěma chybí.

Film o třech bláznech (dva vášnivci a jeden závislý násilník) a zoufalství.

Vše samozřejmě začíná naprosto nevinně, když se manželka lékaře seznámí při stavebních pracích v domě s dělníkem. Za pár dní propadne kouzlu jeho osobnosti (nebo sexappealu, nebo obojímu :-) ) , začne si s ním poměr, a jde do toho až neuvěřitelně po hlavě, iniciuje schůzky a nedbá ani počáteční Ivanovy zdrženlivosti - prostě pro nezaujatého diváka se chová jako blázen. Manželovi se svěří se svou zamilovaností a začne přehlídka lékařovy stupňující agresivity vůči ženě. A je to tedy jízda. Tím, jak se projeví, veškeré divácké (i když byly malé) sympatie k němu končí, a nezbylo mi než fandit zamilované a tvrdě zkoušené dvojici. V závěru jsem se vůbec nedivila, když došlo až na fyzickou likvidaci (koho prozrazovat nebudu).

Řekla bych, se takhle by se mohly skutečně věci dít, při daném mixu povah, a když se nechají dojít tak daleko. Je to celé takovým nevtíravým způsobem varující. A ani minuta není zbytečná. Za mě dobrý.

pondělí 16. srpna 2010

Beletrie: Dívka, která si hrála s ohněm

Autor: Stieg Larsson

Detektivní román

Mezi předchozím prvním, a tímto druhým dílem trilogie udělala postava jednoho z hrdinů, hackerky Liz Salanderové obrovský vývoj: transformaci z člověka z masa a kostí v křížence Strážce vesmíru s Pokémonem ve variantě pro dospělé.

Je to detektivka, takže nemůžu prozradit spoustu věcí, proto jen jeden z Liziných vrcholných kousků: Liz, s prostřelenou hlavou, se vlastními silami vyhrabe z hrobu!?! A samozřejmě překoná jiná monstra...

Proč mi to autor poté, co jsem se prokousala 500 stránkami udělal, aby to celé takhle shodil? Že by potřeba věnovat hrdince další díl? Nebo jen ztráta soudnosti? To už nám autor nepoví.

čtvrtek 12. srpna 2010

Divadlo: Macbeth

Letní Shakespearovské slavnosti

srpen 2010, purkrabství Pražského hradu


Stručně: Nesedlo mi to.

Shakespearovo drama je krvák sám o sobě, na které si sice moc nepotrpím, ale i takový příběh by bylo možné udělat tak, aby mě nadchnul. Hlavní myšlenka - čeho všeho je člověk schopen, dostane-li se mu vidiny moci a někdo zabrnká na tu správnou strunku - je dobrá, nadčasová, prostě ta chybu nemá. Ale vražd je nad můj stravitelný limit, takže rozhodovalo ztvárnění. A to podle mého vkusu zrovna nevyšlo. "Nelíbil" se mi, zkrátka nesedl, představitel Macbetha (což dělá hodně), ale ani kulisy. Pochvalu mám snad jen pro hudební doprovod, ale ani uši si, kvůli skřehotavému hlasu Macbetha, nepřišly na své.

Závěrem jen řečnická otázka: Co je na tom tak drahýho?

neděle 8. srpna 2010

Beletrie: V pavučině vztahů

Autorka: Joy Fieldingová

Moje první Fieldingová, a zrovna se dost povedla.

Knížka má tu výhodu, že je strhující od začátku. Čtenář se nemusí prokusovat nudným začátkem, uváděním do děje, protože je v ději rovnou.

Hlavní hrdinka, sloupkařka Charlotte Webbová je zpočátku vykreslená jako trošku namachrovanější mladá matka, která všechno ví nejlíp, na všechno má rychle nejmoudřejší řešení, je zvyklá na pozornosti od mužů. No, uvidíme, jak se v příběhu její postava vyvine.

Charlotte je vyzvaná mladou ženou, odsouzenou na doživotí za účast na vraždách několika dětí, aby sepsala její příběh. Potřeba se blýsknout jí nedá, takže přes varování nabídku neodmítne a komunikuje s vězeňkyní.

Před čtenářem se odkrývají dětské příběhy obou žen. Autorka nezapře zájem o psychologii, působení (anebo naopak absenci) rodičů na děti, popisuje názorně deformaci způsobenou přehnanou přísností a chladností (event. absencí rodiče) a různé způsoby, jak si toto zacházení lidé různého založení v dospělosti kompenzují. Ačkoli se jedná o sourozence, na tento tlak reaguje každé dítě, potažmo dospělý, jinak. Autorka klade otázku, čím je tato odlišnost u lidí stejných rodičů a ze stejného prostředí zapříčiněna, ale odpověď ani prostřednictvím postav nepodává.

Druhá polovina knihy však na úkor autenticity příběhu připomíná příručky typu Jak rychle... (nabýt sebevědomí apod.). Postavy zkrátka promlouvají "jako kniha", ale nepříliš erudovaného autora, spíš někoho, kdo se naučil papouškovat.

Autorka v závěru provede veletoč s hlavními postavami, kdo byl hrdinkou považován a popsán jako holoubek, z toho se vyklube zvrhlík a naopak. Ani hlavní hrdinka nezůstane ušetřena, v závěru zjistí, že byla dokonale manipulována - původní malý machřík trošku pohoří.

Knížku můžu doporučit. Holkám. Muže nechci diskriminovat, ale mám pocit, že by je to asi nebavilo.