Film: Nebezpečná metoda

Film Nebezpečná metoda, jehož hlavní postavou je C.G.Jung, se vpodstatě celý odehrává kolem avantýry známého švýcarského lékaře z oboru psychologie (psychiatrie, jak kdo chce) s jednou pacientkou, a kolem dialogu s otcem psychoanalýzy Freudem.

Je to téma, které evidentně táhne, protože kino vyprodané do posledního místa se už vidí mákokdy. Diváci od toho dost očekávají, ale neřekla bych, že se jejich očekávání až tak úplně naplní.

Mě tam chybělo víc z praxe lékaře: do scénáře se dostali jen 2 pacienti, z nichž jeden dostane prostor jen na chvíli, a jakási monotématičnost - přílišné vztahování k jednomu společnému jmenovateli, nenaplněným sexuálním tužbám, mě už ke konci nudily. I když, na druhou stranu, dialogy vedené mezi oběma lékaři, ať již ústní nebo v dopisech, mi přišly na celém filmu nejzajímavější. Film je však v anglickém znění, a to mě rušilo. Anglicky spolu totiž jistě Freud s Jungem nemluvili, hrozně to ubírá na autenticitě, a v tomto případě mi ta angličtina dost vadila a připadala mi nepatřičná. Když už je to film biografického charakteru...

Stopáž cca 1,5 hodiny je tak akorát, víc už by v případě tak omezeného počtu ztvárněných postav bylo zbytečné trápení diváka. Film opravdu postrádá větší pestrost postav. Kromě již zmíněných dalších možných pacientů se filmu nedostává odpichu, ve smyslu jakéhosi energetického náboje, třeba předvedení významu přínosu C.G.Junga v psychologii, jeho další osobnostní kvality a tak podobně... C.G. Jung se snažil, což film ukazuje, ale taky něco dokázal, ta snaha přinesla své ovoce, psychologie se někam posunula - a na to tento film nereflektuje, vyznívá skoro jako marná snaha: a to je ten moment, kde se vytrácí ten energetický náboj, který mohl být na diváka přenesen, ale nebyl. Je toho nějak moc, co zůstalo úplně stranou, a co dost diváků očekává... a po nenaplněném očekávání nastává zklamání, které je vidět na úprku z kina ihned po začátku titulků.

Není to špatné, ale mohlo to být o dost lepší.

Podrobně, vědecky, do hloubky včetně ukázky je pojednáno o filmu Nebezpečná metoda na stránkách Grafologie a Psychologie.

Beletrie: Osamělost prvočísel

Autor: Paolo Giordano

Mottem knížky Osamělost prvočísel je "rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich následky pak neseme po zbytek života" a je to zase jeden z těch románů, o kterém se dají napsat romány...

"Alice Della Rocca nenáviděla lyžařskou školu...nenáviděla vlněné punčocháče, které ji štípaly do stehen, lyžařské rukavice, ve kterých nemohla hýbat prsty, helmu, která ji bodala přezkou do sanice a hlavně přezkáče, vždycky ji tlačily a nutily ji chodit gorilím krokem" ...
"Sraz byl u lanovky přesně v půl deváté, kdy začínal provoz areálu. Děti z Alicina oddílu tam už byly, seřazené v jakémsi kruhu, všechny stejné jako vojáčci, zakuklené v uniformách a ochromené ospalostí a zimou. Bodaly hůlky do sněhu a opíraly se o ně, zavěšené za podpaží. S těmi bezvládně visícími pažemi vypadaly jako skupina strašáků. Nikomu nebylo do řeči a Alici ze všech nejméně. Otec ji dvakrát plácl do helmy, až moc silně, jako by ji chtěl zarazit do sněhu. "Koukej všechny strčit do kapsy. A pamatuj si: váhu dopředu, jasný? Vá-hu-do-pře-du", řekl jí. "Váhu dopředu", odpověděla ozvěna v Alicině hlavě.
Pak se otec vzdálil...domů do teplíčka číst si noviny. Dva kroky a pozřela ho mlha. Alice mrskla lyže na zem, kdyby ji otec viděl, pěkně by ji vyhuboval, hned na místě, přede všemi. Než nazula přezkáče do vázání, oklepala si podrážky hůlkou, aby odstranila přilepené hroudy sněhu."
...
Alice pomalinku sjížděla dolů a neviděla dál než na špičky lyží. Jen když zajela do hlubokého sněhu, pochopila, že má zatočit. Začala si prozpěvovat, aby se necítila tak sama. Čas od času si přejela rukavicí pod nosem a utřela si nudli. Přenes váhu, zapíchni hůlku a zatoč. Tlač víc do kolen. Teď váhu dopředu, jasný? Vá-hu-do-pře-du, radilï jí.... jen kdyby na chvíli odlepila oči od lyží a všimla si oranžové pásky s nápisem: trať je uzavřena... jen kdyby si vzpomněla, že při jízdě v hlubokém sněhu váha není vepředu...Ten skok nakonec nebyl tak vysoký. Pár metrů, sotva stihla ucítit prázdno v žaludku a pod nohama. Potom už Alice ležela obličejem ve sněhu a lyže, které přemohly lýtkovou kost, trčely ve vzduchu, pěkně kolmo zapíchnuté."

..................................................................................

"Když bylo Michele pět a půl roku, postavila před ní logopedka rovnoběžstěn z překližky v němž byly otvory čtyř různých tvarů: hvězda, kruh, čtverec a trojúhelník, a příslušné barevné formičky, které se do nich měly zastrkovat. Michela na ni udiveně zírala. "Kam patří hvězdička, Michelo?" zeptala se logopedka... Michela si svůj čas dopřála. Celou minutu. Pak ze sebe vypravila kvílivý sten, a který mohl být stejně tak výrazem radosti jako zoufalství, a s jistotou zastrčila hvězdičku do čtvercového otvoru.
Pro případ, že by na to, žes jeho sestrou něco není v pořádku, nepřišel Mattia sám, starostlivě ho na to upozorňovali spolužáci.
Mattia moc dobře věděl, že s legem nebo bez lega, oni si ostudu uříznou tak jako tak. S Michelou to jinak nešlo. Michela se něj bude lepit, poleje se džusem a pak začne fňukat jako vždycky, když je unavená.
Nejdřív si Mattia pomyslel, že by snad bylo lepší zůstat doma. Anebo ne, řekl si, že by bylo lepší, kdyby doma zůstala Michela. "Mami," začal nejistě. "Ano?" Mattia se nadechl. "A Michela tam fakt musí, na tu oslavu?" Matka rázem ztuhla a zabodla své oči do synových. Řekla jenom: "Samozřejmě že tam půjde", a tím se ta věc uzavřela.
...Pak, zatímco kráčeli podél parku, došel k přesvědčení, že na to nikdo nikdy nepřijde. Změnil směr, vešel do parku a Michelu táhl za sebou. "Miky, dobře mě poslouchej... tady si sedni a počkej na mě", řekl sestře. Michela se na bratra vážně dívala a neodpověděla, protože odpovědět neuměla. Byl od ní asi patnáct metrů a Michela se na něj už nedívala, byla plně zaujatá pokusem utrhnout knoflík ze svého kabátu.
...
Zastavil se pár metrů od lavičky, kde Michela ještě před pár hodinami seděla, soustředěná na zkázu svého kabátu. Přepadla ho jistota, průzračná a nevysvětlitelná, že jeho sestra už tam není. "


Ve výše uvedených vybraných pasážích z knížky se dá vyčíst skoro všechno, co je pro tento román charakteristické, čím je výjimečný.
Jednak je to jazyk, který autor používá. Ačkoli je používána spisovná forma, popis situací je tak živý, že to vůbec neubírá na autenticitě, čtenář je hned vtažen do děje, do něčeho důvěrně známého... Kdo někdy jako dítě musel brzo po ránu do nemožných podmínek jen proto, že jsou volnější vleky, kdo se taky tak opíral o hůlky v nudné frontě, kdo ví jak prásknou lyže do sněhu z ramen, kdo byl taky školen v jízdě permanentním pokřikováním aby šel víc do kolen a odloubával hůlkou z bot sněhové bačkory, je od první minuty zaujatým čtenářem - je zase zpátky někde pod svahem, i když si čte v teple na gauči. Pietro Giordano si totiž perfektně všímá některých věcí, které jsou hodně samozřejmé, ale až tak, že jim nevěnujeme pozornost, ačkoli je paradoxně silně prožíváme. Čtenář se při čtení stává skoro účastníkem děje, vše je velmi působivé.

Úryvky jsou tedy začátkem příběhu, příběhu dvou mladých lidí. Popsané situace jim navždy změnily život. Alice si při pádu na lyžích způsobila úraz s doživotními následky pro chůzi. Mattiova sestra beze stopy zmizí a on pociťuje celoživotně vinu. Mottem knihy je, že rozhodnutí uděláme během pár vteřin, ale následky neseme po celý život - zde však se nejedná o zcela dobrovolná rozhodnutí. Alice neměla ráda lyžařskou školu, nutil ji otec. Podvolila se drilovanému příkazu váhu dopředu v podmínkách, kdy se jím řídit neměla. Mattia také nechtěl mít zrovna na starosti postiženou sestru: bylo to na matčin příkaz. Oba dva jako děti sice udělali nějaká rozhodnutí, která jim zásadně změnila život, avšak, kdyby bylo po jejich, nedošlo by vůbec na situace, v nïchž se rozhodovali. Giordano (mimo jiné) přesným, a perfektně neokázalým způsobem zrcadlí to, čemu se říká blbé rodičovské rady. Omlouvám se, neznám jemnocitný, a přitom přiléhavý výraz. Lámání dětí do něčeho, co neodpovídá jejich naturelu, až se to projeví na jejich psychice (anorexie, sebepoškozování).

Příběh se dále točí kolem dospívání až cca do 35 let obou hrdinů, kteří, každý pro jiné vlastnosti, se ocitají mimo houf vrstevníků. Od školy jakoby si pro sebe zbývají, mají jeden pro druhého pochopení - a svým způsobem po sobě navzájem touží. Bohužel i když oba vědí jak, něco uvnitř jim vždy zabrání se k sobě víc přiblížit. Tam je to pěkné přirovnání k osamělosti prvočísel. To je gro příběhu, o kterém už víc psát nebudu, a který stojí za to si přečíst.

Divadlo: Muž bez minulosti

Dejvické divadlo, prosinec 2011

Muž bez minulosti je příběh je o ztrátě paměti a tím umožněném novém začátku. Hlavní postavu připraví o paměť parta chuligánů na nádraží, ránou basebalkou do hlavy.

Je to vcelku příjemné představení. Hodně pěkné hudby, zpěvu... na druhou stranu ale nic zásadního, co by s divákem nějak zamávalo. Prostě příjemně strávená hodina a třičtvrtě, nic míň, ale taky nic víc. Připadá mi, že je kolem toho představení víc povyku, než si zaslouží. Alespoň u mě ten povyk vzbudil určitá očekávání, která se ale nenaplnila: že by se s takovým tématem dalo pracovat lépe, víc z něj vytěžit.

Davidovi Novotnému v hlavní roli není co vytknout, a Martin Myšička je taky úžasnej :-) - jeho advokát je nezapomenutelný a asi nejlepší na celém představení.

Čili o zážitku se moc mluvit nedá, ale kouká se na to a poslouchá se to dobře. Sem tam se u toho dá i zasmát.

Divadlo: Teremin

Dejvické divadlo, listopad 2011

Hra Petra Zelenky Teremin o ruském elektrotechnikovi, kterou dávají v Dejvickém divadle v hlavní roli s Ivanem Trojanem pro mě asi byla letošní špička. Je to jedno z těch děl, o kterých se dají napsat romány. Díky takovým hrám mě baví chodit do divadel.

Rovnou předesílám, že se do tohoto příspěvku hodně zakousnu, takže to vezmu od konce, abych případné další diváky nepřipravila o zážitek.

Doporučuju pro příběh, pro zábavnou fyziku, pro herecké výkony, pro jistou absurditu, pro připomenutí toho, jak to za socíku fungovalo, pro sílu, s jakou představení vtáhne, pro energii, která se v místama na diváky přenáší, pro ujištění, že životní osud je často velký paradox. Zároveň ale upozorňuji, že je třeba v závěrečné scéně strpět jednu ruskou píseň, kterou moje generace až příliš dobře zná, neboť nám ji velmi často vyhrávali, a při které se stálo.

L. S. Těrmen

Lev Sergejevič Těrmen (ve hře se používá poangličtěné jméno Teremin) byl ruský vynálezce s nesmírně bohatým životním příběhem, středobodem jehož světa byly elektronky a takové ty všemožné součástky, kterým vůbec nerozumím a chovám posvátnou úctu k těm, kteří chápou pro mě něco tak záhadného jako elektromagnetické vlnění. Teremin se narodil v r. 1896 v St. Peterburgu a zemřel v r. 1993. Vystudoval fyziku, s jedním ze svých vynálezů, tzv. tereminvoxem se dostal v r. 1928 do USA (o jeho pobytu zde pojednává Zelenkova hra), tam jej pravidelně kontaktovala sovětská tajná služba, se kterou musel spolupracovat, oženil se tam s černoškou, po několika letech se vrátil do Ruska (pravděpodobně nedobrovolně, spíše unesen), byl vězněn v gulagu, odkud si jej vyžádal letecký konstruktér Tupolev... Posléze vyvinul odposlechové zařízení Buran, tajně nainstalované na velvyslanectví USA v Moskvě. Za jeho vývoj mu sovětská vláda jako jedinému odsouzenému vězni udělila Stalinovu cenu prvního stupně. Prý v roce 1946 (!) požádal o penzi a až do svého úmrtí v roce 1993 (!) pracoval jako mechanik v laboratoři akustiky. Zemřel v Moskvě v 97 letech.

Hra se odehrává po příjezdu Teremina do USA a mapuje jeho tam strávených asi 10 let až po jeho návrat za nevyjasněných okolností do Sovětského svazu. Během této doby tam Teremin představuje svůj "hudební nástroj" - původně sestrojený jako alarm (ovšem nejen sloužící jako alarm, takto byl jen představen Leninovi :-) ) . S několika přáteli rozjíždí sériovou výrobu nástroje, ovšem hospodářská krize jim plány překazí.

Ivan Trojan v hlavní roli

I.T. vynikajícím způsobem ztvárnil vědátora, takového toho "typického vědátora", neprůbojného člověka, který zaujat svou věcí klidně zapomene na sebe, bohužel však je zrovna tak necitlivý vůči svému okolí. Ivan Trojan je zde opravdu vynikající - moc mu sednou tyhle role starších mužů bez úsměvu. Jestliže dostal cenu Thálie za Oblomova, tak za tuto roli by měl dostat Thálii na druhou. Vzhledem k tomu, že Oblomova jsem viděla před pár dny, hodnotit mohu.

V dalších rolích jsou vynikající Jiří Bábek jako soukromé očko, Martin Myšička jako šéfdirigent, a David Novotný jako manažer. Naopak velmi slabí (nepeřesvědčiví a poněkud toporní) jsou dlouhovlasí mladí představitelé agentů sovětské tajné služby. V téhle souvislosti mě napadlo, že agenty by taky jistě perfektně vystřihl Ivan Trojan, a že kdyby se tady pro něj udělala dvou- event. trojrole (Teremin, 1. agent a 2. agent), bylo by ještě lepší a divácky atraktivnější.

Pokud je někdo zlákán se na Trojana v roli Teremina jít podívat, ať již dál nečte!!

Teremin - psychologie schizoidního typu osobnosti

Musím předeslat, že o skutečné osobnosti L.S. Těrmena nic nevím, a že to, čím se zde teď zabývám, je čistokrevně popis osobnosti tak, jak je ztvárněná na jevišti. Od reálné osoby to může být velmi vzdálené. Nicméně, předvedený charakter je nesmírně zajímavý.

V typologii se postava Termina nejvíce blíží typu zvanému "schizoid". O tomto typ osobnosti se ve zkratce dá říci, že když jste s ním, máte pocit, že:
- vám nerozumí,
- nedává najevo své city a co si myslí,
- s vámi nekomunikuje,
- tváří se, jakoby mu na vás nezáleželo,
- svým koníčkům holduje bez ohledu na své blízké.

Trojanův Teremin tak přijíždí se svým "managerem" Goldbergem, bez kterého se neobejde, do USA, jako "suchar". Ač velmi inteligentní, není schopen, narozdíl od Goldberga, své okolí zaujmout pro propagovaný výrobek, tzv. tereminvox. Jeho necitlivost ke společenským normám a konvencím ho nezadrží udělat (pro tu dobu, tj. 20 leta 20.st.) faux pas - pozvat ke stolu obsluhující černošku. Vůbec nechápe, že něco dělá "špatně". Své volno nejraději tráví se svými oblíbenými elektrosoučástkami, samotářsky. Agentům sovětské tajné služby, kteří jej vyhledají, bez problémů slíbí spolupráci, špionáž v letecké továrně, a své úkoly plní. Z jeho jednání je zřejmé, že se bojí o osud své rodiny doma, pokud by nespolupracoval.

Teremin nevyhledává žádné přátele a naprosto si vystačí se svými "obchodními partnery". Za nějakou dobu jej navštíví jeho žena: Teremin na její přítomnost naprosto nereaguje, emoční chlad z něj odkapává a ženu frustruje, neumožní jí společné bydlení, ona se musí v cizí zemi sama postavit na nohy a postarat se o vlastní existenci. Po několika letech, kdy je Teremin ve finanční tísni, svou ženu vyhledá: potřebuje půjčit. Ovšem teprve při té příležitosti, úplně mimochodem, též ženě oznámí, že se s ní vlastně před 2 lety rozvedl! Úplně suše, jakoby se nic nestalo, jednostranným aktem na základě nějakého paragrafu... Mistrná scéna I. Trojana. Jiná žena však za tím nebyla - Teremin se nezamilovává.

Agenti ho stále kontaktují, Teremin se bez odporu podvoluje. Mutačí si ty své vynálezy, ano - jako vynálezce je plodný (detektor lži, detektor pohybu), o okolí (ženy) se nezajímá. Nechá si od své černošské asistentky vysvětlit, proč by pro něj byl sňatek s ní výhodný, a vezme si ji - předtím ji důrazně upozorní, že není vhodným partnerem pro společný život. V závěru vychází najevo motivace pro veškeré jednání: Měl celý život pocit zodpovědnosti za svého otce, který jako dítě carského holiče mohl být nepřátelskou osobou. Aby se jeho otci neubližovalo, dělal vždycky, co mu kdo řekl... Šel představit alarm do Leninovy pracovny a jeho život dostal nečekaný směr: protože o alarmu Lenin prohlásil, že by se s ním dalo "hrát", musí ho v zájmu propagace elektrifikace Ruska jezdit předvádět jako hudební nástroj, napřed po Rusku, potom do USA. Cítil vůči otci tak silný závazek, že vlastně nikdy nedospěl: nikdy neučinil sám žádné svoje rozhodnutí, celým životem se táhla poslušnost vůči nějaké autoritě. A to přesto, že působil dojmem, jako by s ním nikdy nic nehnulo.

Tento permanentní závazek vůči otci (který pociťuje přesto, že o něm přes dva roky nemá zprávy) je zde klíčový. Schizoidní poruchy osobnosti mají své příčiny v dětství. Člověk sám si je obvykle neuvědomuje, jak jsou staré a zapomenuté. Někdo to nazývá výchovou. Jde o přístup rodičů k dítěti, který se do dítěte tak otiskne, že mu prostě charakter vnutí. V tomto případě by se dalo říci, přísní rodiče vnutili synovi představu, že je on je odpovědný za jejich blaho - a syn to má vsugerováno na věky. Ač nesmírně inteligentní a tvořivý člověk, jak je někde nějaká "autorita" - zde agenti KGB, beze všeho je poslechne, nemá výčitky, jedná na základě pokynu a to ho v jeho očích zbavuje odpovědnosti. Hlavně, aby se tatínkovi něco nestalo... a přitom tatínek je už pár let mrtvej.

Ta odhadovaná rodičovská přísnost zde má taky důsledky: zřejmě v dětství se mu moc lásky nedostalo, tak na ni v dospělosti neumí reagovat, neumí ji přijímat, natož dávat... má přerušené spojení k citům sebe samého. Jak by se mohl vcítit do někoho druhého?

Tereminův návrat do Svazu po desetiletém pobytu v USA je ve hře podán jako dobrovolné rozhodnutí. Pro mnohé nepochopitelné jednání: musel vědět, že ve Svazu ho čeká věznění. Z hlediska psychologie té osobnosti je to však pochopitelné. Termin jedná jako robot. Jako stroj, do kterého se něco dávno předem naprogramuje, a on už pak jen jede podle programu. On musí za a) poslouchat a za b) pociťovat závazek vůči domovu. Podle toho jedná a dál už nalevo napravo nehledí.

Máme zde krásně podanou nesmírně inteligentní, tvořivou osobnost, paradoxně však stejnou měrou sociálně nezralou. Ivan Trojan všechno tohle hraje opravdu bravurně.


OSHO: "V okolním světě jsou lidé, kteří chtějí dominovat, a lidé, kteří chtějí, aby jim někdo dominoval. Odpovědnost není jednostranná. Existují lidé, kteří chtějí být zotročeni, protože na otroctví je jedna věc: snímá z vás veškerou zodpovědnost. Pak má veškerou zodpovědnost váš majitel. Jste jen nástroj - cokoli řeknete, uděláte, ale necítíte žádnou tíhu. Takže mnoho lidských bytostí hluboko uvnitř touží zůstat otroky".

Divadlo: Spříznění volbou

Dejvické divadlo, listopad 2011

Spříznění volbou je román od J.W.Goetha. Autora znám spíš jen tak akademicky, tak jsem si řekla, že na něj zajdu do divadla, když není příležitost si ho zrovna přečíst (časové důvody).

Toto představení je z těch, která jsou hodnocena dost odlišně podle založení diváka. Znalci (fajnšmekři) literárních směrů a zvlášť ti citově orientovaní jsou spokojeni a řeknou: co čekáš, to je čistej Goethe! A dlouze vyargumentovávají, že to není dílo klasicistické, jak je uvedeno v programu, ale preromantické! Že to je preromantismus v čisté formě, autorovo pozdní období, reakce na spoutanou klasicistickou formu atp.

Nejsem znalec literární teorie a nechodím do divadla obdivovat čistotu formy. Jdu tam s přesvědčením, že se mi podaří dešifrovat sdělení, že pochopím, co chtěl autor vyjádřit. Bohužel, tuhle zásadní věc jsem si z představení neodnesla.

Kdybych představení Spříznění volbou měla co nejstručněji charakterizovat, řekla bych: třeskutost a splácanost. Ta třeskutost se projevuje v infantilní snaze po dodržení atributů uměleckého směru (druhá polovina se odehrává v "romantické přírodě", hudební doprovod) nepřehlédnutelným způsobem. Splácaností myslím to, že je přimixována spousta rozčilujících nadbytečných úkonů k jednotlivým rolím, které rozbíjejí děj a nenechají diváka prožít ztvárňovanou myšlenku. Pár příjemných filozofických chvilek (např. rozvíjení myšlenky o spřízněnosti volbou), je tak oddrmoleno, že si tu myšlenku divák neprožije, natož aby dostal příležitost si ji v sobě rozvinout. A to je hlavní chyba tohoto představení: spousta času se proplýtvá na zbytečnosti, a tam, kde jsou místa k zamyšlení, se přes ně přeběhne zběsilým úprkem. Hloubavějšího diváka, který nepotřebuje koukat na několikeré rozdávání ubrousků, ale rád by odžil nějaké to (sporadicky se objevující) hlubší téma, nechal ho v sobě rozehrát atd., tohle akorát naštve. Přehlídka zbytečností! Proč ty permanentní křeče?!

Je škoda, že to nudí a diváci se těšej až to skončí, protože je z toho představení cítit velká snaha mnoha lidí (až na kostymérnu viz níže) o dobrý výsledek. Až mi těch herců bylo líto. Ale kdyby se režisér v poslední třetině podíval do publika do tváří diváků, viděl by, kdy je to nebaví, jsou otrávení a jen čekají, až bude tomu (jejich) utrpení konec.

Zajímavé bylo pozorovat, co s herci udělají paruky, které jsou tu dost povedené. Z Jaroslava Plesla paruka, která je přirozeným vlasům velmi vzdálená, dělá svůdně atraktivního muže. Když ji pak sundá, o tři třídy spadne :-) . Naopak Martinu Myšičkovi dlouhovlasá paruka na přírodní způsob zdaleka tak neprospívá, jako když si ji sundá - to se na něj kouká mnohem lépe, i když já na něj hledím ráda skoro vždycky.

Nakonec jsem nechala Lenku Krobotovou. Vydařená paruka dělá z atraktivitou neoplývající herečky už dost nesympatickou bytost. Její rolí je však žena spíše precizní (minimálně ve vyjadřování), rozumářská, proč ji tedy k tomu všemu kostymérka nechá hrát celou první polovinu v totálně rozedrané a orvané sukni, takže připomíná čarodejnici? Kdykoli jsem se na ni podívala, myslela jsem víc na to, jaký je jejich kostymérka lajdák, než na to, co ta postava, mimochodem nejzajímavější ze všech, má vyjadřovat.

K té Lence Krobotové mám ale ještě jednu poznámku: Moc pěkně zpívá, resp. velmi pěkně se její zpěv poslouchá. Připadá mi lepší jako zpěvačka, než jako herečka. Při Oblomovovi mě to napadlo, tady jsem si to potvrdila.

A co na Spříznění volbou ostatní diváci? Vyjádření jedné divačky cestou k šatně při míjení tabulky s délkou představení: "Délka představení 3 hodiny - to nás mělo varovat!" :-) .

(Literární fajnšmekři jsou však spokojení).

Divadlo: Oblomov

Dejvické divadlo, listopad 2011

Naskytla se mi mimořádná příležitost vidět Ivana Trojana v oceněné roli Oblomova, tak jsem vyrazila do nepohodlných a skoro i nedůstojných podmínek, které svým divákům poskytuje Dejvické divadlo.

Trojana mám totiž naživo v divadle ráda: narozdíl od jeho rolí filmových, jsem byla poprvé moc příjemně překvapená, když jsem ho v Dealer´s Choice viděla v poloze, v jaké jsem ho z filmu neznala.

O Oblomovovi jsem měla měla představu jako o nudném lenochovi, který celé dny jen proválí na kanapi. Oblomov Ivana Trojana ale až takový lenoch není: je poměrně akční, hlavně pokud jde o to, jak unikat před odpovědností.

Zato lenost a odpor k jakékoli činnosti úplně odkapává z Oblomovova sluhy Zachara, kterého perfektně zahrál Igor Chmela. Jak jsem tak na něj koukala, měla jsem sto chutí vstát, popadnout ho za flígr a zamávat s ním, aby se probral a začal něco dělat :-) .

Takže představení bylo docela dobrý, i když mi nic moc nedalo.

V Dejvickém mají ale fakt rezervy a měli by zamakat na těchto věcech:

• zrychlit obsluhu za barem v době přestávky!



• a nechat Oblomovovi zašít tu díru v županu.

Divadlo: Nájemníci pana Swana

Divadlo Pod Palmovkou, listopad 2011

Komedie postavená na štědrosti sociálního státu a možnostech jak to využít ve svůj prospěch, i když, pravda, bez podvodů se to neobejde. Ale tady nejde o nějaké hloubání nad tím, jestli dávky ano, ne, nebo kolik a komu. Je to prostě situační komedie a žádné pokusy o hlubokomyslné komentáře se k ní dělat nedají. A je to dobře, protože tahle hra je jen o tom pobavit diváky, a skvěle se to daří. Bavila jsem se od začátku do konce, zábava graduje.

Všichni herci hrají moc pěkně, speciální pochvala pro Radka Zimu a pro Zuzanu Slavíkovou, jejichž gagy způsobily, že jsem se několikrát smíchy doslova zlomila v pase.

Fakt parádní odreagovačka, doporučuju :-)

Beletrie: No a já

Autorka: Delphine de Vigan

Druhá knížka, kterou jsem od de Vigan četla. Románek "No a já" napsala dříve (2007) než "Ani později, ani jinde" a upřímně nevím, proč Odeon čekal 4 roky, než mezinárodně oceňovanou autorku začal vydávat v Čechách.

De Vigan krásně plasticky popsala hlavní hrdinku, mladou inteligentní dívku, která "nemůže přestat myslet", ale na druhou stranu má problémy se sociálně začlenit. Lou, ocitající se trochu mimo kolektiv vrstevníků, to táhne k trošku starší dívce, bezdomovkyni No. Ve vztahu s No Lou postupně dospívá, a ztrácí falešné ideály ohledně spravedlivých šancí a víry v účinnost poskytnuté pomoci. Kromě života trochu "mimo" svět většiny vrstevníků mají obě slečny ještě jedno společné: No je otevřeně odmítnuta matkou, Lou její matka odmítá asi neuvědomněle a skrytě, ale Lou kontakt s ní necítí a chybí jí.

De Vigan nepíše pohádky, a proto románek končí tak, jak končí. V případě osoby bez domova však čtenář asi jiný konec ani neočekává, resp. happyend by celé dílko shodil - závěr je pro de Vigan typický a pro mě jediný správný, dodávající příběhu na autentičnosti.

Jazyk, který autorka používá, způsobuje, že jsem se při četbě cítila úplně jako bych byla v kůži hlavní postavy.

Co působí trošku křečovitě je dle mého přespříliš urputná snaha poukázat na sociální problém, zde bezdomovectví. Prostě připsat si body za předkládání těch "správných", společensky aktuálních otázek čtenářům.

Čtenářům, kteří si libují v četbě o mezilidských vztazích, se to bude "líbit", dílko asi kladně ohodnotí. Osobě se mi více líbil od této autorky románek Ani později, ani jinde (není tam ta křečovitá edukativnost), což mě ale těší, protože pro mě má de Vigan zlepšující se tendenci , a to je slibné.