Listopad 2009, multikino
Mladý muž Ryan ztratil při autonehodě manželku. Ze ztráty se vypisoval přípravou manuálu "jak se vyrovnat se ztrátou". Kniha se stala bestsellerem a Ryan se účastní na toto téma promoakcí a vede workshopy. Zájem veřejnosti je veliký. Při jedné z promoakcí, v městě, kde žijí rodiče manželky, se seznámí s mladou svobodnou květinářkou (J. Aniston). Květinářka ho postupně přiměje přiznat (si) vinu.
Představitel hlavní role je přesvědčivý, J. Aniston v hlavní ženské roli taky dobrá - prostě taková, jaká čekáme, že bude - roztržitá Rachel z Přátel je pořád vidět.
Děj je až do 2/3 filmu dobře rozehraný. Máme před sebou ukázku masového nadšeného vymývání mozků. Divák napjatě čeká, kdy dojde k odhalení manipulace a ke katarzi - jenomže se nedočká. Místo toho je mu v závěru předvedeno plácání po zádech za hromadného potlesku, scéna, která film definitivně pohřbí, a publikum, které očekávalo důsledné odhalení celé lži (nejen vrcholku ledovce), se naštve a odchází z kina okamžitě s prvními titulky.
Autentická reakce diváka: "To je hrozný, jak z takovýho tématu jako je manipulace s lidma, udělaj Američani takovou s...."
úterý 10. listopadu 2009
sobota 7. listopadu 2009
Film: Můj život v ruinách
Listopad 2009, multikino
Americká historička po vztahovém zklamání odejde pracovat do Řecka jako průvodkyně turistů. Racionální žena, která chce předávat turistům co nejvíce informací o historii navštěvovaných míst, naráží na jejich nezájem a touhu po zábavě. Jeden z turistů a řecký řidič autobusu se ji snaží (úspěšně) přeorientovat z potřeby podat "výkon" k užívání si situací.
Máme před sebou klasickou pohádku o zakleté princezně ve jedinečných kulisách řeckých památek. Princezna Georgia, zakletá do potřeby podávat výkon ve formě předávání informací z řecké historie, je nasměrována jedním z turistů k žabákovi (zde zarostlý šofér autobusu), ze kterého se po políbení stane krásný princ (je to sice jasné od začátku, ale holkám určitě bude stát za to počkat si na závěrečnou proměnu), kvůli němuž princezna ubere na výkonu ve prospěch (hádejte čeho).
Když půjdeme ještě na nižší úroveň, můžeme říct, že uspokojení předchozí sexuální frustrace hodilo holku do pohody. Jo, sex nás ovlivňuje, ať si to uvědomíme, nebo ne. Nebo spíš tím víc, čím si to odmítáme připustit.
Pěkný večer :-)
Americká historička po vztahovém zklamání odejde pracovat do Řecka jako průvodkyně turistů. Racionální žena, která chce předávat turistům co nejvíce informací o historii navštěvovaných míst, naráží na jejich nezájem a touhu po zábavě. Jeden z turistů a řecký řidič autobusu se ji snaží (úspěšně) přeorientovat z potřeby podat "výkon" k užívání si situací.
Máme před sebou klasickou pohádku o zakleté princezně ve jedinečných kulisách řeckých památek. Princezna Georgia, zakletá do potřeby podávat výkon ve formě předávání informací z řecké historie, je nasměrována jedním z turistů k žabákovi (zde zarostlý šofér autobusu), ze kterého se po políbení stane krásný princ (je to sice jasné od začátku, ale holkám určitě bude stát za to počkat si na závěrečnou proměnu), kvůli němuž princezna ubere na výkonu ve prospěch (hádejte čeho).
Když půjdeme ještě na nižší úroveň, můžeme říct, že uspokojení předchozí sexuální frustrace hodilo holku do pohody. Jo, sex nás ovlivňuje, ať si to uvědomíme, nebo ne. Nebo spíš tím víc, čím si to odmítáme připustit.
Pěkný večer :-)
pátek 6. listopadu 2009
Divadlo: Shirley Valentine
Duben 2009, Rokoko
Komedie se Simonou Stašovou v hlavní roli o hledání vlastní identity. Žena středního věku, jejíž život byl dosud utvářen hlavně okolnostmi, se přestává řídit diktátem okolí a konečně si dovolí dělat co, co chce sama.
Stašové role bezvadně sedne. Diváci - no, upřímně řečeno spíš divačky, tak 80%, spoluprožívají vyprávění aktérky, jejich výrazy se mění podle popisovaného dění na scéně.
Zkrátím to, protože mohu jen chválit, nenašla jsem slabé místo: výborná inscenace, která má co říct každé ženě, a i mužům, kteří umějí vnímat.
Komedie se Simonou Stašovou v hlavní roli o hledání vlastní identity. Žena středního věku, jejíž život byl dosud utvářen hlavně okolnostmi, se přestává řídit diktátem okolí a konečně si dovolí dělat co, co chce sama.
Stašové role bezvadně sedne. Diváci - no, upřímně řečeno spíš divačky, tak 80%, spoluprožívají vyprávění aktérky, jejich výrazy se mění podle popisovaného dění na scéně.
Zkrátím to, protože mohu jen chválit, nenašla jsem slabé místo: výborná inscenace, která má co říct každé ženě, a i mužům, kteří umějí vnímat.
Divadlo: Hráči
Červen 2009, Rokoko
Gogolova tragikomedie z prostředí ruských falešných hráčů.
Můj oblíbenec Michal Dlouhý v hlavní roli opět bezkonkurenční. Strhující děj, kde věříte úplně všechno, je z toho cítit na těle i ta pověstná ruská zima. Kulisy báječně prosycují atmosféru svou ušmuněností, divák cítí zablešený pokojík zájezdního hostince, kde se vše odehrává, na vlastní kůži. Přenesete se do Ruska před sto lety se vším všudy.
Napínavý děj má dynamiku, nechybějí zvraty, prostě náramně povedená inscenace.
Gogolova tragikomedie z prostředí ruských falešných hráčů.
Můj oblíbenec Michal Dlouhý v hlavní roli opět bezkonkurenční. Strhující děj, kde věříte úplně všechno, je z toho cítit na těle i ta pověstná ruská zima. Kulisy báječně prosycují atmosféru svou ušmuněností, divák cítí zablešený pokojík zájezdního hostince, kde se vše odehrává, na vlastní kůži. Přenesete se do Ruska před sto lety se vším všudy.
Napínavý děj má dynamiku, nechybějí zvraty, prostě náramně povedená inscenace.
Divadlo: Ideální manžel
Červen 2009, ABC
Brilantní konverzační komedie Oscara Wildea o vztazích na společenské scéně i v manželství. Jak proměnlivá a křehká je představa ideálu, a co jsme ochotni pro zachování ideálu v očích ostatních podstoupit.
Dobře jsem se bavila. Perfektní scénář - průměrně odehrané - výběr představitelů to však shazuje. Měla jsem na jaře příležitost vidět, jak se komedie zhostil zájmový divadelní kroužek na gymnáziu v Hellichově ulici v Praze, a výsledek teenagerských ochotníků ční nad profesionálními herci i prostředím. Představitelé hl. rolí v ABC, kteří dávno zamávali čtyřicítce, hrají dvacátníky... strašně to ubírá na přesvědčivosti.
Reakce? Jde to, ale nikdo si to nechce zopakovat :-)
Brilantní konverzační komedie Oscara Wildea o vztazích na společenské scéně i v manželství. Jak proměnlivá a křehká je představa ideálu, a co jsme ochotni pro zachování ideálu v očích ostatních podstoupit.
Dobře jsem se bavila. Perfektní scénář - průměrně odehrané - výběr představitelů to však shazuje. Měla jsem na jaře příležitost vidět, jak se komedie zhostil zájmový divadelní kroužek na gymnáziu v Hellichově ulici v Praze, a výsledek teenagerských ochotníků ční nad profesionálními herci i prostředím. Představitelé hl. rolí v ABC, kteří dávno zamávali čtyřicítce, hrají dvacátníky... strašně to ubírá na přesvědčivosti.
Reakce? Jde to, ale nikdo si to nechce zopakovat :-)
Divadlo: Peer Gynt
Listopad 2009, Rokoko
Drama o životním hledání a bloudění jednoho velkého mluvky, který nadlouho opustí Norsko, aby nakonec lásku našel doma.
V hlavní roli hravý Michal Dlouhý jako dosud vždy překonal mé představy. Jeho role není nic jednoduchého, on prostě umí. Anebo jinak - i přes složitější zveršované vyjadřování je pořád působí přirozeně, autenticky...a díky nadělené hravosti a appealu se na něj i dobře kouká (i když je zpocený - no - možná ještě líp, holky rozuměj :-)
Těžko se popisuje, jak na mě drama zapůsobilo. Když to hodně zjednoduším, tak nějak mínusově. Trochu (ne moc, ale přece) jako energetický vysavač. Na divadlo jsem se moc těšila, a přesto jsem na konci prvního jednání usnula. V divadle se mi to tedy ještě nestalo. Sleduju děj, repliky lítaj jedna za druhou a nijak potichu, mě se přesto klíží oči a probudí mě ruch v hledišti před přestávkou. O přestávce nutné kafe v baru, aby se ostuda neopakovala, a hlavně abych mohla vnímat. Kafe pomohlo. Ale nějak jsem nerezonovala s dějem, nikde se mě to nedotklo tak, abych si to uvědomila. Na druhou stranu to působilo určitě - druhý den ráno jsem byla fakt bez energie, dopolední program jsem zrušila, nešlo přešaltovat. Evidentně něco doznívalo.
A co na to ostatní diváci?
Tak nějak podobně. Je to působivé, závěr nic k smíchu, takže výrazy trošku přešlé, nebo spíš vyjadřující soucit... Jedna citlivá duše (nebo spíš dušák, protože to bych muž) se mi svěřila, že se jí to líbilo, a to víc než Wildeova konverzační komedie Ideální manžel.
Drama o životním hledání a bloudění jednoho velkého mluvky, který nadlouho opustí Norsko, aby nakonec lásku našel doma.
V hlavní roli hravý Michal Dlouhý jako dosud vždy překonal mé představy. Jeho role není nic jednoduchého, on prostě umí. Anebo jinak - i přes složitější zveršované vyjadřování je pořád působí přirozeně, autenticky...a díky nadělené hravosti a appealu se na něj i dobře kouká (i když je zpocený - no - možná ještě líp, holky rozuměj :-)
Těžko se popisuje, jak na mě drama zapůsobilo. Když to hodně zjednoduším, tak nějak mínusově. Trochu (ne moc, ale přece) jako energetický vysavač. Na divadlo jsem se moc těšila, a přesto jsem na konci prvního jednání usnula. V divadle se mi to tedy ještě nestalo. Sleduju děj, repliky lítaj jedna za druhou a nijak potichu, mě se přesto klíží oči a probudí mě ruch v hledišti před přestávkou. O přestávce nutné kafe v baru, aby se ostuda neopakovala, a hlavně abych mohla vnímat. Kafe pomohlo. Ale nějak jsem nerezonovala s dějem, nikde se mě to nedotklo tak, abych si to uvědomila. Na druhou stranu to působilo určitě - druhý den ráno jsem byla fakt bez energie, dopolední program jsem zrušila, nešlo přešaltovat. Evidentně něco doznívalo.
A co na to ostatní diváci?
Tak nějak podobně. Je to působivé, závěr nic k smíchu, takže výrazy trošku přešlé, nebo spíš vyjadřující soucit... Jedna citlivá duše (nebo spíš dušák, protože to bych muž) se mi svěřila, že se jí to líbilo, a to víc než Wildeova konverzační komedie Ideální manžel.
pondělí 2. listopadu 2009
Film: Na sever
Říjen 2009, kino na Letné
Když se norský třicátník Jomar dozví, že na severu žije jeho čtyřletý syn, o jehož existenci nevěděl, podnikne za ním dalekou cestu jen na skútru. S sebou si vezme jen malou zásobu alkoholu. Během cesty poetickou zimní přírodou se setkává s několika lidmi, kteří mají společné to, že se vymykají průměru. Což ostatně i sám hrdina, který se po prodělaném nervovém zhroucení uchýlil do samoty pracovat (spíš ani moc nepracovat) jako vlekař. V lyžařském areálu se dozví o synovi...
Vypsat dojmy z filmu je oříšek. Je to totiž dobrý film. Při pohledu na některé situace se divák i zasměje. Ale charakter hrdiny a jeho jednání v určitých situacích neumožňují se s ním ztotožnit, bez ohledu na to, že hl. postava je alkoholik a poloviční blázen. Pokusím se to vysvětlit. Když se Jomar vydává na cestu, zapálí zázemí vleku, kde pracuje. Nevíte, proč to dělá. Požár se ještě objevuje během cesty, kdy skončí v plamenech bouda, v níž Jomar přenocuje. K požáru dojde Jomarovou nepozorností, ten se ovšem nenamáhá s hašením a drandí si to dál. Nevím, jestli to má být ukázka specifického severského humoru, v tom případě na to nemám buňky, anebo něco jiného (viz dál). Ani z ostatních diváků se ale nikdo nesmál. Co jsem přitom cítila, byl smutek. Chtěla jsem vědět, z čeho ten smutek pramenil, a přišla na to, že je to asi v životě občas se vyskytující situace "využití někoho, a následně, když už není ku prospěchu, odkopnout, zde přímo zlikvidovat". A tomu já se nemůžu smát... Cesta má asi znázorňovat hledání vlastní identity, to by vysvětlovalo opakující se motiv "po mě potopa" ve smyslu zbavení se starých zatěžujících věcí - kdyby však nešlo o objekty a subjekty, které mu vždy v dané situaci nezištně pomohly.
Jsou tam ale i veselé scény, jako příklad mi utkvěla scéna jak se opít s minimem alkoholu pomocí dámského tampónu. Záběry zasněžené krajiny jsou lahodící oku romantikovu. Vybraná hudba taky pěkně doplňuje film.
A co po skončení filmu diváci?
Odcházeli spokojení. Je však dobré vědět, že v té skupince, která se v kině sešla, nebyli žádní vyznavači konzumu.
Když se norský třicátník Jomar dozví, že na severu žije jeho čtyřletý syn, o jehož existenci nevěděl, podnikne za ním dalekou cestu jen na skútru. S sebou si vezme jen malou zásobu alkoholu. Během cesty poetickou zimní přírodou se setkává s několika lidmi, kteří mají společné to, že se vymykají průměru. Což ostatně i sám hrdina, který se po prodělaném nervovém zhroucení uchýlil do samoty pracovat (spíš ani moc nepracovat) jako vlekař. V lyžařském areálu se dozví o synovi...
Vypsat dojmy z filmu je oříšek. Je to totiž dobrý film. Při pohledu na některé situace se divák i zasměje. Ale charakter hrdiny a jeho jednání v určitých situacích neumožňují se s ním ztotožnit, bez ohledu na to, že hl. postava je alkoholik a poloviční blázen. Pokusím se to vysvětlit. Když se Jomar vydává na cestu, zapálí zázemí vleku, kde pracuje. Nevíte, proč to dělá. Požár se ještě objevuje během cesty, kdy skončí v plamenech bouda, v níž Jomar přenocuje. K požáru dojde Jomarovou nepozorností, ten se ovšem nenamáhá s hašením a drandí si to dál. Nevím, jestli to má být ukázka specifického severského humoru, v tom případě na to nemám buňky, anebo něco jiného (viz dál). Ani z ostatních diváků se ale nikdo nesmál. Co jsem přitom cítila, byl smutek. Chtěla jsem vědět, z čeho ten smutek pramenil, a přišla na to, že je to asi v životě občas se vyskytující situace "využití někoho, a následně, když už není ku prospěchu, odkopnout, zde přímo zlikvidovat". A tomu já se nemůžu smát... Cesta má asi znázorňovat hledání vlastní identity, to by vysvětlovalo opakující se motiv "po mě potopa" ve smyslu zbavení se starých zatěžujících věcí - kdyby však nešlo o objekty a subjekty, které mu vždy v dané situaci nezištně pomohly.
Jsou tam ale i veselé scény, jako příklad mi utkvěla scéna jak se opít s minimem alkoholu pomocí dámského tampónu. Záběry zasněžené krajiny jsou lahodící oku romantikovu. Vybraná hudba taky pěkně doplňuje film.
A co po skončení filmu diváci?
Odcházeli spokojení. Je však dobré vědět, že v té skupince, která se v kině sešla, nebyli žádní vyznavači konzumu.
neděle 1. listopadu 2009
Film: Rozervaná objetí
Říjen 2009, městská knihovna
Slepý scénárista odkrývá část svého minulého života, než se se ženou svého života stal obětí autonehody. Zároveň jsou jemu odkryty souvislosti lidmi z jeho okolí, kteří spoluutvářeli jeho minulost a sdílejí s ním přítomnost. Toto však bylo předmětem střeženého tajemství...
Příběh je vystavěn skutečně mistrně - jakoby se autor inspiroval u Josefa Čapka, známe to všichni: "Pejsek a kočička si vzali zástěry a pustili se do vaření. Vzali mouku, mlíčko a vajíčko a míchali to dohromady . "Dort musí být sladký," řekla kočička a nasypala do toho cukr. "A trochu slaný taky", řekl pejsek a dal tam sůl. "A teď tam dáme máslo a zavařeninu," řekla kočička. "Zavařeninu ne,tu já nerad," povídal pejsek, "dáme tam místo zavařeniny syreček, ten já tuze rád". Tak tam dali několik syrečků. "Mně se zdá, že je málo mastný," řekla kočička, "musíme tam dát několik špekových kůží" - "A oříšky, abychom nezapomněli," řekl pejsek a nasypal tam kornout oříšků. "Oříšky jsou dobré," schválila to kočička, "ale měla by tam jistě také přijít okurka", a dala tam okurku,.... "Tak, a teď několik buřtů hodně pepřovatých, to je něco pro mě," řekl pejsek a dal tam několik buřtů. :-)
Do dvou hodin natěsnal Almodóvar snad všechno: emoce, vztahy, sex, chudou holku která k boháčovi přišla, nemoc, autonehodu, nemanželské dítě, filmařské prostředí, lásku, špehování, zatrpklost, tajemství skrývané za každou cenu...
Každá situace, každá reakce, kterou vidíme, je věrohodně podaná (vysvětlení životní zatrpklosti manažerky dokládá dobré psychologické oko autora), jen v součtu je těch příhod na těch pár postav trochu moc... ale s tím se počítá, jsme v kině, ne v reálu. V tom je ale asi zakopaný pes, proč jsou diváci rozdělení: většina žen oceňuje psychologii postav, naopak muži odmítavě vrtí hlavou po skončení filmu, jako by se jim nechtělo přistoupit na tu nadsázku, rozpor realistických situací v nadsazeném příběhu...
Moje velmi oblíbená Pénelope Cruz v jedné z hlavních rolí (protože kromě toho, jak umí zahrát, se mi na ni i pěkně kouká), jakoby neměla zrovna roli na tělo. Nejlépe jí zde sedí komická poloha špatné herečky, kterou podá bezvadně, ale jinak je jí na tuto roli škoda. Něco tam chybí, takže její postava vyzní trochu mdle.
Španělské rytmy, které dokreslují atmosféru filmu, báječně ladí.
Zezačátku jsem se příliš neorientovala v různých časových rovinách, střihy jsou trošku hrr, a ruší splavnost prožitků, když musíte pořád přemýšlet, v jaké etapě života hrdinů se zrovna nacházíte. Časem se to srovná, ale teprv až když divák je srozuměn s časovými rovinami vyprávění.
Takže asi takhle: kdo si libuje v psychologickém vykreslení postav, bude spokojen, kdo si potrpí na realitu, nemusí film přijmout.
Slepý scénárista odkrývá část svého minulého života, než se se ženou svého života stal obětí autonehody. Zároveň jsou jemu odkryty souvislosti lidmi z jeho okolí, kteří spoluutvářeli jeho minulost a sdílejí s ním přítomnost. Toto však bylo předmětem střeženého tajemství...
Příběh je vystavěn skutečně mistrně - jakoby se autor inspiroval u Josefa Čapka, známe to všichni: "Pejsek a kočička si vzali zástěry a pustili se do vaření. Vzali mouku, mlíčko a vajíčko a míchali to dohromady . "Dort musí být sladký," řekla kočička a nasypala do toho cukr. "A trochu slaný taky", řekl pejsek a dal tam sůl. "A teď tam dáme máslo a zavařeninu," řekla kočička. "Zavařeninu ne,tu já nerad," povídal pejsek, "dáme tam místo zavařeniny syreček, ten já tuze rád". Tak tam dali několik syrečků. "Mně se zdá, že je málo mastný," řekla kočička, "musíme tam dát několik špekových kůží" - "A oříšky, abychom nezapomněli," řekl pejsek a nasypal tam kornout oříšků. "Oříšky jsou dobré," schválila to kočička, "ale měla by tam jistě také přijít okurka", a dala tam okurku,.... "Tak, a teď několik buřtů hodně pepřovatých, to je něco pro mě," řekl pejsek a dal tam několik buřtů. :-)
Do dvou hodin natěsnal Almodóvar snad všechno: emoce, vztahy, sex, chudou holku která k boháčovi přišla, nemoc, autonehodu, nemanželské dítě, filmařské prostředí, lásku, špehování, zatrpklost, tajemství skrývané za každou cenu...
Každá situace, každá reakce, kterou vidíme, je věrohodně podaná (vysvětlení životní zatrpklosti manažerky dokládá dobré psychologické oko autora), jen v součtu je těch příhod na těch pár postav trochu moc... ale s tím se počítá, jsme v kině, ne v reálu. V tom je ale asi zakopaný pes, proč jsou diváci rozdělení: většina žen oceňuje psychologii postav, naopak muži odmítavě vrtí hlavou po skončení filmu, jako by se jim nechtělo přistoupit na tu nadsázku, rozpor realistických situací v nadsazeném příběhu...
Moje velmi oblíbená Pénelope Cruz v jedné z hlavních rolí (protože kromě toho, jak umí zahrát, se mi na ni i pěkně kouká), jakoby neměla zrovna roli na tělo. Nejlépe jí zde sedí komická poloha špatné herečky, kterou podá bezvadně, ale jinak je jí na tuto roli škoda. Něco tam chybí, takže její postava vyzní trochu mdle.
Španělské rytmy, které dokreslují atmosféru filmu, báječně ladí.
Zezačátku jsem se příliš neorientovala v různých časových rovinách, střihy jsou trošku hrr, a ruší splavnost prožitků, když musíte pořád přemýšlet, v jaké etapě života hrdinů se zrovna nacházíte. Časem se to srovná, ale teprv až když divák je srozuměn s časovými rovinami vyprávění.
Takže asi takhle: kdo si libuje v psychologickém vykreslení postav, bude spokojen, kdo si potrpí na realitu, nemusí film přijmout.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
