neděle 22. listopadu 2009

Film: Rodinný krb (Fr. 1970)

Festival francouzského filmu 2009

Příběh novomanželů. Mladá žena (Christine) se vdá za nezralého kluka. Jemu (Antoine) po čase začne vadit to, co se mu na Christine dřív nejvíc líbilo, čím si ho získala. Když se při náznaku krize (no - spíše klasicky přijde na řadu stereotyp) objeví na scéně jiná žena, historie se opakuje: Japonka ho fascinuje svou kulturně založenou odlišností, on odchází od rodiny (nechá manželku s ročním synem svému osudu a nazdar). Ovšem právě to, co se mu na japonské milence tak líbilo (permanentní úsměv a pasivita při hovoru), ho po čase tak nudí, že při každé příležitosti telefonuje ženě domů...

Nejvíc mě v celém filmu potěšily kusé a nečetné, ale přece jen se občas vyskytující záběry Paříže r. 1970, interiéry a dvorek. Velkoměsto v detailu ne až tak blyštivé... Scéna s čekáním na pevnou telefonickou linku a způsob urychlení jejího zapojení mi taky něco připomínal.

Tím jsem nějak vyčerpala pozitiva, která se mi z tohoto filmu dostala pod kůži. Příběh mi připadal varující: Pierre, ač fyzicky velmi přitažlivý muž, mě svou psychickou nedospělostí nesmírně iritoval. Trpěla jsem za Christine, a za celou dobu nepřišla na jednu podstatnou věc:
proč se ti dva vůbec brali??

Byl to můj první Truffautův film, novější než níže uvedená Hebká kůže, ale podle mého míň zdařilý. Co však je obrovský rozdíl, posun ve Francii zobrazené v r. 1964 v Hebké kůži s rokem 1970 v tomto filmu.

Film: Hebká kůže (Fr. 1964)

Festival francouzského filmu 2009

Manželé, oba nad 40 let, on redaktor, ona doma. On se při pracovní cestě seznámí s letuškou, následuje sblížení, milenku však všude tají, což ji ponižuje a nechce pokračovat ve vážném vztahu, ačkoliv by byl po rozvodu možný. Zhrzená manželka se dílem náhody nedozví o jeho touze po kajícném návratu, takže než on jej stihne realizovat, řeší manželka své emoce ranou do jeho hrudi (zblízka a definitivně).

Tolik přestručnělé shrnutí báječně dynamického dramatu. Ale proč název Hebká kůže, přesný přepis původního La Peau douce, mi zůstal Francois Truffaut dlužen.

Černobílá kopie má atmosféru a je našlapaná situacemi, které v sobě vždy mají emoci nebo nějaký pohyb: ať je to spěch, radostné dítě, pláč milenky, potlesk nadšeného publika... zkrátka žádná scéna není statická, nikde se nemluví zbytečně, všechno je v pohybu - přesněji v posunu odněkud někam. Dává to dynamiku i jinak výpravně nepříliš dynamickém začátku...

Asi takhle: začátek prostě ničím nepřekvapí: divák hned pozná, že hl. hrdina chce dostat mladou letušku, že ona o to stojí, že se v tom povezou... pak to však přijde: redaktor chce milenku i na služební cestě před kolegy utajit, aby dostál společenským pravidlům, jí se vůbec nevěnuje, čímž ji nesmírně raní, neboť chvíle v hotelu měly být strávené společně. Je to několik velmi emočně silných a situačně autentických scén. Milenka sezná, že takto žít nechce, a tímto momentem se její zájem o Pierra začne vytrácet. Ten to samozřejmě netuší, chce se s manželkou domluvit na rozvodu, a když tuto "radostnou" zprávu sděluje Nicole, ta mu na rovinu řekne, že s ním už nepočítá. Její posun, a získaná integrita, jsou velkým plusem tohoto filmu, takže Nicol, ač věkově asi o 20 let mladší než manželský pár, ční svou psychickou zralostí nad nevěrníkem i vendetychtivou vražednicí.

Film je natočen tak obratně, že divák cítí i úlevu manželky po tragickém činu.

sobota 21. listopadu 2009

Film: Mélo (Fr. 1986)

Festival francouzského filmu 2009

Jak to napsat a neublížit, jak formulovat a nelhat... Tento film se jistě každého dotkne velmi rozdílně. Vztáhnu to celé úplně k sobě, ještě víc než jindy. Minimální dávku objektivity ostatně tady na těch stránkách zastupují další diváci v závěru komentářů.

3 hlavní postavy: manželský pár a přítel manžela ze školy jsou všichni z hudební oblasti. Nejvíc pozornosti na sebe strhne hl. hrdinka Romaine. Je to hysterická, manipulativní osobnost, která se rozhodne svést přítele svého muže - narazí na člověka, který manipuluje citovým vydíráním. Cvičí jeden s druhým. Když Romaine rozehrávala své hysterické výstupy, fakt jsem při pohledu na to trpěla. Míra, s jakou jsou některé scény snášela, je přímo závislá na míře, s níž jsem schopná být byť jen pasivně účastna takových výstupů (a ta se limitně blíží nule). V poslední čtvrtině filmu, již bez Romaine a pouze s dvěma ostatními mužskými představiteli se atmosféra velmi uvolnila a k filmu jsem získala pozitivní vztah.

Za zmínku stojí perfektní kostýmy - dobová móda z roku 1926, šatičky a pláště jak ze žurnálu. Prostě francouzská móda par excellence.

A co diváci? Při vrcholných neurastenických výstupech se doslova ošívají. Třetina lidí se vrtí jakoby nejraději opustili sál. V závěru jsou již všichni klidní a se zájmem sledují detektivní (a správné) dedukce manžela.

čtvrtek 19. listopadu 2009

Film: Společenská pravidla (Fr. 2008)

Festival francouzského filmu 2009

Manželský pár si pozve na večeři několik přátel, někteří se znají, někteří ne. Všichni zúčastnění už předem vědí, že půjde o diktaturu klamných zdání, takže o setkání vnitřně nestojí. Společenská pravidla je však zavazují - tedy se sejdou. Někdo je "srdečný", někdo přepne na "autopilota" a je duchem jinde...obavy se skrývají za vtipy a trápení za smíchem, kdo nezahnul doteď, zahne zítra. Už na cestě zpět z večeře si ulevují a masky na chvíli odkládají. Po roce se má večeře ve stejném složení opakovat. Hořká konverzační komedie Daniele Thompsonové skáče v čase tam a zpět, kličkuje mezi postavami a nechybí ani překvapení.

Film je od první vteřiny našlapaný dialogy a tempo pokračuje až do konce. Každá postava má v uběhlém roce nějaký vývoj, vesměs pozitivní. Je tam pěkně použité přirovnání "sloupání starého nátěru" v souvislosti s nalezením vlastní identity. Dalším silným momentem je ochota dvou na život a na smrt znesvářených postav se dohodnout a dokonce zříct se vlastního štěstí, když se zjistí, že pokračování v takto vedeném konfliktu by poškodilo třetí, potažmo čtvrtou osobu.

Těšil mě výběr herců a hereček, kteří vypadali jako lidi z masa a kostí s tomu odpovídajícími tělesnými proporcemi, a ne jako předělávky od kosmetických chirurgů. Nějaký lifting tam asi taky byl, ale jen tak, že to k té postavě patří.

Hudba je vybraná velmi vhodně.

Za mě: Kdyby se točilo víc takových filmů..... (= prosba:-))

A co ostatní diváci? Někteří po skončení zatleskali, všichni odcházeli s rozzářenýma očima. Vyjadřovali spokojenost s "atmosférou typickou pro francouzské filmy". Jako úvod festivalu to nemá chybu.


pondělí 16. listopadu 2009

Beletrie: Muži, kteří nenávidí ženy

Autor knihy: Stieg Larsson

Detektivní román

Novinář odsouzený za zveřejnění neověřených informací, Mikael Blomkvist, se smluvně zaváže k pátrání ve starém kriminálním případu: vnučka jednoho průmyslníka zmizela před 40 lety. Blomkvist se seznámil se svéhlavou Lisbeth Salanderovou, dvacetiletou nepřekonatelnou hackerkou, která se stane pro jeho pátrání nepostradatelnou. Společně rozkryjí temnou a krvavou rodinnou historii.

Detektivka o 500 stranách je poutavá, čtenář se od ní nerad odtrhává a rychle se k ní vrací. Najdou se napínavá místa, hrdinové jsou v nebezpečí, takže podmínky pro detektivku jsou splněné.

Název mi podsunul, že půjde o román s psychologicky plasticky vykreslenými postavami - není a toto je slabé místo knihy. Postavy jsou emočně ploché, jejich charaktery se odhadují téměř výhradně z jejich skutků. Někdy to působí dojmem, že před sebou nemáme lidi, ale roboty. Zejména v postavě hackerky Lisbet, která je nepřekonatelná ve svém oboru, nedělá v práci chyby - a naopak si zásadně neví rady sama se sebou. Totéž platí o hlavní postavě Blomkvista, který 100% chrání zdroje, nikdy neporušuje smlouvy, zásadně plní sliby... kdyby postavy pátračů neměly alespoň zdravou chuť na sex, měli bychom před sebou nějaká "charakterová monstra".

Vesměs to na mě působilo dojmem, že autor, než se pustil do psaní, si udělal nějakého "pavouka" - kdo s kým kdy kde a proč, a potom to lepil příběhem dohromady, ale na emoce postav mu nezbyly síly nebo čas, pokud jim vůbec kdy ve svém životě věnoval pozornost.

Až na samém závěru knihy mě autor přesvědčil, že žil mezi lidmi, protože závěrečná scéna v knize je konečně autenticky lidská, a přesto, že je pro knihu naprosto netypická, se mi nejvíc líbila, a proto jsem se rozhodla si ji sem přepsat:

Mezi svátky se Lisbeth Salanderová doslova odpojila od okolního světa. Nebrala telefon a ani nezapnula počítač. Dva dny strávila praním, drhnutím a uklízením svého bytu. Rok staré papírové krabice od pizzy a noviny svázala do balíků a vyhodila. Současně vynesla ven šest černých pytlů na odpadky a asi dvacet tašek s časopisy. Zjevně se rozhodla začít nový život. Chtěla si koupit nový byt - až přijde něco vhodného - , ale do té doby bude její starý domov zářit čistotou jako nikdy předtím.

Poté seděla jako ochromená a přemýšlela. Za celý svůj život necítila takovou touhu. Chtěla, aby u ní zaklepal Mikael Blomkvist, a... a co pak? Aby ji zvedl do náruče? Aby ji vášnivě odnesl do ložnice a strhal z ní šaty? Ne, vlastně chtěla jen jeho společnost. Chtěla slyšet, jak říká, že ji má rád takovou, jaká je. Že má své zvláštní místo v jeho světě i životě. Chtěla od něj nějaké gesto lásky, nikoli pouze přátelství a kamarádství. "Začíná mi hrabat," pomyslela si.

Měla pochybnosti o sobě samé. Mikael Blomkvist žil ve světě obydleném lidmi s úctyhodným povoláním, spořádaným životem a spoustou jiných kladů. Jeho známí dělali zajímavé věci, objevovali se v televizi a vytvářeli novinové rubriky. "K čemu bych ti byla já?," Největší hrůzou Lisbeth Salanderové, tak velikou a temnou, že téměř nabývala fobických proporcí, bylo to, že by se lidé vysmáli jejím citům. A najednou cítila, jak se veškerá její obtížně vykonstruovaná sebedůvěra hroutí.

Pak se rozhodla. Několik hodin mobilizovala síly nezbytné k tomu, a by za ním zašla a pověděla mu, co cítí. Všechno ostatní bylo nesnesitelné.

Potřebovala nějakou záminku, aby u něj mohla jen tak zaklepat na dveře. Nedala mu žádný vánoční dárek, ale věděla, co koupí. Ve vetešnictví viděla sérii plechových reklamních cedulí z padesátých let s postavami vytlačenými do reliéfu. Na jedné z nich byl Elvis Presley s kytarou na boku a bublinou s textem Heartbreak Hotel. Neměla nejmenší smysl pro zařizování interiéru, ale přesto věděla, že se cedule bude báječně vyjímat v chatě na Sandhamu. Stála sedm set osmdesát korun a Lisbeth ji z principu usmlouvala na sedm set. Zabalený dárek vzala do podpaží a vydala se do jeho bytu na Bellmanově ulici.

Na Rohové ulici vrhla pohled na Kaffeebar a najednou uviděla Mikaela Blomkvista, jak vychází ven s Erikou Bergerovou v závěsu. Něco jí řekl, Erika se rozesmála, vzala ho kolem pasu a políbila ho na tvář. Řeč jejich těla nebylo možné interpretovat mylně - bylo zjevné, co mají v úmyslu.

Bolest byla tak náhlá a strašná, že se Lisbeth zarazila uprostřed kroku a nebyla schopná pohybu. Jedna její část chtěla běžet za nimi. Chtěla vyndat plechovou ceduli a použít ji k tomu, aby Erice Bergerové uřízla hlavu. Neudělala nic, ale hlavou se jí honily podobné myšlenky. Nakonec se uklidnila.

"Salanderová, jsi trapná kráva," řekla si nahlas. Otočila se na podpatku a vrátila se do svého uklizeného bytu. Když míjela Zindenkdamm, začalo sněžit. Elvise nacpala do kontejneru na odpadky.

sobota 14. listopadu 2009

Divadlo: Postřižiny

Listopad 2009, ABC

Dramatizace Hrabalovy novely.

Menzelův film se tak zakořenil, že nejde jinak než provést tady srovnání obou zpracování.

Ačkoliv divadlo nemůže mít nikdy stejnou škálu výrazových prostředků jako film, povedlo se v inscenaci něco, co jsem ani nečekala, a sice v některých ohledech film předčít.

Inscenace je víceméně postavená na skoro stejných scénách, jako jsou ty stěžejní ve filmu, ale diváci se na ně těší. Já bych si třeba přišla ošizená, kdyby se neodehrálo to, co u filmu předchází a je zakončeno větou tam nepřekonatelného R. Hrušínského: "Bylo to poetické odpoledne..."

Nejprve proberu zápory, abych mohla zakončit optimisticky, protože inscenace si to zaslouží. Jsou tu 2 scény, které film nedostihnou: právě výše zmíněná s inhalací nezředěného léčivého prostředku, a scéna, kdy ve filmu tančí Pepin (J. Hanzlík) s Maryškou (M. Vašáryová) podle gramofonu tango.

Postavu doktora má v inscenaci L. Lipský a jejich poetické odpoledne s Maryškou bohužel vyzní prkenně a tanec Pepina s Maryškou ještě víc. Je to velká škoda, protože do tance mohla být vložena energie, šťáva, ale tady to bylo buď herecky odbyté, nebo jsou oba herci naprosto dřevění. Tady chyběla radost, odvaz, rytmus prožívaný Pepinem narozdíl od Francina celým tělem, který Maryšce doplňuje živočišnou zábavu, kterou jí Francin není schopen dát... Horšímu efektu pomáhá i výběr písně, na kterou se tančí, která prostě k tanci nesvádí. Jinak je hudba vybraná velmi pěkně, neposloucháme úplně ty samé melodie, jako jsou použité ve filmu, a přitom inscenace neztrácí na atmosféře. Hudba je tedy až na výše uvedenou scénu plusem.

A teď další klady. Určitě potěší O. Vízner jakožto holič :-).
Pro mě neznámá představitelka Maryšky B. Poláková má mladistvě zvonivý optimisticky položený hlas, a zejména její promluvy k publiku jsou silným článkem, který působí na diváka daleko intenzivněji než totéž ve filmu. Jsou to ty situace, kdy je divák báječně vtažen do děje, takže zapomene, že je pouhým divákem, ale stává se součástí situace, je to pocit, pro který miluju na divadlo chodit... a nepovede se vždycky.
Pepin M. Vladyky odchází ze scény skoro vždy s potleskem, lidé se smějí, jen ho uvidí, role mu sedí.
I výkon L. Lipského je chvályhodný, samozřejmě, že vzhledem k věku se mu něco promine, ale celkově se drží dobře a je sympatické, že mu diváci drží palce.

Pak jsou tu 2 scény, které předčí ty filmové: zabíjení prasete a koupání Maryšky. Obě jsou udělány s mimořádným vtipem, a nepostrádají poetiku, je to zvláštní a neobvyklá kombinace.

Resumé: Film je samozřejmě bezvadný. Ale než vidět po osmnácté film, je lepší jít na tuhle inscenaci :-)

Film: Julie a Julia

říjen 2009, multikino

Třicetiletá Julie Powel (Amy Adams), která pracuje v administrativě, a práce ji neuspokojuje, má jako koníčka vaření. Jednoho dne se rozhodne uvařit všechny recepty americké popularizátorky francouzské kuchyně Julie Child (Meryl Streep). Ve filmu se prolínají 2 děje, a sice seznámení se s franc. kuchyní a následná práce na kuchařce J. Child(ové) a prokusování se vařením všech sebraných receptů Julií Powel(ovou).

Julii Powel její koníček naprosto pohltí, založí si i blog, ve kterém popisuje, jak se s jednotlivými recepty, na jejichž celkové zdolání si sama určila dobu jednoho roku, poprala. Nastává krásně zobrazený stav, který se označuje psychologickým termínem " projekce " . Julie se do své "učitelky" vciťuje, chce přemýšlet jako ona, skoro se převtělit... samozřejmě to má dopady do jejího partnerského života. Její partner (hr. Stanley Tucci) je odstaven na druhou kolej, což dlouho nevydrží a rozhodne se nechat Julii s její posedlostí samotnou. Jsme ale na americkém filmu, takže to dlouho nevydrží, a vrací se zpět. Julia to velmi oceňuje, a při scéně, kterou považuji za jedinou opravdu kýčovitou (ale při níž citlivým duším vlhnou oči) partnerovi za trpělivost děkuje.
(Já jsem inspirovaná filmem taky měla chuť něco udělat, a tak jsem si jako Julia.....hádejte co.... pořídila..... podobnou čepici :-))


Snažení mladé Julie je prostříháno obrazy ze života Julie CHild. M. Streep bezvadně využila příležitosti sehrát optimistickou, energickou, fyzicky nadprůměrně vysokou ženu diplomata, která se na misích manžela nudí, a hledá činnost, která by pro ni měla smysl, až najde - jako milovnice jídla se ve Francii přihlásí do gastronomické školy, tehdy navštěvované jen muži. Dívat se na Meryl Streep je zde opravdu zábava. Její roztomilé pokusy o francouzštinu, nezdolný optimismus a předvedená zábava v tom, co dělá, působí i na diváky - jako donátor energie. Člověk má opravdu chuť se taky do něčeho pustit.

Film byl natočený podle skutečné události, a velmi oceňuji, že se autoři nenechali strhnout k (v am. filmu očekávanému) happyendu, ale ponechali závěru jeho autenticitu: Julia se velmi touží setkat se svým vzorem (již velmi starou paní), ta však setkání odmítne s poukazem na svezení se po její slávě.

Kdo si myslí, že není možné se rozbrečet u filmu o hovězím, bude překvapen, kolik lidí najednou vytáhne kapesníky :-)

úterý 10. listopadu 2009

Divadlo: Kdo je tady ředitel?

Květen 2009, Švanďák

Deset let sváděl šéf jedné firmy všechna nepopulární rozhodnutí na smyšleného ředitele. Nikdo ho nepotřeboval vidět, až nyní, když je třeba firmu prodat, je nutné najít někoho, kdo ředitele sehraje. Role přijde vhod neznámému ztroskotanému herci Kristofferovi (Michal Dlouhý), který překypuje touhou a odhodlaností tvořit. A tak se do role náležitě položí.

Bezvadná inscenace, bezvadný M. Dlouhý, bezvadný A. Pyško. Oba si představení užívají, a na postavě najatého falešného ředitele i na postavě potenciálního svérázného dánského kupce je to vidět.

Při této kombinaci grotesky a černé komedie se všichni zasmějí a rozhodně se nenudí. Kdo to viděl, chce jít ještě jednou :-)