Film: Ve stínu

Kino Mat, září 2012

Po nějaké době tu zase máme povedený český film, o kterém se asi bude víc mluvit.

Film Ve stínu je řazen mezi detektivky, ale o tu tady, myslím, v první řadě ani tak nejde. Spíš ten film nechává diváky, aby s hlavními hrdiny prožili atmosféru doby, kdy dobře organizovaná, ale tragicky podlá, mocichtivá, a ozbrojená část společnosti ovládla státní aparát a účtovala s tou malou částí společnosti, která měla trvalou morální kvalitu, a odmítla přistoupit na estébácké praktiky.

Používáme neutrální slovo "doba"- ale doba vlastně nic konkrétního neznamená. Když někdo řekne "taková byla doba", chce tím obvykle říct, že byly obecně přijímány takové určité vzorce chování, se kterými by se třeba dalo i nesouhlasit, ale mluvčí se nad tím nijak nepozastavil, protože se to tenkrát netrestalo, a on tak necítí žádnou odpovědnost, on přece nic špatného nedělal, "taková byla doba"... Prostě hodit tu odpovědnost na nějaké okolnosti, a tím před sebou i před společností odůvodnit každou sviňárnu. Jak to skončilo s těmi,  kteří to tak tenkrát neudělali, a ještě šli proti tomu, uvidí díváci v závěru filmu.

Když se člověk nebrání, a nechá ten film na sebe působit, můžou se dostavit i pocity strachu, sem tam se i lekne. Je to dramaticky velmi dobře vystavěno, diváka to pohltí od samého začátku, zapomene snadno sám na sebe. Najdou se situace, kdy by reálné postavy spíš jednaly jinak, než předepsal scénář, na druhou stranu je evidentní, že autentičtější reakce by zpomalily příběh, takže ty tři v tomto smyslu nejkřiklavější scény omluvím a nebudu je rozebírat.

Pochvalu zaslouží hudba, a výprava. Dopředu jsem čekala ujetí jako plastová okna, plastové kličky u oken a dveří, vypínače, barevné fasády - ale nic z toho se nekonalo, anebo jsem to nepostřehla, takže fakt téměř nic neruší iluzi let padesátých. Snad jen nábytek v bytě hlavního hrdiny, který sice byl dobový, ovšem ve své době jistě nebyl tak omšelý a omlácený, například pokud jde o úchytky v kuchyni.

Film se sice jmenuje Ve stínu, ale klidně by se mohl jmenovat "V Dejvicích", a to jednak pro exteriéry, a jednak pro dejvickou partu, která se tam skoro celá sešla. Tím se "nenápadně" dostávám k obsazení. Ivan Trojan - po zásluze hl. role, jemu ty "kabátové" a "oblekové" role z minulého století nesmírně sednou, alespoň jak to znám z divadla. Nemůžu proti jeho výkonu vůbec nic říct, výborný výkon, všecko - a přesto by mi nějak v roli estébáka připadal věrohodnější, než v této roli superkladného a superčestného hrdiny. Výkony ostatních z dejvického nějak nestojí za řeč, prostě malé (v případě květinářky i zbytečné) roličky. Soňa Norisová v hlavní ženské roli přesvědčivá, představitel  dětské role bezvadnej.

O tomto filmu se samozřejmě nedá říct, že by byl "pěkný", lze konstatovat že jde o film povedený, dobrý - protože o hrubosti a násilí se nedá mluvit jako o něčem pěkném. Kvality tohoto filmu jsou jinde, v úplně jiné dimenzi. Divák si může uvědomit, jak do dopadne, když bezskrupulózní sebranka se zorganizuje, přesvědčí voliče, a následně obsadí pozice moci výkonné, soudní, politické,  ozbrojených složek.... Že voličům se dá nakecat všechno. A proto je potřeba, když se před volbami objeví strany slibující modré z nebe se ptát: KDO JE ZA TÍM A K ČEMU MU TO SLOUŽÍ.

Film: Lov lososů v Jemenu

Kino Mat, září 2012

Očekávala jsem komedii, a dočkala se pohádky.
Pohádky o tom, že "když se chce, tak to jde" - tady ještě s douškou "když máte bohatého šejka, který by to financoval". A toho ve scénáři měli, takže s realizací čehokoli nebyl problém.
Docela dobře rozhraná situace volby mezi dvěma potenciálními partnery končí jako přeslazená limonáda. Oddechový film, u kterého není co řešit, protože "harlekýnky" se prostě řešit nedaj.

Film: Nedotknutelní

Bio Oko, srpen 2012

Při výběru, na jaký film zajít, rozhodlo procentní hodnocení diváků. Francouzský  film Nedotknutelní měl přes 90%. Mimořádně dobré hodnocení.

Příběh ochrnutého bohatého muže  a jeho mladého pečovatele  mi až tak úchvatný nepřipadal, aby se i mé hodnocení přehouplo přes 90%. Spíš mi připadalo, že o tom filmu se nedá říct skoro nic špatného. Je  nějak málo toho, co by se dalo zkritizovat. Film ve francouzštině je také příjemné osvěžení. Není to film, který by zanechával nějakou silnou emoční stopu. Na druhou stranu jeho velké plus je v tom, že nenásilně ukazuje způsob, jak přistupovat k postiženým lidem, když nestojí o soucit. Síla tohoto filmu je jakoby v tom, že se o nicmoc urputně nesnaží. Ani ten film samotný, ani jeho hrdinové. Dál to vysvětlím.

Z mnoha uchazečů o místo pečovatele ho dostane člověk, který se o jeho získání nejméně snaží. Zatímco ostatní uchazeči se ohánějí vzděláním, touhou pomáhat a všelijakou humanitou, ten vítězný  dává najevo zájem jen o razítko pro úřad práce, že nebyl vybrán. Ani po získání pracovní smouvy se nesnaží udělat dojem, spíš svého paraplegického živitele semtam s humorem "utře". Tím mu ale paradoxně prokazuje velmi dobrou službu, protože mu vyhovuje, že se s ním nezachází jako s chudinkou.

Rafinovanost tohoto filmu je v tom, že i když divák neodejde z kina s nějakým bůhvíjakým zážitkem, tak mu možná nějak nenápadně některé věci dojdou.
Je dobře, že se takové filmy točí, a když to tak zpětně hodnotím, tak si ta svá procenta od diváků zaslouží, i když já mu dávám tak 82.

PS:
Otázkou ale je, co by z toho filmu zbylo, kdyby ten paraplegik nebyl tak bohatý, neměl na dvoře několik aut, nemohl si dovolit soukromé lety ani služebnictvo, ale kdyby bral před úrazem průměrný český plat. Myslím si, že z toho, co se tu natočilo, by se nedala použít ani minuta.

Amsterdam

Románek Iana McEwana Amsterdam je především o tom, kam až může lidi jejich ego zavléct. Až na úplný konec.

Jde o román krátký délkou, ale pořádně koncentrovaný množstvím a hloubkou otázek, které klade, a úsporností vyjadřování  - téměř každá věta v něm má své důležité významové místo. Čte se svižně a jedním dechem.

Po nepříliš věrohodném začátku, který evidentně slouží jen k tomu, aby se dál mohlo rozehrát drama dvou starých kamarádů, následuje psychologicky velice zajímavě popsaný příběh, zakončený bohužel až příliš násilně, ale asi i způsob konce zde může mít své místo, minimálně v tom, aby se čtenář zamyslel nad tím, jak mohou být některé dobře míněné věci zneužitelné. Název románu Amsterdam je zvolen pro údajnou snadnou možnost euthanazie v Nizozemí.

Hudební skladatel Clive má zakázku na symfonii k oslavě příchodu nového tisíciletí. Je posedlý tím, že by mu symfonie mohla zajistit "nesmrtelnost", že bude považován za génia. Inspirace je však velmi křehká květinka a kdeco ji naruší - a tomuto se autor výtečně věnuje. Cliva tlačí čas, má však své metody, jak si inspiraci přivodit: například túrou po horách. Při takové túře se mu skutečně dostane inspirace, ovšem je svědkem napadení ženy. Zajímá se jen o svou melodii, nechce nechat momentální příval inspirace přerušit, a napadené ženě nijak nepomůže.

Vernon je šéfredaktorem deníku, který má problémy s prodejností. Dostane se mu přiležitost otisknout choulostivé fotografie známého politika, tím zvýšit náklad novin a také zviditelnit sebe. Svěří se s obsahem fotografií  kamarádovi Clivovi, který však s jejich otištěním důrazně nesouhlasí, a mezi přáteli vznikne roztržka. Vadí mu, co všechno je Vernon schopen udělat pro náklad a pro své zviditelnění. Mrzí to oba dva, Clivovi se však poté špatně skládá. Fotografie nakonec noviny otisknou, avšak v již nevhodnou dobu, Vernon jako šéfredaktor se ztrapní, je zatracen a vyhozen z místa. Uražené ego se chce někde mstít: ostře se pustí do Cliva (který s tím nemá nic společného), že nepomohl napadené ženě, a pošle k němu policii. Clive už není schopen symfonii dokončit. Předá konečnou verzi, která vůbec neodpovídá jeho původní představě, není přijata ani orchestrem a i on se chce za nepovedené dílo pomstít...

Otázky, které hrdinové jeden druhému kladou, jsou jako ze života, ale svoji hloubku mají: je morálně v pořádku otisknout něčí fotografie v choulostivé situaci, i když se to zdůvodňuje informovaností voličů? A je morální nevšímat si a neposkytnout pomoc, třebaže je člověk v jedinečném tvůrčím rozpoložení, které nejde jindy a jinde navodit? Zdejší hrdinové se řídí tím, co má udělat dobře jejich egu. A autor pak čtenářům ukazuje, kam je jejich snaha dovede.
Závěr románu, ač přitažený za vlasy, už prozrazovat nebudu. Knížka stojí za přečtení.

Film: Okresní přebor

duben 2012

Tak nevím. Ovlivněná seriálem jsem čekala jsem něco trošku jiného, lehčí formu. Cíleně jsem šla na víceméně nadnesenou situační komedii, a místo ní....

...místo ní se dívala na kardiaka, a semtam na nemocnici. Samo o sobě nic k utřískání...

S tímhle filmem je to trošku těžší. Až tak velká komedie to prostě není, anebo je to o kombinaci nedostatků fyzických i psychických hlavního hrdiny, které mi až tak legrační nepřišly. Kolotočáři taky ne.

Na druhou stranu jako sonda do duše schizoida by to nebylo špatné, kdyby tam zase nepřekážely prvky, které z toho mají udělat komedii.

Tak fakt nevím. Nebavila jsem se až tak úplně, a ostatní diváci byli taky maličko v rozpacích.

Muzikál: Hamlet

Divadlo Broadway, březen 2012

Na zmuzikálovaného Shakespeara jsem nešla s žádnými pozitivními očekáváními, a možná proto jsem byla nakonec docela příjemně překvapená.

První polovina představení se sice ubírala směrem, který jsem očekávala, tedy připomínalo to nejvíc ze všeho Televarieté (dost "zábavy", podobná hudba, podobný tanec, našla se i jedna scéna trochu trapná a hodně slabá), ale vše se vynahradilo v druhé půlce, kdy si na své mohli přijít i diváci s mozkem.

Příjemně mě překvapil Václav Noid Bárta, kterého jsem naživo viděla prvně: žádná přemrštěná gesta, dobře se poslouchal, určitá úspornost v projevu (a přitom žádná "suchost") mu slušela, tedy dobře se na něj i dívalo.

O Leoně Machálkové se dá napsat totéž, ale od té už se to jaksi očekává.

Taneční kreace Josefa Laufra jsou zábavné a jsou osvěžujícím momentem, ale všeho moc škodí, tady je to nadbytečně časté kankánové zvedání nožičky. Stačilo by to jednou, aby divák pochopil, jaký je to ještě pružný mladík :-)

Druhá půlka představení je tedy lepší: krom myšlenky a zdařilého ztvárnění děje ji výborně koření hrobník. Je to nejzdařilejší role vůbec - úsporně úderná, a ještě šťavnatá. Diváci na jeho vystoupení reagují nesmírně pozitivně.

Texty jsou až na některé otravně se opakující momenty (neztrááááácej čááááás asi 80x) velmi dobré. Jednak srozumitelné, a jednak výstižně vyjadřující myšlenku. Nejsou to jen vycpávky.

Perfektní je scéna: praktická, oku lahodící. Kostýmy rovněž výborné: krásné střihy, slušivé, výborně barevně sladěné, žádné odrbaniny.

Pro tu druhou půlku představení stojí za to na to jít.

Divadlo: Důkaz

Divadlo Rokoko, únor 2012

Tentokrát jsem měla na výběr divadelního představení štěstí, díky Rokoku ohromný zážitek, jedna z nejlepších her, jaké jsem viděla. Americký autor David Auburn byl za drama Důkaz oceněn v roce 2001 po zásluze Pulitzerovou cenou.

Je to jedno z těch dramat, která mají, kromě toho, že jsou v celé své délce zábavná, hloubku, a něco, co nazývám zhuštěnou životní zkušeností. A je tam pro každého diváka něco, co mu má co říci - a proto to upoutá. Od první do poslední minuty.

Hra vystačí jen se čtyřmi postavami - otec, 2 sestry a jeden student - a přitom žádná další postava nechybí (třeba matka) a divákovi se dostane taková porce malých rodinných dramat...

Otec Robert (Oldřich Vízner), matematik, vysokoškolský profesor, se několik let před smrtí zblázní.

Robertova dcera Catherin (Veronika Kubařová), pětadvacetiletá mladá žena, též matematicky nadaná, se o otce v době jeho zdravotní krize začne celodenně starat, nechá školy. Začně trpět neodbytnou obavou, že se jí otcova choroba nemůže vyhnout. Z podobnostní dedukuje, že skončí jako on.

Starší sestra Clare (Stanislava Jachnická) žije v jiném městě. Obě sestry jsou odcizené, a vzhledem k odlišnému založení a směrování nenacházejí společnou řeč. Po smrti otce přijede Clare za Catherin s dobrým úmyslem jí pomoci - v Clařině představě je tou pomocí odvoz Catherin do New Yorku a zprostředkování lékaře. Pro Catherin je to nepřijatelné, což Clare pro svou optiku vidění věcí není schopná pochopit.

Student matematiky Hal (Martin Písařík) má jakýsi osobní vztah k profesorovi, především však chce v jeho pozůstalosti najít něco, co by mu otevřelo dveře dál a výš. Po seznámení s Catherin mezi nimi vznikne důvěrný vztah. Tento vztah se však velmi zkalí jeho pozdější nedůvěrou v Catherininy schopnosti...

Veronice Kubařové role Catherin nesmírně sedne. Je přesvědčivá, a přitom půvabná, když v depresi tráví dny neupravená na kanapi koukáním do blba. Přirozenost jí velmi sluší, působí svěžím dojmem - i když je v teplákách, mikině a v ponožkách, pohroužená do problémů. Některé společné scény s Halem jsou až smyslné.

Drama tedy jde do situací, které se objevují v mnohých rodinných a mezilidských vztazích, a které jsou svým způsobem zlomové - krystalizují v nich charaktery, lámou se vztahy. Střídají se silné emoce. Na dalších řádcích budu dost konkrétní, proto je na zvážení potenciálních diváků tohoto dramatu, jestli budou číst dále - a budou riskovat ztrátu zážitku z vývoje příběhu.

Catherin se několik let před otcovou smrtí o něj stará. Je přímo konfrontovaná s jeho duševní chorobou. Situace pro dvacetiletou mladou ženu musí být nesmírně psychicky náročná. Otec ji totiž vůbec nešetří: když má světlou chvilku, vypočítá jí, kde on už byl v jejím věku a co dokázal. Co dokáže Catherin mu za ocenění jaksi nestojí. Přitom se nedá říct, že by dceru neměl vůbec rád - ovšem na její narozeniny je schopen zapomenout.

Clare si žije vlastním životem v NY, péče o otce se neúčastní - postupně však vyjde najevo, že jim (sestře a otci) platí živobytí. Rovněž její příjezd po otcově smrti je veden její upřímnou snahou sestře pomoci, vytáhnout jí z toho prostředí , které jí samotné připadá nesnesitelné - bohužel se projevuje, jak moc mladší sestře nerozumí, když ji chce z jejího prostředí vytáhnout.

Clare ani Catherin smrti otce ani navenek nelitují: jsou natolik fér, že umějí přiznat úlevu.

Postavy zde tedy nejsou jednoduše nalinkované - jsou takové, jako v životě bývají: někdy nesnesitelné, ale nejde je jednoduše označit jako záporáky.

Nejzajímavější postavou, hrdinkou příběhu, je samozřejmě Catherin. Catherin je citlivá, jak se později ukáže, nesmírně matematicky nadaná dívka, která postupně ztrácí kontakt s vrstevníky, a úzký kontakt s duševně chorým otcem se na ní podepíše depresemi. Sblížení s ambiciózním Halem jí vleje trochu krve do žil. Hal je sice starší, a má již matematiku dostudovanou, ale není zdaleka takový génius jako Catherin. Ta mu to intuitivně na nos nevěší. Pak to však křísne. Catherin daruje Halovi výsledky svého bádání, neboť ví, že něco takového Hal hledá v otcově pozůstalosti, "aby mu to otevřelo dveře" - avšak Hal, a samozřejmě i Clare, nevěří, že Catherin je sama autorkou, a autorství přisuzují spíš mrtvému otci. Pro Catherin je zejména Halova nedůvěra v její schopnosti, a skutečnost, že Hal nevěří, že mu říká pravdu, strašná rána. Je to velmi emotivní místo, které klade spoustu otázek, např.:

Co vede Hala a Clare k tomu, že jsou spíš ochotní uvěřit, že autorem té matematické teorie je duševně chorý profesor, než jeho inteligentní, i když nedostudovaná dcera? Nehrají tam roli předsudky, představa velemoudrého profesora, kterému se žádná holka nemůže vyrovnat? Natož ho překonat??
Proč se jedinci staví k lidem s vyšším IQ rezervovaně, nebo dokonce odmítavě? Může být toto odmítnutí ostatní průměrnou společností být příčinou depresí takových výjimečně nadaných lidí? A může pak taková deprese sklouznout až do duševní poruchy?

Catherin je tedy reakcí Hala nesmírně zklamána, cítí to od něj jako podtrh - naprosto mu důvěřovala, čekala, že jí bude věřit, zastane se jí....stal se opak, Hal chce důkaz. Po tomto Halově projevu není schopná s ním dál udržovat vztah. Rezignuje na všechno. Nakonec se vše v dobré obrátí, ale dá to Halovi dost práce - Catherin ho odmítá, a teprve opakovaně a vytrvale na kolenou vyjádřované omluvy a lítost, když C. pozná, že to Hal myslí upřímně, jí umožní jej zase přijmout.

Důkaz je opravdu vynikající drama s úžasnou V. Kubařovou.

Divadlo: 39 stupňů

Dejvické divadlo, březen 2012

Parodie na horory, komedie... lehčí žánr, bohužel s dost chatrným příběhem.

Přesto to docela ujde: Simoně Babčákové to moc sluší, J. Pleslovi taky, vzájemně jim to ladí a semtam se divák i zasměje.
Nejpovedenější jsou kostýmy, v pastelové harmonii, které vizuelně hodně zvedly celou hru a lichotily hercům.

Víc mi k tomu napsat nejde, není o čem.