Listopad 2010
Od chvíle, kdy jsem viděla film Allenův nejnovější film, už uběhlo pár dnů, během nichž se můj názor na tento film vyvíjel v jeho prospěch, takže jsem ráda, že jsem neblogovala hned po prvním dojmu.
Film Potkáš muže svých snů mě, upřímně řečeno, v kině moc nechyt. Přistihla jsem se několikrát při tom, že přemýšlím, jak to asi dopadne a kdy už bude konec. První háček pak byl v tom, že ono to vlastně nijak nedopadlo.
Nebyla jsem sama, komu chybělo při odchodu z kina nějaké konkrétní rozuzlení, prostě jsme odcházeli s pocitem, že ta záležitost je taková neukončená, nedotažená :-) No, tak to byl první dojem.
Trošku jsem zahloubala nad tím, proč mi tohle vlastně vadilo, když obvykle na násilné happyendy nadávám, a zjistila jsem, že tohle nebude chyba autora. Že takhle to v životě obvykle chodí, že situace se vyvíjejí nejistě, někdy k žádnému konečnému dořešení nemusí dojít... že autor vlastně podal příběh členů jedné rodiny tak, jak by se asi opravdu mohl stát, bez nějakých nadsazených konců.
Pomalu a od konce se teď dostávám k tomu, co se vlastně ve filmu odehrává. Je to sled relativně nepovznášejících, ne zrovna komických situací, když jste součástí těch událostí. Tím chci říct, že jsem při sledování filmu maličko trpěla tím, co se přede mnou na plátně děje.
Paní v letech, od které odejde manžel (profláklá 2. míza způsobená strachem z úbytku životních sil na prahu stáří, uvědomnění si blížícího se konce a revoltě vůči němu) se s jeho odchodem těžko smiřuje a naději do dalšího života čerpá od kartářky, které samozřejmě uvěří úplně všechno (ale pořádně jí za to cvaká).... Jejich dcera, která už nemá na co čekat, pokud jde o pořízení miminka, s manželem, který iniciativou zrovna neoplývá (pokud jde o rozmnožování i o finanční zajištění rodiny), čeká, jestli mu vyjde kniha... manželství krachne, ona se chce postavit na vlastní nohy, ovšem spolehne se na půjčku od matky, která jí pod vlivem kartářky odmítne založit.
V tomto filmu prostě moc okaté nadsázky není (jen přiměřeně), a dá se říct, že by se to tak v reálu mohlo vyvíjet. Jenže ten vývoj právě zrovna optimisticky nevyznívá. To není mínusem scénáře, je to jeho velkým plusem, jenže jsem se z toho nemohla těšit. Je to jen jiná Allenovka, než jsem zvyklá. Je trochu naturalističtější. Divácky nepodbízivá.
neděle 21. listopadu 2010
Divadlo: Pan Kaplan má třídu rád
Divadlo ABC, listopad 2010
Z komedie celkem zřetelně prostupují smutné momenty, které jsou pozadím a společným jmenovatelem toho, proč se několik dospěláků z různých evropských zemí ocitne ve třídě amerických imigrantů, učících se angličtině.
Takže: nejde v žádném případě jen o lehkou konverzačku, jak by k tomu mohla literární předloha svádět, což je ale dobře. Kromě komolené řeči, na které stojí komičnost, je divák semtam konfrontován s poměrně tragickými událostmi válečných let.
Herecké výkony stojí za to. Je radost vidět stále vitálního Lubomíra Lipského, zvlášť když přibere trombon, Oldřich Vízner v nezvyklé poloze je také super. Žasla jsem nad pěveckým výkonem v tradicionálech podaných Jitkou Smutnou.
Představení je po zásluze permanentně vyprodané.
Z komedie celkem zřetelně prostupují smutné momenty, které jsou pozadím a společným jmenovatelem toho, proč se několik dospěláků z různých evropských zemí ocitne ve třídě amerických imigrantů, učících se angličtině.
Takže: nejde v žádném případě jen o lehkou konverzačku, jak by k tomu mohla literární předloha svádět, což je ale dobře. Kromě komolené řeči, na které stojí komičnost, je divák semtam konfrontován s poměrně tragickými událostmi válečných let.
Herecké výkony stojí za to. Je radost vidět stále vitálního Lubomíra Lipského, zvlášť když přibere trombon, Oldřich Vízner v nezvyklé poloze je také super. Žasla jsem nad pěveckým výkonem v tradicionálech podaných Jitkou Smutnou.
Představení je po zásluze permanentně vyprodané.
Divadlo: Idiot
Dejvické divadlo, říjen 2010
Kníže Myškin cestuje ze Švýcarska do Petrohradu. Okolnosti způsobí, že je nucen cestu na ruském území přerušit. Setká se tak s několika lidmi, avšak jeho samého dlouhodobý pobyt mimo Rusko určitým způsobem zformoval, a jeho bezelstné způsoby chování a myšlení mu v ruském prostředí vynesou označení idiota.
Možná je toto shrnutí příběhu až moc stručné a proto nepřesné, ale původní předlohu neznám a Krobotovo ztvárnění je tak úsporné, že že jsem si odnesla tento hlavní dojem o tom, co chce autor dílem říci.
Pavel Šimčík je v hlavní roli knížete Myškina se svým civilním projevem velmi přesvědčivý, poloha, v jaké je kníže ztvárněn, velmi dobře koresponduje s charakerem hl. postavy. U P. Šimčíka však moje chvála končí. Na ostatní se sice dá koukat, (zejména na M. Myšičku), ale za strhující se ty výkony označit nedají, stejně jako celá hra.
Krobotovo zpracování Dostojevského klasiky tak neurazí, nenadchne. Něco tomu ale chybí, abych to mohla doporučit.
Kníže Myškin cestuje ze Švýcarska do Petrohradu. Okolnosti způsobí, že je nucen cestu na ruském území přerušit. Setká se tak s několika lidmi, avšak jeho samého dlouhodobý pobyt mimo Rusko určitým způsobem zformoval, a jeho bezelstné způsoby chování a myšlení mu v ruském prostředí vynesou označení idiota.
Možná je toto shrnutí příběhu až moc stručné a proto nepřesné, ale původní předlohu neznám a Krobotovo ztvárnění je tak úsporné, že že jsem si odnesla tento hlavní dojem o tom, co chce autor dílem říci.
Pavel Šimčík je v hlavní roli knížete Myškina se svým civilním projevem velmi přesvědčivý, poloha, v jaké je kníže ztvárněn, velmi dobře koresponduje s charakerem hl. postavy. U P. Šimčíka však moje chvála končí. Na ostatní se sice dá koukat, (zejména na M. Myšičku), ale za strhující se ty výkony označit nedají, stejně jako celá hra.
Krobotovo zpracování Dostojevského klasiky tak neurazí, nenadchne. Něco tomu ale chybí, abych to mohla doporučit.
sobota 23. října 2010
Film: Občanský průkaz
Kino Lucerna, říjen 2010
Pěkný film to je a vidět ho v kině je silný zážitek. Nechci ho tady rozebírat na součástky, protože jeho síla je spíš v celku, a právě tomu celku se nedá upřít.
Z literární předlohy je vpodstatě vybrán jen krátký časový úsek mezi 15 a 19 lety hlavních hrdinů, ale nejpůsobivější pasáže příběhu jsou dodrženy téměř doslova, prostě předloha se rozhodně nezapře, a je to dobře. Vzhledem k tomu, že z knížky je "vypotřebována" jen krátká životní etapa, domnívala jsem se, že by mohla vzniknout postupně trilogie nebo jiná -logie á la Básníci, ale asi těžko, neboť ty působivé pasáže z knihy jsou, podle mého názoru až na jednu výjimku, vypotřebovány všechny (včetně příhody s výměnou bundy s příslušníkem Bezpečnosti, která se v předloze odehrává až o hodně později).
A teď v krátkosti k obsazení filmu Občanský průkaz. 4 kluci do hlavních rolí byli vybráni pěkně. Zpočátku působili trošku škobrtavě, ale s postupem času, jak se před kamerou uvolnili, byli mnohem přesvědčivější a líp se na film koukalo.
Těšila jsem se na Jirku Macháčka, ale prostor jemu vymezený se dá přirovnat ke štěku. Nikdo neví, kam se v druhé půlce vyprávění ztratil. Asi měl jen vyplepšit trochu rozpačitější výkony chlapců v začátku, a pak už ho nebylo potřeba.
Zato Václav Kopta v roli policajta je v záběru pořád, a v jedné mimopražské scéně už působí jeho přítomnost naprosto křečovitě a přehnaně, protože všichni víme, že příslušníků bylo dost a žádný nemohl být všude. Roli teda zvládl bezvadně, tento nedostatek je záležitost scénáře.
Síla filmu je v tom, že s divákem zamává. Ne, že by tam nebyly momenty, kdy se divák zasměje, ale spíš jsou tam ty, kdy mrazí. Brutalita a svévolnost ozbrojených, rádoby bezpečnostních složek, odepření vzdělání dětem, které nechtěly být ovcema, udavačství, prostě to, na čem ten režim dřív stál a fungoval... no už bych v tom žít teda fakt nechtěla, a je dost hrůza se do toho i na ty 2 hodiny ve filmu vrátit.
Film Občanský průkaz patří k nejlepším českým filmům tohoto desetiletí.
Pěkný film to je a vidět ho v kině je silný zážitek. Nechci ho tady rozebírat na součástky, protože jeho síla je spíš v celku, a právě tomu celku se nedá upřít.
Z literární předlohy je vpodstatě vybrán jen krátký časový úsek mezi 15 a 19 lety hlavních hrdinů, ale nejpůsobivější pasáže příběhu jsou dodrženy téměř doslova, prostě předloha se rozhodně nezapře, a je to dobře. Vzhledem k tomu, že z knížky je "vypotřebována" jen krátká životní etapa, domnívala jsem se, že by mohla vzniknout postupně trilogie nebo jiná -logie á la Básníci, ale asi těžko, neboť ty působivé pasáže z knihy jsou, podle mého názoru až na jednu výjimku, vypotřebovány všechny (včetně příhody s výměnou bundy s příslušníkem Bezpečnosti, která se v předloze odehrává až o hodně později).
A teď v krátkosti k obsazení filmu Občanský průkaz. 4 kluci do hlavních rolí byli vybráni pěkně. Zpočátku působili trošku škobrtavě, ale s postupem času, jak se před kamerou uvolnili, byli mnohem přesvědčivější a líp se na film koukalo.
Těšila jsem se na Jirku Macháčka, ale prostor jemu vymezený se dá přirovnat ke štěku. Nikdo neví, kam se v druhé půlce vyprávění ztratil. Asi měl jen vyplepšit trochu rozpačitější výkony chlapců v začátku, a pak už ho nebylo potřeba.
Zato Václav Kopta v roli policajta je v záběru pořád, a v jedné mimopražské scéně už působí jeho přítomnost naprosto křečovitě a přehnaně, protože všichni víme, že příslušníků bylo dost a žádný nemohl být všude. Roli teda zvládl bezvadně, tento nedostatek je záležitost scénáře.
Síla filmu je v tom, že s divákem zamává. Ne, že by tam nebyly momenty, kdy se divák zasměje, ale spíš jsou tam ty, kdy mrazí. Brutalita a svévolnost ozbrojených, rádoby bezpečnostních složek, odepření vzdělání dětem, které nechtěly být ovcema, udavačství, prostě to, na čem ten režim dřív stál a fungoval... no už bych v tom žít teda fakt nechtěla, a je dost hrůza se do toho i na ty 2 hodiny ve filmu vrátit.
Film Občanský průkaz patří k nejlepším českým filmům tohoto desetiletí.
Národní galerie Praha: Monet a Warhol
Veletržní palác, říjen 2010
Výstava nazvaná Monet a Warhol s podtitulem Mistrovská díla z Albertina Museum a Batlinerovy sbírky má lákavý název.
Umělci z názvu expozice jsou však zastoupeni opravdu minimálně. Jedny Monetovy lekníny a z Warhola tak asi dvě díla... Kdo čeká Warholovy plechovky, bude zklamán, není tam ani jedna. Mě to zas tak nevadilo, protože je nemám ráda (připadají mi příliš s energií "jin"), ale i tak jsem čekala mnohem více děl umělců, podle nichž je expozice pojmenovaná.
Když odhlédnu od tohoto reklamního triku, zůstává celkem přínosná, zajímavá podívaná, o které ale nemohu říct, že by mi nějak vyrazila dech. Spíš se člověk seznámí s pár pěknými díly umělců, o kterých dosud neměl ani zdání. Neurazí, nenadchne.
Výstava nazvaná Monet a Warhol s podtitulem Mistrovská díla z Albertina Museum a Batlinerovy sbírky má lákavý název.
Umělci z názvu expozice jsou však zastoupeni opravdu minimálně. Jedny Monetovy lekníny a z Warhola tak asi dvě díla... Kdo čeká Warholovy plechovky, bude zklamán, není tam ani jedna. Mě to zas tak nevadilo, protože je nemám ráda (připadají mi příliš s energií "jin"), ale i tak jsem čekala mnohem více děl umělců, podle nichž je expozice pojmenovaná.
Když odhlédnu od tohoto reklamního triku, zůstává celkem přínosná, zajímavá podívaná, o které ale nemohu říct, že by mi nějak vyrazila dech. Spíš se člověk seznámí s pár pěknými díly umělců, o kterých dosud neměl ani zdání. Neurazí, nenadchne.
neděle 17. října 2010
Divadlo: Klára a Bára
Studio DVA, Švandovo divadlo, říjen 2010
Pěkná komedie s replikami skoro jako ze života s I. Chýlkovou a E. Holubovou. Hercům se nedá nic vytknout. Ve scénáři je však poněkud zbytečná, a řekla bych místama mírně skřípající a vůbec tak nějak iritující "postava" miminka - už když je jen slyšet, natož, když je pak ta maska i vidět.
Celkově dobrá, příjemná komedie.
Pěkná komedie s replikami skoro jako ze života s I. Chýlkovou a E. Holubovou. Hercům se nedá nic vytknout. Ve scénáři je však poněkud zbytečná, a řekla bych místama mírně skřípající a vůbec tak nějak iritující "postava" miminka - už když je jen slyšet, natož, když je pak ta maska i vidět.
Celkově dobrá, příjemná komedie.
Národní galerie - Klášter svatého Jiří
Expozice umění 19. století v Čechách
Nevím, co vedlo NG k tomu, že od 1.10.2010 zrušila dny volného vstupu (dříve 1x za měsíc), asi to, že tam chodili lidi :-). Každopádně to nepovažuju za moudré rozhodnutí.
V prostorách bývalého kláštera je velmi povedená, výběrem děl milá, expozice děl českých autorů 19. st. Jediné, co kazí dojem, je neurvalá a vzteklá členka ostrahy, která nedovoluje návštěvníkům přiblížit se k artefaktům na vzdálenost umožňující přečtení popisků (méně než 3/4 metru).
Co je tu k vidění: Krajiny od Chitussiho, portréty Hellicha, sochy Myslbeka, dále Schikaneder, Aleš, Ženíšek, Hynais, Mánes a další. Celkem osvěžující sbírka bez výrazných morbidit.
Nevím, co vedlo NG k tomu, že od 1.10.2010 zrušila dny volného vstupu (dříve 1x za měsíc), asi to, že tam chodili lidi :-). Každopádně to nepovažuju za moudré rozhodnutí.
V prostorách bývalého kláštera je velmi povedená, výběrem děl milá, expozice děl českých autorů 19. st. Jediné, co kazí dojem, je neurvalá a vzteklá členka ostrahy, která nedovoluje návštěvníkům přiblížit se k artefaktům na vzdálenost umožňující přečtení popisků (méně než 3/4 metru).
Co je tu k vidění: Krajiny od Chitussiho, portréty Hellicha, sochy Myslbeka, dále Schikaneder, Aleš, Ženíšek, Hynais, Mánes a další. Celkem osvěžující sbírka bez výrazných morbidit.
neděle 3. října 2010
Autobiografie: Liv Ullmannová, Proměny
Autobiografická kniha Proměny norské herečky Liv Ullmannové (Práce 1989) se mě dotkla tak, jak se to už dlouho žádné knížce nepovedlo.
Ullmannová byla jednou z životních partnerek scénáristy Ingmara Bergmana, hrála v jeho filmech, ale i na divadle. Část života s ním prožila v relativní izolaci na ostrově Farö. V její zpovědi (zde se nebojím použít tohoto slova, neboť je to dílo skutečně autentické, jak bych od herečky nikdy nečekala) se čtenáři jako na podnose předestře způsob, jak různé vlivy působí na utváření našeho života, jak jsme vlastně loutkami do okamžiku než zjistíme, že se řídíme vsugerovanými přikázáními, a náš vlastní život nám proplouvá mezi prsty, zatímco se snažíme dostát kontraproduktivním cizím očekáváním a požadavkům, někdy ani nevysloveným.
Na svůj život autorka pohlédla s velkou odvahou, byla schopná rozkrýt nejen sama před sebou, ale i před miliony lidí, co má v sobě. Už to první se povede málokomu - většinou si lidi nalhávají i sami sobě, natož aby udělali krok druhý a byli ochotni přiznat ven. Čtení to bylo pro mě proto mimořádné, svěží, a inteligentní.
Zachycené proměny jsou pro mě nádhernou živou ukázkou toho, co si představuji pod pojmem "proces individuace", a jejich plus je právě v popsaném postupném procesu změn. Je fakt, že kniha je o životních situacích ženy, a jde o situace, do nichž se vlivem působení společnosti muži nemusejí dostat, proto jim to nebude mít tolik co říci... ale některé věci mají navzdory výchově a společenskému očekávání obě pohlaví společná.
Níže uvedené jsou citace z knížky.
Pocit bezmocnosti, když se něco nevydařilo.
Vstoupili jsme si do života příliš brzo a příliš pozdě.
Já hledala absolutní bezpečí, ochranu. Naplnění touhy někomu patřit.
On hledal matku, náruč, která by se mu otevřela a poskytla mu teplo, bez komplikací.
Možná naše prudké milostné vzplanutí mělo původ v osamělosti, kterou jsme oba předtím cítili.
Jeho snem byla žena stvořená z 1 kusu. Já jsem se však rozdrobila v hromádku všelijakých úzkostných střípků, nezacházel-li se mnou opatrně.
Když jsme se rozešli, viděli jsme jasně, jakých chyb jsme se dopustili.
Cítila jsem, že tyto muže a ženy nelze pokořit. Žili v souladu sami se sebou , se vším, dobrým i zlým, co v nich bylo.
Takové vlastnosti mívají staří lidé. Vzdali se už vší ctižádosti odložili falešné sny a přestali se honit.
To jsou ostrované naší společnosti. Podobně jako děti. Lidé, kterým je jedno, jestli mají v pořádku masku a fasádu.
Mají odvahu ukázat, kdo jsou.
Z některých vyzařuje bezpečí, bezpečí prostoty, jenž propůjčuje srdci vznešenost.
Prodělávala jsem proměnu, kterou mi umožnila osamělost na ostrově.
Vždycky jsem se držela nějaké skupiny, protože jsem sama byla nejistá. Byla jsem zvyklá chytat se rukou jiných lidí, když jsem potřebovala pomoc a porozumění.
Ale tady,kde jsem žila ve větší úzkosti a osamělosti než kdy jindy, jsem poprvé nalezla jistotu v sobě samé.
S rozchodem však nastala izolace definitivní, taková, z jaké už nebyla naděje proniknout.
A tehdy se ve všechno jakoby zlomilo.
Malá holka se rozbrečela a nebyla k utišení. A udělala ze mne, z třicetileté ženy, zase třináctileté dítě. Až nakonec jsem neměla ani slzy a pochopila jsem, že není možné žít tak, jako bych mohla dát mému životu obsah jen skrze druhého člověka. Pochopila jsem, že nemá smysl hledat útočiště z vlastní osamělosti a nejistoty u někoho jiného.
Ingmar už v mém životě neexistoval ve stejném smyslu jako dřív. To byl fakt, který se nedal ničím změnit. Měla jsem však stále sebe, svou vlastní osobnost a vše, co ve mně chtělo dál, co se chtělo vyvíjet.
Snadněji se mi navazoval kontakt s lidmi. Získala jsem si respekt, protože teď jsem byla nezávislá a přestala jsem tíhnout k houfu. Mé vlastní štěstí nebylo odvislé od jiných.
Zmizely už mé podmínky a požadavky, jací musí být ti, co mi mají dát pocit bezpečí. Ne úplně a ne navždycky. Ale do starého způsobu nazírání jsem už nikdy neupadla.
Je to dobrý pocit, když se člověk oprostí od přání žít tak, jak si přeje okolí. Když lépe pozná sám sebe a porozumí důvodům svých potřeb. když vidí jasněji motivaci druhých lidí a pozná v ní své vlastní obavy a nejistotu.
Přišla jsem na to, že jsem byla vychovávána v takovou osobu, jakou mě chtěli mít druzí - abych se jim líbila a má existence aby jim nepůsobila potíže.
Ta osoba - to jsem však vůbec nebyla já.
Myslím, že když jsem začala být sama sebou, měla jsem mnohem víc co dát.
Život se pro mě stal bohatší.
Všechno to zlé svědomí kvůli věcem, které nejsou důležité a které stojí v cestě tomu, v co opravdu věřím, se snažím eliminovat.
Rozhlas, televize, film, knihy, časopisy - to všechno nám neustále sugeruje, jaká by láska měla být. takže si nakonec netroufáme spoléhat na vlastní cit.
Některé ženy by byly nepochybně šťastnější, kdyby žily samy. Jenže mají pocit, musí někoho mít a dokázat tak, že mají svou cenu.
Jestliže se cítí osamělé, pochází jejich osamělost zčásti i z vědomí, že jejich životu něco chybí, protože okolí na ně pohlíží, jakoby hrály špatnou roli: nenašly partnera, nežijí ve dvou.
Myslím, že někdy je snazší se ráno probudit s pocitem samoty, když opravdu jsem sama, než se probudit vedle někoho a cítit se osamělá.
Žít v nejistotě je zlé a obtížné. Teď je to však už snazší když ji přijímám jako součást své životní zkušenosti. A žiji s nejistotou, nikoliv vzdor jí.
Věřím, že 2 lidé spolu mohou růst, vyvíjet se 1 vedle druhého a dávat si vzájemně radost. Aniž se 1 musí podrobit, aby si 2. zachoval svou sílu. Dovolit druhému být je asi také součást lidského zrání. A dovolit být sobě, co jsem.
Krásnej závěr, že..
A proč to hodnotím mimo jiné jako zdokumentování individuačního procesu? Jsou zde oba principiální aspekty:
- na jedné straně vnitřní , subjektivní proces integrace,
- na druhé straně objektivní vztahový proces.
Ullmannová byla jednou z životních partnerek scénáristy Ingmara Bergmana, hrála v jeho filmech, ale i na divadle. Část života s ním prožila v relativní izolaci na ostrově Farö. V její zpovědi (zde se nebojím použít tohoto slova, neboť je to dílo skutečně autentické, jak bych od herečky nikdy nečekala) se čtenáři jako na podnose předestře způsob, jak různé vlivy působí na utváření našeho života, jak jsme vlastně loutkami do okamžiku než zjistíme, že se řídíme vsugerovanými přikázáními, a náš vlastní život nám proplouvá mezi prsty, zatímco se snažíme dostát kontraproduktivním cizím očekáváním a požadavkům, někdy ani nevysloveným.
Na svůj život autorka pohlédla s velkou odvahou, byla schopná rozkrýt nejen sama před sebou, ale i před miliony lidí, co má v sobě. Už to první se povede málokomu - většinou si lidi nalhávají i sami sobě, natož aby udělali krok druhý a byli ochotni přiznat ven. Čtení to bylo pro mě proto mimořádné, svěží, a inteligentní.
Zachycené proměny jsou pro mě nádhernou živou ukázkou toho, co si představuji pod pojmem "proces individuace", a jejich plus je právě v popsaném postupném procesu změn. Je fakt, že kniha je o životních situacích ženy, a jde o situace, do nichž se vlivem působení společnosti muži nemusejí dostat, proto jim to nebude mít tolik co říci... ale některé věci mají navzdory výchově a společenskému očekávání obě pohlaví společná.
Níže uvedené jsou citace z knížky.
- O partnerském vztahu s Ingmarem Bergmanem
Pocit bezmocnosti, když se něco nevydařilo.
Vstoupili jsme si do života příliš brzo a příliš pozdě.
Já hledala absolutní bezpečí, ochranu. Naplnění touhy někomu patřit.
On hledal matku, náruč, která by se mu otevřela a poskytla mu teplo, bez komplikací.
Možná naše prudké milostné vzplanutí mělo původ v osamělosti, kterou jsme oba předtím cítili.
Jeho snem byla žena stvořená z 1 kusu. Já jsem se však rozdrobila v hromádku všelijakých úzkostných střípků, nezacházel-li se mnou opatrně.
Když jsme se rozešli, viděli jsme jasně, jakých chyb jsme se dopustili.
- O lidech na ostrově
Cítila jsem, že tyto muže a ženy nelze pokořit. Žili v souladu sami se sebou , se vším, dobrým i zlým, co v nich bylo.
Takové vlastnosti mívají staří lidé. Vzdali se už vší ctižádosti odložili falešné sny a přestali se honit.
To jsou ostrované naší společnosti. Podobně jako děti. Lidé, kterým je jedno, jestli mají v pořádku masku a fasádu.
Mají odvahu ukázat, kdo jsou.
Z některých vyzařuje bezpečí, bezpečí prostoty, jenž propůjčuje srdci vznešenost.
- O vlastní proměně
Prodělávala jsem proměnu, kterou mi umožnila osamělost na ostrově.
Vždycky jsem se držela nějaké skupiny, protože jsem sama byla nejistá. Byla jsem zvyklá chytat se rukou jiných lidí, když jsem potřebovala pomoc a porozumění.
Ale tady,kde jsem žila ve větší úzkosti a osamělosti než kdy jindy, jsem poprvé nalezla jistotu v sobě samé.
S rozchodem však nastala izolace definitivní, taková, z jaké už nebyla naděje proniknout.
A tehdy se ve všechno jakoby zlomilo.
Malá holka se rozbrečela a nebyla k utišení. A udělala ze mne, z třicetileté ženy, zase třináctileté dítě. Až nakonec jsem neměla ani slzy a pochopila jsem, že není možné žít tak, jako bych mohla dát mému životu obsah jen skrze druhého člověka. Pochopila jsem, že nemá smysl hledat útočiště z vlastní osamělosti a nejistoty u někoho jiného.
Ingmar už v mém životě neexistoval ve stejném smyslu jako dřív. To byl fakt, který se nedal ničím změnit. Měla jsem však stále sebe, svou vlastní osobnost a vše, co ve mně chtělo dál, co se chtělo vyvíjet.
Snadněji se mi navazoval kontakt s lidmi. Získala jsem si respekt, protože teď jsem byla nezávislá a přestala jsem tíhnout k houfu. Mé vlastní štěstí nebylo odvislé od jiných.
Zmizely už mé podmínky a požadavky, jací musí být ti, co mi mají dát pocit bezpečí. Ne úplně a ne navždycky. Ale do starého způsobu nazírání jsem už nikdy neupadla.
- O destrukčním vlivu okolí a rozhodnutí s ním skoncovat
Je to dobrý pocit, když se člověk oprostí od přání žít tak, jak si přeje okolí. Když lépe pozná sám sebe a porozumí důvodům svých potřeb. když vidí jasněji motivaci druhých lidí a pozná v ní své vlastní obavy a nejistotu.
Přišla jsem na to, že jsem byla vychovávána v takovou osobu, jakou mě chtěli mít druzí - abych se jim líbila a má existence aby jim nepůsobila potíže.
Ta osoba - to jsem však vůbec nebyla já.
Myslím, že když jsem začala být sama sebou, měla jsem mnohem víc co dát.
Život se pro mě stal bohatší.
Všechno to zlé svědomí kvůli věcem, které nejsou důležité a které stojí v cestě tomu, v co opravdu věřím, se snažím eliminovat.
Rozhlas, televize, film, knihy, časopisy - to všechno nám neustále sugeruje, jaká by láska měla být. takže si nakonec netroufáme spoléhat na vlastní cit.
Některé ženy by byly nepochybně šťastnější, kdyby žily samy. Jenže mají pocit, musí někoho mít a dokázat tak, že mají svou cenu.
Jestliže se cítí osamělé, pochází jejich osamělost zčásti i z vědomí, že jejich životu něco chybí, protože okolí na ně pohlíží, jakoby hrály špatnou roli: nenašly partnera, nežijí ve dvou.
Myslím, že někdy je snazší se ráno probudit s pocitem samoty, když opravdu jsem sama, než se probudit vedle někoho a cítit se osamělá.
Žít v nejistotě je zlé a obtížné. Teď je to však už snazší když ji přijímám jako součást své životní zkušenosti. A žiji s nejistotou, nikoliv vzdor jí.
Věřím, že 2 lidé spolu mohou růst, vyvíjet se 1 vedle druhého a dávat si vzájemně radost. Aniž se 1 musí podrobit, aby si 2. zachoval svou sílu. Dovolit druhému být je asi také součást lidského zrání. A dovolit být sobě, co jsem.
Krásnej závěr, že..
A proč to hodnotím mimo jiné jako zdokumentování individuačního procesu? Jsou zde oba principiální aspekty:
- na jedné straně vnitřní , subjektivní proces integrace,
- na druhé straně objektivní vztahový proces.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
