čtvrtek 17. listopadu 2011

Divadlo: Oblomov

Dejvické divadlo, listopad 2011

Naskytla se mi mimořádná příležitost vidět Ivana Trojana v oceněné roli Oblomova, tak jsem vyrazila do nepohodlných a skoro i nedůstojných podmínek, které svým divákům poskytuje Dejvické divadlo.

Trojana mám totiž naživo v divadle ráda: narozdíl od jeho rolí filmových, jsem byla poprvé moc příjemně překvapená, když jsem ho v Dealer´s Choice viděla v poloze, v jaké jsem ho z filmu neznala.

O Oblomovovi jsem měla měla představu jako o nudném lenochovi, který celé dny jen proválí na kanapi. Oblomov Ivana Trojana ale až takový lenoch není: je poměrně akční, hlavně pokud jde o to, jak unikat před odpovědností.

Zato lenost a odpor k jakékoli činnosti úplně odkapává z Oblomovova sluhy Zachara, kterého perfektně zahrál Igor Chmela. Jak jsem tak na něj koukala, měla jsem sto chutí vstát, popadnout ho za flígr a zamávat s ním, aby se probral a začal něco dělat :-) .

Takže představení bylo docela dobrý, i když mi nic moc nedalo.

V Dejvickém mají ale fakt rezervy a měli by zamakat na těchto věcech:


  • zrychlit obsluhu za barem v době přestávky!


  • a nechat Oblomovovi zašít tu díru v županu.

sobota 12. listopadu 2011

Divadlo: Nájemníci pana Swana

Divadlo Pod Palmovkou, listopad 2011

Komedie postavená na štědrosti sociálního státu a možnostech jak to využít ve svůj prospěch, i když, pravda, bez podvodů se to neobejde. Ale tady nejde o nějaké hloubání nad tím, jestli dávky ano, ne, nebo kolik a komu. Je to prostě situační komedie a žádné pokusy o hlubokomyslné komentáře se k ní dělat nedají. A je to dobře, protože tahle hra je jen o tom pobavit diváky, a skvěle se to daří. Bavila jsem se od začátku do konce, zábava graduje.

Všichni herci hrají moc pěkně, speciální pochvala pro Radka Zimu a pro Zuzanu Slavíkovou, jejichž gagy způsobily, že jsem se několikrát smíchy doslova zlomila v pase.

Fakt parádní odreagovačka, doporučuju :-)

sobota 15. října 2011

Beletrie: No a já

Autorka: Delphine de Vigan

Druhá knížka, kterou jsem od de Vigan četla. Románek "No a já" napsala dříve (2007) než "Ani později, ani jinde" a upřímně nevím, proč Odeon čekal 4 roky, než mezinárodně oceňovanou autorku začal vydávat v Čechách.

De Vigan krásně plasticky popsala hlavní hrdinku, mladou inteligentní dívku, která "nemůže přestat myslet", ale na druhou stranu má problémy se sociálně začlenit. Lou, ocitající se trochu mimo kolektiv vrstevníků, to táhne k trošku starší dívce, bezdomovkyni No. Ve vztahu s No Lou postupně dospívá, a ztrácí falešné ideály ohledně spravedlivých šancí a víry v účinnost poskytnuté pomoci. Kromě života trochu "mimo" svět většiny vrstevníků mají obě slečny ještě jedno společné: No je otevřeně odmítnuta matkou, Lou její matka odmítá asi neuvědomněle a skrytě, ale Lou kontakt s ní necítí a chybí jí.

De Vigan nepíše pohádky, a proto románek končí tak, jak končí. V případě osoby bez domova však čtenář asi jiný konec ani neočekává, resp. happyend by celé dílko shodil - závěr je pro de Vigan typický a pro mě jediný správný, dodávající příběhu na autentičnosti.

Jazyk, který autorka používá, způsobuje, že jsem se při četbě cítila úplně jako bych byla v kůži hlavní postavy.

Co působí trošku křečovitě je dle mého přespříliš urputná snaha poukázat na sociální problém, zde bezdomovectví. Prostě připsat si body za předkládání těch "správných", společensky aktuálních otázek čtenářům.

Čtenářům, kteří si libují v četbě o mezilidských vztazích, se to bude "líbit", dílko asi kladně ohodnotí. Osobě se mi více líbil od této autorky románek Ani později, ani jinde (není tam ta křečovitá edukativnost), což mě ale těší, protože pro mě má de Vigan zlepšující se tendenci , a to je slibné.

sobota 8. října 2011

Divadlo: Past na myši

Divadlo Pod Palmovkou, říjen 2011

Hra podle detektivky Agathy Christie je i přes pár obligatorních vražd příjemný zážitek. Nejcharaktertističtějším rysem je asi relativně překvapivé rozuzlení, víc se o ději, s ohledem na to, že jde o detektivku, napsat nedá.

Ale dá se napsat dost pozitivního o ostatních věcech. Například dobrá scénografie. Kulisy pěkné, vytvářející atmosféru, na jeviště se hezky kouká. V sále se dobře sedí. Opravdu příjemné sedačky mají Pod Palmovkou relativně štědrou šířku. V uličce je dost místa i na delší nožky. A hlavně: dobře vyladěná vzduchotechnika, takže se diváci nedusej a navzájem nezahřívají jako v Dejvickém divadle, a na druhou stranu nemrznou nohy od kolen dolů jako od fukarů v ABC. Ve srovnání s příšerným zážitkem pokud jde o "pohodlí", který jsem měla naposledy v Dejvickém, to tady byla paráda, a nic nerušilo od dění na jevišti.

Sortiment na baru, ceny a rychlost obsluhy za barem taky v poho, takže celkový dojem lepší dvojka (na jedničku by museli servírovat ještě lepší víno, ale já jsem zmlsaná, takže laťka je hodně vysoko :-) )

sobota 24. září 2011

Film: Půlnoc v Paříži

multikino, září 2011

Psát o posledním filmu W. Allena bude trochu paradox. Není to špatné, ale nemám co by se mi na něm nějak zvlášť líbilo, spíš se víc dá napsat o tom, co se mi nelíbilo, a přitom vcelku film vyznívá docela dobře.

PO víc než dvacetiminuté předfilmové masáži reklamama jsem byla dost ubitá, a původní scény filmu se záběry Paříže mě tak trošku osvěžily. Záběry na pěknou, známou pařížskou architekturu, navíc beze slov, nemůžou nic zkazit. W. Allen klasicky nezdržuje, takže jak se ústřední páreček s rodiči partnerky (a proč) dostal do města na Seině se dozvíme až s rozvíjejícím se příběhem.

Hlavní postava Gil (ztvárnil Owen Wilson) je obdivovatelem Paříže 20. let minulého století, různých spisovatelů a umělců. Scénárista mu cestování časem umožnil opravdu hodně jednoduchým způsobem, kdy Gila odveze o půlnoci taxík do desetiletí, jakého se mu momentálně zachce a divák neví, jestli má tuhle jednoduchost ocenit (že z něj někdo nedělá blbečka), nebo zkritizovat (jak je to banálně vymyšlené).

Ale pojďme dál, tohle mi nevadilo. Měla jsem problém s obsazením rolí obou snoubenců. Ani jeden se mi nelíbil. Wilson se mi v té roli vůbec nezdál, až mi došlo, že mi připadá jako kříženec Topolánka s Vydrou, má stejné sako, výrazové prostředky a držení těla, a v té roli působil divně, nevěrohodně. Jako by ta role byla napsaná pro někoho jiného.... a pro koho... Jo, pro samotného Allena! Tomu by to sedělo. Dialogy, pohled očí, zájmy... všechno bych mu, kdyby to natočil se sebou v hlavní roli, jen o pár let dřív, věřila. Ale Wilsonovi teda vůbec, u něj se to mydlí. No, zkuste si schválně dosadit Topolánka nebo Vydru do hlavní postavy filmu třeba Zahraj to znovu, Same, a budete to mít.

Když udělám stručný exkurz do psychologie, řeknu to takhle: role představuje člověka s city poměrně těžkého introverta, ovšem Wilson má k dispozici extravertní výrazové prostředky. Sklony tíhnout k době předcházející přítomnost mu tak nejde uvěřit.

Gilova snoubenka Inez (Rachel McAdams) je sice přesvědčivá, ale tím to končí. Paradoxně nejvíc se mi ve filmu líbila Carla Bruni.

Film taky trochu shazuje neuvěřitelné množství legendárních umělců, které Gil během asi tří nocí v Paříži potká, a kteří se mohou přetrhnout, aby si s ním popovídali. V poslední čtvrtině už ta jména padají jak na běžícím pásu, jakoby se scénárista musel pochlubit, jaké všechny evropské umělce z 1./2 20. st. si vygůgloval.

Další slabinou je příběh vůbec. Ono ho tam moc není. Určitou výhodou je, že si u toho filmu můžete myslet na spoustu jiných věcí a vůbec to nechybí. Výlevy, které vede hlavní hrdina s umělci, jsou často předlouhé a nudné. Noční záběry zmožené diváky (třeba předchozí reklamní masáží) uspávají.

Film končí tak, jak všichni očekávají, že skončí.

V závěru to ale tak špatný film není, docela to ujde.

neděle 7. srpna 2011

Film: Útěk ze Sibiře

Americký film (2010) natočený podle pamětí účastníka mezinárodní skupinky, která se rozhodla k útěku ze stalinského gulagu ze Sibiře kolem Bajkalu, přes poušť Gobi, Himálaj a Tibet do Indie, je typickou ukázkou toho, čemu se říká zahozený téma.

Asi jsem od toho moc očekávala. Prostředí stalinského lágru. Principy jeho fungování, principy k přežití v něm. Charaktery vězňů různých národností. Plánování útěku, adrenalin při jeho realizaci. Krutost a sílu ruské zimy. Projevy různých povah uprchlíků v situacích mezi životem a smrtí, když jde o holé přežití. Způsob přežití v podmínkách hluboko pod nulou. Způsob přežití v poušti, její nástrahy. Himálaj jako takový. To všechno a další možnosti, které téma nabízí, mohl a měl film zúročit.

Jenže se tak nestalo. Nic z toho nevytěžil. V úvodu filmu, kdy se vězňové mezi sebou představují, vyznívá jejich komunikace v gulagu trapně, prkenně a neautenticky. A tak to zůstane po celou dobu trvání filmu. Způsob seznámení diváka s hlavními postavami a prostředím je skutečně jak pro blbé. Zčásti nudné, zčásti trapné, zčásti nepravděpodobné, tam se nepovedla ani maskérna. Má to jedinou výhodu: u tohoto filmu uděláte spoustu jiných činností, aniž byste o cokoli podstatného ve vývoji děje přišli, respektive divák je nucen najít si nějakou další činnost, aby se u sledování tohoto snímku neotravoval a neměl pocit totálně promarněnýho času.

Kdybych byla producentem tohoto filmu, asi by mě zavřeli. Za ublížení na zdraví. Za ublížení na zdraví režisérovi za to, co udělal s mými penězi na tento film (anebo výstižněji za to, co s nimi měl udělat, ale neudělal).

pátek 29. července 2011

Film: 127 hodin

To jsem si dala. Mě bylo špatně ještě hodinu po filmu.

Zatoužila jsem zajít do kina, ale někam jinam než do multikina, a protože jiný vyhlídnutý film už měl vyprodáno, připadal mi film 127 hodin jako jediná možnost. Nechtěla jsem si kazit dojem nějakou recenzí, tak jsem si o něm dopředu nic nezjistila, jen to, že je to o klukovi, který se na 5 dní zasekne ve skalách, šutr mu přimáčkne ruku a jemu nezbyde než se vlastníma silama z toho dostat. Asi už to víckrát neudělám, a raději se mrknu na nějaký podrobnější popis nebo recenzi.

No, tak to by bylo zhruba všechno, co se dá říct k ději. Chlapec se několikrát neúspěšně pokusí osvobodit ruku, eventuelně se jí zbavit, a to jsou přesně ty záběry, kdy jsem se na to fakt nemohla dívat, brrrr. Odhadem 20% filmu jsem fakt neviděla, jak se mi dělalo zle. Chirurg ze mě nikdy nebude. Honilo se mi hlavou, že na svý si přijdou sadisti a masochisti, ale není to film pro každýho. Pro mě teda rozhodně ne.

Když to vezmu z jiné stránky, hlavní postava je velmi pozitivní bytost, svým způsobem statečná, ale taky neuvěřitelně nezodpovědná.

A co na to ostatní diváci? Někteří se taky nemohli dívat na všechno, i kluci.

čtvrtek 28. července 2011

Film: Životy těch druhých

Film (SRN 2006) z prostředí Německé demokratické republiky o konfrontaci agenta státní bezpečnosti s životem netušícího sledovaného dramaturga.

Zpracování příběhu diváka upoutá od první minuty a drží ho až do konce. V úvodních scénách agent Wiesler přednáší na "škole" (nevím, jak nalejvárnu pro mladé budoucí špicly nazvat) s ukázkami ze svých výslechů. Ve výslechách je důslednost, nemilosrdnost a cílevědomost až z toho mrazí. Agent Wiesler bezmezně straně věří a je ochoten udělat cokoli když jde o lidi, od kterých údajně hrozí straně újma.

Jako "meč strany" dostane za úkol sledovat dramatika Dreymanna a jeho přítelkyni, herečku Christi. Následuje akce s bleskovou instalací štěnic do bytu Dreymanna. Je to asi jediné slabší místo filmu, protože v závěru scéna s jejich deinstalací vůbec neodpovídá časovým možnostem instalace.

Agent Wiesler je obdivovatelem Dreymannovy přítelkyně Christi a nenese dobře zjištění, že Christi je sexuálně obtěžována a vydírána stranickým papalášem pro kulturu. Tohle zjištění je jedním z motivů, proč Wiesler postupně ztrácí své zaryté komunistické přesvědčení, proč ho to stále více táhne pomáhat těm druhým a v závěru přes varování státní bezpečnosti, které je jeho chování nápadné, udělat akci na Dreymannovu záchranu. Následuje Wieslerovo odstavení, ale nezdá se, že by se ho to až tak dotklo, neboť zjistil stranické fungování a změnil osobnostní postoje. Dojemná scéna na konci filmu pak nepůsobí kýčovitě, i když je to přesně na hraně.

Tento film je dokladem toho, že když se daří, tak se zkrátka daří, a to od začátku do konce. Je to přesný příklad toho, jak by zpracování takového tématu mohlo vypadat. Tvůrci českého pokusu na toto téma, filmu Pouta, by se od filmu Životy těch druhých mohli učit, a to úplně všemu. Není oblast ani minuta, ve které by německé Životy nečněly nad českými Pouty.