Vyštracháno ze stolu II.

Nízké sebevědomí = víra ve vlastní neúspěch

Nízké sebevědomí vzniká v dětství nízkým hodnocením ze strany klíčových osob.

Přeměňuje se v komplex méněcennosti: roste hladina úzkosti, narušuje vývoj zájmů a motivace.

Nízké sebevědomí ústící do komplexu méněcennosti je poškozením vlastního já, ztrátou vlastní hodnoty. Svou intenzitou se rovná bolesti fyzické, někdy je ještě bolestivější.

Nízké sebevědomí, a z toho vyplývající očekávání horších výsledků, má vliv na motivaci - snižuje ji. Žák neusiluje o dobrý výkon, protože si myslí, že ho nedosáhne. Vyhýbá se situacím, které se jeví jako těžko zvládnutelné, a začíná reagovat i na běžné podněty obrannými mechanismy. Jeho motivace je negativní, zaměřená na vyhnutí se neúspěchu.

Člověk, který má komplex méněcennosti, se stále zaměstnává myšlenkou, jak příznivě či nepříznivě působí na své okolí. Je přecitlivělý, nesmělý, příliš vědom sám sebe.

Lidé s negativním sebepojetím mají méně rádi jiné lidi. Mají tendence hledat u druhých chyby a potopit je. Dělají to proto, že se pak mohou lépe cítit v nevyhnutelném sociálním srovnání. Protože volí ve svém chování k druhým negativní způsoby, bývají pak často sociálně odmítáni. To pak vede k hromadění jejich problémů.

Dítě, které trpí nízkým sebevědomím, se drží zpátky i v sociálním styku. Jsou velmi zranitelné při odmítnutí. Mají velkou potřebu přijetí ostatními, ale nejsou schopni o ně usilovat.

Zasahuje to i do oblasti fyzické: děti se hned červenají, když upadnou do rozpaků. Dospělí se to mohou naučit ovládat, ale i pak se nevyhnou reakcím jako: víc se potí, srdce bije prudčeji, zrychlí se dech, třesou ruce, je cítit tlak v žaludku.

Nízké sebevědomí není vrozené, vzniká v průběhu života. Jeho příčinou jsou zažitá zklamání - frustrace.

Vyštracháno ze stolu III.

Nikomu se nevnucuj, nikomu nevnucuj své názory a sám se braň, aby ti kdokoli cokoli vnucoval.

Bez rozčilování poslouchej své emoce a co nejrychleji se snaž najít emocionální rovnováhu.

Touhy jsou od toho, aby tě upozornily, že tvá duše a tvé tělo něco potřebují, snaž se své touhy co nejrychleji uspokojit, aniž bys porušil prvé a druhé pravidlo o nevnucování se a neznásilňování toho druhého. Je to jednoduché a přitom tak těžké, že to málokdo dokáže. Proč? Většina lidí nemá sama za sebe co nabídnout. Svět je plný odborníků a vzdělanců, ale najít člověka, který skutečně něco umí a umí své umění naprosto přesvědčivě předvést, je hodně těžké, téměř nemožné.

Film: Rozchod

Francouzský film o tom, co to udělá s křehkou rovnováhou v mnohaletém vztahu, když se objeví někdo třetí, disponující tím, co těm dvěma chybí.

Film o třech bláznech (dva vášnivci a jeden závislý násilník) a zoufalství.

Vše samozřejmě začíná naprosto nevinně, když se manželka lékaře seznámí při stavebních pracích v domě s dělníkem. Za pár dní propadne kouzlu jeho osobnosti (nebo sexappealu, nebo obojímu :-) ) , začne si s ním poměr, a jde do toho až neuvěřitelně po hlavě, iniciuje schůzky a nedbá ani počáteční Ivanovy zdrženlivosti - prostě pro nezaujatého diváka se chová jako blázen. Manželovi se svěří se svou zamilovaností a začne přehlídka lékařovy stupňující agresivity vůči ženě. A je to tedy jízda. Tím, jak se projeví, veškeré divácké (i když byly malé) sympatie k němu končí, a nezbylo mi než fandit zamilované a tvrdě zkoušené dvojici. V závěru jsem se vůbec nedivila, když došlo až na fyzickou likvidaci (koho prozrazovat nebudu).

Řekla bych, se takhle by se mohly skutečně věci dít, při daném mixu povah, a když se nechají dojít tak daleko. Je to celé takovým nevtíravým způsobem varující. A ani minuta není zbytečná. Za mě dobrý.

Beletrie: Dívka, která si hrála s ohněm

Autor: Stieg Larsson

Detektivní román

Mezi předchozím prvním, a tímto druhým dílem trilogie udělala postava jednoho z hrdinů, hackerky Liz Salanderové obrovský vývoj: transformaci z člověka z masa a kostí v křížence Strážce vesmíru s Pokémonem ve variantě pro dospělé.

Je to detektivka, takže nemůžu prozradit spoustu věcí, proto jen jeden z Liziných vrcholných kousků: Liz, s prostřelenou hlavou, se vlastními silami vyhrabe z hrobu!?! A samozřejmě překoná jiná monstra...

Proč mi to autor poté, co jsem se prokousala 500 stránkami udělal, aby to celé takhle shodil? Že by potřeba věnovat hrdince další díl? Nebo jen ztráta soudnosti? To už nám autor nepoví.

Divadlo: Macbeth

Letní Shakespearovské slavnosti

srpen 2010, purkrabství Pražského hradu

Stručně: Nesedlo mi to.

Shakespearovo drama je krvák sám o sobě, na které si sice moc nepotrpím, ale i takový příběh by bylo možné udělat tak, aby mě nadchnul. Hlavní myšlenka - čeho všeho je člověk schopen, dostane-li se mu vidiny moci a někdo zabrnká na tu správnou strunku - je dobrá, nadčasová, prostě ta chybu nemá. Ale vražd je nad můj stravitelný limit, takže rozhodovalo ztvárnění. A to podle mého vkusu zrovna nevyšlo. "Nelíbil" se mi, zkrátka nesedl, představitel Macbetha (což dělá hodně), ale ani kulisy. Pochvalu mám snad jen pro hudební doprovod, ale ani uši si, kvůli skřehotavému hlasu Macbetha, nepřišly na své.

Závěrem jen řečnická otázka: Co je na tom tak drahýho?

Beletrie: V pavučině vztahů

Autorka: Joy Fieldingová

Moje první Fieldingová, a zrovna se dost povedla.

Knížka má tu výhodu, že je strhující od začátku. Čtenář se nemusí prokusovat nudným začátkem, uváděním do děje, protože je v ději rovnou.

Hlavní hrdinka, sloupkařka Charlotte Webbová je zpočátku vykreslená jako trošku namachrovanější mladá matka, která všechno ví nejlíp, na všechno má rychle nejmoudřejší řešení, je zvyklá na pozornosti od mužů. No, uvidíme, jak se v příběhu její postava vyvine.

Charlotte je vyzvaná mladou ženou, odsouzenou na doživotí za účast na vraždách několika dětí, aby sepsala její příběh. Potřeba se blýsknout jí nedá, takže přes varování nabídku neodmítne a komunikuje s vězeňkyní.

Před čtenářem se odkrývají dětské příběhy obou žen. Autorka nezapře zájem o psychologii, působení (anebo naopak absenci) rodičů na děti, popisuje názorně deformaci způsobenou přehnanou přísností a chladností (event. absencí rodiče) a různé způsoby, jak si toto zacházení lidé různého založení v dospělosti kompenzují. Ačkoli se jedná o sourozence, na tento tlak reaguje každé dítě, potažmo dospělý, jinak. Autorka klade otázku, čím je tato odlišnost u lidí stejných rodičů a ze stejného prostředí zapříčiněna, ale odpověď ani prostřednictvím postav nepodává.

Druhá polovina knihy však na úkor autenticity příběhu připomíná příručky typu Jak rychle... (nabýt sebevědomí apod.). Postavy zkrátka promlouvají "jako kniha", ale nepříliš erudovaného autora, spíš někoho, kdo se naučil papouškovat.

Autorka v závěru provede veletoč s hlavními postavami, kdo byl hrdinkou považován a popsán jako holoubek, z toho se vyklube zvrhlík a naopak. Ani hlavní hrdinka nezůstane ušetřena, v závěru zjistí, že byla dokonale manipulována - původní malý machřík trošku pohoří.

Knížku můžu doporučit. Holkám. Muže nechci diskriminovat, ale mám pocit, že by je to asi nebavilo.

Film: Single Man

Kino Mat, srpen 2010

Film provází dnem profesora George Falconera (Colin Firth), v němž je rozhodnut skoncovat se životem. George je homosexuál, který přišel při autonehodě o životního partnera, a s jeho smrtí se nevyrovnal.

Film je to mimořádný. Je jiný než bývá zvykem, není příliš popisný, den plánované sebevraždy je podán spíš jak sled obrazů - scén s lidmi z jeho okolí, kdy vlivem shod okolností k samotné sebevraždě nedojde, ačkoli závěr je tragický. Je to jemný film vyvolávající něhu a možná i slzy. Film o pocitech tehdy zneviditelňující se menšiny - z ní plynoucí osamělosti. O síle vnitřního strachu, o síle ztráty, která podkope chuť do života a potřebě to trápení skoncovat. A když se zázrakem situace obrátí, přijde smrt odjinud.

Colin Firth podal úžasný výkon s kouzelně rozněžňujícím vlivem na diváky. Málokdo to u takto orientovaného filmu dopředu čeká, je to příjemné překvapení. Možná jsou pozitivní dojmy z filmu dány i tím, že ze vztahů, resp. z mezilidské komunikace ukazuje jen to hezké - nejsou zde žádné konflikty - a nechybějí, naopak je uklidňující se dívat, že to jde i bez nich. A ten pocit přetrvá i po skončení titulků.

Film: Užívej si, co to jde

červen 2010, multikino


Allenovky mě asi nepřestanou bavit.

Po tomhle kině jsem si říkala, jak to ten W. A. dělá. Že skoro každý jeho film, který jsem viděla (je fakt, že jich ale nebylo až tak moc, možná jsem prostě měla kliku) byl zábavný, přitom v něm byla jakási pravdivost, pro mě zvláštním způsobem přitažlivá hloubka, nebo odstup umožňující vidět věci v souvislostech a vzájemných vazbách.

"Vymáčkneš pastu z tuby a už ji nedostaneš zpět..." ... a tentokrát nechybí ani trocha filozofie:-)

Hlavní hrdina, Boris Yellnikof, egocentrický, skeptický, ke všem přehnaně kritický, hypochondrický dědek - řeklo by se snadno, ale zas tak špatné to s ním není. Nicméně i tento skeptik a milovník neúprosné logiky a argumentů podlehne. Podlehne mladé, naivní Melody s "píďalčím mozkem" :-), ačkoli si zpočátku vůbec nechce přiznat (a svým kavárenským kamarádům, kterým cpe své rozumy už vůbec ne), že by se mu mohla líbit. Ty dva protiklady se vezmou.

Nebyl by to ale Allen, aby to bylo tak jednoduché, takže senior Boris je sice mentorský suchar, ale některé jeho postřehy nejsou úplně od věci a divák se minimálně zasměje - nebo se i zamyslí ("na všechno potřebuješ povolení, na to, ...abys prodával párky, potřebuješ povolení.... ale na to, pořídit si děti, povolení nepotřebuješ") , anebo má v mnoha glosách pravdu.

Jasně, je to komedie, takže tu máme taky nějaku nadsázku... Divácky vděčná je scéna, kdy se seznámí Boris se svou tchyní. Na to bych se mohla dívat několikrát za sebou, a pokaždé bych brečela smíchy. Oba rodiče Melody, do té doby omezení prostředím a předsudky, které si vzali za své, se v seznamovacích scénách přestaví ve své omezenosti, a jejich charaktery vůbec vyniknou když prvně narazí na Borise. Allenovi hrdinové procházejí vývojem, takže Melodini rodiče prodělají zajímavý přerod. Samozřejmě až poté, co od nich Melody, v zájmu zachování vlastní integrity, uteče.

S naším napůl mladým, napůl starým manželským párem to dopadne podle očekávání. Melody se neubrání vytrvalým projevům pozornosti jistého mladého muže, vydatně podporovaného její matkou, a manželství s Borisem se rozpadne. "Vymáčkneš pastu z tuby, a už ji nedostaneš zpět". Boris však dlouho sám nezůstane, a na novou známost si v závěru filmu doslova hupne.

A co na to ostatní diváci? "Je to chytrý, je to vtipný, a někdy i dost pravdivý:-)"